|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303368 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 24 ::
 Annún |
publikováno: 08.10.2007, 5:17
|
Tak co se uděje dnes?
Co asi bude nalezeno?
Pozlobí William Jennyfer?
Jak se vyvíjí vztah mezi našimi hrdiny?
No to se všechno uvidí. |
| |
|
|
Část 24. - Ztraceno a nalezeno.
Uběhlo čtrnáct dní od přepadení v doubí. William se pomalu zotavoval ze zranění, zato Jenny vypadala čím dál víc přepadle. Obzvlášť po neklidné a probdělé noci si připadala, jako by jí bylo snad sto let. Dnes v noci ji netrápily pouze příšerné sny, v nichž se jí vracely vzpomínky na minulost, ale i neklid z toho, co o ní ví sir McClaud, a další starosti. Po ustrojení do šatů sešla po kamenném schodišti v hale a vstoupila do jídelny. Zatím byl všude klid, protože strýc i jejich host ještě spal. Skrze jídelní místnost se dostala do kuchyně, kde již Meryen pilně připravovala jídlo ke snídani. Otevřela dveře a vešla do vnitř. Kuchařka zvedla hlavu od pokrmu, zadívala se na příchozí Jenny a usmála se.
"Dobré jitro, slečno," pozdravila zvesela hospodyně.
"Tobě taky pěkné jitro, Meryen," odvětila trochu přešle a posadila se znaveně na stoličku u malého stolku pod oknem.
"Ale, ale. Copak se vám stalo?" otázala se starostlivě kuchařka, protože zezačátku, když byla dívka ještě malá, zastávala i post Jenniny chůvy. "Vypadáte dnes unaveně, slečno. Zase jste měla nepokojnou noc?"
"Ano, moc jsem toho opět v noci nenaspala," přitakala Jenny a promnula si kořen nosu.
Pak si opřela loket o stůl a dlaní si podepřela bradu. Možná, že kdyby takhle seděla díl, tak by skoro usnula. Ve tváři měla naprosto nic neříkající výraz a oči přivřené ospalostí z nedostatku spánku. Meryen přinesla malý talířek, na kterém byly nalouskané vlašské ořechy a mističku s medem. Postavila je před Jenny na stolek.
"Tady máte něco na povzbuzení."
"Tys nezapomněla?" zeptala se udiveně, pak vzala půlku ořechu a namočila ji do medu. Vytáhla ho a strčila si jej do pusy.
"Jak bych mohla zapomenout, milostslečno. Tohle je vaše oblíbená laskomina, když vás něco tíží," odpověděla hospodyně. "Vždyť vás znám, tak dobře, jako byste byla má vlastní dcera," a pohladila ji něžně a konejšivě po vlasech. "Víte co slečno, dnes večer vám připravím příjemnou koupel s bylinkami a uvidíte, že se vám potom bude lépe spát."
"Ach, Meryen, kdybych tě neměla, tak nevím, co bych si počala," povzdechla si.
"Tak by tu byl někdo jiný místo mě. Nemám o vás obavy, vy už byste si nějak poradila."
"Děkuji ti, Meryen, za všechno. Ani nevíš, jak jsem ti za tvou starostlivost vděčná."
Kuchařka se znovu mile usmála a přešla zpět k plotně. Jenny snědla pár oříšků s medem, a pak si dala snídani. Když dojedla, poděkovala Meryen za jídlo a dala jí pusu na tvář. Vyběhla do svého pokoje, oblékla se do jezdeckých šatů a zamířila do stáje. Když sešla po schodišti do vstupní síně, střetla se tam se strýcem.
"Dobré ráno, ptáčátko," pozdravil ji s úsměvem rytíř Marcus.
Tak jí občas přezdíval, když byla vzhůru dřív a čilejší než všichni ostatní.
"Dobré jitro, strýčku."
"Jdeš se projet na Démonovi?"
Jenny souhlasně přikývla. "Ano, udělám si malou vyjížďku."
"Kam máš namířeno, holčičko?"
"Chci jet na východ ke Glenborské stezce v doubí."
"To je přece tam, kde přepadli sira Williama a kolonu, kterou doprovázel, nemýlím-li se," zkonstatoval Marcus.
"Nemýlíš se, strýčku, přesně na to místo hodlám jet."
"Co tam budeš pohledávat?" zeptal se nechápavě.
"Když jsem pomáhala siru McClaudovi, nějakým nedopatřením jsem tam ztratila Ladérianin amulet."
"Proto jsem ho na tobě v poslední době neviděl, ale nechtěl jsem se tě ptát, kde jej máš. Vždy si ho nosila a nesundala si ho z krku, co si pamatuji."
"Já vím, proto tam chci jet, abych se ho pokusila najít. Jenže od toho okamžiku už uteklo několik dní, takže v jeho nalezení už moc nedoufám."
"No uvidíš děvče, zkus to, třeba se na tebe usměje štěstí a ty ho najdeš," povzbudil ji strýc. "Nebudu tě déle zdržovat, do doubí je dlouhá cesta. Tak běž."
Přikývla, věnovala mu pusu na vousatou tvář. "Pěkný den, strýčku," popřála mu a odešla.
Tento jejich krátký rozhovor však vyslechnul William, který stál v prvním patře na začátku schodiště a chystal se zrovna sejít dolu, když v hale zahlédl rytíře Marcuse a jeho neteř, tak raději zůstal tam, kde byl, a tiše poslouchal.
*
Jennyfer vešla do stáje. Démon už netrpělivě přešlapoval ve svém boxu, protože se těšil na to, že se po několika dnech zase pořádně proběhne. Jenny ho osedlala pánským sedlem, vyvedla jej z ustájení ven na dvůr a nasedla na koně. Démon si vesele poskočil, ona ho patami pobídla do slabin a kůň vyrazil vpřed přímo rychlostí blesku. Jak vystřeleni z luku se prohnali po cestě, co vedla přes ves u tvrze. Vůbec nemusela Démona popohánět, byl tak natěšený, že stačilo určovat směr a kůň běžel tryskem úplně sám. Hnala se i s ořem k vysokému lesu, pak těsně před lesem trhla opratěmi, kůň prudce zabočil a stočili se na louku. Sukně jejích šatů i kaštanově hnědé vlasy jí vlály ve větru, který jí svištěl kolem hlavy.
Krásný den na projížďku přírodou. Slunce hřálo, nebe bylo azurové a po něm se rozprostíraly lehké bělavé šmouhy obláčků. Vypadalo to, jako by měla nad hlavou vlnící se moře s bílými čepičkami vlnek. Louka měla svěže zelenou barvu a byla v plném květu. Vysoké bílé hlavičky kopretin, malé něžné sedmikrásky, žluté pryskyřníky, modré zvonky, krásné chrpy a jiné kvítí svými pestrými barvami zdobilo louku. Démon byl naprosto šťastný, když ho jeho paní popohnala k ještě většímu trysku. Běžel a s lehkostí sobě vlastní přeskakoval spadlé kmeny stromů, kořeny i potok. Vítr jemně ševelil ve větvích stromů a ptáci vesele trylkovali. Cesta ubíhala a za necelou půlhodinu dojela do dubového lesa u staré Glenborské stezky. Cesta se kroutila mezi mohutnými duby, až dovedla Jenny k místu, kde byl přepaden sir McClaud s konvojem zlata. Pod duby rostla tráva, mech a borůvčí. Sesedla z koně a začala pomalu postupně propátrávat okolí. Démona nechala, ať se vůkol ní prochází a dle libosti pase a přežvykuje mladé větvičky keřů, neboť věděla, že jí nikam neuteče. Od přepadu uběhlo již čtrnáct dní, ale ještě tu pořád byly vidět pozůstalé stopy po boji. Rozšlapaná a uválená tráva s borůvčím, polámané větvičky keříků, záseky od mečů v kmenech stromů, a protože v poslední době nepršelo, tak v prachu cesty zahlédla i několik tmavých skvrn od krve padlých. Snažila se, aby si toho příliš nevšímala. Měla na takových místech velmi zvláštní rozporuplné pocity. Bylo jí líto těch, co zde padli, protože byli zbytečně zmařeny životy nevinných dobrých lidí, ale zároveň měla pocit zadostiučinění, neboť krom těch dobrých tu padli i ti, co si to opravdu zasloužili. Dál ohledávala místo střetu a koukala, zda někde nespatří záblesk kovu ležícího na lesní zemi. Její kůň náhle zafrkal. Zaslechla tiché zašramocení. Podívala se na koně, ten znovu zafrkal a neklidně potřásl hlavou.
"To nic, Démone, jen nějaké zvíře se mihlo v houštině," uklidňovala svého oře.
Kůň přešlápl z nohy na nohu, a když viděl, že je jeho paní klidná, sklonil hlavu a uždíbl kus šťavnaté trávy. Jenny chodila kolem něj v kruhu, prohlížela místo za místem, především tam, kde předtím ležel pobodaný sir William, a pátrala po ztraceném řetízku, ale nic nenacházela.
*
Už přes třičtvrtě hodiny nadarmo brouzdala travou. Tak se nakonec posadila na jediný opuštěný a mechem zarostlý kámen. Byla smířena s tím, že amuletu navždy pozbyla. Zvedla hlavu a upřela pohled na modré nebe probleskující mezi větvemi košatých dubů.
"Odpusťte mi, paní Ladérian, že jsem ztratila váš vzácný dar. Moc mě to mrzí," pronesla smutně Jenny směrem k obloze.
"Co bylo ztraceno, může být zas nalezeno," ozval se čísi hlas.
Jennyfer se kolem sebe zmateně rozhlédla, ale nikoho neviděla. Potřásla hlavou, neboť si myslela, že se jí to zdálo a má slyšiny, ale pak zpoza jednoho mohutného dubu vyšel muž. Stál tam sir William McClaud. Přistoupil blíž k sedící Jenny.
"Nehledáte náhodou tohle?" zeptal se a ukázal jí řetízek s krystalem, který se mu houpal na prstu.
Jenny vyskočila na nohy, jako by ji píchla vosa, překvapeně se zahleděla na sira a pak na amulet.
"Vy máte můj přívěsek?"
William přikývl. "Nejdřív jsem neměl ponětí, že je váš, lady, až do dnešního rána, kdy jsem nechtěně zaslechnul váš rozhovor s rytířem Marcusem. A v ten okamžik mi to došlo.“
"Kde jste ho našel? Jak se k vám dostal?" vyhrkla na něj otázky.
„Našel jsem ho v kapse svého kabátce, ale jak se v ní ocitl nemám nejmenší zdání. Moc si toho nepamatuji. Bitvu, to, jak jste se nade mnou skláněla převlečena za Černého jezdce, potom vás sekli a od té chvíle už šlo vše mimo mě."
Jenny se natáhla po přívěsku.
"Dejte mi jej, prosím!" požádala ho.
William ucukl rukou a přívěsek se dostal z jejího dosahu.
"A co za to dostanu, když vám ho dám?" zeptal se provokativně.
"Poděkování, nic víc."
"To je ale málo."
"Chcete mě snad opět vydírat?"
"Ne, ale políbení za odměnu bych mohl dostat. Hmm?" a pozvedl tázavě obočí.
Jenny se mile usmála a přistoupila k němu. Začínala se nahýbat k Willovi a ten už začal špulit pusu. Než se nadál, udělala rychlý úhybný pohyb a místo očekávaného polibku se jen mihla kolem něj. Lehce povyskočila, vyškubla mu přívěsek i s řetízkem z ruky.
"Polibek nečekejte, ale velice vám děkuji," pronesla v uctivé vzdálenosti od něj.
"Jste hbitá jako lasička, lady."
"Vaše poklona mě těší, sire," řekla a připnula si řetízek na krk.
Krystal se ve slunečním svitu zablýskl a jako by na jejím hrdle ožil. Předtím se Williamovi zdál tak obyčejný, bezbarvý a fádní, ale teď hrál všemi barvami duhy. Chtěl přijít blíž k Jenny, a však lehce klopýtl o hrbolek na cestě a zabolelo ho v poraněném boku. Přiložil si ruku na zranění a čekal, až to přejde. Jenny zahlédla, jak bolestně stiskl zuby.
"Jste v pořádku, sire?" zeptal se starostlivě.
"Ano, jen jsem špatně došlápl."
"Měl byste ležet v posteli," zkonstatovala.
"S vámi?" nadhodil laškovně a pozvedl koutky úst v úsměvu.
Už zase provokoval a dělal jí neslušné návrhy. Bylo vidět, že už mu otrnulo.
"Ne, sám a léčit se," odsekla podrážděně.
"Už mě to ležení nebavilo, chtěl jsem se trochu provětrat," řekl William na vysvětlenou.
"Proto jste mě musel sledoval až sem," nebyla to otázka, ale konstatování. "Ten přívěšek jste mi mohl klidně předat, až bych se vrátila do tvrze."
"Nechtělo se mi tak dlouho čekat na váš návrat, lady. Chtěl jsem vidět hned, jak vám zazáří oči, až zjistíte, že jsem našel váš ztracený řetízek. "
"Přesto jste měl zůstat ve tvrzi a nezatěžovat sotva zacelenou ránu. Tahle projížďka vašemu zdraví a především tomu zranění, co máte na boku, moc dobře nedělá."
"Mluvíte a chováte se, jako byste byla můj lékař," pronesl uštěpačně William.
"A kdo si myslíte, že vás ošetřil hned po příjezdu do tvrze a léčil vaše rány? Nějaký potulný mastičkář?" vyprskla naježeně. "Ne, to já a Meryen jsme o vás pečovaly a dávaly pozor, aby se zranění nezanítilo, pokud jste si toho vůbec všimnul.“ Docela slušně ji tou poznámkou vytočil. „Ne v každém šlechtickém sídle je po ruce felčar, ale já i naše hospodyně se v jeho řemesle velmi dobře vyznáme," dodala nabroušeně na vysvětlenou.
"To jsem nevěděl," přiznal popravdě Will.
"Víte, že mě to nepřekvapuje, protože je ještě mnoho věcí, o kterých nemáte nejmenší ponětí. Když jste však dorazil až sem, tak se mi zdá, že je vám již opravdu lépe. No, v takovém případě určitě sám zvládnete najít i cestu na zpět," prohodila a zahvízdala na svého koně.
Démon pozvedl hlavu od pastvy, zaržál a přicválal ke své paní. Jenny chytla uzdu a s neuvěřitelnou lehkostí se vyšvihla do sedla, pak koně pobídla patami do slabin a vyrazila kupředu.
William stál a hleděl za ní.
"Tak to se mi zas něco povedlo. Čert, aby se v téhle ženské vyznal. Chvíli je něžnost sama a vzápětí zuří jako podrážděná šelma," řekl si sám pro sebe.
Došel pro svého koně, kterého měl uvázaného u křoví mezi stromy, a též se vydal na zpáteční cestu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
