» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."

Francis Bacon

počet přístupů: 2139869

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303368 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Lesní skřítek ::

Velvet tears	publikováno: 08.10.2007, 22:37

Fantasy povídka o lesním skřítkovi, který může královně pomoci s jejím problémem neplodnosti.


	Zase se se mnou hádá, už zase na mě křičí. Proč to dělá? Vždyť ví, že já se snažím, ale nejde to. Nemohu mu dát dítě. „Vždyť víš, že tohle téma už jsme probrali mnohokrát Evo“ zkouší to na mě tentokrát klidně můj manžel král Rupert. „Tak proč to stále nedokážeš pochopit? Já už chci dítě! Chci někoho, kdo po mně převezme trůn a bude vládnou zemi“ říká už se zvýšeným hlasem Rupert. „Já vím, ale pochop zase ty, že prostě dítě mít nemohu. Bůh mi nedal možnost mít děti a já ani ty to nijak nezměníme,“ snažím se klidně odpovědět. „Mě je to jedno. Nějak si to zařiď“ vyjíždí na mě.“Jestli do roka nebudu mít potomka, tak si najdu novou ženu, která mi jej dokáže dát a asi víš, co bude s tebou. Nenápadně zmizíš ze světa, jsem jistý že jsi pochopila.“Bouchne dveřmi a odchází. Tím náš „rozhovor“ končí. A tak to chodí den co den. Den začíná hádkou a také hádkou končí, je to peklo! Chtěla bych být volná, chtěla bych si dělat co chci, jenže pořád mám za zády krále a když to není král, tak jsou to jeho stráže, které mě nemíní spustit z očí. Chtěla bych jiného manžela. Manžela, který by se mnou měl soucit a který by mě pochopil, který by pochopil, že jsem neplodná a přece by mě miloval. Rodiče mě za Ruperta provdali. Nabízel jim za mě hodně peněz a oni je přijali. Prodali svou vlastní dceru a to jim nikdy neodpustím. Ráda chodím do zahrady, vždy se nepozorovaně ztratím strážím a vnímám klid přírody. Občas slyším zpěv ptáčka, nebo šumění listů. Zavírám oči a poslouchám. Miluji les v zahradě. Procházím se tak krajinou lesa a přemýšlím o králových slovech. Dnes zašel opravdu daleko. Ještě nikdy tak nebouchl dveřmi jako dnes. Jestli bude náš vztah takhle pokračovat, tak nevím co budu dělat. Jsem zoufalá. Jdu dál, všimnu si starého, vznešeného stromu. Určitě už tu stojí dlouho. Dívám se na něj hodnou chvíli, všimnu si dvou žlutých kruhů a pod nimi je zvláštní linka, která připomíná pusu. A opravdu, stojí přede mnou nějaké stvoření. Je celé zelené a velmi malé, promluví: „Buď zdráva královno, jsem lesní skřítek. Asi se divíš mému vzhledu, jen málokdo mě kdy viděl a jen málokdo mě zná. Jsem skřítek, co pomáhá lidem v nouzi a ty v nouzi vězíš, nesnaž se mě oklamat, vím, že každou noc brečíš a trápíš se kvůli svému osudu, že nemůžeš mít děti a tvůj manžel ti to vyčítá. Ale jsem tu já, abych ti pomohl.“ Nemohu uvěřit tomu, co vidím. Je to zvláštní, vždy jsem si myslela, že na světě nejsou jen lidé a zvířata, ale i něco, co je chytré jako člověk, a přesto to vypadá jako zvíře. Odpovím skřítkovi: „Nevím, jak by jsi mi mohl pomoci, ale ráda si nechám od tebe vše vysvětlit“ říkám s ironií v hlase. No povězte, věřili byste skřítkovi, že vám pomůže s vaším problémem neplodnosti? „Pochybuješ o mých schopnostech?“ „Ne, jen si to nedovedu přestavit“snažím se skřítka uklidnit. „Dobře, pomohu ti. Musíš mi ale něco slíbit!“ „Co?“ „Jsem v lese sám a bývá mi zde často smutno, nemám si s kým popovídat a s kým si pohrát. Pomohu ti, abys měla dvě krásná dítka. Od tebe chci, aby jsi mi jedno po narození dala.“ Dlouho jsem se nerozmýšlela: „Dobře, dám ti své druhé dítě. Jak hodláš zařídit, abych měla děti?“ „Večer přijď na toto místo, sama a bez stráží. Dozvíš se to,“ odpovídá zjevně potěšený skřítek. Zmizel. Pomalu se stmívá a já mířím do hradu. Přemýšlím o tom, co mi řekl skřítek. Král to však nemusí vědět. Den utekl jako voda a už odbíjí sedmá hodina. Vycházím z hradu, z toho kamenného vězení. Zbavuji se stráží, dnes to jde lehce. Mířím ke starému, známému, stromu. Spatřím skřítka. Je dobře naladěný, říkám si. Vede mě ke studánce. Vůbec netuším, kde se tu bere, nikdy předtím jsem si jí v lese nevšimla. U studánky rostou rudé růže. Začínám pochybovat, jestli dělám správnou věc, když chci takhle podvést krále. Ale potom si vzpomenu na jeho slovo, že si to mám NĚJAK zařídit. Neporušuji žádné jeho pravidlo, hned je mi lépe. Začínám vnímat krajinu kolem sebe. Je krásná, jako z pohádky. Skřítek promluví: „Napij se z této studánky a budeš mít dva krásné chlapečky.“ Už mě vede k další studánce, u které rostou bílé růže. „Napij se z této studánky a budeš mít dvě krásné holčičky.“ Dlouho přemýšlím: „Jestli opravdu budu mít děti, pak chci chlapečky skřítku.“ „Dobře, napij se.“ Chvíli pochybuji o jeho slovech. Nechce mně snad skřítek otrávit? Vzpomínám na slova krále, že když mu nedám dítě, zabije mě. Alespoň takhle zkusím přežít. Napiji se, voda je lahodná, nic zvláštního necítím. Náhle se mi zavírají oči. Slyším skřítkova slova: „Nezapomeň na naší dohodu královno.“ Na hradě se probouzím. Za 9 měsíců porodím dva krásné chlapečky. Miluji je, jsem šťastná. Dokonce i Rupert je na mě teď milý a hodný. Dokonce ho možná i začínám mít ráda. Zapomněla jsem na skřítka. Jednoho všedního dne se otevřelo okno, samo. Bylo dobře dovřené, ba ani průvan nebyl. Obrátila jsem pozornost ke svým malým, krásným chlapečkům. To byla chyba. Oknem si pro děti přišel skřítek: „Buď zdráva královno, přišel jsem si pro svého chlapečka.“ „Pro jakého chlapečka a kdo jsi?“ předstírám nevědomost. Skřítek chápe, že se svého chlapečka nechci vzdát. „Dej mi jej, slíbila jsi mi ho. Ještě mohu vše tvé štěstí v neštěstí obrátit, jestli mi ho ihned nedáš.“ „Nevzpomínám si, že bych ti něco slibovala. Máš to sepsané na listině?“ „Ne, nemám. Věřil jsem ti, ale teď vidím, že jsem udělal chybu.“ Popadne obě moje dítka a utíká pryč. Rychle běžím zavřít okno, ale nestihla jsem. Skřítek je pryč i s mými dítky. Zbyly jen dvě prázdné maličké postýlky. Bojácně volám manžela. Vše mu vysvětluji, jeho zloba vůči mě a skřítkovi je obrovská. V jeho očích se objevuje krutost, kterou dlouhou dobu skrýval. “Jak jsi mi mohla něco takového zatajit?“ bouchnul dveřmi a odjel dopadnout skřítka. Celé 3 hodiny jsem čekala, než Rupert přijel. Modlila jsem se za něho, za své děti, i za skřítka. Rozrážejí se dveře. Dovnitř vstupuje král a k nohám mi hází mrtvého skřítka. Děti nikde. Zvláštní teplo mě obklopuje a já do mdlob upadám. Probouzím se. Uvědomuji si, že to není zlý sen, ale skutečnost! Král rozzuřený, děti nikde a skřítek mrtvý. © Eliška Halbrštátová


celkové hodnocení autora: 80.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 40		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ina	14.04.2009, 14:24:51

Hezky zpracované

Tuax	15.09.2008, 13:17:20

Z prvu jsem si myslel, že se jedná o pohádku, tedy vše tomu tak nějak nasvědčuje, ale jako celek to ztrácí svou pohádkovost, je to mnohem střízlivější a krutější než je v pohádkách běžné. Příběh má v sobě inspiraci z pohádky, to je jednoznačně patrné. Navíc v sobě nese než pohádkovou atmosféru, atmosféru dramatu až hororu. Sám o sobě nepřináší nic co by čtenáře oslovilo, něco navíc, nějaká inovace, nebo větší hloubka příběhu, je to takové příliš strohé. Skřítek říká, že pomáhá lidem v nouzi, ale podle všeho to je lhář. Jeho jednání je zlé, lstivé. Emoce královny ohledně ztráty dětí, jsou takové plané, nepůsobí moc věrohodně. Cce to dát tvému psaní větší hloubku, více z tvé osobnosti, dát tomu část sebe sama. Prohloubit pocity jednotlivých postav, vžít se do jejich rolí, nechat je jednat. Věnovat se i více pozadí, které příběh ohraničuje, dát mu větší pestrost. A nedělat v textu zduraznění kapitakama a nebo kratké číslice vypsat. Takže ne 3 hodiny, ale tři hodiny. A ještzě mi úpřijde že opomíjíš, aspoň místy dodat přímé řeči nějaké upřesnění. Tak mnoho zdaru v dalším psaní. Lišák Tuax

Zir	16.05.2008, 8:00:42

Kdyby to celé bylo ve třetí osobě tak by mi to dost připomínalo pohádky od Grimmů. Ještě by to chtělo dopilovat, ale nápady máš, což je nejdůležitější. Formu doženeš časem:)

Dráče	07.05.2008, 12:55:13

Rumplcimprcampr... po odstavci o setkání se skřítkem jsem se nemohla zbavit tohodle slovíčka. Jako pohádka to není špatné, ovšem dialogy jsou trochu strojené a chudé. Chtělo by to trochu více šťávy - když hádka, tak pořádná :-) Nevím, zda bylo dílko inspirováno nebo se to jen tak moc ději pohádky podobá, nicméně by to chtělo pořádný příběh - méně podobný Rumplovi, protože teď neumím, nemůžu než srovnávat...

Tomáš P.	09.10.2007, 15:58:41

Tu pohádku znám a ten skřítek se jmenuje Rumplcimprcampr, nebo tak nějak. Neříkám, žes to schválně přepsala nebo takněco, ale tohle není jen podobnost... tohle je úplně stejný. Nebudu známkovat, jen tě upozorním na nějaké chybky, co jsem tam na ně narazil, ber to jako rady pro příště ; ) Na začátku píšeš: "Zase se se mnou hádá, už zase na mě křičí.", pak je tam (pořád stejná scéna, nebo to tak aspoň vypadá): "...zkouší to na mě tentokrát klidně můj manžel král Rupert." a nakonec se z toho zase vyklube nejvzteklejší scénka dosavadního manželství. Pak bych ještě poznamenal, že dialogy nezní moc přirozeně. Zkus si představit sebe samu, kdyby na tebe začal mluvit nějaký skřítek. Upřímně pochybuji, že by ses nad tím sotva pozastavila a rovnou měla ironické poznámky... Je tam ještě pár věcí, ale už tě radši nechám být. Celkově to špatné není, jen mě trochu rozpálila ta podobnost (nebo spíš stejnost) s tou i zfilmovanou pohádkou, a tak jsem se do toho pustil od základů... : )

Adrastea	08.10.2007, 22:37:10

A ono to celou dobu vypadalo jako pohádka... :P Na svůj věk píšeš hezky, podařilo se Ti povídce dodat pěknou atmosféru a pointa příběhu není žádná otřepanina. Jen ten konec je zbytečně zbrklý a ochuzený. Mohla jsi nás čtenáře trochu déle napínat. :)