obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Rabbitdogs (5. díl) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Rabbitdogs
 redaktor Šíma publikováno: 13.10.2007, 21:39  
Proč se mnozí lidé vracejí do své práce po nějakém hrozném prožitku? Ze zásady? Nebo snad z vlastní víry a přesvědčení, že bude lépe a že budou ostatním užiteční právě tam, kde jsou? Proč se lidé vraceli do světa pouští a šíleného větru na Černé planetě? Proč se nechali znovu zlákat oním pozlátkem, které neznamenalo nic v hradbě času? Pozlátkem? Co jiného je čest a sláva, spolu s bohatstvím, které je tak pomíjivé, jako vše v lidském životě? Stáli oni tvorové za to? Jakou cenu měl jejich život?
 

/POKRAČOVÁNÍ - PRVNÍ ČÁSTI - Kamenný svět/

/XX. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/

Čas běžel.

Běžel neúprosně a nelítostně s každým zavanutím větru, s každým pohybem písku, jako by celá tato planeta byla obrovskými přesýpacími hodinami, jež ukazovaly uplynulý čas, ale nebyl tu nikdo, kdo by je otočil, až se všechen písek přesype.

Svítalo. Pochmurná čerň se zvolna vytrácela. Za nedalekým kopcem písku se vztyčila čísi postava. Její dlouhé uši několikrát zastřihaly ve větru. Odněkud v dáli se k ní neslo hrozivé hučení. Jednotvárné svištění větru překryla svým hlasem obrovská větrná trouba, řítící se po rozlehlých pláních. Bouře! Nebezpečí! Tvor na malý okamžik zazmatkoval. Ztratil orientaci a soudnost. Do větru přibyl další zvuk, podivné pištění a skřehotání.

Zemřeš! Řekl tvor sám sobě. Zemřeš, protože na povrchu nemůžeš přežít.

Přichází Pán! Metla této planety. Děs, kterému se nic nevyrovná. Vše, co se ocitne v jeho dosahu bude vtaženo do velikého vzdušného víru, který bude žít tak dlouho, dokud se nerozbije kdesi na okraji nekonečné pouště, zabírající šedesát procent povrchu planety. Dál jsou jen hory a jejich náhorní plošiny, tyčící se těsně u temných mraků, ale kdo by tam mohl žít?

'Ukryj se, dokud je čas!'

'Běž!'

Jednotlivé hlasy se mísily a zase rozpojovaly v jeho mysli. Ne nebyl sám, oni tvorové byli neustále spolu ve svých myslích. Každým nadechnutím, každým tepem svých srdcí, dokud je smrt nerozdělí. Podivný tvor, nelidská bytost se dala do pohybu, a kdesi nad obzorem povstal temný stín, jako předzvěst náhlé smrti.

/XXI. - současnost – povrch Černé planety/

"Ztratili jsme signál!" ozval se radista. "Sakra, slyšíte mě? Nemáme se čeho chytit! Jsme den cesty od raketoplánu a jeho radiomaják je pryč... Nemáme zpáteční lístek, pane!"

"Zavřete mu někdo hubu!" ozval se čísi hrubý mužský hlas.

"Co se děje?" vpadl do radio kabiny udýchaný Tom, těch několik metrů, které dělily jeho místo s radio kabinou se mu protáhly do kilometrů.

"Co s tím je, chlape?!" zatřásl s radistou a s žuchnutím dosedl do volné sedačky.

"Nemám ho! Ztratil se... Před chvíli jsem ho ještě slyšel..." blekotal muž. "Když tu z ničeho nic přestal vysílat! Já to nechápu! Jak se teď vrátíme domů? Nemám spojení s letounem, pane!"

"Zachovejte klid a chladnou hlavu!" natáhl Tom ruce před sebe. "Pokuste se s ním znovu spojit!"

"To už jsem taky zkoušel, nehlásí se!"

"Zatraceně!" zamračil se Tom a vyšel do úzké spojovací chodby, aby zavolal na řidiče. "Musíme tu zůstat stát! Royi! Zastavte ten podělanej transportér, nebo se dočista ztratíme! Slyšíte mě? Někde blízko nás řádí velká písečná bouře!"

"Ano," ozval se jeho hlas v komunikátoru. "Vypínám pohonné jednotky. Jak dlouho tu chcete zůstat?"

"Tak dlouho, jak bude nutné..." zavrčel Tom a zaposlouchal se do podivného chrčení a práskání v přijímači.

"Ty poruchy tu mám už půl dne, stále to sílí a já nevím proč!" pokrčil muž rameny.

"Bouře!" řekl mu Tom. "Jsme moc těžcí, aby nás odnesla, ale může nás strhnout z kurzu!"

"Bude asi pěkně silná..." řekl mu radista.

"Jak může být daleko?" zeptal se Tom řidiče.

"Nedá se to odhadnout, snad deset mil, nevím..." řekl mu. "Radar nefunguje, pane!"

"Royi, řekněte všem, že přijde nečas. Vypněte vzduchotechniku, zasuňte filtry a uzavřete všechny periskopy. Jsou všechny dveře zajištěny?"

"Co čekáte, Tome? Atomový výbuch?" uslyšel jeho udivený hlas.

"Něco podobného, tak sebou hoďte!"

/XXII. - současnost – orbita Černé planety/

"Jsem na hlavní palubě, v okrouhlé hlavní chodbě, Arthure, ale nemůžu to tu poznat, co ty na to? Naše popisky jsou nečitelné a ty jejich se nedají rozluštit!" slyšel Arthur zadýchaný Leeho hlas. Nedávalo mu to smysl. Vraceli se stejnou cestou. Vlastně to bylo docela jednoduché, nedalo se nikde zabloudit. Sešli kolmou šachtou o tři podlaží níže a vydali se označenou chodbou dál do nitra stanice. Žádné zbytečné zacházení, nic, co by jim popletlo cestu.

"Nerozuměl jsem! Řekni to ještě jednou!" zahulákal přes mikrofon na Leeho. Všichni ostatní to museli slyšet, řekl si. Ale nikdo z nich nepřestal šplhat vzhůru. Najednou se Arthur zastavil. Kde je tu nahoře a kde dole? Co když jsme se vydali opačným směrem? Místo abychom stoupali, sestupujeme hlavou dolů?

"Nápisy na stěně, Lee. Nějaké označení podlaží, vidíš něco?"

"Ne, je tu pořád ta samá hatmatilka!" vydechl konečně mlčící muž. "Nemám se tu čeho chytit. Kde to jsem, Arthure?"

"Nevím. Počkej na místě, dojdu k tobě, slyšíš?"

"To se mi snad jenom zdá!" slyšeli ostatní jeho hlas ve sluchátkách.

"Jak to, že tu nic není?" otočil se Arthur k Leeovi, když k němu doplachtil. "Tohle je strop, nebo podlaha?"

"Nejsou tu žádné dveře, žádná komora a žádný raketoplán..."

"Patriku? Arthur volá Gamu, přepínám?"

"Slyším!" ozval se pilot.

"Kde jsi?" zeptal se ho Arthur chladným hlasem.

"Kriste pane, Arthure, co se tam děje?"

"Špatně jsme se otočili. Jak to vypadá?"

"Žádné změna. Drží se. Co budete dělat?" zeptal se jich pilot raketoplánu, přisátého k umírající stanici na oběžné dráze Černé planety.

"Jsme asi na opačném konci stanice. Budeme se muset vrátit. Jestli půjde všechno jako po másle, do půl hodiny budeme u tebe, přepínám!" řekl velitel raketoplánu Gama do vysílačky a zamyslel se. Copak jsme jako malé děti?

"Rozumím. Tak se čiňte!" odpověděl mu druhý pilot.

"Takže jdeme zpátky do šachty. Musíme ten tunel, chlapi, prolézt ještě jednou! Copak je to za jazyk? Japonština, nebo co? Co jsou zač, ti mimozemšťané?"

"Vážně za to nemůžu!" bránil se Lee. "Jsem tu prvně! Měl jsem jen vzít s sebou nějakou elektroniku, nic víc!"

/XXIII. - současnost – orbita Černé planety/

"Nějaké nové zprávy?" zeptal se John služby na velitelském můstku lodi. Rozhlédl se po prázdných postech a dlouze si povzdechl.

"Je vám něco, pane?"

"Tahle loď je moc dobrá na to, aby se takhle flákala..."

"Nerozumím," řekl muž konající hlídku a zpytavě se na Johna zadíval. Ten jen zavrtěl hlavou. Přešel až ke konci sálu a postavil se pod velkou obrazovku. Otočil se zpět k terasovitým stupním s jednotlivými stanovišti a zůstal stát s pohledem na mladíka upřeným tak silně, že se až lekl sám sebe.

"Na tom nezáleží!" řekl. "Gama se ještě neohlásila?"

"Žádné zprávy od raketoplánu Gama, pane!" odpověděl předpisově mladý muž.

Kolik mu může být? ptal se John v duchu a otočil se k mladíkovi: "A ostatní stroje?"

"Alfa se ozvala před deseti hodinami a Beta... Nemáme o ní žádné zprávy!"

"Tohle nevypadá dobře. Co operační středisko, vyzkoušeli všechny frekvence? Nemohlo se stát, že bychom měli závadu v systému?"

"Ne, pane. To bychom neslyšeli ani Alfu s Gamou... Ale také v tom může mít prsty onen radiační pás, který občas provádí s naším vysíláním psí kusy! Jako by jej ovládalo zdejší Slunce, pane!"

"Co se mohlo stát?" ptal se John nahlas. Otočil se zpět k obrazovce a několik kroků od ní odstoupil. Měl jsem letět s Betou? Jak to všechno, dopadne? Očima sledoval dobře známou a vžitou scenérii této soustavy. Promnul si bradu a zamračil se.

"To je váš první let mimo naší Sluneční soustavu?" zeptal se mladíka.

"První let vůbec, pane!" slyšel jeho odpověď".

Proboha, pomyslel si John. Dobře věděli do čeho nás posílají a dají nám samé bažanty. Děti od osmnácti do pětadvaceti let. Kolik je ve sto dvacetičlenné posádce těch, kteří byli již alespoň trochu otrkaní? S bídou by se jich našlo pětadvacet. Ne, určitě víc. Kolik? Uvažoval John. Čtyřicet? Nejspíš ano! Jedna třetina posádky, za kterou by dal ruku do ohně, a ostatní? Jak tohle dopadne?! Na své otázky však nedostal žádnou odpověď!

Pokynul mladíkovi hlavou na rozloučenou a vyšel ze sálu. Čtyřicet lidí, se kterými by se dalo počítat. Moc je podceňuješ! Koho? Ptal se svého druhého já. Ty děti? Sakra, vědí do čeho jdou? Vědí to?

A ty jsi to věděl? zeptal se v duchu sám sebe. Copak jsem malé dítě?

John zamířil k výtahu. Loď byla tak veliká, že se ta hrstka lidí v ní ztratila jako nic. Za celý den, kromě toho mladíka na můstku, nepotkal živou duši. Cítím se sám! Stěžoval si sám sobě John. Zatraceně sám! A není to tvá vina? Říkalo mu jeho svědomí. Můžu za to? Celá tahle zkurvená výprava se zase zvrhne v boj o přežití! Ledaže... Ledaže by zasáhli oni! Ne! Možná za těmi příšerkami stojí ještě někdo jíný! Vždy měl takové nejasné tušení! Jasně, možná Bůh existuje a má děsný smysl pro humor! A když ne? Není to jedno? Zatraceně! John vstoupil do výtahu. Neměl tyto rozhovory se sebou samým rád. Vždy si pak připomněl, jak moc je zranitelný...

/XXIV. - vzpomínky – čas před druhou expedicí - povrch Země/

"Johne?" zeptal se jej Tom znovu a John si v tu chvíli myslel, jako by to bylo včera. "Cos tam tehdy hledal, když jsme se vrátili?"

"Co jsem hledal? Kde?" podivil se John. "Potřeboval jsem se znovu najít smysl svého života!"

"Myslím po příletu na Zemi. Jak ses dokázal nezbláznit, po tom všem? Proč ses nechal zapsat do druhé výpravy? Bylo v tom něco určitého?" zajímal se Tom. "Kdo by se chtěl vracet dobrovolně do Pekla?"

"Snad máš pravdu!" zamyslel se John. "Možná kvůli nim... Chtěl jsem se možná ubezpečit, že jsem to já. Že jsem se neproměnil v kus robotka, obaleného lidským masem."

"Myslel jsi snad, že již neposloucháš sebe, ale někoho jiného?" zamyslel se Tom. "Je?"

"A co proudilo v hlavě tobě? Když jsi vyvázl z pasti, ve které jsme se všichni ocitli a vrátil se na Zem. Když jsi zjistil, že i přes to všechno se ti život sám nezprotivil, abys nepokračoval dál? Znovu se vydal nasazovat krk? Pro blaho několika lidí? Pro blaho lidstva, nebo zájmy jedné společnosti?"

"Myslel sis to?"

"Myslel jsem na to, kam kráčí lidstvo. Co se stane, až odtud odletíme. Jestli se lidé nepožerou navzájem. Měl jsem strach. Bál jsem se o Zemi i o Člověka, který na ní žije!"

"A teď?"

"Co teď?" zeptal se jej John.

"Teď už se nebojíš, Johne?"

"Ty nemáš, Tome, z ničeho strach?"

"Čeho se mám bát?"

"Snažil jsem se nahlédnout do budoucna a zjistit, co bude dál?"

"Mám se bát budoucnosti, Johne?" zeptal se ho Tom. "Našel jsi tam něco?"

"Bojím se, že pokud se tam vrátíme, pak tam zemřeme!"

"Ve světě tajemných příšer?" zamyslel se John, jako by tušil, že čas nejde obelhat.

"Ano! Ve světě nevyřčených snů a nesplněných přání!" řekl mu Tom a rozplynul se.

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 18 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:23:51 Odpovědět 
   01. 07. 2014

Jako Čuk mám taky problém si zapamatovat, co se stalo v předchozím díle, ale když čtu další, vím, co se tak nějak událo předtím.
Text se četl svižně.
 ze dne 01.08.2014, 17:39:59  
   Šíma: Jsem rád, že se líbí! ;-)
 chris ONNE 26.08.2010, 17:59:11 Odpovědět 
   Zdravím šímo!

Tak mám za sebou další díl, který mě malinko posunul kupředu v celkovém příběhu. Nemohu si však pomoct, ale jako by byl/představoval klid před bouří. Tak se uvidí, co se z toho vyklube!

Práci šotků jsem nezaznamenal, což však neznamená, že tě nepoctili svojí (ne)milou návštěvou! ;-)
Příběh je stále na hodně slušné úrovni. Je pravdou, že malinko slevil z napětí, které bylo značně patrné v předcházejících dílech. Myslím si však, že je to pochopitelné a rozhodně to neubírá na jeho kvalitě a atraktivnosti!
Takže dávám jedničku a vrhám se na další díl!

Přeji hezký den a ať múzy slouží!

Chris
 ze dne 26.08.2010, 20:52:31  
   Šíma: Díky, Chrisi, jsem rád, že se líbí! ;-)
 Charlotte Cole 16.05.2008, 14:38:47 Odpovědět 
   Pěkný díl... veskrze se mi líbil stejně jako i ty předchozí. Jen ty vzpomínky na konci... dialogy v nich mi přišly takové násilně slepené... ale to je jenom drobnost. ;-)
 ze dne 19.05.2008, 19:51:13  
   Šíma: Jo, jo, někdy to jeden lepí tím, co je zrovna po ruce! :-DDD

Díky za "kritiku", zastavení, komentík a hlavně přízeň! ;-)
 sirraell 26.10.2007, 19:42:32 Odpovědět 
   Zablesky silnych myslenek, ktere se tak nejak vypari do stracena v nedomyslenych dialozich, ktere zni prilis strojene a neprirozene... ale ctu dal
 ze dne 26.10.2007, 19:57:21  
   Šíma: Pomalu mi docházejí argumenty, že by to bylo opravdu až tak špatné? ;-) No nevím, nevím, nějak se mi to nezdá! Díky za komentář, zastavení a kritiku! ;-)
 Kondrakar 19.10.2007, 10:01:52 Odpovědět 
   No rozvíjí se to zajímavě, i když mi občas přijde, že se to točí jen kolem jednoho.
 ze dne 19.10.2007, 10:55:05  
   Šíma: Díky za zastavení a komentář! Ano, vše se točí kolem Černé planety a oněch tvorů, ale kdoví, co se stane příště? ;-) Normální život se nám také zdá, jako by se občas točíl v dokonalém stereotypu. Život našich hrdinů je poněkud zvláštní, jsou daleko od domova, jde jim dost o život a jen málo lidí ví, vo co tu jde! Jeden by se z toho zvencnul... :-D Hezký den a ještě jednou díky!
 čuk 16.10.2007, 7:56:01 Odpovědět 
   Četl jsem, předchozí zapomněl. Zapomínám vše a už nechápu mnohé. Z tvého textu si nepamatuji návaznosti, řekl bych, že je text a navazování dost nepřehledné, dialogy jsou příliš civilní, nedochází k střetům a příliš se tam mnoho neděje. Četlo by se to lépe při troše dramatizace a lepší charakterizaci postav, která by se pak projevovala v činech
Blábolím, ale trochu mě text uspal neboť jsem ještě ráno nedospán. CHtělo by to číst texty všechy v celku a op+ět mé typické: dialogy zkrátit a probarvit či naplnit opakujícími motivy s posleze posunujícími ději
 ze dne 16.10.2007, 9:26:23  
   Šíma: Díky za komentář a zastavení! ;-)

Ačkoliv mám na krku tři a půl křížku (křížků), také často něco zapomenu, pokud se dožiji Tvého věku, nebudu vědět kde jsem a čí jsem! :-D

Na dílku se neustále pracuje a před publikací každou část ještě upravuju, takže se nejedná o původní novelu, ale o její přepracovanou verzi, protože ta první by Tě patrně úplně unudila a odrovnala! ;-)

Co se týče dramatizace, původně mělo jít o "čistou" akci, ale zdá se, že jsem se posunul k oné "psychologické" rovině, přestože samožná akce (děj) v tomto dílku ještě bude! ;-) No, snad už každý (na SASPI) ví, že je šíma ukecaný, proto se tento fakt patrně promítne také na tomto dílku!

Jsem si vědom faktu, že není dokonalé (vždyť jde o mou prvotinu) a některé chyby dělá člověk stále, dokud se z nich nepoučí (někteří jsou i nepoučitelní, co potom s nimi?)... Děkuji Ti ještě jednou za zastavení a koment a věcnou kritiku, které si také vážím.

P.S. Uvidíme co to udělá s dialogy, až bude dílko kompletně vydané a vše bude viděno v širším kontextu... Možná jsem vedle jak ta jedle! :-D
 OH 14.10.2007, 17:08:17 Odpovědět 
   Nehodnotím, nekomentuji. V kontextu meziplanetárních letů je hláška "den cesty od letounu", fakt něco. Obyčejnýmu všednímu OH jsou nejblíže ty ušatý potvory, co se bojej písečnejch bouří, zdar.
 ze dne 14.10.2007, 17:21:38  
   Šíma: :-DDD

Díky za zastavení a komentář! Že by šímovi zase něco uteklo? Není to poprvé ani naposled! He, he! No, je to myšleno, jako den cesty transportérem od raketoplánu, který zůstal někde stát (byl prostě zaparkovaný, či co)!

Měj se hezky! ;-)
 Tomáš P. 14.10.2007, 10:09:06 Odpovědět 
   Sakra co já ti k tomu mám pořád řikat?!? Je to čim dál tim lepší!!! Rychle sem hoď pokračování! ; )
 ze dne 14.10.2007, 11:04:43  
   Šíma: Už se stalo, měj se, Tomáši! ;-) Díky za komentář a návštěvu! ;-)
 Pavel D. F. 13.10.2007, 21:38:27 Odpovědět 
   Rozplynul se? Pěkné, takže Tom byl v té vzpomínce jen sen? Ještě aby tak… ale nic, nebudu spekulovat, kdo si počká, ten se dočká.
Jak to tak vypadá, za vším ještě stojí nějaká jiná mocná bytost než jen pár mimozemšťanů na planetě nebo ti neznámí z opuštěné stanice. Je to čím dál tím zajímavější. Určitě by si tento příběh zasloužil více zájmu čtenářů, možná by se dal poslat i do nějaké literární soutěže.
 ze dne 13.10.2007, 21:47:18  
   Šíma: ;-) No, ve vzpomínkách je možné všechno, nebo snad ne? ;-)

Díky za publikaci a komentář!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
A leni terte
asi
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Vzpomínky poušt...
Naovy
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr