obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Rabbitdogs (11. díl) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Rabbitdogs
 redaktor Šíma publikováno: 01.11.2007, 23:44  
Kdysi lidé často rádi vzhlíželi k večernímu nebi a dívali se na množství hvězd, jež na něm zářily! Možná přijde doba, kdy se jich budou bát! Co je lepší, sladká nevědomost, nebo jistota, která tíží a drásá lidskou mysl? Možná by bylo lepší, kdybychom byli ve Vesmíru sami. Ale patrně to nebude pravda! Nejspíše nebudeme v této černé prázdnotě jedinými myslícími bytostmi. Vesmír se stále rozpíná a vzdálenosti mezi hvězdami i galaxiemi se stále prodlužují! Kde je však máme hledat? Dají nám úmyslně nějakou stopu? Jací vůbec budou? Jací budeme pak my, když bude vše jiné a Svět se jejich prokázanou existencí pro nás navždy změní?
 

/POKRAČOVÁNÍ - DRUHÉ ČÁSTI - Konfrontace/

/X. - současnost – orbita Černé planety/

"Sláva, že jsi tady!" vrčel John na Maxe, hlavního bezpečnostního technika lodi. Petr se otočil k Johnovi a pak si sedl na volné místo po jeho pravici. Připadali si jako Tři králové, jen nepřinášeli žádné dary a v pomyslné kolébce nikdo nebrečel, ani neležel. Jejich poustevna vypadala poněkud přetechnizovaně a až příliš moderně na rodiště božího dítěte. Velitel výpravy, hlavní navigátor a bezpečnostní technik lodi, se setkali po nějakém čase, aby zhodnotili ovoce své usilovné práce, kdy jejich životy visely na vlásku a všichni se procházeli na pomyslném ostří nože.

"Kde jsi byl?" zeptal se ještě John. "Tady nejde jenom o nás! Kdybychom byli na téhle lodi jen my tři, tak s tím seknu, ať se děje co chce! Přišel jsi na něco?"

"Ne!" odpověděl mu Max. "Na nic!"

"Já taky ne!" přiznal se John. Otočil se i s křeslem dokola. Jeho oči zůstaly viset na Maxovi. „Zůstalo to na nás!"

"Promiň!" pokrčil Max rameny a přijal nabízené místo na jeho levé straně. Teprve teď si uvědomil, co se s Johnem stalo, za posledních sto šedesát osm hodin zestárl o tisíc let.

Všichni tři seděli v nevelkém sále, ukrytém, kdesi hluboko v lodi. V celé místnosti byla jen jedna velká obrazovka a o něco menší klávesnice před Johnem. Všude okolo ve stěnách byli schránky s paměťovými bloky. John ani netušil, kolik terabytů může mít mozek počítače, před kterým seděli. Přese všechno však seděli před pouhým strojem. Lidem se ještě nepodařilo sestrojit umělého člověka v podobě robota, který by předčil onu příšeru z jistého starobylého hororu o šíleném vědci a jeho dítěti, které se narodilo již dospělé...

"Od startu tu nikdo nebyl," řekl do ticha Petr. "Jenom ty, Maxi, vid? Takže celých šestnáct let si tu povídaly obvody jen tak mezi sebou! Co když se zbláznily!"

"Kolik?" divil se John.

"Šestnáct dlouhých let!" řekl Petr znovu. "Tak dlouho jsme letěli. Nezávisle na čase nebo rychlosti a prostoru. Douglas musel být kouzelníkem..."

"Ani mi to nepřišlo!" řekl tiše John. "Kdyby se tu něco stalo, celá loď by byla k ničemu!"

"Máme přece zdvojený systém, ještě jeden počítač!" řekl Max.

"Nikdo jej přeci nedal do provozu, Maxi!" pousmál se John smutně. "To je rána vid? Přiznej se, žes to nevěděl!"

"Dáme se do toho?" přerušil je Petr.

"Proto jsme tady!" přikývl John. Vytáhl z kapsy malou krabičku a z ní mu do dlaně vypadl elektronický čipový klíč. Nevypadl jako klíč k zámku, byla to neskutečná věc roztodivných tvarů, které se daly těžko určit. John jej ukázal oběma mužům. V namodralém osvětlení zářil všemi barvami, jako by nebyl z tohoto světa. Vložil jej do určeného otvoru a čekal na odpověď. Počítač souhlasně zamrkal.

"To, co teď uvidíte," řekl jim. "Zůstane mezi těmito stěnami! Všechno, co uslyší vaše uši, si necháte pro sebe! Pro případ, že by nastala nepředvídatelná situace, která by ohrozila životy lidí, lodi i expedici samotnou, mi byl svěřen do vlastnictví prostředek k otevření informací, o kterých se vám nikdy ani nezdálo. Ani já přesně nevím, co všechno se skrývá v těchto stěnách. Kdyby se se mnou něco stalo, převzal bys tuto funkci ty Petře, po tobě Tom a po něm ty Maxi. Pořadí jsem si nevymyslel! Dobře se dívejte a dobře poslouchejte! Nic se zde nebude opakovat dvakrát!"

„Mám otázku, Johne!“ řekl mu Max. „Není to moc hrané naoko? Myslím si, že je Douglas idiot, přinejmenším pěkný hajzl, který si rád hraje ve velkém stylu...“

„Je to náš nadřízený, na to nezapomeň!“ řekl mu John s úsměvem. „Ale jinak máš naprostou pravdu! Ještě, že nás neslyší...“

„No právě,“ přikývl Max souhlasně a čekal, co se bude dít. „Doufám, Johne, že tohle bude alespoň pořádný biják, když to tu celé stojí za hovno! Myslím tahle naše výprava...“

„Kdysi se za podobné řeči upalovalo na hranici!“ řekl mu John. „Máš chuť být vyhozen do chladného Vesmíru?“

/XI. - současnost – povrch Černé planety/

"Dvaadvacet, dvaatřicet, dvaačtyřicet..." ozývalo se odněkud. Tom nemohl za nic na světě uhodnou, kdo to je a co vlastně počítá. Zas nečinně stáli. Už potřetí za dvě hodiny.

S takovou se nikam nedostaneme! řekl si. Chtěl si o tom promluvit s Royem, ale ten vždy neměl čas. Určitě to dělal naschvál. Tom věděl až moc dobře, kdo za tím vězí. Jenomže Allan se mu vyhýbal stejně tak, jako ostatní. Šel po hlase. Prošel celým vozidlem. Úplně na zádi stroje uviděl jednoho mladíka, jak si leští pušku a počítá náboje. Mladík mu vůbec nevěnoval pozornost. Dál si vedl svou. Tom mu vytrhl zbraň z rukou. Na okamžik si představil, co by se stalo, kdyby ji použil.

Ihned si vzpomněl, jak se učili s těmito zbraněmi zacházet. Bylo to půl roku po započatí kurzu. Přijeli na střelnici, která se nacházela kdesi v poušti nedaleko střediska. Ve vzdálenosti dvaceti a padesáti metrů byly postaveny terče. Instruktor jim řekl, že na ty bližší mohou střílet od pasu. Nasadili si brýle proti sluncí. Trvalo jen několik vteřin co nasvítili terče laserovými paprsky a zahájili palbu. Ozvěny výstřelů se rozléhaly široko daleko. Terče se poslušně rozpadaly a měnily v prach.

Dobře si byl vědom, co může způsobit střela z této pušky. Člověk, který je zasažen kdekoli na těle, nemá valnou šanci na přežití! Viděl to jako tehdy, když šli kontrolovat své zásahy se zbraněmi na rameni. Prakticky žádná střela neminula cíl. Nikdo neřekl ani slovo. Zbraně naložili do kontejnerů a odjeli. Pak přišlo odpoledne a po něm soumrak. Vítr odnesl trosky a na večer tam zbyly, jen pahýly, zvýrazněné zapadajícím sluncem.

"Allane!" zařval k přídi vozidla.

"Co tady řvete?" ozval se mladík. Tom se mu podíval do očí. Byly podivně zbarvené, lesklé a matně načervenalé. Dívaly se na něj. Musel se odvrátit.

"Vraťte mi tu pušku! Je moje!" řekl mladík a dětsky se na něj usmál.

"Ježíši!" Tom se nemohl vzpamatovat. "Allane, kde jsi!"

"Volal jste mě, pane?" ozval se. Stál před ním v celé své velikosti.

"Allane!" snažil se uklidnit. "Ty jeden prašivej zmetku! Proč jsi mužstvu rozdal pušky?"

"Měl byste mi vykat, pane!" řekl místo odpovědi.

"Je se TĚ ptám, proč?"

"Prosím?" zeptal se provokativně a zazubil se.

"Okamžitě přestaneš s tím divadlem. Ještě pořád tu velím já!"

"Na jak dlouho?" zeptal se. "Co jim můžete dát? Nic. Ani pocit bezpečí. Budíme se ze sna. Třeseme se, a nemůžeme se dočkat, až odtud vypadneme!"

"Chci, aby ty pušky byly do patnácti minut na místě!" řekl. Už je to tady, pomyslel si.

"Co když nebudou?" zeptal se.

"Jestli ne, tak přísahám, že VÁS vysadím a nechám svému osudu. Komu myslíte, že budou věřit? Mně, nebo posádce?"

"Ano, pane!" zaskřehotal. "Ale pamatujte si, jestli něco zvoráte, převezmu velení já a vrátíme se na loď! Pak JA nechám VÁS bez žrádla a vody někde v poušti, na to vemte jed!"

"To měla být výhrůžka?"

"Ne! Přátelské varování!" uchechtl se a vytrhl mu pušku z ruky. Dal si ji provokativně na rameno a vydal se pohvizdujíc do hlavní kabiny stroje.

"Hoši, náš paniček si přeje, aby byly tyhle špuntovky na svých místech. Uděláme mu tu radost, co říkáte?" slyšel Tom jeho hlas.

Jedna nula pro něj, řekl si. Jak tohle skončí?

Vydal se za ním k čekajícímu mužstvu, přeměřil si je pohledem a nadechl se. Věděl, že nyní nesmí zaváhat, jinak je jeho velení v hajzlu se vším všudy! Nemohl by se Johnovi podívat do očí. Tento svět neměl nikdy slitování se slabochy, natož s těmi, kteří se mu hrdě postavili. Byl zde sám pro sebe, bez lítosti i zbytečného sentimentu.

„Držte už, kurva, huby!“ zakřičel na ně. „Od této chvíle, kdo se bude příčit mým rozkazům, toho osobně zastřelím! Nejsme na Zemi! A i když jsme všichni, tak říkajíc na stejné lodi, tohle není Zemský oceán! Tahle planeta je jedna veliká zkurvená hrouda písku a kamení! Pokud nebudete poslouchat, pak nepřežijete!“

/XII. - současnost – povrch Černé planety/

"Tome?" zlobila se Jane. "Proč jste jim to říkal?"

"Musel jsem. Tady už nejde o to, kdo bude první a kdo druhý! Jde o to, kdo nás všechny dokáže vyvést ven. Jen ten, kdo bude na této planetě přizpůsobivější, ten přežije!"

"Vy jste schopnější a přizpůsobivější? Hádáte se stejně jako oni, rval byste jim maso z těla, kdyby k tomu přišlo!"

"Já už jsem tu jednou byl, Jane. Vím, do čeho se pouštíme! Jestli se vám něco nezdá, vyklopte to teď hned, Jane! Do toho! Zítra už může být pozdě! Mám jít a všem se omluvit, že jsem na ně zvýšil hlas? Mám je pohladit po vlasech a pofoukat jejich bolístky? Dělat jim chůvu? Na Zemi, nebo někde jinde by to snad šlo, ale tady ne! Můžete jít za Allanem, jestli si myslíte, že nemám pravdu! Jděte, budu sám, třeba zůstanu na téhle planetě do konce svého života. Můžete mě vysadit, jedině tak se mě zbavíte! Ale dokud vám velím, nedovolím, aby se tahle akce zvrhla v masovou vraždu! Sebe zabíjení nebo kanibalizmus! Pojedeme dál? Zavoláte Roye, nebo to mám udělat sám?"

„Hezký proslov...“ řekla mu. „Ale na mě moc nezapůsobil! Máte pravdu, Tome, kopu za jiný tým a nic s tím neuděláte!“

„Cože?“ zeptal se jí, ale na další slova se nezmohl. Za clonou rozvířeného prachu a písku spatřil něčí siluetu. Byla mu natolik známá, že nedovedl určit, zda-li sní, či bdí. Jane se na něj nedůvěřivě podívala.

„Stalo se vám něco, pane?“ zeptala se jej nejistě a pohlédla směrem, kterým se díval, nic tam však neviděla, jen clonu z větrem hnaného písku. „Co tam vidíte, Tome?“

„Vy jej nevidíte?“ zeptal se jí. „Je tam, stojí tam jako nějaká socha, opírá své žeravé oči do mých a nic neříká! Dělá si ze mne legraci! Vážně nic nevidíte?“

„Ne, nic než rozvířený písek a prach!“ řekla mu nejistě. „Co bych tam měla vidět?“

„Jsou tady...“ řekl a ušel několik kroků k neurčité postavě, která se ani nepohnula, jen na něj civěla, jako oživlá kamenná socha. „Co po mně chcete!“

Tomův výkřik přivolal několik můžu, kteří se nechápavě podívali na Jane a pak na svého velitele, který také pomalu mizel v mračnu prachu. Muži nerozhodně stáli u otevřených dveří transportéru a čekali, co se stane. Nechápali, co se děje! Jane v jejich očích viděla jedinou otázku: Je Tom skutečně blázen? O co tady opravdu jde?

„Vyrážíme!“ řekl Tom, když se vrátil k vozu. „Byla to jen fata morgána! Nic skutečného!“

„Co když jsou skuteční?“ zeptala se jej Jane. „Jen nechtějí, abychom je vždy viděli...“

/XIII. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – povrch Černé planety/

"Už jsme tu dvacet jedna dni, Johne, ale nedosáhli jsme žádného výsledku!" bouchl Tom pěstí do stolu. Stál nad ním a rukama se opíral o hranu desky stolu. Nastalo ticho. John k němu vzhlédl a pokynul hlavou.

"Co ti mám říct?" řekl pomalu. "Co chceš slyšet?"

"Tři týdny se tu lopotíme, potíme krev a každou sekundu bojujeme o své životy. Celou tuhle zasranou hroudu máme zmapovanou, ale ještě jsme nepřišli na nic, co by stálo za tuhle cestu! Žádné nerostné suroviny, žádná výhoda pro to, aby zde byla vybudovaná mezistanice pro další lety, žádný život! Ničí Jen ten podělaný vítr, prach, písek a šutry! Jak dlouho tu ještě chceš zůstat? Copak nevidíš, že nám to všem leze na mozek?"

"Ještě počkáme!" odpověděl mu John.

"Na co?" nechápal Tom. "Dneska se už potřetí porvali v jídelně! Víš kvůli čemu? Dva lidé chtěli stejnou misku kompotu! Sakra, jsou jako malé děti! Je jim přes třicet a jsou horší, než by jim bylo pět!"

"Do týdne!" řekl mu John a protáhl se.

"Cože?" otočil se Tom, který byl již na odchodu. "Co jsi říkal?"

"Říkám, že do týdne opustíme tenhle svět, Tome. Dej mi týden, a já ti ukážu důkazy, kvůli kterým jsme sem letěli!"

"Co ti Douglas slíbil, Že nemíníš upustit od svého rozhodnutí?"

"Věř mi!" John vstal od stolu. Prošel přes celou místnost a zastavil se u počítače. Zapnul jej. Chvíli si s ním hrál a pak se otočil k Tomovi: "Už se vrátili muži, které jsem poslal ráno na průzkum?"

"Ne. Ještě nedorazili. Nehlásí se! Meteorologové ohlásili další bouři, i když pravděpodobnost jejich správné předpovědi je jedna ku stu!"

"Až přijde, řekni mi to, Tome! Ano?" povytáhl John obočí. „Pořád nám hrozí nějaká bouře!“

"Co tím sleduješ?" zeptal se jej. Stál již v otevřených dveřích s nechápavým pohledem na Johnově tváři.

"Až se vrátí naši muži, zavolej!" řekl mu a otočil se k obrazovce počítače. Tom rozhodil bezmocně rukama a bouchl pěstí do tlačítka automatického zavírání dveří.

Kreténe! pomyslel si a vydal se po chodbě ke své kabině a celou cestu vrtěl odmítavě hlavou. Týden! Ještě jeden týden!

Týden! Říkal si John, když Tom odešel, a on zůstal sám s mrkajícím počítačem. Jeden týden! Buď najdeme to, pro co jsme sem přišli, nebo... Douglasi, ty mrcho jedna, co když se ti parchanti z výzkumné lodi spletli? Co potom? Zazvonil telefon a vyrušil jej.

"Ano?" houkl do mikrofonu.

"Ještě se nevrátili!" slyšel Tomův hlas. "Počítej s tím, že je už nikdy neuvidíš! První závan bouře zaútočil na naši loď před pěti minutami! Cítíš to chvění? Přál bych ti bydlet ve vnější části ubytovací paluby a slyšet ten řev! Jekot nenávistné obludy! Jsme tu nezvanými hosty, víš o tom? Nechci vidět tu melu, až se ti tři nevrátí!“

"Vrátí se!" řekl John rozhodně.

"A když ne? Vydáš se je hledat? Tam venku je jen hustá kaše! Krupicová kaše letící dvousetkilometrovou rychlostí!"

"Vrátí se!"

"Kde bereš ten optimismus?" povzdechl si Tom.

"Protože, jestli ne, nezůstane tu kámen na kameni!" svraštil John ustaraně čelo.

"Nemají šanci!" rozčílil se Tom.

"Jak to, že oni ji mají!" zeptal se ho John.

"Kdo oni?"

"Jsou tady! Cítím to!" řekl John trpce.

"Zítra, zítra se začneme likvidovat navzájem! Na to vem jed!" uslyšel Tomův rozlobený hlas. "Neměli jsme sem vůbec letět!"

"Ne, Tome! Na lidech tu vůbec nezáleží! Kdybychom neletěli my, přistáli by sem jiní!"

"Mám tady toho po krk!" zahučel Tomův hlas v přístroji.

"Přijdou, sami!" řekl John, jako by jej vůbec neposlouchal. "Věřím tomu..."

"A co naši muži?"

"Vrátí se s nimi! Všichni se vrátí na loď a my odtud vypadneme!"

"Ty jsi se zbláznil!" vyjekl Tom.

"Ještě ne!" odsekl John a chystal se ukončit rozhovor.

"Slyšíš mě? Jsi cvok!" zadržel jej Tomův hlas. "Nikdo z nich se nemůže vrátit a ty to dobře víš..."

"Vsadím svou hlavu, že to vyjde!" pousmál se. "Musí to vyjít! Jinak bychom tu letěli zbytečně! Tahle cesta by neměla smysl!"

"Hazardujeme se svými životy jenom proto, že měl někdo pocit sounáležitosti? Vytušil přítomnost jiné myslící bytosti? Živé bytosti o mnohem inteligentnější než jsme my? Vydali bychom se my za nimi, kdyby jim šlo o život? Z čisté lásky? Nebuď směšný! Ještě jednou se tě ptám, co se stane, když nepřijdou.? A tobě zůstane jen ten neurčitý pocit, Johne!"

"Buď odletíme, nebo tady zemřeme, Tome!" řekl vážně. "Pamatuješ na Hamleta?"

"Toho bájného prince?" zeptal se ho Tom. "Žít, nebo nežít? Zvolit si určitou variantu? Kdo ti dává moc nad ostatními? Rozhodovat o jejich životě?"

"Vše záleží na důvěře!" slyšel se. "Půjdete za mnou tam, kam půjdu já?"

"A kam půjdeš?"

"Pro život nebo pro smrt. Ukončíme tenhle nekonečný rozhovor, Tome. Mohli bychom takhle polemizovat do soudného dne!"

"Doufám jen, že vybereš tu správnou variantu!" zabručel Tom.

„Já je viděl, Tome!“ řekl mu John. „Byli v mé hlavě a viděl jsem věci, které se staly ještě před tím, než sem přiletěla ona průzkumná loď! Ti lidé z ní nezemřeli! Prostě s nimi odešli!“

„S kým?“ zeptal se jej Tom nechápavě. „S těmi psími králíky?“

„Ne, s někým jiným, vlastně jsem jim ani neviděl do tváře. Neviděl jsem jak vypadají, spatřil jsem jen nejasné obrysy jejich postav v ostrém světle!“

„Možná jsi měl jen halucinace, Johne!“ řekl mu Tom otráveně.

„Ne, oni mi řekli, že se sem ještě jednou vrátím, než přestane tento svět existovat! Řekli mi věci, ze kterých mi naskočila husí kůže, ale prý si také nebudu pamatovat věci, které nebudou důležité pro daný čas...“

„Co to plácáš, Johne!“ rozčílil se Tom. „Vždyť jsi neopustil loď!“

„Tome, ne všichni se vrátíme domů na Zemi! Ale ti, kteří přežijí sem přijdou znovu, jako by nás sem něco přitahovalo...“ řekl mu John. „Tento svět není prokletý, prokleté jsou jen ty příšerky, na které jsme tu narazili!“

„Kým jsou ONI?“ zeptal se jej Tom. „Pokud se ti to všechno nezdálo? Co když jde jen a pouze o výplod tvé fantazie? Co když se jen pořád točíme v pomyslném kruhu?“

„Pak jsi oním výplodem i ty, Tome!“ řekl mu John tvrdě. „Možná jsem všichni v hibernaci a všechno se nám to zná! Všichni sníme jeden veliký sen, pak je skutečnost ještě děsivější! Co bude, až se opravdu probudíme?“

/XIV. - současnost – orbita Černé planety/

"Neříkal mi tehdy pravdu!" nechal se slyšet navigátor, jakmile se s Johnem setkal u oběda. Měl hlad jako vlk. Očima proletěl jídelní lístek a několikrát si promnul nos. John ho zamyšleně pozoroval.

"A kdo nelže?" nadhodil John.

"Děláme tytéž chyby, vid?" navolil si na dotekové obrazovce vybrané pokrmy.

"Podle tebe jsme naivní děti?" zamručel John. "Máš pravdu! Neřekl jsem ti celou pravdu! My jsme je nenašli, oni si našli nás! Přesně tak, jak jsem to předpokládal!"

"Tak k čemu tolik mrtvých!" zhrozil se navigátor.

"Ne, všichni byli pro!" odpověděl.

"Nerozumím ti, cos říkal?"

"Rozdělili se na dva tábory. Jako by nestačilo, že jsme sváděli boj s tamtím světem, museli jsme bojovat s nimi a sami se sebou! Nakonec se roztrousili do několika skupin. Nedokázali se sjednotit, vzniklý chaos se nedal přehlédnout, nevěděli jsme, kdo je s námi a kdo proti nám!"

„A co z toho vyplývá?“

„Ty příšerky jsou nám ukradené! O nich tu vůbec nejde!“ řekl mu John. „Kašlu na ně, kdyby nás neměli dovézt k Nim, nechal bych je tady, na to můžeš vzít jed!“

„Bůh přeci kdysi zemřel na kříži, nebo ne?“ zeptal se jej navigátor. „Proč by měl znovu a znovu vstávat z mrtvých? Jaký by k tomu měl důvod? Copak je na nás lidech tak důležitého, Johne?“

„Tebe nezajímá, kdo stvořil celý tenhle podělaný Vesmír? Nezajímá tě, odkud se vzal na Zemi život? Proč tu jsme a kam jdeme? Prostě chceš jen žít a pak zemřít?“ zeptal se jej John.

„Myslím, že je náš rozhovor čistě akademický, Johne! Pokud skutečně jsou všechny fámy pravdivé, pak tu nejsme opravdu sami, myslím jedinými lidmi ze Země, kteří sem přiletěli! Můžeš ty své sladké řeči říkat těm druhým, pokud nás nevymažou z mapy Vesmíru!“

„Ale my nehrajeme v žádném béčkovém westernu! Tohle je podělaná tvrdá realita! Tento svět nemá s nikým slitování! Ať si tu třeba přiletí celá Zemská flotila, seru na to! Pro mě jsou důležití ONI!“

„Tvé odhodlání hraničí s posedlostí!“ řekl mu navigátor. „Kolik lidí zemřelo? A kolik jich ještě zemře? Kvůli komu? Čemu? Možná tu opravdu jen zabíráme místo! Co když se lidstvo tak nějak nepovedlo? Pokus se nezdařil, promiňte, ale už tu nejste k potřebě! Mě to děsí a je mi jedno, kdo, nebo co mě stvořilo... Boha mám plné zuby! Ne že bych nevěřil v NĚJ, ale nevěřím MU! Hraje si s námi svou sprostou a nepřehlednou a nepředvídatelnou hru! Jsme jen obyčejné figurky, Johne! Už mě to unavuje! A je mi u prdele, že máme svobodnou vůli! Omlouvám se za hrubosti, jdu...“

„Kam?“

„Odpočinout si! Netušil jsem, že tě Douglas až tak moc naočkoval. Kdo ti víc vymyl hlavu? Oni, nebo Douglasovi lidé? Jsi to ještě ty? Omluvte mě, pane!“ řekl Johnovi a nechal jej samotného za stolem v hlavní jídelně lodi. John se vydal na vyhlídkovou palubu.

„Takže co?“ řekl si John nahlas a zahleděl se na onu černou a nezúčastněnou kouli, která rotovala pod nimi. Loď samotná byla na stabilní oběžné dráze. Vůči planetě se však nehýbala, jako by vyčkávala, co s ní lidé provedou. „Přišli jsem, teď je řada na vás, ať už jste kdekoliv! Nebudeme tu čekat věčně, tahle soustava tu dlouho v jednom kuse nevydrží!“

John si povzdechl. Připadal si starý. Nedostal žádné odpovědi na své vyřčené otázky. Svět byl již dávno jiný a on také. Čas naivních her skončil. Nikdo z nich už nebyl malým dítětem. John tušil, že ONI se vrátí pro ně, bylo jen otázkou, budou-li chtít s lidmi mluvit. Vesmír chrastil se svým pohárem plným kostek. Pak jimi mrštil na pomyslný stůl a zvedl jej, aby se přesvědčil, co mu padlo. Kdo byl na tahu? Lidé, nebo ta zvířata? Kdoví...

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.4 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 26 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:27:01 Odpovědět 
   03. 07. 2014

Pořád čekám na nějakou bojovou akci a ono nic. Zatím se graduje.
 ze dne 01.08.2014, 17:42:52  
   Šíma: Zatím se "nabíjí", snad nepřestřelím! ;-)
 chris ONNE 02.10.2010, 11:39:12 Odpovědět 
   Zdravím šímo!

Tak jsem po nějaké době zase nakoukl k Rabbitdogs! Jak kouká na tvůj offline, urgence byla k ničemu! ;-)))) Snad to všechno dají do pořádku co nejdříve… A teď už k povídce!

Mé očko zaznamenalo dvě chyby, které ti při vlastní kritice upláchly!
... Nevypadl jako klíč k zámku… - nevypadal
…"Co ti Douglas slíbil, Že nemíníš upustit od svého rozhodnutí?"… - malé “ž“

Děj se ubírá tak nějak nezadržitelně k bodu, kdy členové posádky budou na samé hranice svých sil, ať už fyzických či psychických. A je zřejmé, že mnozí to neustojí.
Se mi líbí tvé filozofování, které tam tak nějak patří a ještě prohlubuje celkový příběh. Je to povedené, šímo!

Chris
 ze dne 06.10.2010, 21:06:18  
   Šíma: Díky za zastavení, komentář i kritiku!!! (že zdravím mistra Patologa) ;-)))
 Charlotte Cole 23.05.2008, 12:07:30 Odpovědět 
   Tak se to začíná čím dál tím víc přiostřovat. Posádka se začíná bouřit a rozdělovat se na skupiny, každá chce něco jiného. Že by to dopadlo jako při minulé expedici - nastane chaos? Nu uvidím v další kapitole. =)
 ze dne 23.05.2008, 12:28:36  
   Šíma: Díky za výdrž, zastavení a komentík! ;-)))
 sirraell 03.11.2007, 22:14:30 Odpovědět 
   Ja jsem taky majove kotatko, ale blizenec - Ano jsem po jeho levici, to znamena v pravo (hawai - napoveda), jestli jsem slicna to uz necham posoudit jinym...
 ze dne 04.11.2007, 9:54:10  
   Šíma: ;-)
 sirraell 03.11.2007, 20:45:40 Odpovědět 
   Simo, ty jsi ale cislo, uplne jsim mi roztahl obrazovku.
A stale jsi mi jeste neodpovedel - jsi blizenec, ci nejsi?
 ze dne 03.11.2007, 21:02:02  
   Šíma: Tys ta hezká dívčina po levici toho kakaového muže? ;-) Nevím, co se mi líbí více, zda-li ten usmívající se černoch (opravdu černý muž), nebo vy dvě sličné dívčiny po jeho boku! :-DDD

P.S. Jsem číslo, otázkou je jaké, budu o tom přemýšlet! ;-)
 ze dne 03.11.2007, 20:49:20  
   Šíma: Milá sirraell, šíma je narozen ve znamení Býka! Prý takoví lidé také inklinují k umění, tak nevím, zda-li jsem výjimka potvrzující pravidlo! Za to roztáhnutí obrazovky se omlouvám, nemám tušení, jak k tomu mohlo dojít! Snad jde o zásah shůry, či co! Drž se a měj se! ;-)

Jsem býk! Květnové dítko!
 sirraell 03.11.2007, 14:44:55 Odpovědět 
   Ah Simo, Simo. Tech chyb! Take mi ten text obcas pripada trosku kostrbaty. Pripada mi,zes to napsal na jeden zatah a pak uz nad tim moc nedumal (ja pisu stejne, ale snazim se pracovat na me trpelivosti a cist si to znova a po par dnech znova a nahlas... - nejsi ty nahodou blizenec?).
Dej je velmi napinavy a ja teda urcite zustavam, az do konce(ach jo, rika si Sima, ja se ji snad nikdy nezbavim...).
Myslenka je silna a tva filosofie je mi blizka. Zkus mozna s nekym spolupracovat (s nekym trpelivym). J amyslim, ze kdyby se na tom zapracovalo, tak by to bulo na knizni vydani.
Dnes za 2, ale hlavu vzhuru, priste bude urcite lip.
 ze dne 03.11.2007, 18:16:40  
   Šíma: Šíma se (nad sebou) hluboce zamyslel a pohádal se ze svým druhým já! Výsledkem je tato kritika! Prosím, neberte tento komentář jako chybu šímova charakteru, či snad propuknutí jisté choroby (rozdvojené osobnosti - schizofrenie). ;-)

*************************************************************************************************************
Tak, šímo, drž se, jedeme z kopce! Některé věty jsou nepřirozeně dlouhé, viz. začátek tohoto dílu, kdy tví tři hrdinové sedí u toho počítače... Dále pokračuji ve výčtu chyb:

"Sláva, že jsi tady!" - > "Sláva, žes tady!"
"Kde jsi byl?" -> "Kdes byl?"
"Tom nemohl za nic na světě uhodnou, ..." -> "uhodnout" (překlep)
"Zas nečinně stáli." -> "Zase nečinně stáli." -> "Znovu nečinně stáli." (Vypadá to lépe.)
"Vítr odnesl trosky a na večer tam zbyly, jen pahýly, zvýrazněné zapadajícím sluncem." -> "jen pahyly" (Čárky před a za jsou zbytečné!)
"Allane!" zařval k přídi vozidla. -> možná by bylo lepší napsat, kdo zařval (Nejspíše to byl Tom.)
... Třeseme se, a nemůžeme se dočkat, až odtud vypadneme!" -> Čárka před spojkou "a" je zbytečná! (Třeseme se strachy?)
"Chci, aby ty pušky byly do patnácti minut na místě!" řekl. Už je to tady, pomyslel si. -> ... řekl a pomyslel si: Už je to tady!
Jedna nula pro něj, řekl si. Jak tohle skončí? -> Jedna nula pro něj! Řekl si v duchu. Jak tohle skončí?
"Je tam, stojí tam jako nějaká socha, ... -> před jako by měla být čárka
"Co ti mám říct?" -> "Co ti mám na to říct?" (Není to lepší? Možná by bylo ještě napsat: "říci".)
"Co jsi říkal?" -> "Cos říkal?"
Kreténe! pomyslel si ... -> Kreténe! Pomyslel si ...
Kdybychom neletěli my, přistáli by sem jiní! -> ... přistáli by tady jiní! (Vyzní to lépe!)
"Ty jsi se zbláznil!" -> "Ty ses zbláznil!"
"Buď odletíme, ... -> Buď to odletíme, ...
Omlouvám se za hrubosti, jdu... -> ... za své hrubosti ...

Tohle je výčet chyb a nepřesností, které jednomu padnou do oka! Tak, šímo, měl by ses nad sebou opravdu zamyslet, nebo špatně skončíš! Sirraell má pravdu, máš tam chyb jako máku! Pa, šímo! Snad z toho nebudeš mít nějaký průser, ale někdo tě usadit musí... :-D Tvé druhé Já!
************************************************************************************************************
Bez hodnocení, jde pouze o kritiku, jako výsledek reakce milé Sirraell, která to myslela (a myslí) dobře, jen si nebere žádné servítky! ;-) Tímto výše zmíněté osůbce děkuji a doufám, že mi i nadále zachová přízeň! ;-)

To bylo také naposled, co druhé šímovo Já kritizovalo jeho díla, protože je šíma stejně nepoučitelný a nedělá se to!
 ze dne 03.11.2007, 15:07:07  
   Šíma: :-D Díky za zastavení, vyčerpávající komentář a známku! Máš pravdu, když mi systému ukázal novou známku, ale ne koment, říkal jsem si: "Co mi ta *ženská* zase napíše!" :-D

Máš pravdu, že bylo toto dílko napsané na jeden zátah (na psacím stroji) ještě za doby mého navštěvování střední školy. Pak jsem začal druhý díl, ale nedokončil jej. Celé jsem to převedl do kompa a až nyní se pustil do upravování, abych nemusel psát další knihy (Rabbitdogs 1,2,3). Měl jsem v plánu trilogii, ale sešlo z toho! Možná to celé není ono, možná by to chtělo přepracovat, ale já zatím jen upravím první knihu a vložím do ní vše, co uznám za vhodné, uvidíme, co z toho bude! Toto je prostě mou prvotinou... ;-)

No, trpělivost není má ctnost, přestože na každém kousku (který dávám k publikaci) strávím jednu až dvě hodiny. Na překlepy mám kontrolu pravopisu a na ten zbytek svou pomalu šedivějící hlavu! ;-) Přiznávám, dílko (jako celek) není dokonalé a jen bůhví, jaká verze ještě vznikne! Snad mě ti "králikopsi" nepřerostou! :-D

Ještě jednou díky za kritiku a zastavení, snad to se mnou vydržíš! Budu rád! Další díl je ve frontě, jsem zvědavý, jaké "Jobovky" mi zase přineseš! :-DDD Měj se hezky a drž se!

P.S. Asi si udělám vlastní kritiku! Viz. "Kovářova kobyla chodí bosa!" ;-)
 Tomáš P. 02.11.2007, 22:20:42 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Tomáš P. ze dne 02.11.2007, 21:58:24

   Další problém by byl, že kdybys to psal třeba v tý latině, moc lidí by tě nečetlo... :-/
:D
 ze dne 02.11.2007, 23:05:35  
   Šíma: Raději se budu, Tomáši, držet češtiny (i s těmi pády)! :-DDD
 Tomáš P. 02.11.2007, 21:58:24 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Tomáš P. ze dne 02.11.2007, 21:34:39

   No, jestli ti to pomůže latina má pádů šest, němčina jen čtyři a angličtina vzásadě žádné! Můžeš zkusit psát nějakým z těchhle jazyků, ale nevím, jestli ti to pomůže! :D : P :D
 ze dne 02.11.2007, 22:10:44  
   Šíma: :-DDD Budu psát "Esperantem"! Asi... Problém je, že v jiném jazyku, nežli češtině psát neumím... ;-)
 Tomáš P. 02.11.2007, 21:34:39 Odpovědět 
   Myslím, že se nemusíš bát, že bys někoho u příběhu neudržel! Já (a určitě i všichni ostatní) jsem napjatý jak struna! Místy máš nějaké překlepy, nebo snad někde i jiné pády než by měly být, ale tentokrát se to ztatilo v davu ; )
 ze dne 02.11.2007, 21:44:20  
   Šíma: Překlepy? Zase? No toto? (3x to čtu po sobě a ještě mi pomáhá kontrola pravopisu! Grrrr!) :-DDD Nikdo není dokonalý, já vím!

Díky za zastavení a komentář!

P.S. Pády? Aha, už vím... Je jich sedm, že? Snad také nespadnu tváří na hubu a nenarazím si nos! Díky za výdrž! ;-)
 Kondrakar 02.11.2007, 18:01:08 Odpovědět 
   Pěkné. Situace se začíná hrotit, lidé si jdou vzájemně po krku, zrádce ve vlastních řadách.
 ze dne 02.11.2007, 19:18:17  
   Šíma: Díky za zastavení a koment! ;-) Snad Tě u příběhu udržím! :-D
 OH 02.11.2007, 14:03:52 Odpovědět 
   Supr Šímo, myslím si ale, že při případné konfrontaci s jinou civilizací nebude problém víra, ale zcela prozaické a materiální: "Kdo z koho." Viz. běloši a indiáni v mnoha obměnách na Zemi. A náboženství bude spíše až na konci, jestli o něho ještě někdo bude stát.
Začínat po přímé řeči zakončené tečkou, nebo vykřičníkem další větu malým písmenem je správně? Máš to všude a zcela mě to rozhodilo mé pravopisné nevědomosti...
 ze dne 02.11.2007, 17:18:22  
   Šíma: Díky za zastavení a komentář, jsem rád, že se dílko líbilo! ;-)

Ale k přímé řeči! Používám malé písmenko za koncem přímé řeči od doby, co píšu a patrně je to tak správně! Musel jsem se hluboce zamyslet, zda nejsem pravopisný tmář! Nejsme! :-D No, ale přesto jsem se šel podívat na net a našel tento odkaz:

http://beta-readers.wz.cz/rady/prima_rec.html

Ono stačí, když se podíváš do kterékoliv knížky, ve které hrdinové, či autoři "mluví" a uvidíš, na čem jsi! S tou tečkou na konci přímé řeči je to ošidné, měla by tam být čárká. Pokud je v ní tečka, pak by měla další věta pokračovat velkým písmenem. He, he, počkej, mi tam někdy končí "PŘ" tečkou? :-D

Ještě jednou díky a měj se a drž se! Ukecaný šíma končí... ;-)

P.S. Neboj se, nechci nic prozrazovat, ale modlit se spolu nebudou!
 Šíma 02.11.2007, 10:45:54 Odpovědět 
   Díky za publikaci, no, na některé otázky možná nikdy nedostaneme svou odpověď! Možná jej nikdy neuvidíme (Boha), protože je snad v každém atomu, ze kterých se skládá celý Vesmír! Možná měli pravdu ti, kteří napsali, že je všude a ve všem, ale co když se zmýlili a my jsme výtvorem něčího "genetického výzkumu"? :-D

Je docela možné, že mají všechny mimozemské civilizace svou víru a svého Boha, možná mají také potřebu v něco věřit. Když už nikdo v nic nevěří, pak snad jen doufá, že bude lépe a osud se k dotyčnému postaví na jeho stranu... Není to také víra? Kdoví? Ale i tak mi připadají všechna náboženství tak nějak "ohraná"! Ne proto, že bychom žili v jiné době, ale lidé zpřevraceli vše, co bylo doposud napsáno a kdoví, jednou až přijdeme na to, že existuje opravdu ještě někdo jiný (jiná civilizace), pak se náš život převrátí úplně!
 Pavel D. F. 01.11.2007, 23:44:06 Odpovědět 
   Tyto filosofické otázky ohledně Boha a předurčení lidstva mně taky nedají pokoj. Člověk si tak nějak utváří ve své mysli představy podobných věcí, ale s jistotou nemůže říct nic. Hrdinové příběhu jednají podobně. V něco věří, ale neví vlastně v co. Existence jiných civilizací přinese před lidstvo problém náboženské identity. Jsme rozhádaní sami mezi sebou, což teprve až přijde někdo odjinud a přinese si svoji víru? Jsem velice zvědavý, jak Tvůj příběh dopadne. Určitě obohatí naše myšlenky a někomu možná přinese vhled do vyšších sfér fantazie.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zrzavci
Křídlatka
Con los Colegas...
Wheelies Devotee
Galfa - část II...
Franzi Moorin
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr