obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Rabbitdogs (12. díl) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Rabbitdogs
 redaktor Šíma publikováno: 04.11.2007, 22:15  
Kdyby vám někdo řekl, že budete nějaký čas žít s vlkodlaky, co byste jim na to odpověděli? Že se dotyčný musel zbláznit? Co si mysleli lidé, kteří se vydali tam dolů na povrch Černé planety? Chtěli být co nejdříve zpátky na lodi? Čas však nejde zpomalit, zastavit, natož urychlit, plyne si svým vlastním (mnohdy přímo vražedným) tempem...
 

/POKRAČOVÁNÍ - DRUHÉ ČÁSTI - Konfrontace/

/XV. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/

Sjížděli po dlouhém táhlém svahu.

Opatrně, snad měli strach, že se s nimi utrhne a oni zůstanou uvězněni pod tunami nakupeného materiálu. Kola transportéru podkluzovala na jemném písku a shazovala pod tíhou stroje kamení a drobné balvany dolů po svahu. Kameny při svém nedobrovolném pádu divoce nadskakovaly a mizely v šeru, dokud se neocitly asi dva kilometry pod nimi v místě, kde se svah zvolna měnil v mírně klesající dno obrovského kotle. Lidé byli takřka u cíle své cesty!

Jak dlouho ještě? Roy očima bloudil v houstnoucí tmě. Potil se po celém těle! Neohlížel se na strany. Jeho zrak komíhal mezi velkou obrazovkou infračervené kamery a průhledem periskopu. Časem se soustředil jen na blikající obrazovku kamery. Necítil se dobře. Věděl, že každé šlápnutí vedle by mohlo skončit katastrofou.

Na vrcholu kotle, kus od místa, kde se zubaté a příkré skalní stěny měnily v příkrý svah, se objevila hlava tvora, který je sledoval po celý čas jejich cesty. Byla to tatáž bytost, která tehdy sledovala mizející trosky raketoplánu Beta v písečném jezeru. Na okamžik strnula na okraji srázu a sledovala sestupující stroj mířící do údolí, v jehož středu se k nebi tyčila mohutná hora s několika štíty. Na jejím úpatí se rozkládalo starobylé skalní město, vytesané do svahů hory protkané spoustou chodeb, schodišť a místností. Ani oni tvorové samotní nevěděli, kolik nebezpečných pastí skrývá toto místo.

Tvor si olízl mordu a vydal ze sebe dlouhý nízký tón. Vůbec jej v tu chvíli nenapadlo, že by se s ostatními mohl spojit také v myšlenkách. Byl příliš rozrušený a roztěkaný. Ozval se v návalu emocí domluveným znamením. Dostal tutéž odpověď. Hlasitě si odfrkl. Myslí mu prolétla nebezpečná myšlenka: 'Co když nejednáme správně?' Ihned ji zamítl a vydal se k vytesanému schodišti. Opatrně sestupoval dolů do hlubiny a dával pozor, aby jej neshodil rozdováděný vichr, kterému by jeho pád přišel dozajista vhod...

/XVI. - současnost – orbita Černé planety/

Půl hodiny po audienci u hlavního počítače lodi se prostorami křižníku roznesly poplašné sirény. Nastal všeobecný zmatek. Nikdo z posádky nechápal co se vlastně děje. Lidé pobíhali sem a tam, dohadovali se a obsazovali svá stanoviště.

"Kapitán na můstek!" dožadoval se palubní rozhlas pozornosti dívčím hlasem. "Prosíme kapitána, aby se neprodleně dostavil na velitelský můstek!"

"Zatraceně!" sykl John, když se polil vřící tekutinou. Byl v jedné z menších jídelen a dal si něco teplého do žaludku. Otočil se po hlase a čekal. Výzva se neopakovala. Jen poplašné zvonce dál vyzváněly svým klaustrofobickým hlasem. Zpoza jejich řinčení uslyšel ještě jiný dobře známý temný hukot hlavních motorů lodi. Tohle bude vážné! řekl si a vyrazil k interkomu.

"Co se děje!" zakřičel do přístroje.

"Změna dráhy, pane!" ozval se čísi hlas.

"Jaká změna dráhy?" nechápal. "Jsme přece na parkovací, nebo ne?"

"Chyba v systému, pane! Právě se sem sběhla první směna. Ve strojovně nahazují reaktory a urychlovače..."

"Zbláznili se?" zvýšil John hlas. "Nemůžou najet na plný režim z pohotovostního stavu... Kde je hlavní inženýr?"

"Ve strojovně, pane. Snaží se uvést do chodu všechny chladicí systémy..."

"Vyhodí loď do povětří!" rozčílil se John. Vyběhl na chodbu a došel k nejbližšímu přepravníku, který jej dopravil na velitelskou palubu.

"Kdo převzal velení?" zeptal se, když vběhl na můstek.

"Nikdo pane!" ozval se mladík.

"A první pilot?"

"Nemůžeme jej sehnat, pane!"

"Co ruční řízení?"

"Počítač odmítl přepojit řízení na manuál!"

"Já mu ukážu. Sežeňte mi k ruce nějaké techniky!" řekl mu John.

"Ano pane! Za dvě minuty přejdeme na pádovou rychlost! Tahle loď..."

"Já vím!" odbyl jej John. Co když to nevyjde. Přistaneme? S touhle krávou? Na povrchu? Nejspíš uděláme další ze super-kráterů! Povzdechl si.

"Horní vrstva atmosféry, pane!" ohlásil mu navigátor.

"Motory?" zeptal se.

"Ještě nejsou v provozu!" pokrčil jeden z techniků rameny, bylo na něm vidět, že má opravdu vážné obavy. Loď se každou chvíli mohla zřítit k povrchu planety, kdo by neměl strach ze smrti?

"Přišli jsme o něco?" pohlédl na něj John. "Ptám se, o co všechno jsme už přišli?"

"Parabola na přídi odešla jako první! Co se dalo, jsme uklidili do trupu lodi. Ale pochybuji, že by zůstalo na svém místě cokoliv, co nešlo zasunout dovnitř..."

"Teplota?" vyzvídal. "Vypněte někdo ten kravál!"

"Dva tisíce stupňů. Konstantní tření. Brzdí nás to, částečně!" dodal, jakmile ustal hluk poplašného zařízení. Hvězdy na obrazovce zmizely, místo nich vyplňovalo celou plochu černočervené nic...

"Jak jsme hluboko?" otočil se na navigátora, jakmile se usadil na svém postu.

"Ne moc! Buď se odrazíme od atmosféry, nebo do ní po hlavě vletíme! Všechno se udalo příliš rychle!" vydechl a poposedl ve svém křesle. Mlčeli. S očima upřenými na velké obrazovce odpočítávali poslední vteřiny svého života. "Záleží na úhlu vstupu do atmosféry, naší rychlosti a vektoru dráhy lodi...“

"Strojovna, pane!" řekl mu jeden z mužů na můstku. Loď se znatelně otřásala. Odněkud se k nim neslo hlasité a příšerné kvílení. "Hlásí naběhnutí motorů lodi!"

"Řekněte jim, ať se připraví! Počítač je zatím proti ruční změně kurzu, patrně nechápe, že je v sázce i jeho existence!" řekl mu John. "Kolik času nám ještě? Zbývá?"

"Necelé dvě minuty!" odpověděl mu kdosi.

"Takže bud tímhle sajrajtem do dvou minut proletíme, nebo upečeme kus písku tam dole! Chcete někdo ještě něco říct?"

Mlčeli.

"Fajn. Jsi tady Maxi?"

"Ano!" slyšel jeho odpověď.

"Odpoj tu zasranou mašinu a přehoď řízení na manuál. Zavolejte někdo do strojovny, ať se odtamtud klidí, kdyby došlo k něčemu neočekávanému. Za minutu přejdeme na únikovou rychlostí! Ať počítají s tím, že se několikrát otočíme kolem planety, než se zastavíme, pokud tenhle krám rovnou nevybuchne!"

"Nevíme kde jsme, pane! Možné, že se brouzdáme ve vrchní části téhle kašovité atmosféry a ta nás nepustí dál! Jestli ano, vyletíme odtud zpátky na oběžnou dráhu!" řekl všem hlavní navigátor. "Kamery, radary, sonary, lasery, prostě nic nefunguje!"

"Motory zapojeny. Plný výkon za třicet vteřin!"

"Kdyby to nevyšlo... Setkáme se s ostatními a konečně se dozvíme, proč jsme sem letěli! Není to pěkná vyhlídka?" zakřenil se John.

Neodpověděli.

Mají strach, řekl si. Máš strach, Johne? zeptal se sám sebe. Otřesy zesílily. Douglasi, teď se uvidí, jak moc dobře jsi nechal tuhle herku zdrátovat! Přetížení! Obrazovky počítače pohasly. Zapojil se náhradní systém. Všechny hodnoty přešly na manuál. Tak a máš to! Chtěl vědět, jak se teď tváří ta elektronická obluda, když zjistila, že nemá žádnou moc nad řízením lodi.

"Plny výkon, pane!" slyšel muže vedle sebe. Přikývl a soustředěně hleděl na obrazovku. Snažil si vzpomenout, jaké to bylo tehdy když sestupovali do atmosféry.

"Minuta!"

"Šlápneme na to!" zavrčel John. Motory na zádi zahučely. Nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Co když se řítíme obrovskou rychlostí k povrchu planety? Brzy se to dovíme! řekl si a přesunul páku ovládání výkonu na maximum. Stále stejný obraz. Loď hlasitě sténala, a dožadovala se vysvobození od nelítostných muk. Vydrž! prosil ji pod vousy. Už to nebude dlouho trvat.

"Půl minuty!"

"Změnilo se něco?" zeptal se ostatních lidí na můstku.

"Nic, pane!" odpověděl mu kdosi třaslavým hlasem.

Stejné jako tehdy. Nic než ta černá břečka. Dočkáme se překvapení. Po čele mu stékal pot. Otřesy nabyly nečekané intenzity. Tohle umělé zemětřesení se mu vůbec nezamlouvalo.

"Deset sekund!"

No tak! Přece nás nenecháš na holičkách. Každou chvíli se musí něco objevit! Oči mu slzely. Nemohl se upřeně dívat na černou blyštící se hlavní obrazovku. Loď však vydržela. Čekal, že se rozsype po prvním, náporu otřesů. Drží se, Douglasi! Říkal jsi deset let? Snad to vyjde! Doufám jen, že jsi na ničem nešetřil!

"Čas plus dvacet vteřin, pane!"

"Už to bude!" řekl nahlas. Snažil se uklidnit. Hučení zesílilo! No tak! To není možné. Kdybychom letěli hlavou dolů, už bychom se museli rozmáznout. Další otřesy. Někde se něco utrhlo a hlučně narazilo na stěnu sálu. Slyšeli řinkot tvrzeného plexiskla. Drobnosti, řekl si.

"Plus padesát vteřin!"

Co se děje? Trvá to už moc dlouho. Otřesy zeslábly. Konečně! Loď se ještě několikrát hystericky otřásla. Oslepilo je rudé slunce!

"Nechte ji, ať třeba i opustí oběžnou dráhu a zároveň začněte zvolna měnit kurz! Až budeme v bezpečné vzdálenosti od planety zapojte brzdící trysky!" řekl John směnovým důstojníkům na můstku. Přetížení je takřka vrhlo na stranu. Jsme z toho venku, oddechl si. Uplynulo ještě dobrých deset minut, než se ujistili, že loď zůstane na oběžné dráze, nespadne zpět dolů a další půlhodinu hledali optimální parkovací dráhu, ze které by se nemohli zřítit k zpět k povrchu Černé planety nebo odletět pryč do prostoru. Ještě dalších šedesát minut čekali na další akce a kontrolovali jednotlivé sekce lodi. Zdálo se, že trup lodi vydržel. Co se týče škod na povrchu lodi a uvnitř trupu, dalo se čekat ledacos.

"Držte ji na stabilní parkovací dráze! Každé dvě hodiny se tu budou střídat hlídky, dokud nezjistíme, proč jsme se málem zřítili dolů na planetu! Chci znát rozsah škod a stav posádky po tom našem nešťastném přeletu!"

Pozorovali vzdálené hvězdy. Dneska ti to vyšlo, říkali si. Ale zítra? John se otřásl a opatrně vstal. Těch několik minut trvající přelet jej stál půl života. Tohle mi už nedělej! řekl nazlobeně a vyšel ze sálu. Dveře se za ním zavřely. Komu mám ještě důvěřovat? Tato otázka zůstala v prostoru velitelského můstku. Visela v povětří jako Damoklův meč a jen budoucnost ukáže, zda-li byly jeho obavy oprávněné, či nikoli. Na okamžik viděl před sebou ve spojovací chodbě onoho tvora. Díval se na něj s otázkou v očích. John se otřásl a zamrkal, aby se ujistil, že se mu přece jen nezdá!

/XVII. - současnost – orbita Černé planety/

"Tak jak to vypadá?" zeptal se John bezpečnostního technika dvanáct hodin na to. Seděl ve své kabině a čekal na jeho odpověď.

"Všichni jsou bez vážnějšího zranění! Delta je na hadry! Vyletěla z montážního stolu a rozflákala se o jednu ze stěn... Měl jsi to vidět, ta stěna dílny se vyboulila, jako by byla z papíru! Není to radostná zpráva, vid?"

"Byla dobře ukotvená? Přetížení nebylo zase tak veliké, aby ji to vytrhlo z úvazů a úchytů... A dál?" vyzvídal John.

"Odešlo záložní chlazení v reaktorové sekci, ale bez vážnějších následků. Výkon klesl tři hodiny po přeletu, teď je všech šest reaktorů odstavených v pohotovostním stavu. Motory vydržely... Co se týče vnějšího zařízení lodi, nezůstal tam kámen na kameni! Jinak drobné, nebo opravitelné škody po celé části lodi. Plášť a kostra je bez závad, nemám, co bych ti k tomu víc řekl!"

"Opravdu ne?" zeptal se jej John. "Není těch nešťastných náhod nějak moc najednou?"

"Sabotáž? Ano, na lodi je plno falešných zpráv, Johne..." uslyšel jeho klidný hlas. "Veškeré škody opravíme do dvou týdnů, až na Deltu!"

"Třeba někdo nechce, abychom se vydali na povrch! Až do dnešního dne nám zůstala jen Delta, ta je nyní také k nepotřebě a dokud ji neopravíme, dolů se nedostaneme!" namítl John. "Budeme muset proskenovat celou tuhle soustavu! Budeme také muset vyslat na všechny strany sondy! Zdá se, že je tu s námi ještě někdo jiný..."

"Museli by vystartovat a opustit Sluneční soustavu jen pár dní po nás a jejich parametry letu by musely být totožné s našimi! Nezdá se mi, že by existovala ještě nějaká jiná loď se stejnými vlastnostmi, jaká je ta naše! Do dneška jsem nenarazili na žádnou jinou loď v Soustavě Rudého obra! Jsme tu sami, ledaže by se dobře zamaskovali... Uvidíme! Postavíme nový raketoplán z náhradních dílů, ale bude to chvíli trvat, ale zvládneme to!"

"Jak dlouho?" zeptal se. "Čas je proti nám! Možná jsme se neměli do této pochybné hry zatáhnout!"

"Měsíc, pokud to půjde dobře!"

"Dlouhý měsíci!" řekl si nahlas a myslel na tamty dole. "Nedivil bych se, kdyby se nám ukázal Ježíšek, nebo Santa Claus...“

"Cože?" zeptal se jej bezpečák nevěřícně. "To si děláš, Johne, srandu...“

"Jen co jsem vyšel po tom incidentu z můstku, viděl jsem ho, jako teď vidím tebe! Toho tvora, ne Santu! Stál proti mně a díval se mi zpytavě do očí! Oni o nás vědí!"

"Ale kdo?"

"Zatím jen ty příšerky! Ale je otázkou času, než si nás všimnou také jiní..." řekl mu John zachmuřeně.

"No, jen doufám, že tu vážně nepotkáme naše krajany! Vidět další lidské ksichty je to poslední, co teď potřebuju! To se raději budu bavit s nějakými monstry!" řekl mu Johnův podřízený. "Jestli už nic nemáš, pak půjdu! Dneska je den blbec!"

"Celá tahle výprava je pěkně zkurvená!" řekl mu John. "Ale nech si to pro sebe!"

"Jo..." zamyslel se jeho podřízený. "Tak tohle je naše malé veřejné tajemství! Že se topíme ve sračkách od doby, co jsme sem přiletěli, o tom si šuškají snad i krysy v podpalubí!"

/XVIII. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – povrch Černé planety/

Stáli padesát metrů od lodi. Ztráceli se v rozvířeném písku a naslouchali hukotu větru. Reflektory ozařovaly jen nejbližší prostor okolo lodi. Po osmi metrech se světlo z výkonných reflektorů rozptylovalo v šeru, které zvolna přecházelo v černočernou tmu.

"Nemyslím, že by mohli přežít!" zavrtěl hlavou navigátor. "V tomhle počasí! Tom měl pravdu!"

"Zatraceně!" rozčílil se John. Jeho hlas zněl v rádiu až příliš nepřirozeně. "Máme ještě pět dní! Dohodli jsme se přece, nebo ne? Co na tom, že tu zuří každou chvíli bouře! K čertu s nimi! Tam někde jsou naši tři lidé! A určitě jsou ještě živí..."

"Co chcete dělat, Johne?" zeptal se ho.

"Jen co se zlepší počasí, vyslat na průzkum oba stroje! Známe celý povrch téhle planety, snad se nám podaří vytipovat místa, kde by se mohli ukryt!"

"Co když se počasí nezlepší? Chcete se vydat v transportéru do širokých pustin a hledat je jako jehlu v kupce sena?" kroutil nechápavě hlavou navigátor.

"Možná, že je právě teď období bouří!" vyštěkl John. "Třeba se odtud vůbec nedostaneme, ale ten probléme budeme řešit, až přijde jeho čas! Já nyní potřebuju najít tři muže z naší posádky! Nic víc!"

"Nespokojenost posádky roste každou hodinou, jak je chcete udržet v klidu, aby se nevzbouřili?" zeptal se Johna navigátor. "Může se stát cokoliv! Jsme daleko od Země v úplné prdeli Vesmíru, Johne! Myslíte na to?"

"Máme jen dvě možnosti: buď odletíme, a to všichni i s tím, pro co jsme sem přišli, nebo tu všichni zahyneme! Tohle jim můžete říci! A startovací kód znám jenom já! Bez něj neodletíme! Kdyby se mi něco stalo, předám jej, pokud budu moci, jiné důvěryhodné osobě! Nemají na výběr!"

"A kdyby vás mučili?" nakousl navigátor další ze svých myšlenek.

Vichr zesílil. Od lodi se k nim nesla výstražná siréna. Vykročili. Pomalým krokem postupovali do pásma světel, dokud se nezastavili u rampy přechodové komory. John se podíval na napnuté jistící lano u své kombinézy. Odepnul smyčku lana z karabiny a pustil jej po větru. Lano se chvíli odvíjelo a pak jej zastavil brzdící mechanizmus jistícího zařízení. Z lodi vyběhli dva muži. Když je oba spatřili, zvolnili svůj běh. Nemohli si dovolit, aby ztratili velitele výpravy a hlavního navigátora. Ne teď, ano, alespoň ne teď!

"Neodletěli by, i kdyby znali startovací kód..." řekl John suše. "Půjdeme do lodi? Nemá cenu riskovat svůj život víc, než je potřeba! Stačí, když vědí, že jsme neodletěli..."

"Kdo?" zeptal se ho navigátor. Vnější dveře přechodové komory za nimi zapadly a oddělily je od bouře. Chvíli počkali, než byla atmosféra znovu dýchatelná, bez písku a dalších příměsí. Pak si sundali přilby a pomalu prošli vnitřním uzávěrem.

"Kde berete tu víru a odvahu?" zeptal se jej navigátor. "Kdo o nás má vědět?"

"Stačí, když si řeknete, že horší už to být nemůže!" pousmál se John. "Zkuste to! Alespoň jeden den si opakujte, že je vše na draka, a uvidíte, co to s vámi udělá! Ale pozor, aby jste to nepřehnal a nestal se jedním z nich!"

John ukázal na zamračeného muže tvořící posádku lodi.

"Těch pět dní, bude nejdelší doba v mém životě!" zakroutil navigátor odmítavě hlavou.

"Doufám, že budete mít dlouhý život!" řekl John vážně.

"A ještě něco!" otočil se k němu jeho společník. "Mívám takové podivné sny. Z hradby písku a černých mračen mě navštěvují podivní tvorové, nedokážu je popsat, ale vždy se probudím upocený strachem! Jako by nebyli rádi, že tu jsme!"

"Možná tuší, proč jsme tu!" pokrčil John rameny.

"Co byste dělal, kdyby k nám na Zemi přiletěli tvorové z jiného světa a začali se míchat do našich záležitostí? Chtěli vás odvést někam hodně daleko, aniž by vám dali nějakou šanci na přežití?"

"Bránil bych se!" řekl John vážně a nechal samotného navigátora na nejspodnější palubě lodi, dokud si sám neudělá pořádek ve své mysli a nevydá se za něčím prospěšnějším. "Bránil bych se a to zuby a nehty!"

/XIX. - současnost – povrch Černé planety/

Transportér z raketoplánu Alfa zastavil sto metrů pod svahem. Roy vypojil reflektory, kamery a zastavil motory vozidla. Oddechl si. Úkosem pohlédl na klidně sedícího velitele výpravy.

"Jsme tady!" řekl mu.

"Ještě ne!" odpověděl mu Tom. Musíme zajet do středu údolí, až k té hoře, ale tu neuvidíte... Dnes ne, ráno vyrazíme!"

Kdesi nad nimi ve výši jednoho a půl kilometru se utrhl kus svahu a strhl s sebou další a další části kamení. Několik metrů od stroje dopadla s hukotem řítící se lavina. Stroj se divoce otřásl.

"Kdybychom zůstali v půli cesty," řekl Tom vyděšenému řidiči. "Utrhlo by se to s námi a my bychom byli zaživa pohřbeni pod několikametrovým nánosem písku a kamení! Zajeďte s tím krámem dál od svahu! Není tu bezpečno!"

"Zatraceně!" vydechl řidič rozčílením. "Nevím, co mám říct na to, že jsme tu určitě podruhé! Že jste tu už jednou byl, pane! Co hledáme?"

"Až přijde čas, dozvíte se to spolu s ostatními!" řekl Tom chladně. Nemělo by to cenu, říkat jim to už nyní, řekl si pro sebe. Roy se zamyšleně odvrátil. Měl jedinou starost: Jak se proboha dostaneme zpátky nahoru?

Celou noc padalo kamení! Celou noc museli poslouchat dunění skal a fičení větru. Celou noc se třásli strachy, aby se probudili do podivně ošklivého dne. Ten den však na ně stále čekal. Blížil se s úsvitem, aby protáhl již tak dlouhou noc do nečekaných rozměrů. A oni je sledovali! Dívali se na ně svým žeravým pohledem a snad jen samotný Bůh věděl, co se jim právě honilo v jejich příšerných hlavách...

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 18 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:27:21 Odpovědět 
   03. 07. 2014

Další smůla pro lidi, že si říkám, že už situace nemůže být horší, ale ano může.
 ze dne 01.08.2014, 17:43:22  
   Šíma: Právě, vždy to může být ještě horší, než to může být...
 chris ONNE 04.11.2010, 19:49:26 Odpovědět 
   Tož zdravím, pane kolego!

Tak po krátké odmlce jsem zase zabrousil do toho podivného světa Rabbitdogs. Přiznávám se, krapánek mi chyběl… ;-) A jak již bylo v komentářích poznamenáno, ani mé maličkosti se nezbavíš! :-DD
Chybky:

1) …"Řekněte jim, ať se připraví! Počítač je zatím proti ruční změně kurzu, patrně nechápe, že je v sázce i jeho existence!"… - nemohu si prostě pomoci, ale mě tam ta “existence“ hapruje! Osobně bych tam viděl něco v tom smyslu, jako že je v sázce i jeho prdel… ;-)))

2) …"Takže bud tímhle sajrajtem do dvou minut proletíme, nebo upečeme kus písku tam dole!... – buď; kus písku?? To mi zní divně.

3) … se nemohli zřítit k zpět k povrchu… - ? (to první “k“)

4) …kde by se mohli ukryt… - ukrýt

5) …ale ten probléme budeme řešit… - problém

Fíha, to byl ale akční díl. A pokud píšeš, že se teprve máme na co těšit, nooo, já se těším!! ;-) A protože znáš patologa, který nerad chválí, tak jen napíši, že se mi to fakt líbí a jdu na další kousek!
Hezký den a nějak si usmiř múzy, bo já chcu pokračování!! ;-)

Chris
 ze dne 04.11.2010, 20:04:21  
   Šíma: Díky, chrisi za zastavení i kritiku. Co na to múzy? Kdo ví... ;-)))
 Charlotte Cole 07.07.2008, 0:14:43 Odpovědět 
   Konečně jsem si našla trochu času, abych se vrhla na další kapitolu... Nu a dost mě potěšila. Příběh letí neskutečnou rychlostí kupředu až si říkám, že je škoda, že ta kapitola skončila tak rychle...
 ze dne 04.11.2010, 20:01:08  
   Šíma: Děkuji moc za zastavení a komentík! Koukám, že tu mám resty jako hrom! ;-)))
 Kondrakar 10.11.2007, 11:33:08 Odpovědět 
   Souhlas se vším co tady už padlo. už nevím co bych napsal. ale stejně jako sirraell říkam: mě se nezbavíš
 ze dne 10.11.2007, 12:04:05  
   Šíma: :-DDD Díky za návštěvu a koment! Opatruj se! ;-)
 sirraell 06.11.2007, 16:45:42 Odpovědět 
   Nevim kolik jsi jiz tech ctenaru ztratil, ale mne se teda nezbavis ;o)
Sice tam bylo par chybicek, ale je to mnohem lepsi, nez normalne.
Tentokrat jsi tam narval spoutu akce, az jsem si rozkousla tuzku... Tak co bude priste a kdy?
 ze dne 06.11.2007, 17:10:12  
   Šíma: :-D Díky! Další díl ještě není upravený... :-( Budu se snažit!

Jak už se "vymlouvají mnozí autoři, tak se vymlouvám i já, patrně se těch chyb nezbavím... :-DDD Jeste jednou díky za zastavení a komentář! ;-)
 amoska 06.11.2007, 11:56:13 Odpovědět 
   Předestírám, že nemám ráda sci-fi a nic, kde se snoubí fyntazie s vizemi budoucnosti. To mi ale nebrání, abych si neklikla na pokračující román svého psacího kolegy. Nemohu Tě nečíst, protože píšeš dost strhujícím způsobem, který mne zaujme stylem vyprávění, opravdové bohatosti fantazie. Myslím, že víš o mé zaujatosti češtinou a tu Tvou chválím! Přes překlepy a chybky, které evidentně vznikly Tvou zaujatostí dějem. Ač stále zápasím s časem, na Tebe si vždy čas udělám a moc Ti fandím.
Zdravím - 1, amoska.
 ze dne 06.11.2007, 12:44:59  
   Šíma: Děkuji za zastavení a komentář, jsem rád, že se dílko líbilo! :-)
 Tomáš P. 05.11.2007, 21:01:35 Odpovědět 
   "...očima upřenýmA..." by mělo být místo "...očima upřenými..."
"Kolik času nám ještě zbývá?" a ne "Kolik času nám ještě? Zbývá?"
"MožnÁ, že..."/"JE možné, že..." místo "Možné, že se brouzdáme..."
"Třicet vteřin." by znělo lépe než "Půl minuty."

No. Na to se vykašli. Já nevím, kde hledat další slova chvály, tak místo toho rýpu! :D Je to opravdu výborný! Jen fakt nerozumím tomu, že to vypadá, že ti čtenářů ubývá... Vždyť od tohohle se odtrhnout opravdu nejde!
 ze dne 05.11.2007, 21:10:32  
   Šíma: Díky, Tomáši za kritiku a avizované chyby a překlepy! Patrně jsem byl málo pozorný, ale jak říkám, daří se mi hledat chyby v cizích dílech, ale ve vlastních mi stále (tvrdohlavě) unikají! Plně s Tebou souhlasím...

Že by mi utíkali čtenáři? Ani jsem se nedíval, kolik lidí vidělo ten či onen díl... Možná nemají radí SCI-FI, kdoví? Díky za zastavení a komentář!

P.S. Ta moje "gramatická" kobyla chodí asi vážně bosa! :-D
 OH 05.11.2007, 15:03:00 Odpovědět 
   Je to supr Šímo, nezkoušel jsi to nějak oficiálně publikovat?
Jinak jako výprava to stojí fakt za hovno, jsem ten, co se o nich dovídá na Zemi a malomyslně si řiká: "Pořídím si cukrárnu a mezi vdolky zestárnu!" Zdar!
 ze dne 05.11.2007, 15:13:12  
   Šíma: Zkoušel, ale v původní verzi a nelíbilo se to nikomu! ;-)

Jak říkáš, lidi by se neměli do některých míst (na cizí planety) vůbec plést! A bude hůře, uvidíš! :-D No, cukrárna by možná byla lepší, ale ta nuda? ;-) Takhle alespoň naši hrdinové zažijí ty pravé "adrenalínové zážitky" a nebudou nezaujatě usrkávat kávu a baštit rakvičky! :-D Možná toho moc neprozradím, když napíšu, že těch rakviček si užijí všichni zůčastnění! ;-)
 Pavel D. F. 04.11.2007, 22:15:03 Odpovědět 
   Katastrofa lodi byla naštěstí zažehnána, přesto problémy zůstávají. Výsadek patrně našel svůj cíl, ovšem návrat na loď je zřejmě nemožný. Ani na té už nezbyl funkční raketoplán. Necháváš hrdiny dojít až na okraj jejich (hlavně psychických) sil. K tomu ještě nebezpečí ze strany počítače, možných sabotérů a hlavně různých cizích bytostí. Prostě napínavý příběh jak má být.
 ze dne 04.11.2007, 22:23:37  
   Šíma: Díky! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Navždy spolu
kuklajda
Benson
Intuista
Zvláštní modlit...
Charles
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr