obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Rabbitdogs (13. díl) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Rabbitdogs
 redaktor Šíma publikováno: 09.11.2007, 23:25  
Obchody a nekalý konkurenčí boj a touha po majetku! Peníze byly vždy přednější, než-li životy ostatních lidí, bylo tomu tak vždy v minulosti a nemůžeme čekat, že tomu bude také jinak v budoucnosti. Již ve starověku si lidé udělali Zlaté tele jako modlu, protože nedokázali věřit něčemu, co nelze spatřit. Modlou moderní společnosti je věda a technika, ale touha po bohatství je stále silná! Lidé budou i nadále stejní a nepomůže tomu ani fakt, že se setkali s jinou civilizací! Stačí si jen zapamatovat, jak dopadli Astékové a Indiání v Severní americe! Co když jsme (my lidé) jen něčím, jako jsou třeba obyčejné kobylky, které požírají a ničí vše ve svém dosahu? Co když opravdu naše životy za nic nestojí? Ano, je to děsivé, ale pravda je někde tam venku...
 

/POKRAČOVÁNÍ - DRUHÉ ČÁSTI - Konfrontace/

/XX. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/

Čekali na ně! Trpělivě, protože věděli, že přijdou. Neviděli jejich stroj, ale cítili jejich myšlenky. Ne, věděli, že se lidé vůbec nezměnili, jak tvrdili mnozí. Lidé jsou stále stejně chamtiví a ustrašení. Co od nich mohou čekat? Přijdou stejně jako tehdy a zabijí mnohé z nich jenom proto, že se jich báli?

'Nemůžeme je pustit sem do města!'

'Nemůžeme je pustit ani z téhle planety, protože přijdou jiní, aby byli úspěšnější!'

'Přiletí, i když se nikdo z nich nevrátí! Máme pro ně příliš velkou cenu! Tento svět, ve kterém žijeme, pohltí rudá hvězda! Zemřeme spolu s ním! Nemáme naději!'

'Co se stalo s těmi, kteří nás opustili na jejich lodi?'

'Nedovezli je na svou planetu!'

'Vyjde to nastejno! Zda-li budeme žít několik let, nebo stovky let. Jednou budeme muset opustit tento svět!'

'Co navrhujete? Budeme čekat? Dobře tedy, počkáme!'

Nedokázali se dohodnout! Byli nerozhodní... Nač jim byla jejich mimořádná inteligence, když také podléhali svým citům? Jejich přednost byla také jejich prokletím. V tomto světě neexistovala žádná přednost, i ta sebemenší kladná vlastnost se zde stává na obtíž. Toto místo bylo Peklem a pro nic pozitivního zde nebylo místo!

/XXI. - současnost – orbita Černé planety/

"Zdravím, kapitáne!" kývl první pilot křižníku, jakmile dorazil do Johnovy kabiny. "Sledujete stav posádky? Žádná legrace, viďte!"

"Dvacet sedm mrtvých, Robinsone!" řekl John tiše. Stále hleděl na nehybný výpis počítače. "Devatenáct z Bety, ještě se neozvali. Nejspíš zahynuli při přistání, když podcenili tamní přírodu, dá-li se to tak nazvat. Šest lidí zemřelo po tom, co se zřítila ta stanice do atmosféry planety. Pět jich zůstalo ve vraku a jeden v raketoplánu, který narazil do Bariéry lodi. Zbývají ještě dva lidé, na které si zubatá počkala v Deltě... Tohle je bilance ztrát za dobu, co jsme sem přiletěli!"

"Co se stalo s lodí, Johne?" zeptal se a sedl si na nízký skleněný stůl. Nastala krátká pauza. Dopadla tíživě na oba muže. Zdálo se, že vyplnila každou skulinku v místnosti.

"Nevím!" řekl po pravdě. "Někdo sabotoval některé ze systému hlavního počítače lodi. Nemůžu říct, kdy se to stalo. Jisté je, že kvůli zásahu neoprávněné osoby jsme přišli o Deltu a málem jsme všichni skončili v husté kaši tam dole! Nemůžu ani říct o tom, kdo to je a o co mu jde! Zdá se, že sem s námi dorazila i konkurence, která se nás snaží zničit, než přiletí další loď, která by posbírala ty tvory tam dole a odletěla by zpět na Zemi dřív, než by zdejší slunce vybuchlo!"

"Sabotáž? Tak je to přece jen pravda?" povytáhl Robinson obočí, "Nevidím důvod. Jsme tak daleko od domova, že je jakákoliv pomoc od našich nemožná! Někdo si zahrává s ohněm! Už jsi vytipoval osoby, které by měly sebemenší zájem?"

"Zabít sama sebe?" přerušil jej John. "Ta druhá loď přiletí, na to můžeš vzít jed a až přiletí, pak my zemřeme, pokud něco neuděláme!"

"Možná, že počítali s tím, že to nezvládneme!" pokrčil rameny. "Ale nedává to smysl, ledaže by nás chtěli opravdu zabít a nehoda při parkování na orbitální dráze se nedá nijak vysvětlit ani dokázat, protože by z nás ani z lodi nic nezbylo!"

"Nemůžu si zvyknout na podrazy!" zabručel John. "Nemůžu to vstřebat, tu lidskou zášť a podlost! O co jim vůbec jde? Chtějí je pro sebe? Pro svou společnost? Kdo dříve přijde, ten dříve bere? Nečekal jsem, že se do celého tohoto podniku také zamíchá politika..."

"Co když někdo jiný, nějaké jiná společnost, postavil další loď schopnou cesty sem!" zauvažoval Robinson. "Ale patrně nejsem jediným člověkem, který na něco podobného přišel... Takže co? Vyhlásíš stanné právo?"

"Ne, museli bychom je už identifikovat, ale za celou dobu jsme nezachytili přítomnost žádné cizí lodi!" zamyslel se John. "Stanné právo? Zbraně, střílení a smrt..."

"Mohli přeprogramovat obrannou a pozorovací sekci, aby se sami stali pro nás neviditelnými. Prostě je bude počítač ignorovat! Nezobrazí nám jejich přítomnost..." zamyslel se Robinson. "Čím více techniky máme, tím jsem zranitelnější, protože spoléháme jen a jen na ni! Už možná ani nejsme lidmi!"

"Uvidíme..." vzdychl John a vypnul počítač. Obrazovka potemněla. "Co ruka?"

"Do týdne by měla být v pořádku!"

"Cos dělal?" zamračil se John.

"Slítnul jsem do šachty. Naštěstí máme umělou gravitaci. Měl jsem štěstí, je dost silná na to, aby nás udržela u podlahy, a dost slabá, aby našinec dosáhl pádové rychlosti. Jinak bych si nezlomil ruku ale vaz. Bylo to padesát metrů, čtyři paluby, Johne!"

"Cos dělal v technickém úseku?" nechápal.

"Když jsem slyšel ty signály, chtěl jsem si zkrátit cestu! Mezipalubí se táhnou po celé délce lodi..." Robinson se odmlčel.

"Klukovina!" řekl John a vstal. "Na co mám výtahy a přepravní boxy?"

"Vy jste řídil loď při průletu?" zeptal se.

"Já jsem se jen modlil, aby jsme nespadli níž do toho sajrajtu. Netušil jsem, jak nízko jsme byli, nikdo to netušil! Jednali jsme podvědomě!"

"Ale proletět atmosférou při polovině startovací rychlosti? Stačilo překročit limit a odletěli bychom z téhle soustavy! Jak se nám podařilo zabrzdit loď? Mohli jsme se rozbít na kusy!"

"Tři oblety!" řekl John. "Moc nechybělo a opravdu bychom odletěli z oběžné dráhy, naštěstí jsem obíhali planetu ve stále zvětšujících se kruzích, ale byli jsem již hezky daleko ve Vesmíru. Přetížení mělo za následek několik nehod. Nešlo to udělat jinak, než tak, jak nám to dovolily zákonitosti Vesmíru..."

"Slyšel jsem o tom! Delta je v nepoužitelném stavu a k postavení dalšího stroje bude potřeba nejméně čtyř týdnů. Nechtěl bych být tam dole! Nemůžeme jim pomoct, kdyby se dostali do průseru! Hlavní inženýr říkal, že se nám takřka začaly tavit reaktory! Kdyby došlo k explozi, ani bychom o tom nevěděli! Prostě bychom se vypařili a stali se součástí atmosféry téhle podělané planety!"

"Naštěstí k tomu nedošlo!" souhlasil John. "Mít menší loď s přistávacími vzpěrami, na nic bych nečekal!" řekl suše a pohlédl na Robinsona.

"Zkusili jste už něco s lokalizací objektů v okolí lodi?" zeptal se jej Robinson.

"Max na tom, pracuje s plným nasazením, ale nedávám mu příliš nadějí!" řekl mu John. "Pokud se někdo hrabal v obranném systému lodi, budou skenery k ničemu!"

"Co je tam dole, Johne? zeptal se Robinson udiveného Johna. "Vzácné kovy? Nebo něco jiného? Slyšel jsem o tamním klimatu, nic příjemného pro život! Pořád se na lodi šušká o nějakých tvorech! A také o něčem, co možná dost dobře nechápu!"

"Myslím, že je poznáte! Budete kočírovat Etu, až ji dají technici dohromady!" řekl mu John a čekal na jeho reakci.

"No potěš pánbůh!" hvízdl. "Poletíte s námi, Johne, když už jste přešel na úřední tón? To abych začal trénovat na simulátoru, abychom se ihned při průletu nerozbili na atomy!"

"Jestli to bude nutné!" řekl vážně. Zapípal interkom. Ignoroval jej a hleděl na Robinsona, stále sedícího na stole. Mlčel. Promnul si bradu a vstal.

"Tohle bude nejbláznivější let, jaký jsem kdy zažil. Dáte mi bližší informace, Johne?"

"Dám!" souhlasil. "Ale až těsně před akcí, nechtěl bych, aby se vám zdály špatné sny!"

"Uf!" nadechl se a mrkl jedním okem na svého velitele. "Kdo vybere muže pro posádku Ety?"

"Vy, Robinsone!" Interkom stále neúnavně pípal, jako by tušil, že jej má kdo zvednout.

"Kruci!" řekl a vydal se ke dveřím.

"Co jsi po mně chtěl?" zeptal se ho John, když znovu přešel do osobního tónu.

"Sakra! Nikdy nevím, co si mám o vás myslet. Jednou mi tykáte, pak zase naopak! Nemůžu si vzpomenout!"

"Chci mít jistotu, že... Budeme si tykat, co ty na to? Jsme spolu už šest měsíců! Čert vem hodnosti, ale to na věci nic nemění!"

"Takže veškerá zodpovědnost spočívá na mých bedrech? Je to tak, Johne?" zeptal se to.

"Ano. Život nebo smrt!" přikývl a sledoval jej do té doby, než se za ním zavřely dveře. Zatraceně! Mít tu tak Toma! Kostky jsou vrženy!

Zvedl sluchátko vyzvánějícího přístroje a čekal kdo se mu ohlásí. V několika vteřinách byl znovu na povrchu planety. Slyšel vytí větru a spatřil nekonečný pohyb mračen a písku nad nekonečnými pláněmi. Temnota a pochmurnost tohoto světa se mu neustále vracela a naplňovala jeho mysl obavami. Něco mu říkalo, že tahle mise nedopadne dobře. Necítil se vinen. Spíše měl pocit ztráty a osamění.

"Jsi tam, Johne?" ohlásil se mu Max a čekal na odpověď.

"A kdo jiný?" probral se k životu.

"Asi jsem našel zdroj našich problému, ale tím se objevil problém ještě větší, než byly ty předešlé!"

"O co jde, Maxi?"

"Nechci mluvit po telefonu, mohl by nás někdo slyšet!"

"Dobře, sejdeme se za patnáct minut na našem starém místě. Naznač mi, alespoň o co jde, abych se mohl připravit!"

"Nemůžeme se vrátit na Zem!"

"Cože?"

"Podle všeho tu musíme počkat na další loď, která... Která odveze, alespoň si to tak myslím, ty tvory, nebo co je to zač! My, my je máme dostat odtud ven! Ven z planety, a pokud to bude nutné i z dosahu zdejšího slunce!"

"A co posádka? Co my, Maxi?"

"Další loď má přiletět nejpozději za dvacet týdnů, do té doby... Patrně stavěli za stejné peníze dvě lodi, Johne! Identická plavidla pro Vesmír. Douglas nás vypekl! Cítím za tím pěknou všivárnu! Pokud to byl skutečně Douglas a ne někdo jiný..."

"Pořád jen samé dohady! A náš pád do atmosféry?" zeptal se.

"Chyba v systému! Při změnách, které provedli, došlo pravděpodobně k nechtěným přehmatům, ale podruhé se to již nestane!"

"Aspoň to!" vydechl John. "Existuje nějaké možnost k návratu na Zemi? Abychom jim mohli nakopat zadky?"

"Samozřejmě, ale oni počítají s tím, že ji nepoužijeme!"

"Ano?"

"Mohlo by dojít k ztrátě informací, k dosti vážnému a drastickému úbytku dat, pak bychom byli slepí jako krtci!" řekl mu Max. "Sám tomu moc nerozumím, ale patrně dali do systému něco jako Trojské koně, prostě se pojistili proti našim případným pokusům o nápravu celé situace! Je to jasné, Johne, nejsme v této veliké hře sami!"

"Pokusíte se o to?"

"Chci jen tvůj souhlas, Johne!"

"Máš ho mít, co navrhuješ?" zeptal se.

"Zrušit celou operaci!"

"To nepůjde, Maxi. Jestli šlo vše podle harmonogramu, budou již na místě a..."

"Můžou se spojit s raketoplánem a ten s námi, nebo ne?" zamyslel se Max. "No, zdá se, že ten radiační pás dělá spolu se slunečním zářením pěkné divy s našim spojením..."

"Teoreticky by mohli hovořit přímo s námi, ale spotřebovali by značné množství energie!"

"A co kdybychom zavolali my jim?" slyšel jeho logickou otázku a na okamžik přestal dýchat. "Chceš je mít i s nimi, s těmi podivíny, za každou cenu na palubě?"

"Myslím si, že za jistých okolností by bylo lepší, kdyby zůstali tam, kde jsou!" řekl mu John. "Potřebovali bychom znát jejich přesnou polohu a mít směrovou anténu! Já tomu moc nerozumím, znám jen základy a se širokopásmovou všesměrovou anténou tady nic neuděláme! Tohle není Země, tenhle svět stojí za starou belu, Maxi!"

"Stačí se tedy spojit s raketoplánem, nebo přímo s transportérem! Říkal jsi, že je to technicky možné, nebo ne? No, možná máš pravdu a tohle je pěkně zkurvený svět! Nebudu polemizovat na téma, proč jsme sem vůbec letěli, protože už tak se po lodí říší různé fámy!"

"Zatím nedisponujeme žádným strojem, který by byl schopen proletět tou hustou atmosférou a přistát na povrchu! A také nemám chuť kazit posádce již tak narušenou psychickou rovnováhu..."

"I za cenu životů těch dole?" zeptal se jej Max.

"Ano. Věděli do čeho jdou. Abych řekl pravdu, naše výprava se pěkně podělala, ale nakonec není to poprvé ani naposled! Máme dost času, abychom se připravili na jejich přílet, nebo na naši vlastní akci..."

"Koho jsi tím pověřil?" vyzvídal Max.

"Robinsona!" řekl John. "Podle mne je mužem na správném místě, neseženu nikoho odpovědnějšího, dá se mu věřit!"

"Pamatuj si, Johne, že od této chvíle se může stát všelicos! Teď půjde nejen o naše životy! Zatraceně, budu na tebe čekat, konec!"

/XXII. - současnost – povrch Černé planety/

"Jste tu všichni?" zeptal se jich Tom. Díval se jím do tváří, četl v nich únavu, vztek, nerozhodnost a strach. Stejně jako oni měl dost téhle planety. Všeho, co s ní souviselo. Seděli tiše v hlavní místnosti transportéru a hleděli na něj s otázkou v očích.

"Za šedesát minut se vydáme do skalního města! Pěšky! Nefouká tu vítr, proto se nemusíme bát bouří, které se vyhýbají tomuto místu, a proto si jej asi vybrali! Ano, byli jsme tu už jednou! Vaše dohady jsou oprávněné! Není mou povinností říkat vám, proč tu jsme podruhé! O co jde našim šéfům a proč právě tito šéfové riskují naše životy! Prostě tu jsme, abychom dělali svou práci! Nevím, pokolikáté vám to už říkám, ale je to jedno, protože jde o fakt! Jsme tu pro ně, pro Rabbitdogs. Poznáte je! Vypadají jako kříženci vlka a králíka! Jsou velicí jako průměrně vysoký člověk a také tolik váží. Jejich síla je dvakrát větší než naše, ale jejich hlavní zbraní je jejich psychická síla! Dovedou spolu komunikovat v myšlenkách a dokáží svou mysl vnutit jiným jen trochu inteligentním jedincům! Proto tu jsme! Jsou chytří a jsou inteligentní! Jsou nebezpeční, ale nemyslím si, že jsou stejně krvelační jako my! To je všechno! Vyrazíme s klecemi do města! Po skupinách to tam pročešeme a přivezeme jich tolik, kolik jen bude moci! Bez nich se nemáme vracet na loď, doufám, že je vám to všem jasné!"

"Nechte si ty sentimentální kecy pro svou mámu!" přerušil jej Allan. "Zatraceně! Lhali jste nám už od samého začátku!"

"Ticho!" okřikl jej Tom. "Vaše dotazy chci slyšet až po tom, co skončím s výkladem! Tam venku se budeme spoléhat jen sami na sebe! Důvěřovat si navzájem, jinak nepřežijeme! Nikdo, vůbec nikdo se nevrátí zpět na základnu, pokud nebude poslouchat moje rozkazy, protože padne za oběť téhle všivé planetě!"

Nastalo ticho. Neuvěřitelné ticho. Venku něco zaškrábalo o pancíř vozu. Strnuli. Ze všech sil napínali uši, ale podivný zvuk se již neozval.

"Abyste neřekli, že jsem vám je neukázal, představím vám je a zopakuji vám, co jsem před chvíli již řekl! Opatrnost je matkou moudrosti a moudrost a soudnost vám může zachránit život! Přišli jsme sem pro tyto tvory," řekl jim a ztlumil světlo v místnosti. Na velké ploché obrazovce spatřili obraz podivného tvora. Při pohledu do jeho očí jim tuhla krev v žilách.

Zatraceně, co jsou zač? pomysleli si ostatní.

"Jejich inteligence je o hodně vyšší než naše! Tím však nás nechci shazovat! Ještě jednu věc bych vám chtěl říci, aby jste s ní počítali! Vědí, co si myslíte!"

"To snad ne!" ozval se Roy. "Dovedou číst v mysli jiných tvorů? Jakou pak máme šanci?"

"Nemají s námi příliš dobré zkušenosti!" řekl Tom ledové. "Počítejte s odporem, ale nestřílejte je jako psy!"

"Co když se postřílíme mezi sebou?" zeptala se Jane. "Na jejich příkaz? Dovedou ovládat mysl jiných do té míry, aby jim diktovali, co mají udělat?"

"V jistém smyslu ano, ale pochybuji..." odmlčel se. Vrátil se ve vzpomínkách na dobu, kdy se s nimi vraceli na Zemi. Co když katastrofu na lodi, v době první Johnovy expedice, zapříčinili právě oni? Úmyslně zahubili sami sebe? Proč?

"Chytíme je do pastí a přeneseme do kontejnerů, které jsme si přivezli! Možná přijdou dobrovolně!" řekl, ale pochyboval o tom. "Určitě vědí, že tahle soustava přestane brzy existovat a skončí v ohni rudého obra!"

"Co je to za město?" zeptal se jej Allan.

"Tohle město je plné pastí. Oni jej nepostavili! Sami v něm mnozí z nich zahynuli. Suma sumárum jsou ve výhodě, obrovské výhodě. Hrají na svém vlastním hřišti, určují svá pravidla a znají již dopředu jakou cenu dostane vítěz! Pamatujte, jsou to živé bytosti, my sami bychom se od nich mohli učit! Přežívají tu již tisíce let! My jsme tu teprve několik dní, a tenhle svět nám připadá jako pravé peklo! Budou-li chtít, odejdeme a oni s námi, pokud nás odepíší, zahyneme a určitě i mnoho jich samotných. Budete bojovat proti vlastnímu strachu i proti tomuto světu. Nezvítězíte-li, budete poraženi, a za porážku zaplatíte životem!"

"Můžeme se vrátit!" navrhl někdo z nich.

"Ne. Určitě na nás čekali! Už od chvíle, co jsme přistáli... Nepustili by nás! Hrajeme jejich hru, našim úkolem je získat co nejvíce výhod. Připravte se! Za dvacet minut začne první poločas! Nezapomeňte! Čím lépe budeme hrát, tím máme větší šanci, že jej vyhrajeme, ať už je skutečnost jakákoliv!"

"Tak to jsme v prdeli!" řekl všem Roy. "Ať uděláme cokoliv, nemáme mnoho šancí na přežití!"

"Ano," řekl mu Tom. "Jsme v největší prdeli Vesmíru! Ale jsme placeni za svou práci a pokud ji neodvedeme, nedostaneme ani jediný Kredit!"

"Za vším jsou prachy!" řekl si Allan nahlas. "Zkurvené prachy..."

/XXIII. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – povrch Černé planety/

"Tři dny, Johne!" řekl mu Tom.

"Já vím!" přikývl. "Jsem si toho vědom."

"Našli jsme místo, kde by mohli být! Naši lidé a tví pohádkoví tvorové. Nachází se tři desítky kilometrů odtud na severozápad, jak jsme si označili světové strany. Co teď uděláme?"

"Letouny se vrátily v pořádku?" zeptal se místo odpovědi.

"Ano!" přikývl a rozhlédl se po potemnělé krajině. Za obzorem se blýskalo, ale hromy nebylo slyšet. Mraky se dál jednotvárně převalovaly na spodním okraji husté slupky, ve které skončilo svou cestu jakékoliv záření z kosmu.

"Poletíme tam s celou lodí, Tome. Paliva máme dost!"

"Čekal jsem, že to řekneš!" přitakal Tom. "Naši tam nechali radiomaják, pro všechny případy!"

"Pojďme, do hodiny startujeme!"

"A pak?" zeptal se ho. Kolem nohou mu prosvištělo několik kamenů. Zvedal se vítr.

"Co pak?" zeptal se John, jako by nechápal jeho slova.

"Odletíme i s nimi?"

"Pro co jiného jsme sem přišli, Tome?" zavrtěl hlavou a vydal se jako první k lodi. "Pospěš si, nebo tu chceš zůstat?"

"Tahle loď není zas tak velká, jak se ti zdá! Možná tu bude přece jenom málo místa! Pro nás i pro ně! Myslel jsi na to, Johne? Nemám z toho dobrý pocit, ale od toho tu nejsem!"

"Ne, Tome, to nejsi," souhlasil John. "Jsi tu od toho, abys dělal svou práci, nic víc!"

"Ještě je tu jedna věc, kterou ti chci povědět!" řekl mu Tom. "Našli jsem tu průzkumnou loď v horách, je prázdná a k nepotřebě! Není v ní nic, co by stálo za to! Naši tam přistáli za bezvětrného rána a koukli se do ní. Loď je dokonale vyrabovaná a vše, co nebylo pevně přivařeno, nebo přišroubováno, to bylo fuč! Takže tu máme zloděje, Johne?"

"Nevím, možná jsou kleptomany..." pokrčil John rameny. "Třeba si dělají sbírku, kdoví?"

"A co když rozeberou také naši loď? Jak se potom, kurva, dostaneme domů?" zeptal se jej Tom. "Já vážně nevím, ale zdá se mi, že jsme se tu všichni dokonale zbláznili! A Douglas je prvním z mnoha lidí..."

/XXIV. - současnost – orbita Černé planety/

"Tak jsem tady, Maxi!" řekl John, jen co vstoupil do místnosti, ve které se pravidelně scházeli k rozhovorům, u nichž potřebovali být sami.

"Posaď se, aby tě moje řeči neporazily!" nabídl mu volné místo. John se rozhlédl po kabině. Připomínala mu jeho pokoj v domě své babičky, obklopeném ještě neporušenou přírodou s divokými horami a jehličnatými lesy.

"Nemám z toho dobrý pocit!" řekl a přinutil se tak k návratu do skutečnosti.

"Stačí jeden chybný krok a ztratíme zpáteční lístek, Johne! Ti parchanti mysleli na všechno! Douglas tě musel podfouknout! Mohl to být také někdo od konkurence! Obchod ve Sluneční soustavě je plný falše, úplatků a špionáže! Dokonce ani samotná armáda toho není ušetřena! Musí to být něco hodně velikého, aby se do toho daly všechny společnosti v naší rodné soustavě!"

"Možná máš pravdu a Douglas chtěl mít jistotu, že se tahle loď nerozprskne jako ta předešlá! V téhle misi létají ohromné peníze, kdoví? Možná je také za vším jen špinavý obchod! Kdo zaplatí více, ten vyhraje! Škoda, že jsme my ve středu onoho pomyslného boje, kde lidské životy nemají žádnou cenu!"

"Vedeme tady jen sentimentální kecy, Johne." zamračil se Max. "Dobře víš, jaká je skutečnost! Zatraceně, zahrávají si s životy víc jak sta lidi, a to nepočítám ztráty, které jsme utrpěli! Jim opravdu nejde o nás, všichni jsme nahraditelní! Pokud někdo mrhá bilióny Kreditů, pak v tom musí být opravdu něco, co lidstvo doposud nepoznalo... Nemůžeme tu čekat dalších dvacet týdnů, a kdybychom se nechali uspat a prospali třeba dva roky, nepomohlo by to! Tohle zatracené rudé slunce může kdykoliv vybuchnout! Již tak je nestabilní a žádná simulace nezabírá! Stojíme jednou nohou v ohnivém hrobě, Johne! Nevěřím tomuhle slunci, co když vybuchne? Nezůstane po nás ani smrad! Co myslíš, vědí tamti dole, co se chystá?"

"Určitě ví, na čem jsou, Maxi. Jak budete postupovat?"

"Budeme se hrabat v hlavním počítači a hledat souvislosti. Potřebujeme hlavní knihovnu, Johne! Vím, že je to nebezpečné, ale jinak zůstaneme namydlení! Můžeme prostě odletět do bezpečné vzdálenosti a čekat, co se stane! Ale máme dole lidi..."

"Už jsi našel způsob, jak ošálit bezpečnostní systémy? Nebude to jednoduché!" řekl mu John. "Ano, máme dole lidi a bez nich neodletím!"

"Uvidíme, co řekneš, až přiletí ti druzí a začnou do nás šít, jako najatí! Postřílíme se navzájem, Johne?" zeptal se jej Max. "Nakonec, je naší druhou lidskou přirozeností stále něco ničit a zabíjet jeden druhého!"

"Já vím..." přikývl John. "Žijeme v tomhle podělaném Světě a nejhorší je, že musíme kráčet s davem, jinak nemáme pražádnou šanci! Nejvíce mě děsí, že tu už naši návštěvníci mohou být a kout své pikle a my o nich nemáme sebemenšího ponětí!"

"Možná nás sledují a čekají, kam je zavedeme a pak udeří!" řekl mu Max. "Je to přece tak snadné! Čekat a pozorovat nepřítele. Špionáž je přece stará jako samo lidstvo!"

"Ano, je to možné! Víme, kudy se máme vydat! Jestli se nám to nepovede, ztvrdneme navěky v téhle podělané části Vesmíru, pokud však nezemřeme! Vypadá to na občanskou válku, jako by nestačilo před čím nyní stojíme, to se musíme ještě zabíjet mezi sebou! Pokud nás napadnou budeme se bránit!"

"Dají-li nám šanci!" souhlasil Max. "Kdybych byl jimi, nedal bych sám sobě ani jedinou minutu. Moment překvapení je to, oč tu běží a oni to určitě vědí! Znervózňuje mě, že nevím, zda-li jsou již tady, nebo jsou ještě na cestě..."

"Teorie relativity, Johne!" řekl Max. "Vymyslel ji nějaký Einstein... Čas v lodi letící určitou rychlostí plyne pomaleji, než mimo ni. Čím rychleji loď letí, tím pomaleji stárne její posádka! Co se týče jejich startu, měli by tu být teoreticky se stejným zpožděním s jakým odlétali ze Sluneční soustavy, pokud neletí rychleji nebo pomaleji!"

"Takže letěli-li rychleji, mohli tu být ještě před našim příletem? Co když Beta neztroskotala kvůli počasí, ale byla sestřelena? Co když nás viděli, jak jsme vletěli do atmosféry a když jsme přežili, hledají další plány, jak nás zničit? Možná jsou také na stejném místě, jako náš výsadek a všechny je pobijí? Prostě se budou vydávat za ty tvory, nebo své nekalé skutky svalí na ně! Děsí mě to, Johne! Byl bych raději, kdyby ještě nepřiletěli a když se tu objeví, přinutíme je, aby se vzdali? Nejsem generálem, ani admirálem a tohle není válečná loď..."

"To už bude tvoje věc, Johne!" odpověděl mu Max. "Ty tu velíš! Můžeme na ně ušít nějakou boudu a oni shoří v téhle soustavě namísto nás!"

"Víš, co mě štve?" pohlédl mu do očí. "Sedíme tu na zadku a vedeme nekonečné rozhovory, zatímco situace vyžaduje činy! Naši dole potřebují pomoct!"

"My všichni potřebujeme pomoc! Jsme v tom až po uši! Topíme se ve vlastních sračkách a pokud nenajdeme optimální řešení našich problémů, zalkneme se jimi! Spadl si někdy do jímky, Johne?"

"Ne, ale dovedu si to představit!"

"Já jo, když mi bylo pět!" řekl Max. "Vlezl jsem do nějaké roury a sjel do nádrže. Nebýt mužů, kteří ji kontrolovali, rozložil bych se po čase a splynul s tím sajrajtem!"

"A my?" zeptal se jej John. "Jakou to má souvislost s námi?"

"My se vezeme tou zasranou rourou, Johne. Těžko můžeme v téhle situaci něco dělat, ale než spadneme tam dolů, můžeme, si promyslet, jak z toho ven!"

"Kolik máme času?"

"Já jsem měl na všechno půl minuty, ale nic jsem nevymyslel! Chápeš to? Řval jsem a kousal se do rtů. Snažil jsem se něčeho zachytit, ale v tom kanálu nebylo žádné tření, které by mi pomohlo zastavit se!" řekl mu Max.

"Takže jsme v těch sračkách až po uši?" zamračil se John. "Nemáme spojení, raketoplán a nevíme, je-li konkurence skutečně tady! Namísto odpovědí na své otázky jen řešíme další a další problémy!"

"Kdo jsou, Johne?" zeptal se jej Max. "Promiň, zeptal jsem se špatně! Kým jsou?"

"Kdo? Oni, nebo ONI?" zamyslel se John. "Něco vím, ale nemůžu si vzpomenout, proto nevím nic, jen nejasné tušení mě mrazí v zádech! Nevím, možná je to JIM jedno, možná ne! Možná jen čekají, protože vědí, co se tu děje!"

"Na co čekají?" zhrozil se Max.

"Na vítěze!" řekl mu John prostě. "Je to docela prosté, čekají na toho, kdo vyhraje! Zda-li vítězem budeme my, Rabbitdogs, nebo naše konkurence! Na koho si vsadíš, Maxi?"

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:27:43 Odpovědět 
   03. 07. 2014

Příběh se víc a víc zamotává. Tom a jeho posádka jdou do akce, aby získali rabbitdogs pro které přišli, jinak se nemohou vrátit. Na Johnově lodi je zřejmě sabotér a hrozí, že se mu každou chvíli podaří loď zlikvidovat. John nemůže odletět domů, aniž by jeho loď byla v provozu schopném stavu, musí mít rabbitdogs. Pak tu má ještě svou roli slunce, jež co nevidět exploduje, konkurence, která si na ně brousí zuby a dosud neznámý subjekt. Zapomněl jsem na něco?
 ze dne 01.08.2014, 17:44:06  
   Šíma: Netuším, je to už dlouho, co jsem textík psal. A je pěkně zamotaný!
 chris ONNE 04.11.2010, 21:28:59 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: chris ONNE ze dne 04.11.2010, 21:22:44

   ehm, jdu se zahrabat! a pokud možno, hooooodně hluboko!!
překlad:

byk = pak
 chris ONNE 04.11.2010, 21:22:44 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: chris ONNE ze dne 04.11.2010, 21:06:22

   ještě, že to není řídký... to by byk byl...
 chris ONNE 04.11.2010, 21:06:22 Odpovědět 
   Zdravím ještě jednou!

Tak po dílku, kde jsi docela obratně brnkal čtenáři na nervy přichází tak trochu odpočinková část. No jo, to ale vůbec není na škodu, ba naopak! Navíc se zde příběh zase malinko zkomplikuje… takže já jsem naprosto spokojený!!!

Doufám, že ti nedojde dech, protože pokud ne, tak… no, raději budu mlčet, abych to nezakřiknul! ;-))

Co se týče chybek, nic jsem nezahlédl, snad jen tato drobnůstka:
"Někdo sabotoval některé ze systému hlavního počítače lodi.“ – buď tam má být „systémů“, nebo ti tam chybí slovo.

Co dodat, hříbku?? Asi tě začnu každý den prosit, aby ses vrhl na pokračování! :-D Tipuji, že po půl roce se tu objeví pokračování… ;-)

Chris
 ze dne 04.11.2010, 21:19:32  
   Šíma: Hustý! ;-))) Děkuju za zastavení i kritiku! Pokračování slíbit nemůžu... Ale snad se bude příběh líbit až do konce! ;-)
 sirraell 15.11.2007, 19:28:57 Odpovědět 
   ok, dneska za 1. tenhle dil se mi libil. Sice se to zamotava jeste vic, ale stale je to napinave...
 ze dne 15.11.2007, 21:10:39  
   Šíma: Díky za zastavení a komentář, jsem rád, že se dílko líbilo! ;-)
 Tomáš P. 12.11.2007, 22:04:57 Odpovědět 
   Ano... jak s toho ven? dvěstě hoven... třistahoven... Je to prostě celý v hajzlu. No aspoň kdybych věděl, komu mám sakra fandit? Kdo jsou záporáci, kdo zkurvysyni a kdo jsou ti kastovaní chudáčci? Každým dílem je cítit blížící se vyvrcholení, které se zároveň s každým dalším zádrhelem beznadějně vzdaluje...

Fandím ti, Šímo, aby ti to tempo vydrželo až do konce! : )
 ze dne 12.11.2007, 22:10:03  
   Šíma: Hm, no, snad to "nezakecnu", když Ti prozradím, že to celé má 27 dílu? ;-) Takže jsem asi v polovině příběhu... Díky za výdrž a jsem rád, že se ti dílko líbí!

P.S. Snad mě to "tempto" nestrhá! Ještě jednou díky za zatavení a komentář! ;-)
 Kondrakar 10.11.2007, 13:12:46 Odpovědět 
   Tak jsem zase tu. Chvílemi se zdá, že John zakládá debatní kroužek:-D (to ber s rezernou) no už se těším na to jak se to všechno vyřeší.
 ze dne 10.11.2007, 16:44:27  
   Šíma: Vypadá to zatím bledě! :-D (v tomto díle) Jak víš, výprava je zatím pronásledovaná nezdarem, na krku mají možné (případné) konkurenty ze Země, pak ty nevypočitatelné tvory a ještě někoho, o kom zatím taktně mlčím... Je to k "posrání"! Já bych debatoval, jak z toho ven, ty ne? :-DDD Odletět bez lidí dole jaksi není řešení!

Díky za výdrž a přízeň! ;-)
 Pavel D. F. 09.11.2007, 23:24:50 Odpovědět 
   Na koho si vsadit? Vážně dobrá otázka. Trošku se mi zdá, že se tempo příběhu poněkud zvolnilo, hrdinové opravdu víc diskutují, než by něco dělali. Ale je to pochopitelné, Tom a jeho parta se chystá k finální akci, John řeší problém budoucnosti celé výpravy, ale jeho konkrétní možnosti jsou chabé. Zajímavá jistě bude konfrontace s Rabbitdogs. I oni jistě mají své zájmy a dilema opustit planetu s lidmi nebo zahynout při katastrofě soustavy je jistě taky trápí. Jedině, že by měli ještě jinou možnost k úniku…
 ze dne 10.11.2007, 10:27:35  
   Šíma: Díky, Pavle zapublikaci a komentář! Nebudu nic prozrazovat, ale takových přemýšlivých čtenářů jako Ty, bych chtěl mít "hafo"! ;-) I když netvrdím, že je toto dílko (jako celek) jen přímo filosofické či psychologické a akce v něm nemá místo...

Možná bych to ani sám nezvládl, kdybych pořád tahal za nitky a stále se něco dělo v překotném tempu, někdy je důležité mít čas na plánování, či bilanci toho co se stalo a zauvažovat nad budoucností a jaké jsou vyhlídky! Každopádně bych tam s těmi příšerami nechtěl být ani ve snu! ;-)

P.S. Že jsem ukecaný s minimem popisů, to ví každý! :-DDD
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zločin a trest ...
aegitalos
Večerní rozjímá...
Bel Riose
Lukášův život
AnnaSova
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr