obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Rabbitdogs (14. díl) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Rabbitdogs
 redaktor Šíma publikováno: 16.11.2007, 22:22  
Mnozí lidé celý život jen plní nečí rozkazy, aniž by si uvědomovali, proč to dělají, snad ze zvyku, možná z nutnosti, či povinnosti! K čemu a ke komu? Lidí přeci nejsou vojáci, aby jen poslouchali a dělali to, co jim říkají druzí. Život však nutí mnohé činit různé ústupky a krátit své budoucí plány. Jsou však lidé, kteří se svých snů nehodlají vzdát za žádnou cenu, ani navzdory ztrátám na životech. Jejich sny jsou přednější, mimo případný zisk, jež je lákavou pobídkou a jakousi třešničkou na pomyslném dortu. Nemá cenu moralizovat, protože rozdíly ve společenských vrstvách zde vždy byly a vždy budou, stejně tak zde budou i lidé, kteří jsou vedeni jako nahraditelné ztráty! A život jde dál...
 

/POKRAČOVÁNÍ - DRUHÉ ČÁSTI - Konfrontace/

/XXV. - současnost – povrch Černé planety/

Po hodině byly již všechny kontejnery mimo transportér. Byly vybaveny speciálním podvozkem, s vlastním pohonem, proto jej stačil obsluhovat vždy jen jeden člověk. Transportér samotný zůstal osamoceně stát, zaparkovaný, blíže k městu z dosahu nepředvídatelných lavin. Nikdo v něm nezůstal. Lidé se vydali husím pochodem na cestu. Tři stovky metrů dělících je od první stavby překonali pomalým pochodem v prašném prostředí ani ne za půlhodinu.

Mnozí z nich nemohli pochopit, proč se vydali do města pěšky, když měli k dispozici transportér. Snad šlo o Tomův tah, kterým chtěl ony tvory ujistit, že se plně odevzdávají do jejich moci. Zastavili se mezi skalními stěnami, jež tvořily vstup do města. Samo město bylo na mnoha místech zavalené spoustou suti a kamení, zřícených ze svahů hory pod níž se nacházelo. Vládla tu pochmurná a nevypočitatelná atmosféra. Byl zde až přílišný klid na to, co je čekalo.

"Půjdeme dál!" slyšeli ve svých přilbách Tomův hlas. "Dál do města. Nesmíme se tu zastavit!"

Vykročili.

Pomalu jako ve snu s nejistým pocitem v duši i srdci, naplnění nevýslovným strachem, se vydali dál do tajemného města přízraků. Kolik z nich se bude vracet touto cestou? Jeden po druhém mizeli v šeru a rozvířeném prachu. Vysoko nad jejich hlavami hučel mezi štíty netrpělivý a zvědavý vichr, vždy připravený na to, aby jim na hlavu shodil další díl kamení.

Celou dobu se ozývalo vzdálené hučení lavin. Jednou bude celé údolí vyplněno skalami ze svých stěn, a změní se v mělkou mísu plnou suti, aby ji po čase vyplnil poletující písek. Ale to už tu nebude nikdo z lidí ani obyvatel zapomenutého města, pokud dřív celá planeta nezmizí v atomovém ohni umírajícího slunce. Nebyla žádná možnost výběru... Věděli to všichni, lidé i ta zvířata!

/XXVI. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/

Nad vstupem do města seděl jeden z jeho obyvatel. Oči mu vzrušeně plály. Soustředěně pozoroval neohrabaně se pohybující muže. Odfrkl si.

'Jsou tady!'

Rozčílením nemohl popadnout dech. Tlapou zavadil o jeden z ležících balvanů a poslal jej obloukem k zemi. Dopadl necelý metr od posledního muže skupiny, ten se však neohlédl, byl příliš zaměstnán sám sebou.

'Máme je, jsou za branami!'

Málem by začal vřeštět! Začal si prackami čistit mordu. Soustředěně si masíroval čumák a pysky. Očima však stále sledoval mizící muže. Jeho pozornost však upoutala ještě jiný pohyb. Byl to jen záblesk temného stínu v zdejším načervenalém světě. Tvor měl dost dobré oči na to, aby si všiml, že jsou zde ještě jiní tvorové, kteří tu neměli co dělat! Lidé o nich zdaleka netušili a neznámí návštěvníci unikli také pozornosti Rabbitdogs. Kým byli? Přišli sem na povrch ONI, nebo ještě někdo jiný? Zdálo se, že je tento podivný svět ponořený do poletujícího písku a prachu až příliš vyhledávaným cílem pro mnoho vesmírných ras a civilizací. Kdo všechno měl zájem na Černé planetě a Pekle, které vládlo na jejím povrchu?

Tvor rozčílením netušil, co by měl udělat. Nedokázal se spojit s ostatními. Pozoroval mizející lidské postavy a zároveň pátral svým ostřížím zrakem po dalších náznacích jiného života. Tušil, že příští hodiny a dny budou nejdelšími v jeho dlouhém životě. Něco bylo špatně! Vítr se mu posměšně chechtal do uší, jako by byl opilý svou volností. Tvor jej však nedbal a zamyšleně seděl na svém místě, jako nějaká socha položená do písku. Stalo se něco, nač nebral nikdo na planetě zřetel, kolo osudu se znovu pohnulo, avšak směrem, kterým byl neznámý všem zúčastněným osobám a tvorům. Kdoví, možná se samotný Bůh vysmíval všem, kteří sem zavítali, nebo na planetě také přistáli nepozorovaně samotní Tvůrci života ve Vesmíru...

'Budeme je jen pozorovat a čekat! Oni nemohou vědět, co si myslíme, my ano!'

Hlasitě si oddechl. Počkal, až lidé definitivně zmizí za ohybem cesty a zvolna sestoupil na holou zem. Nerozhodně se rozhlédl a čekal na radu. Nikdo mu však neodpověděl. Všichni byli až nadmíru vzrušeni příchodem lidí. S neskrývaným zájmem je pozorovali a mnohdy se málem prozradili. Slyšel o lidech, ale do nedávna je vlastně ještě nespatřil. Přitahovali jej a všechny pověry o nich se mu zdály nesmyslné a nemožné. Možná, že lidé nejsou přeci jen tak zlí, jak se o nich povídalo.

'Lidé!'

'Proč nás nenechají na pokoji?'

'Jednou museli přijít!'

'Ještě dnes se rozhodne!'

'Když ne dnes, pak zítra určitě!'

V tu chvíli zapomněli, že i oni sami jsou smrtelnými bytostmi, i když je příroda obdařila neobyčejnými schopnostmi. Museli se rozhodnout, zda-li mají žít zde a nenechat se odvézt, nebo odejít s lidmi! Svět se dávno změnil a Rabbitdogs byli smíření se smrtí, protože již tak žili jednou nohou v pomyslném hrobě. Když ne dnes, mohou zemřít zítra, či pozítří. Jaký v tom byl rozdíl? Existovala však ještě třetí možnost a věděli o ní jen vyvolení! Ti, kteří postavili ono skalní město zde nechali svou pojistku! Loď! Byla ukrytá vysoko v horách nad městem. Byla dost velká na to, aby je všechny odvezla z dosahu zdejší hvězdy!

Kdo ji tu zanechal? Někdo inteligentnější než oni sami? Chytřejší než lidé či příšery? Někdo, kdo rozumí mechanice Vesmíru a dovede předvídat budoucí události? Lidé neměli sebemenší tušení, že se nacházejí na tenkém ledě nevědomí! Kdosi, kdo nechtěl být poznán, zde zanechal důkaz své existence! Je docela možné, že se majitel vrátí pro svou loď, nebo ji dá k dispozici oněm tvorům, kteří zde živořili již po staletí, možná i tisíciletí! Snad pro zdejší tvory samotný čas přestal existovat, ztratil se v moři kamení a písku.

Byla zde ještě jedna možnost, že se tyto příšery nenarodily na této planetě, ale byly zde na nějakou dobu ponechány svému osudu! Byl to trest? Co spáchaly tak ohavného, aby zůstaly na takovém místě? Možná zde byly dobrovolně! Možná jde o test inteligence lidí a příšer! Kdo ví? Možná se samotný Bůh pomátl na rozumu a začal hrát se všemi tvory ve Vesmíru onu pomyslnou hru v Šachy. Ale proč vše svalovat na Boha? Co když opravdu není? Vždyť vše, co se odehrálo na samotném počátku Vesmíru je zahaleno rouškou tajemství...

/XXVII. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – povrch Černé planety/

"Jsme tady!" vydechl Tom hlasitě. John otáčel kamerou ve špici lodi a pozoroval okolní svět.

Kotel? říkal si. S horou uprostřed?

"Kde jsou?"

"Na úpatí, je tam něco jako město!" řekl Tom. Ostatní mlčeli.

"Nelíbí se mi to!" řekl John opatrně.

"Dostal jsi strach?"

"Něco na ten způsob!" souhlasil. Vypojil zařízení a nechal jej zasunout do pláště lodi.

"Myslíme na stejnou věc, Johne?" zeptal se ho Tom.

"Poteče krev?"

"Naše nebo jejich?"

"Mám pocit, že se sami nemohou rozhodnout. Zda-li budou s námi, nebo proti nám!"

"Už jenom dva dny, Johne!"

"Nesmíme dopustit, aby nás přepadl strach!" zavrtěl John hlavou.

"Půjde to?"

"Těžko. Třeseme se už od chvíle, co jsme tu přistáli!"

"Kdy vyjdeme z lodi?"

"Zítra? Pozítří odletíme, nebo padneme! Zkusíme počkat. Mohou přijít sami..."

"Spoléháš na jejich inteligenci?"

"Myslí někdo, když se třese hrůzou? Nemyslím jen nás, ale kohokoliv!"

"Zítra dostaneš odpověď, jen doufám, že jim k tomu nedáme důvod! Víš jak vypadají?"

"Měl jsem v mysli nejisté obrazy. Děsím se skutečnosti, až se jim postavíme tváří v tvář!"

"Co když k nám promlouvají, ale my je nedokážeme vnímat? Nebo nechceme?"

"Řekni ostatním, ať si připraví výzbroj a výstroj. Zítra za úsvitu vyrazíme. Máme na to čtyřicet hodin. Nemůžu si zvyknout na to, že tu den trvá jako dva pozemské!"

"Tohle nedopadne dobře!" řekl Tom zamyšleně a jako první vyšel ze sálu. John sledoval hlavní obrazovku. Jeho zrak spočinul na vysoké hoře s několika štíty. Přitahovala jej. Nemohl od ní odtrhnout oči. Pozítří už tohle bude minulostí! řekl si. Ale co zítra?

/XXVIII. - současnost – povrch Černé planety/

Blížila se bouře.

Cítili ji, když se usadili v jedné z jeskyní, aby si na chvíli odpočinuli. Toto skalní město bylo plné podivných domů bez dveří, které se opravdu podobaly spíše příbytkům pralidí, než-li moderním tvorům, kteří používají různé výdobytky vědy a techniky. Pomalu se rodila také ještě jiná bouře, zvolna se kynoucí strach a nenávist v jejich mysli, rostoucí potichu a nenápadně, jako nějaký rakovinový nádor. Když už jej naleznete, bývá většinou pozdě. Tom se opíral zády o stěnu. Sedl si co nejblíže ke vchodu. Pozoroval zvolna usedající prach. Venku se zešeřilo.

Přišli jsme! Nechceme s vámi bojovat! Copak to nechápete? Neodpověděli mu! Snad ani nechtěli.

"Nevzdalujte se příliš od téhle jeskyně!" řekl svým lidem.

Mlčeli.

Byli příliš zaměstnaní skládáním svých věcí. Přípravou kontejnerů a sítí. Proč čekáme na tmu? ptali se v duchu.

V jednu chvíli se mu zdálo, že je zahlédl. Dva červené svítící body a nejasnou siluetu postavy s velkými slechy. Srdce se mu na okamžik zastavilo, pak tento obraz náhle zmizel, jako mávnutím kouzelného proutku. Jsou to jen halucinace! utěšoval se. Vytáhl si z jedné kapsy kombinézy láhev s násoskou. Zhluboka se napil, aby smyl z hrdla prach cesty, který pronikl skrze filtry přilby. Někdo přešel kolem něj k východu.

"Dlouhán?" řekl si Tom polohlasně. Chtěl na něj zavolat, ale rozmyslel si to. Netušil, že právě on, bude prvním mužem skupiny, který se setká s podivnými tvory, obývajícími toto kamenné město! Kdesi venku zabubnovalo do úzkých průchodů mezi skalními příbytky kamení stržené ze svahu přilehlého horského masívu. To si jen vítr hrál z dlouhé chvíle a také si ohříval svou polívčičku, jako by věděl, co se může stát a co nemusí...

/XXIX. - současnost – orbita Černé planety/

"Co jste udělali s vrakem Delty?" zeptal se John Micka, jakmile vstoupil do dílen.

"Některé části jsme použili, a zbytek hodili do prostoru!" pokrčil rameny a odešel k montážnímu stolu, na němž rostl nový stroj.

"Proč si všude připadáme, jako bychom byli doma?" zeptal se John nahlas.

"Cože?"

"Ale nic!" mávl rukou a myslel na to, do kdy bude člověk používat volného prostoru jako smetiště. Pozoroval houf techniků v růžových overalech, jak pobíhají kolem stroje. Rostl jim pod rukama, i když se mu zdálo, že bude jeho stavba trvat příliš dlouho.

"Skelet bude hotový do týdne!" řekl mu Mick. "Nejvíc práce bude s mechanikou a elektronikou. O trupu a jeho obložení ani nemluvě!"

"Zvládnete to?" zapochyboval John.

"Nic jiného nám nezbývá, i když to zní jako obyčejné silácké řeči!"

"Silácké řeči!" zauvažoval John. "Možná nám zůstanou jen ty silácké řeči, protože na nic jiného se již nezmůžeme..."

"Je mi líto, co se stalo s Deltou. Byla by v pořádku do týdne!" omlouval se Mick. "Nikdo nepočítal se setrvačnými silami!"

"Jo, Micku. Nikdo nepočítal s tím, že se zřítíme k povrchu planety, není to vaše vina!"

"Neberu ji na sebe!" řekl Mick. "S technikou na povrchu lodi se už nedá nic dělat! Je mi líto!"

"Já vím!" přikývl. "Přestaňme už kňučet!"

"Víš o tom, že v nádržích Delty bylo ještě několik tun paliva?"

"Cože?" trhl sebou John.

"Zjistili jsme to náhodou. Štěstí, že jsme nezačali rozřezávat vrak. Určitě bys to tu už nepoznal!"

"Odčerpali jste ho?"

"Samozřejmě!" pousmál se Mick. "Měl jsi vidět, jak se nám stahovaly zadky strachem. Ale je to už za námi!"

"Někdy nevycházím z údivu!" řekl John vážně a vydal se ven z haly. "Co když nás někdo vážně zkouší? Často si říkám, proč jsem se na tuhle zatracenou výpravu vlastně dal..."

"Nejsi sám!"

"Štěstí sedne i na vola!" řekl John a rozloučil se. "Budete mi hlásit pravidelně postup práce?"

"O to se právě snažím, kapitáne!"

"Ach ano! Jsi můj člověk, Micku!"

"To si myslím!" zakřenil se a zmizel za dveřmi. Co si opravdu myslel se Johnovi zjistit nepodařilo.

Stojíš při nás, nebo při nich? Na které straně vůbec jsi? Zajímá tě to vůbec? ptal se John v duchu čistě imaginární osoby, která však náhle ožila svým nečekaným způsobem a jako vždy jej vyvedla z míry.

'Co myslíš, Johne? Kdo jsi ty a kdo jsem já?'

Závidím ti a nedovedu pochopit, jak můžeš řídit celý Vesmír, řekl si, ale na tohle nedostal odpověď. Proč tě lidé uctívají, když jsi ničím?

Začínám bláznit! řekl si John. Bohu je to jedno! Dobře věděl, že nemluví s Bohem, natož sám se sebou. S kým tedy? S Rabbitdogs, nebo s NIMI? Možná jsou pro ostatní tvory neviditelní. Kdoví, jakou technologií vlastně disponují? Možná byl čas přijít té věci konečně na kloub. Co když tu první průzkumnou loď, která tehdy ztroskotala kdesi v horách nevyrabovali zdejší příšerky, ale ONI, protože byli zvědaví, jakého pokroku lidé vlastně dosáhli? V čem? V technice, nebo ve vzájemném zabíjení? Co když mají lidé své náboženství právě od nich? Přiletěli na Zemi v ohnivých vozech, pomáhali vyvolenému národu k cestě za vítězstvím a ničili spolehlivě všechny jeho nepřátele.

"A vody se rozestoupily!" řekl si John zamračeně. Nebudete mít jiného Boha, než-li mne... Než-li NÁS? Možná je i samotný Vesmír příliš malý na to, aby do sebe vzájemně jednotlivé civilizace neustále nenarážely! Lidstvo bylo možná slepé, nevidělo-li všechny důkazy existence, nebo snad návštěv, jiné civilizace na Zemi. Ale proč nepřiletěli právě dnes? V době, kdy jsou lidé schopni navštěvovat také jiné světy a neplácají se jen ve své rodné Sluneční soustavě.

"Na co čekáte?" zeptal se John nahlas. Jsme na řadě? Ale co máme udělat? Stali jsme se nepohodlným a nepodařeným experimentem? Proč? Protože si nevážíme vlastního života? Protože vás neuctíváme? Koho? John cítil, jak mu stéká pot po zádech. Možná bylo lidstvo nyní na oné pomyslné hraně, která mu zvoní a nikdo neví, kterým směrem se vlastně vydá. Život, nebo smrt?

'Johne? Co uděláš, budeš-li muset zemřít a nebudeš mít jinou volbu?' zeptal se kdosi v jeho hlavě. 'Historie se znovu opakuje! Copak vám to nestačilo? Jste připraveni nahlédnout do propasti času? Do svého srdce a pokřiveného zrcadla vlastní duše? Pro nás smrt nic neznamená! Co znamená pro vás? Co je pro vás bolest a utrpení?'

Proč? zeptal se John v duchu hlasu ve své hlavě. Proč to děláte?

'Proč to děláte vy? Chcete se dostat skrze ně k nám? Co když nejsme o nic lepší, než-li vy? Co když spravedlnost neexistuje? Morálka je jen směšnou napodobeninou něčeho, čím bychom se měli všichni ve Vesmíru řídit, Johne? Co když tu vůbec nejsme? Co když tu vůbec nejsi ani TY? Co když tu není ani Vesmír samotný? A všechno se nám to jenom zdá?'

"Co když nemáte pravdu?" zeptal se jej John nahlas, když kráčel osamocenou chodbou. Jeho kroky se rozléhaly do daleka v obou směrech. Po celý čas svých úvah a nekončícího rozhovoru nepotkal živou duši. "Nemůžeme snít v bdělém stavu! Nemůžeme prožívat své životy ve snu a zároveň řídit své činy!"

'Možná ty činy řídí vás, Johne!'

"Je to zkouška?" zamračil se John. "Zkouška inteligence?"

'Byli jsme tu před vámi, Johne a budeme tu i po vás! Otázkou je, jak s tím budete jako lidstvo žít...'

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 12 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:28:06 Odpovědět 
   04. 07. 2014

Konečně jsem se dočetl za polovinu příběhu. Dnešní díl neposunul děj příliš dopředu. A filozofických řečí stále přibývá. Začínají mi už lézt krkem.
 ze dne 01.08.2014, 17:44:40  
   Šíma: Snad neodpadneš... ;-)
 Tomáš P. 23.11.2007, 15:53:01 Odpovědět 
   Tak já udělám koment alá Mathew, jo?
"...onu pomyslnou hru v Šachy." -> "...jakési pomyslné šachy." Zní to přirozenějš a šachy nemaj velký Š ; )
"...že se sami nemohou rozhodnout. Zda-li budou s námi.." -> "...že se sami nemohou rozhodnout, zda-li budou s námi.." tohle nejde rozdělit do dvou vět...

No, toho si nevšímej. Bylo to tadičně skvělý! : )
(Snad se ko tomu pokračování dostanu brzo ; ))
 ze dne 30.11.2007, 11:12:14  
   Šíma: Mathew: Možná už jsi... Slavný, jen o tom nevíš... :-DDD Jen, aby Tě ostatní lidi nezačali parodovat... ;-) Závist je "sviňa"!
 ze dne 30.11.2007, 10:02:47  
   Mathew: Tak koment ala Mathew, jo? No, to mě podrž... já snad budu ještě nakonec i slavný =o)))))))
 ze dne 23.11.2007, 16:01:09  
   Šíma: Díky, Tomáši, za zastavení a komentář! :-DDD

S těmi šachy se mi líbí to první, tedy: ...onu pomyslnou hru v šachy... (třeba i stím malým písmenem "š"). V druhém případě máš naprostou pravdu, jak se to tam dostalo? (Tečka a velké "Z"? No toto?) Konec hry... (Game over!) ;-)

P.S. Ještě jednou díky za přízeň! Jsem rád, že se Ti mé dílko líbí! ;-)
 sirraell 17.11.2007, 14:04:09 Odpovědět 
   Tak se zas dozvidem neco vic, ale stale ne vse. Jeste se mne nezbavil Simo, za 1.
 ze dne 17.11.2007, 14:51:41  
   Šíma: Snad až na konci! ;-) Díky za zastavení a komentář! ;-)
 Kondrakar 17.11.2007, 11:50:23 Odpovědět 
   Zajímavé. Jsem zvědavý jak se to bude vyvíjet dále
 ze dne 17.11.2007, 11:51:50  
   Šíma: Díky! Snad Tě dokážu navnadit a napnout až k "prasknutí!" ;-)
 Pavel D. F. 16.11.2007, 22:21:48 Odpovědět 
   Vidím, že jsem dobře odhadl, že Rabbitdogs budou mít ještě jinou možnost úniku. Jejich role je ale pomalu odsouvána na vedlejší kolej, rozhodující jsou ONI, tajemná entita, která byla před námi a bude i po nás. Příběh opět o kousek pokročil, ale napětí se nesnížilo. Konfrontace civilizací se blíží…
 ze dne 16.11.2007, 22:49:27  
   Šíma: Určitě jsi (stejně jako moje maličkost) ctitelem SCI-FI, proto Tě patrně moc nezaskočím, ale uvidíme! Díky za publikaci a komentář! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
A leni terte
asi
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Vzpomínky poušt...
Naovy
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr