obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Rabbitdogs (21. díl) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Rabbitdogs
 redaktor Šíma publikováno: 09.03.2008, 21:43  
Pokud byste se ocitli na lodi bláznů a hrozila by vám smrt, a vy byste se rozhodli spolu s dalšími zachránit si své holé životy i za cenu obětování jiných lidí, kteří už možná lidmi ani nejsou, jak byste si připadali? Jako vítězové? Jako poražení? Jako zbabělci, nebo jako zrádci? Kde končí hrdinství a začíná zbabělost? Co když má pud sebezáchovy větší sílu, než-li cokoliv jiného? Kdo je schopen sám sebe přenechat smrti, aby ostatní mohli žít?
 

/POKRAČOVÁNÍ - TŘETÍ ČÁSTI - Čekání/

/V. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – hluboký Vesmír/

"Probuďte se, Johne!" slyšel odněkud vzdálený hlas. Tak vzdálený, že mu připadal jako sen. Co se mu vůbec zdálo? Může mít člověk ponořený do umělého spánku sny? Možná ano. Viděl sám sebe, jak zmateně pobíhá spolu s ostatními po chodbách lodi a snaží se čelit síle, které je stonásobně převyšovala.

"Tak se už konečně probuďte, pane!" vztekal se jeden z techniků hibernačního sálu. John malátně otevřel oči. Několikrát zamrkal, aby se ujistil, že již nespí a je schopen vnímat.

"Co se děje?" zeptal se. "Už jsme doma?"

"Ne, ale dějí se tu podivné věci..." řekl mu ustaraný muž u přístrojů a zeptal se ho: "Můžete vstát?"

"Pokusím se!" pomalu se posadil a přehodil nohy přes okraj kóje. Rozhlédl se kolem. Mnoho jich bylo prázdných. Některé měly popraskané průzory. Co to bylo za sílu, aby dokázala poškodit tvrzená skla odolající výstřelu s pušky z bezprostřední blízkosti?

"Kdo vás probudil?"

"To nevím!" pokrčil technik rameny. "Jediné co jsem zjistil je fakt, že se tu všichni zbláznili!"

"Ale... Všichni přece spali, nebo ne?" nechápal jej John.

"Ano!" řekl mu technik. "Oni... Museli se probudit!"

"Kdo? Posádka, nebo ty příšery? Jenom tak? Z ničeho nic?" zamračil se John.

"Určitě v tom mají prsty ty obludy vedle."

Rabbitdogs? Zamyslel se John. Dokáží projít stíněnými stěnami? Jejich myšlenky neznají překážku, kterou by nezdolaly? Myšlení je moc! Myšlenky dovedou tvořit, ale i ničit. Kdo vládne tou mocí, dokáže měnit podobu Vesmíru. Možná vznikl celý Vesmír z jediné myšlenky. Ale kdo jej stvořil? Kdo stojí za existenci toho všeho?

"Kde jsou?" zeptal se John technika. "Myslím obyvatele Kamenného světa!"

"Spí!" řekl muž. "Alespoň to tak na první pohled vypadá!"

"Kolik členů posádky se ještě neprobudilo?"

"Asi třicet, veliteli!"

"Tak je probuďte!" řekl a vstal. Chvíli nejistě balancoval na osláblých nohách. "Tak proč je neprobudíte?"

"Jsou mrtví, pane!" řekl mu technik ledovým hlasem.

"Zatraceně!" bouchl John pěstí do koje. "Já ty kurvy zatracené hodím do prostoru! Čert vem celou společnost! Kolik lidí je schopno logicky a chladnokrevně uvažovat?"

"Ne víc jak osmina živé posádky, kapitáne!" řekl mu a vydal se ke dveřím ze sálu. "Vy, já a dalších deset, patnáct lidí! Všichni ostatní jsou v hajzlu!"

"Máte představu, kde asi jsme? Kolik cesty nám ještě zbývá?" zeptal se jej John.

"Asi před hodinou jsem se napojil skrz terminál na hlavní počítač. Jsme blízko hranice známého vesmíru na okraji jednoho dopravního uzlu!" pokrčil technik rameny. "Jak jsem daleko od domova, to opravdu netuším!"

"Hlásil počítač nějaké závady v systému lodi?"

"Počítač fungoval jen chvíli, co jsem vzhůru! Někdo se musel dostat do Centra a mechanicky jej roztřískat na hadry! Myslím, že tahle loď půjde za chvíli do háje a my s ní!"

"Uvidíme! A záchranné moduly?"

"Použitelný je jen jeden! Dvacet členů posádky se tam stěží vejde! I když za chvíli nás moc normálních lidí nezbude! Počítám že do hodiny nezbude po téhle lodi ani ň!"

"Sežeňte ty normální lidi co nejblíže záchranné paluby! Jdu se podívat, jak na tom tahle loď skutečně je!" řekl mu John. "A díky! Odvedl jste dobrou práci..."

/VI. - současnost – orbita Černé planety/

"Jak se sem dostala ta průzkumná výprava?" zeptal se navigátor výpravy svého velitele na opuštěném velitelském můstku. John seděl na jednom ze stanovišť a zamyšleně hleděl na velkou obrazovku. Nohy měl na rohu konzoly přístrojů a soustředěně ťukal do klávesnice terminálu, aniž by odtrhl zrak od odvíjejícího se obrazu.

"Našel bys mě i v pekle!" řekl mu namísto odpovědi.

"Kdybych tam musel za tebou jít..." řekl navigátor rezolutně. "Ale ruku bych za tebe do ohně nedal!"

"Nezeptáš se, jestli to chci?" pokračoval John v otázce. "Kdo nám může říci, jak a proč sem tehdy lidé zabloudili? Čím víc o tom přemýšlím, tím více jsem přesvědčený, že nešlo o náhodu!"

"Ty to víš?" řekl navigátor a přistoupil k sedícímu veliteli lodi. "Co ti Douglas tehdy řekl? Někdo chtěl, aby na Černé planetě ztroskotala loď lidí?"

"Ne, oni tam tehdy na povrchu přistáli! Nezřítili se! A Douglas mi mohl lhát! Často jsem měl pocit, že mi někdo lže! To nemůžeš nikdy vědět!" zamračil se John. "Víš, Petře, mám takový pocit, že v našem vztahu něco skřípne! Možná bych ti to neměl říkat, ale nevím, zda-li ti mohu věřit! Možná nemůžu věřit nikomu..."

"Ty určitě víš více, než jsi řekl komukoliv z téhle posádky! Víc než-li ta mašina, za kterou jsi nás zavedl! Bylo to jen obyčejné divadlo, vid? Tuctová atrakce! Projekce obrazu z Kamenného světa..." řekl navigátor Johnovi. "Komu můžeš tedy věřit? Těm příšerám, nebo JIM?"

"Podezíráš mě ze lží? Byli jsme prostě v bijáku? Myslíš, že s vámi nejednám na rovinu? Přišli jsme o dva raketoplány! Osud třetího je ve hvězdách! Stanice, se kterou jsme se měli spojit, se zřítila do atmosféry! Máme víc jak dvě desítky mrtvých! Co chceš ještě slyšet?" zeptal se jej John. Poprvé za celý čas odvrátil svůj zrak od obrazovky počítače. "Nehraju si s vámi na kočku a myš! Byli to mí lidé, členové mé posádky a mé stroje, za které jsem nesl morální a hmotnou odpovědnost! Stačí ti to, nebo to chceš písemně?"

"Chci slyšet rozumné slovo... Rozumnou odpověď!" řekl navigátor nejistě. "Můžu se na něco zeptat?"

"Ano," přikývl John a otočil se znovu k obrazovce.

"Jakou cenu pro tebe má život tvých lidí...?"

"Cože?" John se k němu otočil celým tělem a překvapeně na něj pohlédl. "Už jsi se někdy zamyslel nad tím, Petře, co řeknu těm papalášům, až se vrátíme na Zemi, jestli vůbec?"

"Počítáš s přirozenými ztrátami, je to tak?"

"To víš, že ano!" vybuchl John. "A co jsi si myslel? Že prostě Rabbitdogs a ti za nimi, přinesou červený koberec až k výstupu z lodi a zahrají nám slavnostní fanfáru? Vítejte cizinci!"

"Asi už nejsem normální!" zavrtěl navigátor hlavou. "Zamlžuješ nám známá fakta, Johne!"

"Chceš to slyšet? Dobře!" řekl mu John nazlobeně. "Je pravda, že ta stanice nebyla naše? Ano, je! Je pravda, že jsme tu již třetí výpravou a že nejde o Rabbitdogs? Ano, je! Je pravda, že se ženeme za fantomem, protože nevíme, kdo za tím vším stojí? Ano, je! Myslíme si, že nám Rabbitdogs poví něco o těch, kteří tu zanechali tu stanici? Ano, myslíme! My jsme si ji jen přivlastnili! A přivlastňujeme si také nároky na to, co nám nepatří!"

"Ty jsi blázen, Johne!" řekl mu navigátor. "A Douglas je jím také!"

"V tom případě zajdi za Gordonem, ať ti něco dá, ale dej si pozor, aby tě nezavřel k těm ostatním bláznům! Možná je Gordon také jen někým, kdo si na něco hraje a není tím, čím se pro nás zdá!" řekl mu John. "A Douglas není jedinou figurkou ve hře, to mi můžeš věřit..."

"Jsi cynik, víš o tom?"

"Velím této výpravě! Rozumíš?" řekl mu John rázně a znechuceně se od něj odvrátil. "Nesu celou odpovědnost! Za všechno! Za tebe za ostatní i za celou loď!"

"Nemáme žádný modul, ani expediční člun, abys mohl v nouzi nejvyšší opustit tuhle kocábku, až ti bude hořet koudel u zadku! Tuhle loď tak jednoduše nezničíš, Johne!"

"Co chceš, Petře!" zvedl John ruce nad hlavu. "Co to do tebe vjelo? Proč se do mě tak sprostě navážíš? Copak jsme spolu nic neprožili? Neznáš mě? Kdo jsem? Jsem snad vychcaná kurva? Nikdy jsem nikoho nenechal na holičkách! Až bude Delta schopná letu, jdu tam dolů, abych se ujistil, že jsme tam nikoho nenechali! Rozumíš? Nikoho! Co chceš? My tu blbě kecáme a tam dole možná umírají naši lidé!"

"Já nevím, nevím co chci!" řekl mu navigátor popravdě. "Jen mám obavy, že tam dolů nepoletíš pro naše lidi, ale pro NĚ! Tvá posádka je nahraditelná, víš to? Ty také! Co by se stalo, kdybys neuposlechl rozkaz? Nevím, jak se z toho chceš dostat, Johne!"

"Tak odtud vypadni a nechej mě přemýšlet!" řekl mu John chladně. "Nevím všechno, Petře! A nic nemáme nalajnované! Život neustále přináší nějaké překvapení!"

"Jsi jen obyčejná děvka!"

"To poslední slovo jsem neslyšel!" řekl mu John informativně. "Měl by ses dát dohromady!"

"Tak já ti to řeknu ještě jednou: Jsi obyčejná děvka!"

"Měj se Petře!" naznačil mu John, aby odešel. "Nebudu nic psát do lodního deníku! Jsi patrně přepracovaný, jako každý člen téhle posádky a máš právo být čas od času mimo!"

"Neomluvím se, pane!" řekl mu navigátor a odešel. "A stojím si za svým..."

"Jasně!" řekl si John pro sebe. "Jako by se stalo!"

/VII. - současnost – povrch Černé planety/

Den byl již v plném proudu, když se Tom s Jane vydali na dlouhý pochod odnikud nikam. Mlčky překračovali závaly a nahrnutou suť z lavin. Proplétali se mezi skalami a mířili ven z Města. Pryč odtud! Od času, co se pohádali, nepromluvili jediné slovo. Jane jej slepě následovala. Nikde nepotkali ani živáčka. Zdálo se jim, že se všichni někam vytratili, lidé, Rabbitdogs i ti druzí! Ale co když je jen tiše pozorují z úkrytu a čekají, co provedou? Co když lidé pocházející z cizí výpravy tuší, kam je mohou Tom s Jane zavést? Kamkoli půjdeš, půjdu i já?

Kde jsou? Kam se poděli? Už se nabažili naší krve? ptal se Tom v duchu a myslel na ty, kteří zahynuli v tomto kamenném městě. Kolik jich šláplo do prázdna a propadlo se do nekonečných hlubin jeskyní pod městem? Kolik jich zešílelo pod náporem myšlenek těch vlkodlaků? Proč? Postříleli se navzájem s ostatními příslušníky lidské rasy, která vždy touží jen po jediném? Po vítězství? Vítr se na okamžik snesl z nebetyčné výše, aby jim připomněl, kdo je tady opravdovým vládcem a zasypal je mračnem prachu a rozvířeného písku. Otřepali se pod jeho tíhou a pokračovali v cestě.

Co bude, až vyjdeme z Města? Až vystoupíme z kotle? Jane se bála pomyslet na budoucí minuty a hodiny. Čas se vlekl. Pomalu, ale neúprosně. Udusíme se pod náporem vichru? Písek zakryje naše mrtvoly daleko v poušti? Vždyť ten vítr se už nemůže dočkat, jako by byl živou krvelačnou bytostí. S obavou hleděla na Toma. A ty parchante? Jdeš a vůbec nevíš kam! Co tam chceš, sakra, najít? Transportér, ve kterém bychom nalezli útočiště, než sem někdo vůbec přiletí? A raketoplán? Kdo ví, kde je mu konec!

"Do tmy musíme být nahoře v poušti!" řekl jí, aniž se otočil. "Slyšela jsi? Já tě tam dotáhnu, jestli budu muset!"

Neodpověděla.

Jsi trouba, Tome! Pomyslela si a mírně zvýšila tempo. Ještě než se začalo smrákat, stáli na okraji útesů a hleděli na ohromný skalní kotel s horou uprostřed. Jsou tam! Někde tam jsou! Vítr je vítal na svém panství! Dával si záležet, aby je nestrhl zpět dolů. Celou dobu neměl společnost, nikoho s kým by si zahrál na honěnou...

/VIII. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – hluboký Vesmír/

John vyšel ze sálu a čekal, až se za ním zavřou dveře. Chvíli nerozhodně postával u vstupu do ubikací posádky a naslouchal vzdáleným výkřikům a výstřelům.

Zmocnili se zbraní? Zhrozil se. Jak se jim to povedlo? Kdo jim umožnil vstup do arzenálu lodi?

Kolem něj proběhl kdosi z posádky. Nestačil postřehnout zda-li šlo o muže či ženu. Zatraceně, co se tady děje? Přistoupil k nejbližšímu telefonu a zavolal na můstek. Nikdo se neozval. Kdo řídí tuhle archu bláznů? Srdce mu začalo divoce tlouct, otřel si orosené čelo a vydal se rychlým krokem k přídi lodi. Použil výtahu, který jej vynesl na velitelské podlaží.

Dveře do řídícího sálu byly vylomené. Zdálo se mu, že jimi projel přinejmenším tank. Zařízení uvnitř bylo poničené. Místy hořel oheň, z něhož stoupal ke stropu pruh černého kouře. Požární systém nepracoval. Ježíši! Řekl si v duchu. Vstoupil dovnitř. V rohu místnosti našel tři mrtvá těla. Nejspíš bránili sál před vetřelci. Ale jak se probili dovnitř? Nic tu nebylo k užitku. Všechno bylo zničeno s až pedantskou pečlivostí.

Jaké štěstí, že loď řídí počítač! Řekl si John. Někdo nakoukl zpoza pokřivené dveře. Podvědomě otočil.

"Jsi to ty, Tome?" zeptal se ho. "Co se tu stalo?"

"To se ptáš ty mě?" zamračil se Johnův zástupce a vkročil do sálu. "Právě toho jsem se obával, Johne! Budeme s nimi muset něco udělat, nebo zničí celou loď!"

"Kdo?" zeptal se dezorientovaný John a pohlédl Tomovi do očí.

"Ještě se neprobourali k hlavnímu počítači, ale intenzivně na tom pracují ! Víš, co to znamená? Celá tahle loď vyletí, protože ji nebude nikdo řídit a kontrolovat!"

"Strojovna má přece vlastní podporu, ne?"

"Už ji nemá, zničili co se dalo!'" zavrtěl Tom hlavou.

"A reaktory?"

"Bojí se k nim vstoupit, ale jestli odpojí jejich řízení, může se stát všelicos!" řekl Tom a zahleděl se do chodby. "Pobíhají tu jako psi, vrčí na sebe a střílejí po všem, co se hne!"

"Nečekal jsem, že to takhle dopadne, je to jako zlý sen!" zhrozil se John.

"Vládne tu anarchie! Nejlepší by bylo zmizet, dokud je čas!"

"Expediční modul?" zeptal se John.

"Jestli ho už nezničili. Kolik lidí se tam vejde?"

"Deset, patnáct... Budeme se muset probít! Kde jsou ostatní?"

"Hledají nějaké zbraně! Zahraješ si s námi na vojáky?" zeptal se ho Tom a vyšel ven do chodby. "Půjdeme, tady nemáme co dělat!"

/IX. - současnost – povrch Černé planety/

Utábořili se.

Roztáhli stan pod širým nebem. Okraje stanu zatížili balvany, a jeho konstrukci ukotvili pomocí sond zavrtaných hluboko do písku. Vítr zadumaně dotíral na stěny stanu a znepříjemňoval jim život. Stále jim svým hučením připomínal svou přítomnost. Naplnil jejich duše svým tesklivým zpěvem, jako by tušil, že jsou jedinými posluchači, kteří byli nucení jej poslouchat.

"Bude to dlouhé noc, Jane!" řekl jí, když se zahrabával do svého spacího pytle. "Připrav se na to, že v tomhle stanu strávíme čtyřiadvacet hodin!"

Neodpověděla.

Zamyšleně si pročesávala své dlouhé černé vlasy a jemu bylo divné, že si jich nikdy nevšiml Díval se na její krásnou ušlechtilou tvář. Na zlostí stažené rty a povýšeně zvednutý nos. Na černé pichlavé oči a zamračené čelo. Odvrátila se od něj a otočila se k němu zády. Zamračil se. Ano, tohle bude další z dlouhých nocí! Řekl si v duchu. Jak mohla ty vlasy propašovat až sem dolů?

Odněkud se ozvalo podivně táhlé zavytí! Další mu odpovědělo. Tom si připadal jako lovná zvěř a oni to věděli. Jane to tušila také, jen si nebyla jistá tím, co se kolem ní děje a kam celé jejich putování směřuje. Ona loď, za kterou měli namířeno byla stále zakryta nevyřčeným tajemstvím. Oba na sobě cítili pohledy jiných bytostí. Sledovali je, o tom nebylo pochyb. Bylo však jen otázkou kdo? Rabbitdogs, nebo ti druzí? Nebo ještě někdo jiný, kdo zatím stojí v pozadí a vyčkává! Ale na co?

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:30:58 Odpovědět 
   04. 07. 2014

Nebylo by špatné, kdyby v Tomovi a Jane vzniklo pouto lásky a John by se živý a zdravý vrátil za svou milou.
 ze dne 01.08.2014, 17:49:33  
   Šíma: Pravda... Kdyby! ;-)
 Tomáš P. 30.04.2008, 17:33:43 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Tomáš P. ze dne 30.04.2008, 16:42:42

   No hele chvílema jako pouhé natahování akce trochu vypadají, když to řeknu mnohem "hruběji" než to myslím....
A vykřičníky? Ty mi nevadí. Jen by bylo dobré trochu ubrat spíš otazníků...
A jinak neboj; o mě nepřijdeš, jen to chce trochu trpělivosti. Na saspi se dostávám čím dál tím vzácněji a ve vzkazníku se mi děsivým tempem vrší nové příspěvky oblíbených a já nevím, co s tím :D
 Tomáš P. 30.04.2008, 16:42:42 Odpovědět 
   Konečně posun vpřed!
Těsně před tímhle jsem si znovu přečetl dvacátý díl a upřímně jsem se té jedničce co jsem ti dal divil - promiň. Ale je opravdu dobře, že konečně v rozhovorech začaly některé věty končit tečkami, nejen otazníky!
Jen tak dál, byla by škoda kdyby další tři díly, které na mě čekají byly zas jen tím známým přešlapováním na místě a pouhým natahováním...
AKCE!!!!! ; )
Jedna***
 ze dne 30.04.2008, 16:57:28  
   Šíma: Ahoj, Tome! ;-)

Teď jsem se skoro vyděsil! :-DDD Zatím poslední díly jsou jen natahováním akce? Pozor na to, šíma vykřičníky miluje! :-DDD

P.S. Díky za kritiku (věrný čtenáři), snad věrným zůstaneš a snad zbytek dílka nezklame... Uvidíme! ;-) Díky za zastavení a komentík!
 honzoch 10.03.2008, 17:49:40 Odpovědět 
   Ahoj Simo, pokazdé s litosti pozoruji, jak se ta stranka rychle blizi ke konci. Ani nemusim psat, jak se tesim na pristi dil, ale tenhle stal taky zato!
 ze dne 10.03.2008, 18:22:36  
   Šíma: Díky! ;-)
 OH 10.03.2008, 13:39:16 Odpovědět 
   Zdar, Šímo. Je to teda nářez na té planetě. To by mě zajímalo, jestli Tom konečně užene tu Janinku a řekl bych že jo, páč tam žádné love story ještě jako jediné nebylo a nějaká ta spros'tárna v písečné bouři- co může být lepšího...
Zdar!
 ze dne 10.03.2008, 13:59:57  
   Šíma: Procházel jsem díly, které čekají v úschově, ale na žádné čuňačinky jsem nenarazil... Sice je tam zmíňka, ale... Dobře, popřemýšlím a na Tvou prosbu změním trochu scénář! :-DDD
 ze dne 10.03.2008, 13:43:10  
   Šíma: Na co ty nemyslíš? :-DDD Ale uvidíme, snad tam něco bude... ;-)

Díky za návštěvu a komentík! Nakonec, máš pravdu, pokud na ně nečeká nic dobrého, proč si tento čas něčím nezpříjemnit, že? :-DDD
 Pelion 10.03.2008, 8:10:46 Odpovědět 
   Tak to Ti teda pěkně děkuji, Šímo!
Takové to mohlo být pohodové předjaří a ty?
Ty napíšeš tak čtivé dílo, od kterého lze jen ztěží zrak odpoutat a věnovati se třeba úklidu v domácnosti apod.
Nejhorší na tom je, že jsem nečetl ani jeden předcházející díl, což znamená, že ryby půjdou kam? Půjdou...k vodě.
Nedám si pokoj, abych nezačal číst Rabbitdogs od začátku.
Takže jdu číst a číst a číst.
Uvědomuješ si vůbec, co jsi způsobil? Asi ne... :-))

Přeji hezký den :-))
 ze dne 10.03.2008, 10:35:59  
   Šíma: :-DDD Ehm... No... Rádo se stalo! Díky za návštěvu a komentík! ;-)
 Pavel D. F. 09.03.2008, 21:43:21 Odpovědět 
   Děj se vine kupředu, ale situace se příliš neprojasňuje. Retrospektivní náhledy do doby první expedice ukazují jakési šílenství, které zničilo první loď. Druhá výprava se rozpadá před očima. Lidé si nevěří, Tom a Jane jsou opuštěni na povrchu. Není jasné, kdo nebo co všechny ty problémy způsobuje, jestli je to souhra náhod nebo dílo nějakých skrytých bytostí. Tak uvidíme, co se dozvíme příště…
 ze dne 09.03.2008, 21:49:54  
   Šíma: Díky za publikaci! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Sisters Of Fate
bionic
Nota
asi
Nikdo nekouří t...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr