obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389833 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Rabbitdogs (22. díl) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Rabbitdogs
 redaktor Šíma publikováno: 21.03.2008, 22:07  
"K jedinému Bohu modliti se budeš a nebudeš vzývat jiného boha, než-li mne!"

- útržek textu ze starých lidských spisů, které byly nazvány Písmem svatým, pocházející ze Země, třetí planety obíhající kolem žluté hvězdy střední velikosti v systému známém pod názvem: Sluneční soustava -

"Ke komu se máme modlit?" zeptala se jedna z příšerek svého vůdce. "Čí Bůh je lepší? Náš, lidský, nebo snad těch bílých? Jsou pro nás Tvůrci bohy? Existuje vůbec a pokud ano, kde jej najdeme? Nahoře, mezi hvězdami, nebo dole pod zemí? Je všude okolo nás, nebo v nás? Čím pro nás je? Čím je pro Vesmír? A pokud je těchto Vesmírů více, co když není ani v jednom z nich, ale stojí docela mimo v pozadí a dívá se na dílo svých rukou?"

- fragment textu, z knihy Zjevení, nalezené v rujinách opuštěného Města na Černé planetě v soustavě Rudého obra -

"Neexistuje Bůh, jen síla, která hýbe vším, cokoliv jiného je čisté rouhání..."

- fragment z knihy Světla patřící civilizaci, která žije na čpavkové planetě beze jména, která je označena pouze číslem, Rabbitdogs je znají jen v podobě bílých zakuklenců -
 

/POKRAČOVÁNÍ - TŘETÍ ČÁSTI - Čekání/

/X. - současnost – povrch Černé planety/

Opuštěným městem bez lidí se neslo překvapené kvičení! Viděli jak se zbývající členové lidské posádky lopotí a prolézají závaly, bloudi v skalnatých uličkách a zkoumají každý metr půdy před sebou, aby po několika hodinách nechali za zády pradávný pomník čísi slávy a moci. Odešli! Poslední lidé z Johnovy skupiny zmizeli kdesi v poušti a příslušníci cizí lidské výpravy se také kamsi vytratili. Jako by se domluvili mezi sebou, ale nebyla to pravda.

Rabbitdogs ani tvorové v bílém netušili, co bude následovat, přestože dovedli číst v myšlenkách druhých. Problém byl však s jejich interpretací. Rabbitdogs znali lidskou řeč, ti v bílém ne a chvíli jim trvalo, než-li se ji naučili. Ale i tak je tížila spousta otázek. A byl tu ještě někdo, o jehož existenci nevěděli snad jen lidé. Všechny tři mimozemské rasy však dělaly, že o sobě nemají ani tušení, otázkou bylo, jak moc je tato nečinnost bavila a jak dlouho se budou jednotlivé strany přetvařovat, než je tato činnost přestane těšit a vyloží své karty na onen pomyslný stůl.

Příšerky čekaly na rozkaz, aby se mohly vydat za lidmi, sledovat je, a počkat na vhodný okamžik, který by rozhodl. Samy však nevěděly, proč by je měly zahubit, protože kromě intenzivního pocitu strachu k nim nic negativního necítily. Spíše, jako by fandily jejich rozhodnutí vydat se na vlastní pěst do nebezpečného teritoria větru a písku, který je vždy věrně doprovázel a s neobyčejnou hbitosti plnil pokyny šíleného vládce Kamenného světa. Šílený vichr byl jedninou věcí, se kterou nemohli nic udělat ani samotní Tvůrci. Byl prostě nevypočitatelný, jak se patří na smrtonosný živel, který nezná s nikým slitování a v mrknutí oka se dokáže proměnit v ohromné monstrum, jaké nemá na Zemi obdoby...

'Necháme je jít!'

Slyšeli Rabbitdogs svého vůdce. Podvědomě chápali smysl jeho počínaní. Vždyť i oni sami staletí vzdorovali živlům na povrchu planety. Byli jiní než lidé! Dokud oni sami nepoznali strach a obrovskou tíhu pomíjivosti. Od toho okamžiku si začali klest otázky ohledně své existence. Zdálo se jim, že doposud spali v jakémsi tajemném očarování a až s příchodem nezvaných hostů procitli z dlouhého spánku.

Do té doby si Rabbitdogs nebyli plně vědomi síly své mysli, kterou používali od doby, co se objevili jako podivný exemplář života pod zdejším temným nebem. Poznali, že mohou ovládat druhé. Ničit a zabíjet! Konečné dostali příležitost, aby navždy opustili tento svět, avšak přes všechnu svou dokonalost se nedokázali sjednotit v tak závažném bodě, jakým byla otázka dalšího přežití jejich druhu!

Tvorové v bílém znali Rabbitdogs také, přestože neměli všechny dostupné informace o jejich stavbě těla a místě narození ve Vesmíru. Vesmír je ohromné místo pro život, je plný různých galaxií a mimozemských civilizací. Díky nekonečným vzdálenostem často jedni netuší zhola nic o existenci těch druhých. Možná to byl záměr, kdo ví? Na tuto otázku by mohli zodpovědět snad jen Tvůrci samotní, pokud i oni nemají nad sebou další bytosti. Možná Bůh není Bohem a také on má někoho nad sebou. Kdo však řídí a kontroluje posledního z posledních? Toho, který má na svědomí prostor i čas? Všechny dimenze spojené do nám známého Vesmíru, či snad další prostory, které nejsou omezeny nám známou výškou, šířkou a délkou...

Vesmír je podivné místo pro život. Je nestálý a pořád v chodu, jako ty nejpřesnější hodiny na Světě. Neustále v něm vznikají a zanikají hvězdy se svými planetami a rodí se a umírají nové Světy s ještě nepoznanými civilizacemi. Rabbitdogs byli jen jednou z nich. Na čas se stali psanci a byli vysazeni na tuto nehostinnou prašnou planetu pod vražednými paprsky Rudého obra. Šlo o trest? Náhodu? Nebo účel? Pokud náhoda neexistuje, pak je zde jen jediná alternativa a tou je čísi vůle.

/XI. - současnost – povrch Černé planety/

Tom se několikrát dlouze protáhl než nabyl jistoty, že opět dokáže vládnout svým tělem. Venku stále hučel nikdy neutichající vichr. Jeho snažení přece jen dosáhlo nějakého účinku, strhl jejich dočasný příbytek na stranu a znepříjemnil jim tak dlouhé nocování pod tak chatrnou jistotou, jakou byl stan, v němž strávili noc.

"Jane!" zatřásl s jejím tělem a sledoval, jak se vyhrabává ze svého spacího pytle. Mlčky na něj pohlédla a začali si balit věci. Celou dobu spolu nepromluvili. Najedli se ze skromných zásob a připravili na další cestu.

"Musíme jít dál!" řekl jí a chvíli manipuloval s přijímačem schopným zachytit signály z raketoplánu nebo transportéru, pokud jej Allanovi lidé nechali na planetě. Ale i ten byl pro ně příliš chabou nadějí. Za jak dlouho urazí cestu dlouhou několik stovek mil? V obtížném terénu za příliš náročných klimatických podmínkách s minimálním množstvím vody a potravy! Tomovi připadalo, že se oba vrhli dobrovolně vstříc své záhubě, jako by chtěli dobrovolně ukončit své bídné životy.

Strhli stan. Za hodinu potom, co se probudili, již kráčeli směrem do pouště. Písek jim křupal pod nohama a často se bořili i po kolena, což jim přidávalo značnou práci s vytahováním, uvězněných nohou, nepočítaje fyzické i psychické napětí, které umocnilo zpomalení postupu. Tušili, že zabloudili. Tímhle terénem by transportér určitě hravě neprojel...

Jane zaklonila hlavu a pozorovala převalující se oblaka. Vysmívají se nám! pomyslela si. Dobře vědí, že odtud nevyvázneme! Tohle je zbytečné cesta! Poslušně kráčela v Tomových stopách, ale hluboko v mysli ztrácela naději. Jestli přežijí, bude tato cesta jejich nejdelší cestou v životě.

"Nechceš si odpočinout?" zeptal se jí a na okamžik se zastavil. Odmítavě zavrtěla hlavou. Přikývl a znovu vykročil. Neustále jej hnala představa raketoplánu, stojícího kdesi v poušti, netušil však, že jeho vytoužený stroj již neexistuje. Stále sledoval vzdálené vysílání. Jeho zdroj byl natolik daleko, že se nedalo určit, jde-li o transportér či raketoplán.

"Dokážeme to!" slyšela jeho hlas ve svém rádiu, neodpověděla. S mechanickou přesností kráčela vpřed. Jako stroj, který se řídí podle předem určeného programu, ať už je výsledek jeho činnosti jakýkoliv. A tak postupovali, dokud se den neproměnil v noc, a oni vyčerpaně ulehli do pracně postaveného stanu. Ztratili pojem o čase. Znali už jen šero a tmu, hučení větru a neustále dotírající písek.

Čas ubíhal s monotónní přesností, ubíjel jejich pozornost a zpomaloval reakce na rostoucí nebezpečí. Kráčeli vpřed a netušili, že si je tento nehostinný svět zamiloval. Nevědomě se laskali s jemným pískem a naslouchali zpěvu vichru. Ztratili se v objetí pouště!

/XII. - současnost – orbita Černé planety/

Budete první, Johne! První lidé, kteří prozkoumají Černou planetu! Stojí to za uváženou, co říkáte? John musel stále myslet na Douglasova slova. První lidé, kteří se odvážili do těchto končin? Ano. Jenomže před nimi už tu někdo byl! Kam se poděli? A před lidmi ještě někdo jiný... Rabbitdogs se nenarodili ve zdejším světě!

"Máte hovor, pane!" ozval se dívčí hlas. "Mám jej přepojit?"

"Ano! Kdo volá?" zeptal se a promnul si obličej.

"Nazdar veliteli!" ozval se Mick v přístroji.

"Co mi neseš?" zeptal se jej John a stále se díval na černou kouli pod lodí, dokud jej neoslepila záře zdejšího slunce.

Odvrátil zrak.

"Ten výbuch palivového tanku... Šlo o technickou závadu!"

"Nešťastná náhoda?" podivil se John a vstal z křesla. "Poslední dobou půjde o víc než podivnou souhru náhod, nemyslíš?"

"Ale, Johne! Nemáš důvod všechno házet na úmyslné sabotážní akce! Možná dotyčným lidem fandíš více, než-li je zdrávo..."

"Kolik času mi dáváš?" zeptal se jej John. "Dokdy bude Eta schopná letu?"

"Tři týdny!" řekl mu. "Pak by měla být Eta schopna cesty k povrchu planety. Samozřejmé jestli se nerozsype při průniku atmosférou!"

"A to jsi tvrdil, že jsi optimista!" zvolal John.

"Svým způsobem! Ještě něco! Nemůžeme dát dohromady turbíny pro pohon v atmosféře, takže budete odkázání na raketový pohon, stejně jako ve volném prostoru!"

"A to znamená?" přerušil jej John a pečlivě naslouchal.

"Snížit stav posádky a namontovat do stroje přídavné nádrže!" řekl mu inženýr. "V tom sajrajtu se stejně nedá létat s konvenčními motory! Je docela možné, že se Beta zřítila právě kvůli nasátí písku do motorů!"

"Ty dovedeš člověka potěšiti" zabručel John. "Jestli se rozmázneme tam dole, budeme to mít i s ohňostrojem! Na jak dlouho nám vydrží palivo?"

"Tři dny, maximálně pět dní a pak honem zpátky na loď!"

"Kolik letů nám povolíš jako technik?" zeptal se a čekal na odpověď.

"Jenom jediný! Tam a zpátky, Johne. Podruhé už to nepůjde!" řekl Mick a odmlčel se.

"Díky, ještě se ozvu!" řekl mu John. Držel hodnou chvíli sluchátko v ruce než jej zavěsil.

Jsi nespravedlivý, Micku! myslel si. Jenom jedna cesta, jeden pokus. Bude muset vyjít hned na poprvé! Zatraceně! Ano, první a možné i poslední lidé, kteří sem zavítají, protože tenhle svět už dlouho nebude existovat! Alespoň ne v tomhle stavu, pokud to zatracené slunce opravdu vybuchne.

/XIII. - současnost – povrch Černé planety/

Nemůžu dál! pomyslela si Jane. Jenom na chvíli, na chviličku zastavit, dát odpočinout bolavým nohám. Byli již tři dny na cestě. Všude kolem nich se rozkládala nekonečná poušť, nedotčené a svá, hrdá a vědomá si své velikosti, jako by šlo o živou bytost, a ne o neživou součást takřka mrtvé planety.

"Zůstanu tady!" uslyšel její hlas v rádiu.

"Do tmy zbývá ještě pár hodin. Musíš vydržet!" řekl jí a čekal, než se odhodlá k další chůzi.

"Říkám, že už nejdu dál!" zavrčela. Rozhlédl se kolem. Stáli uprostřed dun. Nikde nebylo nic než písek. Nepříjemný, dotěrný a vlezlý písek! "Ty hory jsou ještě daleko... Nikdy tam nedojdeme!"

"Půjdeme!" řekl jí. Sedla si na batoh a dívala se, jak jí mizí z očí v narudlém šeru. Po chvíli zůstala sama. Zaposlouchala se do vytí vichru nad hlavou.

Je to jenom sen? Zdá se mi, že jsem někde v poušti, nebo jde o nemilosrdnou skutečnost? Chvíli mu trvalo, než přišel na to, že je sám. Vracel se po svých stopách a v duchu se modlil, aby je nezavál neposedný vichr. Po chvíli ji spatřil a spadl mu kámen ze srdce.

Zůstal stát nad ní, jako by byla jeho dcera a káravě mlčel. Nakonec shodil ze zad svůj batoh a sedl si vedle ní. Chvíli nic neříkal. Tiše seděl a díval se na její schoulené tělo. Věděl, že je k smrti unavená! Dobře věděl, že jejich pochod nemá valnou šanci na úspěch. Alespoň se o to pokusili.

"O co ti jde?" zeptal se.

Mlčela.

"Zatraceně! Co chceš, Jane? Vrátit se do města? K nim?"

"Ne!" řekla napůl úst.

"Nemůžeme tu zůstat!"

Hleděla na něj uslzenýma očima. Zavrtěla hlavou. Čas běžel. Bojujeme o svůj život, copak to nechápeš? říkal jí svým pohledem. I přes hledí přilby bylo vidět její unavenou tvář. Rozbili stan a čekali na další noc. Čtyřiadvacetihodinovou noc s podivnými sny, které k nim promlouvaly s podivnou žádostí a neústupností. Jak se zdálo, nebyli zde sami. Stále měli před očima ona podivná jezírka a trup lodi, který trčel zpoza napadaného kamení. Vedle lidské lodi stála ještě jiná, nepocházela od lidí. Oni tento fakt však stále nevnímali. Pro ně bylo toto místo daleko, ledaže... Ledaže by byl transportér blíže, než Tom s Jane předpokládali!

/XIV. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – hluboký Vesmír/

"Výtahy už nejezdí!" řekl Tom a pohlédl na Johna. Odněkud se k nim nesl nelidský řev. Kvílení tvora, které vezli s sebou na Zemi. Proniklo do jejich mysli a ochromilo je do té doby, dokud se neodvážili proti němu bojovat.

"Určiti mají ve své moci počítač lodi, Johne!" řekl mu Tom a nahlédl za roh chodby vedoucí ke kolmé šachtě do nižších podlaží lodi. Až na pištěni doznívající jim v uších byl všude podivný klid. Hluk ustal.

Zabili je! pomysleli si.

Chtěli, aby je lidé zabili? Lidé? Šílené bestie s ještě šílenějšími instinkty? Vydali se vpřed, Po několika metrech zůstali nerozhodně stát nad ústím šachty. Byla temná, bez světel. Určitě se vypálil nějaký okruh. Jak dlouho ještě vydrží svítit ostatní světla? Budou se honit v temných chodbách za záblesků výstřelů, nebo se usmaží v atomovém ohni?

"Musíme jít dál!" řekl Tom a jako první začal sestupovat po žebříku. John jej chvíli sledoval, než si dodal tolik odvahy, aby se vydal za ním. Sestupovali kolem palub, na nichž se urputně bojovalo. Celá loď se proměnila v jedno velké bojiště. Bojiště bez pravidel a slitování! Ale copak to nebyla opravdová válka?

Kdosi z posádky proletěl kolem nich. Dozněl výkřik oběti ukončený tupým žuchnutím. Všechno přestalo fungovat? Nic už tu nepracuje jak má? ptal se John v duchu a pomalu ručkoval po žebříku za svým zástupcem. Potil se po celém těle. Ruce mu sklouzávaly z podélných tyčí a nohy jej nechtěly unést.

"Jenom pomalu!" řekl mu Tom, jako by tušil jeho strach. "Ještě nás neobjevili!"

A co se stane, až nás najdou? zeptal se John sám sebe.

Odněkud se k nim dostal černý mastný kouř. Požár na palubě. Nebylo člověka, který by jej potlačil již v zárodku a tak se zvolna šířil izolaci a vystýlkou chodeb, ačkoli jim konstruktéři tvrdili, že chodby samotné, jsou proti ohni odolné. Sestoupili na dno šachty. Pod nohama měli jen tlustou desku stínění strojovny s reaktorovou halou. Tom otevřel jeden z průlezů a počkal, až jím John projde, aby jej zase uzavřel. Co kdyby sem někdo z nich přišel? Nemohl je vystát! Blázny v lidské podobě!

Zvířata!

"Za chvíli budeme na místě! Máme se tu setkat s ostatními lidmi, kteří jsou zdraví a přežili tohle peklo!" řekl Johnovi a opatrně postupoval vpřed.

Je tu teplo! pomyslel si John a podvědomě si osahal podlahu i stěny chodby. Vyřadili počítač... Kolik času nám zbývá? Hodina? Po pěti minutách prošli dalším uzávěrem.

"Ještě několik metrů!" řekl znovu Tom a zůstal užasle stát. Nebyli tam! Prostě sem ještě nedorazili! Vstup do člunu byl prázdný. Signální návěští svítilo červenou barvou. Dveře do modulu byly blokovány.

Odletěli bez nás? zhrozil se Tom a rozběhl se k displeji vedle dveří. Chvíli manipuloval s klávesami přístroje, aby se ujistil, že je na svém místě. Otočil se k veliteli.

"Modul je tady, ale nedá se použít!"

"Proč ne?" zeptal se John.

"Neznám otevírací kód!" rozhodil Tom ruce do stran a o krok odstoupil ode dveří.

"Ale já ano!" pousmál se John. "Bezpečnostní opatření!"

"Doufám, že si pamatuješ kombinaci!" zhrozil se Tom.

"Snad jsem ji nezapomněl!" pokrčil John rameny a zaposlouchal se do sílícího řevu zařízení i lidí proměněných ve zvířata.

"Počkáme na ostatní?" zeptal se jej Tom.

"Počkáme! Ty bys nepočkal, Tome? Odletěl bys?" zamračil se John. "Co když se nám to pořád jenom zdá?"

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 26 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:31:18 Odpovědět 
   05. 07. 2014

Přemýšlel jsem, co bych ti měl napsat a nic mě nenapadlo...
 ze dne 01.08.2014, 17:50:08  
   Šíma: Tak, teď nevím, jestli je to dobře nebo špatně!
 Tomáš P. 05.05.2008, 23:25:55 Odpovědět 
   No. Tak jsem tu zas. A zas nevím co napsat.
Pro menší zmatenost v Johnově části současné expedice by to chtělo dát mu přímého *nepřítele*, někoho, kdo by zosobňoval všechno to špatné, co se na palubě děje. Nemusí mít jméno, nemusíme vědět, kdo to je. Jen prostě něco hmatatelného. A to vlastně platí i kompletně pro celý tenhle příběh. Chybí tu to zosobnění zla, pro jednodušší uchopení celého příběhu.
Možná by to celý příběh narušilo, možná by ho to změnilo k nepoznání, možná by ho to zničilo. Nevím. Jen mě to tak napadlo. Ale myslím, že jako kniha jako celek by to šlo hrozně těžko, přestože jsem si zvlášť ze začátku říkal opak. Kapitoly sice nijak uzavřené nejsou, ale vracíš se tam stále ke stejným otázkám, což takhle nevadí (nebo skoro nevadí ; )), zatímco kdybych to měl číst dohromady, bojím se, připadalo by mi, že se stále točíme na jednom místě.
Možná jo, možná ne.
Po zdrcující kritice přichází vražedné hodnocení známkou. Se svou volbou neváhám ; )
 ze dne 06.05.2008, 8:58:46  
   Šíma: Ahoj, Tome! Ano, možná se v příběhu naši hrdinové trochu točí v kruhu (dokolečka), ale možná ne... Napadl mě příběh od pana Lema - "Solaris", který jsem viděl až letos (knihu jsem nečetl), také v něm jeden nevěděl, na čem je a děj se hezky uzavíral (jako v kruhu)...

Díky za návštěvu, komentík a kritiku!

P.S. Bludný kruh je "sviňa"! :-DDD A to jde o "první knihu", koncem nic nekončí, ale zatím také nepokračuje... :-(
 honzoch 26.03.2008, 20:32:26 Odpovědět 
   Libilo se mi to, 1! Pan redaktor si usyslil veskeré komentare :) takze je tezko napsat neco navic.

P.S. cim vic Simu ctu tim mne napada, Simo, ty jsi odbornik na hromadnou paniku a davové silenstvi. Prelouskal jsem "Lod snu" (spise jsem proplul) a nemuzu to nenapsat :)
 ze dne 26.03.2008, 21:53:24  
   Šíma: P.S. šíma rád propadá panice a zkouší to sám na sobě! ;-)))
 ze dne 26.03.2008, 20:34:34  
   Šíma: Díky za zastavení, komentík a známku! ;-) + *mírně se červenající smajl* :-DDD
 Pelion 22.03.2008, 11:43:03 Odpovědět 
   Opět jsem zde byl, opět nemám slov, nerad se opakuji - jedna.
Čekám pokračování a další zrnka písku, v podobě Tvých slov... :-)
Hezký den přeji :-)
 ze dne 22.03.2008, 12:52:46  
   Šíma: :-DDD Díííky! ;-)
 OH 22.03.2008, 9:01:12 Odpovědět 
   Jen: Ten zběh mě napadnul, když jsem uvažoval, jak se z toho dostat / ztotožnuji se s Tomem/, není to námitka, nebo snaha o doplnění textu.
 ze dne 22.03.2008, 10:35:48  
   Šíma: Díky za zastavení a komentář! ;-)
 OH 22.03.2008, 8:51:32 Odpovědět 
   Hmmm, Šímo, tak na romantiku v písečné bouři to fakt nevypadá. Spíš na funus... Zdá se mi, že se všecko v těch Králikopejskách furt jen kazí a kazí a ka...
Nebude tam nějaký zběh? Někdo z lidí, kdo se dá k těm Bílejm? Pro osobní blaho... No nic, je to napas, zdar!
 ze dne 22.03.2008, 10:35:32  
   Šíma: Ehm, no... Nech se překvapit! ;-)
 Pavel D. F. 21.03.2008, 22:06:41 Odpovědět 
   Ty úvodní úvahy o Bohu se hodí k dnešnímu Velkopátečnímu dni. Ano, je mnoho záhad ve vesmíru, které si nedovedeme vysvětlit. Lidé jsou jako jiní tvorové nadání instinktem zachování sama sebe a zachování rodu. K tomu by navíc měli mít rozum. Ale ten je někdy v koncích. Situace Toma, Johna i té první expedice se dost podobají. Jen těžko se hledají východiska z nouze. Tom s Jane bloudí pouští a hledají záchranu, John by rád sestavil raketoplán, který by tuto záchranu snad mohl poskytnout. V první expedici máme zase vzpouru na palubě a nutnost úniku z lodi. Prostě krizové situace, kde se člověk musí rychle a pokud možno správně rozhodnout. Bude to ještě hodně zajímavé, ale být v kůži těch lidí bych nechtěl.
 ze dne 22.03.2008, 11:21:24  
   Šíma: Oprava:

Erich von Däniken je hoteliér, fantasta, zakladatel archeoastronautiky a hlavně je Švýcar! :-DDD Děkuji blíže nejmenovanému čtenáři na SASPI za upozornění...

šíma je prostě šíma a někdy mu to ujede! ;-)
 ze dne 21.03.2008, 22:16:55  
   Šíma: Díky za publikaci! ;-)

Osobně věřím, že Vesmír nevznikl "ke srandě králíkům", a že má svůj hlubší smysl! Také věřím, že nejsme ve Vesmíru sami! ;-) Jako lidé potřebujeme něčemu věřit, možná také věří i jiné civilizace (třeba mají své vlastní náboženství), kdo ví? Snad jsem to "nepřepískl"... ;-) Nejsem speciálně věřící a někdy si připadám jako ten německý ufolog (Erich von Däniken), který z nepodložených, nebo nejasných indícií staví své odvážné teorie... (osobně proti tomuto muži nic nemám a také nikomu nic nevnucuji)

Omlouvám se, trochu jsem se "zakecal"... Stejně by mě zajímalo, kdo má Vesmír "na svědomí", ale třeba se to, jako lidé, nikdy nedozvíme! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola 2- Osu...
Desdemone
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Brána
An!tta
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr