obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Rabbitdogs (25. díl) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Rabbitdogs
 redaktor Šíma publikováno: 01.05.2008, 21:36  
"Slyšíte to? To ticho! Je k zbláznění! Stejný pocit mají kosmonauté, kteří se vznášejí v beztížném prostoru mimo svou loď a nebýt rádiového spojení, patrně by se také zbláznili. Co je lepší? Absolutní ticho, nebo neustálé hučení vichru? Kamenný svět by se dal charakterizovat několika slovy: vítr, písek, samota a děs!"

- útržek z poznámek neznámého autora -
 

/POKRAČOVÁNÍ - ČÁST TŘETÍ - Čekání/

/XXV. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/

Vznášela se nad pouštěmi.

Nevěřícně zírala na nekonečné pláně písku, na vzdálené horské štíty a přivírala oči před narudlou září slunce. Hádala se s vichrem a prosila jej, aby ji postavil na pevnou zemi. Snesla se na jakousi náhorní plošinu, obklopenou nevysokými horami, nechápala proč právě sem.

'Kdo jsi?' zeptal se jí kdosi v bílém obleku.

Otočila se. Kus od ní seděl na kameni jakýsi tvor. Díval se kamsi do délek. Nejprve si myslela, že se jí zdá, že jde o nějakou postavu z pohádek, které kdysi tolik slýchávala, když byla ještě malá. Jenomže ten tvor byl skutečny, i když byl jen pouhém obrazem v její mysli.

"Kdo jsi ty?"

'Ptal jsem se první!' řekl tiše a nehýbal se.

"Člověk!"

Proměnil se v Rabbitdogs a pohlédl na ni žhnoucími zraky. Strnula, zkameněla pod jeho pohledem. Několikrát si odfrkl a olízl svou velkou mordu. Po chvíli nabyl své staré podoby. Nechtěl ji vyděsit, jen naznačit, že je s nimi navždy spojený.

"Kdo vás nutí zabíjet?" zeptala se ho.

'Zabíjet?' Zdálo se jí, že mírně nadzvedl obočí v hlubokém údivu. 'Proč se ptáš, jestli nás těší smrt druhých?'

"Slyšela jsem... Viděla jsem, jak mnozí z nás byli zabiti členy vašeho rodu!"

'Cos slyšela? Cos viděla? Co víš o tomto světě? Co víš o nás? Co víš o nich? O Rabbitdogs? Proč jste sem vlastně vy lidé vůbec přišli? Ti, kteří zde zavítali poprvé, už dávno nežijí!'

"Byli jsme zvědaví!"

'Zvědaví? Nebo jste toužili po moci a bohatství? Vy lidé nezabíjíte pro potěšení? Netoužíte vládnout a rozhodovat o životě druhých?' zeptal se a odvrátil od ní hlavu.

"'Odkud to víš?"

'Čtu cizí myšlenky. Mohu o vás zjistit vše, co budu chtít. Vaši minulost! Vaše pocity! Vím, co uděláte ještě dřív, než se odhodláte k nějakému činu. Bojíš se?'

"Já?" zeptala se, aby se onen neznámý tvor znovu proměnil ve vlkodlaka.

'Vidím na tobě, že máš strach. Třeseš se strachem! Já nejsem tvými obavami. Co po nás chcete? Proč jste sem přiletěli? Proč nás nenecháte na pokoji? Proč nás nenecháte dožít náš bídný život v poušti pod temnou oblohou? Tento svět jednou skončí v ohni a my chceme zahynout spolu s ním! Je to tak těžké pochopit?'

"Ale přece! Co když si pro vás přijdou?"

'Dost! Dávno na nás zapomněli! Co jste s sebou přinesli vy? Chaos! Bezvládí! Jako by nestačilo, že k nám zabloudila ta průzkumná loď! Tak jí říkáte? Náhoda! Všechno byla jen náhoda! Báli se nás, stejně jako vy! Stříleli a zabíjeli! Ze strachu?'

"Teď zabíjíte vy!" řekla.

Tvor několikrát podivně zachrčel. Smál se? Pobaveně se k ní otočil. Oči mu divoce plály. Postavil se a přistoupil k ní blíž. Zadala couvat. Podvědomě se cítila ohrožená. Tvor to vycítil a proměnil se zpátky do své podoby, jako nějaký bájný Chameleon.

'Vidíš!' zastavil se. 'Co jste? Nádobami citů! Necháte se jimi ovládat! Nejsme takoví, jak si myslíte! Máte sice své lodě a ta směšné vozítka, která vás vozí pouští, ale čím byste byli bez nich!'

"A co máte vy? Jen své holé životy! Živoříte v poušti!" řekla mu, přestože netušila, mluví-li s ním, nebo s Rabbitdogs. "Ta cizí loď patří vám? Také jste přišli pro ně?"

'Byli jsme šťastní!' opáčil tvor. 'Dokud nepřiletěli lidé z vaší planety a neukázali nám podvědomě jiné světy! Věděli jsme, že nejsme sami ve Vesmíru! Nevíš nic o těch, kteří nás sen dovezli! Nevíš nic o tom, proč nás sem dovezli! Třeba jsme ještě horší, než si ve skutečnosti myslíte!'

Tvor se odmlčel. Zůstala stát na jednom místě a tiše na něj stále zírala. Vzbuzoval v ní nepříjemné pocity a vůbec nezáleželo, byl-li sám sebou, nebo Rabbitdogs. Dokázal přenášet své obavy na druhé bytosti? Na člověka?

'Neměli jste sem chodit!' řekl jí. 'My stojíme nad nimi! Rabbitdogs jsou našimi sluhy, pomyslnými otroky a my jsme otroky jiných, kteří stojí nad námi! Pomyslnými otroky, sloužíme sobě navzájem, ale jeden bez druhého nemůžeme žít! Sami nejsme ničím, ale spolu tvoříme jednotný celek...'

"Proč jste je tedy odvezli sem, pokud je to pravda?" zeptala se jej nevěřícně.

'Je to prosté,' řekl jí. 'Část se vzbouřila proti celku. Museli jsme potlačit vzpouru, jinak bychom nepřežili... Copak to neznáte ze svých vlastních dějin? Ještě se uvidíme!'

To byla poslední jeho slova. Pak se ji obraz rozplynul před očima. Znovu bloudila kdesi v prostoru a nemohla najít sama sebe.

Odporoval si!

První myšlenka, která ji napadla, když otevřela oči. Rozhlédla se kolem sebe. Kde to jsem? Transportér! Zamyslela se. Tak se mu to přece jen podařilo. A co dál? Hory?

Neměli jste sem chodit! Řekla si v duchu jeho slova.

Byl to jen sen? Nebo se mnou skutečně rozmlouval? Podivný tvor v ještě podivnějším světě! Tom! Otočila náhle hlavu. Spal. Na zemi a zády se opíral o konstrukci postele. Pokusila se vstát, hlavou se uhodila o spodek další kóje. Otřásla se překvapením. Zaposlouchala se do Tomova oddechování. Opatrně vstala na podlahu. Bosé nohy jí pleskaly po kovové podlaze. Teprve teď si uvědomila, že je bez šatů. Na podlaze bylo spousta písku.

Rychle se oblékla do čisté kombinézy. Stejnokroj jí byl trochu velký, ale to jí nevadilo. Neposedný vichr se dožadoval pozornosti, avšak nikdo z nich o něj neměl zájem. Sedla si do řídící kabiny a pohlédla skrze optiku periskopu na našedlý svět. Proč? Nastartovala. Stroj se pomalu dal do pohybu. Zařadila rychlost a šlápla na plynový pedál. Odněkud zespodu vozu se ozval temný skřípot.

Pohnuli se.

Kam? Kam mám jet? Pomyslela si v duchu. Hlava se jí ještě točila únavou. Sundala nohu z plynu a zařadila neutrál. Stroj se líně zastavil, jako by nemohl uvěřit, že se nikam nejede.

Teprve teď si uvědomila, že má hlad. Dotáhla své unavené tělo k zásobám vozu. Byly takřka nedotčené. Jedla jako zvíře. Hltala a chlemtala nabízenou potravu, dokud se jí z toho neudělalo špatně. Přemohla se. K řízení se nevrátila. Unaveně si sedla vedle vysílačky a složila hlavu do dlaní. Pak se rozvzlykala. Brečela jako malá holka. Nebyl tu však nikdo, kdo by ji potěšil. Tom spal hlubokým bezesným spánkem.

"Spi, Tome!" řekla mu. "Co z toho, že si alespoň o kousek prodloužíme život?"

/XXVI. - současnost – orbita Černé planety/

Čas běžel.

John i ostatní ztráceli soudnost. Lopotili se a pobíhali po lodi a s každým okamžikem cosi ztráceli. Všichni žili jen jedinou myšlenkou, postavit Etu a s ní se vydat k povrchu planety. Co bude dál, až splní, co si předsevzali?

"Ještě týden!" rozčiloval se Mick. "Týden, zdá se ti to moc?"

"Máš ho mít!" zabručel John.

"Nemůžeme nic uspěchat!" mávl rukou a zmizel v chodbě, ani se neobtěžoval za sebou zavřít dveře. John seděl zničeně na pelestí a hleděl nepřítomně před sebe. Myslel na dobu, kdy byl ještě dítě. Co jej hnalo k tomu, aby se stal tím, čím v současnosti je? Měl stále větší potřebu k nějaké činnosti. Nepobíhat jen mezi jednotlivými úseky lodi a čekat na zázraky. Dostal chuť všechny vystřílet, stejně jako těch pět, kteří teď odpočívali v hibernačním sále, aby náhodou něco neprovedli. Mrtvých však už bylo dost.

Johne? Volal jej v duchu čísi hlas. Proč, Johne? Proč ses vrátil?

/XXVII. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – hluboký Vesmír/

"Odpověděl nám někdo?" zeptal se Toma, který stále ještě seděl za řízením člunu. Loď už neexistuje! Řekl si a zahleděl se na ukazatel času. Řítili se prostorem rychlostí deseti metrů za vteřinu. Stále kroužili kolem radiomajáku.

Měli bychom se vydat k Zemi! Domů! Mysleli si mnozí...

"Ještě nám žádná loď neodpověděla!" řekl Tom. "Proč tu tvrdneme a zbytečně mrháme drahocenným palivem?"

"Jsme moc malí..." řekl mu John.

"Malí?" nechápal. "Proč malí? K čemu byl tenhle krám postaven? Johne, vzpamatuj se!"

"Zeus volá Modrou Růži! Ozvěte se!"

Bylo to několik slov vyřčených do prostoru. Pak nastalo ticho. Ustaly hádky, šepot i dýchání. Nezdálo se nám to? John podvědomě chňapl po ovládači výkonné vysílačky.

"Hovoří kapitán Modré Růže! Kdo jste, identifikujte se!"

"Průzkumná loď, Zeus, hvězdná třída tři! Vracíme se k Zemi! Co se u vás stalo? Prosím, odpovězte!"

"Loď je zničena! Zůstalo nás deset, opakuji: deset ze sto dvacetičlenné posádky lodi! Kroužíme okolo radiomajáku!"

"Máme vás na radaru! Máte málo paliva? Proč se nevydáte na cestu k Zemi?!"

"Vezmete nás na palubu? Máte dostatečně velkou přechodovou komoru? Náš přechodový uzel je zničen!"

"Rozumíme! Za třicet minut budeme u vás. Připravte se na kontakt! Jakou příčinu zániku lodi máme uvést do lodního deníku?" zeptal se cizí hlas v přístroji.

V modulu zavládlo hrobové ticho. John zavrtěl hlavou.

"Havárie reaktorů!" odpověděl. Nebyl daleko od pravdy.

"Nerozumím! Tady kapitán průzkumné lodi! Havárie na pohonném zařízení? Dlouhou dobu se nic takového nestalo!"

"Potvrďte příjem zprávy!" řekl John chladně.

"Rozumím! Exploze na lodi v důsledku přehřátí pohonného systému! Je vám jasné, že vás budu muset po návratu na Zemi předat úřadům?"

"Přebírám veškerou zodpovědnost za vše, co se udalo na mé lodi!" řekl John a vypojil se. Tahle cesta skončila! pomyslel si a unaveně se posadil. Jen tahle cesta!

/XXVIII. - současnost – povrch Černé planety/

Tom se probudil po dlouhém spánku a první co udělal, bylo ohlédnutí po kóji za sebou, kde uložil polomrtvou Jane. Teď by pro ni udělal mnohem víc, avšak tehdy když ji našel, bylo vše ostatní nad jeho síly.

Nebyla tam! Trhl sebou. Zdálo se mi to? Blázním? Jsem šílencem pod opuštěným nebem? Do uší mu vstoupil zvuk motorů běžících na neutrál. Ne! Nebyl to sen! Ujišťoval se a pomalu vstával na své neposlušné nohy.

"Jane?" zavolal, až mu zalehlo v uších. "Jane, kde jsi?"

Žádná odpověď! Vydal se ji hledat. Cestou se stavil u řízení a jediným pohybem umlčel předoucí stroje transportéru. Kde jen může být? Tenhle stroj je přece tak malý... Našel ji spící u vysílačky. Tváře měla umazané od hladového hltáni jídla. Usmál se. Nejsme tu sami! Máme jeden druhého. Sedl si k ní a bylo mu jedno, co se stane za okamžik, za den nebo za týden. Jsme tady! Našli jsme transportér!

/XXIX. - současnost – orbita Černé planety/

"Nechejte mě být!" zařval John, když se jej dotkla čísi ruka. Aniž by zvedl zrak, uhodil neznámého muže tak silně, že se musel podržet stěny, aby neupadl.

"Tohle není zrovna přátelské uvítání, veliteli!" řekl mu zamračený šéflékař lodi.

"Běžte k čertu, Gordone!" zavrčel John.

"Ponorková nemoc?" zeptal se ho. Starostlivě se na Johna podíval.

"Jste snad moje máma?" opáčil John. "Lekl jsem se! Jestli chcete slyšet mou omluvu!"

"Už jsem si myslel, že jste taky na hlavu!"

"Mám na něco takového právo ne?" sykl John bolestí a promnul si klouby na prstech. "Co to nosíte? Brnění?"

"Neprůstřelnou vestu!" umlčel jej Gordon. John zůstal stát s otevřenými ústy a zíral na něj s otázkou v očích.

"Ne, nebojte se, už se to nebude opakovat! Tohle, v čem žijeme, není Modrá Růže, naštěstí!"

"Proč jste přišel?" zeptal se ho, když už seděli za nízkým stolkem a navzájem se pozorovali.

"Proč ten úřední tón?" podivil se.

"Protože věc, se kterou jste za mnou přišel, je úřední, nebo ne?"

"Umíte číst myšlenky?" pousmál se, ale jeho tvář zůstala i přes nepatrný úsměv stále vážná.

"Cesta kterou podnikneme, nebude žádný výlet. Eta není vyhlídkový autobus, Gordone!" řekl mu John rázně. "Lidská solidarita je někdy horší než cokoliv jiného!"

"Sednu si třeba na bedny s výstrojí!" nenechával se odbýt.

"Abyste si polámal při průletu atmosférou všechny kosti?" zavrtěl John hlavou. "Doktora budeme možná potřebovat! Ale nedělejte si příliš velké iluze!"

"Letěli byste i bez odborného lékaře?"

"Ne! Dobře, vezmu vás! Ale řekněte to prvnímu pilotovi lodi, bude řídit ten krám na cestě tam i zpět!"

"Nemáte v něj důvěru?" zeptal se Gordon. "Proč? Je snad špatným pilotem?"

"To zrovna ne, ale tamní přírodní podmínky nerozlišují, jak moc dobrým pilotem jste! To znamená, že se už nemusíme vrátit? Je vám to jasné?"

"Naprosto!" přikývl a chystal se k odchodu."Měl byste přijít za mnou, dal bych vám něco na uklidnění. Kde kdo se může zbláznit, ale vy musíte zůstat normální!"

"Pomohlo by nám to? Pomohlo nám to na Modré Růži, doktore?" zeptal se ho. Neodpověděl. Tiše odešel z jeho kabiny. Dveře se za ním s cvaknutím zavřely. Zbývalo ještě pět dní.

A co bude pak? Zeptal se John v duchu. Pět dní a pak se vrátíme domů? Sami? S Rabbitdogs, nebo s někým jiným? Pokud ano, pak s kým?

/POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:32:19 Odpovědět 
   05. 07. 2014
Eta bude zkonstruována. Tom a Jane zachráněni a pak si pro posádku přiletí další loď. Všichni jsou spokojeni. Až na Douglese, jenž Rabbitdogs nedostane.
 ze dne 01.08.2014, 17:52:04  
   Šíma: Posádka se činí, nic jiného jí nezbývá! ;-)
 Tomáš P. 26.06.2008, 19:51:13 Odpovědět 
   Jen tak dál, Šímo, jen tak dál! Takhle to má vypadat! Hodně jsem se posunuli, ačkoliv se toho vlastně tolik nestalo - tak to má vypadat! Těším se na další díl a snad se k němu dostanu dříve než jsem se dostal k tomuhle ; )
 ze dne 26.06.2008, 20:34:20  
   Šíma: E-e... Díky, Tomáši! ;-)))
 honzoch 04.05.2008, 0:21:44 Odpovědět 
   Zdar, tak zase reportaz ze zeme nehostinosti, libilo se mi to. I mne potesil ten posun, dokonce uz dokoncuji Etu, v coz jsem nedoufal ani ve snu :) jenom nase duo s transportérem se moc nepohlo, tak mne napada, jestli by neuskodil ten (snad) avizovany romanek
Necham to na autorovi :) 1
 ze dne 04.05.2008, 10:48:43  
   Šíma: Ti dva se tam motájí v tom vozítku a neví co by, že jo? Pojedou někam, nebo nepojedou? Nebo se ještě nevzpamatovali z pochodu po poušti! Přeci jen, nešlo o procházku růžovým sadem! Že by měli sílu i na nějaké to techtlemechtle? No já nevím... Musím se zeptat svých múz! :-DDD

Díky za zastavení a komentík! ;-)
 Pelion 03.05.2008, 12:05:29 Odpovědět 
   Zdravím Tě, příteli.
Jak tohle jenom skončí? Jak Tě znám, nenapíšeš mi to, tak bude nutné si počkat. Trpělivost růže přináší? Snad se dočkáme celého záhonu růží :-)

P.S. (1)
 ze dne 03.05.2008, 12:37:35  
   Šíma: Nenapíšu! Snad do té doby, než tento příběh skončí, ty růže nezvadnou... Díky za zastavení a komentík! ;-)
 OH 02.05.2008, 8:11:10 Odpovědět 
   Zdar, Toranago, ze začátku jsem byl rozpačitý, páč ohácké heslo duchovno na h..., mi trochu bránilo, ale když jde o Jane... Jinak vše pokračuje v jako dříve, alespoň mám ten dojem- deep down. A jsi pěkný zvíře, na začátku:
"I když byl jen pouhém obrazem... A díval se kamsi do délek" A to je to taková stěžejní pasáž!
To píšu jako vtip, vím, že jsou to jen nicotné překlepy...
Líbilo.
 ze dne 02.05.2008, 17:14:18  
   Šíma: P.S. Doufám, že se mnou vydržíš, milý brachu až do konce! ;-))))
 ze dne 02.05.2008, 17:09:32  
   Šíma: Ahoj, OH! Třikrát jsem to po sobě četl a začíná mě to pěkné srát, jak je možné, že se tam berou překlepy na místech, kde nic nebylo... Asi tu mám v kompu nějakou zatracenou veš, která mi při odeslání mění obsah dat, které na netu někam posílám.... Ku*va se na to vy**ri... :-(

Ale nechám svého hněvu a děkuju moc za návštěvu a za komentík! :-DDD Díky věrný čtenáři! ;-)
 Pavel D. F. 01.05.2008, 21:35:35 Odpovědět 
   Úvod kapitoly zachycuje komunikaci Jane s obyvateli planety, kde se nám trošku začíná rýsovat hierarchie místní společnosti – něco jako symbióza dvou vesmírných ras. Je to ale společnost cizí, které člověk nemůže plně porozumět (alespoň ten dojem z této stati cítím).
Po těchto snových okamžicích pokračuje popis bezútěšné situace posádky na orbitě, výsadku na planetě a ze vzpomínek i okamžik záchrany první expedice.
Příběh pokračuje podle dříve naznačeného schématu, stále víc věcí zůstává otevřených než objasněných. Zdá se mi ale, že jistá naděje na záchranu Toma a Jane přece jen zůstává, až bude dokončen raketoplán, třeba je nakonec najdou. Ale jestli s nimi budou chtít letět někteří Rabbitdogs nebo jejich páni, to je zatím záhadou.
 ze dne 02.05.2008, 17:10:41  
   Šíma: Díky za publikaci a komentík! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
A leni terte
asi
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Vzpomínky poušt...
Naovy
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr