obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Rabbitdogs (27. díl) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Rabbitdogs
 redaktor Šíma publikováno: 15.05.2008, 18:13  
"Neustále žijeme v přítomnosti, přestože si pamatujeme, co jsme již prožili a s otázkou v očích hledíme do budoucnosti. Neustále vedeme bitvu se svým osudem a počítáme vítězství i prohry. Někdy jsou ztráty příliš vysoké a výsledek boje je nejistý. Nemůžeme však vidět své životy v celé souvislosti, protože zde jsme poměrně krátce a naše životy se podobají životům oněch jepic, které se narodí jen proto, aby se nepřetrhla rodová linie a pak zemřou... Jsme hrdí na to, že jsme lidmi? Mají jepice nějakou kulturu? V čem se lišíme od zvířat? Jsme jiní jen díky tomu, že máme své umění, vědu a techniku? Kdyby se opice naučily létat na Měsíc, byly by lepší, než-li jsme my?"

- útržek z myšlenek neznámého pilota, který pracoval na oběžné dráze Země -
 

/POKRAČOVÁNÍ - TŘETÍ ČÁSTI - Čekání/

/XXXV. - současnost – povrch Černé planety/

Seděli proti sobě a mlčeli.

V myšlenkách putovali uběhlým časem a vraceli se do doby, kdy přistáli na tomto světě, plní odhodlání a skrytého strachu. Kdy čekali, až pomine ten euforický pocit vítězství po průletu atmosférou planety. Vraceli se k jednotlivým zážitkům. K nesmyslnému boji mezi jimi a těmi tvory ve Městě. Boji mezi sebou, kdy část posádky zemřela, část odletěla, aby zahynula v mracích, a zde na povrchu zůstali jen oni dva.

Zvedal se vítr. Silnější, než cokoli do této chvíle zažili. Tak přece, pomysleli se. Nadchází poslední utkání s nelítostnou přírodou. Poslední bouře. Zvedli zrak a zahleděli se do očí. Spatřili v nich lásku, obavy a strach. Možná, že již dnes skončí jejich bídné životy, ať už to vyznívá, jak chce...

"Jdu se podívat, co se tam venku děje, půjdeš se mnou?" řekl jí tiše.

"Dobře," souhlasila.

Vystoupili z vozu. Vichr hnal kolem nich mraky prachu a zvířeného písku. Drželi se za ruce a tuhli při pohledu na hrůzostrašné masy husté kaše, jež sestoupila k zemi, aby vysála vše ve svém dosahu. Tornádo? Nebo snad cyklón? Tady? Již nemohli snést pohled na toto úděsné divadlo, rozvíjející se před jejich očima! Nelítostné hučení jím drásalo sluch. Jákoby sám vládce planety, Kamenného světa, sestoupil k nim na zem, aby se s nimi osobně utkal. Na život a na smrt. Vrátili se do transportéru.

"Co budeme dělat?" zeptala se ho s hrůzou v očích.

"Nemáme moc času!" řekl jí, ale na nic kloudného nemohl přijít. Smrt byla tak blízko a čas letěl jako splašený.

"Můžeme tomu ujet?" zeptala se. "Nebo uletět? Ale čím?"

"Ne!" kopl do kovové stěny. "Jedině s raketoplánem!"

"Kolik máme času, Tome?"

"Pro sebe?" zamračil se. "Semele nás to na prach!"

"Zemřeme spolu?" zeptala se a prohrábla si své dlouhé vlasy. "Řekli mi to! Možná, že naše duše odtud nikdy nezmizí! Mám strach a bojím se Pekla, co když to nikdy nepřestane?"

"Nebudeme bojovat?" znejistěl. Stroj se několikrát otřásl. Kamení bušilo do jeho pancíře a stále více a více na něj dotíralo s úmyslem prorazit jeho stěny a spatřit své protivníky. "Viděl jsem je ve snu, byli jako andělé... Zářili do tmy! Byli jako světlo v temnotě..."

Vznesli se do výše několika desítek centimetrů a ostře dopadli na písčitou zem. Náraz je strhl na podlahu. Přivinuli se k sobě. Jaká bude smrt? Proč? Proč právě teď? Pak je oba spatřili. Stáli před nimi oni podivní tvorové v bílém. Přistoupili k nim jako andělé Posledního soudu. Znali je ze svých snů. Přestali se jich bát. Tušili, že pro ně mají jiné plány. Co když si to Smrt přeci jen rozmyslela? Co bude dál? Ptali se Tom s Jane v duchu a pak oba zmizeli spolu s nimi v temnotě a čas pro ně přestal existovat...

/XXXVI. - současnost – povrch Černé planety/

"Co je to?" zeptal se Robinson svého velitele, když oblétali jakýsi podivný nálevkový útvar sahající od země až po oblaka. Byl zabalen do moře zvířeného písku. Zachytily je první vibrace.

"Strhni ho stranou!" zařval John. S úlevou si oddech, jakmile se začali vzdalovat od té podivné věci.

"Zatraceně, málem nás to vzalo s sebou, o co jde, Johne?" zeptal se jej pilot.

"Něco na způsob tornáda s uragánem! Na Zemi by nic takového nebylo možné, takové bouře by vše srovnala se zemí. Moře by se vylilo ze svého odvěkého místa a zatopilo vnitrozemí. Obrovské laviny kamení by v horách zaplnily všechna údolí! Nedá se to s ničím srovnat..."

"Zažili jste to? Při své minulé cestě?"

"Ne, naštěstí!"

"Asi budou uvnitř tamtoho!" ukázal pilot na trychtýř vlevo od stroje, neustále se od nich vzdaloval.

"Kdo?" vybafl na něj John a naklonil se k palubní desce.

"Patrně transportér... Možná z Alfy!" pokrčil pilot rameny. Tvář mu zbledla poznáním. "To znamená, že..."

"Jaký byl ten signál?"

"Nouzová frekvence!" odvrátil hlavu a vydal se opatrně za unikající bouří. "Může je to smýkat za sebou?"

"Klidně je odnese někam do hor. Zpustoší všechno na co přijde. Ani hory ji nezastaví! Dokud se nevrátí odkud přišla!"

Mlčeli. Sledovali ji v uctivé vzdálenosti. Radar i přijímací stanice mlčely. Lidé na povrchu prostě zmizeli. Posádka Ety zachytila jen krátký signál a po něm hrobové mlčení, vyplněné rušivými elektrickými výboji.

"Zkusíme najít ostatní! Naberte kurs na Skalní město!" řekl John do ticha a opřel si hlavu o opěradlo sedačky.

John zavřel oči. Cítil, jak letoun mění kurs a přidává na rychlosti. Kolik jich najdeme? Najde se vůbec na téhle planetě ještě někdo živý? Po několika hodinách hledání v okolí Města přistáli v Kotli a posadili svůj stroj nedaleko první budovy z mnoha kamenných staveb, které byly naplněný až po okraj onou podivnou prázdnotou. Chvíli nečinně seděli na svých místech, dokud nenabyli odvahy vyjít ven. Rampa letounu zvolna klesala na dno ohromného kotle. Nad hlavami jim dul stále stejný a tentýž neúnavný vítr.

"Tohle je to místo, Johne?" zeptal se jej Gordon, ihned co opustili stroj. John se sehnul a sebral ze země jeden z malých kamenů. Měl podivnou neurčitou barvu. Barvu duhy? Strčil jej do kapsy a pomalým krokem se vydal k Městu.

Na rameni se mu houpala zbraň, ale nehodlal ji použít. Cosi mu říkalo, že na tomto místě už nenajdou žádnou živou bytost. Nikoho z lidí a nikoho z oněch podivných tvorů.

"Pojďte za mnou!" křikl a mávl rukou. Poslušně vykročili vpřed.

Co se tu změnilo? ptal se v duchu, když se rozhlížel kolem sebe. Všechno se zda tak stálé a nedotčené jako před deseti lety! Kdesi za jeho zády spadla po stěně kotle jedna z lavin. Hluboký rachot utichl v mračnech prachu. Pousmál se. Za hodinu vstoupili do temných a zaprášených uliček s nejistou otázkou v očích...

/XXXVII. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – Měsíční povrch/

Probudil se v kamenné cele. Protáhl své rozbolavěle tělo a vstal. Nemohl pochopit, proč je uvrhli do žalářů na Měsíci. Proč vůbec udělali z tak krásného společníka jejich rodné planety, tohle odporné a odpudivé místo? Jenom proto, že odtud nebylo kam utéci?

I kdyby se zmocnili kombinéz a zásob vzduchu, zůstali by na povrchu, kde by je znovu chytili, nebo zastřelili hlídky věznice. A lodě Patroly? Nikdo nevěděl přesný čas, kdy přistanou. Neexistoval žádný harmonogram jejich návštěv. Zůstali odříznuti ve změti silových a energetických polí, laserů a senzorů.

Stali se levná pracovní sílou! Nic víc! Nesměli se stýkat! Všechny členy posádky rozházeli po jednotlivých úsecích, aby se nemohli mezi sebou domluvit. Báli se, nebo to vyžadoval strohý vězeňský řád? Neměl pojem o uplynulém čase. Zdálo se mu, že tu tráví celý svůj život. Bez procesu, bez soudu! Jídlo, práce a spánek. To všechno se neustále střídalo a otupovalo jeho smysly. Zabíjelo zákeřněji než ta nejpodlejší nemoc!

A právě tehdy, kdy již ztráceli jakoukoliv naději, dostal John nečekanou návštěvu. Zavedli jej do hovorny a posadili za prosklený pult. Nemohl uvěřit svým očím, Douglas, stál před ním a usmíval se!

"Jsem rád, že vás zase vidím, Johne!" řekl mu a promnul si pěstěné prsty na rukou.

"Ano?" zeptal se.

"Proč tolik cynismu? Vrátili jste se, nebo ne?"

"Proto, abyste nás hodil do téhle díry?" zeptal se ho John. Dozorce jej chtěl ráznou ránou napomenout, jak má mluvit s představitelem společnosti, ale Douglas jej zastavil pokynem ruky.

"Co se stalo na Modré Růži?"

"Měli byste to vědět, nebo ne?" zavrčel John. "Dobře víte, proč jste nás tam poslali!"

"Státní zájem, Johne!" usmál se. "Je mi líto, co se stalo! Zařídím vše ostatní, aby jste nežil svůj život tady na Měsíci!"

"A moji lidé?"

"Copak vaše loď neexplodovala, Johne?"

"Proč? Proč jste nás sem poslali? Copak pro vás nemají lidé žádnou cenu, nebo všechno měříte jen penězi?"

"Za týden si pro vás přijedeme, Johne. Pro vás a pro vaše přátele, tak se tu držte! A mimochodem! Našli jste je?"

"Ty příšery?" zeptal se jej John.

"Vy víte koho? Byli tam?" pohlédl Douglas do Johnových očí. "Ne? Mimo ty tvory tam nikdo inteligentní nebyl?"

"Jenom my!" řekl mu John.

"Ale Johne!" pousmál se. "Jednou se dozvíme odkud jsme přišli a kam jdeme!"

"Zatraceně!" sevřel ruce v pěst a nechal se odvést do cely.

Douglas dodržel slovo. Za sedm dní opustili chladné stěny jeskyní pod povrchem a vydali se na palubě lodi Patroly k Zemi. Mlčenliví a zatrpklí, připraveni dále plnit rozkazy? Znovu nasazovat život pro zájmy několika lidí? Celý měsíc je nechali, aby si užívali chtě nechtě báječného klimatu u moře s překrásnými plážemi s tím nejjemnějším pískem.

Dokonale zmátli jejich mysl, aby si vše, co se udalo v jejich životě, představovali jako zlý sen! Proč? Aby se znovu vydali do míst, která byla nepřístupná a nepřátelská, a viděli je v jiném pohledu? Pod jiným úhlem? Byla to jenom zkouška? Zkouška odhodlanosti plnit úkoly jim zadané? Jednoho však nedosáhli, nenaučili je milovat Kamenný svět! O to se postaral on sám, ačkoli byl drsný a vražedný, byl spravedlivý, vyhráli jen ti, kteří se rozhodli s ním bojovat.

/XXXVIII. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/

Odcházeli.

Jejich kroky vedly kamsi do hor. Nechali za zády široké pouště a zmizeli mezi strmými skalními stěnami. Obcházeli hluboké strže a překračovali na důmyslných mostech nedozírné propasti.

Vraceli se domů? Kde byl jejich domov?

Odvrátili se od strašných bouří i Skalního města v podivném kotli. Jako by už měli dost tohoto života. Dost písku a prachu. Jejich mysl byla naplněna tajemnou silou, kterou nepoznali do příchodu lidi.

Ne nebyla to jen touha zabíjet...

Vůdce skupiny se naposled ohlédl za soutěskou, kterou prošli a zavrčel na své podřízené. Za několik okamžiků zmizela pod tíhou napadaných skal. Co všechno neprozradili lidem? Co všechno se mohlo stát, kdyby mezi lidmi a nimi nedošlo ke krvavé válce?

O co vše byli ochuzeni?

Jejich mysl se rozlila po celé planetě. Pozorovali lidi, jak se opatrně rozhlížejí po městě a prohledávají každý kout s nadějí, že naleznou někoho ze své posádky. Viděli unášený transportér uprostřed bouře a v něm dva ubohé lidské tvory tisknoucí se k sobě s vědomím brzkého konce. A pak ještě jiné tvory, kteří je odnesli neznámo kam dříve, než-li se ze stroje stal nepotřebný vrak...

Odešli!

Ztratili se v šeru skal. A s sebou odnesli i to, proč sem lidé vlastně přišli. Jenom pro jejich schopnost myšlení? Přežití v tak drsných klimatických podmínkách, kde lidé nepřežijí víc jak měsíc se zdravým rozumem? Proč to nevzdali? Proč se dál bijí o svůj bídný život?

Byl čas vyslat signál k návratu!

/XXXIX. - současnost – povrch Černé planety/

"Nemá to cenu!" řekl Robinson.

"Zdá se, že tu nikdo nezůstal!" souhlasil John. "Vrátíme se k raketoplánu. Tady jsme skončili!"

"A co ten transportér?" zeptal se jich Gordon.

"Pokud tam byli lidé, budou už mrtví!" řekl mu John zachmuřeně. "Celá naše práce vyšla vniveč!"

"Můžeme to tu celé prohledat z výšky!" řekl mu Robinson.

"Ano a podíváme se ještě na tu bouři!" souhlasil John. "Nejsou tady..."

"Kdo?" nechápal Gordon. Chvěl se ve větru a poletujícím písku. "Kdo by tu měl ještě být? Ti, pro které jsme tu přišli?"

"Ty příšery?" otočil se Robinson k veliteli výpravy.

"Ne, někdo jiný! Někdo, kdo si pro ně přijde, ale my to nebudeme!" zachmuřil se. "Všem na povrchu planety! Do hodiny odlétáme! Shromáždíte se u raketoplánu!"

"Kdo tu měl být?" nechápal jej stále Gordon.

"Možná Bůh, možná někdo z jeho podřízených!" řekl mu Robinson. "Alespoň tak jsem to pochopil!"

"Bůh?" zamyslel se Gordon. "Co ten by tu dělal?"

"John to ví!" řekl mu pilot raketoplánu.

Sledovali jej, jak zvolna kráčí Městem. Byla to prohra, nebo vítězství? Kdo potom zvítězil a kdo byl poražený? Rabbitdogs nebo lidé? Vichr nad jejich hlavami souhlasně zaduněl a snesl na jejich hlavy spršku písku a kamení. Možná je pro ně Bohem rudá hvězda, která zničí celý tento svět. Kdoví?

"Je konec?" zeptal se Gordon pilota.

"Ne," zavrtěl hlavou. "Nikdy to neskončí!"

"Co?"

"Hledání vlastní identity! Kdo jsme a kam kráčíme!"

"John tu nechal kus svého života!" řekl mu Gordon.

"Nechal tu i své blízké!" přikývl pilot a vzal doktora k raketoplánu. "Musíme letět."

"A oni?" ukázal Gordon na město.

"Pro ně si někdo také přijde! Určitě! Jinak by to všechno nemělo žádný smysl!"

"Co jako?" zeptal se jej lékař.

"To umírání! Ta bolest! A ten smutek!" zamyslel se pilot. "Ale možná nemá smysl vůbec nic..."

/XL. - současnost – hluboký Vesmír/

Měsíc po tom, co Noční Růže i se zbytkem posádky opustila orbitu Černé planety, přestala soustava rudého obra existovat. Rudé slunce vybuchlo!

A Rabbitdogs?

Nikdo si nevšiml lodi, která opustila planetu chvíli před explozí v černé prázdnotě. Kam letěla? Kdo ji řídil? Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí! Vesmír je veliký, temný a propastný a je v něm ještě mnoho nejasností. Proč do celého dění nezasáhli Tvůrci, nebo jak si vůbec říkali? Co se stalo s cizí lidskou výpravou? Zemřeli spolu s planetou? Byla jejich loď zničena na oběžné dráze? Co loď oněch tvorů v bílém? Stačila také bezpečně odletět?

Jednou každý najde odpověď na svou otázku... Někdy jsou odpovědi do očí bijící, ale my je nevidíme. Možná jsme se s nimi už kdysi setkali, ještě dříve, než Egypťané postavili své pyramidy. Možná je viděli první Proroci. Někteří z nich byli odvezeni do Nebe na ohnivých vozech. Copak nepadly zdi Jericha pod hlasem podivných trub? Kdo ví, jakou technologií vládnou ještě nepoznané civilizace, které jen tiše našlapují kolem nás a čekají, co se z nás a naší civilizace vyklube. A kým tedy Rabbitdogs byli a proč žili právě uprostřed Kamenného světa? Bůhví! Snad nám to jednou budoucnost prozradí! Možná to bude zase jiný příběh. A ještě jednu věc musíme mít na paměti, stále se na nás někdo dívá a sleduje, co uděláme a jak se zachováme...

Proč? Kdo ví, ale všichni jsme určitě alespoň jednou za život slyšeli v hlavě cizí hlasy, které nám řekly, co se stane a jaké to bude mít pro nás následky. Hlasy, které mohou pomáhat, ale i ničit. Možná tak k nám promlouvá samotný Bůh, nebo kdosi jiný! Možná žádný Bůh neexistuje. Možná neexistuje ani Vesmír a naše životy jsou jen pouhým snem. Ale co bude, až se probudíme a procitneme ze svých snů? Rabbitdogs to věděli, ale lidem neřekli zhola nic. Vše si nechali pro sebe, jako by tušili, že ještě není lidstvo na některé věci připraveno. Možná v tom měli také prsty i samotní Tvůrci, ale ani oni nemohli zabránit explozi rudého Slunce a zničení zdejší soustavy. Možná ani samotní Tvůrci nejsou posledním článkem nekonečné inteligence ve Vesmírů a také oni mají někoho nad sebou, ale kde pak končí onen žebřík vzájemné závislosti a podřízenosti?

Kdo je výš? Pán, nebo sluha? Proč vznikl Vesmír a život v něm? Pro samotný život, nebo pro existenci jako takovou? Jsme tu jen proto, že tu jsme, nebo pro něčí zábavu? Pokud náše životy nejsou pouhou náhodou, pak musí mít nějaký smysl. Ten se však hledá velmi těžko a možná na tuto otázku nikdy nedostaneme, jako lidé, odpověď! Možná ne dnes a ne na tomto místě a ne v tomto životě...

/KONEC PRVNÍ KNIHY/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:33:08 Odpovědět 
   05. 07. 2014
Jsem rád, že mám další knihu za sebou a můžu se pustit do něčeho kratšího.
Čekal jsem strhující finále, ale tys ponechal otevřený konec bez mnoha odpovědí.
Čtení bylo hezké, místy napínavé i překvapivé a občas vtipné, ale abych se do děje přímo zažral, to ne.
A otázek na čtenáře bylo více než hvězd na obloze.
 ze dne 01.08.2014, 17:53:43  
   Šíma: Mám cca 60 procent druhé knihy, ale není to ono!
 ze dne 01.08.2014, 15:39:45  
   Šíma: Zdarec.

Tajemno a nezodpovězené otázky. Jsem rád, žes to tak cítil. Ani v reálném životě nedostaneme odpovědi na všechny... Dík za čas a kritiku.
 OH 16.05.2008, 10:01:11 Odpovědět 
   Zdar, Šímo, nesmrtelná a ženy dokonale vystihující a parodující je věta: "Zemřeme tu spolu?" řekla a prohrábla si vlasy. Vážně: Velmi zajímavě jsi spojil éru kolonizace vesmíru s malým a silným příběhem obyčejného muže a ženy. Já na duchovno a pánbíčky nejsem, ale tohle mě opravdu oslovilo a pokračování Králikopejsků mi budou chybět. Velmi líbilo, zdravím!!!
 ze dne 16.05.2008, 11:06:59  
   Šíma: :-DDD Díky za zastavení a komentík!

Jsem rád, že se Ti toto dílko na pokračování líbilo, možná i trochu rozesmálo, třeba i přinutilo k zamyšlení, nebo i nazlobilo, kdo ví? Duchovno je zajímavé téma, ale také ono se může stát obětí náboženského fanatismu, naštěstí nejsem fanatický věřící, ani věřící v pravém slova smyslu... Nic se nemá přehánět a do kostela chodím jen na pohřby a svatby!

Pokračování králikopsů? Možná bude, možná ne, to záleží na tom, jak se přinutím k dopsání další série. Zamrzl jsem na mrtvém bodě... Patrně bude nejlepší hodit tu "mrtvolku přes palubu" a pokračovat dál, uvidím! ;-) Díky za přízeň a přeji Ti hezký den!

P.S. Možná sem dám zase nějaké to pokračování, až ho trochu dám dohromady a průběžně se budu snažit dokončit to, co jsem začal, ale nic neslibuju! Sliby, chyby! :-(
 honzoch 16.05.2008, 9:44:24 Odpovědět 
   Takze konec? Musim se priznat, ze takovou rychlovku jsem necekal. Trosku bych alepson jednu ze zahad, aby ti nejvetsi zvedavci nemohli rypat. Ale na druhou stranu, typicky Simovsky konec. Kralikopejsci prinesly kombinaci deje i fylozifyckych pasazi, dokonce namixovanou ve spravném pomeru, coz je mnohdy problém. za celou serii muzu dat 1, protoze lepsi znamka uz neni.

PS: co bude priste? :D
 ze dne 16.05.2008, 9:51:14  
   Šíma: Díky za zastavení a komentář a věrnost celé (první knize), snad dám časem dohromady také druhou (je v docela syrovém stavu a na 70% hotová)... ;-))) Jsem rád, že se dílko líbilo a pokyvuji (souhlasně), že někdy konec zamrzí!
 Pelion 15.05.2008, 19:47:31 Odpovědět 
   Zdravím.
Omlouvám se, že žádný věcný komentář nenapíši, protože nemohu. Nemám slov. Skvělá tečka, příteli. Marně hledám správná slova. Opravdu moc silné a hlavně - k zamyšlení pro všechny! (1) Jdu přemýšlet...

P.S. Těch pechtlí, mechtlí mezi Jane a Tomem jsem se nedočkal :-))
 ze dne 15.05.2008, 23:28:31  
   Šíma: Zdar, Pelione! ;-) Díky za Tvou přízeň (po celou dobu)... No, ono... Nedočkal, bohužel, snad příště! ;-) Díky za zastavení a komentář!
 Pavel D. F. 15.05.2008, 18:12:54 Odpovědět 
   Silný příběh o setkání lidstva s neznámem tedy končí. Končí s mnoha otázkami, které převáží možné odpovědi. Tom a Jane se asi prostřednictvím technologie Tvůrců nějaké odpovědi přiblížili, ostatní lidští aktéři nikoliv.
Proč vesmír existuje, to je otázka, na niž se už pokoušeli odpovědět mnozí. I v naší skutečnosti nám v oblasti smyslu života a existence vůbec zůstává více otázek než odpovědí. Nevidíme moc daleko, myslíme si, že dokážeme ovládat naši planetu, že máme přímý vliv na globální události. I kdyby to náhodou byla pravda, co je jedna planeta na okraji spirálního ramene Galaxie proti velikosti celého vesmíru?
Obávám se, že naše generace se už odpovědí nedočká. Fantastika může něco naznačit, může nabídnout hypotézy, ale odpovědi, ty se skrývají příliš hluboko.
Byl to dobrý příběh, zatím asi nejlepší, co jsem od Tebe četl. Pokud bude mít někdy pokračování, nemusí to být na škodu, pokud ne, zůstane vše otevřeno, jako je otevřený celý náš život.
 ze dne 15.05.2008, 23:33:38  
   Šíma: Díky, Pavle, za milý a hlavně podnětný komentář, který nutí k zamyšlení... Opravdu jsme ve Vesmíru jen prachobyčejným smítkem, možná ani to! O to více mě zaráží lidská vzpupnost a jeho marnivé přesvědčení, že dokáže poručit dešti a větru! Co se týče Vesmíru a jeho fungování, víme toho jen velmi málo a sami jsme byli zatím nejdále na Měsíci... Kam kráčíme a odkud jsme přišli? Kdo ví? ;-) Ještě jednou díky za publikaci (celého dílka) a přeji hezký večer!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Vyznání
Járuš
Proč Ježíš nemů...
PavelKastl
ŽRÁDLO
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr