» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."

Francis Bacon

počet přístupů: 2140068

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 5 ::

:: DŮm VII. díl ::

OH	publikováno: 13.10.2007, 21:13

V záplavě TV seriálů jsem se rozhodl napsat také část jednoho, jak si představuji obyčejný život.


	Když Dana vyběhla po schodech FairPlaye, překvapilo ji, že je tu málo lidí. Zapálila si další cigaretu. "Sakra já už začala druhou krabku a to je osum..." Rozhlédla se po barové místnosti, jestli ho tu někde neuvidí. Nikde ho ale nebylo vidět, Bíro od baru jí pozoroval přes ty své sklenky. Protlačila se až k němu davem lidí, několikrát cítila marihuanu, ale dneska chtěla "tripa, nebo aspoň haš, pořádně se sjet." Zeptala se ho, musela na něho křičet přes bar, kde je a jestli něco má a uvědomila si, že to není nic moc ani tady ve Ferku, tohle křičet mezi lidmi. "Ale dneska toho už mám fakt dost, všichni mě akorát serou, doma jak po výbuchu a ten podělanej Alík, von to je vopravdu magor..." Barman po ní jen šlehnul očima a dál otíral sklenky, ale po chvíli kývnul hlavou za sebe a bezvýrazně řekl: "Ale von tam někoho má..." Dana zaváhala jen okamžik a potom proklouzla mezi barem a lidmi do místnosti, kde byly zásoby alkoholu a ostatního zboží. Barman tam měl také osobní věci a menší postel, na kterou si lehla nejedna, co neměla na zaplacení. Podívali se na ní překvapeně, ale když jí pozdravil, dál se věnovali rozhovoru. Byli to dva muži, které tu ještě neviděla a on. Nerozhodně se postavila vedle něho a čekala až si bude moci o něco říct. "Taková krásná slečna a mi ji nepustíme ke slovu, bysme se měli stydět pánové!" Řekl, usmívajíc se studeně, ten menší v obnošeném oblečení. On: "Copak si přeješ Danuško, víš, že jsem tvůj oddanej služebník a splňim ti, co ti na..." Chvíli se na všechny dívala a pak řekla na rovinu: "Nemáš tripa, nebo ňáký pořádný hulení...dneska fakt." Rozesmáli se a dívali se na ní, ten starší co ho neznala, řekl úlisně: "No, zrovna jsme chtěli zapálit..,ale zadarmo to nebude." "No já nemám ani trt..." Odpověděla Dana a sledovala jak si ten slizoun začal vydouvat tvář jazykem, ale váhala jen chvilinku. "No jo tak jo..." Klekla si k němu, rozepla mu kalhoty a ústy ho po chvíli uspokojila. Osatní dva tomu nevěnovali pozornost, bylo slyšet jen jeho spokojené vzdychání. Jakmile si Dana otřela pusu, téměř hned si všimla jointu, který asi schoval v ruce, když sem vlítla. Když na to zpětně vzpomínala, připadala si jak vymněněná, jako by jí cosi hnalo. Joint měl divnou chut a on jí řekl: "Je to trochu pocukrovaný, tak s tím nespěchej Dani..." Joint se k ní nedostal ani třikrát, když jí na okamžik ujela místnost před očima. Řekla si, že už má dost a že s tím žlutým vedle půjde na vzduch. Prudce narazila do baru, až se ozvalo nadávání, po schodech dolů se málem zkutálela. Ještě že je se mnou ten žlutej... Řekla si a snažila si narovnat brýle, které neměla a ani nikdy žádné nenosila. Ale ten žlutej šel vedle ní tiše a nic neříkal. "Asi je..." Řekla si Dana a náhle k němu zahořela nevýslovnou vděčností,až jí vytryskly slzy do očí. Obrátila se po něm, když se jí obraz před očima náhle zmněnil a ona si uvědomila, že neví kde je. "Tojenějaká továrna neboco." Stála sama ohnutá v pase za FairPlayem a obraz se jí střídavě mněnil v krajiny, které neznala. On stál beze slova vedle ní a jak se jí zdálo, koukal někam jinam. Chtěla se ho na něco zeptat, když jí tělem projela prudká křeč a ona skončila v kopřivách a na obličeji cítila své slzy a zvratky. Křeče jí probíhali tělem pravidelně se zvracením. Po chvíli si uvědomila, že je sama až na něho, ale on stál opodál. Rozbrečela se jako dítě, úplně vystresovaná, že tu sama zemře a nikdo si toho nevšimne. "Tady normálně schniju, to bude smrdět!" A začla se stydět. "To je nějakej vožrala, serte na něj..." Slyšela to a řekla si: "To je jako na mně jo?" Dívala se uplně střízlivě sama na sebe asi ze dvou metrů a viděla, jak se na ní zdálky koukají nějací chlapi. Dům Fajklových i s jejich nájemníky pamatoval už mnoho. Měl za sebou jednu světovou válku, komunizmus, neobjasněnou vraždu, v jeho útrobách se počínali a rodily děti, jenž dospívali a stárli, aby mezi jeho zdmi posléze zemřeli jako staří a životem unavení lidé. Na přelomu tisíciletí to vypadalo, že už dosloužil, kulky z leteckých kulometů, jenž rezivěli v jeho zdech, jak se zdálo, nakonec dokonaly své. Ale nikdo nepočítal s panem Fajklem, který dal dům ze svých a zděděných peněz opět dohromady. Dům, který se už leckde skláněl k zemi jako stařec, se opět zaskvěl ve své noblesní kráse minulých dob, až upoutával pohledy kolem jdoucích. Ale lidé, kteří v něm nyní žili, nezajímala jeho historie, bojovali a to málokdy pospolu s životem a jeho nástrahami.A tak dům poklidně čekal, až také oni skloní svá těla k zemi, aby s ní nakonec splynuli a v jeho místnostech nastoupily životní dráhu jiní, opět mladí, ale konec konců stejní lidé. Jarmila už pochopila řešení téměř všech matematických úloh, šibeniční termín opravného zkoušení se blížil a pouze paní Stuchlíková, jenž dovolila, aby jí Jarmila říkala jejím křestním jménem Magdo, opravdu věřila, že je úspěšně složí. "Jéžišmarja ona to do mně cpe jak Běhounek do těch svejch králiků, ale jinak je docela fajn, já si s ní za ten týden rozumim víc, než s mámou za celej život!" Říkala Jarmila Soně, která právě začínala kouřit, ačkoliv jí to ještě moc nechutnalo. Otec Jarmily, pan Fajkl, si promluvil s jejím učitelem: "Ona je to husa líná, pane učiteli, ale sehnal jsem jí doučování a sedí v tom jakmile přijde ze školy, nechat jí propadnout..." Ale z Jarmily už spadl ten pocit "dějsecoděj, stejně je to všecko v..." sama se, při pohledu na slunce venku, začala "drtit", aby se mohlo o prázdninách splnit vše, co si vysnila. "Copak jsem už totálně k hovnu? To už nedokážu dát do kupy jednu blbou cimru s postelí a hajzlem?" Stále si pro sebe opakoval pan Fajkl. Poslední dobou mu nechutnalo pivo a sotva chápal co má v ruce za karty. "Jedno je mi jasný, že bejt s ní už nejde." Napadla ho myšlenka, jenž považoval za spásnou. "Dát do kupy jednu cimru v podkroví, nejsem už co sem bejval, když jsem stavěl, ale jedna místnost..." Byl tou představou celý promněněný, měl po dlouhé době konečně nějaký cíl v životě a to mu navracelo sílu a energii. "Sakra furt jen chlastat a čumět do karet, no není to špatný, ale..." Se ženou se už zcela ignorovali,vůle ke společnému smíření z obou už dávno vyprchala. Při pohledu z okna, které bičovali provazce deště, si Filip říkal: "Do školy..., po prázdninách pudu do školy." Ale ani tato slova mu v ničem nepomohly, stejně mu nebylo jasné, co to vlastně je a co přesně tam bude dělat. Táta s maminkou mu už lecos řekli a i když se přitom usmívali, měli jejich slova divný nádech cizosti. Měl se v té škole prý zmněnit, ale Filip nevěděl jak. Pravý indiánský nůž měl na stolku u postele. "No, to asi nepůjde.., s nožem do školy..., i když je pravej indiánskej.., asi ho budeš muset nechat doma Filku..." Řekl mu otec a nezdálo se, že by ho trápilo někam syna pustit bez toho kusu překližky, což do této doby nepřicházelo v úvahu. Představa, že bude pospolu s deseti, patnácti, stejně starými chlapci, ho plnila radostí a zvědavostí. Zároven však strachem a nejistotou, jestli mezi nimy obstojí. Proto nyní často pozoroval rodiče, jak mluví o něm a o škole. Sledoval jejich výrazy a snažil se z nich vyčíst něco více než maminčino: "Ale Filípku, tam se ti bude líbit, budeš tam mít..." "Dobrý den paní Fajklová, potřebujete něco ?" Otázala se Marie ostentativně. Poslední dobou ji několikrát potkala na chodbě mezi jejich dveřmi a dveřmi prádelny. "Ona mi snad leze za Liborem, ten její ji jednu ubalil, no ani se mu.." Říkala si pro sebe Marie zamračeně. Liborovi nevěřila, věděla jaký má vztah k ženám, ale také si byla jistá, že by ji nikdy neopustil. Pevné rodinné zázemí v něm bylo hluboce zakořeněné a Filipa považoval za to nejdůležitější na světě. "A já jsem až na třetím místě, Filip, on sám a pak snad já...s králikama." Když se ho na domácí zeptala, jen mávl rukou: "Ženský po přechodu by se měli střílet a takovýhle semetriky by měli stát v první řadě Maruško, jednou budem mít svoje a pak Fajfkům řeknu, co si vo nich vopravdu myslim!" Často si říkala, když přemýšlela o mužích kolem sebe: "Libora jsem si vzala, protože jsem měla život na cucky a on byl chlap, který znamenal zázemí, teda pokud mu porodim syna, což se mi, nám podařilo..." "František je mladý muž, kterého bych si měla vzít za muže, nebejt toho mýho bláznivýho a zpackanýho života. Věkově ke mně, je pěknej a já jsem vedle něho uplně jiná..., umim si nás a náš život představit, jenomže je pozdě, je tu Filípek a život nejde jen tak smazat a já jsem takhle spokojená..." Daně trvalo týden než se z předávkování dala fyzicky dohromady. Za ten týden se zmněnil její život a ona sama k nepoznání. Jakmile byla schopná vstát z postele,strhala ze zdí všechny obrazy a plakáty od známých: "Samý zkouřený nesmysly..." Hodila je do popelnice i s oblečením v kterém chodila do FairPlaye. "Sem byla pitomápitomápitomá a pitomá, vymaštěný feťáci s vyhulenejma palicema, ale s tím je už konec, ani jednou mě v tom hnusným...neuviděj!" Stále se neodvážila jméno FairPlaye vyslovit, hned jí začaly vystupovat v mysli halucinace a pocity minulých dní a to jí začínalo být hned zle. Ale psychicky ještě pořád byla na "jiné koleji," plakala výčitkami svědomí k rodičům a k Alešovi. "Bože můj, on mi to pořád říkal, co jsou všechny tyhle zač a já kráva pitomá...jenom jestli mě bude ještě chtít!" A hned se belhala k zrcadlu, podívat se na ty černé kruhy pod očima a ztrhaný bílý obličej, který se hned snažila make-upem vrátit do dřívější podoby, ale potom vysílená spadla na postel a celý si ho nevědomky rozmazala. "Musim mu zavolat, takhle mě nesmí vidět, jenom jestli o mně ještě stojí..!" A vysnívala si, jak se v bílých šatech, jež vyberou s maminkou, bude s Alešem v kostele brát... "Sakra domácí se sere do Marie a to je špatný!" Řekl si Libor a jako už tolikrát poslední dobou zapřemýšlel, jak se jí zbavit. "Zbalit a přefiknout není problém, každá nakonec podrží, ale zbavit se jich pak... Nemůžu jí poslat do prdele, protože jsme u ní v nájmu a teď nemáme na svoje. Maruška toho moc s těma svejma prckama nevydělá a já už tak makám vod nevidim do nevidim a to Filek teprve začíná školu, to bude prachy přímo polykat a čím dál tím víc...Stejně je mi jasný, že tenhle barák drží v ruce ona, starej Fajfka před ní prej chce zdrhnout pod střechu, místo aby jí opravdu jednu ubalil." "A vona je čím dál tím dotěrnější, nakonec bude chtít, abych ji to udělal před Marií, aby si nepřipadala tak stará a vodhozená, kráva jedna... Ne nadarmo se říká, co je v doměnenípromně, měl jsem si to vodpustit, mám lepší křepelky, co mě podržej a na zavolání." Jana Fajklová žila ve dvou světech, jeden neměla ráda a to byl její muž s jejich rodinou. Druhý, který jí vzrušoval a dával opět pocítit, že je ženou a to byl milenecký vztah s Běhounkem. "Ani nevim, kdy jsem naposled viděla, že tomu mýmu blbcoj stojí..." A představila si, jako poslední dobou tolikrát, Liborův ztopořený penis. "Von je to chlap, kterýho musí každá zbožnovat, nebo aspoň sex s ním, je v něm takový zvíře, von mě šuká jak bejk v chlívě, sotva se potom v práci belhám, prdel mam nabušenou jak řízek..." Dobře si uvědomovala, že má s Marií malé dítě a že Marie je psychicky nevyrovnaná a to jí dávalo pocit převahy. V práci přemýšlela, jak na ní: "Vytočit aby jí hráblo, vona prej byla za mlada cvok, utíkala z domu, dávali jí prášky na palici..." Představa, že zmizí v blázinci a ona bude mít Libora pro sebe, jí plnila hřejivým pocitem vzrušení. Věděla, že Běhounková nesnáší, když postává na chodbě, jako kdyby čekala až ona odejde a Libor příjde a navíc když nasadí ten svůj opovržlivý úsměv... Konec 14.8.2007


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 5		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	13.10.2007, 23:26:43

Dočetl jsem! Ke svému údivu jsem na konci tohoto dílu nalezl ono kouzelné slůvko: Konec! Pravda, jednou skončí vše, co kdy začalo a každý začátek má svůj konec! ;-) Tento díl byl dost hustý a drsný (hlavně pro Danu), snad se z toho dostala opravdu ve zdraví. Hovorový jazyk byl na místě. Líbilo se mi to a tak jen zamyšleně oznámkuji a doufám, že jednou snad bude další série (něco jako Dům II.). Hezký den!


ze dne 14.10.2007, 10:04:17
OH: Díky moc Šímo!

Pavel D. F.	13.10.2007, 21:13:02

Začalo to pěkně drsně, ale nakonec se Dana dala dohromady, což nebývá v takových případech zrovna časté, měla štěstí, že přestala fetovat včas. Takže konec? Celkem pěkně se to rozjíždělo, ale možná je lepší skončit v nejlepším, čtenáři tak zůstane naděje, že se postavám už nic zlého nestane, i když v životě to bývá jinak. Neříkám, že je to napsané bez chyb, ale nebudu tentokrát nic předhazovat, zase až tak hrozné to není, hovorová řeč je použita na správných místech, sem tam nějaké to chybné i/y se dá v kvalitním příběhu přehlédnout.


ze dne 14.10.2007, 10:11:41
OH: Díky moc Pavle! Jo Dana, jak říkjí Číňané o opiu: "Kdo kouřil, kouřit bude! Opium umí čekat.