obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2916058 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Zatracenci - Boulevard of Broken Dreams ::

Příspěvek je součásti workshopu: Mou múzou hudba jest!
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Zatracenci
 autor Arvinej publikováno: 11.10.2007, 8:23  
Přiznám se, že tenhle nápad (i když v jiných kulisách) mi ležel v hlavě už od doby, co byl zadán WS Má vlast, jenže úměrně k mojí lennosti jsem se k tomu tenkrát nedostal, a tak nápad čekal a čekal, až se dočkal :-) Na poslední chvíli ale, přece :-) tak si nechte chutnat :-)
 

Teplým vydýchaným vzduchem uvnitř autobusu se horko těžko prodrala rádiová znělka, kterou následovala píseň novodobějšího rázu od Green Day, na jejíž název si už řidič autobusu nevzpomínal.

I walk a lonely road
The only one that I have ever known
Don't know where it goes
But it's only me and I walk alone

I walk this empty street
On the Boulevard of Broken Dreams…


Chvíli se nechal unášet melodií, pak přeřadil a ztlumil zvuk. Angličtině rozuměl jen trochu, ale překlad si dokázal živě představit. Vždycky hráli takové písničky, když se blížila ta stanice. Osamění, smrt, zatracení… Pořád dokola, každý den soustředili všechny opusy tohohle rázu do oné osudové chvíle mezi 10:37 a 10:39, do chvíle, kdy se v zatáčce vyloupne nenápadná žluťoučká mikulášská berle zastávky ČSAD…
Autobus zpomalil, s trhnutím a skřípěním zastavil a otevřel zadní dveře. Nic se n nestalo, jen venkovní chlad začal malými krůčky postupovat dovnitř vozu a probouzet z letargie jeho pasažéry. Co se děje? Proč tu staví? Takový zapadákov…
„Pane! Jsme tu, Na Rajči!“ zvýší hlas řidič, aby upozornil jednoho otrhance, který si zaplatil plné jízdné do takové díry. Vyčkává, a když nic neslyší, zvedne se ze svého místa a vydá se dozadu. Přitom pozoruje své cestující, jak zvedají hlavy od knížek, vyndávají si sluchátka z uší, otvírají zalepené oči.
Hledaného najde schouleného až na nejzazším místě, úplně vlevo na pětimístné „houpačce“. Zatřese s ním, a hned jak uvidí, že se neznámý probouzí k vědomí, vlídně se usměje a prohlásí: „Chtěl jste přece vystoupit Na Rajči, ne?“
Mužovy oči prodělají drastickou změnu. Z těch nechápavých, stále ještě omámených spánkem, tak připomínajících dětská kukadla, se stanou melancholicky skleslé, suché a jakoby vrásčité bulvy, odevzdaně zírající do řidičových umaštěných tváří.
„No tak, musíte jít,“ domlouvá mu a trhan již ví, o co zde kráčí.
Zvedne se, přidržujíc se sedadel a tyčí kolem sítí na zavazadla, doklopýtá k východu, zakopne o schod a padá vstříc ledovému vzduchu nerozlučně spjatému s bělavou mlhou… V poslední chvíli se zachytí dveří autobusu a na prach lesní cesty odbočující z neudržované silnice na jih došlápne už pevnou nohou.
Řidič pozoruje jeho vratkou odyseu zpět z vyhřátého prostoru ven do neúprosného chladu skutečného světa. Když se pak pomalu vrací, aby zavřel dveře, zabránil tak v postupu podzimního chladu do vozu, a rozjel se dál po bolestně známé cestě, vrtí hlavou.
Tohle je tento měsíc už pátý, pomyslí si a vrhne letmý pohled na dnešní datum v kalendáři, které optimisticky hlásá: STŘEDA 10. října 2007.
V rádiu už dávno dozněly kytary americké skupiny a teď tam vesele vyhrává jakýsi jiný song.

Za jeho zády se syčivě zaklapnou dveře autobusu, ten se hrkavě rozjede a za chvíli už jeho zvuk mizí kdesi v dáli ubíhající silnice. Nic nepřipomíná, že tu ještě před chviličkou stál.
To jen on, stále na stejném místě, se sklopenou hlavou, bez sebemenšího pohybu pije masochistickými doušky ten okamžik bezmezného zoufalství. Ztratil ženu, dceru, rodiče, přátele, práci, dům, zázemí… Je třeba ještě něco dodávat? V jednu chvíli byl tak šťastný v koloběhu obyčejného života, hlavu plnou plánů do budoucna, a pak bez jediné sekundy, která by vymezovala chvíli zlomu, se zřítil do bezedné propasti prázdnoty. Neví, co se stalo, jak a proč. Nikdo mu to neřekl, a pokud to snad on sám někdy tušil, teď už to zapomněl. Snad, aby to tak nebolelo. Snad.
Výpary starého výfuku se už dávno rozptýlily a slunce se pohnulo zase o kousek blíž k poledni, jen on tu stále stojí dál. Ruší ho projevy lesního života – křik sojky, vítr v korunách stromů, zvuky růstu všemožného rostlinstva, energická sýkorka, která mu usedla na rameno, jako pirátův papoušek. Skrz silnou vrstvu šatů nalezených v popelnicích, na smetišti, všude možně, se mu plíží lezavý chlad a bílá mlha, kterou vítr nerozfouká dřív, než uplyne třetí hodina odpolední. Pro svůj pád si vybral dokonalou dobu – pravý podzim.
Vykročí po lesní cestě a nezajímá ho, zda koňadra zůstala s ním.


I'm walking down the line
That divides me somewhere in my mind
On the border line
Of the edge and where I walk alone

Read between the lines
What's fucked up and everything's alright
Check my vital signs
To know I'm still alive and I walk alone


- Green Day, Boulevard of Broken Dreams

Když starý Pábera, potrhlý dědek, jak mu někteří říkají, otevře oči, uvidí, že cizinec v trhanských šatech sedí na stále stejném místě. Jeho oči jsou vzdálené a obrácené dovnitř, hledají něco, co se dávno ztratilo v minulosti. Odráží se na nich plameny ohně, který už měl dávno vyhasnout.
Ten člověk je celý divný, pomyslí si starý vekslácký veterán a zkoumavě prohlíží jeho osobu. Přišel sem včera večer po cestě ve směru ze skutečného světa, těsně předtím než Pábera usnul. Nemluvil, negestikuloval, nedal ani pohybem najevo, že staříka vnímá a omlouvá se, že se k němu připojí u ohně. Jen si sedl, upřel oči do plamenů a zůstal tak, snad po celou noc. Dokonce ani nic nejedl, nepil. Nebyl si ulevit.
Páberovi však dochází, že se musí mýlit. Ten mlčenlivý člověk se musel hýbat. Pokud ne pro základní lidské potřeby, tak přinejmenším, aby udržel hladový oheň celou noc až do rána. Stařec však nevidí nikde stopy po chůzi, ani hromádku dřeva. Samozřejmě neznámý mohl pro dřevo dojít lehkým krokem, po němž už Pábera svým unaveným zrakem nenajde ani smítko, a dříví jednoduše spálit chvilku předtím, než se probudil. Ale to je moc náhod za sebou. A na náhody dědek nevěří. Ne od jisté doby.
Vytáhne z útrob svého ošacení placatku a jako ranní životabudič, ústní vodu i lok na kuráž v jednom si přihne tekutiny, jejíž jedinou chutí je její říz. Když se posilní, už ví, že na neznámého musí promluvit. Koneckonců je to jeho povinnost. Funguje tu jako dveřník už kolik let.
„Chlapče, nevím, co tě sem přivedlo, ale věř mi, že pokud půjdeš dál, už pro tebe není návratu,“ zachraptí Pábera a vyplivne nazelenalý hlen.
Neskutečně pomalu se cizincovy oči zaostří a neochotně odtrhnou od ohnivé záře. Pohlédnou na staříka tím jemu důvěrně známým prázdným pohledem. Pábera už stojí na pevné půdě.
„Takže jsi ztratil všechno, co jsi měl. Byla to všechno jenom tvoje chyba. Píchal sis nějaký svinstvo, chlastal, možná proháněl děfky. Nebo’s měl jeden velkej den blbec.“
Neznámý pomalu vrtí hlavou. Pomalu ale rozhodně. Ten pohyb působí jaksi nepatřičně, ale stařík tomu nevěnuje pozornost. Tyhle kluky zná jako své staré děravé boty.
„Pak jsi možná někde na ulici mezi kámošema uslyšel o týdle zastávce. Na Rajči, tak to bylo. Slyšel jsi, že se tu dějou divný věci, ale že chytrejm lidem v brindě tu pomůžou. Kecali. Všichni ti kecali, protože nikdo vážně nevěděl, co se děje těch pár kiláků na jih odsud. Nechoď tam.“
Vrtí hlavou. Pořád jen upírá na Páberu ty své prázdné oči a vrtí hlavou, stále rychleji a rozhodněji. Stařík postřehne, že něco je jinak, něco udělal – spíš řekl – špatně. Pak téměř vykřikne na svou obranu: „Tak řekni, jak to bylo, ty hovado!“
Trhan na chvíli ztuhne, jako by to bylo poprvé, kdy mu tak někdo řekl. Samozřejmě, že to je nemožné. Musel to slýchávat z každé strany.
Pak znovu pomalu a smutně zavrtí hlavou, Pábera přímo slyší ve své hlavě tu naléhavou myšlenku Tak to není… Neznámý se zvedne, strčí ruce do kapes a s mírně pozvednutou hlavou a novým, o něco živějším výrazem na tváři, vykročí dál, na konec lesa, přes neobdělávanou zemi do opuštěného Města.
Potrhlý dědek, jak mu říkají někteří, nemůže od té postavy v hadrovém plášti odtrhnout oči. Kolem vzdalující se tmavé siluety obrácené zády svítí jasné paprsky vycházejícího slunce. Všude je vlhko a při zemi se drží mlha a mráz. V uších zvonivě zní ta jediná věta Tak to není… Když starý dědek Pábera naposledy vydechne myslí jen jednu věc: To byl Pán…
Plameny ohně se v mrazivém vzduchu vytratí a odhalí popel ohniště, které vyhaslo už dávno v noci.


I walk this empty street
On the Boulevard of Broken Dreams
Where the city sleeps
And I'm the only one and I walk a...

My shadow's the only one that walks beside me
My shallow heart's the only thing that's beating
Sometimes I wish someone out there will find me
'Til then I walk alone...


- Green Day, Boulevard of Broken Dreams

Prázdnou vyklizenou ulicí centra opuštěného Města kráčí neznámý cizinec. Nesledují ho ani jediné oči, nikdo jiný tu není. Kroky se rozléhají depresivní ozvěnou, jež se tvoří mezi stěnami našedlých domů s vytřískanými okny a naopak paradoxně zachovalými betonovými zdmi. Slunce se už dávno kloní k obzoru a slibuje bezesnou noc. Vítr kvílí v troskách opuštěných průmyslových závodů, vzdálených světelné roky daleko, na periferii metropole. Hýbe se pouze postava v otrhaných šatech a její dlouhý stín. Do rytmu kroků tiše bije jakoby omámené srdce.
Cizinec si pamatuje ze svého předešlého života již jen málo věcí. Ví, že se stala nějaká změna k horšímu. A že se jmenoval Petr. To je vše. Pak už jen zamlžená vzpomínka na probuzení v autobuse, cestu rozlehlým lesem a noc strávenou u ohně staříka, jenž se ho ráno snažil přesvědčit o čemsi, co zdaleka nebylo důležité.
Cizinec již nemá žádnou minulost. Byl očištěn neznámo kým, čím. Jeho budoucnost leží někde v tomto městě, tím si je jistý. Na ničem jiném nezáleží.
Neměnná uzavřená krajina městské ulice s vyrabovanými krámky se náhle, ale vůbec ne neočekávaně, rozevře do malého dlážděného náměstí. Je tu jen křižovatka mrtvé dopravy a pomník s nezřetelnou pamětní deskou. Nikdo tu není, ale to se brzy změní. Cizinec Petr to zřetelně cítí. Usedá na chladnou zem a opírá se o mrazivý pomník, náhrobek časů minulých. Čeká, až si pro něho přijdou. Tlukot srdce v útrobách utichá úplně.
Západním bulvárem se plíží poslední sluneční paprsky a o několik bloků dál, ve výšce pátého patra, se rozkřičí pokřivený tvor nelidským, zpola kohoutím zakokrháním.


 celkové hodnocení autora: 88.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 48 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 16.10.2007, 7:20:37 Odpovědět 
   Pasivita a vnitřní blokace.Nevzrušeně cítěná cesta beznadějného člověka do konečné stanice, kde si ho vYzvedne....Výborně volený styl
 First Girl 14.10.2007, 1:01:47 Odpovědět 
   Hehe, defky :))) Mno jo, duna degeneruje!!! :D Hezke dilko, libilo se mi to! 1!
 Tomáš P. 11.10.2007, 17:33:45 Odpovědět 
   Děfek jsem si ani nevšiml, jak jsem byl vtažený do děje! (Myslím, že to jako vyslovení názoru naprosto stačí, že?) ; )
 Nameless 11.10.2007, 15:52:53 Odpovědět 
   já nemám slov- tohle se ti hodně povedlo
 ze dne 11.10.2007, 17:02:45  
   Arvinej: díky, jak říkám určitě na tom mělo zásluhu to, že to na zpracování čekalo tak dlouho :-)
 Šíma 11.10.2007, 14:18:17 Odpovědět 
   Jako tělo bez duše... Když člověk ztratí vše co měl (práci a rodinu, přátele a známé), co mu zbude? Život bez cíle a potrhlá kulhavá naděje, která umírá jako poslední! Tvůj příběh se mi líbil, je takový fantastický, jako by byl z jiného světa a je psaný v obrazech!

He, snad jen jedno slovo mě takřka "vyhodilo" z křesla: "děfky"! Hm, no, možná jsou "děvky" jen obyčejné "děfky", ale také to byly holky jako každé jiné, dokud se nedaly na toto prastaré řemeslo! ;-)

Můžu dát za Jedna?
 ze dne 11.10.2007, 17:01:40  
   Arvinej: můžeš, děkuji :-)
ech... já tam skutečně napsal děfky? no jo O:-) to je z jedný onlinovky, náš národ se tak jmenuje, asi mi to ujelo :-P
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Klín
Filip Vávra
Krátká ne-roman...
Fuxik(5)
Rychlíkem z Pra...
Jamilla22
obr
obr obr obr
obr

Posel smrti VI: K. IX - Jako v...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr