obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 6 ::
obr

:: Istrie - Fúrie ::

 autor Trenz publikováno: 13.10.2007, 22:12  
 

Fúrie

Procházeli se v ruku ruce, když se ozval výkřik.
„Podívejte!“ to vykřikla nějaká postarší žena. Pohlédli směrem, kterým ukazovala a spatřili na okraji vysoké střechy stát mladou dívku. Andy na nic nečekal a vydal se k budově. Jeho žena Kimberly se ho nesnažila zastavit. Zčásti proto, že to bylo součástí jeho zaměstnání, zčásti proto, že věděla, že by ho stejně nezastavila. Byla to stará, dlouho nepoužívaná budova. Vyběhl schody a otevřel dveře vedoucí na střechu. Dveře podržel, aby zacvakly tiše a potom se pomalu začal přibližovat k dívce. Mohlo jí být tak osmnáct. Andyho napadla řada důvodů proč chce někdo tak mladý spáchat sebevraždu, ale žádný z nich mu nepřipadal opravdu motivující. Věděl, že důležité je s ní mluvit. Alespoň do doby, než dorazí policisté a hasiči.
„Ahoj,“ pozdravil ji. Trhla sebou, ale neotočila se. Světle hnědé vlasy, které měla dlouhé k lopatkám, teď vlály ve větru. Měla na sobě hnědé rifle a modré elastické tričko s krátkým rukávem.
„Jsem Andy a ty?“
Neodpověděla. Přistoupil ještě o několik kroků blíž.
„Nepřibližujte se!“
Andy se zarazil. Jak věděla, že se k ní přibližuje, když se ani neotočila.
„Proč to chceš udělat?“
„Proč vás to zajímá?“
Andy pokrčil rameny.
„Jsem od přírody zvědavý.“
Dívka se k němu otočila čelem. Andy si všiml, že má na tváři stopy po slzách, ale jinak vypadala klidně. Ne jako typičtí sebevrazi, kteří vypadali, že se každou chvilku zhroutí a to se setkal za léta své praxe už s dost takovými, co si chtěli vzít život. Ta dívka vypadala jako by tady stála jen proto, aby měla lepší výhled na město.
„Co se stalo?“ zeptal se Andy.
„Nedělám to poprvý. Vím, co na mě zkoušíš,“ přešla do tykání.
„Kolikrát jsi to už zkusila?“
„Pětkrát.“
„Je ti teprve osmnáct,“ řekl Andy trochu nevěřícně až lhostejně.
„Jo. Nelíbí se mi tenhle svět,“ opáčila mu klidně.
„Jak se jmenuješ?“
„Wendy.“
„Tak Wendy. Proč chceš skočit?“
„Nudíš mě.“
„Teď ti nerozumím.“
„Jsi už asi dvacátý psycholog, co si se mnou takhle povídá.“
„Jak víš, že jsem psycholog?“
Wendy se ušklíbla.
„Proč jinak bys sem chodil?“
„Třeba mám jen o tebe strach,“ navrhl Andy, avšak Wendy zavrtěla hlavou.
„Sám tomu nevěříš.“
„Alespoň jsem to zkusil.“
„Jo. To vy psychologové umíte dobře. Lhát svým obětem.“
„Ty nejsi oběť, Wendy.“
Chraplavě se zasmála.
„A co jsem? Když to přežiju, můžeš si to dát za rámeček. Když umřu, život jde dál.“
„Proč jsi taková?“
„Jaká?“
„Tak lhostejná…“
Pokrčila rameny.
„Nemám, co ztratit.“
„Jak to myslíš?“
„Bože. Asi ti to usnadním, když vidím, jak se tady trápíš a snažíš se usilovně přijít na důvod proč někdo tak mladý chce skočit. Jsem HIV pozitivní. Bylo mi třináct, když mě znásilnil kamarád mého otce. K mé smůle ho měsíc předtím nakazila jeho přítelkyně, ale to on nevěděl.“
Andy tam jen stál a přemýšlel, co na to říct. Wendy se mezitím rozpovídala: “Nejdřív jsem si podřezala žíly. To bylo krátce potom, co jsem se dozvěděla výsledky. Někde jsem četla, že když si žíly podřežete v teplé vodě tolik to nebolí. Věděls to? Jenže přišel brácha. To byl pech. Ani jsem pořádně nezačala krvácet. Podruhé jsem to zkusila na mé patnácté narozeniny. Spolykala jsem prášky a zapila vodkou. Nějak to ale nesedlo mému žaludku, tak jsem je všechny vyzvracela. Potřetí jsem šla na červenou. Skončila jsem s naraženou páteří a s otřesem mozku. Slabota. Na počtvrté jsem se pokoušela oběsit. Kdo mohl vědět, že ty trámy budou ztrouchnivělé. Tak jsem se už naštvala a rozhodla se skočit.“
Pohlédla dolů.
„Jsem dost vysoko na to, aby nebylo, co zachraňovat. Jen bych těm lidem tam dole radila trochu ustoupit, nebo je potřísním krví, až se tam rozplácnu.“
„Vím, že je to těžké, ale dá se s tím žít. Medicína rychle postupuje dopředu a…“
„Nemůžeš přijít s něčím novým?“ zeptala se znuděně a pak dodala: “Tohle jsem slyšela už asi třicetkrát. Copak nedokážete ve své práci být alespoň trochu originální?“
Andy se rozmýšlel.
„Můžeš skočit. Když na to dojde, nepokusím se tě zastavit. Dole na mě čeká manželka. Je těhotná. Asi v třetím měsíci a já nechci, aby moje dítě vyrůstalo bez otce jenom proto, že jsem si hrál na hrdinu, ale můžeš taky se mnou sejít dolů a tam to nějak dořešit.“
Wendy na něj zkoumavě hleděla a pak řekla: “Líbíš se mi.“
„Cože?“
„Nenudíš mě těmi řečmi, že bych to neměla dělat, protože mě maj všichni rádi.“
„Uvažoval jsem o tom.“
„Je fajn, že jenom uvažoval.“
Usmála se na něj.
„Přijdeš mi na pohřeb?“
„Jen když neskočíš.“
Našpulila rty.
„Když skočím, umřu rychle a ani neucítím bolest, ale když nechám, aby mě to zabilo, budu umírat pomalu a trpět a mé tělo stejně bude zohavené.“
„Ale alespoň budeš mít všechny kosti. Když skočíš z takové výšky, rozmlátíš si všechny kosti a to není hezký pohled. To mi věř.“
Znovu se usmála a pak sestoupila.
„Jsi dobrý. Přesvědčils mě.“
„Nevím, jestli se mám úlevou smát nebo brečet.“
„Přijď mě navštívit na psychiatrii.“
Podíval se na ni.
„Přijdu.“

„Teď tě vysaju,“ zasyčel chlupatý hnědozelený tvor a skočil po Alanovi a velmi ostrými tesáky se mu snažil prokousnout hrdlo. Alan však byl na něco takového připraven a včas máchl nožem. Podařilo se mu tvora zasáhnout do nohy. Tvor vztekle zavyl a prudce se po něm ohnal jedním ze svých čtyř velmi ostrých drápů. Alan uskočil, ale přece jen nebyla jeho reakce dostatečně silná a tvorův dráp mu roztrhl kalhoty.
„Teď si můj,“ uchechtl se a poté na něj chtěl zaútočit znovu, ale Alan, který si bleskově zkontroloval roztržené místo, na nic nečekal a rychlým švihem zabodl nůž do oka tvora.
Lesem se nesl vzteklý výkřik míšený se silnou bolestí. Alan mu zarazil nůž ještě hlouběji. Z oka toho tvora začala vytékat odporně nazelenalá tekutina.
„Zabiju! Zabiju tě!“ syčel ten tvor, ale s jedním okem byl bezmocný. Chvíli kolem sebe mával drápy, ale pak mu Alan nůž trhnutím vytáhl ze zraněného oka a párkrát ho bodl do míst, kde předpokládal, že by mohl mít srdce nebo něco podobného. Tvor se po něm naposledy vztekle ohnal, udělal piruetu, klesl k zemi a zůstal tam ležet bez jediné známky života.
Ozvalo se tleskání. Alan se obrátil a spatřil tam stát Cirkise.
„Odpusť jsi to divadlo!“
„Promiň. Jen tleskám tvé šílené odvaze.“
„Měl jsem se nechat zabít?“
„To ne, ale jen málokdo se zdravým rozumem, by si začal se Skrčem!“
„Vždyť víš, Gabrieli, že mi to stejně nic neřekne.“
„Promiň, Alane. Nějak zapomínám.“
Alan byl na odchodu.
„Kdyby tě škrábl, už bys tu mezi námi nebyl,“ zavolal za ním. Alan jen pokrčil rameny a odešel.
Vrátil se na panství, kde už na něj ostatní čekali. Když uviděli jeho roztržené kalhoty, Sean poznamenal: “Ty bys potřeboval vlastního krejčího, Icemane.“
„Co se stalo?“ zeptal se Andy.
„Jste v pořádku, pane?“ otázala se Eris s obavami.
„Ano, jsem v pořádku a potkal jsem nějakého tvora, kterému Gabriel říká Skrč. Bližší info u něj.“
„A kde vůbec je?“
„Někde tam zůstal. Asi ho chtěl pitvat.“
„Skrče musíš zahrabat hodně hluboko do země, aby znovu nepovstali.“
Cirkis ze sebe smetl hlínu, co mu ulpěla na oblečení.
„Co je Skrč?“ zeptala se Sonya.
„Jsou to chlupatá zelenohnědá stvoření s ostrými drápy, které paralyzují a s tesáky, které, když vám proniknou přes kůži, vás úplně vysají.“
Cirkis se otočil k Alanovi.
„Copak jednou v životě nemůžeš utéct?“
Alan se na něj jen podíval.
„Bože. Alane. Ty jsi ale hazardér,“ potom odešel.
„Co se tam stalo?“
„Šel jsem okouknout cestu, když mě to stvoření napadlo.“
„Bezdůvodně?“
Pokrčil rameny.
„Asi mělo prostě hlad.“
„Půjdeme,“ ozvala se Isabel. Zběžně přelétla Alana pohledem, a když zjistila, že mu nic není, řekla: “Poděkovala jsem našemu hostiteli a ujistila se, že o nás nikomu neřekne.“
„Jak?“ chtěla vědět Sonya.
„Vymazala jsem mu paměť.“
„To se ale nedělá,“ ozval se Sean.
„Cesta by měla být volná, pokud takových zájemců nebude víc,“ oznámil jí Alan. Isabel přikývla a posléze se vydali na cestu.

Kráčeli až do západu slunce, kdy se dostali na palouk a kde samým vysílením padli do trávy a Sean odmítl pokračovat, dokud si neodpočine.
„Přestaň šílet, Isabel. Brzo bude tma, a když půjdeme ve tmě, dopadneme jako posledně a náš plukovník nám třeba umře a to přece nechceš, ne?“
„Má pravdu, Isabel. Měli bychom si odpočinout,“ ozval se Andy a Isabel si jen rezignovaně povzdechla.
„Dobře. Zůstaneme tady přes noc. Ráno nás čeká úžina, kde žijí Fúrie. Měli bychom se na to vyspat.“
„Jsou to ty bohyně pomsty, co se mstily provinilým? Ty, které posílala Nemesis?“ optala se Sonya.
„Ty se zlodějko nějak vyznáš v té mytologii,“ dloubl si Sean.
„Chtěla jsem ji studovat.“
„A co tě od toho odradilo? Tvoje nízká inteligence?“
Náhle mezi keři zaregistrovali pohyb.
„Viděli jste to?“ zeptal se Sean.
„Jo. Řekla bych, že pro jednou neměls halušky.“
„Ty jsi tak laskavá, zlodějko.“
„Ticho!“ sykl na ně Alan. Chvíli tam jen tak stáli a naslouchali a pak z křoví vyšla žena. Nebo možná dívka. Nikdo nedokázal určit její věk. Všechny učarovala její nadpozemská krása. Měla modré vlasy protkané stříbrnými prameny, které rozhodně nebyly způsobené věkem. Pomněnkové oči a oblečená byla do lehkých takřka průsvitných šatů. Sonya se přistihla, že na ni zírá s otevřenou pusou, takže ji zase rychle zavřela. Na hlavě měla věnec z lučních květů, a když začal vycházet měsíc, zářila jako anděl.
„Víla,“ řekl Cirkis, i když se nikdo nezeptal. Nikdo nenacházel slov. Víla nekráčela. Ona se téměř vznášela. Každý její krok působil jako tanec. Přicházela od jednoho k druhému. Pokaždé se dotkla jejich tváře. Andyho, Seana, Cirkise a nakonec Alana. U něj se zastavila a zahleděla se mu do očí. Pak jeho ruku uchopila do své a odvedla ho od jeho přátel. Nikdo se jí nesnažil zastavit. A ani Alan se nikterak nevzpíral. Jen na ni hleděl plně očarován jejím kouzlem. Odvedla ho pryč z palouku a teprve tehdy, když jim zmizeli z očí, se probrali.
„Tak to bylo…“ Sean pro jednou nenacházel slov.
„Kam odvedla pána?“ zeptala se Eris.
„Neboj se. Neublíží mu. Jen si s ním zatančí,“ odvětila jí Isabel, ale ona a Cirkis věděli, že v tom bude víc, než jenom tanec a Isabel to nebylo příjemné, ale když šlo o vílu, nemohla nic dělat.
„To jsou všechny…víly tak nádherné?“ zeptala se Sonya.
„To sis zase zaslintala, co, zlodějko?“
Sonya ho neuznala hodného pohledu a soustředila se na odpověď Cirkise, i když to bylo těžké, když měla před sebou stále obraz oné víly.
„Ano. Jsou to lesní stvoření a všechna lesní stvoření jsou, až na výjimky, krásná.“
„Proč si vybrala zrovna Alana?“ zajímalo Andyho.
„Kvůli genům. Má silné geny.“
„Co o tom víš, Cirkisi?“
Cirkis se ušklíbl.
„Kdyby neměl, nevybrala by si ho. To je pouhá dedukce.“
„Ale k čemu potřebuje silné geny, když budou jenom… “ Sonya větu nedokončila. Pochopila, o co té víle jde.
„Kdy se Alan vrátí?“
„Ráno tu bude. Byla bych ráda, kdybyste se vyvarovali všetečných otázek. Sonyo. Seane. Hlavně na vás dva to platí.“
„Jistě, paní,“ odvětil jí sarkasticky Sean a uložil se ke spánku. Ostatní následovali jeho příkladu. Jen Isabel zůstala vzhůru. Chtěla být vzhůru, až se Alan vrátí. Cirkis se na ni jen podíval, ale k její úlevě to nekomentoval.

Andy stál v černém smutečním obleku a po tvářích mu stekly dvě osamělé slzy. Když dal Wendy slib, že bude na jejím pohřbu, netušil, že to pro něj bude tak těžké. Netušil, že si k ní při jeho návštěvách v psychiatrii vypěstuje vřelý vztah. Neměla umřít tak brzo, ale nakazila se při jedné z povolených procházek chřipkou, a když jste HIV pozitivní, může vás zabít i obyčejná rýma. Wendy neměla příliš přátel a moc příbuzných taky ne. Proto jich na pohřbu bylo jen pár. Andy položil na její hrob bílou růži a odešel. Když vyšel ze hřbitova, zazvonil mu telefon.
„Andy Wilkinson,“ představil se a poslouchal. Pak řekl: “Ano. Hned budu tam. Děkuju.“
Dostal dobrou zprávu. Po pohřbu každá dobrá zpráva potěší a tahle byla extra dobrá. Jeho manželka začala rodit. Nasedl do auta a vyjel k nemocnici. Když tam dorazil, poslali ho k porodnímu sálu. Tam Andy čekal a netrpělivě přecházel. Po pár minutách, které se mu zdály jako dlouhé hodiny, vyšla ze sálu zdravotní sestra a v rukou nesla malý dýchající uzlíček. Jemně ho podala Andymu do náruče.
„Máte dceru, pane Wilkinsone.“
Andy ji držel v náruči a cítil, jak jeho srdce naplňuje neuvěřitelné štěstí.
„Gratuluju,“ řekla sestra a vzala si dítě zpátky.
„Můžu za svou ženou?“
„Samozřejmě. Porod proběhl bez komplikací.“
Brzy Andy držel Kimberly za ruku a pozoroval, jak krmí jejich dceru. Dovnitř vstoupil lékař.
„Opravdu nerad ruším, ale předpisy jsou předpisy a to papírování je strašně nudné, takže čím dřív to budeme mít za sebou, tím líp. Přemýšleli jste už nad jménem své dcery?“
„Ano. Bude se jmenovat Natálie. Natálie Wilkinsonová.“

Brzy ráno znovu vyrazili na cestu. Nikdo se nezeptal, co Alan v noci dělal, ani proč má Isabel jemně zarudlé oči. Prostě to připisovali únavě. Sonya se jí na něco zeptala, ale Isabel jen zavrtěla hlavou, a tak ji nechala být. Zatímco je Cirkis neomylně vedl, Andy střídavě pozoroval Isabel a Alana. Věděl, že se mezi nimi něco událo. Alan to nedával najevo, ale Isabel tak zvláštně zářily oči.
„Vyspali jste se spolu?“ zeptal se proto přímo.
„Kdo?“ zeptal se ho na oplátku Alan.
„Ty a Isabel.“
„A kdes na to přišel?“
„Měl jsem i pár manželských párů, kdy jednoho z partnerů podvedl ten druhý. Když mají lidé sex a snaží se to utajit, jiskří jim oči takovým zvláštním způsobem. Nedá se to nějak popsat. Jen to tak je. Vyspal ses s ní?“
„Ano.“
„Ale nemiluješ ji.“
„Ve svém životě jsem miloval jen jednu ženu.“
„Claire?“
Alan přikývl.
„Pomiloval ses s ní jenom proto, že jsi měl nedostatek sexu?“
„Zčásti ano,“ přiznal Alan a čekal, jestli se Andy naštve. Věděl, že Andy je typ člověka, co si zakládá na rodině a na lásce.
„Ví to?“ zeptal se nakonec Andy. Nelíbilo se mu, že Alan Isabel jen využil, aby ukojil vlastní potřebu. On sám věřil, že sex má být jen z lásky. Proto už tři roky žádný neměl. Po smrti Kimberly nedokázal žít, natož si najít nějakou přítelkyni a milovat ji.
„Myslím, že ne.“
„Miluje tě?“
„Řekla to.“
„Ty to říkáš jako bys tomu nevěřil.“
„I když tě žena miluje, opustí tě. Co je to potom za lásku?“
Andy věděl, že je to jen řečnická otázka, a proto neodpověděl. Alan přidal do kroku a brzy kráčel spolu se Cirkisem.

Když sestoupili do úžiny, všechny je objal chlad. Eris a Sean si přitáhli přikrývku blíž k tělu.
„Proč je tu taková zima?“ zeptala se Sonya, tříc si paže rukama.
„Zemřelo tu příliš mnoho lidí,“ odvětil jí tiše Cirkis. Tohle místo mu nahánělo husí kůži. Moc dobře věděl, co se tu odehrává. Mohl se jen modlit, aby je nevycítily, ale moc naděje do toho nevkládal. Věděl, že je tu minimálně jeden kandidát na pomstu. Minimálně jeden, kterého užírají výčitky svědomí, a po kterém Fúrie určitě půjdou. Na obou stranách skal byla vidět zaschlá krev a sem tam se i povalovala kostra s rozbitou lebkou. Eris se zvedl žaludek a musela se posadit na kámen, aby nezačala zvracet. Sonya k ní poklekla a vzala ji za ruku.
„Dýchej, Eris. Pomalu a zhluboka.“
„Co je? Nemůžeme se tu zdržovat.“
„Buď zticha, Williamsi! Copak nevidíš, že jí je zle?!“
„Ta holka taky nic nevydrží.“
„Až se dostaneme ven, odpočineme si. Slibuju, Sonyo. Ale teď musíme jít,“ řekla tiše Isabel. Byla už opravdu unavená, ale věděla, že odpočívat tady by byla sebevražda. V tu chvíli se zvedl vítr a rozvířil písek kolem nich.
„Ne. To ne. Prosím. To ne,“ šeptala Isabel a pokusila se vyčarovat ochranu, ale byla příliš slabá.
„Co se to děje?“
„Přicházejí! Už přicházejí! Všichni pryč!“ křičel Cirkis, ale pochyboval, že ho slyší. A pak už nikde nebylo vidět ani na krok. Písek jim vnikal všude. Museli si rukama chránit oči, aby neoslepli. Špatně se jim dýchalo. Snažili se jít, ale vítr je neustále zatlačoval dozadu. Nakonec ztratili síly a popadali k zemi. Někteří se pak ještě pokoušeli plazit, ale brzy i jim vypovědělo vědomí službu a oni se propadli do hlubokého bezvědomí.

Byli u moře. Byla to dovolená jejich snů. Bílý písek, průzračně čisté moře. Kimberly se slunila na dece, sedmiletá Natálka sbírala mušle a Andy si vychutnával ten pocit klidu a bezpečí. Jet na prázdniny do Karibiku je snem každého romanticky založeného páru. Člověk si to normálně nemůže dovolit, ale jeho švagrová zde žila, a tak bydleli u ní a sem na pláž to jen bylo několik desítek mil. V tom spatřil u stromů stát nějakou ženu. Věk jí vůbec nedokázal odhadnout. Zdálo se, že mu rukou kyne ať jde k ní a Andy šel. Zauvažoval, že by to měl říct Kimberly, ale ta žena ho něčím zvláštním přitahovala. Navíc určitě nebyla místní. Měla na sobě pulovr s volánkem a s výstřihem do V ve švestkové barvě a sametovou sukni stejné barvy. Na nohou měla černé kozačky s jehlovými podpatky. Andy nechápal proč ho vůbec zajímá, jak je žena oblečená, i když ho zaráželo, že si na pláž bere boty s takovými podpatky a vůbec to oblečení bylo dost hřejivé na to, aby si ho brala někam, kde je přes den minimálně třicet stupňů. Měla černé vlasy s bílými proužky, které jí ve větru vlály a tmavě hnědé oči.
„Kdo jste?“zeptal se tiše.
„Jméno není důležité. Tohle je pro tebe.“
V ruce držela přívěšek z bílého kovu ve tvaru měsíce se zeleným okem uprostřed.
„Nazývá se to Měsíční oko. Přitahuje magický jas Luny, zesiluje smyslové vnímání a činí svého majitele citlivějším pro vše nadpřirozené. Zvyšuje také intuici při rozpoznávání zlých záměrů. Vezmi si ho. Věřím, že ti bude užitečný.“
„Co? To…to nemůžu. Ani vás neznám,“ namítl Andy.
„Jen si to vem. Bude se ti hodit. Do budoucna.“
„Jak víte, co se mi bude hodit a kdo jste?“
„Tati!“ uslyšel výkřik Natálie. Ohlédl se. Běžela k němu a v ruce držela mušli. Uvědomil si, že něco drží v ruce. Rozevřel dlaň a hleděl na přívěšek, co mu záhadná žena podávala. Ani nevěděl proč, ale strčil si ho do kapsy s tím, že až se vrátí, sežene si k tomu nějaký řetízek.

Andyho něco studilo na krku. Zašmátral rukou a ucítil přívěšek. Úplně zapomněl, že ho má. Otevřel oči. Ležel na zádech a bolela ho každá kost v těle. Měl pocit, jako by se dostal do nějakého víru, který mu polámal snad všechny kosti v těle. Posadil se. Nezvedl se mu žaludek, což byla dobrá zpráva. Ani se mu netočila hlava. Pomalu, pomaloučku vstal. Věděl, že teď nesmí dělat žádné prudké pohyby. Udělal několik kroků a zastavil se. Byl sám. Všichni jeho společníci někam zmizeli. Pak uslyšel nějaký řev. Řev plný bolesti. Věděl, že by neměl, ale řev mu přišel povědomý, a tak se rozeběhl tím směrem. Doběhl tam zrovna ve chvíli, kdy si Alan hodlal rozbít hlavu o skálu. Nevšiml si toho, ale přívěšek začal zářit a on spatřil tři ženy. Jedna měla přiléhavé černé šaty, které zdůrazňovaly každou křivku jejího těla. Druhá měla téměř průsvitné šaty s hlubokým výstřihem a třetí měla pouhý korzet lilkové barvy, kalhotky stejné barvy a černé punčochy. Andymu se zrychlil tep a dech, ale dokázal se ovládnout. Obzvlášť, když teď musel zachránit Alana. Na nic nečekal, rozeběhl se a skočil po něm.

Alan uslyšel volání. Někdo křičel jeho jméno. Otevřel oči, ale nikoho nikde neviděl. Znovu ho někdo zavolal. Rozhlédl se, ale byl tu sám.
„Haló,“ zavolal. Nesnášel to a ve filmech to odsuzoval, ale přece si ty hlasy nevymyslel.
„Zabils nás! Zabils nás!“ zakřičel někdo a ten hlas mu byl povědomý.
„Jsi vrah! Zabils nás!“
„Všechny jsi nás zabil!“ křičel jiný hlas. Alan si začal uvědomovat, že ty hlasy nepřichází zvenčí, ale zevnitř. Z jeho hlavy.
„Ne. To není možné. Přece nejsem blázen,“ nepřipouštěl si, ale ty hlasy tam stále byly. Křičely na něj, že je vrah. Že je všechny zabil. Postřílel. Nechal vybuchnout. Byly to hlasy mužů, žen i dětí a neustále se jejich počet zvyšoval. Nakonec jim Alan nerozuměl ani slovo. Slyšel jen změť křiků, který mu drásal uši. Zacpal si uši. Snažil se toho zbavit a pak všechno utichlo. Jako by je prostě někdo vypnul. Alan si promnul uši. Šíleně ho třeštila hlava. Ať to bylo cokoliv, nechtěl to zažít znovu. Ty hlasy ho obviňovaly ze své smrti. Ano. Spoustu jich zabil ve válce. Spoustu jich zabil při různých vojenských akcích, ale nikdy to neudělal z radosti. Nikdy ho neuspokojovalo hledět na rozstřílená nebo jinak zohavená těla. Byl si téměř jistý, že mezi těmi hlasy byla i Emily, ale ta by mu přece svoji smrt nezazlívala, nebo ano? Mohl ji zachránit? Kdyby přišel včas a spolu by odešli do kina, jak měli původně naplánováno, možná by nezemřela. Ale to všechno bylo jen kdyby a možná. Udělal několik kroků, když se ozvalo: “Jsi vrah! Zabils nás!“
Ohlédl se. Stálo tam šest mužů v amerických vojenských uniformách. Šest mužů, co zemřelo, když měli zatknout Santiaga.
„Ne. Jsem dehydrovaný a mám iluze,“ zavrtěl Alan hlavou.
„Zabils mě. Mě i moje nevinné nenarozené dítě!“ vedle vojáků se objevila ona Vietnamská žena a v náruči držela zohavené tělo malého dítěte.
„I mě si zabil a já tě milovala.“
„Emily,“ dostal ze sebe přiškrceně Alan.
„Proč jsi jen nepřišel dřív, Alane? Proč pro tebe musí být armáda vždycky na prvním místě?!“
„Já…“ nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.
„Co? Ty, plukovník Alan Richard Iceman mi nic neřekneš? Zamrzl ti snad jazyk, vojáku? Kde je ta tvoje proslulá drsnost? Tvoje chladnokrevnost?! Kdepak jsou teď?!“
„Jsi vrah, vojáku! Nic než jen vrah! Ani tu hodnost plukovníka si nezasloužíš! Jediné, co si zasloužíš je smrt! Slyšíš! Smrt!“
„Tak dost! Přestaňte! Kdyby to záleželo na mě, jsem už dávno mrtvý!“
„Ale. Náš vojáček se taky umí rozkřikovat?! Brr. To nám fakt nahání strach!“ jejich hlasy byly plné výsměchu.
„Ne, to ne! Všechno si to jen představuju!“ snažil se přesvědčit sám sebe, vymazat lidi, co viděl ze své hlavu, ale nedařilo se mu to. Objevovalo se jich čím dál víc. Bylo jich tolik, že měl Alan pocit, že brzy zešílí, jestliže okamžitě nezmizí.
Přistoupila k němu Emily. Na chvilku se zdálo, že vidí nějakou ženu v lilkovém korzetu, ale hned to byla zase Emily.
„Můj ubohý sladký vojáčku. Tolik musíš trpět. Proč to neskončíš? Podívej.“
Nasměrovala jeho oči ke skále.
„Vidíš ji? Je natolik tvrdá, aby dokázala rozbít lebku. Natolik silná, aby ukončila tvoje trápení. No tak. Alane. Zbav se té věčné bolesti. Zbav se pronásledování a výčitek. Všechno to může skončit. Stačí jediná dobrá rána. Vím, že to dokážeš. A pak už budeme jen spolu. Navěky. Budeme šťastní. Vím, žes mě nemiloval, ale měls mě rád. Měls mě moc rád a vím, žes mou smrtí trpěl. Ukonči to, protože já nemůžu. Musíš to ukončit sám, ale slibuju, že to bude rychlé. Opravdu rychlé a skoro neucítíš bolest. Je to jako když někomu zlomíš vaz a ty víš jaké to je. Už jsi to několikrát udělal. Cítils to křupnutí. Je to rychlá a nadmíru spolehlivá smrt. Už nikdo tě nemůže zachránit. Alane. Můj sladký Alane.“
Rukou mu přejela po jeho zarůstající tváři.
„Skonči to, lásko. Má hřejivá náruč tě očekává. Skonči to, abys už nikdy nemusel slyšet žádné hlasy.“
Alan střídavě hleděl na skálu a na Emily. Ta mu nepřestávala našeptávat: “Bude to jen jedna rána. Pořádně se rozeběhni. Uvidíš. Skoro nic neucítíš.“
Alan se tomu snažil bránit, nepodlehnout, ale její hlas byl tak sladký. Tak přátelský a tak hřející a lákající.
„Skonči to!“ zasyčela mu do ucha a Alan se rozeběhl, když v tom po něm někdo skočil. Chvíli se spolu kutáleli v písku a nakonec ho někdo začal fackovat, aby se probral. Alan schytal pár pěkných ran, než se vzpamatoval alespoň tak, aby byl schopen se bránit. Chytil útočníkovy ruce a převrátil ho pod sebe. Spatřil Andyho.
„Co to děláš?!“
„Zachraňuju ti život.“
„Mohl jsem tě klidně zabít.“
„Spíš bys zabil sebe. Co tě to napadlo?!“
„Já nevím. Slyšel jsem hlasy. Dotěrné hlasy, které mě obviňovaly ze své smrti a Emily…Emily mi říkala, že bych to měl skončit. Umřít a tak na všechno zapomenout.“
„Byly to Fúrie. Viděl jsem je a vidím je stále.“
„Kde? Já nikoho nevidím?“
Andy vstal a hleděl na tři ženy, co se znovu začaly k Alanovi přibližovat.
„Nechte ho být!“ zavolal na ně. Ženy se však jen zasmály.
„Nás nezastavíš, a až s ním skončíme, přijdeš na řadu ty!“
„Já vás možná nezastavím, ale tohle ano!“ a rozevřel ruku, v níž držel přívěšek s třemi malými kovovými křížky. Netušil, jak se mu dostal do ruky. Měl nutkavý pocit, že ho někdo sleduje. Ohlédl se a spatřil stejnou ženu, kterou předtím viděl na pláži a která mu dala první přívěšek. Fúrie zasyčely, zaprskaly a byly pryč.
„Andy?“ oslovil ho chraplavě Alan. Andy na něj pohlédl.
„Díky, ať šlo o cokoliv.“
Andy jen přikývl a ohlédl se zpátky na místo, kde stála ta žena, ale ta už byla pryč. Místo toho viděl přicházet Cirkise a ostatní.
„Tady jste. Už jsme se o vás začínali bát.“
Andy položil ruku Alanovi na paži a kývl směrem k přátelům. Alan se k nim otočil.
„Co se tady stalo?“ zeptala se Sonya.
Ani jeden z nich neodpověděl.
„Fúrie?“ otázal se proto Cirkis. Andy jen přikývl.
„Jak jste jim unikly?“
Ukázal jim řetízek.
„Páni,“ prohodil Cirkis.
„Odkud ho máš?“ zeptala se Isabel.
Andy pokrčil rameny.
„Nevím. Dala mi je nějaká žena.“
„Žena?“
„Ano. Neznám její jméno. Říkala, že jméno není důležité.“
„Hlavně že jste už v bezpečí,“ uzavřela Sonya a Sean dodal: “Měli bychom odsud vypadnout, než se ty naježený ženský vrátí. Co kdyby si s sebou přivedly posilu?“
Nikdo mu neodpověděl, ale všichni s ním souhlasili. Pro jednou. A tak se co nejrychleji vydali pryč.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 13.10.2007, 23:13:31 Odpovědět 
   Když jsem dočetl tuto část, napadla mě jedna věta: "Kam čert nemůže, nastrčí ženskou!" ;-) A ženami se to v této části jen hemží (jedna chce skočit ze střechy, další svádí Alana a jiné tři chtějí zabít naše hrdiny)...

Příběh je stále zajímavý a pořád se v něm něco děje, zdá se mi, že to naši hrdinové nebudou mít lehké, uvidíme, zda-li do cíle dojdou všichni členové tohoto společenství! ;-) Za Jedna!
 Pavel D. F. 13.10.2007, 22:11:34 Odpovědět 
   Další záhadná událost z minulosti ovlivňuje zdar výpravy. Osud hrdiny pevně svírá, není jak uniknout. Jednou jsou to prožité události špatné, nyní pozitivní. Ale důležité je, že výprava přes překážky pokračuje. Kdyby nebylo těch překážek, byl by příběh příliš nudný. Takto to vypadá, že díky osudu hrdinové ze všeho vyváznou, ale bude je to něco stát, takže na konci příběhu může jít o zcela jiné lidi.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
3 sekundy
cokoliv
Předvolební
brunnerka
Ztracené vlny -...
BarčaT
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr