» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Osud si cestu najde."

Vergilius

počet přístupů: 2140080

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Ale no tak dědo ::

OH	publikováno: 23.10.2007, 6:19

Tuto mikropovídku jsem psal pro sebe, jako osnovu pro rozhlasovou, nebo divadelní inscenaci.


	Ale no tak dědo... Pan Dolejší pohladil, dnes již asi po sté, Buřtíka a povzdechl si. Ani když si vzal o Brufen navíc, než mu řekla doktorka, bolestí se nezbavil. „Ale to k vašemu věku patří, kloubní revmativmus čeká každého z nás.“ Tak k čemu jsou všecky ty prášky a mastičky, co stojej majlant a co mně každej měsíc ztenčí důchod, že ani na cigarety nemám? A to ani nemyslím na to, co mně stojí Naxin, na tu mou prostatu... A naše slečinka si řekne: „To je dobře, že vám na cigarety nezbyde, kouření je ze všech zlozvyků ten nejhorší.“ „Tabák je moje jedinná radost, já kouřil už jako študák a to ještě ta doktorka nebyla ani na světě a chce mi říkat, co je pro mě...“ Usedl na židli u okna, přisunul si svůj popelník, Buřtík mu vyskočil na klín a pozorovali spolu ruch na ulici. „Ještě, že dneska beru důchod, to se hned z tý postele vstává líp...“ Panu Dolejšímu táhlo na dvaaosmdesát a žil si už sám, jen se svým pejskem, kterému říkal Buřtíku. Manželka mu zemřela před šesti lety, děti neměli a přesto, že o to Pána boha tolikrát prosil, nechtěl ho za ženou vzít. „Vždyť já už k ničemu nejsem, je se mnou jen obtíž a navíc od rána do večera mně trápí ty moje neduhy .“ Jak sedával s Buřtíkem celé dny u okna a vyhříval se na sluníčku, hodnotil svůj život a musel uznat, že není a nikdy nebyl ničím významný. Připadalo mu, že celé mládí ztrávil studiem, aby mohl pracovat celý život jako účetní, který celé stáří trpí bolestmi ze sedavého zamněstnání. „Nikdo neuzná, jak je kancelářská práce tvrdá, teda když ji jeden dělá pořádně a celej život a to já musel, abych z toho mála co mi dali, uživil rodinu. No vždyť Anežka dělala celej život na mandlu a že by jí za to moc dali, no to se teda říct nedá, to mi ani neříkej Buřtíku!“ Pan Dolejší se káravě podíval na pejska na klíně a ten se mu odvděčil zamručením. „My jsme na tom už stejně ty můj brachu, ty už taky sotva chodíš a už si ani nepamatuju, kdy jsi naposled zaštěkal..., ááá dnes je čtvrtek, Buřtíku ČTVRTEK a to znamená naší slečinku! Ale to by jsme se měli hodit do gala, co říkáš a rychle si zakouřit, Gábinka ...“ Panu Dolejšímu a Buřtíkovi chodila dvakrát týdně uklízet studentka, která měla praxi v Pečovatelské službě pro nás, co už k ničemu nejsme, jak říkal, najednou v hodného dědu promněněný, pan Dolejší. Uklidit, už poněkud sešlé dva plus jedna, bylo pro mladou dívku otázkou půl hodiny i když jí celou tu dobu pronásledoval ňafající Buřtík se svým pánem v závěsu. Gábinka přišla i dnes, jako ostatně vždy, načas a hned se pustila do úklidu. Dozor těch dvou veteránů, který měla neustále za sebou, ji už dávno nevadil a nakonec je začla mít i ráda. „Já pane Dolejší nechápu, proč jste se za války neodstěhoval s rodičema někam na vesnici, tam by určitě žádný bomby nespadly a váš tatínek by byl v pořádku. A taky byste si tam moch pěstovat králíky a slepice a neměl byste hlad,no né?“ „Ále Gábinečko moje zlatá,vždyť...“ Hned spustil děda, který se v událostech svého mládí orientoval poslední dobou už lépe, než v přítomnosti. Gábina vždy po příchodu nadhodila podobné téma, aby mohla při uklízení myslet na to své a na Martina, který jí poslední dobou začal už spíše obtěžovat, než těšit. Než odešla, musela si vzít ty obvyklé tři, nebo čtyři koruny, jako osobní odmněnu za svou práci Jakmile odešla, nastražil pan Dolejší a Buřtík, který svého pána napodobil, uši. Když uslyšely cinknutí klíče ve schránce, oba povzdechly a zanedlouho zaujmuli svou obvyklou pozici u okna. „Jó Buřtíku, já bejt štramák, jako za mlada...,tak tu naši Gábinku pozvu do báru!“ Ale potom si vzpomněl na své mládí, strávené v knihách a radši se dál díval mlčky z okna. „To Anežka byla jiná, ta když jsme se brali, tak už měla něco za sebou, no jo Buřtíku, nebyl jsem její první, ale za to snad... No to už je pryč.“ Když se pan Dolejší na židli pootočil, aby popel z cigarety nesypal na Buřtíka, lekl se tak, že cigaretu málem upustil a svého pejska shodil na podlahu. Uprostřed místnosti stál mlčky postarší kluk a díval se na něho. Byl nedbale oblečený, na hlavě měl čepici s kšiltem a pan Dolejší pocítil strach. „No dovolte, co tu děláte?“ Obořil se na něho, ale kluk si začal bez odpovědi prohlížet zbytek bytu. „Tohle je soukromý byt, sem nikdo nesmí!“ Snažil se na něho zavolat, ale kluk se vrátil z kuchyňky a zavolal směrem ke dveřím: „Hej, no tak dál!“ Do bytu vešel další kluk a za ním dívka a dědovi došlo, že Gábinka asi zapomněla zamknout a klíče jen hodila do schránky. Ten druhý kluk se smál, měl na sobě kalhoty, které mu visely až na zadku a mikinu. Šel trochu klikatě a dědovi jeho smích připadal odporný. Dívka za ním vypadala zvědavě, měla na sobě jen tričko a krátkou sukni ze které jí trčely hubené a trochu křivé hohy. Rozhlížela se po bytě a s pohledem na obraz na zdi řekla: „Fuj, tady to smrdí jak tvuj vocas Romy“. „Nikdo tu není, zavřeli ste dveře?“ Zeptal se ten první klidně a přistoupil k panu Dolejšímu. „Tak dědo na rovinu, nějaký penízky a jdem, na žádný návštěvy nemáme čas, jasný?“ Na ten okamžik čekal Buřtík a ačkoliv to od něho nikdo nečekal, udělal krok k vetřelci a slabě zaštěkal. „Okamžitě jděte pryč, nebo zavolám policii! Jak si to představujete, přijít do mého...,“ začal děda, ale klukovo surové kopnutí do Buřtíka, mu zarazilo slova v ústech. Pejsek se s kňučením vystrašeně schoval u nohou svého páníčka, který s překvapením zjistil, že se mu začínají strachem třást ruce. „Vy parchanti, koukejte v...“ Ale už to nedopověděl, protože mu ten kluk dal ránu pěstí a protože seděl a ten kluk stál, rána dopadla na temeno hlavy a děda měl pocit, že po tomhle už ze židle nevstane. Ta dívka se nesmyslně rozesmála a sedla si na stůl. Ten, jemuž říkali Romy, zaskřehotal: „Dobrý Samy, ty píčo, to byla tečka!“ A přistoupil ke skříni, kde míval děda peníze a léky. Pan Dolejší s vyděšeným výrazem, jen zamumlal: „ Nechte mně na pokoji, já jsem vám nic...“ Ale nikdo si ho už nevšímal a proto jen vystrašeně seděl a pozoroval, jak mu ty chuligáni ničí byt. „Tak kde máš ňáký prachy dědku, radši to řekni...“ Vztekle sykl ten, co ho oslovovali Romy a vysypal šuplík starých zbytečností na zem. Pan Dolejší, který se třásl strachy a nebyl pořádně schopen pochopit, co se to vlastně děje, ze zvyku pohladil psa pod židlí a to neměl dělat. Romy strčil do dědy , chytil psa za obojek a zvedl ho do výšky: „Tak ty to máš spočitaný, TY HNUSNEJ PSE, jestli nám tvůj zasranej a strachy podělanej páníček neřekne, kde má zašitý prachy!“ Ta holka se smála: „JÓ, flákni s ním vo zem , von nám pak řekne, kde je má!“ Ale ten, co mu říkali Samy, přistoupil k dědovi a klidně se ho zeptal: „Tobě nevadí, že příjdeš vo svýho psa? Kvůli prachum ho necháš voddělat?“ Při pohledu na Buřtíka, jak klepe ve vzduchu nožičkama, se pam Dolejší konečně probral. „Ale já tu opravdu žádný nemám, je šestého a za hodinu tu bude poštačka s důchodem, teď už nemám ani korunu, věřte mi, já totiž moc kouřím a už....“ Samy se na dědu klidně díval, pak se otočil k ostatním a řekl: „No to je náhodička, my víme kdy přijít, tak to si tu na ní počkáme, co řikáte, dědek aspoň dostane šanci si nás udobřit...“ Na to se posadil do křesla u zdi, vzal dědovi jednu z posledních cigaret a zeptal se ho: „Hej a to tu žiješ uplně sám?“ „Jó, to tu nemáš nějakou scvrklou babku, kterou bys moch vojíždět?“ Skočila mu do řeči ta holka, která seděla na stole, jednu nohu nahoře. Je jí vidět pod sukýnku, copak to neví? Řekl si děda a stočil od toho pohledu oči. Ale holka si toho všimla a hned na něho vztekle vyjela: „Copak dědku, mý nohy ti nevoňej? Ty bys radši nějakou babku, co ji má scvrklou co?“ „Ne,ne já...“ Potom se obrátil k Samymu: „Moje žena je už šest let po smrti, já už nikoho nemám, už jsem tu jen se psem...“ A pan Dolejší si v ten okamžik vzpoměl, jak mu sousedka z patra nad ním říkala, že se v horních bytech scházejí narkomané. „Tak to to rádi slyšíme, třeba to ten tvůj čokl ještě nakonec přežije, když budeš mít rozum!“ Odvětil velkomyslně Samy a potáhl z cigarety. Děda vyjeveně sledoval Romyho, který pustil Buřtíka na podlahu a dál se nerušeně věnoval likvidaci obsahu skříně. Bral všechny jeho léky , z plat vymačkal tablety a s pečlivostí nic nevynechal. Potom vše vysypal do záchodu. Jakmile zničil dědovi léky, vysypal na zem krabici listin, ve kterých měl pan Dolejší všechnu svoji úřední existenci. Romy shlédl jen první z nich a potom začal jednu po druhé trhat na kusy a opět je rovnat do šuplíku. Děda jen bezmocně přihlížel, ale potom řekl potichu Samymu: „Mohl by jste, prosím vás, říct svému příteli, ať mi neničí majetek?“ Samy držel jednu listinu v rukou, pročítal si ji a aniž na dědu vzhlédl, řekl jen: „Ale no tak dědo..., buď rád, že se zabejvá tvejma krámama a né tebou ...To von taky umí.“ Klári, jak oslovovali tu holku, seděla dál na stole a pan Dolejší se nevěřícně díval, že se Buřtík začal otírat o její nohu. Klári nejdřív nohou ucukávala a špičkou tenisky ho kopala, potom si ale zula botu a nechala si ji od psa olizovat. „Tyvole Samy koukej na toho psa, von mi normálně líže nohu!“ „No to mu teda nezávidim, asi je tak starej, že už nic necejtí ,“ řekl Samy a dál si pročítal listinu, kterou držel v ruce. „Seš fakt hnusnej, jak mně líže tedle pes, mi to nikdy neuděláš a aspoň mně neškrá...“ „Sklapni...No tak se dědo dočítám, žes byl zasranej komouš a těch teda rozhodně žádná škoda není!“ Řekl opět klidně Samy a spokojeně se díval, jak Romy otvírá nůž, stojíce před dědovým šatníkem. „Proboha to přece nemůžete, je to moje jediné oblečení!!!“ Zakřičel děda na celou tu bandu, ale hned na to k němu Samy přiskočil, udeřil ho pěstí do obličeje a pomalu a důrazně mu řekl: „Budš držet hubu, nebo končíš ty hajzle komoušskej, tebe nikdo litovat nebude!“ Panu Dolejšímu začla téct krev ze rtu a Samy řekl směrem ke Klári: „Votři mu to, potřebujem, aby mu dali ty prachy.“ „Votři si mu to sám!“ Odsekla a dál se zabývala Buřtíkem. Měla již obě boty zuté a pes se k ní dále lísal. Musí jí připomínat Anežku, ale nechápu čím, prolétlo dědovi hlavou, když pozoroval Romyho, který mu systematicky rozřezával jedno oblečení za druhým. „JAKMILE přijde ta pošťačka, mi si vezmem toho tvýho čokla a budem čekat, dokud nám ty prachy pěkně nepřineseš, necháš votevřený dveře a já uslyším co jí budeš kecat, to mi věř!“ Řekl mu Samy a pozorně sledoval, jak na tom pan Dolejší je. Ale tomu najednou bleskla hlavou vzpomínka z dětství. Nevěděl ani kdy ani kdo ho to tenkrát držel u stromu a křičel na něho, že jestli jim to nepřinese, tak mu.... „Já vám ty peníze donesu, Buřtíkoj prosím vás nic nedělajte, ten přece za nic nemůže, vždyť je to...“ Děda roztřeseně utichl při pohledu na svůj rozřezaný zimník. „Prosím v...“ Ale pohled na Romyho výraz, ho opět umlčel. „BUŘTÍKOJ, SLYŠELI STE HO ? PREJ BUŘTÍKOJ! Výskla Klári a začala psa, který se nadále věnoval jejím nohám, konejšivě nazývat jeho jménem. Pak se konečně ozvalo zazvonění, Samy si přitáhl Buřtíka a pan Dolejší se pomalu a nejistě, na svých roztřesených nohách, začal zvedat. Romy mu, mezi jeho zničenými věcmi, uvolnil místo a s pohledem na psa čekal, až projde. „Pane Dolejší! Tak se mi zdá, že dneska ňák nejste ve svý kůži, nemám pravdu?“ Bylo v bytě slyšet pošťačku. „Ále to víte, já na vás čekám každej měsíc, jako na smilování bóží.“ Odpověděl děda překvapivě klidně a Romy udělal krok k Buřtíkovi. Pošťačka se zasmála a potom zvážněla: „Ale jsou to stejně almužny viďte, dvakrát, třikrát tolik by měli dát, člověk se celej život dře a pak na starý kolena ...“ Když děda zavíral dveře, zaslechl jen Klári, jak křičí: „TY DEBILE pitomej, tys ho zabil...“ A potom Samyho: „Držte hubu!“ Pan Dolejší už jen viděl Samyho, jak k němu rychle přiskakuje. Ale protože věděl, co to znamená a protože už neměl co ztratit, tak z posledních sil Samymu uskočil a zamkl se na záchodě. „Ty vole, von se šel snad vysrat, nebo co...“ Řekl překvapeně Romy, ale jakmile bylo slyšet šustění bankovek a cinkání mincí o porcelán, Samy začal zuřivě lomcovat s klikou. Děda házel peníze do záchodu a hlavou mu letěla ta příhoda z mládí, na kterou se nyní pamatoval do nejmenších detailů. Jak mu vzali jeho auto na hraní a jak jim za to musel přínést otcovy cigarety. Jak viděl, že mu auto rozbily a jak proto hodil všechny cigarety, co jim nesl, do rybníka. Když otvíral dveře záchodu, bylo mu jasné co ho čeká, ale jedinné co ho zajímalo, byl jeho pes. Když se s pláčem skláněl nad ubitým Buřtíkem, už necítil ani rány pěstmi ani kopance, už ani neslyšel Samyho říkat: „Tak tohle bych do tebe dědo, fakt neřek.“ Už ho jen obestíral pocit, kterého se celý život bál. Pocit, že je na světě sám. 21.9.2007


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 26		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

endless	22.06.2008, 22:28:15

....doufám, že to neni pravda, žes to psal jen pro sebe. zatím the best. tohle bych Ti doporučila publikovat kdekoliv téměř bez úprav (mimo cca dva-tři překlepy). a doufám, že to NENÍ pravda. protože.

Svetla	14.06.2008, 19:48:00

Tak to bylo hodně drsný. Amazonit už ti chyby vyčetla, takže nemám co dodat.


ze dne 15.06.2008, 8:11:28
OH: Ahojky, Světlo, děkuji moc za zastaveníčko a koment. Poslední dobou se mi podobné komenty začínají množit a já si začínám připadat jak nějakej úchyl, dokonce jsem byl osočen z morbidity, budu se snažit o pohodovější tón, i když se o něj snažím, co jsem na saspi.

Šíma	23.10.2007, 12:10:38

Povídka začala hezky o dědečkovi a jeho psu! Konec už tak láskyplný není! Co dodat? Myslím, že by mělo vyprávění zůstat tak "syrové" jako je, možná jako odstrašující příklad chování mladých lidí, kteří kradou peníze, aby měli na fet a je jim putna, že ničí to poslední, co někomu zbylo, včetně jediné zpřízněné duše! Takže za atmosféru strachu a beznaděje a nepochopení (ne vlastní, ale hrdinovo, co se to vůbec děje) dávám Jedničku! P.S. Jak to říkají kapitáni atomových ponorek, když se chystají odpálit řízené střely s atomovými hlavicemi? "Zpráva je autentická, opakuji, zpráva je autentická!" A Tvá povídečka je taková malá nukleární nálož pocitů a nelidskosti některých lidí (ať už je s chybkami, či nikoliv)! ;-)


ze dne 24.10.2007, 13:17:41
OH: Díky moc Šímo, já vlastně nemám co dodat. Ty i Amaz. jste to okomentovali zcela výstižně...A pravopis kontra já, to je opravdu bitva!

amazonit	23.10.2007, 6:19:20

dějově je to příběh pěkný, smutný, bolestný... snad jeho uchopení a předání čtenáři mohlo být trochu ,,uhlazenější" a čtivější a klidně by mohlo postrádat chybky: v mně/mě jediná - s jedním N Zhlédnout listiny vzpomNěl interpunkce....


ze dne 23.10.2007, 9:33:38
OH: Díky, četl jsem si to pro sebe několikrát, ale pravopis není moje silná stránka, ačkoliv na tom pracuji. Nechtěl jsem "vykrádačku a mord" uhlazovat.