» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je paměť, která touží."

Honoré de Balzac

počet přístupů: 2140080

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 26 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti.

Annún	publikováno: 15.10.2007, 12:06

Co asi přinese tento díl?
Jaké pak bude to noční setkání?
Zlé sny umí hodně potrápit.
A co náš William, potrápí opět Jenny?
Nebo se prokáže jako chápavý gentleman?
Tak to se vše se uvidí.


	Část 26. - Noční setkání. Ztemnělý pokoj, jen na stolku u lůžka plál plamen svíce. Jenny spala velmi neklidně, převalovala se z boku na bok, neboť ji opět trápil ten příšerný sen plný dávných vzpomínek. Náhle se posadila na posteli se slovy. "Né!" Slzy jí vyhrkly z očí. Zhluboka dýchala, jako by místo spánku rychle utíkala. Otevřela dokořán rozespalé oči, její zrak se během okamžiku přizpůsobil přítmí, a rozhlédla se kolem sebe. Uvědomila si, že je svém pokoji, ne v lese, a nikdo ji nehoní. To jen vzpomínky na staré zlé časy se jí vrátily ve snu. Sice věděla, že to byl pouhý sen, ale zdál se jí být tak živý, jako by tu osudnou chvíli prožívala znovu a znovu. Slzy stále tekly Jenny po tvářích. Odhodila přikrývku, vstala z lůžka, přehodila přes sebe sametový plášť a přepásala ho páskem. Nedokázala teď opět usnout, její mysl byla příliš rozjitřená bolestnými vzpomínkami, potřebovala se nadýchat čerstvého vzduchu a vyčistit si hlavu. Rozhrnula těžké sametové závěsy a otevřela velké prosklené dveře na terasu, která se táhla podél celé zadní stěny tvrze. Otevřenými dveřmi zavál vlahý vítr a plamínek svíce se v jeho poryvu zachvěl. Prošla skrz ně ven. Podle odhadu soudila, že musí být něco ke druhé hodině ranní. Na temném nebi jasně zářily hvězdy a dorůstající měsíc. Přímo nad hlavou měla souhvězdí Motýla o kus dál Draka, Hvězdný kočár a také souhvězdí Milenců. Na východě matným zelenkavým světlem zářila hvězda úsvitu Moren a na západě lehce oranžovou září plála večerní hvězda Serena. "Letní noci budiž pochváleny," zašeptala tiše Jenny do tmy, protože je měla ze všeho nejraději. Vlahý konejšivý vánek osušoval slzy z její tváře a osvěžoval mysl. Došla ke kamenné balustrádě a opřela se o ni. Kraj spal, jen noční ptáci a cikády pěli své písně. Zadní dvorec zastírala černočerná tma. Za kamennou zdí se nalézal potemnělý ovocný sad a za ním louka. Na konci louky mezi stromy viděla vlnit se hladinu rybníka, která se třpytila v měsíčním světle. Všichni spokojeně spali, Jenny však nemohla, bylo jí smutno u srdce z těch zlých vzpomínek. Dosedl na ni zármutek a žal, tak si začala tiše zpívat tklivou píseň. „Pomalu od nás odchází, víc nevrátí se zpět. Stínem jej všichni provází, když opouští náš svět.“ „Nekvete rudá růže ani bílá lilie. Chladná je kůže, nepomůže magie.“ „Nespatřím úsměv tvůj, neuslyším hlas. Kdes otče můj, ty nepohladíš můj vlas.“ „Pomalu od nás odcházíš, temnota na nás dopadá, Zem rodná je tak chladná, navěky tělo v ní spočívá.“ „Už nespatří krásu, slunce svit, hvězda nad tebou nebude bdít.“ „Ta hvězda ráno vychází a večer zapadá. Hvězda brzkého svítání, jež jméno Moren má.“ „Stín duši tvou dávno pohltil, zářící chlapecké oči uhasil.“ „Pomalu ode mě odcházíš, z ran hlubokých krvácíš. Není bratříčku návratu zpět, dávno uvadl i bílé lilie květ.“ „Už nespatříš krásu, slunce svit, měsíc ani hvězda nebude bdít.“ „Ta hvězda večer vychází a ráno zapadá. Hvězda brzkého večera, co jméno Serena má.“ „Budiž klid vaším srdcím navždy dán, jen v dobrém na vás vzpomínám.“ * Smutná slova teskné písně se linula nočním tichem a donesla se otevřeným oknem až k Williamovým uším. Nespal, jen tak ležel a naslouchal. Ten tichý smutný hlas ho vábil. Vstal ze svého lůžka, otevřel dveře a vyšel z pokoje na terasu. Bledé světlo luny matně ozařovalo celou plochou střechu ohrazenou kamenným zábradlím. Rozhlédl se a spatřil ji stát na druhé straně u balustrády. Oděv splýval po její hezky tvarované postavě a vítr si pohrával s Jennynímy vlasy. Už neslyšel žádná slova, jen tichou melodii, kterou si broukala. Pomalu přešel terasu až k ní. Všiml si, že jí po tváři sklouzla jedna osamělá slzička. "Vy pláčete, lady Jennyfer?" otázal se tiše. Cukla sebou, když nečekaně zaslechla jeho hlas. Rychle si přejela rukou po tváři, aby utřela vlhkost, jež zůstala po slze a pohlédla na něj. "Ne. To se vám jen něco zdálo, sire," zalhala, ale měla smůlu, neboť další osamělá slza zradila svou paní a skanula po druhé tváři. William natáhl ruku, přiložil ji na Jenneninu tvář a palcem setřel tu krůpěj, jež ulpěla na její skráni. "Vážně se mi to jen zdá?" zeptal se nevěřícně. "Ano, a i kdyby, copak žena nemá právo si někdy trochu poplakat?" namítla tichým hlasem. "Samozřejmě že má. Jen u vás mě to zaráží. Mnozí o vás říkají, že jste bezcitná a chladná.". "Vím, zřejmě si to o mně myslíte i vy. Vždyť jste řekl, že jsem ledová královna." Pousmála se, ale byl to smutný úsměv. "Ale i ledová královna může něco cítit. Možná jenom nedávám své city před ostatními moc najevo, ale to neznamená, že je nemám," namítla rozhořčeně. "Ti, jenž mě dobře znají, ví, jaká jsem doopravdy a nedají na to, co se o mně občas povídá. Neboť jsou to pouhé výmysly a lži, které se nezakládají na pravdě." "Nu dobrá, teď už je mi to z cela jasné, asi bude lepší přejít na jiné téma," navrhl smířlivě William. "Co dělá vaše zraněná ruka, lady, jak se hojí?" "Úplně stejně jako naše rány, sire." "Takže dobře," odpověděl si místo ní. "To mě velmi těší. Dovolte mi zeptat se. Co vás vyhnalo z vašeho lůžka uprostřed noci se, na terasu?" "Zlý sen, který mě občas v noci sužuje," odpověděla po pravdě. "A co vás, sire, vyvedlo ven?" Odvětila otázkou. "Nemohl jsem spát, jen tak jsem odpočíval a hleděl do stropu, když jsem zaslechl smutnou píseň. Nedalo mi to a šel jsem se podívat, kdo a proč ji tak teskně pěje. Byla krásná a přitom tak smutná, že i kámen by se nad ní ustrnul. Netušil jsem, že umíte tak líbezně zpívat, lady Jennyfer. Jak se zdá, ještě toho o vás spoustu nevím," prohodil sir William. „Možná ano a možná, že toho víte víc, než je zdrávo.“ Odtušila tiše se smutkem v hlase. Hleděl na ni, v měsíčním světle její pleť vypadala tak bledě a nezdravě. Vlastně když se nad tím zamyslel, v posledních dnech měl dojem, že je nějaká přešlá, že se zdálo, jako by byla jen pouhým stínem té ženy, která mu zachránila život. Kam se poděla ta energická a sebejistá bojovnice? Teď před ním spíš stála zranitelná, křehká dívka se smutkem v srdci a v duši. V tuto chvíli měl chuť jí obejmout a poskytnout jí útěchu ve své náruči, ale věděl, že ona by mu to nedovolila. Na to byla příliš hrdá, než aby mu dovolila sdílet s ní její zármutek a trýzeň, jež jí uvnitř bolela. "Často vás trápí tyhle zlé sny?" otázal se starostí v hlase. Jenny odvrátila pohled od Williama a pozorovala v dáli třpytící se hladinu rybníka. Voda se blyštěla, jako by po ní tančily tisíce stříbrných jiskřiček. "Dříve tomu tak nebývalo. Někdy se mi špatné sny zdály, to ano, ale rychle odezněly. Však poslední dobou mě pronásledují téměř každou moc. Však nejhorší je to od toho den, kdy jsem vás sem dopravila. Mnoho nocí jsem se už pořádně nevyspala, některé dokonce úplně probdím," řekla, krátce se odmlčela a pokračovala. "Poté, co procitnu ze zlého snu, nedaří se mi znovu usnout. Hledívám do stropu, poslouchám ticho, sleduji, jak za oknem svítá a nastává nový den, a když se mi náhodou podaří usnout, je to až brzy k ránu. Jsem z toho unavená." "Možná by jste měla zkusit nějaký odvar či lék na nespavost, lady Jennyfer. Třeba by vám to pomohlo," navrhl jí dobromyslně William. Otočila hlavu a opět se na šlechtice podívala. "Děláte si ze mě šprýmy, sire?" utrhla se na něho. "To bych si nedovolil, lady," opáčil upřímně. "Myslíte si, že jsem to nikdy nezkusila? Pila jsem odvary z bylin či sirupy, dávala jsem si uklidňující koupele a léky na spaní. Všechno bylo marné, na mé noční můry není normálního medikamentu, který by mi pomohl. Jediným lékem na to je chycení Lišáka Gerika. Tehdy snad budu mít konečně klid a přestane mě minulost pronásledovat," pronesla Jenny. "Minulosti se nezbavíte, je vaší součástí. Stejně tak i vaše matka, lady Elisabeth," nadhodil jemně další téma. "Proč se o ní zmiňujete, sire Williame?" "Proč vy jí nejedete navštívit?" odpověděl jí otázkou. "Vím, že je živa a zdráva. To mi úplně stačí," odsekla. Odvrátila od sira hlavu, udělala několik kroků podél kamenné balustrády. Podpatky jejích pantoflíčků lehce zaklapaly na dlaždicích terasy. William ji pomalu následoval a přitom mluvil. "Opravdu? Copak vy ji nechcete poznat? Nemyslíte, že i ji by potěšilo, kdyby věděla, že jste na živu?" "Naše životy už byly dávno rozděleny. Nemám právo..." odmlčela se a hleděla před sebe do temné noci. William přistoupil těsně za její záda a v nose ho zašimrala jemná vůně Jenniných vlasů. Jenny se nadechnula a pokračovala v načaté větě. "...Přes dvacet let si myslí, že jsem mrtvá. Nemám právo, teď vejít do jejího života a převrátit jej vzhůru nohama. Těch otřesů zažila již dost, nemusí prožít další." "Tohle je naprostý nesmysl, Jennyfer," namítnul William. "Co může matku potěšit víc než zpráva, že alespoň jedno její milované dítě stále žije?" "Možná zpráva, že muž, jenž zabil jejího chotě, syna, málem i dceru a ji nechal zneuctít, je po zásluze potrestán a houpe se na šibenici," odvětila stroze, zhluboka se nadechla a cítila, jak jí do očí vstupují slzy. "Přesto by jste za ní měla jet, Jennyfer!" oslovil ji něžně. "Nechápete to," pronesla. "I kdybych za ní jela, nedokázala bych se jí podívat do očí." Opět se zhluboka nadechla, aby zahnala pocit pláče a noční vánek ji pohladil jemně po tváři. "Protože..., cítím obrovskou vinu." "Proboha proč? Za co se cítíte vina?" otázal se nechápavě William. "Nedokázala jsem je zachránit, ani jim nijak pomoci," řekla sklíčeně se vzlyknutím a sklonila provinile hlavu. Potom jakmile to vyslovila, pochopil, co tím myslela. Chytil ji za ramena a otočil ji čelem k sobě. Položil jí ruku pod bradu a lehce podzvedl její hlavu. Oči měla sklopené stále dolů. "Podívejte se na mě, prosím." Nesměle pozvedla své zelené oči a zahleděla se do jeho hnědých. "To, co říkáte, je s prominutím hloupost, lady Jennyfer," namítl. "Nemohla jste je zachránit, ani jim pomoci. Byla jste velmi malé dítě, neměla jste na to sílu." "Můj rozum ví, že máte pravdu ,sire," zvedla ruku a poklepala si na hruď. "Ale mé srdce..." nadechla se, "...mé srdce to tak necítí," odvětila Jenny s popotažením. "Tím, že se budete obviňovat z něčeho, co jste nezavinila, a čemu jste nemohla nijak zabránit, si nepomůžete. Naopak si tím jen ubližujete a zžírá vás to," hleděl jí upřeně do očí, když to říkal. "Proto musím Gerika polapit, teprve pak můj pocit viny zmizí, a já se budu cítit volná," řekla mu trochu rozechvělým hlasem. Viděl, že se jí v měsíčním světle lesknou oči od toho, jak zadržuje slzy. Konejšivě pohladil její spanilou tvář. "Pomohu vám tedy," řekl rozhodně William.


celkové hodnocení autora: 94.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kondrakar	19.10.2007, 10:15:36

Smutné, dojemné, takoé jemné. myslím že tentokrát se Will projevil jako charakter a nedělal své obvyklé narážky a připomínky.


ze dne 19.10.2007, 16:06:18
Annún: Děkuji Kondrakare. Jsem ráda, že tento díl zapůsobil přesně jak měl, smutně a dojemně. Ano Will si pro jednou odpustil ty své lechtivé narážky a ukázal, že je v něm skrat i gentleman. Však otázka zní, na jak dlouho? To se uvidí.

Šíma	15.10.2007, 17:44:52

Zdá se, že "doba hašteření se" pomalu skončila! A také noční můry nejsou žádná legrace... Jsem zvědavý jak se bude příběh samotný dál odvíjet a zda-li Will skutečně Jenny pomůže s jejím trápením (a pomstou samozřejmě)! ;-) P.S. Známka jako vždy! :-D


ze dne 15.10.2007, 17:57:41
Annún: Děkuji Šímo. Hašteření skončilo a možná neskončilo, kdo ví, ale vždyť oni se určitě i bez špičkování nudit nebudou. Ještě si užijou vzrušení až je z toho bude hlava bolet.

amazonit	15.10.2007, 12:06:30

takže konečně nějaké to sblížení Jenny a Willa, alespoň v pomoci udolat zlotřilce a pomstít tak nevinné, včetně rodiny Jenny. Snad ji potom přestanou pronásledovat noční můry, co jí nedopřejí klidu...


ze dne 15.10.2007, 17:55:13
Annún: Děkuji Amazonit. Ano konečně nastává čas jakého si zblížení, no vždyť i příběh sám se pomalími krůčky blíží ke svému konci, takže je nejvyšší čas.