|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 27 ::
 Annún |
publikováno: 20.10.2007, 6:32
|
Tak a je tu další díl a zároveň jakési pokračování nočního setkání. Minule se William setkal v noci s Jenny na terase a zavedli velmi zajímavý rozhovor.
Takže jak bude jejich diskuze pokračovat?
Co náš gentelman?
Jak se Will zachová?
Jenny už o svá tajemství přišla.
Takže jaké pak nás čeká přiznání?
Kdo ho učiní?
A jak na to ten druhý zareaguje?
To se dovíte, když si přečtete tento díl. |
| |
|
|
Část 27. - Přiznání.
Viděl, že se jí v měsíčním světle lesknou oči od toho, jak zadržuje slzy. Konejšivě pohladil její spanilou tvář.
"Pomohu vám tedy," řekl rozhodně William.
Nevěřícně na něho hleděla. "Proč by jste to dělal?"
"Přestože mi to zřejmě nebudete věřit, záleží mi na vás."
"Máte pravdu, nevěřím vám, sire.“ Odstrčila jeho ruku, která spočívala na její líci. „ Jdete pryč a zapomeňte na mě.“
„Nemohu. Jsem příliš zasažen Amorovým šípem, než abych na vás zapomněl.“
„Sire, prosím, nemám na vaše milostné návrhy a citové výlevy náladu.“
„Proč jste tak skoupá na něžná slova?“
„Asi na to nejsem stavěná. Najděte si nějakou jinou dámu svého srdce. Vždyť v naší zemi je mnoho žen, které o vás budou stát.“ Odvětila a na sucho polkla. „Já však mezi ně nepatřím."
Vyřkla tato slova a přitom věděla, že lže, ale nyní, když se blížilo dopadení Gerika, nemohla své srdce dát v šanc a bezhlavě se zamilovat do mladého šlechtice. Láska je něco krásného a výjimečného, ale také nebezpečného. Ten, kdo je zamilován, je též velmi zranitelný a ona potřebovala mít čistou hlavu. Až bude Gerik za mřížemi a nebo dokonce, až se bude houpat na šibenici, pak bude mít na lásku, a na ostatní věci s ní spojené, dost času.
"Nevěřím tomu, co jste právě řekla a vím, že ani vy tomu sama nevěříte."
"Vážně? A můžete mi říci, kterému z mých slov nevěříte?"
"Tomu, že o mě nestojíte, ale já vás ujišťuji, že se o vaši přízeň budu i nadále ucházet," pronesl rozhodně William.
"Proč... Proč by jste to dělal?"
"Copak vy to nevíte, lady?" odpověděl znovu otázkou.
"Co bych měla podle vás vědět, sire?"
"To, že vás mám rád, Jennyfer."
Jenny na něho zůstala překvapeně hledět a nějak se v první chvíli nezmohla říci kloudnou větu, neboť ji tím zaskočil.
"Ale, sire..." chtěla něco namítnout.
Přiložil jí něžně prst na ústa a přerušil ji.
"Prosím, říkejte mi Williame."
"To přece nejde. Nehodí se to, sire McClaude," namítla.
"Ovšem, že se to hodí. Jste ze stejně starého rodu a vznešeného jako já, lady Cawinctovoná.“ Oslovil ji pravým příjmením. „Okouzlila jste mě již před pár lety, při našem prvním setkání v klášterní škole."
"To, co jste cítil, nebylo okouzlení, ale poraněná ješitnost," poznamenala kousavě.
"Au, to zabolelo," pronesl šaškovsky. "Však musím s vámi souhlasit, zpočátku tomu tak bylo, ale později už ne. Líbila jste se mi i v té době, kdy jsem se mylně domníval, že jste muž. Musím se přiznat, že se mi hodně ulevilo, a zhluboka jsem si oddechl, když jsem zjistil, že Černý jezdec jste vy. Trápilo mě pomyšlení, že cítím přitažlivost k muži. Bylo mi to trapné, ale teď, když vím pravdu, jsem nesmírně šťastný," přiznal se jí.
"A to mi má lichotit, sire?" zeptala se uštěpačně.
"Proč jste na mě tak zlá, Jennyfer?" zeptal se. "Vždyť jsem vám nic neudělal."
"Mýlíte se. Všechno mi jen ztěžujete. Bylo tomu tak v klášterní škole a stejné je to i teď. Vždyť i tu jizvu na paži budu mít jen kvůli vám," vytkla mu.
"Vím," přiznal trochu provinile. "Zachránila jste mi život a pečovala jste o mě, když jsem se uzdravoval. To samé bych nyní rád učinil já pro vás."
Jenny se nevěřícně pousmála. "Chcete-li pro mě něco udělat, sire. Nechte mě na pokoji a najděte si jinou ženu na dobývání," řekla, otočila se a pomalu odcházela ke dveřím svého pokoje. William ji sledoval až téměř ke vchodu do místnosti. Položil jí ruku na rameno a zastavil ji.
"To po mně nemůžete chtít," namítl. "Viděl jsem vaše oči. To, jak jste na mě hleděla, když jsem ležel raněn na lůžku. Nebyla v nich nenávist ani odpor, ale něco úplně jiného."
"Ano, soucit a lítost se zraněným člověkem."
"Ne, ani jedno ani druhé, ale vřelý cit.., něha.. a touha."
Stála nehybně, jen pod rukou cítil, jak zhluboka dýchá. Pak sklonila hlavu a trochu nešťastně řekla.
"Proč mi to děláte? Proč mě mučíte? Jsem z toho všeho unavená, sire, a to velmi." Povzdechla si.
"Jen chci, aby jste sama sobě přiznala, co ke mně cítíte," odpověděl a jemným pohybem ji otočil tváří k sobě. "Přestaňte mi říkat sire. Pro vás jsem pouze William a nebo Will. Sama si vyberte, jak mě budete chtít oslovovat," nabídl jí.
"Vybrala jsem si, sire. My dva si nejsme souzeni. Nechte mě o samotě a jděte pryč." Nabádala ho prosebně unaveným hlasem. "Nemám náladu ani sílu se tu s vámi dohadovat."
Zhluboka si povzdechla a zdálo se, jako by v té chvíli zestárla o několik let. Vypadala tak rezignovaně a sklesle jakoby bez elánu. Musel ji nějak vyburcovat, aby se zas probudila k životu.
"Tak to tedy ne." Pronesl znenadání.
Popadl Jennyfer a přitiskl ji ke zdi vedle dveří. Chlad kamenné zdi prostupovat skrz její plášť i noční oděv a cítila ho až na kůži.
"Co to děláte?" vyprskla na něho překvapeně a chtěla ho od sebe odstrčit.
Zapřela se dlaněmi o jeho hruď a pokusila se vymanit z jeho sevření. On však hbitě chytil její drobné ruce a zvedl jí je nad hlavu. Měl větší sílu než ona, obzvláště teď, když byla unavená z nedostatku spánku. Přitlačil se na ni celým tělem a zblízka jí hleděl do očí.
"Pusťte mě!"
"Ani náhodou."
"Tak tohle se vám líbí, sire? Když je žena vůči vám bezbranná?" zeptala se ho naštvaně a znovu její zrak začal jiskřit.
"Ne, protože vy nejste bezbranná, Jennyfer," řekl a pak ji rozvášněně políbil na ústa.
Přitom pustil její ruce a ty spočinuly na jeho ramenech. Ukončil políbení a zvedl hlavu. V tomtéž okamžiku Williamovi na tváři přistál políček, který mu Jenny s velkou radostí uštědřila.
"Co si to vůbec dovolujete, Williame! Jakým právem jste se opovážil!" vyčetla mu rozzlobeně.
"Právem lásky, jíž k vám cítím, Jennyfer," odpověděl a znovu ji rychle políbil na její vzdorovitá a krásně vykrojená ústa.
Poté, co ji přestal líbat se Jenny napřáhla k dalšímu políčku, ale on její ruku zadržel.
"Jste mizera, Williame," řekla naštvaně.
"Prosím, řekněte to ještě jednou," zažadonil.
"Jste nesnesitelný mizera, Williame McClaude," zopakovala Jenny.
"Musím říct, že to za ten políček stálo. Slyšet své jméno z vašich líbezných úst," pronesl spokojeně.
Jenny jeho provokace rozčilovaly, opět natáhla ruku a připravovala se k další ráně. Will ji však zastavil. Chytil její ruce v zápěstí a znovu je přitiskl k chladné kamenné zdi. Kroutila se jako hádě a snažila se vyprostit z jeho sevření.
"Tak se mi zdá, Jennyfer, že se vám to fackování nějak zalíbilo. Pokud mi chcete znovu jednu vrazit. Prosím, poslužte si, ale nejdřív bych vám měl poskytnout důvod, proč mi ji dát. Jak se říká, do třetice všeho dobrého i zlého."
Sklonil hlavu a přiložil svá ústa na její. Tentokrát to nebyl rychlý polibek, ale dlouhý a plný něhy. Lehce přejel svými ústy po jejích hedvábně měkkých rtech. Bylo to, jako by se jí dotkla motýlí křídla, pak je jemně přitiskl a jazykem přeběhnul po semknuté linii a tím ji vyzval, aby pootevřela ústa a vpustila ho dovnitř.
"Jennyfer," špitnul do pootevřených úst a začal je něžně dobývat svým jazykem.
V téže chvíli uvolnil sevření jejích rukou, které dosud držel přitisknuté ke zdi nad její hlavou. Pustil nejdřív jedno její zápěstí a pak druhé, nakonec ji objal v pase a přitáhl si ji k sobě. Jenny se tentokrát vůbec nebránila a nechala se unášet tím krásným odzbrojujícím okamžikem. Ruce volně položila na jeho ramena, objala ho kolem krku, zavřela oči a vychutnávala si dotek jeho hříšných rtů. Bylo to tak krásné, svůdné, omračující. Nikdy předtím ji nikdo takhle nelíbal. Byla jako omámená. Únava se vrátila a dosedla na ni jako těžký kámen. Připadala si malátná a nohy ji už nechtěly dál nést. Kdyby ji Will pevně nedržel v pase, asi by upadla na zem. William ukončil polibek, zvedl hlavu a zahleděl se na její tvář. Měla pevně zavřená víčka. Všiml si, že na konci řas se jí třpytí drobounká slzička, která jí bezdůvodně vyhrkla. Její hlava se lehounce zakymácela ze strany na stranu a opřela se o jeho mužné rameno. Najednou si uvědomil, že je Jenny nějaká příliš poddajná, doslova na něm visela jako hadrová panenka.
"Kruci," zaklel tiše.
Náhle dostal strach, že něco přehnal, protože se mu zdálo, že omdlela. Rychle vzal Jenny do náruče, sice ho zabolelo v boku, ale toho si nevšímal. Odnesl Jenny do pokoje a položil ji na měkkou matraci v její posteli. Posadil se vedle ní a pohladil konejšivě její tvář.
"Jenny, prober se. Bože, Jennyfer, neudělal jsem ti nic?" zeptal se starostlivě.
Víčka se zachvěla, otevřela oči a zahleděla se na něho.
"Ne..," hlesla tiše a odmlčela se. "Jen si mě přemohl zbraní, se kterou já bojovat neumím," pronesla únavou zastřeným hlasem.
Nechápavě na ni hleděl.
"Cože? Jaká zbraň? O čem to mluvíš?" Myslel si, že neodhadl stisk svých rukou, když ji sevřel a ona omdlela z nedostatku vzduchu. Bál se, že blouzní.
"O citech.., lásce.. a touze," odpověděla. "Nesmím tě milovat, Williame. Ne teď, není na to vhodná doba," natáhla ruku a dotkal se jeho líce.
Oddechl si, když pochopil o čem to vlastně mluví.
"Chápu, ale já chci pouze vědět, zda ke mně něco cítíš, a jestli mé city budeš někdy schopna opětovat. Nechci na tebe tlačit, ani tě k něčemu nutit. Prostě bych byl rád, kdyby ses mi zadívala do očí a upřímně od srdce řekla, jak si u tebe stojím. Řekneš-li, že to není možné, dám ti pokoj a zůstanu jenom tvým přítelem a nebo zmizím z tvého života úplně. Pokud by jsi mi řekla, že tu je určitá naděje, rád počkám tak dlouho, jak jen budeš chtít," řekl William.
Jenny se zhluboka nadechla, upřela na něho svůj smaragdově zelený zrak a pronesla.
"Ach, Williame, ani nevíš..,“ odmlčela se na pár vteřin a pak pokračovala, „.. jak moc se bráním tomu, co k tobě cítím.“ Přivřela oči, polkla a zas oči otevřela. „Přiznávám, že mi nejsi zcela tak lhostejný, a že je něco, co mé srdce k tobě táhne, ale já musím nejdřív vyřešit důležitější věci, něž si s tebou začnu."
"Tak přece jen mám naději," povzdechl si potěšeně Will.
Jenny se unaveně, ale něžně usmála, což ho zahřálo u srdce, protože to bylo poprvé, kdy tento úsměv nebyl strojený a patřil pouze a jen jemu. "Nebudu na tebe více naléhat, teď už budu jen čekat, až mi sama řekneš, že přišel ten správný čas."
Viděl, jak jí pomalu klesají víčka a ona se je snaží udržet otevřené. Pohladil ji po vlasech.
"Jsi hodně unavená, Jennyfer, měla by jsi se pořádně vyspat."
"Já vím, jen mám obavy, že to nepůjde. Ošklivé sny mi moc klidného spánku nedopřávají."
"Jestli chceš, můžu tu zůstat a budu odhánět ty noční můry," nabídnul se mile Will.
Znovu se pousmála. "To je v pořádku, snad mi pro dnešek dají pokoj."
"Dobře, ale kdyby sis to rozmyslela, tak víš kde mě hledat."
Přikývla na souhlas.
"Půjdu, nebudu tě víc rušit."
Vstal z okraje jejího lůžka a chtěl odejít, když zaslechl její rozespalý hlas.
"Williame!" oslovila ho pouze jménem.
Znělo mu to tak příjemně a moc ho to těšilo. Podíval se na ni.
"Ano?"
"Mohl by jsi pro mě něco udělat?"
"Samozřejmě. Co by to mělo být?" zeptal se trochu zvědavě.
"No, víš....." Jenny se odmlčela a Will si začal myslet, že mu to už nejspíš neřekne.
Viděl, jak se rozmýšlí, zda má své přání vyslovit či ne. Nakonec se i přes veškerou únavu jemně zarděla ve tvářích.
"Políbíš mě?" zeptala se nesměle.
Usmál se, protože věděl, že ji to stálo hodně vnitřního boje, aby to vůbec vyřkla.
"Moc rád," sklonil se k její hlavě uložené na polštáři a věnoval Jennyfer dlouhé a velmi něžné políbení. Když zvedl hlavu zjistil, že má zavřené oči a lehce oddechuje. Usnula. Pohladil hedvábné vlasy, ale neprobudila se.
Opravdu musela být velice vyčerpaná, chudinka moje.' Pomyslel si.
Pečlivě ji přikryl dekou, sfoukl svíčku na nočním stolku, obešel postel a sfoukl i ty ostatní. Místnost se ponořila do tmy. Vyšel na terasu, tiše za sebou zavřel prosklené dveře, a odebral se do svého pokoje.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
