|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Vévoda ::
 OH |
publikováno: 28.10.2007, 2:12
|
| Povídka |
| |
|
|
„Tý vo‘e, já se fakt nikdy nenaučim pískat, do smrti ne...“ Říkal si Roman pod oknem.
Stál tam už pět minut a začínal se za to své prskání stydět.
Honza čekal, až na něho Roman hzvízdne a vysvobodí ho z toho „pitomýho uklízení,“ které si na něho matka vymyslela každé úterý.
Kamarádily spolu od mala a Roman dobře věděl, že nemá zvonit, protože jeho táta spí po noční a probudit ho, to by nemuselo dobře dopadnout.
„Na to prostě kašlu.“ Řekl si pro sebe Roman polohlasně a jakmile našel na zemi vhodný kamínek, hodil ho do okení tabule.
„No, doufám, že se Matějíčková zrovna nekoukla z okna.“
Ale potom viděl, jak se několikrát za sebou pohnula záclona a bylo jasné, že Honza už je na cestě.
Byla polovina prázdnin a i když se oba kamarádi ve druhé třídě už lecos o počítání naučily, začátek školního roku se jim zdál být v nedohlednu.
„Nevíš, hrajou na plácku fočus?“ Zeptal se Honza, když spolu šli chvíli mlčky ulicí.
„Nevim, ale typuju, že ne. Habánek se včera asi nastydnul a to celá Šlejharka zas bude sedět doma a truchlit po tom jejich chcípákoj...“
Společně se rozesmály a začaly napodobovat Habánkovu chůzi, která byla pro jeho výšku rozkymácená a toporná.
„Hele, víš kdo je todle?“ Vykřikl Honza potom, co vypjal hruď a začal chodit po ulici tam a zpátky dlouhými kroky s jednou rukou za zády.
„Vévoda, to je jasný. Hele, von se prej vocaď vodstěhoval, prej už ho tu nikdo neviděl ani...“
Vévoda se říkalo staršímu pánovi, který chodil ve fraku , vysokém klobouku a při chůzi se opíral o hůlku s kovovou kuličkou místo rukojeti.
Nikdo nevěděl čím se živí a vídat ho bylo nejvíce po hospodách, kde pomalu a se strojenou důstojností upíjel své pivo.
Dospělí se mu posmívali, ale kluci ve čtvrti ho zbožňovali a obdivovali ho pro jeho vysoký klobouk, hůlku, o jejíž kuličce byly přesvědčeni, že je zlatá a pro jeho chování z dávných dob.
„Ale Habánek zas umí všecko splašit, to se mu musí nechat. Si vzpomeň, jak zařídil ty letošní čarodejnice.“ Zvážněl Honza.
„No jó, já nic neřikám...“
Ulice, ve které oba kamarádi bydleli, byla odbočkou ze státní silnice a ústila po necelém kilometru do pole. Vroubily jí řadové domky s občasnými prolukami, které byly z větší částiještě neupravené a zpravidla plné haraburdí a křovisek.
Honza i Roman byly oblečeni „naven“ a protože v noci pršelo, měli oba na nohách holínky. Kdokoliv by je spatřil, hned by mu došlo, že se chystají ubíjet čas někde za městem.
Většinou prošli ulicí aniž by si ji přespříliš prohlíželi, zastavily se na Plácku, jestli se tam nehraje fotbal a potom, přes městskou skládku, vyšli do řídkých lesíků mezi poly.
Když došli na konec ulice, hned viděli, že na Plácku se hraje.
„Ty nejsou ze Šlejharky, to sou...“ Zamyšleně řekl Roman a rukou si stínil oči před sluncem.
„Houbelec ze Šlejharky, to sou ty mamlasove ze zdola, co tady dělaj, to nemaj svoje?“
Bojovně dodal Honza a odhodlaně vyrazil směrem k nim.
To by mně zajímalo, snad se Jenda nechce prát, říkal si Roman pro sebe a pozoroval Honzovu hubenou postavu, jak rázně upaluje z kopce dolů.
Plácek, se říkalo kousku udupané země za městem, kam chodily místní kluci hrát fotbal.
Stáli s náležitě opovržlivým výrazem na okraji hřiště a sledovali hru.
Hráčů bylo osm a byli z dolní čtvrti. Roman s Honzou je znali od vidění, ale protože byli mladší, tak s nimy nepřišli často do styku.
„Kopou do toho, jak do hovna.“ Ppronesl Honza nahlas, aby to slyšeli i na hřišti.
Von ten blbec bude machrovat a voni nám daj do držky, netrouf bych si ani na jednoho a je jich vosum, říkal si Roman, když tahal Honzu za rukáv, aby byl zticha.
„Póď půjdem, co tady...“
Ten se mu vyškubl a nahlas si odplivnul. Několik hráčů se zastavilo a jeden na ně zakřičel: „Co čumíte, chcete jednu dostat?“
Honza se už nadechoval ke šťavnaté odpovědi, ale Roman ho čapnul za rukáv a táhl ho pryč z okraje hřiště.
„Je jich osum a sou starší!“ Dodal a dál táhl Honzu pryč.
„Tak sem namaj lízt, mamlasove a stejně to hraJOU JAKO S HOVNEM!“ Ještě přes rameno zakřičel Honza, ale to už Roman nečekal a upaloval pryč.
Zastavily se až na konci plotu, co obíhal poslední stavení na okraji města. Za ním už tekl potok, který končil na městské skládce. Protékal jí asi stopadesát metrů a ústil do betonové roury, která byla zapuštěna ve svahu.
Svah byl před lety uměle navršen, aby přemostil údolí při stavbě silnice.
Podél plotu rostly jabloně, na které kluci s oblibou lezli.
„Ty seš stejně..., by z nás nic nezbylo, bylo jich vosum!“ Zavolal Roman z větve na Honzu, který se teprve drápal za ním. Ale protože ho znal, tak věděl, že je mu to jedno, protože on se nakonec nikdy nepral, ale nechal to kamarádsky na něm.
„ÚÚÚF, tak sem nemaj chodit a stejně bys jim dal do držky, mamlasum jedněm blbejm...“
Spokojeně odvětil Honza, jakmile se uvelebil na větvi vedle Romana.
No to bych jim teda nedal,řekl si pro sebe Roman a zeptal se Honzy, aby zavedl řeč na jeho sestru: „A co dělá ségra v tanečních, ještě chodí s tím nažehleným ze zdola?“
„Nevíím, furt s mámou choděj kolem jejích bílejch šatů a ségra furt blbne, že je tlustá...“
Řekl Honza a bylo na něm vidět, že ho taneční jeho sestry smrtelně nudí.
„Ale táta řiká, že doma akorát bulí a tam se prej vznáší jak hovno na vodě. Bys ji měl vidět, co za ksift na tátu udělá, když todle uslyší.“
Ale Honza věděl, že Roman jeho sestru miluje a že by se o ní byl shopen bavit pořád a tak rychle zmněnil téma.
„Co myslíš, najdem ještě někdy tu velikou Libarku, co sme ji odbouchli letos po čarodějkách?“
Libarky, říkali kluci na skládku vyhozeným plechovým obalům od sprejů a voňavek, které v sobě vždy něco plynu ještě obsahovaly a po vhození do ohně vybuchovaly.
„To nevim, ale vzpomeň si na tu ženskou, co šla po silnici, když sme ji vodbouchli!“
Řekl Roman a oba se dali do smíchu.
„Táta vždycky řiká mámě, když se lekne, že si cvrnkla do trenek. To bych chtěl vědět, co uďála tahle..., se málem složila.“
Kuckal smíchy ze sebe Honza, až málem spadl ze stromu.
„No, taky si vzpoměň cos řikal ty, když sem ti na hlavu nacákal ten zapálenej igelit!“ Nadhodil Roman, a Honza, o poznání vážnější, na to neřekl jen:
„Tý vo'e, táta do mě tenkrát řezal tím špagátem, co máme v prádelně na dveřich. Potom oba slezli a šli k potůčku.
„Táta řikal, že v tomhle pamatuje pstruhy prej, ty vypadaj jako hubený kapři se zubama.“ Poučoval Roman.
Honza stál nad potokem, hleděl na plechovky na břehu a řekl: „Tak teď je tady taky zubů dost, ale sou plechový.“
„Ty seš blbec fakt.“ Se smíchem odpověděl Roman, který se skláněl nad prvním úlovkem, lahvičkou s kovovým uzávěrem, která měla zajímavou a nezvyklou barvu.
„Na co myslíš, že to bylo?“ Nadhodil Roman, když lahvičku otáčel v prstech.
Honza si ji půjčil, prohlédl si ji zevšech stran a pak se Romana podle zvyklostí smetiště zeptal, jestli mu ji může rozbít, nebo jestli to chce udělat sám.
„Klidně s ní flákni, se mi nelíbí.“
Dal mu svůj souhlas Roman, který se už skláněl nad podivnou plechovou věcí a tak ji Honza rozbil o kámen, když předtím upozornil Romana, aby zavřel oči před střepy: „Házim!“
Největší úlovek toho dne, co kamarádi našli, byla vyhozená obrazovka staré televize.
I přes usilovnou snahu, se jim ji nedařilo rozbít, ale jen do té doby, co do ní Roman začal mlátit rezavou pákou, kterou našel v potoce.
Museli se střídat, protože sklo obrazovky bylo tak tlusté, že na ní rány zanechávaly jen „pavouky“ a železná páka byla těžká.
„Sviňo jedna tlustá, skleněná, já TI DÁM TY MRCHO!“ Křičel Honza uprostřed skládky, když do obrazovky mlátil pákou z plných sil.
Nakonec oba seděli vedle sebe, celí zpocení a umazaní a koukali na tlusté střepy, které zevnitř pokrýval stříbrný prach.
„Myslíš, že by ve vohni bouchla?“ Unaveně nadhodil Honza a prohlížel si ruce špinavé od rzi na páce.
„Nevim, ale je po ní a stejně by dalo strašnou práci jí k vohni dotáhnout..., já budu muset hele.“
Řekl Roman a začal se pomalu zvedat domů.
„Jo a hele, pozdravuj ségru a vyřid jí, že je v těch bílejch šatech jako princezna a že jí to jako moc sluší, jo?“
Honza zaúpěl: „PRINCEZNA, PREJ PRINCEZNA, ty seš fakt...“ Ale nechtěl si to s Romanem rozházet a tak jenom vzdychnul: „Vona je stejně jen na toho nažehlenýho blbečka...“
„Já vim, ale stejně ji to řekni...“ Dodal pro jistotu Roman.
Většinou opouštěli smetiště tak, že sešli podél potoku až k rouře ve stráni a potom se po svahu vyšplhali na silnici.
Honza šel potokem jako první a oba dva cestou ještě kameny rozbíjeli kusy skel, které se všude povalovaly. Byla to po té dřině s obrazovkou příjemná činnost na konec a stávala se už obřadem, kterým kluci ukončovali svůj den na smetišti.
Pár metrů před betonovou rourou se Honza zastavil, až do něho Roman vrazil.
„Co blbneš vo’e?“
Ale Honza stál úplně nehybně a mlčky koukal před sebe do potoka.
„To tam máš učitelku, nebo co?“ Roman obešel v potoce Honzu a také nad tím pohledem znehybněl.
Trupem a hlavou leželo v potoce lidské tělo, nohy byly vidět v křoví .
Kamarádi tam tak stáli mlčky snad dvě minuty a hleděli rozšířenýma očima na tělo Vévody, aniž by chápali, co se to stalo.
Potom se oba naráz, jako když do nich střelí, začali drápat do svahu nahoru k silnici.
Doběhnout domů, vzbudit Honzova otce a vychrlit na něho nesrozumitelnou změt slov, jim netrvalo ani dvě minuty.
Čekali, až přijede policie, zatímco Honzův otec v pyžamu hudroval, ať příště nacházejí mrtvoly na smetišti až se vyspí. Chlapci měli vytřeštěné oči a ať se dívali kamkoliv, stále viděli Vévodu, jak leží v potoce s hlavou ve vodě.
Tenkrát ještě nevěděli, že tento obrázek si ponesou v mysli až do smrti.
Když policie přijela, naložily je do auta a společně jeli nad potok, kde jim kluci ukázali na místo s tělem.
Strážníci už vše další zařídily sami a kamarády poslali domů.
„A cos tam vůbec dělal, říkals nám, že už tam nechodíte, když sme vám to zakázali!“
Zlobila se Romanova matka, ale ten na ní koukal a nechápal, jak může mluvit o nějakém zakazování, když našli mrtvého.
A ještě k tomu Vévodu, kterého znal a měl rád a který ležel na smetišti s hlavou v potoku snad měsíc, nebo jak dlouho.
Roman ležel večer v posteli, poslouchal hlasy rodičů z kuchyně a přemýšlel, jak se zítra co nejvíce vytáhnout před třídou. Škoda, že se mrtvoly nedotknul, kluci by mu to záviděli a navíc by mohl strašit holky.
„Prej tam ležel tři neděle a spadnul tam ze silnice. Zlomil si vaz, magor jeden. To byl zas určitě nalitej a s tou svou hůlčičkou....“
Roman slyšel svého otce, po tvářích se mu kutálely slzy a aniž to věděl, byly to jediné slzy, které kdo za Vévodu prolil.
28.9.2007
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.7 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
