|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Pochod myšlenek ::
| Opět jedna starší věc z mého blogu... |
| |
|
|
Svět je malý. Nebo se nám tak alespoň jeví. Ve srovnání se světem budeme my vždy malí, ehm... Menší. Nebo možná... Možná jsme už dávno vyrostli a neuvědomujeme si to. Možná jsme si natruc, k zlosti pána času, vydupali víc životů. Možná. Jenže tohle už tak nějak nepatří do tohoto příběhu. Předstírejme, že nás tyto věci absolutně nezajímají a podívejme se blíž na dav, který stojí. A čeká. Lidé už to mají prostě v povaze.
Noc ještě nedostala možnost vyjádřit svůj názor na tento večer, tma ovšem již tušila, jak to celé dopadne. On však neměl o ničem ani ponětí. Stál mezi ostatními, v absolutním davu plném myšlenek a přání, který nikdy nikdo nebude dokonale znát. Pochyboval, že by to kdy koho vlastně zajímalo. Jistě, mezi těmi všemi lidmi vyskytovalo se jedno přání společné. Nahlédnout do jakékoliv hlavy, najdete v ní větu "Ať už konečně přijede ta tramvaj." nebo nějaké její synonymum. Mohla to být pro všechny náhderná noc. Kdyby se zde objevila ta zatracená tramvaj. Stál a snažil se nepřemýšlet. Jenomže ono to nešlo. To je divné, říkal si. Když sedím ve škole, neumím přemýšlení zapnout, a teď... Nejde vypnout. Nejspíš bude problém s načasováním. Ve škole má tisíce důvodů přemýšlet, ale tady? Mohl by sice uvažovat nad tím, která z osob má hezký obličej, copak asi teď dělá jiná skupinka lidí na opačné straně světa, nebo jak je krásně nemožné dokonale poznat všechny kouty Země. Jenomže tohle opravdu není... A hele, tramvaj, za jásacího ticha, se konečně objevila.
Na světě existuje spousta divných lidí. Já například bych chtěl být tužkou. Jak jednoduchý a přitom zajímavý život má tužka. Z tupé na ostrou během několika málo chvil; tužka je nástroj, který umí tančit. Tlumočník emocí a myšlenek. Vykreslí vám dokonalost, popíše ji a pak dělá jako by nic. Jenom si tam hezky skromně leží a čeká na reakce lidí. Je nenáročná. Stačí jí vaše touha, talent není potřeba. Tužka není kritik ale zprostředkovatel. Vy jste pro ni bůh, ona váš kněží. Je jí jedno, kdy budete mít čas na bohoslužbu. Tužka nikdy nespí. Proto bych chtěl být tužkou. Nejlépe tou, kterou někdo zlostí přelomil vejpůl. Trpící dojdou ráje. Amen.
A tramvaj jela dál. Co kdybych vystoupil na příští zastávce? napadlo ho. Mohl bych předstírat, že bydlím kousek odsud. Budou tam stromy a park, lidé se budou usmívat a já tam budu sedět na lavičce - v tom parku - a budu se taky usmívat. A kdoví, možná opravdu bydlím kousek od té zastávky. Vždyť svět je tak malý. Vůz se dokodrcal po svých kolejích až na onu kouzelnou zastávku. Nevystoupil.
Musíme si uvědomit, že jsme lidé. A že lidé na sebe křičí, koukají po sobě, milují se, ale nikdy, absolutně nikdy nedělají TO. To TO je výraz pro jejich nejtajnější přání. Je to prosté, to TO. Vždyť co získáte splněním svých snů? Radost. A co vám zbyde, až radost zemře? Nic. Takhle nad svým přáním můžete denně přemýšlet, představovat si, jak by to bylo krásné, kdyby se vám vyplnilo, ale ono se nevyplní, což vás zároveň po chvíli rozesmutní. Co je pozitivní na nevyplnění se přání, je fakt, že, že ho alespoň nikdy neztratíte. Vždy ho budete mít u sebe a když vám bude nejhůř, můžete si vzpomínku na přání vybalit a koukat na ni a být šťastní.
Ano, tohle je opravdu nádherná písnička. Až mu skoro je líto, že ji jeho spolucestující nemohou slyšet. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli správně pochopil význam slov v písni. Bylo to jedno. Vytvořil si vlastní obraz. A ten se mu líbil. Snad kdyby znal pravý překlad, přestal by mu být ten song tak sympatický. Nebo naopak. Vše je otázkou volby. A jeho přehrávači se vybila baterie.
Smutek je relativní. Všechno může být smutné a zároveň veselé. Jde o to, jak to vezmete. Jde o to, jak to vezme vás. Svět je plný smutku, který nevidíte. Smutku, který pláče, i když ho nikdo nevnímá. Dokonce i kdyby se všichni smáli, smutek bude dál plakat. Je to jeho poslání, radost i hobby.
Vnímal hlasy. Mluvily o roztodivných věcech. Některé zněly vážně a důležitě, jiné docela jinak nudně. A našly se i takové, které byly plné lásky. Chtěl všechny ty hlasy překřičet svým vlastním, ale jediné, co ho v tu chvíli napadlo, bylo ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ, což nezní zrovna moc zajímavě a inteligentně. Takže raději mlčel. A naslouchal. Nešlo to jinak, musel. Jeho uši stále hladověly po líbezném zvuku a city prosycený rozhovor dvou mladých lidí mu částečně vynahradil chybějící hudbu. Částečně. A pouze na chvíli. Nedokázal to dlouho - přát jim štěstí. Nakonec se jeho myšlenky prostě musely zamotat k pocitu osamění. Trvalo dvě zastávky, než se dokázal soustředit na něco jiného.
Tak za tohle se lidé - cestující - drží, aby neupadli. Je to prosté a geniální. Pomáhá to. Musí. Nikdy žádná tyč neuhne před vaší rukou proto, že by se jí zdála nesympatická. Nemůže. Zná jedině svou povinnost - být. Nikdy se nezajímá o to, jestli ta tyč chce být tyčí, zdali chce jen tak existovat. A zrovna v této tramvaji. Nikdo se neptá a přesto existuje odpověď. I takové věci se stávají. Snad kdysi někdo na tu otázku čekal a proto si dopředu vypracoval odpověď. Možná čekal celý život a už je mrtvý. A jestli zemřel, pravděpodobně se změnil v otazník, po němž tak toužil.
Blíží se konec. Ještě dvě zastávky a on bude muset vystoupit. Bude však chtít? No, předpokládá se to, vždyť se chce dostat domů. Asi . Co mne čeká doma? zamyslel se. Večeře, úkoly, koupelna, postel. A úterý. Vážně chce domů? Nebylo by prostě lepší zůstat v tramvaji a nechat se unášet nocí? Přijet až do říše fantazie, kde je vše podle jeho představ? Zůstat tam navěky a nestarat se o tento svět... Snažil se promítnout si to na zadní stranu svých očních víček. Vypadalo to krásně. Snad až moc. Tramvaj zastavila. Teď nadešla ta chvíle. Rozhodnout se. Vystoupil. Už je blízko domovu. Jenom přejít silnici a nechat chvíli mysl poletovat kolem, zatímco se nohy vybavují s chodníkem. Něco ho šimrá na prstech. Nevnímá to, jde. Jde domů a zanechává za sebou šedivou stopu popela. Dá si horkou sprchu, ta pomáhá utřídit myšlenky (neboť do čela celé armády nápadů postaví slovo HORKÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ). Ještě pár kroků. Co by si mohl udělat k večeři? Chce si odhrnout vlasy z čela, ale nejde to. Jde dál. Už vidí byt, v němž žije. Hned jak tam přijde, zavolá jí. Třeba jí to udělá radost.
Ráno je tady. Každý správný školák spěchá splnit svou povinnost - ukázat se ve škole. Eva a Martina, žačky osmé třídy, dnes hodlají všechny ohromit úžasnou historkou. Možná to řeknou i učitelce a třeba na chvíli zapomenou všichni na učení. Tedy hlavně ta učitelka. Obě dvě si s úsměvem představí reakce všech, až rozhlásí po třídě, že se cestou do školy brodily horkým popelem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 35 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
