obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 6 ::
obr

:: Istrie - Skryté vzpomínky ::

 autor Trenz publikováno: 24.10.2007, 20:53  
 

Skryté vzpomínky

Zrovna se učil. Zítra dělal zkoušky z managementu a musel se na ně učit. Nesměl si dovolit je neudělat. Závisela na tom jeho budoucnost. Nic jiného neměl. Snad jen dva bratry a sestřičku v „pubertě“, ale ti ho nemůžou živit. Ne že by to nejstarší z nich nezvládl. Dělal to od chvíle, kdy se dostali z děcáku, ale on chtěl něco v životě dokázat sám. Bylo mu 23 a život měl před sebou, i když se k němu Osud nezachoval v minulosti férově, on se rozhodl bojovat. Chtěl světu ukázat, že není jen odhozené dítě z děcáku. Už od raného dětství se s bratry zajímal o magii. Především o černou magii. Celé dny leželi knihách a vychovatelkám to nevadilo. Vlastně byly rády, že tomu tak je, protože pak se o ně nemusely starat. Když tak o tom přemýšlel, děcák byl lepší, než jeho vlastní domov. Otec byl notorický alkoholik a matka feťačka s absolutním nezájmem o rodinu. Když nebyli peníze na alkohol nebo drogy, zmlátili je. Jeho a staršího bratra. Nejstarší vždycky chránil malou sestřičku a on by to udělal také. Proto mu nic nezazlíval. Nejstarší bratr se jmenoval Sebastian a druhý Samuel. Jeho sestřička se jmenovala Sarah a on se jmenoval Simon. Očividně měli jeho rodiče zálibu v jménech, co začínaly na S.
V tom zazvonil telefon. Jen s velkou neochotou se po něm natáhl. Měli ho zabudovaný v obýváku. To, aby byl vždy po ruce, protože většinu času trávili v obýváku. Ať už učením, sledováním televizi nebo kouzlením. On a Samuel se pouštěli do odvážných kouzel. Kouzel, která byla zlá a špatná a Sebastian se jim je snažil rozmlouvat, ale oni ho neposlouchali. On sám se raději zabýval ochrannými kouzly nebo kouzly, co ukazovaly různé cesty a řešení. To byla dobrá kouzla. Kouzla, která nikomu neubližovala a to nebylo nic pro ně.
„Haló,“ ozval se otráveně.
„Simone?“ Simon poznal Sebastianův hlas.
„Co se děje? Copak nevíš, že se v tuhle dobu vždycky učím?“
„Stala se hrozná věc, Simone.“
Simon zbystřil.
„Co se stalo?“
„Sarah…ona…“ Sebastian to nedokázal říct.
„Co se stalo Sarah? Slyšíš? Řekni mi, co se jí stalo?“ Simonův hlas byl plný naléhavosti.
„Přijeď do nemocnice sv. Kryštofa,“ hlesl jen Sebastian a pak se ozvalo tutání. Simon na nic nečekal. Odložil knížku, obul si boty, přehodil přes sebe bundu a vyrazil. Venku chytil taxi a brzy už vstupoval do nemocnice. Rozhlédl se a spatřil spěchajícího Sebastiana.
„Simone. Pojď rychle.“
„Co se stalo? Kde je Sarah?“
„Sarah je na tom moc zle. Samuel je už tam.“
„Kde tam?“
„Před operačním sálem.“
„Cože?“
Simon se zastavil v polovině cesty a už počtvrté se zeptal: “Co se stalo?“
Sebastian se taky zastavil a řekl: “Sarah před necelou hodinou znásilnili a pak pobodali kluci z její školy. Zasáhli játra, ledviny a plíce. Nemá moc velkou šanci na přežití.“
Simon na něj zůstal zírat jako by ho právě opařili velice horkým čajem.
„Co…cože?“ bylo to jediné, co nakonec ze sebe dostal.
„Pojď,“ Sebastian ho chytl za zápěstí a dotáhl před operační sál.
„Dovnitř nemůžeme, ale zůstat tady můžeme,“ vysvětlil mu Sebastian a pak se podíval na Samuela.
„Není to dobré. Slyšel jsem něco o tom, že moc krvácí. Tohle Sarah nepřežije.“
„Tohle neříkej!“ okřikl ho Sebastian.
„Sarah to zvládne. Musí to zvládnout!“
Samuel se zatvářil skepticky, ale už nic neřekl. Miloval svou sestřičku nadevše, ale nevěřil, že něco takové může přežít a v duchu se už připravoval na pomstu. Tohle nezůstane bez odplaty. Najde ty tři kluky, co jí to udělali a zabije je. Pomalu a bolestivě. Věděl, že Simon mu s tím pomůže. Klidně je zabije i kouzly, způsobí-li jim to větší bolest.
Pak ze sálu vyšel doktor a všem bylo jasné, že nepřináší dobré zprávy.
„Je mi líto, pánové, ale vaši sestru se nám nepodařilo zachránit. Bodné rány byly příliš hluboké a zasáhly příliš citlivé orgány. Moc mě to mrzí.“

Políbila ho na krk a rukama přejela po jeho hrudníku. Hrála si s jeho jemnými chloupky, když chytil její ruku a pevně ji sevřel.
„Au! Pusť! To bolí!“
„Jdi pryč, Šener,“ vyzval ji Argon. Šener slezla z postele, oblékla se a zeptala se: “Co to do tebe zase vjelo?!“
„Jdi pryč!“
Šener se urazila a hrdě vyplula z místnosti. Argon se posadil a promnul si čelo. Tohle se mu ani za mák nelíbilo. Tyhle vzpomínky pohřbil hluboko v sobě, když přijal novou identitu. Nelíbilo se mu, že vyplouvají na povrch. Obzvlášť teď, když se jejich přátelé blížili a mohli každou chvíli skončit u něj a na tuhle chvíli musel být připraven. Nesměl se teď zabývat něčím, co patřilo do dávné minulosti. Co patřilo k životu, který už dávno nevedl. K životu, kterého se vzdal, protože to byl život slabocha. Teď byl silný. Byl mocný a dost bytostí se ho bálo. Nehodlal si svoji moc oslabit zapomenutými vzpomínkami, co se najednou rozhodly vyplout na povrch. Bude muset zajít za Arsenem, aby si o tom promluvili. Třeba najde způsob, jak ty vzpomínky zase potlačit. Byl na to dost šílený.

Sonya se přistihla, jak na Eris civí už asi půl hodinu. Ta teď klečela u Alana a pomocí Cirkisových instrukcí mu vyměňovala obvaz na ruce.
„Hojí se to rychle,“ slyšela říkat Cirkise.
„Budete zase zdravý, pane,“ promluvila Eris a Sonyu její hlas zahřál u srdce. Eris se jí líbila. To bylo jasný, ale nevěděla, jak by Eris reagovala, kdyby po ní vystartovala. Ano. Už slyšela, že většina Istrianek je bisexuální, protože muži dříve hodně umírali ve válkách s Argonem a je neměl, kdo těšit, tak se naučily těšit se navzájem a už jim to zůstalo, i když si Argon podmanil téměř celou říši a žádné další války už nebyly. Sem tam menší boje, ale to už spíš byla rutina. Viděla, jak Alan Eris poděkoval a spíš vycítila, než uviděla, že se na něj Eris vděčně usmála. Sonya z toho byla docela naštvaná. Občas jí připadalo, že Alan je pro Eris bůh. Ano. Zachránil jí život, ale nevlastnil ji, i když podle zákonů Istrie vlastně ano. Některé zákony byly vážně stupidní. Viděla, jak se Alan zvedl a něco Cirkisovi říkal. Ten se zamračil, ale pak nechal Alana jít. Eris se šla napít a to musela projít kolem Sonyi. Rozhodla se jí oslovit.
„Eris?“
Eris se zastavila a podívala se na ni.
„Ano…?“
„Sonyo. Říkej mi prostě Sonyo?“
„Ano, Sonyo?“
„Kam šel?“
„Můj pán?“
Sonya v duchu zaskřípala zuby.
„Jo, ten.“
„Prozkoumat terén. Dělá to pořád,“ řekla to tónem, který jasně naznačoval, že se ptá na hloupost.
„No jistě. Jak bych mohla zapomenout,“ utrousila sarkasticky, čímž si moc nepomohla, protože Eris si založila ruce na hrudníku a zeptala: “Máš snad něco proti mému pánovi?“
„Ne…vlastně ano. Já vím, že ti zachránil život, ale proto se nemusíš chovat jako otrokyně.“
„Ale já jsem otrokyně.“
„To je stupidní. Otroctví už bylo zrušeno v devatenáctém století.“
„To možná v tvém světě, ale v mém je stále.“
„Ale nemusí.“
„O tom ty nerozhoduješ.“
„A kdo tedy?“
„To nevím a je mi to jedno. Od smrti mých rodičů je Alan ten nejlepší pán, kterého jsem měla. Nebije mě. Nechce po mě žádné zvrhlosti a hlavně…“
„Hlavně co?“
Eris pohodila hlavou.
„Na tom nezáleží.“
„Hlavně co?“ zopakovala Sonya svoji otázku mnohem hlasitěji, než by chtěla, takže na sebe strhla pozornost ostatních.
„Hlavně mám pocit, že zase někam patřím,“ potom se shýbla pro láhev s vodou a odešla.
„Pěkná práce,“ prohodil Sean posměšně a dál se věnoval čištění svých bot. Sonya vztekle praštila do stromu, až ji zabolela ruka.
„To za to nestojí. Věř mi,“ ozval se Cirkis, který k ní přistoupil.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ snažila se ho odbýt Sonya, ale marně.
„Je zbytečné zlobit se na Alana. On za to nemůže.“
„Jistě. On nemůže za nic. Hele. Cirkisi. Ty jsi jeho dobrý přítel, nebo jsi přinejmenším býval. Co na něm je, že tak ženy přitahuje?“
Cirkis se usmál.
„To řekni ty mě. Ty jsi žena.“
„Problém je, že mě tenhle typ mužů nepřitahuje. Drsňáci a vojáci nejsou nic pro mě. Jo. Uznávám, že se s ním dá mluvit o hodně závažných věcech jako je zabíjení a tak, ale já mám dojem, že v něm Eris vidí boha nebo co. Nejsem si jistá, jestli to jde utajit nebo jestli to vůbec zkouší, ale já vidím, jak se Isabel tváří, kdykoliv na Alana pohlédne. Mezi nimi se na stopro něco stalo. Tím jsem si jistá, ale on se chová jako by nic. Tenhle přístup bych spíš čekala od Williamse. Proč mi připadá, že Alan by mohl mít snad každou ženskou, na kterou by ukázal prstem? Co na něm je?“
Cirkis se znovu usmál.
„Víš. Spousta žen se spokojí s obyčejným průměrným mužem, s průměrnou prací, s průměrným platem a s průměrnou láskou, ale když potkají Alana… V životě si toho dost prožil a je to na něm znát a to ženy prostě přitahuje. Žádná by si ho nevzala. Žádná by s ním nechtěla mít děti, ale každá z nich by chtěla být alespoň jednou v jeho náruči. Alespoň jednou cítit jeho silné paže a cítit ho v sobě. A některé se do něj i zamilujou. Není jich moc. Po většinu jsou to jen románky na jednu noc, ale někdy se najdou takové, které mu dají srdce a on ho buď zlomí a nebo ony zlomí srdce svému předchozímu partnerovi.“
Sonya se na Cirkise pátravě podívala.
„Mluvíš z vlastní zkušenosti?“
„Byla tu jedna taková žena. Jmenovala se Emily. Krásná doktorka. Její otec byl generálem v Alanově armádě. Já ji miloval. Setkali jsme se, když jsme se dostali z Ekvádoru. Mně poslali na psychologické vyšetření. Když jsem vstoupil do její ordinace a uviděl jí v těch nádherných zelených šatech s jejími světle hnědými rozpuštěnými vlasy a zářícíma očima, věděl jsem, že je to láska na první pohled a to jsem na ni do té doby nevěřil. Byla jako anděl. A když jsem se dozvěděl, že i ona ke mně chová podobné city, měl jsem pocit, že dokážu létat. Chodili jsme spolu dva roky. Dva roky plné štěstí. Pak ji přeložili do psychiatrie, v které byl Alan a ona… Nevím, co se stalo. V lásce se nevyznám. Nevím, jak funguje, ale začal jsem cítit, že náš vztah chladne, a tak jsem jí chtěl požádat o ruku, abych to tím snad vylepšil, ale ona za mnou přišla a řekla, že se omlouvá, že mě má stále ráda, ale že už miluje někoho jiného. V tu chvíli jsem Alana nenáviděl víc, než kdokoliv jiný a přísahal jsem mu pomstu. Po necelých pěti letech jsem se ho rozhodl zabít. V tom obchodním centru měl být on. On tam měl umřít. Ne Emily. Myslel jsem si, že kdyby umřel, Emily by byla sama a vrátila by se ke mně. Dnes už vím, že to byla hloupost.“
„A proč jsi to chtěl udělat tak komplikovaně? Existuje přece tolik možností, jak někoho zabít a ty zvolíš tu nejvíce drastickou a tu nejméně spolehlivou.“
Sonya nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Kvůli ženě zabils tolik lidí a stejně k ničemu. To nikdy nepochopím.“
„Ani já ne. Nevím, co to se mnou tenkrát bylo. Chtěl jsem jeho smrt a rychle a bylo mi jedno, kolik lidí u toho umře.“
Sonya už neodpověděla. Ona si dělala starosti kvůli tomu, že na Alanovi Eris prakticky visí a někdo jiný mezitím kvůli němu zabíjí stovky lidí.

Jeho bratr Arsen žil v poušti. Neměl rád krajinu. Neměl rád život. Minulost ho poznamenala a on překročil hranici směrem k šílenství. Byl šílený, to ano, ale pořád dokázal chladně a logicky uvažovat. To na něm Argon vždycky obdivoval, což bylo asi tak všechno. No a pak ještě jeho praktiky v mučení. Navzájem se učili a byli si prospěšní. Tak jako před padesáti lety, když došlo k pomstě za jejich nebohou sestřičku. Nejstarší bratr jim v tom chtěl zabránit, ale společnými silami ho přikovali ke zdi a odešli najít vrahy. Nebylo to těžké. Jakmile na tobě ulpí krev, už nikdy její stopu nedokážeš smýt. Seděli v baru a hovořili s nějakou dívkou. Bylo jí dvacet. Tak jako jejich sestře. Počkali, až s ní vyjdou ven, a pak zaútočili. Několikrát je udeřili do břicha a dívka utekla. Pak je odtáhli do dodávky a odvezli na kraj lesa. Tam je přivázali ke stromům a mučili je. Řízli je do ruky nebo do ramene či do nohy a přitom se jich pořád ptali:“No. Jaké to je? Uspokojuje vás to, jako vás uspokojilo znásilnit a zabít naši sestru?!“
A oba muži prosili o slitování. Prosili je o milost, ale Samuel a Simon byli neústupní. Byli plní nenávisti a vzteku a taky bolesti. Milovali svoji sestru. Milovali ji a tihle muži ji zabili. Za to museli trpět. Hodně trpět. Když je později patolog zkoumal, prohlásil, že mají 23 sečných ran a 28 bodných. Považovali to za náhodu, ale ve skutečnosti to byl věk vrahů.
Ve chvíli, kdy z obou mužů vyprchával život, se tam objevil Sebastian. Když uviděl, co strašného jeho bratři napáchali, byl odhodlán nechat je za to shnít ve vězení, ale on sám cítil jakési uspokojení nad smrtí těch mužů, a tak vytvořil portál, který vedl do jiného světa. Uměl to, protože se tím zabýval už dlouho, zatímco jeho bratři vymýšleli zlé způsoby k ubližování ostatních a hlavně k získání obrovské síly. Nikdy si však poté neodpustil, že to udělal. Že je nepřenechal spravedlnosti. Přivedl je do Istrie a tím té zemi přivedl zlo. Samuel totiž při zabíjení nepoužil jen dýku. Použil kouzlo, díky kterému ti muži sice krváceli a cítili obrovskou bolest, ale nezabilo je to, a ani neztratili vědomí. Až po nějaké době se uvolil, že je nechá umřít, ale to už bylo příliš pozdě. Zlá magie, magie, která ubližuje, magie, která je užívána k ubližování, vás v kombinaci s lidskými zbraněmi připraví o rozum.
„Zase sníš, bratříčku?“ vytrhl ho ze vzpomínek Arsenův hlas.
„Neříkej mi bratříčku, Arsene.“
„Tak co tě sem přivádí, Argone?“ otázal se ho Arsen a upřel na něj své nazelenalé oči. Byl vysoký, to ostatně měli v rodině. Měl černé vlasy a v očích jakýsi pološílený výraz.
„Vzpomínky.“
„Na Sarah?“
„Jak to víš?“
„Taky je mám.“
„Proč jsi mi nic neřekl?“
„Neměl jsem k tomu důvod. Až dosud k tobě nemohly proniknout.“
Argon se na něj nechápavě podíval.
„Teď ti nerozumím.“
„To Autumn. Pokouší se v nás probudit svědomí. Dělá to už léta.“
„A jaktože se ke mně nedostaly?“
„Protože jsem tě chránil, bratříčku.“
„A teď už nechráníš?“
„Nemůžu.“
„Nemůžeš? To slovo u tebe slyším poprvé.“
Arsen se pousmál.
„Blíží se k tobě. Nejen, že je s nimi tvůj nevděčný žák Cirkis, ale taky Květinové dítě, a i když se rozhodla pro lidské bytí, moc v ní neustále dřímá a ruší ochranu, kterou jsem ti až dosud poskytoval.“
„Ta holka, co se změnila ve Shrucka?“
„Bod pro tebe, bratříčku.“
„Už jsem to říkal. Přestaň mi říkat bratříčku!“ reagoval popuzeně Argon.
„Nechápu proč si tak strašně na to háklivý,“ dělal uraženého Arsen.
„Protože už nejsem dítě!“ odsekl mu Argon.
„Můžeš s těmi vzpomínkami něco udělat?“
„Zabij tu holku a tvůj problém se vyřeší.“
„Zabít někoho s takovou mocí?“
„Její moc ti je stejně k ničemu, pokud ji nesvedeš.“
„Cože?“
„Bože, Argone. Četls vůbec dějiny Istrie?“
„Mám na práci jiné věci.“
„No jasně. Třeba milování s tou děvkou Šener, co?“
„Do toho ti nic není, Arsene!“
„Na tohle si dej pozor, Argone. Jakmile tě začnou ovládat emoce, končíš. Tohle je tvrdá hra s tvrdými pravidly. Jo, sex je pěkný. Divoký ženský jsou fajn, ale když ti pak začne záležet na tom, jak o ní někdo mluví, něco to už znamená. Vybudovali jsme si Impérium, bratříčku. Nepokaz si to tím, že se začneš zastávat ženský, co je dobrá v posteli, ale jinak je totálně k ničemu.“
„Změňme téma, Arsene.“
Arsen se ušklíbl.
„Takže zpátky k té holce. Mám takový dojem, že se jmenuje Eris. Abys získal její moc, musíš se s ní vyspat, ale ona to musí chtít. Musí se ti oddat zcela dobrovolně bez jakéhokoliv nátlaku.“
„Je to ještě dítě.“
„Je jí osmnáct.“
„Vždyť říkám, dítě.“
Arsen jen nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Jasně. Komu není přes dvacet, je dle tvého dítě.“
„Vím proč.“
„Už na to zapomeň. Sarah je mrtvá už dobrých padesát let, ne-li víc. Nějak jsem to přestal počítat.“
„Asi bych si měl s Autumnem promluvit.“
Arsen se znovu ušklíbl.
„Dej mi vědět, až se k tomu rozhoupeš. U toho chci rozhodně být. To bude zábava.“
„Jsi blázen, Arsene.“
„A z tebe se stává měkota.“
„Hloupost.“
„Myslíš?“
„Vrátím se zpátky do svého paláce.“
„To bys měl. Brzy budeš mít návštěvu.“
Argon jen přimhouřil oči a pak se otočil a odešel, až za ním plášť vlál. Arsen se za ním díval, když k němu přistoupil mladý muž.
„Vážně měkne?“
„Ne, ale neuškodí mu trochu přitvrdit. Tyhle dávné vzpomínky může potlačit on sám. Jen se to musí naučit. Trochu tvrdosti a chladnosti navíc mu rozhodně neuškodí.“

Alan prozkoumával terén. Gabriel mu říkal, aby to nedělal, že je tu spousta teleportačních míst, ale Alan si musel být jist, že tu není žádné místo, kde by se mohli ukrývat nějací nepřátelé. Vůbec ho nenapadlo, že by se k nějakému takovému místu mohl dostat. Asi po dvou hodinách se rozhodl vrátit. Kráčel zpátky k táboru, když se mu zatočila hlava a on se musel opřít o strom. Při té bouři si musel přivodit lehký otřes mozku, ale po události s Fúriemi ho to nenapadlo zjišťovat. Dýchal klidně a zhluboka, aby vyrovnal tlak v hlavě. Chvíli to trvalo, avšak brzy byl zase schopen cesty. V jednu chvíli šel a v druhou se už řítil ze srázu, aniž by věděl, jak se to stalo. A pak narazil nohou do pařezu a uslyšel křupnutí. Vykřikl bolestí a tiše se modlil, aby ta noha nebyla zlomená. Bolest mu vystřelovala z nohy, až do hlavy. Přinutil se alespoň plazit, i když mu každý pohyb způsoboval obrovská muka. A pak se zablesklo a najednou se plazil nějakou chodbou. Alan se pokusil vstát. Na první pokus se mu to nezdařilo, ale podruhé za pomoci zdi vstal a rozhlédl se. Byl v nějaké dlouhé chodbě. Netušil, jak se sem dostal, pokud se ovšem nedoplazil k nějakému teleportačnímu místu. Teď mohl jen doufat, že existuje nějaká taková cesta i ven a že jí najde dřív, než někdo najde jeho. Pak zaslechl kroky. Zavřel oči. Měl vážně těžký týden. Když oči znovu otevřel, viděl, jak před ním stojí muži s vytasenými šavlemi. Mohl bojovat, ale věděl, že je prakticky bez šance. Poprvé ve svém životě se vzdal. Bez boje. Jeden z mužů k němu přistoupil a rukojetí udeřil Alana do spánku. Alan okamžitě klesl k zemi. Muži zasunuli zbraně, vzali ho za ruce a někam odtáhli.

„Už se měl vrátit,“ Isabel nervózně přecházela po táboře.
„Už je příliš dlouho pryč.“
„Uklidni se, Isabel. Třeba jen zapadl do nějaké díry a snaží se vyhrabat,“ ozval se Sean.
„Měla bych ho jít hledat,“ řekla Isabel, jako by Seana ani neslyšela.
Cirkis poklepával prsty o strom.
„Je možné, že se dostal k nějakému z teleportačních míst. Varoval jsem ho. Je jich tu spousta.“
„Jestli se tam skutečně dostal, jak to zjistíme?“
„Dvě možnosti. Buď vstoupíme do Argonova paláce, aniž bychom věděli, jestli tam Alan je a nebo použijeme mapu.“
„Mapu?“ otázal se Sean.
„Kapka krve do ohně té, která ho miluje a my spatříme, kde se Alan nachází.“
„Podej mi nůž, Cirkisi,“ ozvala se Isabel a Sonya v duchu zaskřípala zuby. Tím padla možnost, že by s ní mohla něco mít, protože Isabel byla ten tip ženy, co je věrná za každých okolností.
Cirkis jí nůž podal a Isabel se řízla do dlaně. Byla to jen povrchová rána, ale dost hluboká na to, aby krvácela. Isabel nechala stéct několik kapek a pak si rychle ránu ovázala již připraveným šátkem. Oheň zapraskal, zasyčel, vzduch se zavlnil a potom všichni spatřili Alana s rukama svázanými za zády pevnými provazy klečet na zemi a před ním spatřili stát Argona.
„Tak takhle vypadá hlavní hvězda večera?“ neodpustil si Sean svoji poznámku. Sonya utrousila jen něco o tom, že čekala ošklivějšího záporáka a Eris odvrátila hlavu, aby se nemusela dívat na vraha. Po chvíli všichni opět zírali jen do plamenů ohně.
„Já nevím, jak to Iceman dělá, ale vždycky se dokáže dostat do nějakého průšvihu,“ utrousil Sean a pak se zeptal: “Takže co? Další záchranná mise? Občas si říkám, že jsme tu spíš vojáci my a on nezbedný civilista, co se pořád musí někde toulat.“
„Nebudu vás do ničeho takového nutit. Už jste toho pro Alana udělali dost, ale chci, abyste věděli, že vám za případnou pomoc budu vděčná a Alan určitě taky.“
„Já s tebou půjdu,“ ozvala se Sonya a Cirkis a Eris na ni překvapeně pohlédli.
„Hele. To, že mu zrovna nefandím, neznamená, že ho nechám tomu šílenci, byť hezkému.“
„Já jdu taky, což je jasný. Alana v tom nenechám,“ promluvil Cirkis. Isabel pohlédla na Seana.
„Celkem jasně si vzpomínám, že když jsem šel našeho hrdinu zachraňovat naposledy, skončil jsem v klatbě a rozhodně si to nechci zopakovat, protože mám takové neblahé tušení, že tentokrát bych skončil mnohem hůř.“
Isabel se nadechovala k odpovědi, ale Sean pokračoval: “Nicméně všichni víme, že se bez vojáčka neobejdeme, protože právě on získal dar jazyku, což nechápu, jak k tomu dojít, ale budiž.“
„Znamená to tedy, že jdeš s námi, Williamsi?“ zeptala se Sonya.
„Postřeh, zlodějko.“
„Jen mám takový dotaz, Isabel. Těch teleportačních míst je spousta. Jak poznáme, který je ten pravý, abychom se neobjevili přímo před Argonem. To bychom pak Icemanovi moc nepomohli.“
„Neboj se, Seane. Já znám snad všechny ty portály, co tu Argon má.“
„Proč je tu vlastně má?“ zajímalo Andyho.
„Argon má takovou zvláštní zálibu. Hrozně rád mučí lidi. Nevím, jak k tomu přišel. Asi ho v dětství taky mučili. Co já vím…“
Isabel se obrátila k Andymu a Eris.
„Vy prosím zůstaňte tady.“
„Neboj Isabel. Ohlídám ji.“
Isabel se na něj vděčně usmála.
„Já vím. Děkuju,“ a pak vyrazili v čele se Cirkisem.

Alan zvedl hlavu ve chvíli, kdy si Argon pohrával s dýkou. Pro jednou mu tričko neroztrhali, ale svlékli ho, když byl v bezvědomí takže tam klečel od pasu nahoru nahý. Překvapilo ho, že ho noha nebolí a to ji měl zlomenou.
„Divíš se proč tě noha nebolí?“ otázal se Argon s úšklebkem na rtech, a aniž by čekal na odpověď, pokračoval: “Ten zrádný sluha Cirkis není jediný, kdo se vyzná v léčitelství. Ano. Jsem sadista. Vyžívám se v bolesti druhých, ale nechci, abys mi tu kňoural ještě předtím, než vůbec začnu.“
„Takže ty mě chceš mučit? Není čirou náhodou Šener tvoje příbuzná? Já jen, jestli to nemáte v rodině.“
Argon se ušklíbl a kývl na vojáka, co stál u dveří. Ten k Alanovi rychle přistoupil a hrubě ho zvedl na nohy. Argon Alanovi přiložil dýku k hrudi a zlehounka jí přejel po vypáleném znamení.
„Dvě dýky zabodnuté do hada. To je můj symbol. Víš. Působí to jako výsměch Istrie, což vlastně má. Prozradím ti malé tajemství. Cirkis je lhář. Neskutečně velký lhář. Lhal ti ve spoustě věcech. Tak třeba o tom, kdy se sem dostal.“
Alan přimhouřil oči.
„Znám tenhle výraz. Sleduju tě už léta, vojáku. Vlastně už od chvíle, kdy tě zajali Peruánci a já uviděl tvoje tetování. Věděl jsem, že jsi to ty. Ten, který má v předurčení udělat velké věci. Tak jako tví další tři přátelé. Herec, zlodějka a žebrák. Inu. Pěkná sebranka nám tu vznikla.“ Argon dýkou přejel po Alanově tetování.
„Výrobce tohohle tetování moc dobře znal tvou budoucnost. Věděl, že jsi předurčen chránit Isabel, poslední královnu Istrie,“ Argon to řekl se silným nádechem ironie.
„Tak hrozně rád bych ti to tetování vyřezal i s kůží, ale vím, že by to k ničemu nevedlo. Je chráněné kouzlem a znovu by ti narostlo, jestli to tak můžu říct.“
Argon se k němu otočil zády a odkráčel k oknu.
„Ty jsi člověk. Není v tobě ani kapka, malá kapička magie. Stejně jako v ostatních, kteří byli přivedeni. Samozřejmě vyjma Isabel, která by svou magií mohla ochránit vás všechny, kdyby na to byla dost silná. Psychicky silná. Magie spočívá v srdci a v hlavě. Ano. Tam zejména.“
„Už ti někdo řekl, že jsi šílený?“
Argon se uchechtl.
„Ne. Většinou to říkají o mém bratrovi. Teď jen nevím, jestli mám být poctěn, nebo se urazit.“
„Měl bys mě nechat jít.“
Argon se znovu uchechtl a otočil se k němu čelem.
„Povíš mi proč?“
„Protože ti neřeknu, kde je Isabel.“
„Jsi hlupák, vojáku. Já vůbec nebažím po Isabel. Když tak už po Cirkisovi, který mi něco sebral a já to chci zpět, ale jinak jsi tu z úplně jiného důvodu.“
„Abys mě mučil?“
Argon se pousmál.
„Správně. Učíš se rychle. Problém je, že se tě nemůžu fyzicky dotknout. Chrání tě tohle tetování, ale to neznamená, že ti nemůžu ublížit psychicky.“
„Nemůžeš mi ublížit.“
„Nemůžu? To jsi opravdu myslíš? Já jsem ztělesnění zla. Patří mi polovina Istrie a všichni přede mnou utíkají nebo se někde zbaběle krčí a ty mi říkáš, že ti nemůžu ublížit?“
Argon se zasmál a jeho smích byl plný krutosti, až z toho Alanovi přeběhl mráz po zádech.
„Před chvílí jsem se zmiňoval o tom, že Cirkis je lhář, vzpomínáš?“
„Nevím, kam tím míříš.“
„Je na čase, aby ses dozvěděl, v čem přesně ti lhal a věř mi, že těch věcí, bude víc. Mnohem víc.“

Muž po třicítce přecházel před budovou, která by se dala nazvat sociální, ale na jejím vstupním štítku stálo Léčebna pro duševně choré. Tak tady jeho láska pracovala. Tady se denně setkávala s různými pacienty, mezi nimiž byl už dva a půl roku jeho přítel a bývalý nadřízený plukovník Alan Richard Iceman. Byl hrdý na svoje prostřední jméno, i když se Gabriel nikdy nedozvěděl proč. Alan nebyl moc vstřícný v odpovídání otázek na jeho soukromý život. A to už ji viděl přicházet. Dnes na sobě měla hezký hnědý kostýmek, i když vlastně bylo jedno, co do práce nosí, protože to měla pod pláštěm. Gabriel byl rozhodnutý požádat ji o ruku. Znali se už dva a půl roku a milovali se. Dokonce spolu i bydleli. Na uvítání jí chtěl Gabriel políbit, ale Emily ucukla.
„Děje se něco?“ zeptal se Gabriel starostlivě.
„Musíme si promluvit, Gabrieli,“ řekla a její hlas zněl jako by posmutněle.
„Co je, Emily?“
„Pojď. Projdeme se.“
Vzala ho do přilehlého parku, kde se s ním začala procházet. Došli k lavičce, kde přiměla Gabriela posadit se. Pak se posadila vedle něho.
„Víš, Gabrieli…“
„Co se děje, Emily. Jsi snad nemocná?“
Emily se jen smutné pousmála a zavrtěla hlavou.
„Jsi snad lesbička a zjistilas to teprve teď? Jestli ano, chápu to a nebudu ti bránit v tvé lásce.“
„Ne, Gabrieli. Já nejsem lesbička. Já…“
„Tak už to řekni a zbytečně sebe ani mě netrap.“
„Já…jsem zamilovaná, Gabrieli. Do jiného muže.“
Gabriela tahle zpráva zasáhla jako blesk z čistého nebe.
„A…a kdo je ten muž?“ dostal ze sebe po několika nekonečných vteřinách.
Emily sklopila oči.
„To nemyslíš vážně? Neříkej, že je to on? To nemůže být on!“
„Je mi to líto, Gabrieli. Vážně.“
„Líto? Myslíš, že lítost něco spraví?“
„Ne,“ připustila Emily, a když zvedla hlavu, Gabriel si všiml, že se jí v očích lesknou slzy.
„Vím, že slova promiň a odpusť nic nespraví, ale kdybych to mohla změnit, nějak ovládnout. Rozhodnout…“
„Proč zrovna on? Proč zrovna ten zatracený voják?“
„Já nevím, Gabrieli. Prostě se to stalo. Nevím, jak. Nevím ani proč. Já nevím vůbec nic kromě toho, že ho miluju!“
Emily po tvářích začaly stékat slzy.
„Jak dlouho?“
„Čtvrt roku. Stálo se to chvíli po tom, co jsem nastoupila. Jeho oči. Jeho tvář. Jeho hlas. On je zdravý a já to musím dokázat.“
„A jsi si jistá, že je to jen láska a ne lítost?“
„Naprosto jistá.“
„A proč jsi mi to neřekla už dřív?“
„Protože jsem ti nechtěla ublížit.“
„A teď ti to už nevadí?“
„Alana brzy propustí. Bude ještě potřebovat domácí péči, kterou mu chci poskytnout. Chci ho k sobě nastěhovat.“
„Takže to znamená, že se budu muset vystěhovat?“
„Nemůžu to po tobě chtít. Je to i tvůj byt.“
„Klidně se ho vzdám a koupím si nějakou garsonku,“ Gabrielův hlas byl plný hořkosti, ale i bolesti.
„Gabrieli.“
„Už bych měl jít.“
„Gabrieli, prosím.“
„Přeju ti šťastnou lásku.“
„Gabrieli…“
Gabriel vstal a Emily s ním.
„Na Alana se odjakživa lepily ženský jako mouchy, ale on byl věrný své Claire. Když ho opustila, už nikdy si žádnou ženskou nepustil k srdci a měl je jen jako noční společnost. Chceš dopadnout jako ony?“
„Se mnou to bude jiné, Gabrieli. Vím to. Cítím to. Cítím, že mě má rád a třeba mě bude i časem milovat.“
„Třeba, ale moc v to nedoufej. Claire byla a navždy bude jeho jedinou opravdovou láskou po celý život.“
Emily už neodpověděla a Gabriel odešel.
Bloumal městem, dokud se nesnesl soumrak. Poté zamířil k mostu. Chtěl skočit do řeky a zpečetit tak navěky svůj osud. Už neměl pro co žít. Ani pro koho. Emily byla jeho jediná opravdová láska. On ji miloval. Takovou nesobeckou láskou, kdy je člověk schopen dát milované všechno a nechtít za to nic. Teď ho Emily opustila kvůli muži, který byl jeho přítelem a to bylo něco, co nedokázal přenést přes srdce. Kdyby si vybrala alespoň muže, kterého nezná, ale tohle byla krutá rána osudu a on nadále nehodlal být jeho loutkou. Zhluboka se nadechl a pomaloučku vydechl. V duchu si přehrál celou řadu vzpomínek a postavil se na zábradlí.
„Přece to neuděláš,“ ozvalo se zničehonic vedle něj. Gabriel se lekl a sklouzl na zem, kde si lehce narazil kostrč. Uviděl ruku v černé rukavici. Vzhlédl a spatřil téměř čtyřicetiletého muže, jak mu nabízí ruku. Gabriel se jí chytl a za mužovi pomoci vstal.
„Díky,“ zamumlal a znovu pohlédl do řeky.
„Tamtudy nevede tvoje cesta,“ promluvil muž a jeho hlas zněl chladně, ale zároveň přívětivě.
„Co o tom můžete vědět a kdo vůbec jste? Náhodný kolemjdoucí psycholog?“
Muž se zasmál.
„Ne. Jsem mnohem víc. Mnohem víc, než jsi dovedeš představit ve svých nejdivočejších snech.“
„Hlavně jste…“
„Neříkej to nebo si to rozmyslím a nechám tě skočit.“
„Jak víte, že…?“
Muž se uchechtl.
„Nemusím být ani čaroděj, abych poznal, že jsi se chtěl zabít a kvůli čemu? Kvůli ženské, co se raději zamilovala do Ochránce.“
„Alan je sice svým způsobem ochránce, ale… Počkat! Jak to víte? A čaroděj? Promiňte, ale na pohádky jsem už trochu starý.“
Znovu ten smích.
„Gabrieli, Gabrieli. Ty sám cítíš, že máš jistou moc. Přinejmenším umíš léčit. To je nám oběma jasné, ale já tuším, že je v tobě víc. Máš silný potenciál.“
„Kdo jste?“
„Jmenuju se Argon.“
„Divné jméno na člověka.“
„Nejsem člověk a nejsem ani odsud.“
„A odkud tedy?“
„Jsem z Istrie.“
„Cože?“
„Podej mi ruku a já tě tam zavedu. Přísahej, že se staneš mým sluhou a já tě naučím kouzla tak mocná, že se před tebou obyvatelé Istrie budou plazit. Dám ti moc, díky které se budeš moct pomstít.“
„Pomstít?“
„Neříkej, že po tom ve skrytu duše netoužíš. Vím, že chceš vidět toho vojáka mrtvého. Dám ti možnost, ale za to chci tvou bezmeznou věrnost.“
„I když tomu uvěřím, nechápu proč jste si vybral mě. Vždyť mě neznáte.“
„A v tom se mýlíš. Znám tě moc dobře.“
Gabriel na Argona hodnou chvíli hleděl a potom mu se slovy: “Stejně nemám, co ztratit,“ podal ruku a oba zmizeli.

Argon od Alana ustoupil.
„Tak. Jaké to je zjistit, jak tvůj přítel trpěl, když jsi mu přebral jeho životní lásku? Jaké to je zjistit, že se stal mým sluhou už před dvaceti pěti lety?“
„Jsi čaroděj. Mohl sis to klidně vymyslet.“
Argon povytáhl obočí.
„Ach, ano. Vy lidé se vždycky snažíte najít vhodné výmluvy, ale tentokrát tě zklamu, vojáku. Až sem dorazí, můžeš se ho na to zeptat a výraz jeho očí ti to jen potvrdí.“
Alan na Argona jen hleděl.
„Můžu ti ukázat pokračování. Můžu tě psychicky zdeptat. Můžu z tebe udělat tělo bez duše, ale to já nechci. Líbíš se mi.“
Alan svraštil čelo.
„Máš odvahu. To se cení. Bylo by skvělé mít tě v armádě. Byl bys velitel mého vojska. Po tolika letech bys šel znovu do akce. Poslouchali by tě na slovo. Cokoliv bys jim přikázal, splnili by to. Umírali by pro tebe.“
„Nestojím o to, aby pro mě jiní umírali.“
Argon zvedl oči v sloup.
„Vy lidé. Zdá se, vojáku, že jsi doteď nepochopil princip přežití. Přežijí jen ti nejsilnější. Ti slabší položí své životy jenom proto, aby ti silnější mohli žít.“
„S tímhle nesouhlasím. Každý má právo žít.“
Argon se ušklíbl.
„Každý má právo žít? Čekal bych to, jak to nazýváte, od civilisty, ale od vojáka? Od vojáka, který jich zabil stovky? Za ty léta mimo aktivní službu jsi pěkně změknul, vojáku!“
Alan neodpověděl.
„Má neústupná chuť k mučení a bolesti mě nutí, abych tě mučil. Abych tě pomalu stahoval z kůže, poléval tě voskem nebo drtil prsty, ale já jí odolávám, i když jsem to původně v úmyslu vůbec neměl. Vlastně jsem se na tvoji návštěvu těšil. Chtěl jsem si vychutnat tvoji bolest, ale jsi jiný, než všichni ostatní, kteří se mi dostali do rukou. Neskuhráš, neprosíš o milost a ještě si se mnou klidně povídáš. To mě fascinuje. Přijmi mou nabídku. Staň se velitelem mého vojska a nebudeš litovat. To ti můžu slíbit.“
Alan vypadal, že nad tím uvažuje, ale pak řekl: “Nemůžu tvoji nabídku přijmout.“
Argonovi potemněla tvář.
„Proč ne?“
„Už jen kvůli tomu znaku, kterým se tak chlubíš. To je pro mě dostatečně silný motiv pro to, abych odmítl jakoukoliv nabídku.“
Argon zlověstně přimhouřil oči.
„Zmuč mě, nech mě zbít. Klidně mě i zabij. Přinesl bys mi tím jen osvobození.“
„Ach ano. Tolik toužíš po Smrti a přesto odmítáš zemřít sám o vlastní vůli. Když ležíš na zemi, v prachu, bojuješ o každé nadechnutí, a když pro tebe přijde Smrt, odmítáš ji. Proč, když po ní tak toužíš?“
„Toužím po smrti. Po věčném spánku. Nestojím o to stát jí po boku na věcnost. Chci jen spočinout navěky a je mi jedno, jestli v pekle nebo v nebi, ale volil bych radši peklo.“
„Taky jsem slyšel, že je v nebi pěkná nuda.“
„Takže co se mnou uděláš?“
„Nechám tě jít.“
Alan na něj šokovaně hleděl.
„Co…cože?“
Argon se ušklíbl.
„Když tě teď zabiju nebo psychicky zmučím, dostatečně si nevychutnám Cirkisův výraz, až mu řekneš, že znáš pravdu. Nebo přinejmenším její část.“
„Kdo je Santiago?“
„Člověk. Ano. Má moc, ale nikterak velkou.“
„I v tomhle mi lhal,“ zamumlal Alan a jeho hlas zněl zastřeně.
Argon se zasmál.
„No neříkal jsem to?“
Kývl na strážce a ten Alanovi přeřezal pouta na rukou. Alan vstal a promasíroval si zápěstí, aby znovu rozproudil krev.
„Teď by ses mě mohl pokusit zabít. Vrátím ti tvé zbraně. Tedy kromě nože. Sbírám je. Nože a dýky.“
„Ukaž mi to.“
„Co přesně?“ zeptal se Argon ležérně, i když věděl, o co ho Alan žádá.
„Ukaž mi v čem všem mi Gabriel lhal.“
Na Argonově tváři se rozlil spokojený úsměv.
„To ti ukážu velice rád.“

Cirkis, Isabel, Sonya a Sean se objevili v jedné z chodeb v Argonově paláci.
„Rozdělíme se. Já a Isabel půjdeme vlevo a vy jděte vpravo. Jestli Alana najdete živého, v což doufám, pokuste se ho osvobodit.“
„A jestli ho najdeme mrtvého?“ otázal se Sean. Sonya do něj strčila loktem.
„Au! Co máš zas zlodějko? Jen musíme být připraveni na všechno.“
„Jestli ho najdete mrtvého, vezměte jeho tělo, abychom ho mohli důstojně pohřbít.“
„A jsme si jistý, že si to zaslouží?“
„Chceš další dloubanec?“ zahrozila mu Sonya. Sean se jen ušklíbl a zdržel se dalšího komentáře.
„Buďte opatrní,“ řekla jim Isabel a pak se vydala se Cirkisem doleva. Sonya vyrazila doprava a Sean ji následoval. Ani jeden z nich nepromluvil. Taky proč, když by se stejně jedině rafli. Náhle se Sonya zastavila a Sean měl, co dělat, aby do ní nevrazil.
„Co je?“
„Argon.“
„Co je s ním?“
„Je tady.“
„No to je jasné. Jsme v jeho paláci. Hej. Zlodějko. Nechytlas náhodou zpožděnou bahenní horečku?“
„Ne. Cítím, že je blízko.“
„Co? Stal se z tebe radar na záporáky?“
Sonya jako by ho ani nevnímala. Chtěla se rozeběhnout, když ji Sean chytil za ruku: “Hele. Tohle se mi příčí. Držet za ruku takovou chamrať je mi vyloženě odporné, to mi věř, ale nemůžeš si jen tak někam běžet. Copak jsi vojáčka neposlouchala?! Argon tě zabije! Nemáš na něj!“
„To si rozhodnu sama!“ odsekla mu Sonya a snažila se mu vyprostit, ale i když se Sean nezdál, byl dost silný. Přinejmenším dost silný na to, aby ji udržel.
„No tak. Nebuď blbá! Zabije tě!“
Náhle se Sonya sehnula, z boty vytáhla nůž a přiložila ho k Seanovi ke krku.
„Pusť mě, nebo Argon nebude jediný, kdo dneska umře!“
„No tak. Zlodějko! Nešil!“
„Pusť mě, jestli se chceš dožít rána!“
Sean Sonyu pustil.
„Jsi šílená! Přece v tobě musel zůstat kousek rozumu! Přemýšlej!“
Sonya se s nožem v ruce rozeběhla a Seana tam zanechala stát.
„Tak to jsem ještě neviděl. Té ženské fakt přeskočilo. Měl bych to Isabel říct. Třeba se jí podaří ji zastavit. Sakra. Že s námi ten zatracený žebrák nešel. Mohlo se to obejít bez těhlech trablí.“
Sean se chtěl vydat za Isabel a Cirkisem, když uslyšel pištění a vzápětí z rohu vylezla malá modrá stvoření se špičatými nosy a plochýma ušima. Otočil se a za sebou je uviděl taky.
„No bezva. Vy jste tu chyběli.“
Raraši se na sebe jen nechápavě podívali a pak se na něj vrhli. Začali do něj být svými malými pěstičkami a Sean se je snažil shazovat a odhazovat, ale bylo jich příliš mnoho. Na to, že byli malí, měli v těch svých pěstičkách pořádnou sílu. Jeden z nich Seana několikrát uhodil do spánku, až se nakonec Seanovi podlomila kolena a on klesl na zem. Předtím, než ztratil vědomí, cítil, že ho raraši nechávají být. Viděl, jak odstupují a jeho poslední zrakový vjem patřil vysokým černým ženským botám.

Sonya vběhla do sálu, který měl přímo naproti obrovské okno a u okna spatřila stát Argona. Ani se neotočil. Jen řekl: “Tak přece jsi dorazila. Už jsem si říkal, jestlis nezabloudila, když tu mám tolik chodeb.“
„Neboj se. Věděla jsem přesně, kde tě hledat!“ odsekla mu Sonya a připravila si nůž.
Argon se k ní otočil, a když promluvil, jeho hlas byl plný výsměchu: “Takže teď bude co? Zabiješ mě?“
„Přinejmenším to zkusím.“
Argon se uchechtl a založil ruce na hrudi.
„Tak se předveď.“
Sonya se k němu pomalu začala přibližovat, nůž pevně svírajíc v dlani. Argon na ni hleděl a ani přitom nehnul brvou.
„Asi bych se měl postavit doprostřed sálu, abys mi neroztříštila okno, až do něj narazíš.“
Přešel doprostřed, přičemž ho Sonya celou dobu sledovala přimhouřenýma očima. Dal si ruce za záda a čekal. Když se dlouho nic nedělo, promluvil: “Víš. Když jsem vypaloval Fredericovi to znamení, čekal jsem, že bude prosit o život. O svůj život, ale trochu mě překvapil, když škemral o ten tvůj. Skoro mě to až dojalo. Skoro.“
Sonya udělala výpad, ale Argon se noži zlehka vyhnul. Jako by tanečně.
„Říkal jsem si, co na tobě vidí. Ubohá, špinavá zlodějka. Pak mi došlo, že jsi pro něj jako jeho dcera. Frederic nikdy svoje emoce nedával moc najevo. Řekl ti vůbec, jak moc tě má rád? On ti dal budoucnost. Dal tvému životu smysl.“
Zaútočila, ale Argon útok vykryl již připravenou dýkou, kterou vytáhl ze záhybu plášťě.
„Ach ano. Ty se teď za něj chceš mstít. No to mě nepřekvapilo. Jsi taková horkokrevná žena, co si myslí, že může porazit mocného Argona. No je to zajímavá hra.“
Vykryl další útok a sám zaútočil a škrábl Sonyu do paže.
„Je pravda, že zloději musí umět zacházet minimálně s noži, ale já jsem jejich vášnivý sběratel a jako sběratel i jimi musím umět zacházet, aby to byla větší legrace.“
Zasáhl ji do druhé paže.
„Ale. Snad moc nekrvácíš.“
Sonya se na něj vrhla plná vzteku a nenávisti, ale přesně tohle Argon čekal. Chytil její ruku a nůž jí vyrazil. Ten s rachotem dopadl na zem. Pak ji chytil pod krkem a hodil s ní na zeď. Dýku zase schoval a jal se k ní pomalu kráčet.
„Ani netušíš, jaké potěšení je mi tě zabít. Čekal jsem na to od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že vás sem Atlantis přitáhl. Mohl bych tě zabít hezky postaru. Holýma rukama ti třeba zlomit vaz. Nebo můžu použít nějakou svou pěknou dýku. Jedna se speciální řezbou na rukojeti by se ti líbila, až by ti vězela v hrudi. Je na ni useknutí ruky zlodějovi. Jak příznačné, že? Ale já si myslím, že tě zabiju nějakým hodně bolestivým kouzlem. Nějakým, při kterém budeš tak trpět, až se budeš svíjet bolestí. Taková kouzla jsou nejlepší. Oběti přináší strašlivou nekonečnou bolest a mučiteli rozkoš z agonie oběti.“
Argon od ní trošku ustoupil a připravil si kouzlo. Pak ho vrhl na Sonyu. Ta zavřískla, jak na ni bolest zaútočila. Bylo to, jako by ji stravoval oheň a zároveň do ní vráželi dýky. Křičela hodně a pak to přestalo. Vzhlédla, v očích slzy, ale pohled stále plný nenávisti.
„Takže žádné prosení o milost? Škoda. Těšil jsem se, jak mi tady budeš kňučet u nohou, ale celá ta vaše skupinka je tak neskutečně hrdá.“
Použil stejné kouzlo a nyní mnohem silněji. Když skončil, Sonya ležela na hranici vědomí a bezvědomí a přála si umřít.
„Ne!“zakřičelo cosi v její hlavě.
„Nesmíš se mu poddat! Musíš bojovat! Bojuj!“
Sonya zvedla hlavu a Argon překvapeně ustoupil o krok dozadu, když spatřil odhodlání.
„Ty máš ale výdrž, ale už mě nudíš,“ a chtěl použít kouzlo, které by ji zabilo, když v sobě Sonya sebrala všechnu svojí sílu a ze země po něm skočila. Argon to nečekal, a proto se ani nebránil, když ho udeřila několikrát do obličeji a jen mohl žasnout, kde se v ní ta síla po mučení ještě vzala. Sonya bleskurychle vytáhla z druhé boty druhý nůž a přiložila ho Argonovi ke krku.
„Takže co teď, frajere? Kdo si s kým bude hrát?“ zeptala se ho přerývavě.
„Myslím, že nikomu nebude vadit, když tě teď sprovodím ze světa, což?“ Sonya se posadila na Argona obkročmo, uchopila nůž do obou rukou a chtěla ho bodnout přímo do hrudi, když někdo jednu její ruku zachytil. Otočila se, že nůž použije na něj, když zjistila, že zírá do obličeje Alana.

Sean se pomalu a jen velice ztěžka probíral. Třeštila ho hlava. Tedy především spánková oblast, jak mu do ní rarach neustále bušil. Uvědomil si, že je přivázaný provazy, které visely ze stopu a do půl těla svlečený.
„A já myslel, že je to Icemanova specialita. Za tohle mi ta zlodějka ještě zaplatí a to krutě! Neměla mě tam jen tak nechat. Beze zbraně! Alespoň mi mohla dát jeden nůž. Beztak určitě měla dva.“
Několikrát provazy zaškubal, ale bezvýsledně. Buď byly pevně přivázaný ke stropu, nebo on byl pevně svázaný. Každopádně se mu nelíbila ani jedna představa. Proto se alespoň rozhlédl. Byl v nějakém sále, který měl ale jenom jedny dveře. A ty se právě otevřely a dovnitř vešla Šener.
„No nazdar,“ pronesl Sean a vzpomněl si na to, co ta šílená ženská provedla Icemanovi. Šener k němu pomalým krokem přešla, a když byla těsně u něho, zastavila se a Sean by byl přísahal, že se mlsně olízla. Polkl, ale hrdě zvedl hlavu a beze stopy strachu se zeptal: „Hodláš mě mučit?“
Šener mu prsty přejela po hrudi, až Seana zamrazilo a pak odpověděla: “Ne. Hodlám se s tebou milovat.“
„Tak to bych snad už radši to mučení,“ vyklouzlo se Seana bezmyšlenkovitě, za což si vysloužil tvrdou facku.
„Au!“
„Chudáčku, herče. Jsi tak neuznaný. Oni tebou opovrhují. Nemají tě rádi. Já ti můžu dát rozkoš. Můžu ti zaručit, že k tobě budou vzhlížet s úctou a k respektem jaký si zasloužíš.“
Sean vypadal, že o tom přemýšlí, ale nakonec řekl: “Zajímavá představa, ale obávám se, že musím odmítnout.“
Tím získal další facku.
„Hele. Mám snad někde na čele napsaný, že jsem fackovací panák?“
Šener se k němu přitiskla, chytila ho za vlasy a zatáhla. Seanovi se na obličeji objevila bolestná grimasa. Pak jeho hlavu chytla oběma rukama tak, aby s ní nemohl hýbat a políbila ho.
„To nám to teda pěkně začíná,“ pomyslel si.
Šener od něj odstoupila a jako by mu četla myšlenky, řekla:“Ne, Seane. Teprve to začne. Tohle byla slastná předehra.“
„No bezva.“


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Pavel D. F. 25.10.2007, 0:00:46 Odpovědět 
   Ano, nějaký redaktor zde evidentně zapomněl na komentář, což je jistě škoda. Za sebe se musím omluvit, že jsem si tuto část nepohlídal a zavčas nepublikoval, ale jsem teď poněkud psychicky na dně, takže se mi těžce cizí díla hodnotí a komentují.
K dílu samotnému: objevují se skryté motivy zatím nepříliš známých záporných postav, mám dojem, že se blíží rozuzlení příběhu. Nějaké chybičky jsem zaregistroval, dokonce jednu hrubku (nebyli peníze), ale to je obyčejné přehlédnutí, což se může stát každému. Takže tentokrát dám jedničku autorskou a budu se těšit na pokračování.
 ze dne 26.10.2007, 17:03:08  
   Pavel D. F.: Ta chybka byla hned v prvním odstavci - celá věta zněla: "Když nebyli peníze na alkohol nebo drogy, zmlátili je."
 ze dne 26.10.2007, 14:03:36  
   Trenz: Tak na rozuzlení jsi ještě chvilličku budeš muset počkat:) Je to poněkud delší, ale doufám, že to nevadí:) A nevíš, kde přesně se ta hrubka nacházela? A pokračování dodám brzy. Děkuju
 Šíma 24.10.2007, 22:58:49 Odpovědět 
   Hele ho, dívám se, že tu někdo zapomněl dát komentář! :-DDD No co, tak tu alespoň něco napíšu... Hm, jak začít?

Konečně jsem se dozvěděl, odkud Argon je a proč je takový lump! Nakonec, není se mu co divit. Trochu mě zmátl přechod na jeho bratra, který začal větou: "Jeho bratr Arsen žil v poušti." Na chvíli jsem zůstal "stát", jako bych se trochu ztratil v textu. V momentě, kdy začala být řeč o Argonovi mi to "docvaklo", ale do té doby jsem nevěděl kdo je čí bratr! ;-)

Také mě trochu mátlo Alanovo bloudění, kdy překročil onen pomyslný teleportační portál, či jak to nazvat. "Nějaká chodba...", i když jak nazvat něco a nic neprozradit? Toť otázka! Když došlo na další záchrannou misi, napadlo mě, že se příběh točí v kruhu, dokud Alan nepřešel svým způsobem na stranu Argona (když se dozvěděl, že mu Gabriel lhal, pokud jsem to dobře pochopil, je Gabriel vlastně Cirkis ve světě Istrie, pokud se mílim, můžeš mě opravit). Zdá se, že o zvraty není opět nouze. Hrdinové kteří se vydali na onu záchrannou výpravu padli do léčky. Že by zlo opět zvítězilo? Zdá se mi, že se mám ještě na co těšit.

Nebudu si na nic hrát a hledat chyby a překlepy, po pravdě jsem si ničeho nevšiml. Snad jen mám pocit, že se tento díl někdy hrozně vleče a jindy plyne docela dobrým tempem. Jeden se konečně dozví něco bližšího z minulosti některých postav a pochopí, proč se stalo to, co se stalo a odkud se vlastně vzalo ono zlo! Určitě je v příběhu ještě mnoho neznámých a další zvraty budou také následovat, protože společenství Tvých hrdinů se skládá z různých postav, od kterých lze čekat cokoliv (a to nemluvím o našich padouších z Istrie)! Těším se nad další díl...

:-P A známka? Dvojka? Nezdá se mi! Text je docela dobrý, přestože v jeho "dynamice" to občas trochu "drhne" a někdy se musí jeden malinko přemáhat, aby překonal trochu "zavatované" místa v ději (textu). V celku Ti fandím a opravdu se těším na pokračování, protože každá část je obstojně dlouhá a sám vím, jak je těžké napsat něco hodně dlouhého, s mnoha postavami, rozděleným dějem (s mnoha dějovými linkami) a ještě to celé zabalit do líbivého kabátku... Uf, domluvil jsem! Dobrou noc! ;-)

P.S. Snad tento koment nepsal se mnou také můj kamarád Skřítek Překlepníček, ale už nemá sílu to po sobě číst! Drž se! ;-)
 ze dne 26.10.2007, 14:01:28  
   Trenz: V první řadě děkuju za tak dlouhé hodnocení. Dozvěděla jsem se tam spoustu hodících se informací. Nemýlíš se. Gabriel je skutečně Cirkis v Istrii a s těmi výplněmi určitě něco udělám...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
3 sekundy
cokoliv
Předvolební
brunnerka
Ztracené vlny -...
BarčaT
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr