» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."

William Shakespeare

počet přístupů: 2140085

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 4 ::

:: Jola a Nela v posteli ::

kulkul	publikováno: 27.10.2007, 7:34

Vstoupí-li sem někdo kvůli názvu v očekávání lechtivé zábavy, tak ať ho nezklame Lido-8.kapitola. Je to "nejlepší příběh na pokračování" - řekla jackiesparrow, mladičká sice autorka, ale velmi bystrá jak vidět. Tahle kap.je zase o rodičích a dětech.


	Hodiny imitující svými zdobenými stěnami rokokový sloh vytrvale odkrajovaly neslyšně plynoucí noční čas, v němž se neklidná Nela marně pokoušela usnout. Nespočetněkrát již obrátila prošívanou pokrývku a vystavila své žhavé tělo připomínající rozpálená kamna působení chladivého povrchu deky. Tento efekt však trval pouhých několik krátkých okamžiků, než se z lůžka začala nanovo stávat žhavá pec. Jak dlouho to vražedné horko bude trvat, pomyslela si Nela, když si šla již po několikáté ochladit paže ledovou vodou. Dveře dětského pokoje se nečekaně otevřely a s hekáním a mžouráním z něj vyšla Nelina patnáctiletá dcera Jola. "Kolik je?" mžourala Jola ospale na pouti k umyvadlu. "Málo," klidnila ji Nela, "klidně ještě spi." "To se ti lehko řekne," zoufala si Jola, "když já nemůžu usnout." "Chceš jít ke mně?" navrhla Nela. "Jú, můžu?" rozzářila se dětská tvář dítěte. Nadšená Jola si omylem utřela ruce do flanelové noční košile s obrázky pohádkových postaviček. Místo do připraveného froté ručníku. Nela nad tou nepořádností obrátila oči v sloup, ale neměla sílu to Jole vytknout. Jola sklonila hlavičku a úprkem se hnala do postele Nely vyrážející veselé výkřiky na obě strany. Jediným skokem se vrhla pod pokrývku, celá se přikryla včetně střapaté hlavičky a náhle zavládlo ticho jako v hrobě. Začínala jejich oblíbená hra na želvičku, která Jole a Nele často zpříjemňovala hezké chvíle volna. Nela, jako kdyby nic netušila, přistoupila k válendě a pravila s předstíranou zvědavostí: "To mám hlad, to bych jedl." Zpod hedvábné prošívané deky se ozval dušený dětský smích. "Kdepak je ta želvička?" cvakala Nela zuby rejdící sem tam po pokoji, sama okouzlená jednoduchou dětskou zábavou, ke které nebylo potřeba drahých dárků, stačila trocha času a vtipu. "V krunýři," ozvala se zpod peřiny Jolina odpověď. "To je škoda," procedila Nela zarmouceně. Představovala totiž hladového krokodýla na lovu. V tom okamžiku Jola žertem vystrčila koneček chodidla, na který se Nela-krokodýl střemhlavě vrhla, ale sousto v poslední chvíli zmizelo v bezpečí pod krunýřem. "Nevadí, však já si počkám," řekla Nela coby dopálený krokodýl. V tu chvíli se objevila Jolina ruka, ale než stačila Nela oběhnout postel, sousto zmizelo pod krunýřem otřásajícím se výbuchy dětského smíchu. Nela změnila taktiku. Místo opožděného přebíhání, díky němuž dorazila vždy pozdě, zůstala tiše stát na jednom místě naoko bez zájmu. Díky tomu se jí růžová ručka Joly vyklubala náhle přímo před nosem. "Chňapy, chňapy," chňapla po ní Nela, "už tě mám!" Avšak ručka se Nele znovu vysmekla mizící v bezpečí pod krunýřem. "Ale teď už toho mám dost," rozzlobil se naoko krokodýl, "já tě asi sním i s krunýřem." Jola, která věděla, co to znamená, začala už dopředu pištět smíchy. Sníst i s krunýřem znamenalo totiž jedno veliké zlechtání, v němž však Nela náhle ustala, když se z žebroví radiátoru ozvalo dotčené klepání nájemníků, kteří měli právo na nerušený spánek. Nela i Jola si s překvapením uvědomily pokročilou hodinu a okamžitě přestaly. "Jova," vykulila Jola oči, "my jsme vzbudily pana Ducháčka." Nela jen pokývala hlavou. Pan Ducháček byl osamělý důchodce, kterému na nějaké té hodince spánku nemuselo přemrštěně záležet, přesto mohl mít incident nepříjemnou dohru v podobě vlažných pozdravů na schodech doprovázených mrazivými pohledy. Přestože neúmyslně způsobený hluk, pokud se stal vyjímečně, nebyl snad až tak hrozným deliktem! "Honem pod peřinu," šeptala Jola naléhavě. Kdyby tak bylo možné vyřešit všechny problémy schováním hlavy pod peřinu jako pštros ukrývá hlavu do písku, bleskla Nele hlavou smutná úvaha. Nechtěla ale pokazit hru, proto vklouzla k Jole do postele. "Ale žádné zlobení," vymínila si Nela. "Povídej mi něco..." prosila Jola. V tom byla mistryně. Pokud nemohla ze situace vytěžit nějakou tu rozjívenost, přesedlala pohotově na důvěrné povídání. Její oblíbené téma přitom bylo "povídej mi o první lásce", Nela z Joliných otázek často tonula v rozpacích. "Pohádku?" zeptala se Nela potutelně. "Hm, radši o tvojí první lásce." "Vždyť je to nuda," vzdychla Nela. "Není," bránila Jola vidinu zamilovaného příběhu, který mohl být stejně dobře vystřižený z červené knihovny. To si Nela objektivně uvědomovala. "Já už si na ten příběh ani nevzpomínám," přemítala Nela. "Nevadí, já ti budu napovídat," řekla Jola, která si vždycky věděla rady v každé nesnázi. "Byl..." začala Nela, "když já už nevím." "Černooký," napovídala Jola. "Černooký, mladý jako dovede být svět, vysoký, štíhlý. Usměvavý, sympatický, mužný, statečný a..." "Neohrožený," doplnila Jola. "Neohrožený a distingovaný," řekla Nela. "Distingovaný nebyl," nesouhlasila Jola nespokojeně, "tak to není." "Tohle je jiný příběh, dávej přece pozor," domlouvala Jole Nela trpělivě. "Jenže to už není první láska." "Proč by nebyla?" "Protože první láska nebyl distingovaný." "Proč ty vlastně nechceš, aby byl distingovaný?" divila se Nela. "Já chci, aby to bylo o první lásce. První láska je jenom jedna." Nela se nemohla dovtípit, proč Jola na první lásce tolik bazíruje, dokonce se jí zdálo, že se od ní pod pokrývkou nepatrně odtáhla. Nemohla věřit vlastním očím. Nebylo pochyb o tom, že s Jolou začala mávat puberta, v níž jsou často na denním pořádku nevysvětlitelné zvraty v náladách dítěte. Nela v příslušném věku dospívání nebyla jiná... Když do jejich malebného městečka pod Brdy přijel někdy kolotoč, nic nemohlo Nelu zadržet doma za žádnou cenu. K nepoznání změněná pilná školačka mohla oči nechat na černookém chlapci s kučeravou kšticí, který v rozhalené košili poseté lesklými flitry zkušenýma rukama s drahými prsteny obsluhoval střelnici. Nela byla okouzlená jeho odvahou, s jakou se neohroženě pohyboval mezi hrozivě mířícími hlavněmi pušek, hbitostí, s kterou rychle doplňoval sestřelené růže z krepového papíru, jež padaly pod neúnavnou střelbou sebevědomých střelců. Když si chlapec všiml nesměle postávající Nely, jejíž oči si dosud neosvojily pravidla flirtování a byla v nich napsaná veškerá úcta, kterou Nela pociťovala, pozval dívku dál, nabídl jí dokonce, že ji naučí střílet. Nely srdce v tu chvíli poskočilo radostí, když si uvědomila, kolika sokyním mezi spolužačkami vypálila rybník. Váhavě s uzarděním přistoupila, uchopila nabízenou zbraň, zavřela oči a naslepo vystřelila. Štěstí jí přálo, krepová královna květů šla přemetem k zemi. Dodnes si pamatovala hochův pohled plný uznání a začínající vášně se zvláštní jiskrou v zapadlých očích. Přijdeš? Tak zněla jeho jediná otázka pronesená s osudovou vážností. "Ale teď, co říct doma?" pokračovala Nela v příběhu. "Pravdu, když nevíš, nejlepší je říct pravdu," radila Jola. "To bych to schytala," zhrozila se Nela. "Jak to?" chtěla vědět Jola, "když dítě řekne pravdu, tak mu nesmějí nic udělat." "Možná dnes, ty rozumbrado, ale tenkrát byla poněkud jiná doba," vzpomínala Nela nostalgicky, "kdybych řekla pravdu, nepustili by mě už nikdy k žádnému kolotoči." "Babička s dědečkem?" žasla Jola překvapením. Nedokázala si představit, že tyto dvě osoby vyznačující se nyní splňováním každého jejího přání mohly s takovou přísností vychovávat její matku. "Tak ses měla hodit marod a jít za ním místo školy," navrhla Jola pohotově, přičemž dávala nevědomky najevo, jaké praktiky jí nejsou nijak cizí. Nela, kterou zamrazilo, se zeptala: "Nehážeš ty se náhodou také marod?" "Ne, já říkám vždycky pravdu," řekla Jola rezolutně a Nela si s úlevou oddechla. "A líbil se ti?" ptala se Jola. "Já ani nevím, byl jsem prostě mladá," přiznala Nela s odstupem dlouhých dvaceti let, během nichž byla nucená své naivní sny o romantické lásce plné horoucích polibků a vášnivých vyznání pod košatými duby nejednou korigovat. "Já vím, ale jestli se ti líbil?" nedala se Jola odbýt diplomatickou odpovědí, která vlastně nic neříkala. Nela se naklonila nad uvolněně ležící hlavičku a zašeptala do Jolina zvědavého ouška tajemně: "A tobě, dívenko, líbí se nějaký?" Jola po krátkém zaváhání odpověděla slovy, nad nimiž se Nela nestačila divit: "Mně se líbí táta." "Táta?" divila se Nela a dodala s humorem, "chceš mi ho přebrat?" Jola se rozesmála. "Co dáš, když ti ho nepřeberu?" vyjednávala Jola v póze vypočítavé marnivé milenky mající několik ženatých mužů na každém prstu ruky. Obě se nad takovou schopností napodobovat charakter jiných lidí s ne právě lichotivými vlastnostmi daly do smíchu, přesto Nelu lehce zamrazilo při vzpomínce na nesmírně trapné pokoření, které zažila od Rybeny Rybákové, poslední Daliborovy nevěry. Však to také takzvané sekretářce odvedla i s úroky, způsobem, který si chemická kráska rozhodně za rámeček nedala! "Jolo," zvážněla Nela, "které vlastnosti mají větší cenu pro život? Peníze, úspěch, láska, odpovědnost... nebo třeba sex, krátkodobé okouzlení?" "Ty to nevíš?" divila se Jola šokovaně. "Ne, dívenko, ty jsi mě nepochopila. Já chci vědět, co si myslíš." "No láska přece," odpověděla Jola samozřejmě, jako kdyby otázka zněla kolik je jedna a jedna, a hned se se smíchem dožadovala ocenění, "za kolik?" "Za jedna," usmála se Nela, "s hvězdičkou a s obrázkem." "V tomhle já jsem kapacita," řekla Jola sebevědomě. "A co takhle zeměpis, ty kapacito?" připomněla Nela uštěpačně. "Mami, nebuď zákeřná, když jsou prázdniny," našpulila Jola rtíky a zavrtěla sebou v posteli, jak hledala chladnější místo. Kde se vzala celá řada nepsaných zákonů mezi dětmi a dospělými, na jejichž dodržování se Jola odvolávala, Nela nevěděla. Snad s nimi již přišla na svět. "A až skončí?" "Tak skončí, teď jsou," špulila se Jola. "Těšíš se do Mariánek, na hotelovku?" "Když tam bude dobrá parta," zvažovala Jola, "jako dneska, když jsme závodili, kdo sní víc kremrolí a Rolando už nemohl a Alan mu připlácl talíř na pusu! Hahaha!" "Vida, vida," pokývala Nela hlavou, "takže Alan se jmenuje." "Ale já ti to neříkám kvůli tomu, ty jsi zase zákeřná, mami," durdila se Jola. "Vždyť si dělám legraci," těšila dítě Nela, "který kluk se ti líbí nebo nelíbí, do toho ti nebudu mluvit, toho se nemusíš obávat. No tak, dívenko..." Nela Jolu láskyplně pohladila po čele. "Mně se Alan nelíbí, moc machruje," uzavřela Jola po chvíli s dětskou prostořekostí. "Nebude se ti stýskat po Praze?" vyzvídala Nela. "Po Praze ne, ale po tobě a po tátovi. A po mojí postýlce. Jova, mami, já už musím do svojí." Jola spustila lýtka přes pelest postele, upravila si pomuchlanou noční košili, udělala na matku "pápá" a zmizela drobnými krůčky v hale. Vysílená Nela padla naznak na postel, oči zalité slzami dojetí. Strašně ráda by Jolu ochránila před všemi nástrahami světa, které na sotva odrostlé dítě v nastupující dospělosti číhaly, ale tyto první střety s odcizeným světem, který je často nepřátelský, si musela Jola vybojovat sama bez nezištné pomoci rodičů. Jedno se však Nela rozhodla udělat s konečnou platností: skončit svoji milostnou avantýru s Milanem Líbalem, dříve než uzraje k nějakému průšvihu.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 14		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 39		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

jackiesparrow	29.12.2007, 11:16:24

Tak jsem se zas podlouhé době vrátila k tvému Lidu. :) Omlouvám se za tak dlouhou odmlku, ale snažím jsem číst mnoho zanedbávaných autorů. :) Teď k samotnému příběhu. Také jsem nemohla uvěřit, že Jola je stejně stará jako já. Moje výlevy při rozhovoru s mamkou jsou trošku jiného rázu. :D Pár chybek by se v textu asi našlo, ale člověk nemá chuť je hledat, když se to tak pěkně a plynule čte. :) To, co máš v anotaci, ještě pořád platí. :) PS: Myslím, že si Ekyelka popletla Nelu s Jolou a pak i Jola se omylem pod komentář podepsala jako Nela. :) Nebo aspoň mi to tak příjde, ale mohu se mýlit já. :)


ze dne 29.12.2007, 20:44:38
kulkul: A+Ď. To v anotaci 100% platí, hlavně to že seš bystrá. A že čteš díla zanedbávaných autorů, to je super. PS: já to píšu jednou jako z pozice Dalibora, a pak z pozice Nely - tak taky někdy odpovídám na komentáře jako ústy hrdinů, co by asi odpověděli- takže ta Nela se podepsala správně, jenom ty smajlíci jí nejdou...

Šíma	05.11.2007, 20:16:34

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 05.11.2007, 20:13:13* Jasně, já vím, nejdříve bych měl zamést před svým prahem! ;-) Viz. můj koment a onen překlep (jako prase): "navýzat", mělo tam být "navázat"! Omlouvám se! :-D

Šíma	05.11.2007, 20:13:13

Hezký díl, můžu-li to tak napsat (říci)! Je takový odpočinkový a kouzelný. Snad vztah matky a dcery nic nepokazí, uvidíme! Jsem zvědavý, jak to Nela zkoulí s panem Líbalem! ;-) P.S. Našel jsem drobné chybky! Například: >"Já ani nevím, byl jsem prostě mladá,"< "byla", máš tam v onom slovese mužský rod, přestože jde o Nelu! >"A tobě, dívenko, líbí se nějaký?"< Možná by bylo lepší dát do souvětí na konci: "... líbí se ti nějaký?" Vypadá to tak nějak nepřirozeně. >"Vida, vida," pokývala Nela hlavou, "takže Alan se jmenuje."< Konec věty mezi přímou řeči býs mohl ukončit tečkou a pokračování hovoru Tvé hrdinky navýzat velkým písmenem. Tečka se mi zdá lepší, než-li čárka... Podobně postavených vět máš v textu více! ;-) Za Jedna!

naivka nevšední	29.10.2007, 9:43:10

Konečně další díl:-). Hezký, také mám nějaké drobné výhrady (např. dětský úsměv dítěte), myslím, že se možná najde i 15-letá slečna, která si občas v mámině nároči ráda zaraje na "malé mimino", i když to asi není příliš častý jev:-). I tento díl má spád, je čtivý, obsahuje náznak příštích událostí a zároveň neodhaluje příliš mnoho. Až na jazykové drobnosti opět dobré:-).


ze dne 30.10.2007, 9:30:21
kulkul: * Ahoj já chci aby to bylo hezké, chytré a vzácné jako jedna hrdinka ze Špatného románu. A navíc veselé a lidské, a ovšem varující - to je moje vize, muj plánovaný plán... KK-spisovatel

Ekyelka	27.10.2007, 12:42:46

Jsem na tom stejně jako Valenis - Jakmile jsem se dostala k úseku, kde se zmiňuje nová škola, žila jsem v přesvědčení, že Nele je tak sedm, osm let. Pak jsem si přečetla komentáře a došla k pořádnému překvapení. :) Tohle byl první a snad také jediný zádrhel. Musím se přiznat, že "Lido" nečtu pravidelně, nicméně tento text může fungovat i jako samostatná a VÝBORNÁ povídka právě o vztahu matky a dcery. Dokonce i s onou výhradou k infantilním stránkám Nely - nejspíš způsobených nedostatkem užších kontaktů s danou věkovou vrstvou mladých slečen? (tedy ve smyslu znalosti jejich chování a psychiky, nehledejte v tom nic perverzního!) Přeci jen mám neteř v Nelině věku a tak mohu porovnávat... ;)


ze dne 30.10.2007, 9:23:55
kulkul: Ano máte pravdu, chovala jsem se nemožně dětsky jako malá holka. Byla jsem v té rozpálené noci zase sama a bylo mi to hrozně líto. Chtěla jsem někomu udělat radost a nikoho jiného nemám než Jolu. Opravdu se Vám povídka líbí? To jsem ráda, vždyť ani nejsem spisovatelka jako Dalibor potažmo KK, jenom říkám věci jak je cítím a jak se udály. Posílám smajlíky :();(/ Nela.

Valenis	27.10.2007, 10:33:15

Slovo Patnáctilelá mi někde v textu uniklo, takže jsem v tom měla celkem zmatek. Nejdřív jsem si totiž myslela, že jde o dvě sestry a myslela jsem, že Jola chodí tak do školky. :-) To s želvičkou se mi na její věk zdá opravdu dost přehnané. Jinak se mi to líbilo a dobře se to četlo.


ze dne 29.10.2007, 13:40:16
kulkul: Z dřívějších kapitol a komentářů je vidět, kdo je kdo a že jde taky o závažné otázky. Rozpory mezi manžely a nevěrnost lidí. Rozhodující ale je aby se to dobře četlo, jak říkáš. Z toho mám radost. KK

Te Bi	27.10.2007, 9:39:14

Napsáno je to velmi dobře bez jakýhokoli náznaku zaváhání. Moc se mi líbila závěrečná 'tečka', která to pěkně uzavřela a zároveň rozštípla velpůl. Navíc např. slovo "průšvih" jakoby stavělo Nelu do takovýho, řekněme, světla nedospělosti. Ale musím naprosto souhlasit s tím, co už bylo řečeno... Dost mě to vyvedlo z míry a několikrát jsem se musela vrátit ke slovu "patnáctiletá" a ujišťovat se, že mě zrak nešálí. Možná mě ta nepravděpodobná infantilie Joly popudila z toho důvodu, že nejsem tak daleko za onou hranicí 'obdržení občanky'... Nevím, jestli se adolescentní holčina směje "dušeným dětskám smíchem" a pokyvuje "střapatou hlavičkou", stejně tak si nedokážu při nejlepším svědomí představit pozitivní reakci na oslovení "dívenko"... Ale to je nejspíš to jediné, co mohu vytknout. :)


ze dne 29.10.2007, 12:08:45
kulkul: * Velmi dobře komentováno a bez náznaku zaváhání pozornost upřená k tomu poslednímu odstavci. Ostatně každý kdo komentuje "Lido" osvědčuje svůj talent a literární vnímavost. Děkuji KK

amazonit	27.10.2007, 7:33:53

opravdu, opět velmi dobře zachycené, jen si neumím představit, že by se takto chovala patnáctiletá dívka, to je již skoro dospělá slečna, svéhlavá, co myslí na kluky a nehraje si na želvičku, pokud v tomto věku vůbec s matkou mluví:o) ale jinak tvá vysoce nastavená laťka se rozhodně nepropadá dolů:o)


ze dne 29.10.2007, 10:47:58
kulkul: * Ahoj amaz.máš určitě pravdu, už je velká, a já ji vidím pořád jako maličkou, jako tenkrát když mi ji poprvé podali... Mám ji ráda pořád stejně a bojím se o ni, i když umí být často někdy poněkud svéhlavá. Děkuju za čtení. Nela :;()