obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 391000 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Mokro ::

Příspěvek je součásti workshopu: Kolo osudu se pootočilo
 autor Ada Mišková publikováno: 24.10.2007, 16:50  
Tak jsem tedy poslechla, a zadání splňuju jenom velmi volně. Je tu možná jistá ságovitost (5 x A4), je tu skryté kolo osudu a Bůh, který s ním točí... No, ty peníze jsem na to už naroubovat nezvládla, ale je tam zmínka o poště, tak snad se i to počítá 8)
Gratuluju si za každého, kdo dočte do konce.
 

Seděl na zemi a pozoroval prsty svých rukou, o něž se mu opřelo světlo ohně z krbu. Bylo mu chladno, dřevo podlahy studilo, nenašel ale žádnou deku nebo přikrývku, do níž by se mohl zabalit, a tak se musel spokojit s mokrým kabátem, který si svlékl a rozprostřel pod sebe. U jeho chodidel se lámala tma a po stěnách se procházely stíny.
Pršelo už několik dní, noviny mluvily o Božím trestu, o další potopě světa. Voda se už opravdu nestačila vsakovat do rozměklé půdy a ze země tvořila ostrovy. Procházet se znamenalo skákat a vyhýbat se tmavým kalužím, nebo si nasadit holinky, postavit se proti proudu a nechat kal, aby napnul gumu kolem studených lýtek. Ulice byly lemované zrezivělými kostrami deštníků, které silný vítr vyrval z rukou, nebo prostě obrátil naruby a vyvrhl. Lidé se bránili pláštěnkami, které ženám ničily pracné účesy, nakonec ale rezignovali a přestali ze svých nor vylézat úplně. A bylo hůř…
Pan Suchý byl jediný, kdo se rozhodl opustit pohodlí svého bytu a vydat se na cestu, i když neochotně, to si přiznával. Neměl ale jinou možnost, pokud chtěl konečně přijít na kloub dopisu, který dostal právě před sedmi dny, kdy se začalo zatahovat nebe.
To ráno se vzbudil – a bylo to totéž ráno, které zažil už tolikrát. Oblékl se, vzpomněl si, že za přepážkou teď sedává paní Sudá, a raději si přejel vlasy hřebenem, i když to v zásadě nebylo zapotřebí, protože jich měl právě tolik, aby mu stačilo sklonit se a zatřást hlavou. Když byl hotový s přípravou na cestu, posadil se na kuchyňskou židli a složil ruce do klína. Seděl. Slunce za oknem prolézalo mezi větvemi stromů a pan Suchý čekal, dokud je neuvidí před sebou. Šplhalo a přeskakovalo z listu na list, neskutečně pomalu se plazilo po kmenech olší k zemi, a on pořád seděl, tak jak byl, oblečený, v klobouku a kožených rukavicích, seděl a nehýbal se s očima upřenýma šikmo ven před dům. Možná si i na chvíli zdříml, když pak ale odlesk slunce ve skle okna natrvalo zmizel a žlutá skvrna tepla si začala prorážet cestu do nitra země, ozval se zvonek u dveří. Za nimi stál listonoš.
Pan Suchý sebou trhnul, přestřihl myšlenku na stehna paní Sudé a šel otevřít.
„Dobrý den, pane Suchý. Vy se někam chystáte? Mám štěstí, že jsem vás ještě zastihl doma. Mám pro vás doporučený list.“
„Dobrý den. To je náhoda – já… Já vás právě vyhlížel z okna, totiž… jdu do města a tak jsem chtěl počkat, jestli mi nenesete nějakou složenku, žee že bych hned jako skočil na poštu a zaplatil. Ale asi jsem se nějak zamyslel nebo co, protože jsem vás neviděl přicházet. Šel bych vám jinak naproti.“
„Složenky jsem vám hodil do kastlíku, pane Suchý, tak jako dycky,“ řekl listonoš a začal vytahovat z brašny tmavě hnědou obálku. „Taky nejsem rád, že jsem musel tu strašnou spoustu schodů k vám nahoru, ale povinnost je povinnost, šak to znáte. Tady mi to prosím podepište.“
„Tady?“ řekl udivený pan Suchý, který nebyl vůbec zvyklý dostávat doporučená psaní, a vzal do ruky nabízené pero.
„Přesně tam,“ řekl pošťák a zabodl prst doprostřed papíru.
Po dalších zdvořilých úsměvech a rituálech s perem se tmavě hnědá obálka ocitla v rukou pana Suchého. Zavřel dveře a vrátil se na své místo v kuchyni. Židle byla ještě teplá, toho si ale nevšímal, byl plně zaměstnaný sundáváním kožených rukavic a lustrováním podivného dopisu. Hledal jméno odesílatele, na hnědi papíru ale kromě jeho adresy psané černým inkoustem písmem, které neznal, nebylo nic. Místo známky jen rozmazané kulaté razítko. Pan Suchý se natáhl pro nůž a jedním pohybem obálku roztrhl.
V rádiu právě hlásily odpolední přeháňky, a paní Sudá horečně vzpomínala, jestli má v kabelce, proboha kterou si to vlastně ráno vzala?, skládací deštník. Včera byla u kadeřníka – jako každého posledního, aby byla připravená na další pravidelnou návštěvu pana Suchého u své přepážky. Pokaždé jí spolu se složenkami podstrčil okýnkem i stírací los s delfínem, který koupil v trafice přes ulici, a zašeptal: „Jednou vyhrajeme, paní Sudá, a pak to spolu roztočíme…“
„S mým štěstím tak leda až naprší a uschne,“ odpovídala polichoceně a zastrčila delfína do kapsy modrého saka, které si pro tu příležitost pravidelně oblékala, nebo je nechávala elegantně přehozené přes opěradlo kancelářské židle.
Dnes ale delfín nepřiplul.


Předpovědi v rádiu nelhaly a odpoledne se skutečně trochu zatáhlo. To ale ještě nutně nemuselo znamenat déšť. Pan Suchý by byl jedině rád, neboť déšť nesnášel, jak se dalo předpokládat; a jak se rozpomněl, musel ještě honem na poštu, kde čekala paní Sudá a její nová trvalá na pravidelnou dávku vzrušení. Kolem okna prolétla černobílá straka, aby se pustila kolmo dolů a zmizela v téže díře, kam ráno tiše zapadlo slunce. Ani jeden ani druhý se už nevynořil.


Další týden jako by nebyl. Přetáčel se jako film na tmavém pozadí, každý večer tma, každé ráno tma. Ve dne tma. Paní Sudá zesmutněla a vzala si dovolenou stejně jako další ženy, které ještě doufaly, že se jejich drahý účes uplatní, ať už jakkoliv, a nechtěly jej proto hned muchlat pod kapucami bund.
Zvedl se vítr a zohýbal těla olší pod oknem pana Suchého. Zubaté listy zčernaly, kroupy je srážely s větví v chumlech, které se chvíli marně bránily opustit svou výšku, než přiznaly, že i dálka může lákat, a nechaly se zanést pod sousední strom. Nebe bylo hnědé stejně jako nešťastná obálka, jejíž zbytky se válely v proužcích po kuchyňském stole. Pan Suchý srostl se svou židlí. Kožené rukavice ležely s prsty propletenými vedle jeho nohou, několikrát dokonce nervózně přišlápl špičkou v polobotce jeden nebo druhý měkký malíček. Někde v koutě kuchyně se předla bílá pavučina, pavouka ale vidět nebylo. Pan Suchý pokyvoval hlavou do rytmu kapek, které sedaly na parapet, a snažil se přemýšlet. Nějak se ale nemohl soustředit, což pokládal v tomhle kraválu z ulice za přirozené. Na chodníku mezi prázdnými popelnicemi totiž právě začala pobrekávat hladová kočka.


Paní Sudá se rozhodla, že to už nemůže vydržet. Byl pátek a čtvrtý den v jednom kuse lilo. Nejdřív si usmyslela, že si bude užívat volna, a tak svolala všechny své přítelkyně, aby zjistila, že žádná z nich nehodlá – stejně jako ona – vytáhnout paty z domu do toho hrozného a otravného počasí. Posledních pár hodin proseděla na gauči s magazínem v klíně, jak ale číst v takové hrozné a otravné tmě? Paní Sudá byla pochopitelně hrozně otrávená, a proto se začala zaměstnávat něčím, co jindy taktně přecházela jako nevyhovující a nemoderní způsob zábavy, snad proto, že k němu prostě neměla dostatek prostředků. Paní Sudá začala přemýšlet.
Nejprve nakrabatila čelo úsilím přijít na vhodné téma, kterým by usměrnila tok svých myšlenek. Ponořena do úvah odhodila magazín na leštěný stolek, ten ale minula a časopis se rozevřel na koberci na stránce tučně nadepsané „Pozitivní účinky mořské soli na vaši pokožku“. Paní Sudé se hlavou prohnalo stádo delfínů. Usmála se.
„Rózinko, to jste vy?“ zašuměla do sluchátka telefonu, „Víte, jen mě napadlo, že jsem vás zapomněla upozornit, že jsem dlužna, tedy abych vám to vysvětlila, já nejsem dlužna, ale zrovna nebyly drobné, a tak mi nezbylo nic jiného než… Přišel snad tenhle týden pan Suchý se složenkami? Víte já, oni nebyly drobné, a tak jsem mu nemohla vrátit - dvacet dva korun padesát haléřů to bylo myslím, někam jsem si to zapsala, na papírek, nechala jsem vám ho na stole. Já jen, jestli jste si všimla a vrátila mu, totiž panu Suchému samozřejmě, já mu to slíbila doplatit, až příště přijde a nerada bych, aby to zůstalo nevyřízeno. Víte, já…. Cože? Aha. On nepřišel.“
Paní Sudá položila sluchátko a vrátila se ke gauči. Zdvihla magazín, posadila se, upila něco studené kávy z reklamního hrnečku a zahleděla se před sebe. Magazín jí zůstal ležet v klíně. Nikdy si nevšimla, jak je ta Róza vlastně hrozně, ale opravdu hrozně otravná…


Potopa světa se přiblížila. Pan Suchý, srostlý ke své židli, se už sedmý den nepohnul; bylo pondělí, a z okna bylo vidět listonoše v rybářských botách, jak kličkuje mezi líny a mřenkami, které se usadily na dvoře. Bouchly domovní dveře, bylo slyšet žbluňknutí a za chvíli pan listonoš vyběhl s brašnou na zádech a dopisním nožem v ruce, aby otevřel perlorodku, kterou našel přichycenou ze strany na kluzkých schránkách. V bytě o patro výš nadávala právě paní správcová svému choti, aby neseděl jak pecka a šel konečně hledat poklad, o němž jí vyprávěl pradědeček, když byla ještě děcko, a který měl připlavat v obrovské zelené láhvi dírou v zídce za domem, kterou se k tomu účelu už před dvěma dny rozhodla sama probourat. Pan správce zamumlal něco o blázinci a čarodějnicích, za chvíli ho ale pošťák, který se rozhodl jen tak pro jistotu propátrat ještě zbytek přízemí a sklep, zastihl, jak k díře, kterou se do zahrady skutečně tlačil proud špíny, umě připevňuje podběrák.
Pořád ještě pršelo, většina olší přišla o své kmeny a černé listy teď plavaly se stonky ponořenými pod kalnou hladinu jako bójky. Pan Suchý přišlápl špičkou boty měkkou rukavici a vzdychl. Nedá se vlastně dělat nic jiného, než zjistit, co má tohle všechno vůbec znamenat. Trochu se zavrtěl, čímž donutil židli, aby se správně natočila, a začal k sobě skládat útržky dopisu.


Přesně v šest hodin bouchly domovní dveře znovu. Pan Suchý se nadechl vlhkého vzduchu a vyhrnul si límec, aby ho chránil proti ostrému větru. Cestičku k domovní brance vidět nebylo. Udělal první krok a chladná voda mu olízla kolena, zbytek těla zmizel ve tmě. Pouliční osvětlení jen poblikávalo, koruny olší se tvářily jako ruce vymrštěné zpod hladiny. Pan správce právě vybíral svůj úlovek, za celý den se dočkal několika lahví od piva, ta zelená s pokladem se ale někde opozdila. Přidřepl na rybářskou stoličku, čímž se potopil až po pás, a vyčkával dál.
Pan Suchý s odporem rozkýval nohy k dalšímu pohybu. Když došel až k brance a ven na ulici, měl pocit, že voda o něco opadla, nebyl si ale jistý, zkřehlé nohy už nevnímaly nic jiného než zimu. Rozhlédl se, aby si ujasnil kudy jít dál, ulice totiž dávno nevypadala tak, jak si ji pamatoval – s úpravnými trávníky u bílých domků a květinovými záhonky, což ho ale nijak nevyděsilo, a pak se popaměti pustil do kopce proti proudu. U popelnic, které míjel a kde před několika dny slyšel pomňoukávat kočku, seděla mořská panna a zpívala. Hlavou mu projela myšlenka, že snad už tehdy nevědomky naslouchal volání stvoření, které s tváří otočenou proti živému plotu topilo slunce v prohlubni v zemi pod jeho oknem, a otřásl se hnusem.
U parku byla hladina pokryta cáry rozmoklých novin, písmenka, která se už začínala stírat, slibovala a volala o pomoc. Pan Suchý je pomalu jako lesklé zelené řasy rozrážel rukama, pár stránek se mu ale přesto přilepilo k šosům kabátu a on je s sebou vláčel dál, dokud nezakopl o lavičku skrytou ve vodě až po okraj oprýskaného opěradla, a neupadl.
Mezitím se na nebi nad kostelem objevily první bílé hvězdy. Paní Sudá je pozorovala skrz květované záclony, jako hypnotizovaná hledala polárku, o níž do té doby, pokud si správně vzpomínala, neměla ani nejmenšího tušení. Když malinko otočila hlavou, aby si ulevila od bolesti, která se jí usadila za krkem, viděla, no ano, nemohla se plést, viděla pana Suchého, jak si razí cestu vodopádem, který se proti němu valil z kamenných schodů vedoucích na náměstí. Opíral se o ledové zábradlí, plstěný kabát nasáklý mokrem jej stahoval k zemi, pan Suchý se ale, jak se zdálo, nevzdával a za několik okamžiků se jí ztratil z očí.
Rozhodla se ještě dřív, než odtrhla pohled od vodní hladiny. Oblékla si svůj nejlepší koupací plášť a na hlavu nasadila – trvalá netrvalá – koupací čepici. Sáhla po kabelce, pak se ale rozmyslela a vyskočila ladnou šipkou z otevřeného okna.


Seděl na zemi a pozoroval prsty svých rukou, o něž se mu opřelo světlo ohně z krbu. Bylo mu chladno, dřevo podlahy studilo, nenašel ale žádnou deku nebo přikrývku, do níž by se mohl zabalit, a tak se musel spokojit s mokrým kabátem, který si svlékl a rozprostřel pod sebe. U jeho chodidel se lámala tma a po stěnách se procházely stíny…
Nakonec přece jen dorazil na místo. I když bylo pár momentů, kdy se přemáhal, aby vydržel na nohou a nepoddal se vodě jako mnoho jiných, jejichž svítivé obličeje míjel, dokázal se vydrápat až sem na vrcholek kopce, kde před sto lety stála šibenice. Posledních pár metrů bylo nejhorších. A pak ten provazový žebřík, ten ho v jeho letech opravdu potrápil. Když se konečně dostal na palubu, nebyl už problém najít svou kajutu podle světla a tepla, které ho vábilo. Nejprve se vyzul z polobotky, druhá zůstala vězet v bahně města, a stáhl si promočené ponožky. Teprve pak si uvědomil tu strašnou zimu, kterou měl v sobě, a vysvlékl se z těžkého kabátu. Ze šosů mu stále kapala voda. Všechno mu trvalo nějak dlouho, dlouho civěl do ohně, dlouho mu nastavoval dlaně, než byl zase schopen hýbat prokřehlými prsty. Kožené rukavice zůstaly ležet pod teplou židlí v kuchyni.
Byla to obrovská loď. Voda musela stoupnout o dobrý metr, než se vůbec dobelhal ke kormidlu a nejistě přikázal zvednout kotvu. Bál se, že nebude nikdo, kdo by jeho rozkaz splnil, když ale uslyšel drhnutí kovového řetězu o tělo lodi, poněkud se uklidnil a rozhlédl se do krajiny. Trochu ho zmátlo, že tam nebyla.
Čím déle tam tak stál, rostl. Jednu ruku položil na kormidlo, druhou zastrčil do kapsy kalhot, stačilo jen pomyslet a na rameno se mu posadila straka. V kajutě našel večeři, trochu nahnilých brambor, to ale nevadí, hlavně že je tady to víno. Obrovská láhev a obrovská sklenička. Uspořádal si malou hostinu, teď už s chladnou hlavou polehával na svém kabátu, z něhož pomalu ke stropu z trámů stoupala pára. Vzpomněl si na slunce, najednou mu ale oheň přišel milejší. Připadl na všechna ta parná léta, která prožil, na desítky propocených košil a utrhaných knoflíků, jejichž rozepínáním se nenamáhal, když běžel po molu jezera. Uvědomil si, jak nesnadné bylo vyhnout se lepkavému pocitu horka a jak jednoduché je uhasit oheň, nebo prostě odejít z místnosti. Vzpomněl si na denní světlo, v jehož odlesku si připadal tak směšný se svým prasečím nosem a tupýma očkama, která tak dovedně přikryla tma. Potichu se zasmál a dolil si skleničku. Potom se zasmál nahlas. Nic, ale vůbec nic mu tady nechybí.


Prospal pár hodin, možná i dnů, když vezmeme v úvahu, že celý týden proseděl na kuchyňské židli. Na stole ho čekala mísa s ovocem, snědl jablko, oloupal si pomeranč a slupky hodil do krbu. Vylétlo pár jisker, jejichž vůně přebila zatuchlý pach plísně na mokrém dřevě, a které alespoň o něco projasnily mlhu stoupající z černého kabátu. Pan Suchý jej zvedl ze země a protřepal. Ze stále ještě vlhkých šosů se uloupla poslední šupina novin, podle slov „zpívání v dešti“ pocházela zřejmě z kulturní rubriky některého z deníků. Trochu zalitoval, že si už nikdy nebude moci přečíst sportovní výsledky, pak ho ale napadlo, že vlastně o nic nemůže přijít, protože sport spolu se vším ostatním – koženými rukavicemi, olšemi a poštou – patří minulosti, a papírek zmuchlal a zahodil. V jedné z kapes našel izolepou poslepované proužky doporučeného dopisu. Znovu prolétl očima těch pár řádek a potřásl hlavou. Tak to byla přece jen pravda pravdoucí. Každé slovo… Každé? Pohled mu padl na větu, která začínala souslovím Žena tvá. To ale nevadí, řekl si a vyšel z kajuty obhlédnout situaci. Do napnutých plachet se opíral vítr a nutil koráb k rychlému letu, což ale nebylo vůbec zapotřebí, protože neexistovalo žádné kupředu, žádný cíl. Jakmile kázal spustit plachty a loď o něco zpomalila, na pravoboku se, hluboko pod ním, objevili delfíni. Skákali radostně proti zpěněným vlnám a pana Suchého, když je pozoroval s lokty opřenými o chatrné zábradlí, napadlo, je-li ta voda dole slaná nebo sladká. Ta, co padala z nebe, rozhodně žádnou chuť neměla.
„Na tom přeci nezáleží!“ zavolal na něj největší z šedých delfínů, ten v koupací čepici.
„Paní Sudá?“ zamžoural na něj pan Suchý s údivem, strhl z dveří kajuty pruhovaný kruh a hodil jej mezi delfíny. Žena tvá… bušilo mu ve spáncích.
Paní Sudá se na pana Suchého zářivě usmála a strhla si koupací plášť. Ve tmě se zabělela růžová stehna.


Všude voda, spousta vody, moře vody a tma. Nad tím vším hvězdy, ta nejjasnější – polárka. Jen na jednom kousku země bylo dosud vidět zemi. Malý výsek s popelnicí, u níž ještě zpívá mořská panna, a kamenná zeď, v jejímž středu je otvor, kudy se nepřestává valit špína. Pan správce mává rukama nad hlavou a potápí se, aby našel manželku, pro niž vyseděl tajemství. Konečně se dočkal zelené láhve, z níž je ještě cítit alkohol. Má ale trochu strach, aby si ženu zase nepohněval, není si totiž jistý, jestli našel správně. Bude za poklad považovat pomuchlaný kus poslepovaného dopisního papíru, z něhož nelze díky zbytku vína přes červené fleky přečíst víc než poslední větu?
Jeho obavy byly liché.
„…Potrvají vody nad zemí sto a padesáte dnů,“ slabikovala paní správcová a byla nadšená.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 74 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 JAB 15.03.2008, 10:40:25 Odpovědět 
   Zajímavé podobenství s působivou lyrikou a osobitou poetikou.
 Nancy Lottinger 26.11.2007, 14:06:07 Odpovědět 
   Tak si gratuluj, dočetla jsem. I když jsem si asi trošilililinku s Šímou zdřímla...

Kola se opravdu potočila, na začátku mi tpřišlo dost konkrétní, potom spíš na domýšlení... Jak jsem ti už nejednou řekla, umíš to pěkně vykreslit :-)

No, a dlouhé to doopravdy bylo, když měl problém i Šíma :-)
 ze dne 26.11.2007, 18:12:31  
   Ada Mišková: Díky, Nancy...netušila jsem, že jsi takhle odvážná 8)
Já vim, vždycky začnu jakože povídkově, a pak do toho spadnu... musím holt trénovat... Díky moc!
 Nikopol 25.10.2007, 16:56:26 Odpovědět 
   Za mě si tedy rozhodně nepogratuluješ...
 ze dne 29.10.2007, 17:16:40  
   Ada Mišková: Nevadí... A kam až se to zvládlo? Nebo spíš - proč se to nezvládlo do konce? Ráda si vyslechnu kritiku. Díky
 Valenis 25.10.2007, 14:02:29 Odpovědět 
   Mě se to líbilo, jen bych možná doporučila trochu odlišná jména hlavních postav. Suchý - Sudá....nejdřív jsem se spletla a místo paní Sudá jsem četla Suchá.
 ze dne 29.10.2007, 17:15:25  
   Ada Mišková: Moc děkuju za komentář... A omlouvám se, že ti volba jmen způsobila takové problémy 8) Nicméně jsou podle mého v textu důležitá - i svým významem. A tahle podoba nebyla náhodná.
Díky
 Šíma 24.10.2007, 20:20:26 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 24.10.2007, 20:08:48

   A neříkám to? Mikrospánek! ;-) Ale to neznamená, že jsem spal jen díky textu a zpracování Tvé povídky, za celý den je jeden utahaný až běda! ;-)

Neboj, ještě se na to někdy vrhnu, třeba přes den! Potopy jsou mé hobby, spolu s bouřemi, výbuchy sopek a zemětřeseními!

Noe to vyhrál, narozdíl od ostatních... :-D Ať už ten "Biblický", nebo Tvůj! Hezký večer!
 Šíma 24.10.2007, 20:08:48 Odpovědět 
   Ty brďo, ty bylo ale dlouhéééééééééééééééé! :-D

Docela zajímavá potopa s deštivou atmosférou (sice občas mírně uspávající)! Ale dočetl jsem! ;-) Takže kola dějin se pootočila a Bůh seslal na nás hříšníky novou potopu? Asi jsem si malinko "zdříml", ale odkud vzal pan Suchý tu loď? Možná to byl mikrospánek, být to na silnici, tak jsem už dávno mrtvý! Známku? Něco mezi Jedna a Dvě!

P.S. Plavu jako zednická sekera, ještě že nefiguruju ve Tvé povídce, dozajista bych se utopil! ;-)
 ze dne 24.10.2007, 20:13:43  
   Ada Mišková: Dostal přece dopis, ve kterém se dozvěděl, že je novým Noem (je to tak správně vyskloňované??) - to si ovšem bystrý čtenář musí domyslet...
Jsem ráda, že jsi úspěšně prokousán, omlouvám se za případné uspávání (trochu mě to mrzí, ale přičítám to taky večerní hodině).
Neboj, topili bysme se spolu 8-)
Díky moc za koment... A teď jdi na něco "svižnějšího"...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Král mrtvých
Alitoc
Nikdy nelži!
Tonyend
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr