|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 29 ::
 Annún |
publikováno: 27.10.2007, 7:18
|
Dnes si dáme trochu romantiky a něžného dvoření, vždyť to k lásce patří. A když člověk čeká kvůli něčemu důležitému na určitou dobu, tak proč ten čas, jenž mezitím zbývá prakticky nevyužít.
Tak co se v dnešním díle asi stane?
Bude William Jenny nadbíhat a dobívat její srdce?
Podaří se mu nabourat její ochranou hradbu?
Čím pak asi William Jenny překvapí?
Tak to se dovíte po přečtení této části. |
| |
|
|
Část 29. – Vyčkávání.
Druhý den ráno se sešli opět v její pracovně, kde spřádali společnou past na banditi, upřesňovali určité drobné detaily a dohodli se na termínu, kdy svůj plán provedou. Když tohle všechno probrali, Jenny vzala do ruky pergameny a pustila se do psaní několika zpráv. Dvě byly určeny pro její vyzvědače, kteří pak měli informace, jež listina obsahovala, nenápadně rozhlásit tak, aby se donesly až ke Gerikovi. A jeden byl určen pro krále Kornela, v němž ho žádala o slíbenou pomoc, a oznámila mu, kdy jí bude zapotřebí. Aby vojenská posádka byla v čas na místě, až přijde den nalíčení jejich pasti. Když dopsala dopisy, pečlivě je složila a zapečetila. Potom je předala poslům, kteří je odvezli k určeným cílům.
Potom už měla Jenny dá se říci volno, a tak toho William využil a zeptal se jí, zda by ses ním nechtěla projet na koni a trochu ho provést po okolí tvrze. Jenny váhala jen chvíli, neboť si nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad být s Williamem sama po tom, co se přihodilo onehdy v noci. Pak si řekla, že projížďka na koních jí snad nijak neublíží, a tak souhlasila.
*
Došla se převléci do svého jezdeckého oděvu a potom se sešla s Willem ve stáji. Ten zatím připevnil ke svému sedlu srolovanou deku a do brašny uložil láhev vína a nějaké jídlo, co si vyžádal od místní kuchařky, neboť se rozhodnul, že by si mohli při vyjížďce udělat i malý piknik. Jenny se ve stáji objevila asi tak za dvacet minut. Měla na sobě obyčejné hnědé jezdecké šaty a vlasy si spletla do pevného copu. Vyvedli koně na dvůr, nasedli a vyjeli po hlavní cestě z tvrze směrem k lesu. Démon a Willův vypůjčený kůň se cvalem hnali prašnou cestou skrz ves a pak těsně před lesem zabočili na louku. Nehnali koně do zběsilého tempa, jeli pouze vycházkovým krokem a kochali se okolím. Vítr jim hladil tváře, slunce jasně zářilo z blankytně modrého nebe, luční kvítí vonělo a vzduchem se neslo trylkování ptáků. Projížděli se po louce i v lese a vychutnávali si ten krásný slunný den. Asi tak za hodinu a půl se dostali k rybníku, od kterého byla vidět skrz stromy Lirijská tvrz. Kdyby jeli rovnou, byli by u něho za chvíli, ale oni to vzali velkým obloukem a dorazili k němu z druhé strany. Zastavili se u něj. Hladina rybníku se díky mírnému větru čeřila a rákosí, v některých místech na jeho břehu, se kymácelo ze strany na stranu a tiše ševelilo. Drobné vlnky se třpytily ve slunečním světle, a na nich je pohupovaly dvě rodinky divokých kachen a pár bílých labutí. Bylo tam nádherně. Will seskočil z koně na zem a vzal ho za uzdu. Jenny ho následovala. Oba stáli na nízké trávě u břehu rybníka a dívali se na přírodu kolem sebe.
"Je tu krásně." Pronesl najednou Will.
"Ano, je to mé oblíbené místo. Ráda sem chodím přemýšlet nebo když je mi smutno. Tady mě stesk vždy přejde."
"Vůbec se tomu nedivím, že to zde máte ráda, je tu takový zvláštní klid."
"Ano, máte pravdu." Přitakala znovu.
William pustil otěže a přistoupil k sedlu a sundal z něho deku. Pak s ní zaklepal, aby se rozvinula a položil ji na měkkou trávu.
"Co to děláte, Williame?"
"Rozprostírám deku, pokud jste si nevšimla."
"Všimla, nejsem slepá, ale proč?"
"Co byste řekla na piknik?"
"Piknik? O ničem takovém jsme spolu nemluvili."
"Ano, já vím. Přesto jsem si dovolil s sebou vzít něco k snědku a k pití."
Jenny nevěděla, co na to říci, trochu ji tím překvapil. William se na ni přívětivě usmál.
"Odmítnete mé pozvání a nebo ho s potěšením přijmete?"
Váhala, zda přijmout tuto nabídku či ne.
"Nu dobře," znělo to dost rozpačitě. "Najím s vámi."
"Tím mi uděláte velkou radost, má paní. Prosím udělejte si pohodlí." A ukázal rukou na kostkovanou deku rozloženou na zemi.
Jenny se usadila na jednu stranu deky a Will se vrátil k sedlu na svém koni. Odepnul brašnu na jeho boku a donesl ji k ní. Zalovil v brašně a před Jenny postavil láhev vína, dva kovové pohárky, chléb, sýr a uzenou šunku. Brašnu odložil stranou a posadil se na proti Jenny.
"Víno?" zeptal se a přitom otvíral láhev naplněnou rubínovým nektarem.
"Ano, prosím."
Vzal pohárky a nalil do nich víno a postavil je před ně. Uzavřel láhev, aby se nevylila, položil ji na zem, jeden pohárek si vzal a druhý podal ženě, jež byla usazena naproti němu. Jenny pohárek přijala.
"Na vás, Jennyfer." Pronesl přípitek, než si usrknul.
"Na to, ať se nám vydaří náš plán." Vyřkla na oplátku přípitek Jennyfer.
Pak se oba napili ze svých pohárků. Když byli prázdné, odložili je stranou. William vyjmul dýku z pouzdra u svého pasu, uchopil chléb a uříznul dva krajíce.
"Co si dáte, má paní? Co vám mám ukrojit?" zeptal se s úsměvem. "Šunku nebo sýr?"
"Obojí, pokud budete tak laskav, Williame."
Podal jí tedy krajíc chleba a odříznul pro ni plátek šunky a kousek sýra. Sobě ukrojil totéž. Potom odzátkoval víno a dolil jim pohárky.
Jedli v tichosti, kochali se klidem, který u rybníka vládnul, a sem tam po sobě hodili letmý pohled. Když dojedli William sklidil zbytky jídla a uložil je zpět do brašny.
"Jste dostatečně syta, má paní?"
"Ano, ale prosím, Williame, přestaňte mě oslovovat má paní. Nehodí se to, a přivádíte mě tím do rozpaků."
"Jak si přejete, Jennyfer." Odmlčel se, vrhnul na ni šibalský pohled a řekl. "Opravdu jste dost nasycená? Nevešel by se vám do žaludku ještě kousek něčeho sladkého?"
"Jak to myslíte?"
"Měl bych tu pro vás takový malý zákusek."
"Vy žertujete."
"V žádné případě. Určitě vám bude chutnat. Je dobrý a hříšně sladký jako med." Lákal ji vábivě ztišeným hlasem na dobrotu, jež zatím ukrýval ve své brašně. "Tak co? Dáte si?"
Jenny to lákalo, a přesto nevěděla, zda má přikývnout či nikoliv. Ale zvědavost v ní nakonec zvítězila a ona přikývnula.
"Ano, dám."
William se vítězně usmál.
"Dobře, tak zavřete oči."
"Proč?"
"Neptejte se a jen je klidně zavřete. Prosím."
Něco se jí nelíbilo, protože nevěděla, co má sir William za lubem, ale přesto zavřela oči a čekala, co se z toho vyklube. Nic neviděla, a tak poslouchala zvuky, které se kolem ní ozývali.y Slyšela šustění plátěné brašny a zvuk toho, jak z ní něco vyndával a pokládal to na deku. Pak zaslechla mlaskavý zvuk a lehké cinknutí.
"Už to bude?" zeptala se netrpělivě.
"Ještě malý okamžik."
Will připravoval své sladké překvapení. Otevřel dózičku s medem, zanořil do něho lžičku, a potom táhnoucí se zlatavý med nanesl na koláč, který držel ve své ruce. Odložil lžičku a olíznul si kapku medu z prstu, jež mu na něm ulpěla.
Jenny začínala být nervózní, když nevěděla přesně, co sir dělá. Cítila, že se deka pohnula a napnula, jak si k ní William přisednul. Byl blízko, až moc blízko na její v kus. Neklidně si pohrávala s látkou svých šatů a nepatrně se kousala do spodního rtu. Will si toho všimnul a to poznání ho potěšilo, neboť bylo jasně vidět, že v jeho přítomnosti není tak vyrovnaná, než jak se snaží dávat najevo. Natáhnul ruku s koláčem k jejím líbezný rtům.
"Nechte zavřené oči a pootevřete ústa, Jennyfer."
"Cože?" Hlas se jí při jeho výzvě zadrhnul. "Proč... bych to měla udělat?"
"Neptejte se, nebojte se, důvěřujte mi a udělejte to. Prosím." Požádal ji melodickým hlasem.
Jenny jen naprázdno polkla. Ta statečná bojovnice nyní vypadla roztřeseně a možná i vyděšeně. Bylo vidět, že něžné svádivé hry mezi mužem a ženou jí moc neříkají. Byla tak roztomilá v tomhle svém rozpoložení. Pak přece jen lehce a opatrně pootevřela ústa. William jí do nich pomalu vložil kousek koláče.
"A teď skousněte."
Udělala, co po ní chtěl, a ukousla část té věci. V ústech cítila sladkou chuď medu a mezi zuby zakřupání sekených ořechů. Otevřela oči a zahleděla se nevěřícně na Willa. Ten ji pozoroval bystrým pohledem a čekal na její reakci. S chutí přežvýkala sousto a polkla ho.
"Chutná?"
"Ořechový koláč s medem? To je mé oblíbené. Jak jste to věděl?"
"Někdo mi napověděl?"
Jenny se vědoucně pousmála. Ani jí nemusel říct, kdo byl tou jistou nápovědou, protože v kuchyni pracovala jen jedna osoba, která o její slabosti pro ořechy a med věděla. Meryen.
"Proč jste to udělal?"
"Chtěl jsem vám udělat radost."
"Vážně?"
"Ano."
"Proč vám to nevěřím? Chcete na mě udělat dojem nebo mě svést?"
"Možná obojí. Daří se mi to?"
Polkla a zdála se být nervózní, když odpověděla. "Ne," znělo to nejistě a ještě při tom sklonila oči dolů, aby jí do nich neviděl. Pak si od něho vzala zbytek koláčku a vložila si ho od úst, aby ho s chutí dojedla. Jak se do něj s požitkem zakousla, tak jí med ulpěl na rtech. Rychle si je olízla a pak i špičky prstů. Pozvedla oči a spatřila, jak ji Will bedlivě z blízka pozoruje. V očích mu plálo něco zvláštního, co jen těžko dokázala popsat.
Sledoval ji. Každý její sebemenší pohyb prstů, růžového jazýčku a krásně vykroužených úst. Vůbec neměla ponětí, jak ho ten pohled na ní rozpaluje.
"Proč na mě tak hledíte? Jako by jste mě nejraději snědl."
"Máte pravdu, rád bych to udělal." Pronesl zastřeným hlasem.
Natáhnul ruku a zlehka se dotknul její tváře a palcem přejel po jejím hebkém spodním rtů. Tolik ho vábila, až ho to bolelo. Jenny si najednou připadala jako omámená jeho dotekem a jen sledovala, jak se k ní naklání a jeho rty se přibližují k jejím.
"Jennyfer," špitnul jeho hlas těsně před tím, než se jejich rty spojily v něžném polibku.
Nebránila se, jen zavřela oči a nechal se unášet krásným pocitem, který v ní ten polibek vyvolával. Will vzal do dlaní její tvář a lehce si pohrával s jejími ústy. Chutnala tak hříšně a sladce po medu a ořeších. Nejdřív jen jemně ochutnával její rty a potom si vyžádal hlubší políbení. Přesunul své ruce z její tváře, objal ji a přitáhnul k sobě, až se jejich oděné hrudě k sobě těsně přitiskly. Najednou ucítil, že Jenniny ruce ho objaly kolem krku a ona mu začala na polibek odpovídat a to velmi náruživě. Líbali se, a čas jako by se v ten okamžik zastavil. Pak se William chtě nechtě musel od ní odtrhnout. Tichým zamručení zaprotestovala, že se od ní odtáhnul. Stále měla zavřené oči a její rty byly naběhlé od jeho polibku a zvaly ho k dalšímu hříšnému klaní.
"Williame," vzdychla rozechvěle a pootevřela zasněné oči. "Polib mě."
Díval se na ni a všechno v něm křičelo, aby vyslechl její prosbu a opět se zmocnil jejích svůdných rtů.
"Bože stůj při mně." Uvolnil jednu ruku a pohladil její vlasy spletené do copu. "Tak moc chci, ale jestli tě ještě jednou políbím, tak nebudu mít sílu přestat, a mohlo by dojít k něčemu, na co teď není v hodné místo ani čas. Nezlob se na mě."
Objal ji a přitiskl k sobě tak, že si položila hlavu na jeho rameno. Cítila, že je celý napjatý a chvěje se touhou stejně jako ona. Chápala, že má pravdu, a byla mu vděčná za to, že se dokázal ovládnou a zastavit se dřív, než by učinili něco, čeho by mohli později litovat, protože kdyby chtěl pokračovat, ona by neměla sílu ho zastavit.
"Já se nezlobím." Odtáhnula se od něho tak, aby se mu mohla zahledět do těch jeho oříškově hnědých očí. "Naopak ti musím poděkovat."
"Za co pro boha?"
"Že si nezneužil situace, když se ti nabízela možnost."
Přiložil jí dlaň na zrůžovělou tvář. "To bych nikdy neudělal, protože mi na tobě záleží. To mi můžeš věřit. I když, pravda je ta, že když jsem tě poznal, nikdy bych si nemyslel, že tohle řeknu. Přesto tomu teď tak je," a něžně ji pohladil po líci.
"Asi bychom už měli jít."
"Asi ano." Přitakal souhlasně Will a pustil ji z objetí.
Vstal z deky, podal Jenny ruku a pomohl jí na nohy. Rychle si dlaněmi přejela po šatech, aby je urovnala. Will se sklonil zabalil zbylé kousky koláče, zavřel dózičku s medem a uložil je do brašny. Pak složil a sroloval deku a obojí připevnil k sedlu svého koně. Jenny mezitím hvízdnutím přivolala Démona, který se jako vždy pásl opodál. Přišel k ní a šťuchnul do ní šumákem. Pohladila ho po nozdrách a pak po šíji. Chytila se sedla, dala nohu do třmenu a vyšvihla se na jeho hřbet. Will ji následoval a též nasednul na svého koně. Přiblížil se i s koněm k ní a Démonovi, až se jejich nohy dotknuly. William se malinko naklonil v sedle a dal jí rychlý polibek na tvář, a pak se zas pohodlně usadil v sedle. Zdálo se, že už se uklidnila a opět získala svou jistotu.
"Tak co vyrazíme?" zeptal se jí.
Přikývnula a usmála se. "Kdo bude u tvrze první?"
Pak pobídnula Démona a ten se zařehtáním vyrazil kupředu. Will neotálel, patami kopnul koně do slabin a začal Jenny pronásledovat. Hnali se bok po boku s větrem o závod..
*
Do tvrze dorazili za pouhých patnáct minut. Bylo asi tak dvě hodiny po poledni. Chvíli si odpočinuli a pak se Will rozhodnul, že je nejvyšší čas vrátit se domů na hrad Glenfinnen, neboť měl trochu obavy, že pokud tu zůstane ještě o něco déle, mohl by udělat něco, co v tuto chvíli nebylo pro dobro jeho ani její. Oba teď potřebovali mít čistou hlavu, aby se jejich plán povedl. Nesměli se rozptylovat. Teď začínal chápat Jennina slova o tom, že nyní není čas na lásku, protože nejdřív se musí vyřešit jiné věci.
Rozloučil se s ní a dohodli se na místě, kde se sejdou a kdy. Tak tedy ještě toho dne odpoledne William odjel, aby zařídil pár věcí pro jejich společný plán. Jenny strávila zbytek dne ve své pracovně zahloubaná do mapy. Po večeři si chvíli povídala se strýcem a dala si s ním jednu partii šachu a pak se odebrala do své ložnice. Vešla do svého pokoje a zavřela dveře. Její pohled upoutalo něco ležící na její posteli. Přistoupila k ní blíž a zjistila, že je to dopis s Williamovou pečetí. Zvedla ho z podušky, rozlomila pečeť a začala číst krasopisem napsané řádky, jenž se nacházely uvnitř.
„Zbožňovaná Jennyfer."
„Zbožňuji úsměv na tvé tváři,
když ležíš s hlavou na polštáři.
Zbožňuji oči jako zelené jehličí,
tvé odmítání mnou lásku nezničí.
Ústa, co k prastarému hříchu svádí,
srdce v mé hrudi teď bláznivě řádí.
Krásné hrdlo žádným šperkem nezdobíš,
snad se na mě za ta slova moc nezlobíš.
Zbožňuji tvou něžnou sametovou kůži,
za nočního šera dotknout se jí můži.
Zbožňuji tvé malé pádné dlaně,
chůzi ladnou jako krůček laně.“
„Odpust mi mou smělost, ale musel jsem ti to říci.
Chci, abys měla na paměti, jak moc tě mám rád.“
"Tvůj William."
Dočetla dopis, zavřela ho a přiložila si ho k hrudi. Tohle vyznání zasáhlo její srdce víc, než chtěla. Nikdy si nemyslela, že by se mohla do toho nadutého a namyšleného šlechtického floutka zamilovat. Jenže on se změnil, už to nebyl ten mladík, kterého poznala v klášterní škole, ale dospělý muž.
"Ó Ladérian, ochraňuj mě, ale já se do něj nejspíš opravdu zamilovala."
Konečně si to sama sobě přiznala. Snažila se mu odolávat a bránit se jeho svodům, ale její srdce bylo silnější než její vůle. Blahořečila Williamovi, že se dokázal zastavit dřív, než by to dokázala ona a i za to, že odjel, protože tak jí alespoň nebude rozptylovat svou přítomností. Nyní se bude moci soustředit na polapení Gerika. Dopis ještě chvíli svírala přiložený k hrudi. Pak přešla ke komodě, otevřela zásuvku a uložila do ní Willův dopis a zavřela ji. Potom se převlékla do nočního úboru a zalezla do postele. Zavřela oči a snažila se usnou, ale hned jakmile zabrala se jí začal zdát sen. Tentokrát to nebyl zlý sen, ale objevoval se v něm William.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
