|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: Lázeňská kúra ::
 amoska |
publikováno: 29.10.2007, 22:50
|
| Jedna z lázeňských příhod autorky... |
| |
|
|
Je červenec, což pro mne znamená léto co léto měsíční pobyt v mých oblíbených Luhankách, jak jsem si pro sebe familiárně překřtila nádherné lázně Luhačovice. Tady je mi dáno pookřát na těle i na duchu, nebo, jak se říká, nabít si baterky.
S mojí dlouholetou milou lázeňskou lékařkou Aninkou nás po těch letech už vážou přátelské vztahy a dokonce ji prohlašuji za svou lázeňskou dcerulenku. Po jejím úsměvu, laskavosti,vstřícnosti a v neposlední řadě i po její lahodné slovenštině se mi někdy přes rok hodně zasteskne. Letos, pro nadměrný počet nových pacientů, mne k ní nadirigovali až na zítra odpoledne. Abych snad nezlenivěla, či neměla skluz v lázeňských procedurách, dostala jsem v přijímací kanceláři prozatímní předpis na něco běžného: inhalování a uhličitou koupel.
Inhalatorium, kde se tyto procedury odehrávají, je naproti malému, krásnému penzionu Myslivna, který je mým lázeňským bydlištěm.Výstavná secesní budova Inhalatoria nás letos vítá v novém kabátě. Béžová a hnědavá fasáda, pěkně ladící tón v tónu, značí podstatné vylepšení zevnějšku. Což teprve uvnitř! Všechno je vkusněji, praktičtěji a zároveň pohodlněji zařízeno a citlivě zmodernizováno. Lepší organizace provozu odstranila předlouhé fronty pacientů, kteří čekali na svůj léčebný proces. V čekárně jsou pohodlná křesla, co člověk ani nestačí zahřát a už je milou sestřičkou volán k inhalování.
Napřed pořádně vykloktat mírně teplou minerálkou, tekoucí přímo z vodovodního kohoutku. Konečně jsem bez strachu z nákazy, který mi dříve naháněly porcelánové pohárky.Myly se velmi úspornou metodou v umělohmotném dřezu, stále v jedné vodě s pěnou neznámého původu a desinfekčního účinku. Nyní je tu samovypadávací věž hygienických papírových kalíšků na jedno použití. Mně, tradiční klikařce, jich samozřejmě na poprvé vypadlo nejmíň deset, takže jsem začala se značnými rozpaky. Po několika vteřinách, kdy jsem se pořádně opotila, jsem nenápadně překontrolovala, kdo všechno na mne zírá. Nikdo, jako většinou! Ale mne přepadne často pocit méněcennosti a já, ač vypadám jako matka Kuráž, se stanu uzlíčkem nervů, stydící se za všechny své zápory od narození až do teď, ale snad se ve zmatenosti stydím i za své klady. Zvláště pikantní je, když se ve svých šedesáti letech zapýřím jako panenka. Pochopí někdo, jak blízko jsem v takové chvíli sebevraždě? Ještě že jsem tajný bolestín, srab a dost se mám ráda!
Moje plnohodnotné úvahy byly přetrženy výzvou, abych přešla do inhalační prosklené haly s řadami otáčecích křesílek. Byla celá zaplněná inhalujícími pacienty, až na jedno místečko uprostřed.Tam jsem byla navelena k jednomu z nových přístrojů. Opatrně usedám, abych nevzbudila ani špetku pozornosti.
Po pravdě řečeno přímo neusedám, ale nacpávám se do jednoho křesílka s postranními opěrkami. Je mi určitě o několik čísel menší! Jsem poučena jak inhalovat a ejhle! Musím pořádně povytáhnout krk vzhůru, protože přístroj je na mne dost vysoko. Žádám sestřičku o pomoc, potřebuji inhalátor dát trochu níž. Ta mi pěkně hlasitě, asi abych ji já, starucha, dobře slyšela, podává vysvětlení:
„ Chyba není ve výšce inhalačního přístroje, milá paní. Promiňte, ale pod vaší váhou klesne křesílko víc dolů, než je normální a tím se stane, že máte trubici k inhalování moc vysoko. Musíte sedět vzpřímeně, spíše se povytáhnout. Jinak vám, bohužel, nemůžu pomoci.“
Polévá mne pot, neboť cítím, jak zraky všech okolo sedících, ale hlavně těch, co sedí v řadách za mnou, zírají na moje „nenormální“ pozadí, narvané mezi opěradly křesílka a řádně překrývající ze všech stran sedátko. Nenávidím lidi! Nenávidím sebe!!
„Tady máš, holka, ty salámky, salátky,buchtičky a kdovíjaké „tlusté“ dobrůtky, kterými se nacpáváš mezi jídly v lázeňské jídelně!“drze se mi posmívá ďábel ve mně.
Když odcházím, snažím se být tiše jako myška, chci se naprosto nepozorovaně vyplížit ven. Ale ouha! Při inovaci zapomněli přimontovat pod inhalátory závěsné háčky na kabelky a tašky. Takže moje moderní kabelka s dlouhými uchy je položena na zemi vedle křesílka. Jak jsem se pracně nenápadně soukala ze sedadla, chytila se mi noha do vlastní nástrahy kabelového ucha. Už ztrácím stabilitu!! Zoufale se zachycuji vratkého křesílka na kolečkách a bááááááác!!
Jako výstřel několika samopalů se ozval rachot padajícího křesílka, náhradních kovových nástavců na inhalátor a plácnutí metráku na dlaždicovou podlahu!
Maně zachycuji užaslé, vylekané i soucitné pohledy pacientů, když vidí tu spoušť a představí si, co všechno jsem si narazila či dokonce zlomila. Chaplinova groteska v praxi! Jedna sličná, mladá pacientka se neudržela a vyprskla smíchy, když viděla, jak se mě malá, drobounká sestřička snaží zvedat. A stalo se to nejhorší, čeho jsem se obávala! Několik mužů i žen ochotně vyskočilo a jali se mne tahat všemi směry.
„Holka, řeš to!“ zařvalo celé moje nitro. Koktavě jsem poděkovala a poprosila, ať mne všichni pustí a nechají. Přišoupala jsem se po svém pozadí k pultíku pod přístrojem a silou, kterou ve mně vyburcoval vztek, jsem se mohutným vzepřením vyšvihla nahoru na nohy.
„Pěkný výkon!“utrousil polohlasně vytáhlý mladík.
„Všichni mladí jsou hulváti nevychovaní, protože jim nic neschází, mají všeho moc a nejvíc té drzosti!“ troufla jsem si ještě pomyslet, čapla kabelku a moje srdceryvné omluvy doznívaly při mém úprku z budovy.
Když se mi venku uklidnil dech a začala jsem zase vnímat, zjistila jsem, že předpis na uhličitou koupel jsem ve zmatku nechala uvnitř. První reakcí bylo prchnout domů a nechat proceduru propadnout, ale uvědomila jsem si, že právě tuto uklidňující koupel budu nyní moc potřebovat. Mám se tam vrátit?
Teď určitě ne, ale počkám, až všichni přihlížející mému grotesknímu výstupu odejdou. Zamaskovala jsem se za blízkými keři, abych nebyla na očích, případně na posměch odcházejícím z budovy. Čekala jsem opravdu dlouho, než jsem se usnesla, že už by byl vhodný čas. Dodala jsem si kuráže a domluvila si:
„Vždyť tě tu ještě nikdo nezná, tak co se bojíš? Nikdo neví kdo jsi, kde bydlíš a vůbec – buď přece suverén!“
Moje nepříjemné vnitřní našeptávalo se nedalo obloudit umělým sebevědomím:
„Dej si bacha! Jsi nepřehlédnutelná figura a spojení se scénkou jako z němého filmu by tě mohlo nežádoucně zpopularizovat!“
Nedbala jsem a navenek klidně jsem vplula se zataženým břichem (abych nevypadala tlustá!) do Inhalatoria. Proti mně šel nějaký šaramantní šedovlasý pán,
Podržel mi dveře (stará škola – holt se nezapře Gut,Jarkovský) a s úsměvem pozdravil. Líbil se mi, skoro můj typ a připadal mi známý!Zastavil se a zeptal se mne tichým hlasem:
„Nepotřebujete prohlédnout?“
Ustrnula jsem a vyděsila zároveň. Co to je za sprosťáka, co si to dovoluje, snad to není nějaký úchyl, i takoví už se tady dříve pohybovali. Bleskla jsem po něm pohledem jako břitva, chtěla ho obejít a prchnout.
„Pardon, vy si mne už nepamatujete? Snad jste si dokonce o mně nepomyslela něco špatného?“ zdvořile na mne promluvil.
„Je mi líto, ale nevím, odkud bychom se znali!“ sice jsem odpověděla, ale dost nakvašeně.
„Vzpomínáte si, jak vás loni chytila záda? Nemohla jste se bez bolesti ani hnout.“ Nenechala jsem ho ani domluvit a překvapeně i s úlevou ze mne padaly nejsrdečnější omluvy:
„Pane doktore, vás bych tu jako pacienta nehledala. Kaju se jak nejvíc můžu, vždyť jste mi vloni zachránil celý lázeňský pobyt. Navíc už vím, když se mi bolest občas zopakuje, že to nechce žádné prášky, ale obstřik a teplo na záda.“
„Dobře si to pamatujete, ale po tom dnešním úrazu můžete mít nepříjemné následky. Vy jste od loňska dost přibrala, viďte? Proto se vám zhoršila stabilita. Zítra vás čekám v ordinaci! Přece si nepokazíte lázeňský pobyt tím, že něco zanedbáte!“
S úsměvem jsme si podali ruce, on odkvačil a já stála jako solný sloup. Naštvaná na něj, na všechny lidi a možná i trochu na sebe.
„Bóže, to mi to pěkně začíná! Já se sem rok těším, šetřím jak skotka a nejen, že svou blbostí pobavím davy lidí, ale ještě předvedu svou sklerózu a tloušťku!
Loni mi sice pomohl, ale letos je nějak protivný! Copak mi to musel s tou tloušťkou hned vpálit? Oni jsou nezdvořáci i staří!“uzavřela jsem polemiku sama se sebou, došla si pro zapomenutý předpis a vyrazila jsem do míst, kde nebyli žádní lidé. Smutnila jsem si, ale tam někde v mém nitru se chechtal ďáblík a opakoval slova o té tloušťce. Promítala jsem si znova svoje nejčerstvější zážitky a nebylo mi líp:
„ Holka, abys tady nebyla populárnější než Pepa Náhlovský!“ Ten si sem jezdí léčit profesionálně poničená mluvidla a taky má zábavný program v místním divadle. Doufám, že mne nikdo z povolaných nepožádá, abych tu rovněž se svou scénkou vystupovala pro obveselení lázeňských hostů.“
Ach jó, můj život není peříčko!!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 33 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
