|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 4 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., Prolog ::
Prolog: Paradox
Tak jsem sice začala psát něco jiného, ale popravdě bych chtěla vidět, kdo se k tomuto vrátí... A mně se stýskalo :)
K zorientování - minulá série začíná v srpnu ve druhém ročníku a končí cca květen, tento začíná říjen na začátku třetího ročníku... |
| |
|
|
Prolog
Bylo těsně před osmou večer a venku se pomalu stmívalo. První podzimní dny definitivně ukončily léto a přinesly s sebou chladné počasí s dešťovými přeháňkami.
V domácnostech se začalo vytápět a nad vesnicí se objevil kouř z komínů. Každý se vypořádal se zimou jinak. Ačkoliv se ručička teploměru ustálila na deseti stupních, pro někoho to bylo ideální počasí na sportování.
Dívka byla oblečena celkem lehce. Měla na sobě černé tepláky, červené upnuté tričko a přes něj pouze slabou nepromokavou bundu. Do uší se jí linula hudba z přehrávače. „Paradox...
paradox...,“ zpívala si v duchu a snažila se běžet do rytmu. Oblíbila si cestu od domu k novým bytovkám, pak do kopce za vesnici a kolem polí až ke střelnici. Dříve tam moc často nechodila. Byla tam jen jednou s Kristýnou.
Ta teď byla v Plzni. Dlouhé měsíce o ní neslyšela.
„Yo, feel the flow, que pasa paradox, gente adelante, you know it never stops…“ zpíval člen kapely 666. Pozastavila se u poslední věty. Víš, že to nikdy neskončí.
Nevědomky zrychlila. Pravidelně dýchala a přemýšlela, jestli by se neměla raději vrátit. Už byla téměř tma a začalo mírně poprchávat.
Zastavila se pár set metrů před cílem, předklonila se, opřela se o kolena a snažila se popadnout dech. Chodila běhat téměř každý večer; dokonale si tak pročistila myšlenky.
„How do I get here to sleep?(Jak jsem usnula?)
Can you hear me? I'm comin'... (Slyšíš mě? Přicházím…)
Where am I? (Kde to jsem?)
Where do you think you are?(Kde si myslíš, že jsi?)
In bed? Please let me sleep!(V posteli? Prosím, nech mě spát!)
Beware, 'cause I'm your nitemare“(Dávej si pozor, protože jsem tvá noční můra)
Pozvedla hlavu. Neslyšela nepříjemné šelestění listů tmavého lesa, přesto měla nepříjemný pocit. Vysoká tráva podél cesty, na které stála, se pod náporem větru ohýbala až k zemi, ale i přesto nebylo přes tmu vidět.
„You know it's midnite and the evil appears in the dark.“ (Víš, že je půlnoc, a zlo se objeví ve tmě)
Zatřásla hlavou. Byla to jen písnička. Písnička s hloupým textem. Možná by si měla poslechnout něco hezčího.
I přesto, že cesta byla kamenitá a ona mohla upadnout, se dala znovu do běhu. Nebude riskovat a vrátí se domů. Uvaří si čaj…
Začala jí být zima na ruce. Tma ji pohlcovala a zima štípala do obličeje. Hlas ji ještě víc strašila.
„And now, you fight to stay awake,(a teď bojuješ, abys zůstal vzhůru)
But there's no light, no way, (ale tady není žádné světlo, žádná cesta)
Nowhere left to run. (Žádná úniková cesta)
And I promise, (Slibuji ti,)
I'm the creature you'll see every night, (že jsem příšer, kterou uvidíš každou noc)
Zavřela oči a přála si být doma…
Povrch pod chodidly se jí zdál měkčí. Najednou se oteplilo a nepříjemný pocit zmizel. Ocitla se v naprostém tichu, ačkoliv sluchátka měla stále nasazená. Po krátkém zaváhání natáhla ruku a zmáčkla spínač. Místnost ozářilo světlo a Jana si hlasitě oddechla.
Nebylo to poprvé, co se ze strachu přenesla do bezpečí. Ještě s bušícím srdcem se vysvlékla z bundy a sundala si tenisky. Když vyndávala iPod z kapsy, ani ji nepřekvapilo, že není zapnutý. Elektronika nezvládala větší nápory energie jako byl přenos a cokoliv, co mělo nějakou vlastní energii, se okamžitě vybíjelo.
Nalila vodu do varné konvice a zapnula ji. Do hrnečku připravila černý sypaný čaj a trochu cukru. Počkala, dokud se voda neuvařila, pak hrneček zalila a přikapala trochu citronu. Odešla s ním do pokoje, položila na stůl a zapnula počítač.
Bezvýrazně zírala do monitoru. Pak zadala heslo a ještě chvíli počkala, než vše naběhne. Zapnula qip, kecálka v síti ICQ, a přečetla si několik příchozích zpráv.
Po chvíli ji přivítalo pípnutí příchozí zprávy od Davida.
„Ahoj zlato!“
Pousmála se, chvíli počkala a pak ho pozdravila. Poslal jí růži. „Bylas zase běhat?“
„Byla, byla,“ vyťukala do klávesnice a zapnula si hudbu. Posthumu. Potřebovala něco klidnějšího. „Měl bys začít taky :-).“
„Teď jsem se vrátil z tréninku. Máš zítra odpoledne čas, Janičko?“
Představila si, jak spolu sedí v kavárně a nezávazně kecají. „Na tebe vždycky :-). Jdu si udělat úkol z algoritmů, tak mmnt.“
„Jé, no vidíš, na to bych měl kouknout taky. Díky :-)“
Pokojem se rozezvučel telefon. Polekala se, máchnula rukou a vyděšeně sledovala, jak z poličky, na kterém byla pevná linka umístěna, vylétlo spoustu obálek, složenek a účtů.
Posměšně zakroutila hlavou, vstala a sluchátko zvedla.
„Prosím?“
„No ahoj. Volám ti už hodinu, Kdes byla?“ ozval se nepříjemný ženský hlas.
„Doma ne,“ odpověděla uštěpačně a čekala, co po ní matka zase chce.
„Zejtra ti pošlu složenku.“
„Super. To mi nemusíš oznamovat tři dny dopředu.“
„Nebuď drzá, peníze ti posílám a ty se ke mně chováš takhle?“
„Chovám se k tobě tak jako ty ke mně. Musím končit.“ Nečekala na odpověď a zavěsila. Kdyby věděla, kdo to je, klidně telefon na týden vypojí. Máma byla jediný člověk, který jí tam volal a to velice nepravidelně.
Sehnula se a posbírala obálky, když telefon zazvonil znovu.
Naštvaně ho zvedla. „Sakra, co mi ještě chceš?“
„A… pardon, to bude asi omyl,“ řekl vystrašeně mužský hlas.
„Pardon, myslela jsem, že je to někdo jiný,“ omluvila se a částečně si oddechla, že se nemusí dál dohadovat. „… Hm, co pro vás mohu udělat?“ zeptala se bez opravdového zájmu a dál se prohrabovala nezaplacenými účty. Musí si sehnat brigádu. Byla lehce v mínusu a matce si o peníze říkat nebude.
„Omlouvám se, že volám, ale našel jsem na Internetu Váš inzerát s tímhle číslem.“
Jana strnula. „Jaký inzerát?“
„Že hledáte chlapce, který se jmenuje Robert, nebo někoho, kdo by ho znal.“
„No a?“ zpozorněla. „Nějakého Roberta zná každý.“
„Viděl jsem tu fotku, tedy fotku Roberta. A myslím, že ho znám…“
„Myslíte?“
„Možná bych vám mohl pomoci,“ řekl už odvážněji. „Znělo to… celkem naléhavě.“
„Naléhavě? Jak to myslíte?“
„Podívejte, prostě jsem si ten inzerát přečetl, viděl jsem fotku a mám pocit, že toho kluka znám.“
„Tak mi prosím vás řekněte, kdy jste ho viděl naposledy, když jste si tak jistý?“
„Je to pár let…“
„Kolik?“ vyjela zostra. V posledních pár měsících se ozvalo jen pár odvážlivců, co jí zavolala, a většina si z ní dělala jen legraci.
„Patnáct, možná trochu víc,“ zašeptal.
Našla jedinou fotografii svého staršího bratra. Mohlo mu tam být kolem tří, čtyř let, ale pochybovala, že by ho kdokoliv poznal. Kde s ním byl teď konec? Neznala ani jeho datum narození. Nevěděla o něm nic, aby by ho mohla najít. Žádný Robert Deák ve věku dvaceti let prý neexistoval.
„Kdo jste?“ zeptala se stále jistým hlasem. Dával jí nepatrnou naději, stéblo, kterého se chtěla chytnout.
„Ty jsi Jana, že? Řekni, že jsi Jana, Jana Deáková.“
„Zlaté stránky?“ vyhrkla. Kde jinde by našel její jméno, když ho pod inzerát neuvedla?
„Tak trochu… Chtěl jsem si jen být jistý.“
„Jistý čím?“
„Jsem jeho dědeček.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 13 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 32 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 57 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
