» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."

Rochefoucauld

počet přístupů: 2140086

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Trosky rodu Hamelánů ::

Arvinej	publikováno: 28.03.2006, 10:54

Příběh, který mi dal hodně práce, a přesto jeho zpracování považuji za podprůměrné. Napište do komentářů jestli se vám to líbilo.


	Když se na to dívám s odstupem času, troufám si tvrdit, že můj příběh byl ze všech etud toho místa nej-horší. Že to není pravda? Možná. Rozhodně v něm bylo nejvíce strachu a hrůzy. Přesto jsem od začátku – na rozdíl od jiných, snad kromě čaroděje – věděl do čeho jdu. Koneckonců posuďte sami. Předkládám vám to, co mi vypověděli ostatní a co se stalo mě, bez oklik, přesně tak jak se to stalo. Poslouchejte a přemýšlejte. * * * Eklendor vstoupil do místnosti a energicky za sebou zabouchl dveře. Podzemní komnata, která se ote-vřela jeho pohledu, mu byla velice známá. Byla to jeho pracovna. Na první pohled docela obyčejná, ale pouze jen na první pohled. Police s knihami, jež se táhly po obvodech místnosti, nebyly ledajakou knihovnou, ale ukrývaly mnoho temných zaklínadel a přesných postupů při obřadech. Několik židlí a stůl prohýbající se pod dalšími svazky také nebyly zrovna tuctové. Na povel mohli na svých nohách odkráčet nenápadně sledovat různé lidi. Kdo by podezíral nábytek? Svícny všude kolem zrovna nebyly jen na temné večery. Uprostřed stál vysoký kruhový podstavec a na něm čirý krystal. Jen ten by na první pohled mohl budit pozornost. Odrážel sluneční záři, které na něj dopadalo z přesně umístěných otvorů u stropu. Byla to pracovna mága. A Eklendor byl dobrý mág. Světlo, které osvětlovalo krystal, hýřilo večerními červánky a naznačovalo, že čaroděj dorazil přesně. Šírání bylo totiž nejlepším časem na vyvolávání démonů. V času, kdy den a noc jsou si rovnocenní, bývají démoni nejslabší. Ten, který však měl již brzy vstoupit do komůrky, měl sil až moc, a tak se Eklendor ne neopodstatněně obával jestli ho zvládne. Pokud by se tak nestalo, zpečetil by život svůj i životy jeho pánů. ‚Stařík je čím dál náročnější,‘ říkal si, když připravoval chybějící propriety a narychlo, přesto přesně, kreslil pentagram. Po chvíli se ještě jednou rozhlédl, aby zkontroloval, jestli bylo vše v nejlepším pořádku. Bylo. Pročistil si tedy hlavu, utřídil myšlenky a začal odříkávat naučená slova. Místností se začal šířit zápach síry a pomalu se zjevoval povolávaný démon Seton, jeden z nejmocnějších stvůr pekelných. Krystal ukázal, kde se skrývá netvor. Šklebil se, ostatně jako všichni jemu podobní. Měl podobu člověka zahaleného do temně rudého pláště. Čaroděj měl stále větší obavy o svou výdrž. Jen vzývání jej stálo mnoho sil, což potom ten zbytek … Pokračoval. Neúspěšně. * * * Jsem já to ale pitomec! Co tu vůbec dělám?! Kráčím bez sebe strachy po nepoužívané a dávno zarostlé cestě ke vzoru všech temných míst. Necelý kilometr přede mnou je něco, čemu mě učili vyhýbat se obloukem, a já tam místo toho jdu jako ovce na porážku. Co tam vůbec chci hledat? Jasně. Všichni se mi posmívají, šikanují mě a nesnáší mě. “Šprte! Srabe! Nekňubo!“ volají na mě, když jim nestačí ukazovat prstem. Tak jsem se vydal do toho starého polorozpadlého hradiště pro nějaký důkaz, že jsem tam byl a nejsem zas taková bábovka jak si všichni myslí. Tiše v duši sním, že tam objevím onen legendární Prsten Hamelánů. Nejen, že už mnou nebudou opovrhovat, ale budu i bohatý. Bože, kéž by to byla pravda. No nic, dost řečí. Musím vyrazit. Doma nesmí nic zjistit a ani nezjistí, protože do půlnoci jsem doma. Zapnu tedy baterku, obrním se a vyrazím po lesní pěšině na kopec, kde se nalézá můj cíl – sídlo pánů z Hamelán. * * * Už se šeřilo a Bijkel s Aimell se vraceli domů z města. Po dlouhé době si zase někam vyrazili. Dole byla pouť a matka navíc chtěla, aby si bratr se setrou prohlédli panství. Nikdo už pomalu nevěděl, že jim to tu patří, ale rodiče trvali na zvyklostech. Teď tedy stoupali po cestě k hradu s růžemi ze střelnice zastrkanými, kde se dalo. Už zdálky byl vzduch cítit nezaměnitelným pachem magie. ‚Otec s čarodějem už asi zase něco vyvolávají. Že si taky nedají pokoj,‘ přemýšlela Aimell, ‚jednou je to přivede do hrobu a nás taky, jestli pěkně rychle nezdrhneme.‘ Netuši-la jakou měla pravdu. Blížili se k bráně. Už se daly rozeznat neklamné známky přítomnosti člověka – cesta, stromy. Najednou se před sourozenci vyloupla z lesa ocelová brána. Bijkel vyzkoušel své čarodějné schopnosti a otevřel. Když procházeli, zaznamenal nějaký pohyb na vnitřní straně plotu. „Aimell pozor!“ stačil ještě vykřiknout. Než jeho sestra zbystřila otupělou pozornost Bijkel zmizel. Místo něho se tam tyčila černorudá zahalená postava. Dívka chtěla křičet, ale už se k tomu nedostala. Plášť stvoření ji obklopil a pak už byla jen tma. * * * Moje tělo ovládá nezastavitelný třas. Působí to strach a já to prostě nedokážu ovládnout. Nejradši bych poslechl hlas svého rozumu a běžel rovnou čarou domů. Bohužel tu stojím jak solný sloup uprostřed mýtiny, před zdmi prokletého hradu, starodávného sídla, místa hromadného masakru. Člověk by se divil, že ta stavba vydržela tak dlouho. Asi byli stavitelé zvlášť pečliví. Nebo v tom bylo něco jiného? Magie, démoni… ne to nikdy neexistovalo. ‚Copak se toho nikdy nezbavíš?‘ jako bych slyšel matku. No nic, musím dál anebo zpátky. Domů s nepořízenou nepůjdu, na to jsem moc daleko. Takže zbývá jen jít dopředu. ‚Ale co, maximálně se mi něco stane, pomyslel jsem si skepticky. Takže jdu k mohutným dveřím. Hrad nemá nádvoří a jde se rovnou do vstupní síně. Tak rychle dopředu, šup! Prohlídka čeká a já už přece minul zábrany svého strachu. Šel jsem dál a věděl, že jít sem byl můj osud. Způsob jak najít svou minulost a uskutečnit budoucnost. * * * „Děti se nějak zdržely, nemyslíš?“ zeptala se svým hrobovým hlasem pramáti své o mnoho mladší snachy. „Ano, už tu dávno měli být. Asi je něco zdrželo. Nepůjdeme jim naproti? Je tak krásný večer.“ „Tak dobře. Počkej dojdu ještě do kuchyně dohlídnout na večeři.“ Stařena se odbelhala malými dvířky do jiné části sídla. Minape si uvědomila jak je tu prázdno. Vstupní síň už dávno nebyla taková jako kdysi. Místo drahých čistých koberců a nablýskaných brnění, už tu čpěla jen zdechlina bývalé krásy, okázalosti, slávy… Páni z Hamelán upadali a jejich hrad též. Minape pochybovala, že se tento chátrající odznak jejího postavení ještě dožije a obnovy a místní šlechta znovu slávy. „Stojíš tu jako holé neštěstí, má milá,“ ozvalo se ode dveří. „Co? Ne, jen jsem přemýšlela. Půjdeme?“ Pramáti se v odpověď odsunula ke dveřím a vyšla ven. Pohled na šeřící se oblohu byl tím posledním, co za života viděla. Obklopila ji rudá mlha a pak už byla jen tma. Její snachu potkal podobný osud. Dveřmi se mihnul rudý stín a zamířil k nejbližší kořisti – do kuchyně, kde sídlili jediné dvě místní služebné. Jedna z nich se neznámým zázrakem zachránila a prchla do města. O několik měsíců později porodila levobočka nejstaršího ze synů Hamelánových. Dala mu jméno Jakub. * * * Moje odvaha se překvapivě držela zuby nehty. Prošel jsem vstupní síní a přes kuchyni se dostal do jídelny. Odtud vedly dva východy. Jeden nahoru do patra a jeden dolů do sklepení. Stále však jsem nenacházel svůj cíl. Jasně, mohl bych už dávno vzít nějaký šutr a uhánět pryč, ale já věděl že ten prsten tu někde je. Ale kde? Třeba by mohl být v patře… Zkusím to tam. * * * „Otče ten démon, jehož chceš prostřednictvím Eklendora vyvolat, je nesmírně silný. Pokud ho on nebo ty sám nezvládnete, je po celém hradu i s příslušenstvím. Nepředpokládám, že by to třeba tobě vadilo, ale já mám svůj život rád. Co s ním chceš proboha dělat?“ „Synu, sám víš, co je v mé mysli. Nalézá se to i v myšlenkách ostatních členů rodu, snad kromě Bijkela, který je ještě moc malý. Naše dynastie musí znovu získat slávu a především moc. Nemohl sis nevšimnout, že jediný, kdo registruje naši existenci jsme my sami a ty dvě služtičky z kuchyně. Ach, tady je ten prsten. Jediné, co zbylo z našeho rozmachu. Musíme se zvednout stůj co stůj!“ Aby zdůraznil svá slova bouchl pěstí do stolu. „Už je čas,“ připomněl nejstaršímu synovi. „Vezmi tu knihu a jdeme.“ Gilan vzal Lexikon poutacích a rozkazovacích formulí a vyšel jako první z otcovy pracovny. Po schodech se proti němu blížila rudá šmouha. Mladík strnul na místě ohromením. Snad chtěl i vykřiknout a varovat otce, ale nemohl vydat ani hlásku. Jakýsi plášť ovinul jeho tělo. Pak přízrak obrátil hlavu ke dveřím. T těch právě vyklopýtal poslední živý příslušník dávného rodu. „Nemůžeš mi ublížit!“ vřísknul stařík, jakmile uviděl stvoření a vyvodil si z toho důsledky. Nastavil rodový prsten, a ten kolem něj vytvořil auru zeleného světla. „Já mohu,“ ozval se z parodie na obličej chrapot démona. „Já jsem Seton.“ Jako herec pak teatrálně vnořil ruku do zeleného světla, stáhl muži prsten a nechal ho spadnout na zem. Cinknutí kovu o chladné dlaždice znělo jako zvonění umíráčku. „Sbohem Duwacu, synu Duanův, poslední z domu Harvalda, pána z Hamelán. Kéž je ti v pekle, tak dobře jako tam bylo mě. Ale já se tam vracet nemusím. Teď už jsem volný. Volný ve vašem světě.“ Kolem starce zavířil vzduch a pak už bylo jen temno. * * * Konečně jsem zdolal schody. Těžce jsem si setřel pot z čela a rozhlédl se kolem. Baterka projela všechny dostupné kouty, ale nikde nic. Přede mnou byly nastevřené plesnivící dveře. Došel jsem k nim, když tu se pod mou podrážkou naskyt-la nějaká věc. Na kamínek to bylo moc velké. Shýbl jsem se a z vrstvy prachu na mě blýskal pečetní prstý-nek. Prsten Hamelánů. Tak jsem jej našel! Ano, ano, ANO! Já, Jakub, teď budu nejslavnější a nejbohatší ve městě! ANO! Přede očima se odvíjela slibná budoucnost, když jsem si z úctou a štěstím prohlížel prsten. Opřel jsem se blaženě o zábradlí. Chatrná konstrukce praskla a já padal. Mé tělo protrhávalo mraky prachu neškodně plu-jící tichem toho zchátralého místa. Konečně po několika nekonečných minutách letu jsem dopadl. Buch. Krční páteří na ostrou hranu schodu. Byl jsem na místě mrtev.


celkové hodnocení autora: 88.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.7		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Luciena	28.03.2006, 22:24:03

Děj není vůbec špatný, jen by to chtělo trochu doladit. Kdyby chyběl nápad, bylo by to zlé, ale takhle by nemusel být problém z toho udělat výbornou povídku. :-)

Rozmarýna	28.03.2006, 11:36:26

Podepsala bych všechno, co ve svém komentáři uvedl Gandalf (gramatické a stylistické záseky a chyby). Ale napadá mě ještě jedna věc: možná ti tenhle příběh dal moc práce proto, že v něm není ani jedna pořádně prožitá postava - nikdo, s kým bys ty jako autor dokonale soucítil. Zárodek zaujetí a zajímavosti jsem pociťovala jenom ve vnitřním dialogu ve třetí části. Jestli se budeš chtít k tomuhle tématu ještě vrátit, možná by stálo za to zkusit obsadit do něj úplně jiné postavy - například se zkusit inspirovat spolužáky, učiteli a rodinou :o), a při psaní začít tak, že si rozmyslíš, jak se v každé konkrétní scéně cítí - na začátku a na konci... No, jen doufám, že ti tahle moje úvaha dává nějaký smysl :o)


ze dne 28.03.2006, 17:14:57
Arvinej: no. bohužel či bohudík dává smysl. autor se asi nejvíc vciťuje do Jakuba. chce tomu přidat hloubku a to se snad dopilovávací metodou dožene. no dialog sice 3 ani ve 4 části není ale jestli myslíš onen mono-dialog ve 3 části pak se na tom bude pracovat a snad se dodá i do dalších částí. příběh je opravdu nevyvážený. snad se s tím ještě bude dát něco dělat. jiné připomínky jsou už v odpovědi ke komentáři Gandalfově.

Gandalf	28.03.2006, 11:13:06

Nevím kolik práce ti příběh dal, ale pokud hodně, pak je mi tě líto, jelikož je opravdu průměrný až podprůměrný, jak jsi sám řekl. Ale vezmu to pěkně popořádku: 1. Slovosled a krkolomná větná stavba ze začátku celkem znepříjemňovala čtení tvého dílka (...všude kolem zrovna nebyly jen na..., Jen ten by na první pohled...). 2. Gramatické chyby, opakování, nesoulad, příliš složitá slova (...co se stalo mě..., Odrážel sluneční záři, které na něj dopadalo..., ...ne neopodstatněně..., ...jeden z nejmocnějších stvůr pekelných, ...nastevřené plesnící dveře, ...jsem si z úctou..., přede očima...). 3. Jména postav jsou použita bez pojítka k osobám, takže se čtenář ztrácí. 4. Triviální zápletka, která by se dala lépe zpracovat a rozvést - více zajímavá je pasáž ze součastnosti, vyvolávání démona a jeho následné běsnění je spíše průtahem, nežli paralelní dějovou linií. I v malém (krátkém) příběhu může být hloubka a propracovanost. A na závěr jedna rada: pokud se ti vlastní výtvor nezdá, buď na sebe tvrdý a i za cenu přepsání celého děje jej dolaďuj, dokud nebudeš spokojen - zde ti to mělo být jasným signálem, když sis sám posteskl v úvodu, že jde o podprůměrné zpracování. Ber tuto kritiku jak chceš, ale doufám, že přispěje k lepším výkonům :o)


ze dne 28.03.2006, 17:09:44
Arvinej: no tak práce ani ne ale musel jsem se vyloženě donutit to napsat protože jsem věděl že čím víc budu čekat tím horší bude kvalita, jestli víš o čem mluvím tak víš jak je to hrozné to je. slovosled, krkolomnost je už můj hřích a asi na tom už nic nezměním. nevím co máš s nestevřenými plesnivícími dveřmi. o problému jmen postav vím a snad se vyřeší. na zápletce (bohužel) nic špatného nevidím ale je pravda že to šlo lépe podat, upravit. ttuto metodu jsem už sám objevil dávno a nejsi první kdo mi ji doporučuje. také ji často používám. v souvislostzi s tím jsem chtěl navrhnout že by se povídky/poezie mohly dávat třeba 1/měsíc aktualizovat. změny by ale nemohly být moc rozsáhlé protože by pak mohly ztrácet na pravdivosti některé komentáře. jinak dík za tvůj čas. PS:dneska mi dorazily ceny z MTP. opravdu povedené ;)