obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Istrie - Zkouška víry ::

 autor Trenz publikováno: 30.10.2007, 23:37  
 

Zkouška víry


Isabel a Cirkis kráčeli chodbou, když se Cirkis v bolestivých křečích zhroutil na zem. Isabel k němu okamžitě přiskočila.
„Cirkisi? Co se děje?“
Cirkis neodpověděl. Ani nemohl. Před očima se mu objevovaly obrazy. Viděl Sonyu, která se chystala zabít Argona, ale Alan jí to nedovolil, viděl spoutaného Seana, jak se k němu lísá Šener a viděl Andyho konejšícího Eris.
„Cirkisi? Gabrieli?“ jak se obrazy rozplývaly, slyšel Cirkis Isabelin hlas zřetelněji a zřetelněji.
Zamrkal očima, ale neodvažoval se potřást hlavou, protože věděl, že by následovalo vyprázdnění žaludku. S velkou námahou se přesunul ke zdi, posadil se na zem a hlavu opřel o zeď. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, než jeho pleť získala zpátky svoji barvu. Pak se podíval na Isabel, která se tvářila starostlivě.
„Viděl jsem je. Viděl jsem je,“ šeptal, jako by tomu vůbec nemohl uvěřit.
„Koho jsi viděl?“ nechápala Isabel.
„Alana a ostatní. Viděl jsem, jak chtěla Sonya zabít Argona, jak Andy konejší Eris a jak je Sean v pařátech Šener. Všechno jsem to viděl. Proč? Co to se mnou je? Co to se mnou je, Isabel?!“ ptal se zoufale Cirkis. Isabel usilovným přemýšlením svraštila čelo.
„Myslím, že vím, co to znamená,“ pronesla pak tiše.
„Co? Dá se to zastavit? Už se to nebude opakovat?“ vzhlédl Cirkis s nadějí v očích.
„Ne, nedá se to zastavit. Můžeš to v sobě potlačit, jakos to úspěšně potlačoval doteď, ale temné síly v Argonově paláci to v tobě probudily.“
„Co to mohlo být? Já to nechci mít! Musím pryč! Musím pryč!“ začal panikařit Cirkis a chtěl se dát na zběsilý úprk, když mu Isabel vrazila facku, aby se probral. Cirkis se na ni vyděšeně i šokovaně podíval.
„Tak jestli ses už uklidnil, měl bys vědět, že celé tohle místo je prosycené magií. Jestlis v sobě měl schopnost vidění, bylo jen otázkou času, než se to projeví, když jsme sem vstoupili.“
„Teda…páni…Od tebe jsem to Isabel nečekal, ale pomohlo to, takže díky.“
Isabel jen kývla, vstala a pokračovala v cestě.
„Počkej. Kam jdeš?“ zavolal na ni Cirkis, vyskočil na nohy a dohnal ji.
„Přece zachránit Seana.“
„A uvědomuješ jsi, že jsem řekl, že je u Šener?“
„Slyšela jsem dobře.“
„A přesto tam jdeš.“
„Nemůžu ho tam nechat.“
„Ne, to asi nemůžeš,“ připustil Cirkis a zbytek cesty uběhl v tichosti. Dostali se ke dveřím, které vedly do sálu Šener.
„Máš plán?“ zeptal se pak.
Isabel neodpověděla. Místo toho nahlédla do sálu. Až na Seana byl prázdný. Rozevřela dveře a vydala se k němu.
„Počkej! Co to děláš? Tohle nemůžeš!“ chtěl ji chytit Cirkis, ale Isabel jako by byla zhypnotizovaná.
„Isabel!“ volal za ní Cirkis, ale marně. Proto mu nezbývalo nic jiného, než jít za ní. Už byla takřka u Seana, když se před ním objevila Šener. Isabel sebou trhla a zastavila se.
„Tak se zase setkáváme, královno Istrie,“ hlas Šener byl plný výsměchu, když ji oslovila titulem.
„Pusť Seana!“ přikázala jí Isabel pevně.
„A co uděláš, když ne? Rozbrečíš se jako u vojáčka?“
„Ne. Tentokrát ne.“
„Tak schválně,“ zasmála se Šener a z rukávu jí vyjela dýka, kterou vzápětí zabodla do Seanova břicha a ještě s ní otočila, aby mu roztrhala vnitřnosti. Isabel potemněly oči a zamumlala nějaké kouzlo. Cirkisovi se to pramálo líbilo.
„Isabel, nedělej to,“ snažil se jí zastavit, ale Isabel se zřejmě chtěla pomstít a na Šener seslala kouzlo. Ta se jen zasmála a zmizela dřív, než k ní kouzlo dorazilo. Isabel ji chtěla pronásledovat, ale Cirkis ji zastavil: “Isabel! Sean tě potřebuje.“
„Je mrtvej. Já už mu nepomůžu, ale můžu ho pomstít!“ odvětila mu chladně Isabel, až se Cirkis v duchu otřásl. Tahle Isabel se mu vůbec ale vůbec nelíbila. Co se to s ní dělo? Přešel k Seanovi a přeřezal provazy. Sean se sesunul na zem. Proužek krve mu vytékal z úst a Cirkis věděl, že ho od smrti dělí jen několik vteřin. Musel jednat rychle.
„Isabel. Ještě žije. Musíš mu pomoct.“
„Ty máš léčitelské schopnosti. Ty ho vyléč,“ pokrčila rameny Isabel a zmizela. Cirkis zaklel, ale pak přiložil ruce k Seanově ráně. Nic se ovšem nestalo.
„Sakra. Soustřeď se, Gabrieli. Soustřeď se!“
Zkusil to znovu, ale i tentokrát bez odezvy.
„Přece mi tady neumřeš, Williamsi.“
Zavřel oči a plně se soustředil. Cítil, že má sílu. Cítil, jak jím proudí, ale jako by schopnost léčit ztratil.
„Ne. Teď mě nesmíš zklamat. Nemůžu ho nechat umřít. Nechci ho nechat umřít. No tak, Seane. Projev trochu snahy udržet se na životě.“
Cirkis se dotkl jeho pokožky a okamžitě ucukl, protože byla horká.
„Co to…?“
Seanovo tělo se začínalo rozpalovat. Cirkis svraštil čelo.
„Tohle je…“
„Jeho schopnost,“ ozvalo se před ním. Cirkis vzhlédl a spatřil ženu, která nemohla být mladá, ale ani stará. Byla to žena, na které se nikdy neobjevila ani vráska, a přesto už mohla být stará stovky let. Nebyla vysoká, ale ani malá. Postava byla štíhlá a měla na sobě velice krásné šaty. Byly to šaty o dvou barvách. Červené a černé. Červený korzet se šněrováním vepředu dokonale obepínal její postavu. Rukávy měla volné a jemně nařasené. Jejich barva by se dala přirovnat tmě. Mezi korzetem a sukní byla malá mezera odhalující štíhlé bříško s pupíkem. Pak následovala červená minisukně, na kterou navazovala vzdušná černá látka. K tomu měla černé boty, vypadalo to na sandále, se šněrováním až ke kolenům. Šaty dokresloval náhrdelník s černých korálků a na čele měla rudý kámen ve tvaru kapky. Ve vlasech nebylo nic, co by kámen drželo. Vypadalo to, že drží sám od sebe. Barvu kamene dokreslovaly temně hnědé oči a vlasy pruhovaně bílé a černé.
„Maky,“ zašeptal Cirkis s posvátnou úctou v hlase. Maky poklekla vedle Seana. Jednu ruku mu položila na čelo a druhou na krvácející ránu.
„Uzdravíš ho?“
„Možná. Rána je hluboká a hodně to krvácí.“
„Potřebujeme ho.“
Maky se na něj pouze podívala.
„Promiň. Vím, že to víš, ale Sean…Je můj přítel.“
Maky neodpověděla. Hleděla na Seanovu bledou tvář. Hleděla tak dlouho, až by si Cirkis myslel, že nic nedělá, kdyby ji neznal. Náhle se Seanova rána začala zmenšovat, až zmizela úplně a zůstala po ní jen narudlá skvrnka.
„Uzdraví se, ale musíš ho vzít ke mně.“
„Nevím, kde to je a ani nevím, jestli to dokážu. Mám pocit, že své schopnosti ztrácím.“
„Neztrácíš. Jen jsi vyděšený. Bojíš se, že by jsi tě tady Argon mohl najít a zničit tě. Nemusíš se bát. Vyřídím to s ním.“
„A Isabel? Chová se divně. Ani se nepokusila Seana zachránit. Byl jí úplně lhostejný.“
„Zlost a nenávist, kterou ve svém srdci chová, se dostala na povrch a ona netouží po ničem jiném, než po pomstě.“
„Nikdy jsem si nevšiml, že by tyhle city Isabel měla.“
„Skrývala je v sobě. Potlačovala. Snažila se být správnou vůdkyní a královnou. Ovládat svoje emoce. Někdy se ale stane, že pohár přeteče. Stalo se to teď. Hodně tomu napomohlo prostředí. Tohle místo je plné zla, bolesti a nenávisti. Argon v tomhle paláci nechal zabít a mučit příliš mnoho bytostí, a i když jejich těla už dávno ztrouchnivěla a proměnila se v popel, jejich negativní emoce zde stále přetrvávají.“
Vstala a rozplynula se. Cirkis uchopil Seana za paži a zmizeli.

Sonya nemohla uvěřit tomu, že ji Alan zastavil, když chtěla zabít Argona. Zírala na něj a snažila se číst v jeho očích, ale nebylo v nich nic k vidění. Všechny emoce Alan skrýval. Vypadal, že je rozzlobený, ale nezlobil se na ni. Za to ona byla rozzlobená na něj a pořádně. Zkusila se mu vytrhnout, ovšem neúspěšně.
„Pusť mě! Musím ho zabít! Musím toho bastarda zabít!“
Alan Sonyu uchopil a beze slova ji od Argona odtáhl.
„Pusť mě! Musím ho zabít!“ křičela Sonya.
Argon mezitím vstal a oprášil si oblečení. Alan odtáhl Sonyu ke zdi a z ruky ji vyrval nůž, který si schoval za pás. Sonya se bránila, nicméně proti Alanovi neměla šanci.
„Co to ksakru děláš?! Měla jsem možnost ho zabít a ty mi v tom zabráníš! Teď on zabije nás!“
„Ne.“
„Jsi cvok, Alane! A já ti věřila!“
„Nemůžeš ho zabít.“
„Proč ne?!“
„Těžko se to vysvětluje.“
„Ty ses dal na jeho stranu, že ano?! Přidal ses k němu! Co ti slíbil?! Slíbil ti armádu?! Ženský?! Svobodu?! Co to ksakru bylo?!“
„Nejsem na jeho straně, Sonyo.“
Alan se snažil, aby jeho hlas zněl smířlivě. Nechtěl se se Sonyou hádat. To si šetřil na někoho jiného. Alan se otočil k Argonovi.
„Jak se odtud dostaneme?“
Argon se zasmál.
„Chtěl jsi říct:Jak se odsud dostanu, ne?“
„Bez Sonyi neodejdu.“
„Ale Alane. Neříkej, že sis vážně myslel, že ji nechám odejít.“
„Slíbils to!“
„A tys mi věřil?“ zasmál se Argon.
„Nenechám tady Sonyu!“
„O co jde?! Uzavřeli jste mezi sebou nějakou zvrhlou dohodu?!“ zeptala se Sonya vztekle. Nesnášela, když byla mimo obraz.
„Tebe nezabiju, Alane, ale ji ano. Opovážila se mě napadnout a za to musí zemřít.“
„Já ti to nedovolím.“
„Taks mě měl nechat, abych ho zabila!“
„To jsem nemohl.“
„Proč ne?!“ rozčilovala se Sonya.
„Uzavřeli jsme dohodu, zlodějko.“
„Dohodu?! Ty jsi s naším největším nepřítelem uzavřel dohodu?! Uzavřels dohodu s někým, kdo zabil Frederica?! S někým, koho máme zabít, jinak se nikdy nedostaneme domů?! Co to s tebou provedl, Alane?! Kde je ten muž, kterého jsem poznala?! Muž, který byl tohohle chlapa odhodlaný zabít, aby zachránil Istrii! Co se s ním stalo?!“
Alan neodpověděl.
„Isabel tě miluje, víš to?!“
Argon překvapeně povytáhl obočí, ale Sonya pokračovala : “Spoléhá na tebe a ty ji takhle zradíš!“
„Nikoho jsem nezradil, Sonyo.“
„A záchrana Argona je co?! Dárek k narozeninám?!“
„Musel jsem to udělat.“
„Ale ještěs mi to ani nevysvětlil!“
„Alane, Alane. Necháváš se sekýrovat od ženy. To mě překvapuje.“
„Ty buď zticha!“ okřikla Sonya Argona, jako by ani nevěděla s kým to mluví. Argon se jen pousmál. Zlodějka se mu koneckonců začala líbit. Měla v sobě jakýsi oheň, a když o tom tak uvažoval, bylo štěstí, že se mu nepodařilo ji zabít, ať se v ní ta síla vzala kdekoliv.
„Sonyo. Poslouchej…“
„Nechci tě poslouchat! Argon zabil Frederica! Chci se pomstít!“
„Pomsta nikam nevede!“
„Tohle nebudu poslouchat!“ zavrtěla hlavou Sonya a utekla pryč.
„Sonyo! Počkej! Sonyo!“ volal za ní Alan, ale Sonya nezastavila.
„Nech ji. V mém paláci se jí nic nestane.“
„Máš s ní snad nějaké nové zvrácené plány?!“ vypálil na něj Alan. Cítil, jak se mu to všechno hroutí pod rukama. Argon se usmál.
„Byla by z ní dobrá milenka. Má v sobě oheň. Takové já rád.“
„A co Šener?“
„Šener má toho svého Atlantise. Tak mě napadá. Koho já teď zabiju? Možná bych se měl porozhlédnout po Cirkisovi. Trochu ho pomučit a vzít si, co mi dluží.“
„To nepůjde,“ před Argonem se zhmotnila Maky. Argon o krok ustoupil, jako by se polekal, ale z jeho tváře se nedalo nic vyčíst.
„Zase ty,“ utrousil nakonec znechuceně.
„Taky tě zase ráda vidím.“
„Třicet let a vůbec se mi po tobě nestýskalo. Čím to?“
„Budeš je muset nechat jít. Všechny.“
„Proč se do toho pleteš? To není tvoje věc.“
„Teď už ano.“
„Nic s nimi nemáš společného.“
„Mýlíš se.“
„Přesvědč mě.“
Maky se usmála.
„Uzavřels s Alanem dohodu. Jsem tu, abych dohlédla na její vyplnění.“
„Od kdy se staráš, jestli svoje slovo dodržím nebo ne?“
„Od teď.“
Potom se otočila k Alanovi.
„Kdo jste?“
„Přítel. Neublížím ti.“
„Tohle jsem tu slyšel už mockrát.“
Znovu se usmála.
„Já nejsem ta, které by ses měl bát. Teď tě pošlu do svého domu. Nedělej nic, dokud nebudeš znát celou pravdu.“
„O čem…?“ začal Alan, ale Maky jen mávla rukou a Alan zmizel.
„Tohle dělat nesmíš. Ne na mém území!“ rozhněval se Argon.
„Porušuješ pravidla!“ dodal pak, když vypadalo, že si z toho Maky nic nedělá.
„Najednou jsi zastánce pravidel, Simone?“
Argon sebou trhl, jako by ho štípla vosa.
„To jméno už nikdy nepoužiješ!“ varoval ji.
„Je to tvoje pravé jméno. Takhle tě pojmenovala tvá matka.“
„Má matka byla feťačka. Kromě stejné DNA nemáme nic společného!“ zasyčel Argon vztekle.
Maky na Argona soucitně pohlédla a Argon protočil oči.
„Soucit si nech pro ty blázny, co si myslí, že můžou zachránit Istrii.“
„Mají šanci.“
„Tak tebe už taky nakazili? Chudinko malá,“ Argonův hlas přetékal sarkasmem.
Maky se jen usmála. Pak se ohlédla, jako by za sebou něco viděla, ale nikdo tam nebyl. Argon se na ni beze slova díval a sledoval, jak mu přímo před očima zase zmizela. Pak si promnul krk a narazil na řetízek ze stříbra. Sjel dolů k přívěšku a podíval se na něj. Bylo to písmeno S. Vztekle si ho strhl z krku a mrštil s ním o zeď.
„Pane,“ ozvalo se ustrašené pípnutí.
„Co je?!“
„Zrovna když jsme je chtěli chytit, zmizeli.“
„Zmizeli?!“
„Zřejmě je musel někdo odčarovat.“
Argon vytáhl dýku a hodil ji po rarachovi. Ten byl na místě mrtev. Jak má svést Květinové dítě, když ho ta čarodějka chrání?
„Zatracená Maky!“ zaklel a vyšel ze sálu na chodbu, odkud zamířil do své ložnice.

Pro Isabel nebylo těžké Šener najít. Když teď popustila svým pocitům uzdu, vnímala zlo daleko intenzivněji, než kdykoliv předtím. Věděla přesně, kde je a byla rozhodnutá Šener sprovodit ze světa. Pomstít se jí za Alana, který musel projít peklem. Pomstít se jí za Seana. Vklouzla do místnosti, kde Šener stála, myslíc si, že Isabel setřásla a nebo ne? Bylo klidně možné, že na ni čekala. Jenže to by musela být blázen. Šener neovládala magii. Přesto dokázala zmizet. Že by ji Argon přece jen něco naučil, když zrovna nedováděli v posteli?
„Šener!“ zavolala na ni a její hlas zněl tiše, ale zlověstně. Šener se k ní otočila čelem a bylo vidět, že z ní má strach.
„Isabel. Neměla bys zachraňovat svého přítelíčka?“
„Pro toho už je pozdě! Nicméně ho alespoň můžu pomstít!“
„To bys přece neudělala. Mysli na svoje svědomí.“
„Jaks to udělala? Jak jsi dokázala zmizet? Ty nejsi čarodějka! To by byla urážka!“
„To vskutku nejsem. V tom máš pravdu, maličká, nicméně to neznamená, že se nemůžu naučit pár triků.“
„Triků? Vypadalo to tak opravdově!“
Šener se zasmála a její smích se Isabel zařezával do srdce. Její nenávist k ní vzrostla. Částečně se toho děsila. Těmhle pocitům, jako byli vztek, zlost a nenávist se snažila vyhýbat, potlačovat je a teď najednou cítila, že už to nedokáže ovládat. Cítila, že hráz, kterou tak pečlivě celá léta budovala se hroutí kousek po kousíčku. Cítila, že brzy v ní nezbude nic, než jen touha zabít všechny, kteří ji v životě ublížili.
„Pamatuj, že když použiješ kouzlo k pomstě, trůn bude pošpiněn. To přece nebudeš riskovat. Isabel. Královničko. Měj přece rozum. Nepošpiň památku svých rodičů.“
„Kdo ti dal právo mluvit o mých rodičích?! Kdo ti dal právo říkat mi, co smím a co nesmím?! Já jsem královna! Já rozhoduju!“
Šener se zasmála. Byl to šílený smích, kterým zakrývala svůj strach. Věděla, že jestli se brzy něco nestane, jestli někdo nezakročí, Isabel ji skutečně zabije a ona se s tímhle světem ještě nechtěla loučit. Vždyť tu bylo tolik krásných věcí. Bylo tu tolik lidí, kteří se dali mučit. Byl tu Argon a hlavně tu byl její miláček Atlantis. Co si bez ní jen počne? Ovšem zdálo se, že ji nikdo neplánuje zachránit. V tom případě bude tuhle vražednou hru hrát až do konce a dožene Isabel k nepříčetnosti, aby alespoň zemřela s pocitem, že odvedla pořádný kus práce a kdo ví? Možná se bude chtít pomstít i vojáčkovi, který se s ní vyspal jen pro ukojení svých vlastních sexuálních potřeb.
„Byla jsem tam. Viděla jsem umírat tvoje rodiče. Viděla jsem, jak je Argon zabil. Tvého otce přišpendlil na zeď, což nebylo nikterak těžké, protože oba byli zesláblí z kouzla, které ti pomohlo uniknout do jiného světa. Tvou matku předhodil Nadranům, svým prvotřídním zabijákům, a ti ji znásilnili. Hezky jeden po druhém se na ni vystřídali. Ještě dnes mi její křik zní v uších jako rajská hudba. A tvůj otec se na to musel dívat, zatímco do něj Argon zabodával dýky. Jednu do paže, pak do ramene. Třetí byla do nohy a čtvrtá do břicha. Společně jsme v objetí pozorovali, jak krvácí. Pak Nadrané zlomili tvé matce vaz a tvému otci Argon vyrval srdce a dal ho sežrat psům.“
„Mlč už!“ zakřičela Isabel na Šener a ruku sevřel v pěst. Šener zavřeštěla a ozval se praskot, jak jí Isabel drtila žebra magickou silou. Isabel mávla rukou a Šener odletěla na zeď. A ještě jednou, znovu a znovu. Poté ji pustila a Šener dopadla na zem. Něco křuplo. Šener pohlédla na svoji nohu, z které trčela kost a prýštila krev. Pokoušely se o ní mdloby, ale Isabel ji nechtěla nechat tak snadno odejít. Přešla k ní a přidřepla si. Prudce ji zatáhla za vlasy, až Šener do očí vhrkly slzy a přinutila ji, aby se na ni dívala. Přestože trpěla bolestí, pokračovala Šener ve svém vyprávění: “A tvého bratříčka Christiana odvlekl a udělal z něj prvotřídního zabijáka. Zabíjel na jeho rozkaz. Nevinné a slabé. Probodl je a sledoval, jak umírají. A víš co. Jsem si jistá, že mu to činilo obrovské potěšení.“
Isabel se chystala Šener zlomit vaz, když se zastavila. Její rty se roztáhly do pokřiveného úsměvu.
„Vím, o co se snažíš, Šener, ale to ti nevyjde. Nezabiju tě rychle. Zabiju tě pomalu, hodně pomalu. Plameny pomsty tě budou dlouho stravovat.“
Šener se pokusila Isabel vytrhnout, ale Isabel ji zlomila ruku a další žebro. Šener zakřičela bolestí. Její tělo hořelo bolestí už teď, aniž by Isabel nějaký oheň použila. Nicméně Isabel to nestačilo. Chtěla, aby Šener zemřela v co největších mukách. Zvedla se a kousek od ní odstoupila. Rozevřela dlaň, kterou doteď svírala v pěst a nad dlaní se jí vznášel malý plamínek. Foukla do něj a ten přeskočil na šat Šener, která začala křičet, když jí začal stravovat oblečení a i její tělo. Isabel ustoupila ještě o kousek dál a pozorovala, jak oheň Šener zabíjí, přičemž v srdci cítila obrovské uspokojení. Aniž by počkala, až Šener uhoří, zmizela, aby se pomstila dalšímu, kdo byl na řadě a kupodivu to nebyl Argon, ale Alan. Nabídla mu svoje srdce a on ji jen využil. Za to teď musel zaplatit.
Šener umírala. Umírala ve strašlivých bolestech, když se rozrazila okna a prudký vítr oheň uhasil. Pokusila se pohnout, ale jen zasténala. Tedy spíš to bylo takové chrčení. Někdo k ní přistoupil. Poklekl a položil ji ruku na ohořelou část těla. Z ruky mu vyšlo stříbřité světlo a Šener cítila, jak z ní strupy opadávají a žebra a noha se vracejí do původního stavu. Postava vstala a Šener na ni pohlédla. Byla opravdu překvapená, že ji vidí.
„Proč?“ zachraptěla. Celá se třásla a ruka ji bolela. Bylo to to jediné, co jí nevyléčila.
„Ještě se můžeš hodit.“
„A ta ruka?“
„Bude ti připomínat, co se stalo a třeba se poučíš. Možná si i vzpomeneš, cos byla.“
Šener se posadila a opřela se zády o zeď. Postava zmizela.

Cirkis seděl u krbu a pozoroval Seana. Jeho tvář už nebyla bledá. Spíš pravý opak. Byl rozpálený a nebyl si jistý, jestli je to jen jeho schopností. Zřejmě dostal vysokou horečku a on nebyl schopen ho vyléčit a vyčítal si to. Maky ho uzdravila, ale možná to nebylo úplně včas. Možná bylo dost pozdě. Měl ho vyléčit. Neměl se nechat zastrašit. Neměl dovolit strachu, aby ho ovládl. Vztekle udeřil do stolu.
„Williams má tuhý kořínek. Přežije to,“ ozvalo se ode dveří. Cirkis vzhlédl a uviděl Alana.
„Jsi v pořádku?“
„Musíme si promluvit, Gabrieli!“
„O co jde, Alane?“ zeptal se Cirkis, kterého se zmocnil velice nepříjemný pocit.
„Promluvíme si venku. Hned!“ něco v Alanově hlase přinutilo Cirkise neodporovat. Ostatně, byl si jistý, že by ho Alan klidně vytáhl ven násilím, kdyby ho neposlechl. Vyšel ven, přičemž se mu hlavou honilo, co po něm Alan asi tak může chtít. Co s ním Argon mohl udělat? Vypadal, že na sobě nemá ani jeden škrábanec a to bylo velice podezřelé. Že by mu o něm ukázal pravdu? Děsil se toho, ale na druhou stranu by to možná uvítal. Už ho nebavilo lhát. Nelíbilo se mu to. Vždycky Alana obdivoval. Tedy do doby, než mu přebral Emily, ale to bylo něco jiného. Určitě s ním nechtěl mluvit kvůli Emily. Alan tam už na něj čekal. Beze slova na něj hleděl, ale Cirkis moc dobře viděl jeho oči. Byly plné hněvu.
„Takže…“ začal Cirkis, když už se ticho stávalo neúnosné.
„Lhals mi, Gabrieli.“
„Každý lže.“
„Tohle není vhodná chvíle, aby sis hrál.“
„Já si nehraju.“
„Gabrieli.“
Cirkis polkl. Alanův hlas byl chladný a drsný jako smirkový papír.
„Můžeme si promluvit v klidu, aniž bys mě zbil?“
„Nehodlám tě zbít, Gabrieli,“ a jeho hlas byl najednou tichý a mírný.
„Vážně ne?“
„Zklamals mě.“
„Kdybych mohl jinak…“
„Co ti v tom bránilo?“
„Není to tak lehké.“
„Nic není lehké.“
„Alane, prosím. Vyslechni mě.“
„Poslouchám.“
„Ne, neposloucháš! Odsoudils mě, aniž by si znal podrobnosti!“
„Já znám podrobnosti!“
„Jen takové, které ti podal Argon, že?“
„Je v tom snad i něco víc?“
„Co všechno ti ukázal?“
„Ukázal mi, jak ses dostal do Istrie. Ukázal mi, žes byl jeho sluha. Viděl jsem věci, které bych radši neviděl. Byls u věcí, které znamenaly smrt a nic jsi neudělal. Lhals mi o Santiagovi. Proč?“
„Kdybych řekl pravdu…“
„Tak co?“
„Nenáviděl bys mě.“
„Proč?“
„Já jsem mu dal moc. Kvůli mně tě v té bažině zbil.“
„To ještě není důvod k nenávisti.“
„Udělal jsem toho víc, Alane. Stydím se za to, ale nemůžu to vzít zpět. Když mě Argon našel, byl jsem zhrzený a nechtěl jsem nic jiného, než jen umřít. Nabídl mi moc a možnost se pomstít. To jsem nemohl odmítnout. Taky bys neodmítl. Kdybys dostal možnost pomstít se těm vzbouřencům z Peru a věznitelům z Ekvádoru, neváhal bys ani vteřinu. Vím, že bys té nabídky využil stejně tak, jako jsem to udělal já!“
„Nevyužil!“
„Ale no tak, Alane! Podívej se pravdě do očí! Oba víme, že by ses té příležitosti chopil! Oba víme, že bys neváhal ani vteřinu a zabil je! Všechny! Já v tom vězení byl! Viděl jsem, jak jsi vypadal, když tě přivedli! Měls ten znak, zlámaná žebra a spoustu řezných ran! Viděl jsem tvoje oči! Tak strašně rád by ses těm Peruáncům pomstil! Byli jsme v jedné cele! Copak jsi to zapomněl?!“
„Nezapomněl jsem na to.“
„Ale chováš se tak! Věř mi, že kdybych mohl, vrátil bych to, ale nemůžu! Argon ti říkal pravdu. Ano. Jsem lhář! Udělal jsem hrozné věci a je mi to líto! Jsem ale tvůj přítel! Od doby, co jsem vám pomohl utéct, se vás snažím chránit. Udělal jsem spoustu hloupostí, Alane, ale taky jsem měl dost času, abych o nich přemýšlel. Nikdy jsi nepřestanu vyčítat smrt Emily. Vím, že mi to nikdy neodpustíš, ale prosím. Zkus mi zase věřit. Bude to potřeba.“
Alan na Cirkise hleděl. Díval se do jeho smutných očí a zvažoval odpuštění. Ve vězení toho spolu prožili mnoho. Chránil ho. Tu noc, co ho přivedli, si chtělo pár vězňů užít, ale on ho zachránil. Postavil se jim, i když ho zmlátili. Stál při něm celou dobu a snažil se ho dostat z psychiatrie, kam ho po osvobození poslali, protože napadl doktora z pouhých obranných reflexů. Když se pak dostal ven a zjistil, že zmizel, hledal ho, ale marně. Až potom přišel ten výbuch obchodního domu. Viděl ho tam. Hned po tom, co to vybuchlo. A i Gabriel ho viděl. Věděl, že zabil Emily, ale jeho ne a Alan mu tenkrát přísahal pomstu. Teď znal celou pravdu a Gabriel ho žádal o důvěru. Odpustit může, ale věřit? To už asi nedokáže.
„Smrt Emily jsem ti odpustil. Argon mi také ukázal tvoje pohnutky. Vím, cos cítil. Něco podobného jsem zažil s Claire, i když mě neopustila kvůli jinému muži. Důvěřovat ti ovšem už nedokážu. Alespoň ne zatím.“
Cirkis si povzdechl.
„Pak bych měl jít. Nemůžu tu být, když mi nedůvěřuješ.“
„A co ostatní?“
„Když mi nevěříš ty, jak by mi mohli věřit ostatní?“
Alan se na něj jen podíval. Cirkis v jeho očích spatřil porozumění. Vypadalo to, že ho dokonce obejme, ale nakonec si to rozmyslel a odešel. Alan se díval, jak odchází a na vteřinu ho napadlo, že ho zastaví. Nakonec ho ale nechal jít.

Sonya si to vztekle rázovala palácem, i když vlastně netušila, kam míří a jak se odsud dostane. Možná neměla jednat tak ukvapeně, jenže už s ním nevydržela být v jedné místnosti ani vteřinu navíc. Jak to jen mohl udělat? Oni mu věřili a on je zradil. Měl je vést a místo toho uzavíral dohody s jejich nepřítelem. Nepřítelem, který zabil Frederica. Nepřítelem, který chtěl zabít ji. Nepřítelem, který je chtěl zabít všechny. Co to s ním ten chlap jen udělal?! Očaroval ho snad? Nebo mučil k šílenství? Slíbil mu snad něco za to, že ho ochrání? Sonya měla tolik otázek a žádné odpovědi. A pak ji napadla ještě jedna otázka. Otázka, kterou měla položit už dávno. Odkud znal Frederic Argona? Vždyť Argon byl v Istrii padesát let, a i když bylo Fredericovi něco přes šedesát, nevěřila, že se znali z jejich světa. Frederic se nějak musel dostat do Istrie, ale jak? A jak mohl být přítelem Argona? No možná nebyl jeho přítel, ale Argon o něm mluvil, jako by se znali už léta. Znovu si vynadala, že jednala tak horkokrevně a nejdřív se nevyptávala, ale chuť se pomstít byla silnější než pragmatické uvažování. Zastavila se. Stála před dveřmi. Chtěla pokračovat chodbou, co se stáčela doprava, ale dveře z neznámých důvodů budily její zvědavost. Položila ruku na kliku a stiskla. Dveře byly zamčené a její zvědavost tak vzrostla. Z vlasů si vytáhla skrytou sponu a strčila ji do zámku. Několikrát s ní s citem otočila a spokojeně se usmála, když uslyšela cvaknutí zámku. Znovu stiskla kliku a dveře se otevřely. Tiše překročila práh a místnost se rozzářila svíčkami. V úžasu nebyla schopná udělat další krok. Argon měl rozsáhlou sbírku dýk, nožů a i pár mečů tam mohla nalézt. Pokrývaly každý centimetr zdi. Byla to ta nejrozsáhlejší sbírka, kterou kdy viděla. Viděla Plamennou dýku se zubatým ostřím a se zlatou kuličkou na začátku rukojeti, Křižáckou dýku s nápisem Via Crux, Via Lux a i Skotskou dýku, která byla 38 cm dlouhá a měla dřevěnou rukojeť. Objevila i Keltskou rituální dýku, jejíž rukojeť byla zakončena ve tvaru ptačí hlavy. Mezi meči ji zaujali Arabská šavle a keltský meč, který měl do rukojeti vyrytého kance. Udělalo krok dopředu a pak ji uviděla. Ležela tam ve speciálním proskleném pouzdru. Rukojeť byla zlatá a ostří stříbrné. Na rukojeti ještě bylo malými diamanty vyobrazeno písmeno S. Sonya byla tou dýkou absolutně fascinována. Zírala na ni, neschopna uhnout pohledem. Zřejmě ji něčím přitahovala a nebylo to jen tím, že ji vyrobili z drahého kovu. Jako by v ní tkvěla nějaká zvláštní moc. Pomalu k ní natáhla ruku, ale pak se vzpamatovala a rychle ruku stáhla. Jestli ta dýka něco uměla, určitě by ji Argon nenechal jen tak povalovat se v pouzdru. Skoro to vypadalo, jako by k ní měl vytvořenou nějakou citovou vazbu, a když ji ukradne, bude to dobrá pomsta. Rozhlédla se po místnosti. Neviděla nic, co by ji mohlo useknout ruku, kdyby sebrala dýku ze stolu a nevěřila, že má alarm. Že by si Argon přece jen tolik věřil, že mu v jeho paláci nikdo nic neukradne? Musela to risknout. Nemohla tu stát do konce života a ten mohl být krátký, jestli ji tu najde. Pomalu natáhla obě ruce a prsty se zlehýnka dotkla skleněného víka. Chvíli vyčkala, a když se nic nestalo, víko uchopila pevněji, zvedla ho a opatrně odložila. Zase počkala a pak pokračovala. Nejdřív položila na rukojeť dýky dlaň a pak ji sevřela a přitáhla k sobě. V tu chvíli se jí zatmělo před očima, rozhučelo v uších a ztratila půdu pod nohama. Ani necítila, jak dopadla na zem. Svět náhle přestal existovat a kolem ní byla jen neprostupná tma. Pak ztratila vědomí.

Alan stál na útesu a hleděl dolů na moře. Na vlny narážející na útes. Napadlo ho, že možná budou muset plout. Isabelina země přece byla za mořem, a i když měl námořní výcvik, lodě příliš nemiloval. Radši měl pevnou půdu pod nohama. Ve všem. I ve vztazích. Proč se mu tohle s Claire nepodařilo? Proč se mu to nedařilo ani s Isabel? Když na něj křičela, že ho miluje, překvapilo ho to. Nečekal to. A když ji políbil…vlastně ani nevěděl, co dělá, ale nebylo cesty zpět. Kdyby tušil, jak pevné city k němu chová, možná by to neudělal. Ale jenom možná. Zvedl hlavu směrem do oblak, když začal foukat studený vítr. Viděl ztemnělé mraky, jako by měla každou chvilku začít pršet.
„Neměls žádné právo to udělat!“ ozval se za ním ženský rozzlobený hlas. Pomalu se otočil. Věděl, koho tam uvidí. Věděl, že k tomu dřív nebo později dojde.
„Vyznala jsem ti lásku a ty ses se mnou vyspal jenom proto, žes potřeboval ukojit svoje sexuální potřeby!“
Alan neodpověděl. Díval se, jak Isabel zuří. Vlastně ani nevěděl, co by měl říct. Měla pravdu.
„A nic mi neřekneš?! Ani se nepokusíš hájit?! Ani za omluvu ti nestojím?! Miluju tě! Víš, co to znamená, nebo je tvoje srdce už tak nelidské?! Zrovna teď je moje srdce plné vzteku, zloby a nenávisti! Chci ti ublížit! Tak strašně moc ti chci ublížit! Chci, aby ses bolestí svíjel u mých nohou! Chci, abys kňučel o odpuštění! Zabila jsem Šener! Věř, že dokážu zabít i tebe! Ano. Dokážu to! Nevěříš mi?! Stačilo by tě jen shodit z útesu. Rozbouřené moře by se postaralo o zbytek!“
„Je mi to líto, Isabel. Nechtěl jsem ti ublížit…“ řekl nakonec Alan.
„Ale ublížil!“
„Nemůžu to vrátit zpět a vlastně ani nevím, cos čekala?! Karty ti zcela jistě řekly, co za člověka jsem! Cirkis tě určitě varoval, že se spálíš, když jsi se mnou začneš!“
Alan se pomalu přestával ovládat. Nejdřív Sonya, pak Gabriel a teď Isabel. I on měl svoji hranici a ta teď byla překročena.
„Doufala jsem, že tě změním!“
„Na královnu Istrie si pěkně naivní, nemyslíš?! Vyspali jsme se spolu a tím to mělo celé skončit! Z mého postoje jsi měla poznat, že nic víc v tom nehledám!“
„Nenávidím tě!“ zasyčela Isabel.
„To rychle, ale říká se, že od lásky je k nenávisti jen krůček!“ skoro to vypadalo, že se jí vysmívá. Isabel ho chtěla udeřit, ale Alan její ruku chytil.
„Na to rovnou zapomeň! Můžeš mě nenávidět! Můžeš mě chtít klidně i zabít, ale těžko to půjde jinak, než kouzlem! Celou dobu vás tu chráním! Už od začátku se snažím, abyste byli v co nejmenším nebezpečí a jaká je vaše odměna?! Ty mě začneš nenávidět, protože jsem se s tebou vyspal a zneužil tak tvoje city! Sonya je na mě naštvaná, protože jsem jí nedovolil zabít Argona, neboť by to znamenalo zkázu Istrie a to nemluvím o Williamsovi, který mě nesnáší už od chvíle, co zjistil, že jsem voják a teď možná umře! Muž, o kterém jsem si myslel, že ho znám, mi celou tu dobu, co tu jsme, lhal a nějaká čarodějka mě pošle do svého domu, aniž by cokoliv vysvětlila a ještě to působí dojmem, že jsou s Argonem staří milenci! Je mi opravdu líto, že jsem ti už předem neřekl, že o nic víc, než o sex nejde, ale asi jsem doufal, že už jsi natolik dospělá, abys pochopila, že já nejsem ten typ, co by mrhal láskou na každém kroku!“
Isabel se mu nevytrhla, jak čekal. Jen na něj hleděla a do očí se jí tlačily slzy. Nebylo to ani tak z toho, co jí Alan řekl, ale pomalu z ní vyprchával účinek Argonova sídla. Začínala si uvědomovat, co provedla. Nechala Seana zraněného a vrhla se raději po příležitosti se pomstít Šener. Zabila ji. Zabila člověka, i když si to zasloužila. I když byla zlá a odporná, neměla ji zabít. Jako královna si to dovolit neměla. Královna nikdy nikoho nezabila. Pošpinila by tak trůn. Slzy jí začaly stékat po líci a Alan odešel. Teď s ní nemohl být. Nemohl ji utěšovat. Ne po tom všem, co jí řekl.
Isabel klesla na kolena a pak do sedu a rozbrečela se naplno. Jako by se všechny emoce vyplavovaly společně se slzami. Najednou se cítila prázdná. Selhala. Měla je všechny chránit. Místo toho je rozdělila. Byla špatný vůdce. Jak pak může být královnou pro stovky obyvatel, když nedokáže vést ani čtyři lidi. Šest s Eris a Cirkisem, ale v tom už nebyl tak velký rozdíl a jak si všimla, Cirkis odešel. Dokonce i Andyho a Eris vystavila nebezpečí, když je tam nechala jen tak bez ochrany. Určitě pro ně Argon někoho poslal, aby je zajali. Co když je teď někde mučí nebo jsou už dokonce mrtví?
„Jsou v pořádku,“ ozvalo se nad ní. Vzhlédla a spatřila Maky. Tentokrát na sobě měla oblečení, které se dělilo na dva kousky. Bolérko bylo nerovně sešité ze dvou kusů látky, s připínáním ke krku netvořilo téměř žádný výstřih, ale přesto její ňadra zdůrazňovaly. Místo jednoho rukávu byl pouze náznak na rameni, druhý vedl až ke konečkům prstů, ale venkovní část byla otevřená, takže odhalovala nahou kůži jejích rukou. Sukně byla stejně asymetrická, na jedné straně zakrývala nohu až téměř ke kotníku a na druhé sahala sotva do půli stehen a ukazovala její nahou nožku. Přes nahé bříško byly naaranžovány provázky, které zdobily a dělaly zajímavějším celý oblek. Na nohou měla kožené hnědé kozačky až nad kolena, které barvou i materiálem odpovídaly a dotvářely celé dílo krejčího. Kámen zasazený v čele tam zůstával nadále a tentokrát měla ve vlasech vpletené i hnědé korálky.
„Zklamala jsem,“ vzlykla Isabel.
„Ještě není vše ztraceno.“
„Že není? Zabila jsem.“
„Ne, nezabila. Vyléčila jsem ji včas.“
„Ale proč?“
„Ještě má úkol.“
„Ublížit dalším nevinným?“
Maky se usmála.
„Možná tě překvapí.“
„V tom dobrém asi těžko,“ zapochybovala Isabel.
Znovu se usmála.
„Nenech se zmýlit. I v té největší tmě je malé světýlko.“
Isabel vstala.
„Zklamala jsem svoje rodiče, Maky.“
„Zklameš je, když to teď vzdáš.“
„Jak mám bojovat, když se mi všechno hroutí?“
„Musíš věřit.“
„Věřit? V co věřit?“
„V sama sebe.“
„Jsi moudrá. Proč nejsi královnou ty?“
„Nejsem předurčena k vládnutí.“
„A já ano? Nedokážu vládnout pořádně ani sama sobě.“
„S tím se všichni potýkáme.“
„I ty?“
„Ano, i já.“
„Tomu nevěřím.“
Jen se usmála. Byl to shovívavý úsměv. Skoro jako úsměv matky.
Isabel se otřásla, jak kolem ní profičel studený vítr.
„Bude pršet. Bude lepší, když se vrátíme do domu.“
„A co Cirkis?“
„Promluvím si o něm s Alanem. Varovala jsem ho.“
„Bude v pořádku?“
„Nejsem vševědoucí, Isabel.“
„Ale přijdeš mi tak.“
Znovu ten úsměv a pak odešla. Isabel ji následovala.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 31.10.2007, 9:45:39 Odpovědět 
   Tento díl je plný zvratů, ti, kteří by měli zemřít, žijí nadále a ti, kteří by zemřít neměli, takřka zemřeli! Nikdo z hrdinů není dobrý ani špatný a také nikdo z nich neví, na čem je! Také veliký Argon ostrouhal díky Maky, která se zapojila do příběhu. Uvidíme, co udělá tato čarodějka, která stojí na straně královny. Zdá se, že zde také došlo k boji mezi láskou a nenávistí! A také důvěra dostala co proto! Uvidíme, jak se budou dál odvíjet osudy našich hrdinů...

Líbilo se mi to. S každým dílem je příběh zajímavější a nic není podle "standardního postupu" při psaní fantasy příběhu. Tvé postavy mají svůj vlastní život, jednají jinak, než by se dalo čekat a proto je také Tvůj příběh tak zajímavý a tajemný. Počkám si na pokračování... ;-)
 Pavel D. F. 30.10.2007, 23:37:05 Odpovědět 
   Kdysi jsem napsal, že toto není klasický fantasy příběh. To se opět potvrdilo, družina dostihne protivníka, ale místo jeho eliminace se opět někam ztratí. Maky se projevuje jako deus ex machina, sice tvrdí, že není určená k vládnutí, ale svým chováním zasahuje do mnoha dějů a může tak ovládat osud – kdo je pak silnější – designovaná královna nebo čarodějka s téměř božskými schopnostmi?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Na schodech
Anna Weberová
Cizinec
papuchalek
NIC VÍC...
Jimi Dream
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr