|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Lido 9 (Dalibor tančí se Simonou) ::
 kulkul |
publikováno: 31.10.2007, 12:07
|
Předchozí kap.byla pojmenovaná chytlavě, požadovaný počet shlédnutí se bez problémů naplnil. Tak schválně jak teď.
Zatímco Nela si hraje s Jolou v posteli, Dalibor pokračuje v dobývání noční Prahy... |
| |
|
|
"Stalo se něco?" sykne Dalibor Lido, známý podnikatel, muž vysoké postavy, "nezapomínej, že jsem si ponechal 20% podíl v LIDU."
"Nestalo, právě, že nestalo," vybuchne Jiří Mušle a uleví si z nashromážděné popuzenosti, "od chvíle, kdy jste odešel, se nestalo vůbec nic. Vyjme snad toho, že LIDO opouštějí nejlepší lidé."
"Včetně Rybeny?"
"Nevím, proč vás zajímá nějaká RR, pokud vím, dala výpověď," cedí mezi zuby Jirka.
"Definitivně?" sonduje Dalibor opatrně půdu.
"Nevím, jmenovku na dveřích ještě má, ale copak se tam dnes někdo stará o jmenovky?" v zastřeném hlase Jiřího Mušle zazní opět stín spravedlivého rozhořčení, "kdyby aspoň byla nějaká vize jak ze situace ven. Šéfe, pomozte nám."
"Tak pozor," stopne Jirku Dalibor, "v LIDU mám sice nezanedbatelný, ale přejen menšinový podíl. Nic víc, nic méně."
Na orloji zrovna odbily dvě hodiny, když do vinárny vstoupí dvě osamělé mladé ženy, podle stylu odblečení s pestrými barvami zřejmě cizinky. Snad Italky, Francouzky či Řekyně. Usedají k sousednímu stolku, v diskrétním příšeří vinárny s nočním provozem se zablýsknou opálená stehna žen, zvyklých chodit po celý rok v minisukních. Zejména oděv jedné z žen, šarmantní sympatické brunety s mírně vysedlými lícními kostmi, oblými snědými rameny a plnými ňadry, působí zvláště exotickým dojmem. Jedná se o jakousi rybářskou síť či pletený černý šál s mnohými perleťovými ozdobami. Druhá žena je podle tmavší pleti, širokých, okrouhlých rtů a oblých tvarů připomínajících kočkovitou šelmu pravděpodobně mulatka s kapičkou příměsi černé krve. Obě dívky vyvolávají neuvěřitelně svěží dojem prodchnutý slanou vůní mořského příboje, vůní ticha piniových hájů a překrásných západů slunce nad Jadranem. Večerů, kdy milencům stačí bohatě k dorozumění tři slova. Já, ty, láska.
I Dalibor prožil desítky takových večerů, ať už doslova anebo o nich psal (ostatně je to totéž), tvoří zlatou linku nejkrásnějších dobrodružství jeho života člověka i umělce. Tyto příběhy jsou, jak Dalibor znovu zjišťuje díky spanilým cizinkám, věčné. Překonán pocitem krajního dojetí vyšle Dalibor k amazonkám číšníka s pěticí rudých růží. Vzápětí se nepokrytě baví jejich rozpaky. Po chvíli napětí bruneta vstane a s roztomilou úklonou poděkuje lámanou češtinou: "Děku-jí."
"Thank you (děkuji vám)," usměje se mulatka a ukáže dvě řady sněhobílých zubů.
Dívky si chvíli cosi tajemně šuškají, podle šibalských úsměvů je však zřejmé, co mají za lubem. Pouze Jiří Mušle, který nerozumí anglicky ani slovo, sleduje situaci s tupým úžasem.
"Would you be so kind...? (Byli byste tak hodní a sedli si s vaším přítelem k nám?" navrhne nakonec bruneta s hostitelským gestem.
"Šéfe, vy jste je sbalil," mumlá Jirka Mušle a zmateně následuje vzpřímenou postavu Dalibora Lida ke stolku s mezinárodní účastí. Při nezbytném představování dosáhnou Jirkovy zmatené rozpaky vrcholu, když se omylem představí jako "plukovník Mušle".
"Mister colonel Mušle (Pan plukovník Mušle)," překládá Dalibor pohotově do angličtiny.
"Colonel?" opakuje snědá mulatka nevěřícně jako ozvěna.
"Yes, yes," přisvědčuje Dalibor a nechává tak obě dívky vyvést podařeně aprílem, o němž ví jen on.
"And you? (A vy?)" obrátí bruneta pronikavý pohled svých černých očí na Dalibora.
"Writer," odpoví Dalibor klidně, "whom name is Dalibor Lido. (Spisovatel, jehož jméno zní Dalibor Lido.)"
"Oh, I know you," vzpomíná bruneta soustředěně, "you wrote Montana. (Ale já vás znám, napsal jste Montanu.)"
"Yes, Montana and some other books (Ano, Montanu a nějaké další knihy)," přisvědčí Dalibor a zapálí si cigaretu, "and you?"
Než stačí dívky udat svá jména, číšník přistoupí k veselé společnosti s dotazem na její potřeby ohledně druhů nápojů, takže jména žen zůstanou až do jisté doby utajena, což však vůbec není na závadu. Dívky se bez protestů svěřují do Daliborovy péče a nechávají ho s důvěrou objednat tři lahve rulandského červeného, hovězí steak, kaviár, oříšky para, mandle, zeleninu a nasolené keksy, bez nichž se žádná bouřlivá oslava neobejde. Ukazuje se, že dívky, nenaučené orientovat se v českých jídelních lístcích, měly už pořádný hlad a lačnost, s níž polykají maso s bramborovými hranolky naplňuje Dalibora hostitelskou pýchou. Mezi chutnými sousty odměňují krásky známého spisovatele vděčnými úsměvy. Pouze Jiří Mušle sleduje výjev, kterého se nenadál ani v nejbujnější fantazii, s nechápavě vyvalenýma očima.
"Šéfe, kdybych věděl, že se dožiju takového zázraku, tak jsem se dal zapsat do kurzu angličtiny, jak jste mi radil," vrtí bezradně hlavou.
Dalibor, dokud řídil agenturu LIDO, usiloval o to, aby všichni jeho podřízení ovládali základy angličtiny, jednoho z nejrozšířenějších světových jazyků, který pomáhá stavět komunikační mosty dorozumění mezi národy. Jiří Mušle se tenkrát domníval, že Dalibor mluví do větru, a nyní na svoji liknavost doplatil.
"Ale copak myslíte, že se nový šéf stará o jazykové kurzy?" Jiří Mušle mávne bezradně rukou a obličej se mu stáhne bolestnou grimasou.
Náhle však s novou nadějí v hlase pokračuje: "Šéfe, napadlo mě, že bych vám prodal svůj podíl v LIDU. Měl byste potom 33%, s tím už se dá ledacos dělat. Co vy na to?"
"LIDO je pro mě uzavřená kapitola," odporuje Dalibor.
"Nepomůžete nám?"
Dalibor pokrčí ramenama.
"Co je s Rybenou?" zavrčí náhle.
"Nevím. Co je vám do Rybeny Rybákový?" převaluje Jiří Mušle nechápavě slova v ústech.
"Teď dávej pozor, co ti řeknu: dokud se do LIDA nevrátí Rybena, nehnu pro vás prstem. To je věc vašeho šéfa, aby si uhlídal nejlepší lidi."
"Copak ten, toho zajímají jen prachy a golf," zoufá si Jirka nad osudem firmy, s níž spojil několik let svého mládí, která se však ocitla na pokraji bankrotu.
"Dont worry (Proč tak vážně?)" usměje se krásná mulatka v taktním naznačení, že není slušné upřednostňovat obchodní zájmy před jejich bavením.
"We are all, fine eating (Hotovo, báječné jídlo)," připomene se také bruneta s úsměvem.
Ony mají pravdu, uvědomuje si Dalibor. Je lépe hodit všechny starosti za hlavu a prostě si užívat života, vychutnat všechny jeho nabídky i nástrahy, nestěžovat si zkrátka a žít. Poselství kouzelných cizinek je podobné tomu, které do Daliborova života vnesla Jednatelka, významná postava agentury ARTART. Nepřemýšlej a žij. Mnozí váhaví lidé naléhavé výzvy života nevnímají a prožívají v ústranní nejkrásnější roky, sami, podobní neužitečnému hmyzu, jehož existence sestává toliko z vegetativních funkcí. Jiní však tajemství osudu pochopili a jejich užitečnost lze přirovnat k užitečnosti světla. Tento posun ve vnímání vlastního ega ale není myslitelný bez obrovského vzepětí ducha rovnajícího se totálnímu přerodu osobnosti.
Užitečnost. Užitečný je člověk, který dokáže rozdávat radost.
Jako vždy snaží se Dalibor ze zajetí existenciálních úvah vyprostit kontaktem s lidmi, který účinkuje spolehlivěji antidepresívně než alkohol.
"Máte krásné paže," pronese k brunetě slova plná upřímného obdivu.
Dívka se nesměle usměje, což přiměje Dalibora k dalšímu ocenění.
"Bělostné jako měsíční mlha a hladké jako mramor," veršuje Dalibor, zatímco pozoruje skrz broušenou sklenku, přiloženou blízko k očím, reakci zaskočené brunety nervózně zápolící s vyškrtaným kaménkem kapesního zapalovače. Bruneta zanechá marného úsilí přimět věcičku k poslušnosti až poté, co se vymrští pravice Dalibora galantně svírající žhnoucí zapalovač s firemní reklamou agentury LIDO.
"Thanks," poděkuje hnědovláska za pomoc a rozkošnickou hravostí vytváří pravidelné kroužky dýmu.
"Ovládáte to báječně," poznamená Dalibor uznale.
"To mě naučil dědeček," vysvětluje bruneta, "můj dědeček z Provence."
V jejím "Provence" zní patrný francouzský akcent.
"Nechce mě to naučit," zažaluje se smíchem na brunetu mulatka.
"Na kroužky máš ještě dost času," uzemní ji žena, jejíž děd je vinařem ve francouzském Provence.
"Chce být ve všem první," žaluje mulatka.
"Opravdu," přiznává bruneta opravdově, když dozní smích vyvolaný úmyslně žalobnickou vizáží krásné mulatky, "nesnesu být druhá, žárlím a podvádím."
Odklepne energickým pohybem štíhlého ukazováku čepičku popela z konce cigarety a upře na Dalibora zkoumavý pohled černých očí.
"Co tomu říkáte?"
"Chcete patrně vědět, kterých vlastností si na ženách nejvíce cením," odpoví Dalibor po chvíli.
"To také," připustí dívka a spěšně vytvoří několik mlžných cigaretových kroužků.
"Dobře. V prvé řadě je to..."
"Co? Co myslíte? Čeho si na ženách... ách... ách!" mulatka náhle s vytřeštěnými zraky umlká a zoufale ukazuje roztřesenou rukou na Daliborovu hlavu, z níž se všemi možnými otvory zároveň valí husté proudy dýmu. Z úst, nosu i uší.
"Co se děje? Polekala jste se?" Dalibor se rozhlíží a hledá domnělé nebezpečí, přičemž nepřestává chrlit štiplavý cigaretový dým, až se společnost neovládne a vinárnou zazní bujný chechot mladých lidí. Zejména Jirka Mušle, Daliborův přítel, přestože jeho angličtina je slabá, smysl vyhecovaného soupeření mezi brunetou a Daliborem chápe a propuká v dlouhotrvající nevázaný řehot.
"Jen do toho, šéfe," povzbuzuje Dalibora, "ukažte jim, že nejsme žádná ořezávátka."
Bruneta kapituluje: "Vzdávám se, tohle opravdu neumím."
"Dost, prosím vás," vzlyká smíchy mulatka, které nemůže od produkce podivného umění odtrhnout oči, "patříte do Guinessovy knihy rekordů."
Dalibor, který nadále hraje, že mu důvod jejich obdivu vlastně není znám, upře na snědou tygřici pohled svých očí: "Také vy - a zejména vaše přítelkyně - jako kdybyste vystoupily z knihy..."
"Tančíte?" osloví Dalibor brunetu, kterou jeho slova zelektrizují.
"Ráda," nabídkou celá pookřeje. Vyloupne svou ztepilou postavu, velmi dobře se hodící k Daliborově mohutné sportovní fyziognomii, z křesla, podobně jako ořech se zbavuje panenské skořápky, volně klade paži na mužovo rámě a nechává se odvést na parket.
Za zvuků pomalé taneční skladby objímá bruneta Dalibora okolo krku a pokládá hlavu se závojem přirozeně zvlněných vlasů barvy ebenu na jeho rameno. Její štíhlé tělo připomíná plachou laň, Dalibor ještě nikdy nedržel v objetí tance tak křehkou a zároveň silnou, osobitou bytost. Neovládne se dojetím a jemně ji pohladí po hebkých, charakteristicky vonících vlasech. Na její tváři se objeví upřímný, milý úsměv.
"Nedopověděl jste, jakých vlastností si na ženách nejvíce vážíte?" připomíná.
"Máte pravdu," odpoví Dalibor polohlasem, "jak bych to vyjádřil, je to určitá specifická vlastnost, nezávislá na fyzickém vzhledu..."
"Vášeň?" hádá bruneta.
"Je to právě schopnost být ženou."
Bruneta náhle odtrhne čelo od Daliborova ramene a pátravým pohledem hledí partneru přímo do očí.
Teď se zeptá, jestli dovede být ženou ona, napadne Dalibora v duchu. Prohádal. Bruneta neříká vůbec nic, po chvíli opět sklání hlavu, po rozpustile veselém výrazu v obličeji není však ani stopy.
"Smím se zeptat, proč cestujete? Uvažovala jste o tom?"
"Proč cestuji," opakuje zdánlivě apaticky, "cestuji, protože hledám. Hledám... co vlastně hledám?"
"Všichni hledáme," klidní ji Dalibor.
"I vy? Jste takový klidný, vyrovnaný."
"Hledám mnohem usilovněji, než si myslíte."
"Vlastně vám závidím," řekne po chvíli, "máte jednu jistotu. Vaši literaturu."
"Kdybyste jen tušila, jak prchavá, jak nevěrná a pošetilá je to jistota," zakroutí Dalibor hlavou.
"Really (Opravdu?)"
"Literatura je jako žena."
"Oh, its agly. (Ach, to je ošklivé.)"
"But true. (Ale pravdivé.)"
"Jste přísný a nesmiřitelný."
"A propós, jakých vlastností vy si vážíte na nás mužích?" chce vědět Dalibor.
"Já? Nevím, neuvažovala jsem o tom... snad přísnost," bruneta se usměje, "nesmiřitelnost. A mužnost."
I přes jazykovou bariéru nebylo možné nechápat její vášnivou výzvu. Dalibor dívku jemně tiskne na svoji hruď, její ruce se vpíjí v jeho šíji, její tělo se ztrácí v jeho objetí, jako kdyby se mělo stát něco, co se mezi mužem a ženou ještě nikdy nestalo.
"Kiss me! (Zlíbej mě)" šeptne bruneta v pevném sevření mezi dvěma vzdechy. Její ústa mají nasládlou příchuť dobrého francouzského vína, vášnivost italských sopek a šťavnatost makedonských granátových jablíček.
"Kiss me, kiss me," poroučí mezi žhavými polibky jako vestálka, jejíž jediným životním posláním je láska.
Společenský tanec dvou lidských těl se proměnil v milostný tanec dvou úst, který si se skutečným tancem nic nezadá v prudkosti. Znovu a znovu se v extázi odtrhávají a přisávají ústy v nekonečném polibku. Skladba dávno dozněla, dozněla druhá, třetí, Dalibor a krásná žena ve večerních šatech odvážného provedení, jejíž jméno Dalibor dosud nezná, setrvávají v intimním splynutí úst s lačností hodnou vojáka po dlouhém půstu pobytu v zákopech. Tohle je život, uvědomí si Dalibor.
Život, v němž je však zázračným způsobem zakódována také smrt, zrození i umírání, rozkoš a bolest. Ohromený Dalibor náhle pochopí, že není života ani smrti, nýbrž že život i smrt jsou pouhé dva aspekty, dva úhly pohledu na jednu elementární substanci. V každé části, v každé tisícině, v poslední kapičce žití je rovným dílem obsažena smrt a jestliže nyní jeho ústa pijí z poháru poznání života rozkošný nektar vůně ženy, noří se zároveň, propadá se do říše smrti, kde jeho údy, zkroucené a znetvořené věky, pomáhají hnojit zemi.
Jestliže tomu tak je, procitá Dalibor jakoby z temného snu, chci více života a ještě více smrti, jestliže život je smrt a smrt je život, tím více chci obojího okusit! S vystupňovanou silou saje vlhká ústa brunety, proměněné kouzlem pravdy v jedinou ženu dějin, neboť jakkoli jsou miliony žen, žena pro muže je jediná.
Teprve po dlouhé, dlouhé době se rozvášněná těla vzdávají jedno druhého, nasycena poznáním a přísliby vracejí se do šedě všedního dne.
"Really?" opakuje žena otázku, která nyní dostává diametrálně odlišný význam.
"Yes," odtuší Dalibor. Ano, ano, miluji tě, jak jen to muž středních let dovede. Z celého srdce.
"Yes," šeptne bruneta omámená vlastním štěstím, byť oba cítí, že toto štěstí nemůže mít dlouhé trvání.
"Life and death. (Život a smrt.)", přemýšlí Dalibor.
"Yes, but love too. (Ano, ale také láska.)"
Je možné, že se mysl brunety zabývala týmiž úvahami? Je to možné? Vždyť právě shrnula poznání, k němuž Dalibor ve vnitřní katarzi dospěl, elegantně do tří slov, respektive matematicky vyjádřené věty:
život + smrt = láska.
"Life and death is love (Život a smrt je láska)," shrne Dalibor.
"Yes," souhlasí dívka, "and you and me. (Ano, a ty a já.)"
"Yes, dear Simona (Ano, drahá Simono)," rozesměje se Dalibor osvobozujícím smíchem. Byl by vsadil poslední žeton na to, že ví, co bude následovat.
"Oh, my name is Simona (Ale, opravdu se jmenuji Simona)," hladké čelo brunety brázdí vráska zamyšlení, "kdo vám prozradil mé jméno?"
"Life and death (Život a smrt)," vytáčí se Dalibor Lido se smíchem. Bruneta kroutí hlavou, pomalu si však začíná zvykat, že tomuto muži není nic nemožné. Nemožné obstarává na počkání, zázraky do tří dnů. Jaká esa asi ještě schovává v rukávu?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
