|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Sharome2 ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sharome
| 2. pokračování Sharome, kde se obě dívky ocitnou nedaleko hradu jejich krále. |
| |
|
|
„Ticho! Ticho!“ Snaží se teta Marta nás tři při jídle utišit. „Při jídle se nemluví.“
„Ale mami. Kdybychom nemluvili, bylo by pravděpodobněší že se zadávíme.“ Pohotově odpoví Sabina. My dva jen přikyvujeme.
„No tak dobře kapituluje. Hlavně jezte, ať vám to nevychladne.“ Kapituluje. Spolkneme poslední sousta.
„Děkujeme!“ Proneseme sborově. Sklidíme ze stolu. Sabina si napustí vodu a dá se do mytí. Já vezmu utěrku a hned nádobí utírám. Teta Marta si dá čaj. No a strýček nám do toho sype vtipné historky z mládí a je jich tolik, až to vypadá, že nic jiného nedělal.
„Vy jste museli být v dětství pěkný šídla.“ Směje se Sabina.
„A vtipnou kaši na dením pořádku.“ Okomentuji.
„Šídla byly pořádný. Snad i větší než si dokážete představit.“ Přidá se teta Marta.
„Jdeme ke koním.“ Ohlásíme naše rychlé zmizení. Teta Marta ani nemá čas nám něco dalšího sdělit.
Cestou se dohadujeme, jakého koně, která bude mít.
„Já chci Tichonožku, Čerta a Bleska.“ Bleska řeknu jen, abych poškádlila Sabinu.
„Bleska ani náhodou! Toho budu mít já!“ Reaguje, jako obvykle, podle mého předpokládání. Což mi udělá náramnou radost.
„No tak dobře. Vezmu si místo něho Bílou Skvrnku.“ Směji se. Nakonec to zůstává, tak jak je máme vždy rozdělený. Neumím Bleska vést tak dobře jako ona. Sabina si ke svému oblíbenému koni Bleskovi vezme Vítr a Bouři, já mám již zmíněné koně Tichonožku, Čerta a Bílou Skvrnku.
Naše koně mají svá jména podle povahy nebo podle vzhledu. Třeba takoví hřebec Blesk je spíše tmavohnědý s černou hřívou a ohonem, Vítr je též hřebec a je světle hnědý s hnědočernou hřívou a ohonem, Bouře je šedočerná klisna s černou hřívou a ohonem. Jsou to dost bouřlivý, někdy i prudcí, statní a velmi rychlí koně. Ty umí skorotit jen málokdo a Sabina je jedním z nich.
Úplným opakem jsou moji tři koně. Tichonožka je tmavohnědá klisna s hnědočernou hřívou a ohonem. Je hodně vyrovnaná, mírná, klidná, umí se pohybovat lehce a tiše. Čert je hřebec a své jméno dostal podle své černé barvy. Je podobně jako Tichonožka klidný, mírný, je také silný a zdatný kůň. Bílá Skvrnka je klisna s přátelskou, mírumilovnou, klidnou povahou, občas se ovšem ráda předvádí. Je světle hnědá s černou hřívou a ohonem. Své jméno dostala podle bílé lysinky.
Zamíříme s nimi k nedalekému rybníku. I přestože mají v povaze velmi málo společného, Ta hlavní společná povaha je, že mají moc rádi vodu, především dešťovou vodu. A ve vodě v rybníce se zas moc rádi brodí.
Jakmile s nimi jen vkročíme do rybníka, radostně se rozřehtají. Začnou dovádět a my máme co dělat abychom je udržely. Nakonec to vypadá, že šli koně vykoupat nás a ne my je.
„Ááá! Bože. To jsem se vás lekla.“ Vykřikne úlekem teta.
„Co se tu děje! Co se stalo!“ Přilítne strýček s ustaraným výrazem ve tváři a s vidlemi v rukou. Ty, v okamžiku kdy nás uvidí, sklopí k zemi. Rozesměje se na celé kolo. A ten jeho smích, který musí být slyšet až ve městě, míli od nás vzdáleném., rozesměje i nás tři dámy.
„Tady je nějaké veselo.“ Ozve se náhle za námi mužský hlas. Samozřejmě je to pan Peroutka. Náš stálý zákazník na mléko.
„Dobrý den.“ Pozdravíme sborově.
„Dneska si naše dvě malé dámy se svými koňmi vyměnili role.“ Ohlásí důvod našeho smíchu. To rozhodně u pana Peroutky nezůstane bez odezvy. Rozesměje se stejně nahlas a rád jako náš strýc.
„Jdete si pro mléko.“ Vloží se do hovoru a smíchu teta.
„Ano. Ano. Jdu si pro to vaše skvělé mlíčko.“ Zalichotí pan Peroutka, seskočí z vozu a jde tetě a strýčkovy pomoct nakládat. Strejda u toho moc dlouho nezůstane. Brzy odejde na pastviny. Kde má nějakou rozdělanou práci. Já si vezmu Tichonožku, Sabina si vezme Bleska. Ostatní zaženeme do ohrady a pustíme se lesní cestou, na naší každodenní projížďku.
„Schválně kdo bude první tamhle u toho dubu.“ Navrhne Sabina.
„Tak to rozhodně budeš první ty.“ Prorokuji.
„Nebuď skeptická Kris.“Povzbuzuje mě.
„Já nejsem skeptická. Ale co se týče jakéhokoli závodění, ať jen jako hra, tak do toho Tichonožku nedostanu.“ Odvětím.
„Ach jo.“ Zklamaně si povzdechne.
„Nesmutni. Stopnu ti to. Jestli tedy chceš?“ Nabídnu. Sabina okamžitě pookřeje. Připravím si stopky, jež nosím vždy při sobě.
„Připravit! Pozor! Teď!“ Odstartuji Sabině čas.
Popoženu Tichonožku do klusu. Rozhlížím se kolem sebe mezitím, co se Sabina snaží získat co nejlepší čas.
Zdá se mi to nebo je to skutečnost? Vždyť nejdeme stejnou cestou jako obvykle. S tím také vybafnu na Sabinu, jakmile dorazí ke mně.
„Hele. Nejdeme jinudy?“
„Co tě to napadá Kris?“ Zeptá se mě místo odpovědi.
„Tak se rozhlídni kolem sebe! Tudy jsme rozhodně nejely.“ Nedám se.
„No jo, tudy jsme vážně nejely.“
„Co navrhuješ?“
„Co takhle jet dál?“ Jelikož nás nic jiného nenapadá a žádná z nás si nevzpomíná, jak jsme se sem vůbec dostali, vydáme se kupředu po lesní cestě.
Po několika hodinách bloudění lesem, dojdeme obě ke stejnému názoru, že nápad jet dál byl špatný.
„Jet dál asi nebyl zrovna ten nejlepší nápad, nemyslíš?“ Utnu ticho, které bylo rušeno pouze dupotem našich koní, šumem korun stromů, hvízdáním ptáku a občasným zaklepáním Datla.
Asi po dalších třech hodinách narazíme na chalupu.
„Co myslíš, bydlí v ní někdo?“Zeptá se mě Sabina.
„Nevím. Můžeme to zjistit. Podržíš mi Tichonožku?“ Sesednu a pomalu kráčím k chalupě. Cítím, jak mi strach svírá hrudník. Než dojdu ke dveřím, otočím se dvakrát na Sabinu.
„Haló, je někdo doma?“ Zaklepu a zavolám. Otevře mi starší asi 50letá paní.
„Potřebujete něco?“ Promluví na mě nezvykle příjemně. Většinou dámy jejího věku jsou dost nepříjemný.
„Ano.. Já totiž my jsme zabloudili.“ Soukám ze sebe. „Nevíte, kde jsme?“
„Ale to víš, že jo. Jsme přece v království krále Michala. Tady za mou chaloupkou teče říčka Když půjdete proti jejímu proudu, projdete tímto lesem,“ ukáže na říčku, které jsem si všimla až teď a na les z něhož teče. „Dostanete se na louku. Z ní už uvidíte hrad krále Michala.“ Vysvětlí ochotně cestu k hradu.
„Děkuji mnohokrát a nashledanou.“ Poděkuji a rozloučím se.
„Nashledanou děvčátko. Snad se ještě někdy uvidíme.“ Rozloučí se, se mnou. Usměji se a rozeběhnu se k Sabině.
„Co jsi zjistila?“ Hned začne vyzvídat.
„Jsme blízko hradu krále Michala.“
„Cože? Až tak daleko od domova?“
„Jo. Až tak. Můžeme se tam zajet podívat, když už jsme tu.“ Navrhnu.
„Jasně jedeme.“ Souhlasí nadšeně. Zamíříme k lesu a držíme se říčky, o které mluvila ta paní.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 3.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 35 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
