|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 31 ::
 Annún |
publikováno: 04.11.2007, 5:37
|
Tak jak to s Jenny dopadne?
Budou Williamovy úpěnlivé prosby vyslyšeny?
Bude pohřeb a nebo svatba?
Správná romance se bez napínavého okamžiku, kdy se hrdinové nachází na pokraji smrti, prostě neobejde. A také se neobejde i bez něčeho stejně důležitého. Proto předem upozorňuji a varuji, že se v tomto díle nachází popisné části nevhodné, pro mladší 18 let. |
| |
|
|
UPOZORNĚNÍ: tento díl je nevhodný pro mladší 18 let, neboť obsahuje milostnou scénu.
Část 31. - Jsem jen tvá.
Posadil se vedle ní, nadzvedl její bezmocné tělo do své náruče. Ruka jí ochable sklouzla a zůstala viset směrem k zemi. Měla zavřené oči a bezvládně zakloněnou hlavu. Všimnul si, že na kůži na krku se začala objevovat zatím lehce načervenale zbarvená modřina od toho, jak ji ten parchant škrtil. Dotkl se jemné zarudlé pleti na Jennině hrdle.
"Tohle se nemělo stát." Vzlyknul nešťastně. "Řekla si, že se nenecháš zabít."
Pohladil ji něžně po vlasech a nešťastně sklonil hlavu k její pobledlé tváři.
"Ach, Jenny," povzdechl si. "Lásko moje, prober se, prosím. Nenechávej mě tu samotného. Slyšíš!" vyzval ji a políbil na ústa. "Nesmíš mi umřít. Co bych si bez tebe počal."
Na nic nereagovala. Byla tak nepřirozeně bledá. Už ztrácel naději, že se probere. Sklonil znovu hlavu, políbil ji na čelo, na víčka a pak na opět na ústa. Její ochablé tělo mu spočívalo, jako by bez života, v jeho náruči. Pevně si ji přitiskl ke své hrudi a z očí mu skanuly vlahé slzy. Nevzpomínal si, kdy naposled brečel. Nejspíš na matčině pohřbu, pak už nikdy, až teď. Byl tak bezmocný, když držel její nehybné tělo ve svých rukou. Tiskl ji k sobě, jak nejvíc uměl a lehce ji kolíbal. Nevšímal si svého okolí, kde vojáci již přemohli bandity a nyní živé a lehce zraněné lapky svazovali. Smutek a žal Williamovi drásal srdce, když mu jeho milovaná ležela bez známek života přivinutá k hrudi.
Najednou měl zvláštní pocit, jak oby se nepatrně na jeho hrudi zachvěl a pak zaznamenal téměř nepostřehnutelná slova.
"Pusť mě," špitla přiškrceně a téměř neslyšně.
"Cože?" Udiveně se zeptal a nevěděl, zda má věřit svým uším.
"Nemohu dýchat. Mačkáš mě," řekl její tichý hlas.
Bez váhání povolil sevření, odklonil ji od sebe a pohlédl na ni. Její hruď se zvedla a naplnila tolik potřebným kyslíkem. Zhluboka se nadechla životodárného vzduchu a zahleděla se na Williama svýma lehce zamlženýma smaragdovýma očima.
"Díky bohu, ty žiješ," radostně s úlevou zašeptal.
Zhluboka dýchala, aby své plíce dostatečně zazásobila vzduchem, o který byly předtím ochuzeny.
"Tolik jsem se bál, že jsem o tebe přišel." S neuvěřitelnou něhou polaskal její líc a vlasy.
Nadechla se. "Myslel sis…, že odejdu… bez rozloučení ,Wille? Tak to si na omylu, ještě..." pokusila se polknout, "...pár let ti hodlám znepříjemňovat život," pronesla chraplavým šeptem.
William se té její poznámce musel usmát, protože teď už věděl, že je v pořádku, a že se z toho dostane.
*
Will stále seděl na zemi a objímal Jennyfer a čekal, až se trošičku zberchá z toho příšerného zážitku. Během chvíle k nim přistoupil jeden voják a starostlivě se zeptal.
"Je všechno v pořádku, pane?"
William se na něho zahleděl. "Ano, teď už je." Pak se podíval za vojákova záda na místo bitky. "Jak to vypadá, seržante?"
"Lupiči jsou zpacifikováni a nyní připravujeme ty, jenž přežili k odvozu do vězení v Bretilocku."
"To je dobře a co naši lidé?"
"Jeden z Calmárijců a šest našich je mrtvých, pane, pár těžce raněných a zbytek má nějaké škrábance a lehká zranění." Podal mu hlášení seržant. "Jak je Černému jezdci..." pak se odmlčel, když si uvědomil, že je to vlastně žena. "...Ehm tedy, jak je té paní?"
"Teď už je v pořádku. Děkuji za optání seržante. Nyní se můžete vrátit k ostatním a pomoci jim s polapenými lupiči."
"Ano, pane." Zasalutoval seržant a odešel za zbylými vojáky.
William pomohl Jenny se pomalu posadit. Cítil, že se celá chvěje vnitřním třesem z vyčerpání. Tisknula se k němu, jako by hledala ochranu a bezpečí. Naprosto ji chápal, neboť i on toho měl dost. Maličko se odtáhla a podívala se na sira McClauda.
"Gerik je...?" Víc se ptát nemusela, protože věděl, co má na srdci.
"Ano, miláčku, je po smrti. Už nikomu neublíží ani tobě."
Přikývla souhlasně a najednou jí skanula z oka slza.
"Williame," tiše vzlykla, " vezmi mě domů. Prosím."
Vypadala hrozně unaveně a otlaky na jejím krku začínaly lehce fialovět.
"Samozřejmě, odvezu tě pryč."
Opatrně vstal a pomohl Jennyfer na nohy. Měla je slabé, že na nich sotva stála, a tak ji zvednul do náruče. Šel ke svému koni, který postával opodál u křoví.
"Vojáku!" oslovil jednoho z mužů, který k němu ihned přispěchal.
"Ano, sire?"
"Přidržte mi toho koně, ať ji na něj mohu vysadit."
Muž chytil uzdu, aby se kůň nepohnul. Will ji vyzvednul do sedla. Stěží se v něm udržela, ale přesto se snažila seděl vzpřímeně. Sir McClaud se už chtěl vyšvihnout za ni, když promluvila.
"Mé zbraně, neodjedu bez nich."
Přikývl, neboť věděl, že pro ni mají velký citový hodnotu, protože jí je věnoval strýc. Tak se tedy na chvíli vzdálil. Sebral její meč ze země, z Gerikovy hrudi vyjmul její dýku a očistil ji o trávu, pak šel k vozu a vzal Jenninu malou kuš. Cestou ke koni sebral ze země ještě její šátek a klobouk. Teď už měl všechno a vrátil se ke svému oři. Jenny seděla hrdě, ale bylo vidět, že jí to dává pořádně zabrat. Přistoupil k hnědákovi, zasunul jí meč i dýku do pouzder na opasku a připevnil k němu i kuš. Šátek jí uschoval do kapsy a klobouk připevnil k sedlové brašně. Hned nato se vyhoupl za ni do sedla. Voják mu podal uzdu.
"Děkuji, vojáku."
"Nemáte zač, sire."
Pobídnul patami koně a donutil ho k pohybu. Projel mezi vojáky a spoutanými lupiči. Na okamžik zpomalil.
"Zvládnete to tu beze mne, seržante?"
Muž v uniformě se rozhlédnul vůkol a přikývnul.
"Bezpochyby, pane. Naložíme mrtvé i raněné a vydáme se do Bretilocku."
"Dobře, to mě těší. Vyřiďte veliteli věznice, že kdyby ode mě něco nutně potřebovali, tak se budu nacházet na Lirijské tvrzi. Jinak se tam dostavím k výpovědi hned, jak jen to bude možné.
"Rozumím, pane."
"Zatím sbohem, seržante."
Rozloučil se, popohnal koně vpřed. Jenny už neměla sílu dál držet hrdý postoj a schoulila se do Willovy náruče. Jednou rukou ji objal v pase, aby mu nespadla a druhou držel uzdu. Pak bodnul koně patami do slabin a vyrazil na cestu do Lirie.
* * * * * *
Jenny se rychle zotavila a i modřiny, které měla na krku od toho, jak ji Lišák Gerik škrtil, zmizely. William byl s Jenny v Lirii pět dní, protože měl o ni obavy. Bodejť by ne, když pro něho tolik znamenala. Chtěl mít jistotu, že je v naprostém pořádku. Když viděl, že se z toho dostala bez následků, tak potom na pár dní odjel do Bretilocku, kde musel vyřídit jisté formality ve věznici, sepsat podrobné hlášení, aby mohli být lupiči po právu odsouzeni a potrestáni tím nejvyšším trestem a byla tak na nich vykonána spravedlnost. Z hlavního města jel na Glenfinnen, aby si tam mohl něco důležitého zařídit. Přesto se už nemohl dočkat, až se vrátí z rodného hradu do Lirie k ženě, kterou nade vše miluje.
* * * * * *
Od zabití Gerika, a zajetí velké části jeho bandy, uplynuly tři týdny. Jenny již byla v pořádku a nyní se věnovala svým záležitostem. Nacházela se ve své pracovně ve věži. Klenutým oknem dovnitř pronikaly sluneční paprsky a osvětlovaly místnost. Klečela před otevřenou truhlou a ukládala do ní věci. Nejdřív poskládala černé kalhoty, na ně položila černou košili a volný kabát. Pohladila sametový povrch kabátku a pak ho přikryla složeným černým pláštěm. Přidala černý šátek a klobouk. Dívala se na ty věci melancholickým pohledem. Nebylo se čemu divit, vždyť to patřilo několik let k jejímu životu. Byla to Jennina nedílná součást, kterou nyní odložila do truhly. Teď už převlek potřebovat nebude. Pomsta na Gerikovi byla dokonána. Ruka spravedlnosti vykonala své dílo a prozatím snad už nebude Černého jezdce zapotřebí.
Ozvalo se zaklepání. Jennyfer vzhlédla od truhlice, otočila hlavu a podívala se, kdo jí to vyrušuje. V otevřených dveřích na chodbičku stál William a hleděl na ni. Vypadal moc dobře v černých kalhotách, bílé haleně a modré vestě.
"Myslel jsem si, že tě tu najdu," poznamenal s úsměvem Will.
Jenny mu úsměv oplatila. Vešel dovnitř a zamířil přímo k ní.
"Co děláš?" zeptal se zvědavě, když zahlédl černý oděv poskládaný v truhlici.
"Ukládám Černého jezdce k věčnému spánku," odpověděla mu a zavřela víko velké kované truhlice.
Provlekla zámek skrz západku a otočila v něm klíčkem. Zvedla se z kleku, postavila se na nohy a klíček uložila na jeho místo do skříňky. Pak se obrátila na místě směrem k Williamovi a zahleděla se mu do očí.
"Takže Eiril z Refynnej už je pasé?" zeptal se Will.
"Ano, Černý jezdec splnil svůj úkol. Možná, že jednou zas přijde čas, kdy ho bude zas zapotřebí, ale prozatím bude snít svůj věčný sen zde v truhle."
"Nějak se mi nechce věřit, že se chceš vzdát svých zbraní," prohodil William vyzývavě.
"A kdo tvrdí, že se zříkám svých zbraní? Hmmm?" zeptala se ho. "Pokud vím, o ničem takovém jsem se nezmínila. Jezdec přestane existovat, ale já ne. Budeš se muset smířit s tím, že se nevzdám zbraní a ani svého pohodlného oblečení. Kalhoty budu nosit i nadále, kdy se mi zachce," upozornila ho.
"Je to zvláštní," pronesl Will. "Ale těší mě, co jsi řekla. Nějak si tě nedokážu představit jako poslušnou a spořádanou paničku, která vysedává u krbu a vyšívá složité vzory. To by jsi prostě už nebyla ty," řekl a pohladil ji po tváři. "Jsi zvláštní a opravdu výjimečná žena, Jennyfer."
"Uvádíš mě do rozpaků, Williame. Na mně není nic výjimečného," namítla. "Jsem prostě jiná než ostatní ženy. Celý můj život je úplně jiný. Vymyká se normálu," podotkla. "Chvílemi uvažuji o tom, co se ti na mně vlastně líbí," pronesla zamyšleně. "Co tě ke mně tak přitahuje?"
"Všechno. Jsi půvabná, chytrá a hlavně jsi svá. Ne jako ty přihlouplé, nafintěné slečinky, co byly v klášterní škole." Potvrdil svá slova něžným polibkem. Pak odtáhl hlavu, zahleděl se na ni a dodal. "Jsi nezkrotná, jsi živelná, jsi moje odvážná bojovnice, která si mě získala svou prostořekostí. Zkrátka se ti nedá odolat."
"Mýlíš se," namítla. "Nejsem tak odvážná, jak tvrdíš, Williame. Ty to dobře víš. Kdybych neměla obavy, tak bych nasedla na koně, odjela na Cawincton Cross a setkala bych se se ženou, jež je mou matkou. Jenže já se bojím," přiznala. "Mám z toho setkání strach, takže ho pořád odkládám na neurčito. Nechci nikomu ublížit, jí ani sobě," řekla a vypadala lehce posmutněle.
William si ji přitáhl do náruče.
"Teď se tím netrap. Uvidíš, že přijde chvíle, kdy se tvé obavy vytratí, a ty si se svou matkou padneš do náruče a budete obě šťastné," ujistil ji Will.
"Děkuji ti," špitla a přitiskla se k němu.
Konečně mu začala důvěřovat a to Williama těšilo. Pohladil ji po hedvábně jemných vlasech.
"Co kdybychom si spolu vyjeli na koních?" navrhl. "Přijdeš na jiné myšlenky."
"To je dobrý nápad," přikývla.
Tak vyšli do předsíňky, zavřeli dveře a sešli po točitém schodišti až do patra, kde měla Jenny svou ložnici. Odtud se vydali do stáje, kde nasedli na koně a vyrazili na projížďku.
* * * * * *
Letní den byl krásně teplý a slunný. Přesně taková byla i noc. Jasné nebe plné hvězd a měsíc zářil jako obrovské oko. Vzduch byl vlahý a příjemně voněl květinami. Jenny stála na terase opřená o kamennou balustrádu a pozorovala oblohu. Noční ptáci pěli své trylkové serenády. Poslouchala ten krásný zpěv a vstřebávala do sebe tu příjemnou atmosféru letní noci.
William vyšel taky na terasu. Myslel si, že Jenny už spí, ale pak ji spatřil stát u zábradlí. Jevila se tak étericky, protože na ní dopadaly měsíční paprsky a osvěcovaly její postavu. Byla oděna jen do dlouhého bleděmodrého nočního šatu a měla rozpuštěné vlasy. Roucho bylo volné a přitom přirozeně obepínalo její krásné ženské tělo. Šel k ní blíž. Ve svitu luny se zdálo, jako by se vznášela. Přistoupil k Jennyfer a pohladil ji po vlasech. Nelekla se toho doteku, neboť věděla, kdo to je.
"Trápí tě zase zlé sny?" otázal se starostlivě.
"Ne. Ty už jsou dávno pryč a nevrátí se. Jen se mi ještě nechtělo spát. Vždyť je tak krásná, vlahá noc." Pronesla ztišeným hlasem, aby zbytečně nerušila tu poklidnou noční idylu. "Podívej na to nebe. Je jak černý sametový plášť posetý tisíci třpytícími se diamanty a měsíc září jako obrovská lucerna. Není to nádhera?" zeptala se ho a přitom pozorovala oblohu.
"Ano, je," přitakal William, ale on na nebe nehleděl, protože pozoroval profil její tváře.
Jenny vycítila jeho pohled, tak natočila obličej k němu a usmála se. Byl to něžný a trochu zasněný úsměv. Měl pocit, že se s Jennyfer něco stalo. Ode dne Gerikova úmrtí se změnila, ale ne ve špatném slova smyslu. Jako by víc zženštila a ty tvrdé hrany, co dávala všem tak na odiv, se omlely. Už nebyla tak nepřístupná jako předtím.
"I ty jsi nádherná," řekl a pohladil její hebkou tvář.
Měsíční světlo jí tančilo ve vlasech a hvězdy se jí odrážely v očích. Neodolal, naklonil se k ní blíž a přitiskl své rty na její. Ochotně se podvolila něžnému dobyvateli a v očekávání pootevřela svá sladká ústa. William ji objal v pase a přivinul si ji k sobě. Pak ucítila, jak jí jazykem lehce přejel po zubech a vyzval ji, aby ho pustila dál. Za okamžik už jejich jazyky sváděly něžnou bitvu při polibku. Látka její noční košile byla velmi tenounká, takže mohl spatřit každou oblinku její spanilé postavy. Jeho tělo začínalo reagovat na těsný kontakt s ní a cítil, že mu kalhoty začínají být těsné . Při polibku přesunul své ruce z jejího pasu na její ramena a pak odtáhl hlavu. Jenny jemně nesouhlasně zaprotestovala. Přejel jí dlaněmi z nahých ramen na paže.
"Jestli budu pokračovat v líbání s tebou, mohlo by dojít k něčemu, čeho bychom pak mohli oba litovat. Měl bych se raději vrátit do svého pokoje," pronesl zadýchaně.
Spustil ruce dolů a chtěl se otočit k odchodu, ale Jenny ho chytila za ruku a zastavila ho.
"Neodcházej, Williame!" požádala ho. "Zůstaň!" zaslechl její tichý hlas. "Nechci být sama. Přeji si..., abys byl dnes v noci... se mnou," vyřkla své přání a mírně se zarděla.
"Jseš si tím jistá, Jenny?" zeptal se a rozvažoval, zda má její přání vyplnit.
"Ano," přikývla a upřeně ho pozorovala.
"Nechtěl bych, aby jsi svého rozhodnutí pak litovala."
"Toho se obávat nemusíš," ujistila ho a natáhla k němu ruku. "Ukaž mi lásku, Williame. Chci vědět, jaké to je být milována. Toužím být tvá se vším všudy."
Tohle byla výzva, kterou Will prostě odmítnout nemohl. Přistoupil k Jennyfer.
"Taky po tobě toužím," přiznal bez okolků.
Hned na to sklonil hlavu a políbil ji tak vášnivě, že když potom odtrhl svá ústa od jejích, byli oba zadýchaní a v očích jim hořely plamínky chtíče. Will se usmál, zvedl ji do náruče a lehkým, skoro tanečním krokem vešel do její ložnice. Na zdech pokoje se mihotaly bizardní stíny svící, které plály na několika svícnech, a celý vzduch v místnosti byl prosycen opojnou vůní růží a mateřídoušky. Uprostřed ložnice stála obrovská postel s nebesy. Dobře ji znal, už jednou takhle Jenny nesl, ale tehdy to bylo ryze platonické, tentokrát ne. Pomalu vytáhl ruku z pod jejích kolen a postavil ji na zem. Druhou rukou ji však stále pevně svíral. Položila mu hlavu na rameno. Cítila, jak je napjatý, a jak se vnitřně chvěje i ona na tom byla stejně. Poté se k ní sklonil a jazykem si začal pohrávat s jejím ušním lalůčkem. Bylo to velmi příjemné a vzrušující, až se jí z toho podlomila kolena a v žilách se jí místo krve rozproudila čistá vášeň.
Když dlaněmi objal její ztěžklá ňadra, slastně zavřela oči a nechala se unášet vlnou touhy a vzrušení. Jakmile však bříškem palce přejel po touhou ztuhlých bradavkách, Jenny hlasitě zasténala. Pod tenkým oděvem, který držela jen dvě široká ramínka, se rýsovaly temné terčíky a čněly jejich hroty. Fascinovala ho její odezva na jeho doteky. Will jednou rukou neustále střídavě dráždil citlivá poupátka a druhou ji hladil po zádech, po útlém pase a oblých bocích.
Ani Jenny nezůstala pozadu. Po prvotním šoku z právě objevené slasti se rychle vzpamatovala a rovněž se snažila odhalit veškerá tajemství mužského těla.
Právě když jí hnětl zadeček a tiskl ji přímo proti svému povzbuzenému klínu, se odvážila k prvnímu průzkumu. Vklouzla jednou rukou mezi jejich těla a dlaň položila na svůdnou vybouleninu těsně pod opaskem jeho kalhot. William zaúpěl a nervózně třesoucími se prsty se pokoušel povolit šněrovačku vepředu na jejích šatech, aby jí je mohl sundat dolů. Když se mu podařilo rozvázat a uvolnit tkanice, tak potom zahákl prsty za ramínka a začal je Jenny pomalu stahovat z ramen. Tohle dodalo Jennyfer na smělosti. Zatím co se Will mordoval s vázáním, ona mu lehce rozepnula kožený pásek a celou ruku mu vsunula do nohavic. Byl tak pevný, horký a tepal v něm život. Will ji okamžitě začal divoce a vášnivě líbat a do pootevřených úst zašeptal.
"Nestyď se, miláčku a klidně se mě dotýkej."
Nesměle objala prsty jeho hebké mužství a Williamovi se na tváři usadil výraz naprostého blaha. Naplněna odvahou a štěstím, ho začala něžně laskat a svírat dlaní v milostném obětí. Prsty klouzala nahoru i dolů a pozorovala, jak ještě více roste a tuhne. Will začal přerývavě dýchat a po chvíli se odtáhl kousek dál.
"Počkej, drahá. Nesmíš na mě tolik pospíchat."
Zastavil její ruku. Jenny přikývla a čekala, až jí sundá šaty dolů. Oděv spočinul na podlaze a ona před ním stanula jen v rouše Evině. Nepatrně se zarděla nad svou nahotou. Will ji obdivně pozoroval. Uchvátil ho pohled na Jennina nahá ňadra. Rukou polaskal její hebké bříško a oblé boky. Když se dosyta pokochal pohledem, vzal ji do náručí a pomalu ji přenesl do postele. Jeho volná bílá košile ji dráždila na nahé kůži, a když ji položil na postel, cítila na zádech něžný chlad bavlny. Uložil se vedle ní, políbil ji na rty a pak se sklonil k růžovým poupátkům jejích plných ňader. Zatímco palcem a ukazovákem jedné ruky mnul jednu bradavku, druhou dráždil jazykem. Sál ji a jemně okusoval. Jenny ani netušila, že existuje něco tak krásného a smyslného. Prsty mu zajela do vlasů a pevně ho k sobě přitiskla. Její myšlenky se začaly rozplývat a místnost se začala utápět v mlze. Nevnímala nic, co bylo kolem ní. V tuto chvíli byli jen oni dva a jejich milostná vášeň. Najednou ucítila, jak jednou rukou opatrně vklouzl mezi její stehna. Něžně je rozevřel a dotekem lehkým, jako motýlí křídla, začal přejíždět po citlivém místečku její ženskosti. Zalapala po dechu, hlasitě vykřikla a žádala ho, aby nepřestával.
"Tiše, lásko. Ať nás nikdo neslyší," zašeptal jí do ouška William.
"Neboj, neuslyší, tvrz má silné zdi," ujistila ho Jenny rozechvělým hlasem.
"Máš zamčené dveře?" zeptal se, protože věděl, že tomu tak bývá málokdy.
Přikývla, protože se jí nedostávalo slov, neboť i při tomhle krátkém rozhovoru jí neustále laskal a něžně dráždil. Jenny cítila, jak vlhne.
"Svlékni se. Chci se tě taky dotýkat," žadonila.
"Ne, ještě ne."
Opustil líbezná ňadra a oběma rukama jí doširoka roztáhl nohy. Jenny z toho byla malinko vyděšená. Will si jejího vystrašeného pohledu všiml.
"Neboj, Jenny. Uvidíš, bude se ti to líbit."
Pak sklouzl níž a tvář zabořil do měkkých chloupků v jejím podbřišku. Jennyfer nevěděla, jestli to, co dělá je správné, ale bylo to tak erotické a nádherné, že mu v tom nemohla, a ani nechtěla, bránit. William zhluboka nasál ženskou vůni a potom začal špičkou jazyka přejíždět po místečku její touhy.
"Ach, Bože," vzlykla vzrušeně.
Bylo to něco tak... Nevěděla, jak to popsat. Celým tělem se jí rozlévaly slastné vlny rozkoše.
"Wille!" vykřikla a prsty mu vjela do hnědých kadeří.
Jako by William čekal na tento pokyn. Hbitě vsunul svůj dlouhý štíhlý prst do úzké štěrbinky. Byla tak horká a vlhká od touhy a vzrušení. Pomalu s ním začal pohybovat dovnitř a zase ven. Jenny mu ochotně vycházela vstříc. Will začal zrychlovat, jak tempo jazyka, tak i prstu a Jenny cítila, že ji unáší až k samotným výšinám. Až na vrcholky blaženosti, odkud již není návratu. Její tělo se zachvělo v překrásné extázi a ona měla dojem, jako by se roztříštila na tisíce drobných kousíčků. Celý svět se vměstnal mezi stěny její ložnice a neexistoval nikdo jiný, jen oni dva a tato chvíle. Opatrně otevřela oči a uviděla nad sebou Williama, který se na ni šťastně usmíval. Potom slezl z postele. Už se chtěla zeptat, proč odchází a pak si uvědomila, že tomu tak není. Viděla, jak ze sebe spěšně strhává šaty. Teď už stál u postele jen v upnutých kalhotách, jejichž tenká látka nedokázala skrýt důkaz jeho mužné touhy. Jenny se svůdně usmála a podívala se na něho vyzývavým pohledem. William již na nic nečekal a sundal si i poslední část oděvu. Jennyfer překvapeně zalapala do dechu. Byl tak velký a tak nádherný. Přitom jí naháněl i strach. Měla obavy z toho, co bude následovat a zároveň po něm šíleně toužila. Will zahlédl v jejím pohledu záblesk paniky.
"Já ti neublížím, lásko," ujistil ji.
"Věřím ti, Wille," špitla Jenny.
"Je tady pro mě místo?" zeptal se.
Přikývla a ochotně k němu natáhla ruce. William se přimknul k jejímu tělu. Prsa na prsa, břicho na břicho, stehna na stehna. Potom jí kolenem vklouzl mezi nohy a znovu jí je do široka rozevřel. Jenny i když nezkušeně, se mu se vší ochotou snažila nabídnout a vyjít mu vstříc. William do ní opatrně zasunul svůj dlouhý úd a v tom se zarazil.
"Bože, jsi tak vlhká a připravená a zároveň tak úzká. Vím, že je to pro tebe poprvé. Uvolni se, Jenny, budu velmi opatrný."
Přikývla na srozuměnou.
"Možná tě to trochu zabolí," upozornil ji.
"Já vím," špitla.
"Dobře, lásko. Nadzvedni kolena a snaž se uvolnit."
Udělala, co jí řekl, a v příští chvíli se jí bolestí zatmělo před očima. Musela se kousnout do spodního rtu, aby nevykřikla. Trpělivě čekala, až bolest pomine. Když se tak stalo, cítila, že je stále naplněná Williamovou mužností. Ten se však nehýbal. Byl opřený o lokty, aby ji zbytečně netížil. Hruď porostlá jemnými hnědými chloupky se mu mohutně nadýmala a na tváři měl podivný výraz.
"Williame!" oslovila ho.
"Jestli pohneš byť jediným svalem, uděláš ze mě bezpohlavního člověka, protože mě připravíš o mé mužství."
Moc dobře cítil, jak je napjatá a potřeboval ji nějak rozptýlit. Jenny se usmála nad jeho poznámkou. Začala se uvolňovat a její tělo přivyklo na jeho. Něžně ho pohladila po zádech.
"Už je to dobré," řekla tiše.
"Mohu pokračovat?" zeptal se pro ujištění.
"Ty musíš pokračovat," šeptla.
William se šťastně usmál. Byla tak krásná, když ležela pod ním s vlasy rozhozenými na bílém polštáři. Nejdřív se v ní začal pomalu pohybovat, lehce tam a zpátky. Chtěl, aby si na něho zvykla a pak v rytmickém tempu ji začal znovu unášet do světa rozkoše. Když oba začali dosahovat vrcholu, pozvedl Jennin zadeček a vnikl do ní tak hluboko, že se dotkl snad až její duše.
"Teď lásko hleď, jak vypadá ráj," vykřikl.
Jenny v téže chvíli unikl ze rtů sten s jeho jménem.
"Williame," a pak ucítila, jak se v ní rozlévá horký pocit jeho blaženosti.
Se zavřenýma očima a přitisknutá k jeho pevnému tělu si Jenny vychutnávala pocit slastného uvolnění.
*
Později ležela nahá vedle Williama, hlavu měla podepřenou rukou, hleděla na něho a své dlouhé štíhlé nohy měla stále ještě propletené s jeho. Zamyšleně pozorovala spícího muže po svém boku. Ve spánku vypadal, tak mírumilovně a chlapecky. Byla si jistá, že udělala dobře, protože ho milovala a nedokázala si představit, že by jejím prvním mužem mohl být někdo jiný než on. Volnou rukou Willa něžně pohladila po vlasech. Zdál se tak spokojený. Pak lehounce přejela po jizvě na jeho boku, která už začínala pomalu blednout. Jenny neodolala, naklonila se nad něj a políbila nejdřív jizvu a poté jeho rty. Zachvěla se mu víčka a otevřel oči. Usmál se na ni.
"Ty nespíš?"
"Ne, dívám se na tebe."
"A co vidíš tak zajímavého?"
Usmála se, jemně se kousla do spodního rtu, a pak řekla.
"Spokojeného kocoura, který na mě mžourá svýma oříškovýma očima."
Will na Jenny hleděl a nemohl se na ni vynadívat. Vlasy měla rozcuchané, zrak jí zářil, tváře jí zrůžověly od vzrušení a kouzelný úsměv se jí usadil na rtech. Byl jí vděčný za dar, který mu poskytla. Dala mu to nejcennější, co žena může mít. Svou nevinnost a čistotu a toho si opravdu velmi vážil. Nikdy před tím se s pannou nemiloval, a tak měl pocit, jako by to dnes bylo i pro něj poprvé. Bylo to víc než jen milování, spíš by to nazval splynutí duší. Zkrátka dokonalé souznění, to ještě nezažil, až dnes v noci. Jenny se k němu sehnula a opětovně ho políbila. Pak se k němu přivinula a zašeptala Willovi do ucha.
"Chtěla bych takhle usínat každou noc, až do konce svého života," svěřila se mu.
"Já také," přiznal William.
Nadzvedla se na ruce a upřela na něho svůj zelený pohled.
"Miluji tě, Williame McClaude," pronesla bez rozmýšlení.
"Čteš mi myšlenky. Právě jsem chtěl říct to samé. Miluji tě, Jennyfer Ester Cawincton z Lirie."
Přitáhl si ji k sobě a zpečetil svá slova polibkem.
Nakonec jen u pouhého polibku nezůstalo a znovu se spolu krásně a vášnivě pomilovali. Byli pak velmi příjemně unaveni, a tak William vzal přikrývku a oba zahalil. Usínali ve vzájemném objetí a byli šťastní.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
