» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."

Elbert Hubbard

počet přístupů: 2140087

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 3 ::

:: Marina a Mumlujs ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Marina

Hosty	publikováno: 04.11.2007, 17:07

Neobyčejná holčička Marina prožívá dobrodružství s neobyčejným a skřítkem.


	Všichni kolem Mariny si začali myslet, že je hluchá. Ne proto, že byla až příliš ponořená do svých myšlenek, ale protože poslouchala velice pozorně všechno, co jí řekli. A ona se stále ptala na různé podrobnosti, které s tím zdánlivě nesouviseli. Všimněte si, prosím, slova zdánlivě. Jednou šla s příbuznými na procházku, všichni si povídali o tom jaké je krásné počasí, když promluvila Marina nikdo nechápal, kde se tahle myšlenka vzala: „Proč dnes neprší, ale včera pršelo?“ Někdo si řekne, že jsou to obyčejné dětské otázky, ale na tom, že Marina je dítě zvláštní, se shodli všichni z města. Marina si nikdy nechodila hrát s ostatními dětmi, nikdy si nekreslila, nebo nepekla na Vánoce perníčky. Jí samotné přišlo hraní si s hadrovými panenkami divné a nechápala, proč si tak dívky hrají. Marina si četla, dívala se na svůj přívěšek, nebo spala. Jediné v čem se podobala dítěti bylo, že nejraději si četla pohádky, i když v jejím slovníku byste našli i slova jako subjektivní a objektivní, taková slova nepoužívat ani starosta města. To byl další důvod, proč považovali lidé Marinu za zvláštní až nenormální. Dívka nebyla hubená jako většina děvčat z města, někdy se jí děti posmívali, že je tlustá. Svět pozorovala svýma zelenýma stále zasněnýma očima. Doktor také jejím rodičům řekl, že by měla nosit brýle, ale ani rodičům ani Marině se taková představa nezamlouvala a ona sama tvrdila, že vidí jako ostříž. Byla asi jediná, kdo věděl, jak takový ostříž vypadá. Kulatou tvář jí lemovali kudrnaté kaštanové vlasy, na teré byla patřičně a právoplatně hrdá. Ale aby se trochu lišila od ostatních i vzhledově muselo se to někde projevit. Většině lidí, kteří Marinu viděli poprvé, na tom děvčeti něco nesedělo. Jakmile nad tím pozorněji zapřemýšleli, přišli na tu zdánlivou maličkost. Její uši byly divné. Někteří hoši z věsnice měli odstáté uši a nikdo se tomu nedivil, ale Marina měla uši odstáté tak nějak něpřirozeně. Možná také proto ji matka příroda obdařila hustými kadeřemi, aby mohla své uši schovat. Jednou u večeře najednou Marina vstala a oddešla do svého pokoje. Beze slova. NIkdo si to jako obvykle nedokázal vysvětlit a tak pokračovali v hodování. Škoda, že nevěděli, co se děje v pokojíčku. Marina u večeře uslyšela nějaké bzučení ozývající se z jejího pokoje. Bylo jí to divné, protože do jejího pokoje chodila jen ona a někdy její matka, nikdo jiný. Ale ony obě byli teď v kuchyni a večeřeli. Jakmile Marina otevřela s neskutečným vrzáním dveře, zhrozila se. V jejím pokoji byl nepořádek jaký ještě nikdy, ten nepořádek nejde popsat, všechno bylo rozházené po celém pokoji. Prostě všechno, na co jen vzpomenete, bylo na zemi. Všechno kromě Marininy knížky, kterou držel v malých pracičkách skřítek. Ano, docela „obyčejný“ skřítek. Místo pískání bzučel a pozorně četl. Tak pozorně, že ani neslyšel hlasité zavrzání otevírajících se dveří. Marinu nikdy nic nevyděsilo, teď ji šokoval ten nepořádek, ten skřítek jí vůbec nevadil. Jen jakoby mimochodem skřítka pozdravila a začala uklízet. Skřítek se na ni vyčítavě podíval, v těchto okamžicích se dědi vždycky vyděsí, ale tentokrát to bylo na opak. „Hernajs, Marinko, ty jsi slepá?“ Skřítek se snažil ovládnout, jenže mu to nešlo. „Ne, proč se ptáš? A vůbec, neumíš se představit? Když znáš moje jméno, mám nárok znát já tvoje!“ „Já jsem se jen divil, tomu....no že jaksi... Ses mě nelekla?“ Mumlal a hlas mu na konci věty přešel do pískání. „Proč by se měl člověk lekat obyčejných skřítků?“ nechápala Marina. Tohle skřítka opravdu naštvalo, nevěděl, co má říct. Chvíli mumlal nesrozumitelné nadávky svým, bzučení se podobajícím, hláskem a pak řekl: „Většinou se děti leknou, ale je vidět, že Vysocí teďka vybrali dobře. No nic... Jméno mé je Mumlujs.“ „Ty si ten, co se zjevuje dětem, o kterých si Vysocí myslí, že jsou výjmeční, že?“ zeptala se konverzačním tónem Marina, ale ještě trochu sklamaně dodala: „Já myslela, že jste trochu barevnější?“ Na tuto poznámku měla nárok, poněvadž skřítek se od ostatních trochu lišil svým zbarvením. V dětských knížkách mívají skřítci veselé, křiklavé barvy, ty knížky nelžou, jen Mumlujs prostě vybočoval. Celé jeho tělo bylo jako pocákané hnědou a šedou barvou a, aby té zvláštnosti nebylo málo, měl jasně zelené oči. Snad jediná věc, která vás na tomto skřítovi neznepokojovala, byla jeho výška, měl asi třicet centimetrů na výšku, jak se na skřítka sluší, a byl vyhublý jako párátko. „Další taková,“ odsekl Mumlujs otráveně, „zbarvení není důležíté, jasný? Máš pravdu, že jsem trochu jiný, ale ty taky, ne?Vybrali mě k tobě správně.“ Posoudil Mumlujs. „No dobře, ale proč zrovna já? Já jsem, copak, nějaká výjmečná dívka? Já jsem si myslela, že Vyslocí znají zajímavější děti, než jsem já.“ „Prohlédni se a zamysli se!“ Trhal si skřítek své černé, jemné vlásky, „myslíš si, že na tobě není nic zvláštního? Většina dětí ani neví, kdo jsou ti Vysocí a ty tady už rozumuješ!“ Jakmile se skřítek rozloučil a zmizel s tím, že zítra se zase objeví, prohlédla se Marina v jedinném zrcadle, které doma měli. Před zrcadle přemýšlela... Možná, že ten Mumlajs má pravdu.


celkové hodnocení autora: 85.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 3.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	13.11.2007, 20:09:07

Také mám svého "skřítka"... Dělá mi paseku v komentech a dílech, možná si nechám vytisknout inzerát: "Prodám skřeta Chybovníčka! Zn. Levně!" ;-) Jinak jsem prý docela normální, teda ve svém věku a věřím na skřítky? Hm, to se nějak brzy vracím do svých "dětských let", když už jsme u toho, jak to, že se jej Tvá hrdinka nepolekala? ;-) Tak nevím, na průměrnou známku se mi to nezdá, jsou tam sice sem tam nějaké chybky, ale vyprávění je docela hezky plynulé a vcelku i zábavné, sice by mohl být konec povídky trochu jiný (lepší, barvitější a neuseknutý?)... A začátek se mi zdá také ve stylu: "Hodím tě do vody, plavat se musíš naučit sám!" ;-) No, vážně to tak vypadá, jako by byla povídka vyseknutá z něčeho mnohem delšího! Nebo mám "vlčí mlhu"? Dám Dvojku... P.S. Četl jsem toto dílko celkem 3x a čím více jsem jej četl tím více se mi zdá, že v něm něco chybí, mám obavy jej číst počtvrté, možná bych přišel na to co... Možná také ne! ;-)

Te Bi	05.11.2007, 9:47:36

Čte se to pěkně. Je to příjemný, ale pokračování ukáže víc. :) Tak přeju hodně štěstí a nosnejch nápadů! :)


ze dne 10.11.2007, 20:00:27
Hosty: Děkuju:)

Šedo	04.11.2007, 17:07:02

Zprvu vítám novou Saspiřanku. No, vzhledem k tomu, že se zřejmě bude ještě v povídání o Marině pokračovat není jednoduché hodnotit. Nicméně v příspěvku se objevuje několik chyb, které celý text sráží, což je škoda... Š.