|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: Sharome 3. ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sharome
| 3. pokračování Sharome. Dostanou se obě do hradu kde také přespí. |
| |
|
|
Ještě nejsme z lesa venku a už k nám prosvítají mezi stromy obrysy hradu.
„Poprvé, na vlastní oči uvidíme hrad krále Michala.“ Utrousím.
Poprvé mu budeme takhle blízko a procházet se po jeho nádvoří.“ Pokračuje Sabina v mojí myšlence.
Popoženeme koně do klusu. Na prostorné nádvoří se dostaneme snadno. Seskočíme z koní a po nádvoří, které si prohlédneme, je jen vedeme.
Při ohnivém západu slunce, jsme již u říčky. Koně z ní žíznivě pijí. I my doplníme zásoby vody. Jsme tak zaujatí do krásného západu a do hovoru a ani netušíme, že nás někdo sleduje jedním ze tří oken ve stěně otočené k říčce.
„Sabi už jsi přemýšlela o tom, kde přenocujeme?“ Jsem zvědavá.
„Přemýšlela jsem o zpáteční cestě.“
„A k jakému závěru jsi došla?“
„K takovému, že to dneska nemá cenu. Co ty? Jak jsi na tom?“
„Hm. Podobně. Ale napadlo mě spát pod širákem.“
„Hahahááá.“ Spustí Sabina výbuch smíchu. „To se můžeme natáhnout a spát rovnou tady jak sedíme.“
„No a proč ne?“ Ohradím se.
„Nic proti nemám. Ráda spím pod širákem. Stejně nemáme na výběr. Dneska se domů za světla už nedostaneme a bloudit po lese nemá cenu.“ Umlkneme, ani nevíme, že ta osoba z okna se již přesunula k nám dolů a většinu našeho rozhovoru slyšela. Zahledíme se do pomaloučku uhasínající ohnivou záři na obloze.
„Tak krásné dámy a budou spát pod širákem?“ Prudce vstaneme, jak se lekneme.
Před námi stane muž. Sice je už velké šero, ale poznáváme, že je snobně oblečený.
„Asi nějaký šlechtic.“ Šeptnu Sabině do ucha, ta jen nepatrně přikývne.
„Následujte mě, prosím. Tak krásné dámy se mi nechce nechávat spát pod širým nebem.“ Vyzve nás.
„Tichonožka s Bleskem.“ Vzpomeneme si na koně.
„Tichonožko! Blesku!“ Zavoláme na ně. Ozvou se nám zařehtáním. Již nás obklopuje tma protkaná stříbrnou září měsíce. Bohužel nás obklopuje les a tak nevidíme ani obrysy našich koní.
„Tichožko! Blesku!“ Opět se nám ozvou zařehtáním. Najdeme je také jen podle toho.
„Klid! Klidněte se! To bude v pořádku!“ Snažíme se je uklidnit. To se nám za pár okamžiků podaří.
Vrátíme se na, místo kde jsme nechaly toho muže. Ani nečekáme, že tam zůstane a počká na nás. Opak byl pravdou.
„Vy tu na nás čekáte?“ Jsme obě mírně překvapené. Většinu šlechticů co jsme poznali, nám nic podobného nenabídlo a když už nabídlo, většinou práskli do bot, jakmile jsme se jen na chvilenku otočily jinam.
„Přece jsem vám slíbil střechu nad hlavou. Mám i stáje pro vaše koně.“ Mezitím nás zavede na nádvoří.
„Stájmistře! Postarej se tady o ty dva koně!“ Svěří naše koně již staršímu stájmistrovi. Obou koní se chopí jeho dva pomocníci.
„Máme se postarat o dámy, pane?“ Vynoří se ze tmy jako stín jeden ze sluhů.
„Vyřiď Valérii a Elizabeth, ať jim v pokojích pro hosty připraví koupel.“ Odešle sluhu s rozkazem.
„Kdo vlastně jste? Jak se jmenujete?“ Zeptám se, přestože mě napadl, že by to mohl být král Michal.
„Óóó pardon. Omlouvám se za svou chybu. Jmenuji Michal.“
„Král Michal?“ Moje tušení se naplnilo, přesto nás to trochu zaskočilo. No ale co nás tu dnes nepřekvapuje.
„Ano král Michal.“ Potvrdí a políbí nám oběma hřbet ruky.
Zavede nás do sousedících a zároveň propojených pokojů dveřmi, kde na nás čekají již připravené koupele. Rychle se opláchneme, jak máme ve zvyku a služky, zřejmě Valerie a Elizabeth, to na zazvonění se svými pomocnicemi rychle uklidí. Sabina mě přijde ještě navštívit.
„Král Michal se ptá, zda budete chtít večeřet.“ Optá se nás při odchodu jedna z nich. Letmo se na sebe se Sabinou podíváme.
„Vyřiď králi, ať si to nebere osobně, ale večeřet nebudeme.“ S tím služebná odejde.
„I když jsme jedli naposledy při obědě, nemám na jídlo ani pomyšlení.“ Utrousí Sabina poznámku.
„Ani já ne.“ Souhlasím. Ještě si chvíli povídáme o našem zabloudění, pak se odebereme každá do své postele a s kladně smíšenými pocity usínáme.
V půl sedmý ráno jsme obě vzhůru. Rozhlédnu se po pokoji. Ve dne vypadá můj pokojík o mnoho víc, útulněji a hezky. A protože již neusnu a jen tak se válet v pelechu se mi nechce, rozhodnu se vstát.
„Kde mam oblečení.“ Přemýšlím nahlas. Prohledám celý pokoj a nic.
„Taky nemáš svoje oblečení, ve kterých jsme včera přijely?“ Rozrazí dveře Sabina, jako přívalová vlna, ještě v noční košili.
„Ne, nemam. Obrátila jsem pokoj vzhůru noha a našla jsem tu akorát připravený šaty.“ Mávnu rukama po zmíněných šatech.
„To já taky, ale byla bych raději, kdybych měla svoje oblečení.“
„Já taky. Zatím si vezmeme ty šaty, co nám sem daly a pak si seženeme ty vlastní, abychom tu neběhaly v noční košili.“ Navrhnu.
„Tak dobře.“ Souhlasí po krátkém přemýšlení.
Oblékneme se, sčísneme vlasy do drdolu a vydáme se do chodeb hradu. Občas potkáme jednotlivce nebo menší skupinky po dvou nebo po třech, šlechtice nebo služebné. Někteří pánové, především šlechtici, se na nás usmějí.
„Nebloudíme tu?“ Zeptá se Sabina, když po druhé projdeme kolem dveří našich dočasných pokojů.
Také si myslím, že bloudíme.“ Rozhlédnu se jako bych něco hledala.
„Takové pěkné zabloudí na hradě?“ Podiví se s úsměvem šlechtic, který nechtěně vyslechl poslední slova našeho rozhovoru.
„Velmi snadno pane.“ Oplatíme mu úsměv ovšem ne udivený, ale výmluvný.
„Jak je to možné?“ Nevěřícně kroutí hlavou, při tom se stále usmívá.
„Pokud vím, stává se to většinou pokaždé, když je člověk na daném místě zcela poprvé.“
Odpoví Sabina.
„To znamená, že jste zde na hradě úplně poprvé. Chápu-li správně.“ My jen letmo přikývneme.
„To musíme napravit. Pojďte, provedu vás.“ Nabídne nám rámě.
„No tak tady ty pokoje, u nichž stojíme, jsou pokoje pro hosty.“ Začne svůj výklad.
„No to jsou momentálně naše pokoje.“ Pronese Sabina dřív, než o nich řekne něco dalšího. Popojdeme tedy dále. Ukáže nám důležité i méně důležité pokoje a salónky, pro dámy a pány. Chodby vyzdobené trofejemi z různých lovů, ukázal nám tajné průchody mezi jednotlivými společenskými místnostmi, ukázal nám přijímací síň a svou cestu zakončíme v zahradách. Ke všemu dostaneme podrobný výklad.
„Je tu krásně.“ Rozhlížím se s obdivem po zahradě. Ještě se chvíli kocháme tou krásou zahrad a pak se vydáme do jídelny na oběd. Opět nám nabídne rámě. Cestou se opět vesele rozmlouváme. Ani nám nepřipadá, že jsme na prohlídku věnovali celé dopoledne a ani toho nelitujeme.
„Vidím, že o vás bylo postaráno. Měl jsem obavy o vaši zábavu, ale zřejmě zbytečnou.“ Usmívá se a je zřejmě potěšen. Pokyne služebné, se kterou před chvílí rozmlouval „Posaďte se.“ Oba pánové nám pomohou do křesel
„Ano bylo to příjemné odpoledne a tady pán byl milí.“ Zalichotím. A nevědomky tak spustím řetězce zajímavých a veselých událostí. Z tradiční půlhodiny na oběd (alespoň na statku a přilehlém okolí) se rázem stanou hodiny dvě.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 3.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 37 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
