obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Istrie - Spálené mosty ::

 autor Trenz publikováno: 04.11.2007, 21:52  
A něco o Seanovi:-)
 

Spálené mosty

Charlotta Williamsová se opalovala na lodi svého manžela, lorda Seana Williamse II. a vzpomínala jaké to bylo, než si ho vzala. Vlastně ji doteď nebylo jasné proč to udělal, ale když chtěl dědice, musel pro to něco udělat, i když to znamenalo vzít si tzv. ženu do společnosti. Ne zřídka slýchala, jak ji označují děvkou nebo běhnou, nicméně na tom jí nezáleželo. Už pět let byla manželka lorda a společně vychovávali jejich čtyřletého syna Seana Williamse III. Ovšem minulost bylo lepší nechat spát. Sice se jí občas připomněla setkáním s bývalým klientem, ale oba zachovávali taktní mlčení. Ani jedna strana neměla zájem o skandál. Bulvár si vždycky smlsl na nějakých pikantnostech ohledně místní šlechty. Přistoupil k ní nějaký muž a Charlotta si musela zaclonit oči, aby mu viděla do tváře.
„Vy?! Co tu chcete?!“

Čtyřletý chlapec zlehka klusal na poníkovi, když spatřil svého otce. Zastavil a za pomoci čeledína seskočil. Jeho otci bylo něco málo přes čtyřicet, ale vlasy na skráních měl už prošedivělé. Očividně měl starosti.
„Co se děje, tati?“ zeptal se chlapec a vztáhl k němu ruce, ale jeho otec jen řekl: “Musíme si promluvit, Seane,“ a jeho hlas postrádal jakoukoliv otcovskou vřelost. Odkráčel do domu a Sean poslušně cupital za ním. Jeho dětský rozum ještě nedokázal pochopit proč se otec chová tak odtažitě. Otec se posadil na pohovku a Sean se vysoukal do křesla a způsobně se usadil, jak ho to chůvy už odmalička učily. Vlastně ho učily způsobně sedět, způsobně jíst a i způsobně chodit. Od tří let se učil jezdit na koni a ve svých čtyřech letech uměl základy francouzštiny, němčiny a španělštiny.
„Musíme si promluvit o tvé matce, Seane.“
„Stalo se jí něco?“ zeptal se Sean tiše.
„Byla to nehoda. Dívala se přes zábradlí lodi a přepadla. Měl bys vědět, že tvá matka hodně pila a nebyla úplně při smyslech.“
„Ona…odešla?“
„Ano. Už navždy.“
Seanovi se do očí tlačily slzy. Ani svoji matku pořádně neznal. Vídali se jen ve dne a večer těsně předtím, než šel spát, ale byla to jeho matka. Maminka. Cítil, jak mu na rameno dopadla ruka. Vzhlédl a spatřil svého otce, jak nad ním stojí a mračí se.
„Pamatuj, synu. Musíš být silný. Slzy se pro šlechtice nehodí.“
Sean popotáhl a vstal. Chtěl svého otce obejmout, ale ten o dva kroky ustoupil.
„Musím zařídit pohřeb. Jdi ven a hraj si,“ řekl, jako by mu před chvílí vůbec neoznámil, že je jeho matka mrtvá. Pak odešel a Sean se za ním díval. Pak se otočil a vrátil se zpět ke svému poníkovi.

Sean otevřel oči a zjistil, že hledá do dřevěného stropu a na čele má nějakou látku. Stáhl si ji a nadzvedl se na loktech. Vypadalo to tam jako v nějaké chalupě, jen s většími rozměry. U stolu spatřil sedět Isabel, která pomalu usrkávala z hrnečku, z kterého se ještě kouřilo.
„Taky by ses měl napít.“
Vzhlédl a spatřil Maky. Ani ji neviděl přicházet.
„Kdo jsi a kde to jsem?“
„Jsem Maky a jsi v mém domě.“
„Pěkně velký dům.“
Maky se usmála.
„Počkej. Ty jsi ta Maky, ke které jsme hledali cestu?“
Přikývla.
„Jak jsme se sem dostali? Pamatuju si, že mě ta mrcha Šener bodla a pak už nic.“
„Vyléčila jsem tě a Cirkis tě sem přenesl.“
„Tvrdil, že cestu k tobě nezná.“
„Trošku jsem mu pomohla,“ usmála se a podala Seanovi čas. Napil se. Čaj chutnal po skořici.
„Takový čaj mi vařila chůva po smrti matky. Prý zahání chmury.“
„To je pravda,“ kývla Maky.
„A kde jsou vůbec všichni?“ zeptal se, aby nemusel myslet na to, že se vůbec zmínil o své matce.
„Andy a Eris spí nahoře. Alan je venku a Cirkis odešel.“
„Odešel?“
„Skoro by se dalo říct, že ho Alan vyhnal,“ ozvala se Isabel tiše.
„Vyhnal? To mi vysvětlete.“
„Ještě musíš odpočívat. Spi.“
„Ale…“ začal Sean, ale čaj zabral rychle a Sean usnul během několika vteřin.

Devatenáctiletý mladý muž seděl v baru a popíjel whisky s ledem, když si k němu přisedl jeho o dva roky starší přítel.
„Volala mi Nancy. Prý kde se flákáš? Tvůj táta je po infarktu v nemocnici a ty tu sedíš a popíjíš. Co to s tebou je, Seane?“
„Co by mělo být? Je v bezvědomí. K čemu bych tam byl?“
„Je to tvůj otec, Seane. Měl bys tam být. Co kdyby se probral a chtěl tě vidět?“
„Ten infarkt jsem mu způsobil já, těžko o mě bude mít zájem,“ zasmál se Sean hořce.
„Udělals chybu, ale kvůli tomu tě přece nezatratí.“
„Je vidět, že neznáš mého otce, Ricku. Jinak bys tohle říct nemohl.“
„Seane…“
„Ne! Nepůjdu za svým otcem! Přivedl jsem ho na mizinu a sebe vlastně taky. Pitomé akcie!“
„Tak jdi alespoň domů. Jsi opilý. Pojď. Zavezu tě tam,“ vzal ho Rick za paži, ale Sean se mu vyvlíkl.
„Nejsem opilý. Působím snad opile? Po jedné skleničce se ještě nikdo neopil.“
„Barman říkal, že tu sedíš už dvě hodiny.“
„Prostě si to vychutnávám. Je to zločin?“
„Seane. Eric je můj dobrý přítel. Máš už pátou skleničku a to už leckoho položí.“
„Ukecaný barman!“ zavrčel Sean.
Najednou Seanovi začal vyzvánět mobil. Otráveně ho vytáhl z kapsy a stiskl tlačítko na přijetí hovoru.
„Ano?“
Chvíli poslouchal, zatímco se na něj Rick díval.
„Samozřejmě. Vše zařídím. Děkuju. Nashle.“
Sean strčil mobil zpátky do kapsy a chtěl zaplatit, ale Rick ho předběhl: “Zaplatím to.“
„Hele! Nejsem žebrák! Tohle si zaplatit ještě můžu!“
Sean zaplatil a odcházel, když se ještě otočil a řekl: “Jo a sežeň někoho, kdo si koupí ten zatracený šlechtický titul.“
„Proč? Co? O co jde?“
„Potřebuju peníze na pohřeb.“
„Pohřeb?“
„Táta umřel. Kromě infarktu ho zasáhla i mozková mrtvice. Nemohli už nic dělat a já potřebuju slušné peníze, aby měl důstojný pohřeb, jak se na šlechtice sluší a patří,“ a byl pryč.

Znovu Seana probudily hlasy, které přicházely zvenčí. Byl to mužský a ženský hlas. Skoro to vypadalo na hádku, až na to, že ženský hlas byl klidný a vyrovnaný. Skoro stojatý jako hladina vody. Druhý byl příkřejší, odtažitější. Ten patřil Icemanovi. Hlas ženy nepoznával, takže asi bude té čarodějky Maky. Posadil se a pak vstal. Cítil se ještě slabý, ale bylo to lepší, než ležet v posteli. Nikdy nebyl na ležení v posteli. I když byl nemocný, snažil se co nejdřív uzdravit, jen aby tam nemusel strávit příliš mnoho času. Možná to bylo kvůli jeho půl ročnímu pobytu v nemocnici tenkrát po únosu, kdy dostal oboustranný těžký zápal plic. I když to byla nemocnice pro bohaté a měl tam tu nejlepší péči, nebyl to domov. Neměl tam své hračky, své chůvy ani své sluhy. Viděl, jak Alan vstoupil dovnitř, ale byl sám. Maky očividně zůstala venku.
„Jak je?“ zeptal se ho Alan, když si všiml, že už je Sean na nohou.
„Na to, že jsem skoro umřel, dobře.“
Alan jen kývl a přistoupil ke krbu, aby se ohřál. Byl celý mokrý.
„Proč jsi to oblečení nesundáš?“
„Časem.“
„No jistě. Pan Nic se mě nedotkne. Někdy si říkám, jestli jsi vůbec člověk.“
Alan neodpověděl a Sean se zeptal: “Kde je Cirkis?“
„Odešel.“
„To už jsem slyšel. Kam?“
„To nevím.“
„Nevíš? Myslel jsem, že jste něco jako přátelé?“
„Myslím, že do toho ti nic není.“
„No jistě. Zas ten tvůj přístup:“Starej se o sebe.“ Ostatně od tebe ani nic jiného nečekám.“
Alan si svlékl tričko a Sean ve světle plamenů spatřil jeho zjizvená záda. Věděl o hrudi, ale nějak netušil, že to schytala i záda.
„To ti taky udělali v Peru?“
„Jo.“
Dolů sešli Andy a Eris. Alan se natáhl po košili, kterou mu tam Maky předvídavě nachystala, a rychle si ji oblékl, aby Eris jeho jizvy neviděla. Seana v tu chvíli napadlo, že se mezi Icemanovými špatnými vlastnosti najde i nějaká ta dobrá. Když už nic jiného, nechtěl té dívce přivolávat další trauma. V tu chvíli si Sean uvědomil, že tu někdo chybí. Někdo, kdo mu něco dlužil. Někdo, na koho měl vztek, že ho v podstatě přenechal té cáklé ženské Šener.
„Kde je vlastně ta zlodějka?! Něco mi ta ženská ještě dluží!“

„Kde je? Kde ksakru je?!“ ptal se Sean ve svatebním obleku svého nejlepšího přítele Ricka.
„Odjela.“
„Odjela?! Kam odjela?! Nemohla se jen tak sebrat a odjet! Je to nevěsta a já jsem její ženich! Kam odjela?!“
Sean se na Ricka podíval.
„Ty o tom něco víš?! Řekni. Víš, kam odjela?!“
„Nevím kam, ale…“
„Ale co?! Ricku! Musím to vědět. Kam odjela a…“ Sean se zarazil, jako by do něj uhodil blesk.
„S kým odjela, Ricku?! To by mě mělo zajímat, že?! S kým odjela?!“
„Hlavně se uklidni, Seane. Musíš vědět, že to pro ni nebylo lehké.“
„A pro mě to je lehké?! V den svatby se prostě rozhodne zmizet bez jediného slova kdo ví proč a kdo ví s kým a já co?! Co mám dělat já?!“
„Seane. Vyslechni si mě. Prosím…“
Sean si založil ruce na hrudi.
„Tak spusť! S kým utekla?!“
„S Tonym…“
„S tvým bratrem?!“
„Ano.“
„A tys to věděl?! Věděls, že tohle plánujou?!“
„Ano, ale…“
„A nic jsi mi neřekl?! Já myslel, že jsi můj přítel! Měls mi jít za svědka!“
„Je to můj bratr a Sylvie moje kamarádka.“
„A já jsem vzduch?!“
„Tony je má krev. Nemohl jsem ti to říct. Musel jsem jim slíbit, že ti nic neřeknu. Promiň.“
„Víš co, Ricku. Táhni k čertu. Ty i ten tvůj bratr a Sylvii můžeš říct, ať už mi nikdy neleze na oči, buď tak laskav, jo?!“
„Seane…“
Sean odcházel.
„Seane!“ Rick se za ním rozeběhl. Chytil ho za paži a otočil k sobě.
„Poslouchej mě, Seane! Sylvie tě má hrozně ráda, ale Tonyho miluje.“
„A proč mi to neřekla?! Proč mi to ksakru neřekla?!“
„Nechtěla ti ublížit.“
„Aha a takhle mi neublížila?! Takhle je to úplně v pořádku?!“
„Seane. Nechci omlouvat, co udělali, ale…“
„Já vím, já vím. Tony je tvůj bratr. Pochopil jsem to. Ještě ti zavolám, Ricku. Teď musím vypadnou někam hodně daleko,“ nasedl do auta a odjel.

„To nevíme, “promluvil Andy a vytrhl tak Seana ze vzpomínek.
„Jak nevíte? Copak jsem se neptali té Maky?“
„Neříkej to, jako bys nevěřil v její existenci.“
„Abych pravdu řekl, pořád doufám, že je to jen velká noční můra a já se z ní probudím ve svém domě, ve svém pokoji a ve své posteli s nebesy.“
„Ptal jsem se, ale řekla, že je v bezpečí,“ ozval se Alan od krbu.
„A kde v bezpečí?! Mám s ní ještě nevyřízené účty.“
„Nebyla specifická.“
„A ty ses nevyptával?“
„Věřím ji.“
„A proto ses s ní hádal?“ povytáhl Sean obočí.
„To se netýkalo Sonyi.“
„A koho tedy? Cirkise?“
„To není tvoje věc!“ odsekl mu Alan a odešel nahoru. Eris běžela za ním. Andy a Sean osaměli. Sean přešel ke stolu, kde se posadil a promnul si čelo. Byl unavený a chtělo se mu spát, ale když spal měl sny, ve kterých se děly věci, na které se snažil zapomenout.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho tiše Andy a přistoupil ke krbu, aby nad ohněm uvařil čaj. Maky mu říkala, že teď musí Sean hodně pít bylinné čaje, aby se plně uzdravil.
„Jsem jen unavený.“
„Proč jsi nejdeš lehnout?“
„Nesnáším to.“
„Proč?“
„Nebuď zvědavý, žebráku!“
„Jen ti chci pomoct.“
„Víš komu můžeš pomoct?! Icemanovi! A při tom vašem sezení bys mohl zjistit, co provedl se Cirkisem.“
„Odkdy ti na Cirkisovi záleží?“
„Neřekl jsem, že mi na něm záleží, ale byl to dobrý průvodce. Přijde mi, že Isabel je teď dost mimo a nějak nevím, kdo jiný by nás ještě mohl vést.“
„Spraví se to, určitě.“
„Chtěl bych mít tu tvoji neochvějnou jistotu, žebráku.“
„Léta praxe, Seane,“ usmál se Andy a pak před něj položil čaj.
„Neboj se. Nepřidal jsem tam jed,“ pousmál se Andy, když viděl, jak se na něj Sean nedůvěřivě dívá.
„No jen aby,“ zapochyboval Sean, ale trochu čaje vypil. Andy odešel.

Vyjel si na poklidné místo. Stonehenge byl při západu slunce vždycky tak prázdný a tak krásný. Nevěřil, že ty kameny mají nějakou magickou moc, ale svým způsobem ho uklidňovaly. Jejich jako by ledabylé uspořádání mu dodávalo energii, a tak jsem vždycky po natáčení něčeho náročného jezdil. Bylo mu 26 a pět let už patřil mezi desítku nejznámějších herců. Po smrti otce byl na mizině, a ačkoliv měl vzdělání architekta, táhlo ho to k herectví. Co mu zbylo z peněz, který získal z prodeje titulu, investoval do hereckých kurzů a netrvalo dlouho, dostal první roli. Sice jeho postavu zabili hned v prvních minutách filmu, ale režisér už přesně věděl, koho obsadí do hlavní role svého dalšího plánovaného filmu. Při něm se seznámil se Sylvií. Chodili spolu pět let, než se odhodlal ji požádat o ruku a ona v den svatby utekla s bratrem jeho nejlepšího přítele. Doufal, že mu Stonehenge přinese klid i tentokrát. Došel k jednomu z kamenů a nedbajíc toho, že si ušpiní oblek, se posadil na trávu a opřel se o něj zády. Seděl tu a vzpomínal na všechno, co se Sylvií zažil. Všechny ty výlety, všechny ty radovánky v bazénu. Miloval ji a ona ho opustila. Bez jediného slova rozloučení. Měl by ji nenávidět, ale cítil jen prázdno. Bez ní se cítil ztracený. Po tváři mu stekla jedna osamělá slza. Jedna jediná. Nic víc. Tady jeho pocity končily. Zvedl se a oprášil si kalhoty. Když nasedal do auta, Sylvie a vše kolem ní, bylo uzavřenou kapitolou jeho života.

Alan uslyšel, jak za ním někdo jde. Otočil se a spatřil Eris.
„Proč nejsi dole s Andym?“
„Myslím, že musím být tady.“
Alan se na ni tázavě podíval a Eris sklopila hlavu. Alan k ní přistoupil a zvedl ji bradu.
„Co se děje, Eris?“
„Vím, co se stalo mezi tebou a paní.“
„Co teď myslíš?“
„Slyšela jsem, jak jste se hádali.“
Alan Eris hřbetem ruky jemně pohladil po tváři a pak se k ní otočil zády a začal něco hledat v pokrývkách.
„Chtěla bych, abyste zase byli přátelé.“
„My jsme přátelé.“
„Chtěla bych, abyste se usmířili.“
„Eris já…“
Alan se k ní otočil ve chvíli, kdy si Eris svlékla šaty a stále před ním nahá.
„Eris. Co to děláš?“
Alan vytáhl jednu pokrývku a chtěl jí ji dát, ale Eris odmítavě zavrtěla hlavou.
„Ne. Vím, co potřebujete.“
„Eris…“
Eris k Alanovi přistoupila a chtěla ho políbit, ale Alan o krok odstoupil dozadu.
„Ne, Eris. Tohle se nestane.“
„Pane…“
Alan ji zabalil do pokrývky a chytil za paže.
„Eris, poslouchej. Už nikdy to neudělej. Nikdy se už nenabízej mě nebo někomu jinému, aniž bys to doopravdy chtěla.“
„Ale já…“
„Ne. Slib mi, že to už nikdy neuděláš.“
„Ale…“
„Eris.“
Eris znovu sklonila hlavu a zašeptala: “Slibuju.“
„Řeknu Maky, aby ti sehnala nějaké oblečení.“
„Ano pane,“ špitla Eris a Alan odešel.
Eris tam zůstala stát a tiše vzlykala.
„Eris?“ ozvalo se za ní. Neotočila se. Nechtěla, aby někdo viděl, že zase brečí. Andy k ní přistoupil a otočil ji k sobě.
„Podívej se na mě,“ vyzval ji tiše, ale Eris zavrtěla hlavou.
„Proč jsi to chtěla udělat?“
Eris jen vzlykla.
„Eris. Podívej se na mě.“
Eris se na něj podívala, ale pak oči zase hned sklopila.
„Myslela jsem…já…Asi bych měla jít.“
„Nic by se nezměnilo. Mezi Alanem a Isabel se to nespraví jenom tím, že se s Alanem vyspíš. Nech si to pro někoho, kdo tě bude milovat a koho budeš milovat ty.“
„Láska v tomhle světě neexistuje, pane. Zlo už ji dávno pohltilo.“
„Kolikrát ti to mám říkat. Jsem Andy.“
Eris se rozpačitě pousmála.
„Ale já něco musím udělat. Nemůžu vidět, jak se paní trápí.“
„Někdy nastanou chvíle, situace, kdy lidé nemůžou nic dělat. Pak tu pomůže jen čas.“
Eris na něj pohlédla s nadějí v očích a Andymu tak bolestně připomněla jeho dceru, která se na něj taky tak dívávala, když její matka těžce onemocněla.
„Myslíte?“
Povzbudivě se na ni usmál.
„Určitě.“
Eris ho objala a Andy ji pevně držel v náruči a konejšivě ji hladil po vlasech, přičemž myslel na svoji dceru Natálii.

Následujícího dne se Sean cítil už natolik zdravý, že mohl vyjít ven, aby si prohlédl okolí a hlavně se nadýchal čerstvého vzduchu. Už se mu dělalo špatně ze všech těch vůní bylinek a koření, co tam Maky měla. Vyšel ven a protáhl se. Zhluboka se nadechl a ucítil vůni moře. Pohlédl před sebe a uvědomil si, že obydlí Maky stojí na útesu. Přešel ke kraji a pohlédl dolů. Moře bylo klidné. Jen tu a tam menší vlna narazila na kameny pod útesem. Zatočila se mu hlava. Zapomněl, jak moc nesnáší výšky. Trochu odstoupil od okraje a zadíval se před sebe. Zrovna vycházelo slunce. Byl to krásný okamžik. Západ slunce viděl už několikrát, ale s východem už neměl to štěstí. Byl párkrát v Japonsku kvůli premiérám a tak, ale nikdy mu nezbyl čas na východ slunce. Buď šel spát příliš brzy nebo vstával příliš pozdě. Teď si ten moment vychutná. Viděl, jak slunce pomalu stoupá a mraky v odrazu slunečních paprsků mění svou barvu. Moře se v dáli lesklo, jako by v něm bylo zlato a kdo ví. Třeba i v Istrii byli piráti, co zlato i své životy ztratili kdesi v moři. Sean se té představě musel usmát. Jako malý kluk měl piráty rád, ale jako šlechtici mu nikdy nebylo dovoleno si na ně hrát.
„Chovej se dospěle, synu. Jsi šlechtic. Pamatuj na to. Hry jsou jen pro ty, co nemají žádné povinnosti a ty jich máš hodně. Na to nikdy nezapomeň,“ říkával mu jeho otec. Jaká ironie, že se stal po otcově smrti právě hercem.
Vlastně jeden východ slunce už viděl. Vzpomněl si na to až teď. Bylo to na hřbitově. Přišel položit květiny na hrob své matky. Byla pohřbená jinde, než jeho otec. Vlastně ho to nepřekvapilo. Jak později zjistil, nepocházela matka ze šlechtického rodu, ale byla to obyčejná coura. Na rtech měl zatrpklý úsměv, když tam pokládal bílé růže. Barva, která symbolizovala nevinnost. Narovnal se a u jiného hrobu spatřil stát Sylvii. Ženu, kterou před osmi lety miloval. Ženu, která mu utekla od oltáře. Váhal, zda-li k ní má jít, ale nakonec zvítězila zvědavost. Takřka nepozorovaně k ní zezadu přistoupil, a proto se lekla, když promluvil: “Znám ho?“
„Seane,“ Sylvie byla překvapená, že ho vidí. Rick jí říkal, že na hřbitovy nechodí. Očividně změnil názor nebo to byla jen náhoda? Trochu ustoupila a Sean si přečetl jméno na náhrobku:
Anthony Peréz
1968 – 2000
„Takže ty jsi teď vdova nebo ses znovu vdala?“
„Mám přítele.“
„A neplánuješ si ho vzít, že ne? Já jen jestli ho mám předem litovat, že mu utečeš od oltáře s někým jiným.“
Sylvie sklopila zrak.
„Seane…“začala, ale Sean ji přerušil:“Prosím. Ušetři mě omluv, ano? To je to poslední, o co bych stál.“
„Nechtěla jsem, aby to tak dopadlo.“
„Neříkej,“ Seanův hlas byl plný sarkasmu.
Sylvie se mu podívala do očí.
„Podívej. Já jsem tě měla moc moc ráda, ale Tonyho jsem milovala. Chtěla jsem ti to říct, opravdu, ale měla jsem strach.“
Sean se uchechtl.
„A strach z čeho? Co sis myslela, že udělám? Že ti ublížím?“
„Měla jsem strach, že já ublížím tobě.“
„A myslíš si, že takhle mi neublížíš? Řekl bych, že si v tu chvíli spíš nemyslela.“
„Seane. Kdybych si tě vzala…“
„Nemohla bys být s tím svým Tonym a podvádět jsi mě nechtěla, co? To je od tebe tak šlechetné.“
„Seane. Odpusť mi to. Prosím.“
„Ještě se mi tu rozbreč a bude to jako z hodně laciného dojáku.“
„Seane,“ Sylvie popotáhla.
Sean se na ni podíval, ale vypadalo to, že kouká skrz ni na východ slunce.
„Nemůžu udělat nebo říct nic, co by to spravilo. Vím, že jsem ti ublížila. Kdybych mohla vrátit čas a napravit to…“
„Stejně bys mě opustila.“
„Ano, to opustila, ale udělala bych to dřív a možná by to tolik nebolelo.“
Sean se znovu podíval na náhrobek.
„Vidíš. Kdyby sis vzala mě, nemusela bys teď chodit na hřbitov.“
Sylvie se na Seana podívala a v jejích očích se zračila nechuť a opovržení. Vrazila mu facku.
„Jediné, čeho jsem kdy litovala, bylo, že jsem ti nejspíš zlomila srdce, ale ani na vteřinu jsem nelitovala a nikdy ani nebudu litovat okamžiků, které jsem strávila s Tonym. Ten muž mi dal všechno, co mohl. Dal mi lásku. Dal mi svou náruč. Dal mi domov a mám s ním syna. Ačkoliv je už dva roky mrtvý, vždycky bude lepší, než ty, Seane Williamsi III. Za svého života nikdy neřekl, cos řekl teď ty. Chtěla jsem se omluvit, říct, že mě to mrzí, ale teď vím, jak zbytečné by to bylo. Já jeho hrob budu navštěvovat pořád, ale až jednou umřeš ty, kdo navštíví tebe? Kdo ti položí květiny na tvůj hrob? Zůstaneš sám. Tak jako jsi celý život,“ potom se otočila na patě a odešla.

Sean zamrkal a s překvapením hleděl na slunce, které už bylo ve čtvrtině své cesty. Musel tu stát už dobré dvě hodiny. Ani si neuvědomil, kolik času uplynulo. Tyhle vzpomínky mu způsobovaly zářezy do srdce. Myslel na to, že Sylvie nemá pravdu, že má kolem sebe spoustu přátel, ale dost často zjišťoval, že ti jeho přátelé, nejsou takovými přáteli, za které se vydávají. Jeho učitel herectví mu říkával: “Můžeš být slavný nebo můžeš propadnout. Můžeš se topit v penězích a nebo si sotva vydělávat na živobytí. Nikdy ale nezapomeň na pravou podstatu svého žití. K čemu ti budou veškeré peníze světa, veškerá sláva a veškerý obdiv, když se nebudeš mít s kým podělit? Přátelství je důležitější než všechen materialismus. Přátelství si nekoupíš, Seane. Na to pamatuj.“
Jeho přítel Rick ho měl opravdu rád. Možná to byl jediný jeho opravdový přítel. To už ale nejspíš nikdy nezjistí. Na jedné svatbě se ostře pohádali a Rick mu řekl, že jestli ho ještě chce někdy vidět, musí mu zavolat. Jinak je konec. Nezavolal a teď toho litoval. Sylvie měla pravdu. Zůstane sám. Navždy.
„Možná máš ještě naději.“
Otočil se a spatřil Maky.
„Páni. Tebe jsem tu fakt nečekal.“
Maky se jeho sarkasmu jen zasmála.
„Co tu chceš?!“ možná to řekl ostřeji, než chtěl, ale nezdálo se, že by ji to vyvedlo z míry.
„Nic není předem ztraceno.“
„Hele. Moudra od nesmrtelné fakt nepotřebuju.“
„Sylvie neměla tak docela pravdu. Nejsi sám. Už ne.“
„Myslíš Icemana a spol? To jsou mi teda přátelé. A vůbec. Lezeš mi snad do hlavy, že víš, jak se jmenuje má drahocenná ex-snoubenka?!“
„Mluvil jsi o ní ze spaní.“
„Víš co. Podrobnosti nechci vědět. Je mi vlastně jedno, co děláš, pokud mě nehodláš zabít nebo zmučit.“
Maky se pousmála.
„To opravdu nehodlám.“
„Vrátím se do chaty. Od toho stání mě začaly bolet nohy.“
„Ano. Musíš ještě odpočívat.“
Když kolem ní procházel, na okamžik se jí zahleděl do očí. Do jejích temně hnědých očí a měl dojem, že se ztratil. Viděl propast. Hlubokou propast plnou mrtvých těl. Zamrkal a uvědomil si, že klečí na zemi a snaží se nabrat dech.
„Co…co to bylo?“
„Nikdo se mi nedívá do očí, Seane Williamsi III, nikdo.“
„Co to bylo?“
„Mrtví. Ty všechny Argon a jeho sluhové zabili, když se snažil dobýt samotné jádro Istrie. Domov Isabel. Bojovali, protože v něco věřili. Bojovali za své přátelé a za své rodiny. Když na to dojde, nebudeš stát stranou. Mysli si, co chceš. Klidně je nesnášej, ale už nikdy je nesmažeš ze svého života. Už nikdy.“
Maky odešla. Sean tam ještě chvíli klečel a snažil se uklidnit zrychlený tlukot svého srdce. Tisíce mrtvých na jednom místě. Tisíce bojujících a tisíce prohrávajících. Věděli, za co bojují a za co bojoval on? Co tu vlastně dělal? Zachraňoval Istrii? Stačilo málo a byl by mrtvý. Zachránila ho, ale proč? Tenhle boj nemohli vyhrát. O co tu šlo? Měl si snad něco uvědomit? Snažila se mu tím něco říct? Jestli ano, tak doufal, že to není to o Icemanovi a ostatních. Oni nebyli jeho přátelé. Neznal je a nechtěl je ani znát tak proč o nich mluvila, jako by zrovna oni měli vyplnit to prázdné místo v jeho srdci?

Odložil prázdnou sklenici, ve které ještě před několika okamžiky byla whisky a zamyšleně se zadíval před sebe. Seděl ve své pracovně, po pravici knihovnu plnou knížek v nejrůznějších jazycích. Byla tu díla od takových autorů jako byli Dante Aligeri a jeho Božská komedie, Giovanni Boccaccio se svým prostopášným Dekameronem a Victor Hugo nebo Alexander Dumas se svými nejslavnějšími díly. Našel se tu William Shakespeare, Walter Scott, Charles Dickens a i Byron. Z Amerických autorů si mohl vybrat Edgara Allena Poea, Josepha Hellara, Ernesta Hemingwaye či Nathaniela Hawthornea. Jeho příběh Šarlatového písmene patřil mezi jeho oblíbené. Z německých spisovatelů se dalo narazit na Wolfganga Goethea a Ericha Maria Remarquea. Samozřejmě nesměl chybět ani Dostojevský a Tolstoj. Po levici měl krb, ve kterém mu plápolal oheň, a tak bylo v pracovně velice útulně. Navíc mu lahodná chuť whisky pomáhala zapomenout na dnešní setkání se Sylvií.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Rick.
„Když už ses vetřel, mohl bys laskavě alespoň zavřít dveře?“
Rick je zavřel.
„Co je to s tebou? Na natáčení ses neukázal a tos měl zrovna dneska zajímavou scénu plnou hrdinství.“
„Dneska na hrdinství nemám náladu.“
„Ale. Copak se nám stalo?“
„Na hřbitově jsem narazil na Sylvii.“
„Tys byl na hřbitově?“
Sean kývl.
„Za máti. Neřekls mi, že je tvůj bratr po smrti.“
„Abys předvedl ten skvostný výkon jako dneska se Sylvií? Ne, díky.“
Sean povytáhl obočí.
„Takže ex-švagrová žalovala? Jen doufám, že ty nejsi tím jejím novým přítelem.“
„Jsme jen přátelé, Seane. Však víš, že Sylvie není můj typ.“
„No jistě. Ty bys radši sbalil toho kloučka, co roznáší pizzu, co?“
„Je mu 23, Seane. To už není klouček.“
„Jistě a tobě je 36, ale což. Ty jsi byl vždycky na mladší. Ještě že jsem od tebe jen dva roky nebo by sis dělal zálusk i na mě.“
Rick se jen usmál. Byl zvyklý na Seanovy narážky a provokace a nebral ho moc vážně.
„Vždyť víš, že jsem spíš na blonďáky a do toho máš ty daleko.“
Sean se musel usmát. Rick mu skoro vždycky dokázal spolehlivě zvednout náladu.
„Řekl bych, že vyrazíme na pivo, ale jak tak koukám, načals tu výtečnou whisky, co jsem ti dal předloni k Vánocům, tak co kdybys ji neškudlil jen pro sebe a taky mi nalil?“
Sean se znovu usmál, a zatímco se Rick posazoval do křesla, Sean mu nalil do skleničky a podal mu ji.
„Tak na zdraví,“ přiťukli si a vypili ji naráz. Krk je pálil a do očí jim vhrkly slzy, ale nalili si další.

Sean pozoroval Maky, jak něco míchá v tom svém kotlíky.
„Snažíš se udržet prastaré tradice čarodějnic? Nějak ti ale chybí zelená barva kůže a bradavice,“ promluvil k ní a jeho hlas byl plný posměchu. Maky se usmála. Sean ji bavil. Dobře bavil.
„Nejlepší polévky se vždy vaří ve starém kotlíku, Seane.“
„Ach. Už jsem si říkal, že nedostanu pravidelnou dávku moudra. Už jsem se bál, že budu ochuzen.“
Maky neodpověděla. Jen dál míchala.
„Kde je ta zlodějka?“
„Kdo?“
„Ta zlodějka.“
„Nevím, o kom to mluvíš,“ řekla to tak nechápavě, že by jí to Sean snad i věřil, kdyby sám nebyl hercem.
„No tak tedy ta Sonya. Kde je?“
„V bezpečí.“
„To už jsem slyšel. Něco nového?“
„A co bys chtěl slyšet?“
„Kde přesně se nachází to bezpečí?“
Znovu se usmála a Seanovi už to začalo lézt krkem. Ten její vševědoucí úsměv.
„Než se vydáme za vaší přítelkyní, bude lepší se posilnit. Zavolej své přátelé k obědu.“
„Oni nejsou mí přátelé,“ zaprotestoval Sean.
„Zavolej je.“

Pohnula se a tělem jí projel záchvěv bolesti. Byl ostrý a palčivý. Zpod víček jí vyhrkly slzy. Neodvažovala se otevřít oči. Poslední, na co si pamatovala, bylo, jak vzala do ruky Argonovu dýku a pak ztratila vědomí. Teď ležela na zemi a třásla se. Byla jí strašná zima. Znovu se pohnula a cítila, jak se jí na tělo lepí něco mokrého a lepkavého. V tu chvíli si uvědomila, že je nahá. Otevřela oči a všimla si, že leží na zemi, někde v přírodě, protože kolem ní bylo samé listí. Pokusila se zvednout, ale byla zesláblá. Tak unavená. Znovu se jí chtělo spát.
„Ne. Musíš zůstat vzhůru!“ přikázala si v duchu. Přinutila se kleknout si a pak zkusila vstát, ale nakonec skončila v sedu s nohama pokrčenýma pod sebou. Rozhlédla se, ale neviděla nic než jen stromy s mokrým listím.
„Haló? Je tu někdo? Co se stalo? Kde to jsem? Kde to sakra jsem?!“ volala, ale odpovědí jí bylo jen šumění větru.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.11.2007, 22:45:35 Odpovědět 
   Sean neměl a také nemá lehký život! V dětství ztratil matku a později také otce a zbyl mu jen ten šlechtický titul (bez majetku, nebo lépe bez peněz). Patrně se něco děje (mimo hlavní dějové linie), protože kouzelník odešel a zlodějka se prostřednictvím oné dýky někam teleportovala, otázkou je, zda-li do světa lidí, nebo se ocitla v Istrii, ale na jiném místě, než-li ostatní hrdinové! Příběh je stále poutavý a zajímavý a s každým dílem se čtenář dozví něco nového o hlavních hrdinech. Těším se na další pokračování! ;-) Náš "hlavní padouch" to určitě nevzdá a bude se snažit zvítězit za každou cenu! Uvidíme... ;-)
 Pavel D. F. 04.11.2007, 21:51:58 Odpovědět 
   Ta nepřítomnost Sonyi je poněkud zneklidňující, snad má Maky pravdu, že je v bezpečí, i když to poslední odstavec moc nepotvrzuje. Osud Seana byl zvláštní, jeho vzpomínky se pěkně prolínaly se současností. Někdy je dobře, když si člověk může nad sebou zapřemýšlet, žít bez přátel je mrzuté, o tom něco vím.
Našel jsem v textu asi tři překlepy, ale jinak nemám co vytknout.
 ze dne 04.11.2007, 21:59:12  
   Trenz: Já taky, a proto se mi minulost Seana tak dobře psala... A děkuju. Na překlepy se podívám a pokusím se je v dalším pokračování už vynechat...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
VESMÍR A NEBE
ZILA78
Mezi běsněním č...
Marek Dunovský
Záležitost s du...
Maria M
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr