|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 3 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 1 ::
KAPITOLA 1., Staré zvyky
Tak je tu první kapitolka II. řady... Věřím, že se najdou i příznivci, kteří četli první řadu :-)
Chtěla bych jen upozornit na fakt, že v textu se objevují krátké úryvky písně "Breaking the Habit" od kapely Linkin Park. Nic jsem tím nezamýšlela, chtěla jsem jen dokreslit atmosféru. Že to tak bylo i v epilogu je pouze náhoda :-) |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 1. Staré zvyky
Celý týden Jana chodila do školy jen proto, aby se doma neužírala představami z následující víkendové schůzky. Nechtěla na sobě nechat nic znát, přesto si hned první den David všiml, že je něco jinak.
„Co se stalo?“ zeptal se jí pár minut po zvonění. Jana se samozřejmě nikomu s hledáním bratra nesvěřila. Chtěla mu dát ale najevo, že se jí začalo konečně dařit.
„Posledních pár týdnů nestálo za nic,“ sdělila mu polohlasně. „A konečně se blýská na lepší časy…“
„Vyřešily se finanční problémy?“ hádal.
„No,“ zarazila se. Tenhle problém jí úplně vyplul z hlavy. „To ne, ale…“ Nevěděla, co si má během té chvilky vymyslet. „Příští víkend uvidím dědu. Byl dlouho v nemocnici v Praze a tam jsem neměla jak jezdit. A… konečně se uzdravil.“ Snažila se mluvit pravdu, jak jen to šlo, přesto si musela zachovat své tajemství. Davida její vysvětlení uspokojilo a usmál se. „To jsem rád. Ten je od mámy?“
„Em… Jo, od mámy.“ Kdyby řekla otce, měl by další zbytečné otázky. Oba dva moc dobře věděli, jak ho nesnáší. Měla teď malou naději, že pozná člověka, kterého by mohla časem zařadit do své rozpadající se rodiny.
„A kde bydlí, v Domažlicích?“
„Ne,“ řekla popravdě. V Holýšově, je to napůl cesty z Plzně sem.“
David se zasmál. „Tam jsem bydlel.“
Po škole zašli na slibovanou schůzku do cukrárny na náměstí. Jana se nechala pozvat na kafe a medovník, ale myšlenkami byla pořád jinde. Cítila novou vlnu vzrušení a jen těžko se soustředila. David to naštěstí už dál nekomentoval. Pravděpodobně se nechtěl zbytečně dohadovat. To byla vlastnost, kterou na něm Jana milovala. Hádala se často, ale nesnášela to.
Ve středu ji zaskočil nečekaný test z češtiny, na který se ani nepodívala. Z poloviny prázdný papír, který odevzdávala, ji přesvědčil, že škola již dávno začala a je načase se pustit do učení. Dříve jí stačilo dávat pozor v hodinách a vše potřebné si zapamatovala. Však si svou pozornost mohla vyzkoušet i v praxi, když loni skládala v Praze zkoušky.
Jana si občas připadala v takovýchto chvílích sama. Alespoň teď měla ve třídě s kým sedět. Přesto jí chyběly dámské rozhovory s Evou. Vzpomněla si na první školní den ve druhém ročníku. Byla zklamaná, že Eva nepřišla do školy a dala přednost řádu. Stalo by se to, kdyby poté zašla za její mámou? Ta byla teď ale také pryč…
Potřásla hlavou a přidala do kroku. Chtěla stihnout autobus, jinak by musela čekat další hodinu. Už jen dva dny, opakovala si neustále v duchu. Už jen dva dny a setká se s otcem matčina prvního manžela. Nedokázala popsat energii, kterou jí tato myšlenka dodávala.
Z baťohu vytáhla peněženku, nastoupila do autobusu a nechala si dobýt kredit na kartu, jak to dělávala každý měsíc.
Posadila se do zadní části autobusu na poslední dvě volná místa a pohmatu zapnula hudbu. Zjišťovala, že jí v poslední době přestávala uklidňovat. Možná by ji odreagovala klasika.
„Ahoj,“ vyrušil ji čísi hlas. Pozvedla hlavu a pohled jí spadl do hlubokých očí pohledného mladíka.
„Ret…,“ zasekla se v půlce slova a vytřeštila oči. „Co tady děláte?“
„Zajímavé, zrovna jsem se chtěl zeptat na totéž,“ pousmál se. „Můžu?“ ukázal na volné místo a Jana kývla. „Díky.“ Posadil se a rozepnul tmavě zelenou bundu. „Už je tam zima, co? Myslel jsem, že se ještě trochu oteplí, ale asi už bude jen větší a větší zima…“
Řidič zavřel dveře a rozjel se.
„Jak se máš?“ zeptal se mladík příjemným hlasem. Jana zahnala nepříjemné myšlenky a pokusila se o úsměv.
„V rámci možností,“ odpověděla stručně, ale výstižně.
Natáhl k ní ruku. „Nauč se mi konečně tykat. Tomáš.“
„Já…“
„Jana, já vím. Ale myslel jsem, že svoje jméno jsem ti ještě neřekl…“
„To neřekl, dost sis ho střežil.“
Teď se usmáli oba. „Dlouho jsme tě neviděli. Docela škoda, stýská se mi po tobě.“ Napjatá atmosféra pomalu odpadávala.
„Určitě máte zase nováčky, nemýlím-li se. Byly přece nábory, ne?“
„Nedávno. Ale už to není, co bývávalo. Těžký najít někoho nad deset let, mladší děti rodiče takhle samotný nepouštějí a tyhle děcka jsou strašně nedůvěřivý… No, já bych byl taky, když nad tím tak přemýšlím… Bál bych se sám sebe.“
„Jo, já taky… Docela ti to v tom civilním oblečení sluší,“ usmála se a nevědomky se začervenala. „Můžeš mi odpovědět na jednu otázku?“
„Zkus se zeptat,“ pobídl ji.
„Proč ti říkají Retger?“
„A proč tobě Carmen?“
„Říkali, minulý čas,“ opravila ho. Cesta utíkala, řidič právě odbočoval ke Koutu. „Tak proč?“
„To je na dlouho a za chvíli vystupuješ, že? Bydlíš ve starých bytovkách, nepletu se? Druhá zastávka?“
„No ták, řekni mi to,“ přemlouvala ho přátelsky.
„Tady máš,“ sáhl do kapsy a předal jí malou vizitku pouze se jménem a telefonním číslem. „Až budeš mít čas a náladu, ozvi se a můžem jen tak vyrazit… A třeba se i dozvíš původ tý přezdívky.“
Jana nabízenou navštívenku přijala, protáhla se kolem něho jako kočka a rozloučila se. „Ráda jsem tě viděla. Třeba se uvidíme.“
„Měj se, zatím.“
Nálada se jí ještě o něco zlepšila. Domů dorazila s úsměvem na tváři. V hledání pokročila o takový kus, že tomu sama nemohla uvěřit.
Ze školní tašky vyndala noviny, které si odpoledne koupila, v obývacím pokoji je odložila na konferenční stolek a okamžitě zapnula přehrávač s hudbou. Potom si šla uvařit oběd. Sem tam ještě nějaké jídlo připálila, přesolila, přesladila nebo bylo naopak bez chuti, přesto se adaptovala velice rychle a hlady netrpěla. Nemohla si dovolit chodit každý den na oběd do města a nechtěla navštěvovat ani školní jídelnu. Někdy jí k obědu stačil jogurt s rohlíkem a to vyšlo levněji.
Z lednice vyndala talíř, na kterém byla porce jídla přichystaná z rána. Zvykla si vstávat dřív, než musela. Ohřála si ji v mikrovlnné troubě, do skleničky nalila džus a šla se najíst do vedlejšího pokoje.
Memories consume (Vzpomínky mě pohlcují,)
You all assume (a vy všichni si budete myslet,)
I'm safe here in my room (že jsem v bezpečí svého pokoje.)
Unless I try to start again (Dokud se nepokusím začít znovu…)
Text písně pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Vnímala pouze rytmickou melodii. Posadila se do pohodlného křesla. Divila se, že ho tu matka nechala; milovala ho. To jí teď ale nezajímalo. Odešla za otcem a nechala ji tu samotnou. Nechtěla si to připustit, ale byla zklamaná. Vždycky spolu vycházely, až v poslední době se všechno zhroutilo. Od smrti Lukáše.
„Zabila jsem ho,“ probliklo jí hlavou.
„Musela jsi ho zabít“, opravil jí vnitřní hlásek. „Zabij nebo budeš zabit. Kdybys to neudělala, zabil by on tebe,“ snažil se očistit její svědomí. „Ublížil by ti, ty ses jen bránila.“
„Ale byl to můj bratr!“
„Možná to tvrdili ti kolem, ale ty sama sis to přece nemyslela. Nesnášela jsi ho a on tebe. Už si nepamatuješ? Jak na tebe vždycky žárlil, že ti otec věnuje větší pozornost? Chtěl ti ublížit. Vyhrála jsi bitvu.“
I don't want to be the one (Nechci být ten vyvolený!)
The battles always choose (Bitvy si vždy jednoho zvolí.)
'Cause inside I realize (Protože uvnitř si uvědomuji,)
That I'm the one confused (že to já jsem ten zmatený…)
„Ne, prohrála jsem,“ zašeptala.
„Chtěl tě zabít a ty ho teď lituješ?“
„To… to ne. Zasloužil si to.“
„No tak vidíš, zasloužil si to. Tak nad čím přemýšlíš?“
Vybavila si jeho obličej. Seděl v kuchyni. Podíval se na ni upřímným pohledem, ale vzápětí sklopil hlavu. Jana si všimla dívčiny sedící naproti němu. Určitě tam ještě před chvílí nebyla. Pomalým krokem se k ní vydala. Lukáš se na ní vyjeveně podíval a zběsile kroutil hlavou. Jeho ústa naznačovala „ne“. Pomalu zvedla ruku a dotkla se Evina ramena. Ta se prudce otočila.
„Né!“ vykřikla a otevřela oči. Srdce jí divoce bušilo, jak se rozplýval obrázek její mrtvé kamarádky.
I don't know what's worth fighting for (Já nevím, za co se má cenu bít)
Or why I have to scream (nebo proč musím křičet.)
Po stole se kutálela sklenička. Její obsah byl rozlitý na novinách, které nestihla ani otevřít, a částečně po koberci.
„Kontroluj se,“ řekla tvrdým hlasem. „Takhle moc daleko nedojdeš.“ Od té doby, co bydlela sama, často mluvila sama se sebou. Ze začátku jí to přišlo divné, ale teď už to ani nevnímala. Přemýšlela o koupi psa; to byl ale drahý společník. Možná by mohla oslovit nějakého spolužáka. Spousta už nechtěla žít s rodiči; většina už byla plnoletá a znuděná všedními povinnostmi v domácnosti. Možná by to měla zkusit, alespoň by se netopila v dluzích.
Přešla ji chuť k jídlu. Vrátila ho do lednice, vytřela kaluž džusu a šla si lehnout; dnešní den ji zmohl.
Z kapsy ještě stačila vyndat vizitku, kterou dostala.
Tomáš. Vlastně se jí to jméno vůbec nelíbilo, bylo příliš všední. Ale vážila si toho, že ho zná. Proč měla pocit, že ji s řádem stále něco spojuje? Už se tam dlouho neukázala. Možná by se nic nestalo, kdyby tam na pár hodin zavítala… Přístupovou kartu pořád měla, pokud se nevyměňovaly, jak bylo zvykem.
Byla jedna z nich. Věděla, jak to tam chodí. Nemohla se jen tak toulat po ulicích a doufat, že narazí na nějaký problém, který by mohla vyřešit. Stále potřebovala vedení, i když sama se za těch pár měsíců vytrénovala obstojně. Uměla teď to, co ji řadilo mezi pokročilejší; uměla se přenést z jednoho místa na jiné pouhou myšlenkou. S malým zádrhelem. Nikdy nevěděla, kdy to přijde.
Vždyť ani stoprocentně neměla jasno v tom, jak se stala tím, čím je teď.
Podařilo se jí usnout. Když se znovu probrala, byla už tma. Neobtěžovala se podívat, kolik je hodit, sáhla po mobilu a napsala krátkou zprávu.
„Mas cas zítra odpoledne? Tak kolem sesty?“
Během pěti minut jí dorazila odpověď. „Zitrek se hodi. Pockam na zastavce, pokud tedy nechces do města. T.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 23 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 36 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
