obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389833 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Trnitá cesta 1 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Trnitá cesta 1.díl
 autor honzoch publikováno: 05.11.2007, 17:46  
Příběh na pokračování
 

Trnitá cesta 1-Bylo nevlídno

Bylo nevlídno, kdo mohl, už dávno zalezl do tepla, aby unikl chladnému podzimnímu dešti. Vítr hučel v korunách stromů, zbavených dávno listí, a zpíval neveselou píseň trojici postav, která se vlekla po zablácené cestě podél Váhu. Ti nebyli z těch šťastných, ti se neměli kam schovat. Jako tři přízraky vzdorovali větru, potrhané šatstvo na nich sotva drželo. A v blátě za nimi se šlápoty zaplavovaly vodou. Šlápoty z dáli, z Moravy, až sem, do Horní Země.
První šel otec, opíral se o hůl. Vlasy mu už ustupovaly, měl zarostlou bradu, oči mu neklidně těkaly. Nemohl nalézt klidu od té doby, co uprchl z Čech. Proč utíkal? Hajní ho načapali, jak pytlačí v panském lese. Ztěží zachránil život, vzal manželku i dcery. Dlouhá a strastiplná byla jejich cesta z rodné Moravy. Unikli pronásledovatelům. Zaplatila za to životem jeho žena, uklouzla a spadla ze svahu, nebylo jí pomoci, zlámala si páteř. Umírala mu na rukou a on měl stále na prstech hlínu, jak jí kopal hrob. Uložili ji jen tak, zabalenou v bílé plachtě. S velkým zármutkem nyní otec hleděl ke svým dvěma dcerám. Každá z nich byla připomínkou po jedné ze dvou osudových žen jeho života.
Když bojoval v Uhersku, přivedl si z války od Dunaje na Moravu krásnou Uherku, která se brzy stala jeho ženou. Ale dlouho se z ní netěšil. Zemřela právě při porodu. Dítě, malá Lidka, naopak smrti uniklo a mělo se čile k světu. Od jejího narození už uplynulo dlouhých třiadvacet let a málokterá se jí v půvabu a jiskrném pohledu vyrovnala. Po matce zdědila všechnu krásu, proto na ni otec tak rád hleděl. Jakoby viděl nebožku ženu před sebou. Stejné, uhlově černé, velké a velmi uhrančivé oči všechny oslovovaly svou hloubkou stejně jako u její matky. Na tvářích jí zářily růže, které nesmyl ani dorážející déšť. Do obličeje se Lidce s neodbytnými potůčky vody vloudily i praménky tmavých, kaštanově hnědých kadeří. V tomto směru se od matky odlišovala, matka měla vlasy jak havran křídla. A ještě jeden rozdíl mezi nimi byl. Lidce sice scházel matčin uherský temperament, ale na jeho úkor se jí dostalo i trochu více rozumu a rozvážnosti. Ale nedostatek temperamentu vůbec nevadil pánům, před jejichž rozmary otec Lidku jen s velkými obtížemi bránil.
Otec dlouho sám nevydržel a oženil se podruhé. Tentokrát s Moravankou, zahynuvší právě na této cestě. Ta mu dala druhou dceru, Zuzanu. Děvčata vyrostla a velmi rychle se spřátelila. Zuzanka byla už v šestnácti stejně velká, možná i trochu vyšší než Lidka. Splihlé vlasy, ještě před časem lehce nazlátle plavé, deštěm ztmavly k nepoznání, kapuca je před dotěrnými kapkami nemohla ochránit. Zdobil oblý, dobromyslný obličej, jen překypující nevinností a upřímností a veselou povahou, s kulatým nosíkem nad růžovými rtíky. Velkýma očima, laděnýma v odstínu tmavě modré, se rozhlížela kolem sebe. Poslouchala Lidčino konejšení a se zaťatými zuby se brodila bahnem cesty. Její tvář halil závoj smutku, křížek, který jí umírající matka přenechala, křečovitě svírala v zesláblé paži.
Lidka se ji snažila konejšit, a docela se jí to dařilo. Dodávala sestře naděje, i když jí sama moc neměla. Vlastně se mezi sebou chovaly jako rodné sestry, žádnou zášť nepociťovaly. Společné neštěstí je ještě více sblížilo.
Lidka se utěšovala tím, že pozná zem své matky. Otec zase, že snad najde svého ztraceného syna. Lidčin starší bratr, Václav, odešel před lety právě do Uherska. Ocitl se, stejně jako později otec, v nemilosti u pánů, a uprchl přes moravské hranice do Horní země, kde ho naverbovali do Bočkajova vojska, aby bojoval proti vlastním. Od jednoho hajduka pak otec zjistil, že zběhl. Byla skutečně jen malá naděje, že ho ještě uvidí. Takových utečenců se po kraji toulalo dost a dost a nemálo jich obtěžkávalo stromy.
Otec uznal za vhodné promluvit: „Však bude lépe, děti! Snad se nebesa slitují.“
Zima stála na prahu. A ona dokáže být tvrdá být tvrdá. Otec vzhlédl k obloze, šedé mraky věštily sníh. Lidka ho upozornila: „Musíme najít nocleh! Krom toho, Zuzka už nemůže.“
„Nedělej si starosti, Liduško!“ přemáhala se Zuzana. Otec si prohlédl pozorně mladší dceru, když děvče několikrát klopýtlo, poznal pravý stav věcí: „Lidka má pravdu! A navíc v noci bude strašná zima! Je nejvyšší čas najít přístřeší!“
„Jen aby nezačalo sněžit.“ pípla Zuzka.
Pršelo víc a víc. Váh se dál linul do zákrutu, otec stále starostlivěji hleděl na dcery. Na obzoru se již začalo smrákat, naštěstí otec spatřil stavení. Ani nevěřil vlastním očím. Pro jistotu si je pořádně promnul. Měli štěstí. Pastouška se zdála být opuštěná, nikde nikdo. Stavení bylo sice dost zanedbané ale na nocleh se zdálo být vhodné. Otec nechal dcery na okraji paseky, Zuzana už ztěží stála na nohou.
Zabušil na chatrné dveře. Nic se neozývalo, tak svůj pokus zopakoval. I tentokrát ticho přetrvalo. Zatlačil do dveří a otevřel je. Zanedlouho se vracel: „Tak jdeme, holky! Zdá se, že pánbůh nás vyslyšel.“
Lidka vkročila dovnitř. A Zuzka? Ta se do nich nedočkavě vehnala. Uvnitř byla sice také zima, ale hlavně sucho. Otec přistoupil ke ohništi uvnitř. Shlédl různé větývky, povalující se po zemi všude kolem. Sesbíral je ze země, snažil se rozdělat oheň. Sestry to až s napětím sledovaly, odhodily mokré šátky, snažily se zahřát. Naštěstí brzy vyšlehl pod zkřehlými prsty vysloužilého vojáka jasný plamínek. Všichni tři se nad něj natlačili. Zuzka krátce vyhlédla neskleným oknem ven, tam bylo pořád hůř. Vítr uchvacoval těžké kapky tak, až pršelo téměř vodorovně, naštěstí na opačnou stranu, než ústilo jejich jediné okno. Otec k nim promluvil: „Holky, počkejte tu! Tohle dřevo nám dlouho nevydrží, zajdu do lesa…“
Zuzka na to reagovala, nechtěla totiž, aby se rozdělovali: „Ale žádné dříví přece nebude suché!“
Otec vstal, snažíc se zakrýt rozpaky, že Zuzana má vlastně pravdu: „Pod stromy snad něco zůstalo, vždyť neprší dlouho! Snažte se ten ohýnek nějak udržet, tyhle klacky vám chvilku vystačí! Zkusím něco najít! Dejte na sebe pozor!“
Ve dveřích se ještě obrátil: „Tak sbohem! A nedělejte hlouposti!“
Sestry přikývly, přitulily se k sobě, zima jim prostoupila do morku kostí. Vztáhly ručky k plamenům, byly vděčné alespoň za trochu tepla. Mlčenlivě hleděly do ohně. Jestli by jim nebylo lépe doma. Jenže tam zůstat nemohly, otce by potrestali a kdo ví, co by bylo s nimi. Pomalu osychaly. Lidka se konečně pousmála, i když s nádechem smutku prohlásila: „Tak vidíš, Zuzko, to je Uhersko. Odsud byla moje maminka! A já ji nikdy neviděla! Snad uvidím někdy Dunaj, u kterého žila!“
Lidka si provinile uvědomila, že nechtěně připomenula Zuzce její mrtvou matku, a že mnoho nezbývalo a její nevlastní mladší sestra by propadla v pláč. Raději se hned snažila vše zamluvit, aby Zuzka smýšlela veseleji. Pak zavládlo ticho, občas některá něco prohodila. Otec se stále nevracel, venku se začal déšť mísit se sněhem. Oheň byl na pokraji vyhasnutí, sestry hledaly po podlaze poslední zbytky odštěpků a drobných větviček, které by ještě skomírajícímu ohni obětovaly.
Náhle uslyšely hlasy.
Sestry zbystřily. Že by otec někoho přivedl?
Zuzka nedočkavě vyrazila ke dveřím, otec vede pomoc. A s ní snad i jídlo a dobré vyhlídky do budoucna.
Ale jaké bylo její překvapení, když ve dveřích narazila na úplně cizího chlapa! Chtěla zpět, ale neznámý muž ji zachytil a stáhl k sobě. Jeho ruce ji sevřely jako svěráky, neměla žádnou šanci na útěk. Za zády násilníka se vynořil ještě jeden muž, kulhavý a se šerednou tváří, nevestící nic dobrého. Ten první ji stáhl k sobě, na tváři mu převládal vilný úsměv, oči měl zamlžené vášní: „Ale přece bys neodepřela urozenému pánovi trochu něhy…“
„Ne, to nesmíte! Já nechci! Né!“ křičela Zuzana. Druhý muž, ohava, u podle šatů sluha, rozmrzele namítl: „Pro jednoho málo, pane Balašo!“
Muž, zvaný Balaša, ho posměšně odbyl: „Pán jde vždycky první Gejzo! Možná na tebe zbude pár drobků od stolu! A ty pojď ke mně, rozkošné stvoření! A nekřič jak na lesy, nedovolávej se spravedlnosti, neboť já ji tu zastupuji!“
Gejza zaťal pěsti vztekem, jeho pán vzal Zuzku kolem krku, přitiskli své rty na ty její. Byl to nerovný zápas, lotr byl celý rozdováděný a děvče unavené vyčerpávající cestou. Zuzana v okamžiku pochopila, že nemá šanci se vymanit z toho krutého sevření. Lidka uslyšela Zuzin zoufalý výkřik, ihned spěchala sestře na pomoc. Když ji Balaša přes Zuzčino rameno spatřil, okamžitě ho mladší sestra přestala zajímat. Jako by mu šlo o život, jako by měl na sobě přisátou škaredou pijavici či ropuchu, odhodil Zuzku od sebe:
„Ale probůh! Ty máš ale krásnou sestřičku! To jsi měla říci hned…“
Zuzka se při pádu uhodila do hlavy, zůstala bezvládně ležet, mdloba ji ušetřila trýznivého pohledu na další události. Gejza jí chtěl vzkřísit, vzápětí však dal ruce pryč. Dívka se totiž ani nepohnula a on si nechtěl špinit ruce, kdyby se třeba už neprobrala. Balaša si ho ani nevšiml, vtrhl dovnitř za prchající Lidkou. Vyzývavá krása starší sestry byla až příliš velkým pokušením pro tohoto nepolepšitelného sukničkáře a chlípníka, jako byl tenhle hradní pán z Bystrice. Musela být jeho.
Lidka skočila do rohu.
Už neměla kam ustupovat, zoufale se připravovala na nejhorší. Ohnala se rukou tak zoufale jako zvíře nalákané lovci do pasti. Zasáhla šlechtice do obličeje, ten vykřikl. Nezabránilo mu to ale v rychlém postupu k ní. Gejza, kulhavý mrzák s nestoudným úsměvem, postupoval zleva, Balaša zprava. Lidka se sesula na kolena: „Milost, vzácní pánové!“
Tím Žigmunda Balašu trochu odzbrojila, ovšem ne nadlouho, nestoudný úsměv mu zavládl na rtech: „Když půjdeš dobrovolně, nebudeš litovat, holubičko!“
Lidka ponořila obličej do dlaní, rozplakala se a vysvětlovala, že čeká na otce. A navíc, že se tohle nemá. Leč Balašu neoblomila, spíše naopak. Lotr ji zvedl do náruče, nesl ji ven. Vykládal jí s nehezkým úšklebkem: „Tak ty nemáš muže, no to je nejvyšší čas! Já také nemám ženu! Co na tom, že nás neposvětí farář!“
Chtěla ho bušit pěstmi, chtěla mu vyškrábat oči. Nakonec neudělala ani jedno. Ve strachu se ani nepohnula. Gejza zlomyslně poznamenal: „To víš, náš pán se o chudé umí postarat. Zvláště o chudá děvčátka bez přístřeší! Však on už pro tebe najde místo v teplém pelíšku!“
„Zavři hubu, Gejzo!“ okřikl jej sebevědomě Žigmund Balaša. Došli až ke koním, Balaša už měl oči jen pro krásnou Lidku, kterou musel umlčet, protože ještě jednou napjala hlasivky a volala otce. Nemohl se dočkat, až ji převeze na hrad do tepla. Když vycítila, že její volání je marné, dala se do usedavého pláče. Šlechtic ji zdvihl do sedla, sám naskočil za ní. Nechali ubohou Zuzku ležet na prahu. Zcela o ni ztratil zájem. Jen Gejza pořád točil kolem nehybné ho těla. Ukázalo se ale, že jí jen chtěl servat z krku i ten maličký zlatý křížek. K činu však nepřešel, neboť mu to jeho pán rázně zákazal. Prý, že takové věci přináší neštěstí. Jen ať ubožačku nechá, beztak ji nečeká příjemné probuzení. Pokud se ovšem probere…
Lidka je přece stokrát krásnější a hlavně vnadnější. A krom toho, kdo by si ji bral na svědomí to, že ji třeba zabil. Bude lepší, když ji tu takhle najdou. A lesní zvěř ji určitě do té doby uchvátí a roztrhá. Pravda, hezkého plavého děvčete je škoda, ale on nebude riskovat.

Otec nasbíral málo, už bylo moc mokro. Rozmrzele pohlédl na oblohu. Déšť se sněhem zkrápěly zem. Rozeběhl se zpět, začala mu být pěkná zima. Les kolem mu přišel povědomý, jako doma, na Moravě. Připomněl si znovu tu zběsilou honičku s panskými lesními.
Zahodil tehdy železa, flintu i kořist. Zázrakem unikl. Honili ho i se psy, ale ti ztratili stopu v potoce, kterým běžel. Nyní už ho snad nepronásledují.
Ale co jen bude dělat? Má na starost dva hladové krky. Což o to, Lidka se o sebe postará. Ale co Zuzanka?
Už nebylo daleko k pastoušce. Rozeběhl se. Jenže nedoběhl, cosi mu podrazilo nohy, natáhl se na zablácené zemi. Ucítil hrubý kopanec. Útočník se rozkřikl: „Pracky nad hlavu, ty mizero!“
Otec se vylekaně otočil, na krku ho zastudil hrot zbraně. Chlap ho hrubou ranou přiměl k pohybu. Zasadil mu další úder, řkouc: „Nemáš štěstí, lotře! Dovedu tě k našim, ti už tě naučí, ty šupáku!“
Otec, bývalý voják, se po něm vrhl. Neměl ve zvyku se lehce poddávat. Už mu však nezbývalo mnoho sil, chlap jeho protiútok jednoduše odrazil, praštil jej do břicha. Nešťastník se zlomil v pase, byl lapen za límec, silná ruka útočníka ho táhla za sebou. Ten chlap měl strašnou sílu i šikovné ruce. Trvalo dlouho, než vyšli z lesa. Zbojník si počínal stále hruběji. Otec se sotva vlekl, myslil, že snad vypustí duši v rukou toho ukrutníka. Konečně mu ten mizera dopřál chvilku odpočinku. Ocitli se totiž na mýtině, a z druhé strany sem přicházel další muž v otrhaných šatech, osoba mimo zákon už na první pohled. Pleškův strážce se hned ozval: „Hej, Juro, tenhle se tu potloukal!“
„Tak ho drž pevně, Janku!“ odpověděl druhý. Otec namítl: „Já nic neprovedl…“
Jankova pěst ho opětovně zasáhla.
„ K čertu!“ zaklel Janko, sebral ostrý čakan. Juraj ostře vyjel na otce: „Co jsi zač? Mluv, je-li ti život milý!“
„Mé jméno je Martin Plešek, jdu z Moravy, od Kyjova!“ sebral otec odvahu. Juraj si ho s nedůvěrou prohlížel, Janko se bál. Stále neměl vousy, byl velmi mlád. Jen křečovitě svíral valašku, tvář měl napjatou nervózním očekáváním. Otec chtěl vysvětlit, že nechal opodál dcery, pak si ale uvědomil, že by ti muži mohli jeho ratolestem snad jen ublížit. Pravil: „Poslyšte, pánové, nejsem ten, koho hledáte! Musím jít!“
Juraj zavrtěl hlavou, že to nepřichází v úvahu, vyzvídal: „A co pak děláš tak daleko od domova? To mi nějak nesedí!“
„Vyhnali mne páni, pytlačil, jsem!“ nezdráhal se s odpovědí Michal Plešek. Juraj s Jankem na sebe pohlédli, pak ho Juraj vyzval: „Půjdeš s námi! Jestli je to pravda, pak bys mohl jít k nám! Takový čin, to je dobrá vizitka mezi zemskými škůdci…“
„Ale…“
„Už žádné ale, milý Plešku, půjdeš s námi!“ neoblomně prohlásil zbojník, pohrozil mu bambitkou. Otec rozmrzele přikývl, otřel si krev z nosu. Už neprotestoval, ti dva jej vedli sebou zpět do lesa. Doufal, že se o sebe Lidka se Zuzkou postarají. Šel ohnutý v pase, nebyl nejmladší a rány se ozývaly.

Zuzka se probrala, zvedla ze zasněženého prahu hlavu, která jí bolela jako střep. Sáhla si na její temeno, nahmatala velkou bouli. S námahou se zvedla, záchvěv zimy s ní zalomcoval tak, že se sotva udržela na zesláblých nohách. Neměla tušení jak dlouho tam ležela v zajetí mdlob. Z ohně zbylo pár řeřavých uhlíků, Lidka byla ta tam, po otci nebylo ani památky. Poslední věc, kterou si její potlučená hlava pamatovala, byl opilecký dech násilníka, který ji tak stiskl. Dodala si odvahy, vyšla ven do hustého deště se sněhem. Úplně mokré šaty se jí lepily na zkřehlou kůži. Přiložila dlaně k ústům: „Otče!!! Prosím! Otče! Lidko! Vraťte se!“
„Lidko! Lidko!“ po chvíli volala s narůstajícím zoufalstvím a zlou předtuchou. Chvilku namáhala hlasivky, pak poznala, že je sama, opuštěná. Nejhorší obavy se naplnily. Lidku unesli neznámí banditi, otci se snad přihodilo něco horšího. Chtěla plakat, slzy už se chystaly zastřít jí zrak. Zatím se však opanovala, jen je rychle setřela a zabouchla za sebou dveře. Venku už bylo šero, uvnitř úplná tma. Břicho se jí protočilo hlady, unaveně klesla do rohu. Po pozorném prohledání brašny, kterou tu otec nechal nalezla k svému nevýslovnému potěšení kus chleba.
„Musím počkat, tatínek určitě přijde!“ myslila si, nevzdávajíce se nedějí. A představovala si, jak donese něco teplého, nebo najde lepší přístřeší. Schoulila se do klubíčka, aby jí nebyla taková zima. Neměla se, do čeho převléci, všechno bylo mokré. Nakonec jí bylo nejtepleji, když se svlékla téměř donaha a přehodila přes sebe plášť s kapucou, který tu Lidka při svém divokém odchodu nechala. Byl sice také mokrý, ale zdaleka ne tolik. Zuzka myslila, že prožívá nejhorší sen. Situace nemohla být bezútěšnější. Vzala maminčin křížek, políbila jej. Ač tenhle malý kus zlata otec na manželčině a posléze dceřině krku nikdy neviděl rád, byl protestant, tak se ho nikdy nevzdala.
Přísahala by, že kdyby měla křížek na rtech přitisknutý déle, přimrzly by jí k němu. Venku už nastávala noc, pochopila, že otci se něco přihodilo. Sevřela ruce k modlitbě. Poslouchala každý pohyb venku. Ale otec nikde. Jen vítr se proháněl v krovech opuštěné pastoušky, sníh dopadal na zem, hned ale tál. Na chvilku se odvážila ven, do uplakaného šera podzimního večera. Zdálo se, že modlitby a přání zněly správným směrem, protože se jí podařilo rozfoukat oheň. Sice jen na chvilku, než strávily plameny těch pár, beztak už zuhelnatělých klacíků. To byl ale jediný její úspěch toho večera. Snaha osušit šaty totiž k ničemu nevedla. Přesto jí ten malý, hřejivý úspěch dodal trochu sebevědomí.
Nastala jí bezesná noc, hlad jí nenechával spát. Občas myslila, že to byl jen sen, že otec s Lidkou leží vedle ní. Ale pohyb rukou v ten směr ji vždy usvědčil z omylu. Vždy jen její dlan pohladila tvrdou zem. Ale když pak konečně usnula, tak najednou vše ošklivé zmizelo. Byla zpět doma, s rodinou. Maminka ji hladila po vlasech. Zuzana pohnula rukou, chtěla se dotykem přesvědčit o skutečnosti té líbivé iluze, ale ta se jako bublinka po dotyku rozplynula. Zbyl jen pocit, že se musí usnout znovu, aby se zase mohla probudit zpět, do toho krásného světa, který předtím viděla. Usnula a probrala se po druhé, jedinou pozitivní změnou bylo, že ustala bolest hlavy. Všechno ostatní přetrvalo. Včetně kruté zimy. Protřela si rukou zarudlé oči a s obavami uvítala nový, však stejně deštivý a studený den.

Lidka se obrátila na šlechtice: „Smím se zeptat, kam mne vezete, pane?“
„Moc se ptáš, krasotinko! Jmenuji se Žigmund Balaša. Jsem pánem na Bystrici a ještě všude kolem, a to ti snad pro začátek stačí!“ představil se chlap. Pak ukázal nalevo, kde na vysoké a strmé skále pyšně tyčil Bystrický hrad. Na hradbách byla světla, jejichž svit dopadal až na potemnělý Váh a zrcadlil se na hladině. Žigmund Balaša se smál: „To víš, na hradě nebude zima a hlad!“
Gejza měl zase nechutnou poznámku, Balaša se na něj zuřivě ohlédl. Následně chytil pevně uzdu, protože zvířeti se do divokeho srázu vůbec nechtělo.
„Vítej na Bystrickém hradě, má krásná paní!“ zahlaholil poněkud drze a i přes její odpor jí vtiskl vášnivou hubičku.
Na hradě bylo jako po vymření, vojáci pustili svého pána dovnitř. Žigmund Balaša vytrhl hajdukovi hořící louči, chytil Lidku za zápěstí, zavedl ji na otevřené prostranství ke vstupu do věže.
„Co si asi pomyslí tatínek, až se vrátí?“ trnula strachy Lidka. Šlechtic ji bezcitně odbyl: „Může být rád, že mu zůstala jedna dcera! Vezme si ponaučení, že nechávat dvě krásné dcerky o samotě!“
„Co vám to dítě udělalo, vzácný pane?“ vykřikla štkavě Lidka. Balaša se cynicky rozesmál: „Nic, ale bude si ode dneška pamatovat, že není radno se vzpírat urozenému pánovi!“
Lidka usoudila, že nemá cenu mu cokoliv říkat. Viděla svou hanebnou budoucnost ve všech odpudivých detailech a zarputile si usmyslela, že ji Balaša nedobude jen tak. Sluha Gejza zatím někam zmizel a šlechtic vedl Lidku sebou. Vyptával se jí a ona mu celkem popravdě odpovídala. A urozený pán Bystrického hradu se zamiloval ještě víc. Jestli se to tedy dalo nazvat zamilováním. Chtěl prostě, aby mu krásná Lidka byla po vůli. Až s obdivem hleděl na její tajemně krásnou tvář, hladil jí tmavé kadeře. Ta se ale něčemu takovému rozhodně příčila. „Sedni si!“ rozkázal jí panovačně, přisunul jí židli ke krbu. Nebyl zvyklý jednat s vesnickými ženami v rukavičkách. Když nějakou chtěl, jednoduše ji unesl. Byl postrachem všech žen a dívek v kraji. Ale u Lidky to bylo jiné. K ženám obyčejně neměl respekt, všechny byly jen děvky, které musí urozenému panu Balašovi podržet. Jenže k Lidce cítil až jakousi úctu, její krása ho nutila k tomu dobývat ji jako šlechtičnu. Tedy do chvíle než v něm přeteče džbán chtivosti.
Odhodil rukavice a dodal: „Za chvilku se vrátím! Ani se nehni! Zahřej se u ohně, jsi celá zkřehlá!“
Lidka se za ním ani neohlédla a honem přemýšlela, jak se dostat z pasti. Vstala a dokráčela k velikému oknu. Pohlédla do kraje. Z mraků se stále valil sníh s deštěm, dobře to bylo patrné na bičované hladině Váhu. Snad tam někde ve tmě bloudí otec se Zuzkou a hledají ji. Jak se vyvléknout tomu netvorovi? Ani se neodvážila myslet na trest, který ji čeká, když se jí útěk nepodaří. Když byla zcela ponořena do myšlenek, uslyšela za zády hlas jiného muže. Ten přišel teprve nyní a tak neslyšně, že ani dveře nevrzly.
„Neměl jsem dosud tu čest.“
Lidka se prudce otočila, stál tam usmívající se černovlasý, kudrnatý mladík. Měl černé oči a byl urostlý, po boku měl dlouhý meč.
„Lidka, pane!“ duchapřítomně se představila.
„Kristián Kerkesi, rád poznávám tak krásnou mladou dívku!“
Už se sápal po její ručce, jako by byla Lidka nějakou šlechtičnou. Dívka zrudla, mladík se jí přátelsky tázal: „Jak jsi se sem dostala?“
„Vzácný pane, mne přivedl ctěný pan Balaša! Unesl mne!“
Kristián svraštil čelo: „Žigmund! Ten nemrava! Nesmím tě tu nechat! Ty bys dopadla!“
Lidka mu pohlédla do očí: „Nerada bych, aby jste si tím uškodil, pane!“
„Hlavně rychle běž, než se Žigmund vrátí! Máme ještě šanci!“ vyzval ji a už ji strkal pryč.
„Kam mám proboha běžet? Neznám to tu…“ uniklo jí ze strachy sevřeného hrdla. Kristián okamžitě ukázal na velké dubové dveře v rohu: „ Běž chodbou, pak doleva. Budou tam dveře. Zalez dovnitř a ani nedutej! Tam si pro tebe dojdu!“
Lidka vycítila šanci, slabounce přikývla. Hlasité kroky z chodby jasně oznamovaly Balašův návrat. Každý z nich zněl jako rána pěstí a cuchal nervy jak Lidce tak Kristiánovi.
Popohnal dívku do úkrytu. Hned, jak se za Lidkou zaklaply dveře, vkročil Žigmund Balaša. Byl velmi udiven, když zjistil, že tu jeho oběť není. Pohlédl roztržitě a trochu nazlobeně na Kristiána: „Kristiáne, čekala tu na mně mladá dívka. Jak vidím, je pryč…“
„Je mi líto, Žigmunde, žádnou takovou jsem zde nespatřil!“
„To je zvláštní!“ prohlásil už s neskrývanou zlobou a rozčarováním hradní pán. Vztekle si zavolal strážné. Kristián by věru nechtěl být v jejich kůži. Sotva je napadne hledat uprchlé děvče v panských pokojích. A nezmýlil se.
Ať dělali, co dělali, Lidku pochopitelně nenalezli. Balaša se mohl vztekat donekonečna, stejně ji nepřivedli. Vyhrožoval jim, že je všechny zbičuje a stáhne z kůže, když ji hned nechytí. Jakmile se vyřádil, byl donucen uznat, že mu mladá krasavice prostě utekla. Kristián počkal, až jeho přítel odejde zdrcen do svých komnat. Jakmile měl jistotu, že Žigmund vztekle zabouchl dveře, hnal se za Lidkou. Přišel zrovna, když se děvče pohodlně usadilo v křesle. Rychle se zvedla na své unavené nohy, aby to nebral za drzost. Naznačil ji ať se posadí, že mu to nevadí. Vyptával se jí stejně jako předtím Balaša a musila přiznat, že nyní jí to rozhodně proti mysli nebylo. Naopak, ochotně vykládala a mladík jí visel na ústech.


 celkové hodnocení autora: 99.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 9 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.4 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 84 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Lotrinka 25.05.2008, 21:33:17 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Lotrinka ze dne 25.05.2008, 20:02:16

   Aha. Dobře. Chtěla jsem tím říct, že si občas nesednu s tou reálností s autorem. Tím chci říct, že odvyprávěno je to výtečně, ale plastiku to postrádá.
 ze dne 25.05.2008, 21:38:58  
   honzoch: tak diky...nebudeme tu dal spamovat, kdybych byl moc pedantsky, chtel bych vedet, co neni realné; hradni pan unasejici devce? Snad ta nahoda, ze se tam najednou objevil zachrance, ale o tom pribehy jsou. Ale tohle mi staci...dik za pozornost, hezky vecer
 Lotrinka 25.05.2008, 20:02:16 Odpovědět 
   Musím se předem přiznat, že nejsem příliš zkušený autor. Ale co jsem rozhodně - jsem sečtělý čtenář, který si libuje ve čtení. Jenže to čtení mě musí hodně zaujmout, pobavit (a nejen pobavit do dobré nálady, kldině i opačně) - tím chci říct, že ve mně musí vyvolávat určité pocity, emoce, které ukazují, že je příběh plastický, nějakým způsobem reálný a providitelný. Moje fantazie si totiž občas nesedne s autorem.
 ze dne 25.05.2008, 20:16:07  
   honzoch: Diky za navstevu, ale prmin, Tvuj komentar mi nerika absolutne nic-ale moc si vazim, ze ses zastavila, neslo by neco vypsat trochu konkrétneji?
 Petr.6.Suchy 20.04.2008, 14:28:15 Odpovědět 
   No, tak si nejsem jistej, jestli poutavej. Co můžu říct, že je to napsané dobře, to rozhodně. Je tam sice pár překlepů, ale to není problém. Spíš mi vadí, že sem si občas pokousal jazyk.
 Svetla 18.03.2008, 13:54:43 Odpovědět 
   Pár překlepů, ale příběh je napsán poutavě. 1
 ze dne 26.03.2008, 18:24:19  
   honzoch: moc diky za komentik a znamku :), preklepy jsou zakerny nepritel
 Šíma 30.01.2008, 19:11:41 Odpovědět 
   Historický příběh z dávnějších času, tak to jsem tu ještě neviděl! Není to špatné! Považský hrad a Váh, něco mi to říká, otec je ze Slovenska (Považská Bystrica), patrně jsem uhodil kladívkem hřebík na hlavičku, pokud těch Bystric není po Váhu více... Až budu mít chvilku, vrhnu se na další díl!
 ze dne 31.01.2008, 11:38:59  
   honzoch: S tou Povazskou Bystricou jsi se trefil, s hradem také, doufam, ze te tenhle muj histricky "experiment" bude bavit i dal
 JAB 25.12.2007, 18:52:38 Odpovědět 
   Pár překlepů, místy špatná syntax a po chvíli mě příběh začal nudit, i když má něco do sebe.
2+
 AňA Morgan 14.12.2007, 18:11:34 Odpovědět 
   Ani při druhém čtení neztrácí příběh napětí, autentičnost ani jiné přednosti. A to je dobré znamení...
 Imperial Angel 20.11.2007, 12:54:00 Odpovědět 
   Jak řekla Adrastea - něco podobného by tu člověk hledal opravdu jen velmi těžko :)...
Už první částí působí příběh zajímavě, čtivě a ačkoliv jsi čtenáře doslova vhodil do děje - neztratí se...
 Šimon 06.11.2007, 9:58:03 Odpovědět 
   Kdyby se to zfilmovalo, tak by se ten úkryt mohl točit v té polorozpadlé chatrči, jak byla na malířáku! Akorát že tam jsme lezli oknem. Pak ale v povídce byly mnohem zajímavější a dramatičtější věci, a i když byla dlouhá, tak je velmi dobrá a budu s napětím čekat na pokračování.
 Adrastea 05.11.2007, 17:46:13 Odpovědět 
   Příběhy na podobná témata se tu tak často nevidí. Je to vítaná změna. :)
Příběh je velmi čtivý, napínavý, člověk předem netuší, co se může stát.
Našla jsem pár chybiček, většinou překlepy nebo nesprávně postavené věty ("A ona dokáže být tvrdá být tvrdá.", "Jen Gejza pořád točil kolem nehybné ho těla.", "A krom toho, kdo by si ji bral na svědomí to, že ji třeba zabil.", "Vezme si ponaučení, že nechávat dvě krásné dcerky o samotě!“ atp.), ale v tak dlouhém textu se všechny podobné věci lehce ztratí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola 2- Osu...
Desdemone
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Brána
An!tta
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr