|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Černý jezdec - Ruka spravedlnosti - 32 ::
 Annún |
publikováno: 04.11.2007, 17:37
|
Tak a máme tu poslední díl.
Jaképak setkání se asi uskuteční?
Bude Jenny překvapená?
To se dovíte po přečtení závěrečné kapitoly.
Doufám, že se vám bude líbit stejně jako všechny předešlé. Děkuji za přízeň a přeji příjenmé počtení. |
| |
|
|
Část 32. - Konečné setkání.
Ráno se Jenny probudila s dobrou náladou a úsměvem na tváři. Cítila se lehce, uvolněně, naprosto bezstarostně a nesmírně šťastně. Když se podívala do okna, kterým do ložnice proudilo světlo, zjistila, že musela spát velmi tvrdě a dlouho, protože venku už slunce stálo vysoko nad obzorem. Protáhla se jako líná kočka a zašátrala rukou na matraci. Místo vedle ní však bylo prázdné a chladné. William tam nebyl. Musel odejít ještě před svítáním. Byla z toho zklamaná. Tak moc si přála ho po probuzení obejmout. Podívala se na vedlejší polštář a co nespatřila. Na bílém povlečení byl položený kus pergamenu a na něm rudá růže. Zvedla květinu a přivoněla si k ní. Voněla tak sladce a omamně. Pak vzala do ruky pergamen. Stálo na něm jen několik málo řádek, a tak si je hned přečetla.
"Nejdražší Jennyfer."
"Jsi jako nejkrásnější květ.
Jsi ozdoba, co zkrášlí svět.
Jsi hvězda, co nocí svítí.
Jsi zlaté slunce mého žití."
"Tvůj William."
Něžná slova básně ji nesmírně potěšila a zahřála u srdce. Věděla, že Will musel odejít. Asi by nebylo dobré, kdyby někdo ze sloužících zjistil, co spolu v noci v jejím pokoji prováděli. Sice byli oba již dávno dospělí, ale někdo by se nad tím mohl pohoršovat, přece jen nebyli sezdáni. On byl svobodný mladý muž a ona ‚počestná‘ žena.
' To se však může brzo změnit,' pomyslela si vesele.
Přitiskla si list na srdce a ještě pár minut si lebedila zahálela v posteli a vzpomínala na zážitky z dnešní noci. Na Willovy něžné doteky, vášnivé polibky a na překrásné milování. Čítávala o něm v zakázaných knihách, které se prý nehodily, aby do nich nahlížely mladé a nevinné dívky. Jí to nedalo a do několika potajmu nahlédla a dokonce si je i přečetla. Nikdy si však nedokázala představit, jak krásné to může mezi muže a ženou doopravdy být. Když si dostatečně zavzpomínala na krásné chvíle strávené v milencově náruči, uvědomila si, že je nejvyšší čas vylézt z lože. Vstala z postele, slastně se protáhla a pak se rychle šla obléknout. Otevřela skříň a začala se v ní hbitě přehrabovat. Prohlížela jedny šaty za druhými a hledala ty pravé. Najednou měla pocit, že by si chtěla na sebe vzít něco moc hezkého, protože se toužila Williamovi líbit. Trvalo jí to několik minut než našla, co hledala. Vytáhla z útrob skříně velmi slušivé zelené šaty, které dokonale ladily s jejíma očima. Byly ušity z jemně vzorovaného, lehkého hedvábí a rukávy, spodní lem sukně a hluboký kulatý výstřih byl lemován tenounkou zlatou portou. Přetáhla si oděv přes hlavu a při oblíkání jí zakručelo v břiše. Měla hlad jako vlk. Rozhodla se, že se nejdřív dojde nasnídat a pak teprve vyhledá Willa, aby mu popřála krásné ráno a předvést se mu v těch krásných šatech.
* * * * * *
Hned po ránu do Lirijské tvrze dorazil kočár se šlechtickým erbem na dveřích. Cedrik přispěchal ke kočáru a otevřel dvířka. Elegantní světlá ruka odhrnula sametový závěs, a schůdků se dotkla něžná noha v jemném koženém střevíčku. Marcusův sluha pomohl té osobě sestoupit na prašné nádvoří tvrze. Postava ženy byla zahalená do tmavého sametového pláště a kápi měla nasazenou na hlavě, takže jí nebylo vidět do obličeje. Rozhlédla se kolem a potom se zahleděla na mladého muže, jenž vyšel z budovy a pospíchal jí v ústrety. Když byl před ní, položil si pravou ruku na srdce a hluboce se poklonil.
"Mylady, vítejte v Lirii. Jsem poctěn vaší návštěvou."
"Zdravím vás, sire McClaude." Odpověděla mu žena.
Pak se narovnal, vzal ženinu ruku do dlaně a políbil hřbet její spanilé ruky.
"Dovolte mi, abych vás zde jménem rytíře Marcuse přivítal."
"Děkuji."
"Prosím, následujte mě, lady, pojďte se mnou dovnitř."
Rukou jí pokynul směrem ke kamenné budově. Přešli prašné nádvoří, vystoupali po schodech a vešli do tvrze. Hned přispěchala služebná, pomohla šlechtičně a vzala jí plášť. William si prohlížel ženu stojící před sebou. Ačkoliv nebyla nejmladší, a nastupující stáří ozdobilo její tvář jemnými vráskami a kaštanově hnědé vlasy šedinami, stále byla velmi krásná, elegantní a svým způsobem kouzelná. Kdyby nebyl zamilován do jiné, a byl ještě o pár let starší, hned by se o ni ucházel a nabídnul jí své srdce, ale nešlo to. Zavedl lady do knihovny.
*
Jenny vstoupila do jídelního sálu. Vstoupila je slabé slovo, přímo vtančila s úsměvem a písní na rtech. Hospodyně zrovna dávala snídani na stůl, neboť se zdálo, že si dnes i strýc trochu přispal. Zavířila sukní svých šatů v piruetě a přitočila se k rytíři Marcusovi, pohodlně sedícímu v židli v čele stolu, a dala mu na zarostlou tvář mlaskavé políbení.
"Krásné, dobré ráno, strýčku." Pronesla zpěvavým hlasem.
Pak udělala několik tanečních krůčků, naklonila se a dala pusu na tvář i hospodyni.
"Dobré ráno, Meryen."
"Slečno?" hospodyně se podivila jejímu zvláštnímu chování.
Jenny obtančila stůl a posadila se se smíchem na své místo vedle strýce.
"Taky ti přeji pěkné ráno, holčičko." Odvětil na její pozdrav rytíř. "Zdá se, že ptát se tě, jak si se vyspala je zbytečné. Copak se to s tebou dnes děje, děvče? Máš na sobě jedny ze svých nejhezčích šatů a celá záříš jako sluníčko. Musím říci, že ti to takhle nesmírně sluší."
"Děkuji, strýčku, bude to nejspíš tím, že jsem velmi šťastná."
Marcus se na ni udiveně zadíval, protože již hodně dlouho neviděl svou neteř takto veselou. Mezitím se z překvapení probrala Meryen.
"Dáte si něco k snídani, slečno?" zeptala se hospodyně.
"Jistě, od každého jídla něco. Mám ukrutný hlad." Přiznala Jenny a sáhla hned po medovém koláčku a vložila si ho do úst a poživačně si ho vychutnávala.
Meryen přikývnula a začala jí servírovat snídani dle jejího přání. Strýc se pousmál nad jejím nečekaným apetitem. Kdyby ji někdo vidět, musel by si pomyslet, že snad týden nedostala nic k jídlu. Jenny se zakousla do dalšího koláčku a zapila ho teplým mlékem.
"Copak je příčinnou tvého štěstí, že jsem tak smělý?" otázal se zvědavě strýc.
"Láska, strýčku, jsem zamilovaná."
"Zamilovaná? Do koho? Snad ne do sira..." nedokončil svou otázku.
Jenny se usmála a tváře jí zčervenaly a dopověděla to za něj. "... do Williama? Ano."
"Vždyť ho nesnášíš."
"To bývávalo. Vždyť znáš to pořekadlo, že co se škádlívá, to se rádo mívá." Vzala vidličku a vložila si do úst míchaná vajíčka a přikousla si k tomu dozlatova vypečený toast.
"No nějak tomu nemohu uvěřit. Kdy jsi na to přišla, že ho miluješ?" Marcus upil ze svého šálku kouřícího čaje.
"Už před časem, ale nejvíc jsem si to uvědomila, když jsem stála tváří v tvář smrti. V té chvíli si člověk uvědomí hodně věcí. Vlastně jsem nejspíš Willa měla ráda už od našeho prvního setkání, jen jsem byla moc mladá na to, abych si to přiznala a nebyla jsem na lásku připravená."
"A teď jsi?"
"Ano, strýčku, jsem."
"Nerad bych tě viděl zklamanou. Vím jaké pověsti o jeho osobě kolují mezi šlechtou. Je to sukničkář. Mám obavy, aby tvé city opětoval."
"To on měl stejné obavy, neboť nevěděl, zda jeho city dokážu někdy opětovat. Hodně jsme si o tom spolu povídali a nyní vím, že jsem jeho city schopna opětovat. Máme se rádi, věř mi to. Neboj se, strýčku, nebudu zklamaná." Ujistila ho s úsměvem.
"Nu, když to říkáš, tak mi nezbývá nic jiného, než ti věřit."
Jenny dojedla vajíčka, smaženou slaninu a toasty potřené máslem a ještě to zajedla dvěma koláčky.
"Strýčku? Nevíš kde je William? Tedy sir William?"
"Naposledy jsem ho zahlédl v knihovně. Myslím, že ta ještě je a má prý pro tebe nějaké překvapení."
"Překvapení?" oči jí zazářily zvědavostí. "Jaké?"
"To nevím. Budeš se ho muset zeptat sama."
"To také hned udělám, jen co do snídám."
*
Žena se postavila ke klenutému oknu a podívala se z něho do malé zahrady a na zadní dvůr.
"Dáte si něco k jídlu či pití?"
"Nemám hlad, ale pití neodmítnu."
William do číše nalil rudé víno a podal ho ženě.
"Děkuji."
Převzala si ho od něj a s chutí se napila lahodného nápoje. Když byla číše prázdná, postavila ji na stůl a vrátila se zpět z oknu. Chvíli mlčela a pak promluvila.
"Velice by mě zajímalo, proč jste mě sem vy a rytíř Marcus pozvali?" otázala se lady. "Dobře víte, sire, že od jisté doby nerada, velice nerada, cestuji kočárem. Raději se zdržuji na svém panství."
"Vím to, paní a omlouvám se vám za to, že jsem vás sem vytáhl. Však nezlobte se na rytíře Marcuse. Požádal jsem ho, abych vás mohl do Lirie pozvat i jeho jménem, však nápad to byl pouze můj. Zaručuji vám, že cesta na tuto tvrz je pro vás hodně důležitá."
"Vskutku?" otázala se podezřívavě.
"Ano. Je zde totiž něco, tedy spíš někdo, koho by jste měla vidět a seznámit se s ním," řekl William.
"To jste toho jistého nemohl naložit do kočáru a přivést ho na mé panství. To jsem se sem musela vláčet já?"
"Bohužel ano, neboť ta jistá osoba by vás moc ráda poznala, ale má z vašeho setkání strach."
"Proč? Pokud vím, tak nejsem žena, které by se měl kdokoliv bát."
"To se dá jen velmi těžko vysvětlit, lady."
"Nu dobrá. Kdy se tedy s tím jistým člověkem setkám?" otázala se lady.
*
V té chvíli se ozvalo z chodby vedoucí do knihovny.
"Williame!" zavolal vesele ženský hlas.
Jenny se už těšila, až Williamovi popřeje krásné ráno, dá mu políbení a on jí ho vrátí.
*
Will se podíval na lady. "Právě teď, paní," odpověděl na otázku, kterou lady vyslovila.
*
Do knihovny vplula Jenny v dlouhých smaragdově zelených šatech s volnými rukávy. Došla asi tak doprostřed místnosti a promluvila na sira McClauda.
"Tady jsi, Wille. Strýc říkal, že tě tu najdu. Máš prý pro mě překvapení. Tak kde...?" otázka i úsměv jí zamrzl na rtech, když si uvědomila, že William není v místnosti sám.
Nedaleko něho, u vysokého okna, stála postarší elegantní dáma a hleděla z okna na dvůr. Dlouhé, tmavě vínové, brokátové šaty halily její přirozeně štíhlou postavu. Kaštanové vlasy, lehce prokvetlé stříbrem, měla sčesané do složitého uzlu na temeni. Ten byl zakryt černou háčkovanou síťkou zdobenou perličkami. Ze stejných perliček měla i decentní náhrdelník na svém krku. Žena si jí zatím nevšímala a nepohlédla na ni, přesto Jenny tušila, jaké budou její oči. V mžiku se dostavil příval vzpomínek na tuto kouzelnou ženu. Na její rozesmátou tvář, milující pohled a něžný hlas, který jí kdysi zpívával ukolébavky, než byly od sebe tak drasticky odloučeny. Před očima se jí promítly poslední okamžiky, kdy se s ní loučila u kočáru obklíčeného bandity, a kdy se její zoufalý pláč nad ztrátou milovaného muže nesl lesem. Jenny jen zalapala po dechu.
' Ó Ladérian, matko země. To se mi jen zdá,' řekla si v duchu a zahleděla se na její půvabný profil a zamžikala očima, jako by chtěla zahnat klam, jenž stál před ní. Jenže nezmizel, stál tam dál.
*
William si všiml jejího zaraženého výrazu.
"Jenny," oslovil ji něžně. "Rád bych ti představil lady Elisabeth Sarah Cawincton."
"Matko?" vyslovila Jenny neslyšně.
Will viděl, že pootevřela ústa, jako když něco říká, ale nevyšel z ní ani hlásek. Pak se Will obrátil k ženě stojící kousek od něj.
"Lady Elisabeth! Chtěl bych vás seznámit s mou přítelkyní a zároveň i budoucí ženou, pokud s tím budete samozřejmě souhlasit."
"To kvůli tomu jsem musela opustit Cawincton Cross? Nevím proč by jste potřeboval můj souhlas, sire, nejsem vaše matka. Mohl jste mi poslat oznámení."
Žena odvrátila pohled od okna a upřela pozornost na mladou ženu v zelených šatech stojící nyní uprostřed knihovny. Jenny se zadívala do jasně zelených očí, které na ni žena upřela. Bezesporu a bez pochyb to byla žena, která jí dala před šestadvaceti lety život. Vůbec nevnímala, že Will vlastně požádal její matku o její ruku. Jen pozorovala ženu před sebou.
"To by nešlo, neboť bez vašeho svolení, lady, si svou vyvolenou vzít nemohu. Dovolte mi představit vám svou nastávající. To je Jenny z Lirie. Avšak její celé pravé jméno zní - Jennyfer Ester Cawincton."
Jen co to vyslovil, lady Elisabeth zesinala v obličeji a vypadalo to, že se o ní pokoušejí mdloby. William rychle přiskočil a přisunul polstrované křeslo. Lady se do něho sesunula a celá se roztřásla.
"To je nemožné." Přiložila si ruku na srdce, jako by chtěla uklidni jeho zběsilý tep. "Má dcera je mrtvá," zaprotestovala rozechvělým hlasem.
"Ne, není. Stojí přímo před vámi, lady."
"Váš žert je nemístný, sire McClaude. Takto trápit nešťastnou ženu, jež ztratila své milované, je ostudné a do nebe volající drzost," vyčetla mu téměř plačtivě.
"To, co říkám, není žádný žert, ale holá skutečnost. Jenny je opravdu vaše ztracená dcera."
"Jak se opovažujete něco takového vyslovit, pane? Copak nemáte úctu k zesnulým?" Lady nevěřícně zavrtěla hlavou.
"Já vám opravdu nelžu, lady Elisabeth. Co říkám je čistá pravda. Prosím, věřte mi."
"Jak mohu vědět, že mi nelžete? Jak mi chcete dokázat, že máte pravdu?" otázala se Elisabeth se slzami na krajíčku.
William pohlédl na Jenny. Ta stála pořád na stejném místě jako solný sloup a hleděla střídavě na něj a na vznešenou ženu. Nevěděla, co dělat, ani co říct. Dokonale chápala pocity té ženy. Vždyť i ona si dlouho myslela, že je na světě sama, a že už nežije nikdo, kdo by byl krev její krve. Teď stála tváří v tvář své matce. Neměla zdání, zda se má smát a nebo plakat. Všechny dosud skryté emoce v ní vyvolávaly tolik protichůdné pocity.
"Jenny!" vyslovil její jméno William.
Zdálo se mu, že ho nevnímá. Přistoupil k ní a vzal ji za ruku. Cítil, jak se nepatrně chvěje rozrušením.
"Jsi v pořádku, lásko?" zeptal se něžně.
Přikývla, neboť měla sevřené hrdlo emocemi.
"Pojď. Chci, aby jsi lady Elisabeth ukázala své znaménko," řekl a dovedl ji až k sedící ženě. "Prosím, vyhrň si rukáv," požádal ji laskavě.
Jenny si jako omámená vykasala široký rukáv co nejvýš, až odhalila své rameno s mateřským znaménkem.
"Vidíte, lady. Má vaše rodové znaménko," a poukázal na pihu ve tvaru křížku.
Lady Elisabeth jen překvapeně zalapala po dechu. "Můj bože," uniklo jí ze rtů a přiložila si roztřesenou ruku na ústa.
Oči se jí zalily slzami. Jennyfer pustila látku a rukáv sklouznul tiše dolu po její paži.
"U všech svatých. Jsi to opravdu ty, dceruško?" zeptala se stále nevěřícně lady Elisabeth.
"Ano," odpověděla krátce Jenny a polkla dojetím.
Žena rozevřela paže do široka.
"Tolik jsi vyrostla a dospěla si v krásnou ženu. Pojď do mé náruče, holčičko. Ať tě mohu po tolika letech obejmout," vyzvala ji.
Jenny klesla na kolena před sedící lady Elisabeth a vřele ji objala.
"Mami, maminko," vyslovila vzlykavě a obě se rozplakaly nad tímto šťastným shledáním.
*
Williama to též dojalo, až si musel otřít zbloudilou slzu, která mu sklouzla z oka. Pak se tiše vytratil z knihovny. Věděl, že nyní by tam jen překážel. Ty dvě měly jistě dost věcí na srdci, jež si musely říct, a u kterých on být nemusel. S Jennyfer prožije zbytek života a ona mu jistě sama poví o čem si spolu povídaly. Budou mít na sebe ještě hodně času. Těšil se, až nastane večer, protože tušil, že noc opět stráví v její náruči a ona v jeho. Pak se budou muset dohodnout na datu jejich svatby. Nechtěl moc dlouho provozovat mimomanželský vztah, protože co když se jim v noci podařilo, že Jenny otěhotněla. Zatím to vědět nemohli, ale kdyby ano. Přál si, aby se jejich dítě narodilo už v manželství. William se radostně usmál nad tou myšlenkou, že by mohl být otcem. A pokud ne, tak na tom bude muset pořádně zapracovat.
Konec.
* * * * * *
Černej jezdec pádí tmou, stříbrný meč má nad hlavou.
Jede cvalem s touhou svou, vykonat věc spravedlivou.
Prachem cest je pokrytej, nese svoje poselství.
Toulec šípy naditej, jede sám to každej ví.
Černej jezdec, luny zář,
bílej den a skrytá tvář.
Černej jezdec, touhy žár,
soudnej den a krutý svár.
Černý kůň vyjel z lesa ven, paže s mečem znavená
Z černý noci už je den, jezdcova mysl je zmámená.
Potoka jen vodu pít, jezdec se smutně usmívá.
V čistý zemi chtěl by žít, síly mu moc nezbývá.
Černej jezdec, luny zář,
bílej den a skrytá tvář.
Černej jezdec, touhy žár,
soudnej den a krutý svár.
Kolik hloupých rytířů, padlo pro ješitnost svou.
Kolik lesklých pancířů, rozdupáno lumpů přesilou.
Černej jezdec s koňem svým, spravedlnost nastolí.
Postrach lapků říci smím, i bez nabitých pistolí.
Černej jezdec, luny zář,
bílej den a skrytá tvář.
Černej jezdec, touhy žár,
soudnej den a krutý svár.
Až jednou přijde soudnej den, zpečetí svou přísahu.
To bude lumpů konec jen, spravedlivou rukou zásahu.
Tak buďte trochu šlechetní, ať tu není jako host.
Na tu bitvu poslední, je vás tady přece dost.
Černej jezdec, luny zář,
bílej den a skrytá tvář.
Černej jezdec, touhy žár,
soudnej den a krutý svár.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
