|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Lektvar na bolest břicha ::
 Hosty |
publikováno: 12.11.2007, 22:22
|
| Mrkočko má neobyčejnou schopnost přitahovat problémy |
| |
|
|
Vysvětlení: Tady (Sem) - místo mezi Nebem a Zemí, žijí zde vyvolení (nebo lidé považovaní za nebezpečné jedince)...
Mrkočko stojí před Radou, v hlavě má guláš myšlenek. Podímejme se alespoň na dvě z nich. První zní asi takhle: „Vždycky jsem byl zvědavý, jak vypadá Rada a ta místnost...sakra, jak se to... soudní místnost, aha.“ Ta druhá myšlenka je v této situaci trochu pochopitelnější: „To jsem zvědavej, jestli mě vůbec pustí ke slovu a když jo... co jim, sakra, řeknu?“
Nejvyšší z Rady vstal, celý houf zvědavců v místnosti také. Kdyby posunování židlí po podlaze nevydávalo žádný zvuk, Mrkočka by bylo potřeba probudit výpraskem. Jenže židle zavrzaly a zmatený Mrkočko vstal také.
Po formalitách a společenském uvedení (kterému kouzelník vůbec nerozuměl, nicméně se tvářil co možná nejnevinněji) Rada Mrkočka vyzvala o vysvětlení: „Čaroděj Mrkočko je přítomen, takže nám všem ujasní, co se stalo,“ zástupce Rady se zamračil, „ve svém zájmu pravdivě.“
Všichni přemístili svou zadní část těla na židle a v místnosti se rozlilo ticho. Takové to ticho, kdy má být pronesena věta hodná zapsání do dějin – ticho plné očekávání.
Mrkočko promluvil jen proto, aby na něj už (sakra) přestali všichni civět. Pak se do jeho mozku nastěhovala myšlenka, která mu napovídala: „No ták, kouzelníku, už nemáš, co ztratit. Pověz jim o všem, co se přihodilo. Nic horšího než natažení na skřipec se ti přece stát nemůže.“ Po krátkém zaváhání mluvil a mluvil a mluvil...
„To bylo tak, posvátná Rado. Já, jak jistě víte, jsem byl obdařen schopností přitahovat problémy a na tento potentovanej dar svádím všechno, co se stalo.“ Po chvíli, když zjistil, že ho opravdu všichni poslouchají, začal vypravovat:
„Když to musí být, tak vám to povím.
Jednou jsem popíjel v pozemském hostinci pivo. Oni tomu pivo říkali, ale takovej blivajs jsem ještě nepil. Byl v tom alkohol a barvu to mělo jak pivo. Tak teda nasávám tu tekutinu a najednou přiběhla nějaká potrhlá ženská do hostince a začala volat na celou hospodu, že má nemocnýho syna, že celej den a noc leží na lůžku, že to s ním vypadá zle a že se pořád chytá za břicho a sténá. Na nic, žeprý, na nic jiného se posledních pár hodin nesmohl. To víte, ta ženská řvala pořád víc a víc. Najednou mě jí začalo být líto; musel – povídám, musel! – jsem se zvednout a jít se na toho ubožáka podívat. On vám byl bílý jak stěna, jakoby ho někdo posypal pytlem mouky. Tak povídám té ženštině:
,Paní, já zítra přijdu s medicínou a toho vašeho maroda vykurýruju.\' Ona začala plakat, že jsem jí tu větu musel pětkrát opakovat a přidat tam slovíčko ,slibuju\'. Todle to slovo by se mělo zakázat; je moc nebezpečný. Když nesplníte, co jste slíbili, máte výčitky a takové výčitky nejsou pěkná věc.
No, jak jsem se vrátil do své chatrče – zařízení nic moc, ale stačí to – začal jsem přemýšlet, jakej lektvar pro toho simulanta uvařit a tu mě napadlo, že bych mohl vymyslet svůj vlastní. Když víte, na co ten lektvar vaříte, jde to raz dva. Tak jsem začal běhat po celé chatrči až se otřásala; hledal jsme ingredience. Co mi padlo do oka, spadlo i do hrnce. Postupně jsem nabýval přesvědčení, že je v kotli všechno, co tam být má. Stačilo jen tomu lektvaru oznámit, na co ho použiju. Sepsal jsem pár veršů, odříkal je a pak jsem spokojeně pozoroval modrý kouř vycházející z hrnce.
S jistotou, že jsem na nic nezapomněl, s lahvičkou s lektvarem jsem opouštěl svůj domeček. Sice jsem nešel přímo a vzal jsem to tou nejdelší trasou, ale mým tempem jsem cestlu zvládl jako vždycky.
U farmy nemocného ubožáka se sešla skoro celá dědina; tudíž jsem se k marodovi těžko dostával. Jakmile jsem stál u jeho lůžka po boku uplakané služky, uvědomil jsem si, že nemám povolení. Zalapal jsem po dechu, když jsem viděl, jak syn nejbohatší farmářky z vesnice naposledy vydechuje.
Obvykle bych spanikařil, – to by pro mne bylo typické – avšak já jsem věděl, že ho musím zachránit. Vyrazil jsem z té barabizny beze slova. Nejprve jsem šel lidským tempem a až jsem se ztratil lidem z dohledu zrychlil jsem, vyletěl do vzduchu... Pak jsem se ocitl Tady.
No, o zbytku už Rada jistě ví. Setkal jsem se s Máti a ta mi povolila – po zdlouhavém přemlouvání, na které jste jistě hrdí – použít lektvar. Vrátil jsem se na farmu, nalil medicínu nebožtíkovi do pusy. On se, samosebou, probudil a celá ves začala slavit. Celá ves beze mne, protože jsem se musel (po srdečném děkování a zájmu, jak jsem ten zázrak udělal) vrátit Sem.
Víte Rado ono by to nebylo tak dramatické, kdybych to neslíbil, ale sliby se maj plnit a já bych pak měl špatné svědomí. Tak si se mnou už dělejte, co chcete, ale já jsem udělal správnou věc.“ Zakončil spokojeně Mrkočko a těžce si sedl.
Rada sice uznala, že čaroděl správnou věc udělal, ale také vzala v potaz jeho schopnost přitahovat problémy. Usoudila, že bude nejlepší, nechat Mrkočka šťastně dožít Tady. Zakázala mu cesty na Zem i návštěvy ke známým. Nebyl by to však Mrkočko, kdyby splnil všechno, co mu Rada přikázala...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
85.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
