|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 2 ::
We are the greatest II., Kapitola 2. Šepot
Tak je tu další kapitolka. Stručně připomenu, co se stalo minule...
Jana žije už pár měsíců sama. Od té doby, co se od ní matka přestěhovala, se snaží upnout k nějaké činnosti, aby se nezhroutila ze špatných událostí, které jí provázely celý loňský rok.
Snaží se proto vypátrat, kdo je její nevlastní bratr. Na její krátký inzerát zveřejněný na Internetu se ozve nějaký muž. Ten tvrdí, že byl Robertův dědeček a že by jí mohl pomoci.
Během jednoho hektického týdne se toho stalo až příliš. Proto Janu překvapí setkání s jedním ze členů řádu, kam dříve docházela na výcvik.
Když jí Tomáš nabídne schůzku, po krátkém zaváhání přijímá a zvažuje, jak by jí to mohlo pomoci překonat fakt, že zabila svého bratra.
Snad se bude líbit :-) |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 2. Šepot
Jana v ruce křečovitě svírala sportovní tašku. Dostat se na ranní autobus do Plzně bylo umění, přesto tu dnes nebylo tolik zájemců. Pravděpodobně to bylo neustále se zhoršujícím počasím, které se čím dál tím víc podobalo pravé horské zimě. Dokonce i ona už vytáhla teplejší bundu. Do uší se jí linula příjemná uklidňující melodie klasické hudby. Konečně si včera našla čas sednout si k počítači a sestavit si playlist, u kterého by si mohla třídit myšlenky.
„Holýšov,“ řekla řidiči a podala mu čtyřicet korun. Ani se neobtěžovala brát si nazpátek, kývla „To je dobrý,“ a šla si najít volné místo. Tašku si dala pod nohy. Nezabrala moc místa, měla v ní jen pár věcí. S úsměvem si vzpomněla na svou poslední cestu do Prahy. Už si ani nevzpomínala na jméno spolusedícího, jen si vybavila jeho příjemný hlas. Napadlo jíji, jestli mu jeho vztah s přítelkyní vydržel. Jana s Evou uzavřely sázku, kdo během určitého časového úseku svede víc kluků a bohužel, i když jí byl její tehdejší spolusedící sympatický, využila příležitosti a získala tři drahocenné body za polibek.
Tři drahocenné body, díky nimž mohla Eva žít.
„Když se tím budeš užírat, nic nevyřešíš a stejně se nic nezmění,“ zašeptal jí někdo do ucha. Zmateně se otočila. Měla pocit, že zaslechla její hlas, ale pak jí došlo, že to byla ona sama.
Konečně se pohodlně usadila. Digitální hodiny před řidičem ukazovaly něco po osmé. Za necelou hodinu bude bloudit po Holýšově a hledat adresu, na které by se měl nacházet její… Nebyl to její děda, byl to pouze otec otce jejího nevlastního bratra. Byla posedlá otázkou, kde teď Robert je a proč o něm nikdy neslyšela. Nechtěla jí říct máma pravdu, nebo se jen bála připustit, že selhala?
Brala to jako fakt. Fakt, že už si k sobě cestičku tak snadno nenajdou a pravděpodobně o to už ani jedna nebude stát. Ublížily si navzájem a ani jedna neznala celou pravdu o té druhé.
Musela po ní zdědit i tvrdohlavost? Mělo to vůbec co dočinění s hrdostí, nebo to byla čistě umíněnost?
Otázky, na které se dá s potížemi odpovědět. Uvědomovala si své problémy a to, jak ji stahovaly pod hladinu. Musela se sebou začít něco dělat.
Vlastně už začala, došlo jí. Ucítila totiž jemný dotek na tváři. Sáhla si na místo, kam ji včera pohladil Retger na rozloučenou. Pořád si nemohla zvyknout na jeho křestní jméno. Ukazovalo totiž jakousi stránku jeho lidskosti.
Poslouchal ji. Povídali si de facto o ničem, ale dokázala se náramně uvolnit. Procházeli se po vesnici, už se stmívalo.
„Tak co je nového?“ zeptal se, když ji vyzvedl před domem. Opět se jí ukazoval v plné kráse. Těsná bunda zvýrazňovala jeho široká ramena a Jana se chtě nechtě zachvěla.
„Zastávka je pár metrů odsud,“ přivítala ho s ironickým úsměvem. Připadala si strašně zvláštně být v jeho společnosti mimo základnu. Naposledy ho seřvala za to, že napadl její vědomí.
„No tak, říkal jsem si je tma, všude plno úchylů a ty jsi pěkná holka… A-“
„-a mohlo by se mi něco stát,“ doplnila jeho větu. „Jasně. Nebyl jsi to náhodou ty, kdo mě poslal na zkoušky?“
Ušklíbl se. „Musím odpovídat?“
Kráčeli matně osvětlenou vesnicí. „Chtěla jsi vědět, proč mi říkají Retger?“
„Jo!“ chytila se jeho otázky. „Vidíš, důvod, proč jsem ti napsala, a zapomenu se na to zeptat. Tak proč?“
„Tys mi napsala jenom kvůli tomu? Tak to mě docela ranilo.“
„Já myslela, že vy city nemáte,“ neodpustila si Jana uštěpačnou poznámku.
„Kdo tě tu ironii jen naučil…,“ zavrtěl Tom hlavou. „Je to škoda, taková milá holka… Kdo by to byl do tebe řekl.“
„Kde bydlíš?“ ignorovala jeho rádoby kompliment.
„Daleko. Chtěla bys snad na návštěvu?“
„Uuuh,“ pozvedla obočí. „Neřekla bych, že bys mě pozval. Včera jsem se konečně dozvěděla tvoje jméno a ještě k tomu naprostou náhodou a po roce mimochodem. Maximálně počítám s tím, že tak za deset let mi řekneš, kolik ti je.“
„Náhodou, to ti řeknu klidně hned.“
„Nekecej,“ zasmála se.
„No fakt. A nebo radši ne, už jsem starej. Kolik bys mi tipovala?“
„Dvacet… Dvacet čtyři?“
„Těsně. Dvacet pět. Asi ještě nemám dost vrásek… Chceš na návštěvu?“
„Bydlíš někde tady?“ divila se.
„Vlastně… Nebydlím. Možná bych ale mohl udělat výjimku…,“ mluvil si sám pro sebe. „Vlastně by to bylo především v zájmu tvého bezpečí … Ale ne. To bych tě musel hostit až do rána a to by se tvoji rodiče určitě zlobili.“
„Moc povedené. Stoprocentně víte, že bydlím už pár měsíců sama. Věděli jste o mně víc věcí,než já sama, a tohle je poněkud důležitá informace. Navíc to není zajímavý stýkat se s někým, o kom toho víš víc než on sám.“
„Už nejsi ve výcviku,“ připomněl jí Tomáš. „A není pravda, že bych se neměl co dozvídat. Oficiálně jsi sice neskončila, ale nikdo by si nedovolil přijít víc jak jednou bez omluvy, aniž bychom ho nezkontrolovali. A potom… Předpokládali jsme, že skončíš. Jsi dobrá, ale na tohle nemáš.“
„Na co nemám?“ vyhrkla Jana a nevědomky se zastavila.
„Nejsi první, kdo s tím, ať už z osobních nebo jiných důvodů, skončil. A nejsi ani poslední. Naší povinností, zásadou, chceš-li, je si svoje žáky hlídat.“
„Na co nemám?“ zopakovala svou otázku. Retger se zastavil pár kroků před ní, ale neotočil se k ní čelem.
„Přenést se přes to a umět s tím žít dál.“
„Žít s čím?“
„Že ti umřel někdo blízký a že jsi někoho blízkého zabila. Měla bys pochopit, že to není tvoje vina. To se prostě stává.“
Tahle pravda ji dováděla k šílenství.
„Už se mi zase šťouráte v hlavě?“ vyjela podrážděně. Proč se neustále všichni vraceli k tomu, co se stalo? Nechtěla o tom mluvit. Byla to minulost - pohřbená minulost.
„Nemusím přesně vědět, o čem přemýšlíš, ale pozornější člověk si všimne, že není něco v pořádku. Kolik lidí se tě zeptalo, jak se cítíš? S kolika lidmi si mluvila o tom, co se tenkrát stalo?“
„A s kým jsem o tom asi tak měla mluvit? Všichni jste to brali jako fakt! Prostě se to stalo a život jde dál! Mluvit o tom přece neznamená řešení.“
„Ale to není pravda. Aby ses s tím smířila, přenesla se přes to, musíš o tom mluvit. Ne každý to dokáže unést. Když to pohřbíš, nikdy to nebude dost hluboko, aby ti to dalo nadosmrti pokoj. Musí to ven, jinak se sesypeš. A to bych zase neunesl já,“ dodal. V jeho hlase nebyla sebemenší stopa po výčitce, naopak se snažil mluvit přátelsky. „Kdybys to neudělala, nemluvila bys teď se mnou.“
Z dálky se ozval táhlé vytí psa. Jana se snažila vstřebat jeho myšlenku a při té příležitosti si ho ve světle lampy prohlížela. Ve tváři měl ostré rysy a nepatrné známky po vráskách. S jeho povoláním se nebylo čemu divit.
„Můžu tě pozvat na návštěvu? Uvařit ti čaj…“
Zaváhala, ale nakonec přikývla.
Natáhl k ní ruku. „Chyť se mě… Jo a prosím, nikomu to neříkej,“ mrkl. Jana zaregistrovala jeho šibalský úsměv a pevně ho stisknula.
Jako by se jí rozteklo celé tělo. Bála se, že už ho znovu nesestaví. Tenhle pocit z přenosu už velmi dobře znala. Ještě ho nedokázala plně ovládat, přesto měla jistý pocit bezpečí, alternativní cesty útěku. Pochybovala, že by selhala její přirozenost strachu a tím pádem téměř naučená schopnost přenesení. Nedokázala ale přesně ještě říct, na jakou vzdálenost.
„V pohodě?“ probral ji Tomášův starostlivý hlas.
„Jo,“ přitakala a začala si prohlížet útulný obývák. Tomáš už stačil rozsvítit a ukázat jí tak část svého bytu.
„Bydlíš tu sám?“ zeptala se.
„Bohužel,“ kývl.
Místnost byla zhruba jednou tak větší než její obývák. Měl vymalováno žlutě, na oknech světle růžové závěsy a u stěny stála kožená hnědá sedací soupravu. Vypadala pohodlně a draze.
„Buď máš vkus, nebo to zařizovala žena. Možná tvoje přítelkyně,“ řekla uznale.
„Říkám to nerad, ale nejspíš to bude ta první možnost.“
Prohlížela si dekoraci, která v matném osvětlení působila tajemně. Spousta vyřezávaných sošek nahých ženských těl.
„Taky pěkný… Kde to vůbec jsme?“
„U mě doma. Můžu ti nabídnout něco k jídlu?“
„K jídlu ne, ale dala bych si čaj. Černej, pokud můžu.“
„Sladíš?“
Přikývla. Posadila se na gauč a prohlížela si obrazy na stěnách. Na to, že žil sám, měl velmi pěkně zařízený byt. Neměla ještě možnost si prohlédnout zbytek, přesto o jeho vkusu nepochybovala. Jen jí problikla hlavou otázka, kde na to vzal, když trávil většinu dne v řádu.
Za pár minut se Tomáš vrátil a postavil hrneček na stolek vedle ní. Sám se posadil naproti do křesla.
„Není to taková zábava bydlet sama, co?“ začal nezávazně rozhovor. „Nemusíš se přetvařovat, vím, o čem to je.“
„No, občas je mi smutno,“ připustila.
„Z domu jsem odešel, když mi bylo patnáct. Myslel jsem si, jakej nejsem borec. Ale i když sem si brzo uvědomil, že to není tak jednoduchý, už sem se stejně nevrátil.“
„Teď to ale nevypadá, že bys měl nouzi o peníze,“ podotkla Jana a pohled jí znovu padl na drahý nábytek.
„Stačí se přizpůsobit,“ kývl rameny a napil se svého čaje. Jana následovala jeho příkladu a usrkla si z kouřícího se čaje.
Rozhovor se dál stáčel k osobnějším věcem.
„Máš teda přítelkyni?“ zajímala se a snažila se tvářit, že jí to je naprosto volné.
„Na první rande jsi nějaká moc zvědavá,“ rozesmál se. Vzal prázdné hrnečky a odnesl je do kuchyně. Když se vrátil, stála Jana u další z mnoha poliček a prohlížela si různá těla nahých žen. Postavil se za ní.
„Pěkné, kdes to sehnal?“ zeptala se prohlížejíce si ho v odrazu vitríny. „Oprav mě, jestli se pletu, ale neříkal jsi předtím „rande“?“
Překvapilo ji, když ji k sobě Tomáš otočil a přivinul. Sklonil se k ní a bez větší námahy ji políbil.
„Tady máš odpověď.“ Když se nebránila, pokračoval a při té příležitosti ji hladil po vlasech, zádech a nakonec ji chytl za boky.
„Ta červená ve vlasech ti sluší,“ zašeptal. Ucítila jeho horký dech a zatřásla se. Sama ho znovu začala líbat. Byla si stoprocentně jistá, že by se neodvážil zajít dál, proto udělala druhý krok a vysvlékla si triko.
Nikdo tu přece nemluvil o schůzce, ale o pouhém nezávazném setkání, tak proč by si teď měla hrát na hodnou holku?
Tomáš na ni zaraženě, ne však odmítavě zíral. Jana si chvíli vychutnávala jeho pozornost. Nebála se pokračovat. Panna už dávno nebyla a představa intimností mezi ní a jedním ze členů byla vzrušující.
Hrál pro ni fakt, že si začal on. A ona si hrát chtěla.
On byl velké sousto a tohle byl první krok.
Adrenalin stoupal.
Pomalu se zbavila svršku a odhalila svá pevná, malá prsa. Postupně vysvlékla veškeré oblečení. Byl by blázen, kdyby ji odmítl.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 13 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 28 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 38 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
