|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta 2 ::
 honzoch |
publikováno: 09.11.2007, 21:22
|
|
| |
|
|
kapitola 2-Noční útěk
Kristián vedl Lidušku nočním lesem, posypaným čerstvým bílým popraškem. Sníh už netál, víc mrzlo. Díky tomu zůstával ležet na zemi. Měl v hlavě jediné: Dostat krásnou Lidku co nejdál od Žigmunda Balaši. Lidka se snažila stačit Kristiánovým krokům, následně ochotně vklouzla do mužské náruče. S obavami se občas ohlédla, zda si někdo nevšiml jejich útěku z Bystrického hradu. Tma tmoucí je obestírala a les stále neměl konce. Lidka nedávala najevo strach, což se Kristiánovi líbilo. Právě unesl dívku svých snů. Cítil se i trochu jako zrádce, Žigmund Balaša byl jeden z jeho nejlepších přátel. Co je přednější? Přítel nebo žena? Tady se mu přímo nabízela druhá možnost, proto ještě přidal do kroku. Tlumeně promluvil: „Žigmund mi tohle nikdy neodpustí! Zneužil jsem jeho důvěry.“
„Pro správnou věc, pane!“ váhavě se ozvala Lidka.
„Jsi ráda, že jsem tě takhle unesl?“
„Ano, moc! Bylo to statečné. Srdečné díky!“ vyhrkla Lidka.
Kristián zavrtěl hlavou: „Statečné ale šílené! Žigmund není hloupý! Dovtípí se, kdo mu utekl s jeho povyražením! A pak, pak se mnou bude skutečně amen!“
Lidka chvilku mlčela, poté se ještě pevněji chytila jeho krku a u směleji : „Urozený pan Balaša se bude muset povyrazit s někým jiným!“
„Byla by věčná škoda, kdybych nezasáhl, Lidko!“ snažil se udržet hovor. Ne a ne najít další slova a proto docela přivítal, když se děvče chopilo iniciativy. „A smím se zeptat, kam mne vedete?“
„Kam? Snad do bezpečí! Zavedu tě tam, kde tě ten netvor nikdy nenajde!“
Rychle se z přítele stal netvor! Až ji ta rychlost zarazila a vyvolala v jejím srdci menší nejistotu. Přesto nevěděla, jak mladíkovi děkovat, když sbíhali ze svahu k vodě.
Váh na chvilku odkryl svou krásu, to když se měsíc zbavil sevření mraků a jeho mdlé paprsky se dotkly hladiny. Ale Kristián ani Lidka neměli pochopení pro půvaby noční přírody, protože je zajímala zcela jiná věc. Vrhl na ni pohled, který mohl znamenat jen jedno. Chtěl ji nést dál, unešený její krásou. Ale na tom záblesku jeho černých oči bylo něco až príliš vyzívavého, něco, čemu v té chvíli ani rozumět nechtěla. Vysmýkla se mu z rukou. A jen tak tak uhnula nohou, když našlápla na kluzký břeh. Kdyby ji nezachytil, skončila by ve vodě.
Jejich zraky se opět setkaly, Lidka jaksi omluvně zklopila hlavu.
Prodrali se houštím, na pěšinku. Až nyní našli odvahu podívat se za sebe, do výšin. Jediné chabé, zato však zlověstné světélko v komnatách Žigmunda Balaši věštilo, že bystrický pán ještě nespí a že je stále důvod k obavám. Když si Kristián domyslil, jak asi jeho přítel běsní, bylo mu úzko. Na chvilku ho napadlo, že vezme Lidku do Bytče k příbuzným, ale pak se rozmyslil. To bylo příliš daleko a nemuselo by se to obejít bez následků. Nakonec se rozhodl pro kompromis. Zaveze krásnou Lidušku ke kostelníkovým do Podhradí. S kostelníkem Mojským se zná už dávno, ten jistě přijme ubožačku na noc a neprozradí ji. Upřel na ni opět laskavé oči: „Ke kostelníkovým se chovej uctivě, jsou to hodní lidé, mají pochopení.“
„Budu, pane Kristiáne!“
„Já o tom nepochybuji! Vyzvednu si tě později, až se bouře přežene! Pana Kristiána si nech!“
„Ano, pane Kristiáne!“
„To jsem zrovna nechtěl, abys říkala! Ale to nic! Koukni, už budeme v Podhradí. Skryj si hlavu pláštěm, ať tě noční strážci moc neokoukávají!“
Tmavé siluety prvních domů se přibližovaly a s nimi rostly i Lidčiny obavy. Ale po hlídačích jako by se slehla zem. Nikde nebylo ani stopy po jediné lucerně či svíčce, všechno spalo jako zabité. Sníh a zima zřejmě vyhnaly z ulic i ty nejzodpovědnějsí. Kristián tentokrát trestuhodnou liknavost místních obyvatel docela ocenil. Vzapětí upoutala jeho oči jiná silueta, mohutnější než ostatní, hle, kostel s farou. Lidka pochopila, ze jsou u cíle a najednou se jí od Kristiána vůbec nechtělo. Představa, ze ji svěří cizím lidem, navíc tak blízko hradu, ji děsila.
Až když se poprvé otřásla zimou, protože si nabrala sníh do střevíčků, změnila názor.
Došli až k faře.
Kristián se nadechl a zabušil na dveře. Doufal, že se někdo objeví. Bylo přece jen pozdě, velký kostelní zvon se chystal odbít půlnoc. Netrpělivě přešlapovali, mnuli si ruce. I na něj začala doléhat třeskutá zima.
„To nám ten mráz brzy přišel.“ prohlásil mimoděk. Následně ještě silněji než předtím zabušil na dveře. Odpovědi se dočkal záhy, sám rozespalý kostelník rozevřel dveře. Hlasitě spustil: „Kdo to ruší klid v tuto pozdní noční hodinu?! Co jste za lidi?!“
Promnul si s mohutným zívnutím oči, upřel zrak na Kristiána. „No né, mladý pan Kristián!“
„Dobrý večer, Marku…“ zablekotal Lidčin zachránce. Kostelník Marek Mojský ho přerušil: „Mluv rychle, Kristiáne! Jsi dost bezohledný! Máme tři malé děti, ty začneš o půlnoci mlátit na vrata jakoby hořelo!“
„Prosím za prominutí!“
„Nech těch hloupých řečí! K věci!“
„Nech tu u sebe na noc tady Lidku, prosím. Zítra to dořešíme.“
„Já si nemůžu brát do fary kdekoho! Je to slušné děvče?“
„Čistší pannu bys těžko hledal, to ti mohu zaručit.“ dušoval se Kristián, i když toho o Lidce dohromady moc nevěděl.
Neochota ptát se dál u kostelníka nakonec zvítězila, vzal děvče dovnitř. Pohrozil Kristiánovi: „A tohle už nezkoušej, urozený pane! Jestli se vzbudí manželka či pan farář, pak neuslyšíš nic pěkného!“
„A ty mne následuj!“ nakázal Lidce. Nevyhnula se jeho zvědavému pohledu. Vešla váhavě dovnitř. Kostelník je ani nenechal se rozloučit, práskl Kristiánovi dveřmi před nosem. Mladík chvilku postál před vraty, snad doufal, že krásnou Lidku ještě zahlédne oknem. Ale pořádný poryv studeného větru ho přiměl k návratu a odvál část milostné euforie, kterou ho nabilo setkání krásnou vílou jménem Lidka Plešková.
Mladý rytíř uháněl zpět na Bystrický hrad. Nyní, když šel sám, se zdálo všechno smutnější. Strach z temného lesa, který mu předtím zcela zastínila obava z chycení Balašou, u něj propukl naplno. Snažil se držet pěšin, přesto se mu cesta na hrad zdála delší než kdy předtím. Navíc měl pocit, že není sám. Že se za ním plouží temný stín. Zdálo se mu, že ta obluda se jen chystá skočit mu na krk. Že sleduje každý jeho krok. Snad pekelník, snad strašidlo či v nejlepším zarostlý loupežník. Od křovině ke křovině, od stromu ke stromu. Sevřel instinktivně jílec meče. A pojednou ten stín dostal reálnou podobu a povstal přímo před ním.
Pan Kristián strnul, vykřikl hrůzou, vlasy se mu naježily.
Jeho představy se zhmotnily do té tajuplné postavy, stojící neoblomně uprostřed jeho pěšiny. Osoba se zastavila, stroze mu k němu promluvila hlasem, který jej sice vyděsil, ale ze záhrobí rozhodně nepocházel: „Potrpíte si na noční procházky, vzácný pane Kristiáne, že?!“
Spatřil zlomyslný úšklebek, který nepatřil žádnému pekelnému přízraku ani strašidlu, ale živé bytosti, jednomu z hradních hajduků Davidu Pilárovi. Kristiánovi se trochu ulevilo, ale drzý chlap mu stál v cestě a ne a ne uhnout. Mladému šlechticovi se vydralo z úst: „Co tu chceš, ty strašidlo?!“
Pilár se potměšile pousmál: „Nedalo mi to a sledoval jsem vás kvapný odchod z hradu, pane. Jistě chápete, že jsem si nemohl nevšimnout té mladé krasavice…“
Kristián chvíli nenalézal slov, pak se pokusil hajduka zastrašit: „Lotře! Jak se opovažuješ mne takhle vydírat?!“
Chlap pokračoval ve svém: „Nechci vám radit, ale předpokládám, že ctěný pan Žigmund Balaša nebude rád, až se dozví, kdo mu odešel s jeho děvkou!“
Pan Kristián zesinal: „A ona není žádná děvka! Zato ty jsi pěkný mizera!“
„Jak si vaše urozenost přeje,“ pravil samolibě Pilar, „myslil jsem, že budete chytřejší.“
Kristián pochopil, že nemá na výběr a tak se znechuceně tázal: „Co chceš za mlčení?“
Hajduk mlsně pohlédl na šlechticův měšec: „Tak to je jiná! Zdá se, že dostáváte rozum, pane!“
„Ptám se, co chceš, ty užvaněný osle!“ ostře se na něj vyjel Kristián.
„Váš měšec mi bude stačit, urozenosti!“ rádoby nevnuceným hlasem mu oznámil Pilár.
„Ty nejsi zrovna laciný, bylo by levnější ti nechat vyříznout tvůj proradný jazyk!“
„Za tohle vám slibuji mlčenlivost,“ převzal hajduk měšec, změněným hlasem se výsměšně omlouval, „zdá se, že jsem si vás někým spletl! Omlouvám se za podezření!“
Liboval si, jak je vtipný, zacinkal váčkem a nechal Kristiána jít. Vyprovázel ho křivým úsměvem a salutováním. Kdyby Kristián mohl, dal by chlapovi pěstí. Takhle si jen pohrdavě odplivl, ani se s lotrem nerozloučil. Rychle pokračoval v cestě na Bystrický hrad. Musel si připravit výmluvy pro Balašu. Pustil Pilára z hlavy
Jakmile mladík dorazil, našel pana Žigmunda v mizerné náladě. Nemusil se ani ptát na důvod. Přítel ho pozval ke stolu: „Udělej si pohodlí, Kristiáne! A také vyslechni nešťastného člověka!“
Kristián mu odvětil: „Odpusť, Žigmunde! Být tebou, nemyslel bych na ni! Byla to jen selka!“
Snažil se, aby jeho slova vyzněla co nejupřímněji. Vzápětí mu Balaša pohlédl zpříma do očí, což nebylo zrovna příjemné: „Nejprve jsem myslil, že jsi s ní utekl ty! Musíš přijmout mou omluvu, střelil jsem vedle!“
„Nic se nestalo,“ přetvařoval se s problémy pan Kristián, „řekl bych, že ji unesl někdo z hajduků!“
„To je divné, Kristiáne! Kdo by se odvážil?!“
„Kdokoliv. Nikomu nevěř! Připíjím na tvé zdraví, pane Žigo! A ať rychle zapomeneš! To je nejlepší lék!“
„A já připíjím na tvé, příteli!“
„Jsi laskav, pane Balašo!“
Kristián si ulevil. Jenže se přepočítal, když myslil, že tím definitivně vyhnal Lidku z hlavy svého přítele. Zapomenout na Lidku není lehké. Lidka byla jako oheň. A muži jako suché dřevo. Jen se jí dotkli, vzpláli. A těžko se pak hasí, co už hoří plným plamenem. Balaša se totiž k Lidčinu útěku častokrát během večeře vracel. Nebylo pochyb, vyryla do duší obou dvou nezapomenutelnou vzpomínku. Balaša byl v té chvíli skutečně přesvědčen o Kristiánově nevině.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.4 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
