|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Ten se safírem II. část ::
 OH |
publikováno: 16.11.2007, 23:02
|
| Mezilidské vztahy |
| |
|
|
I když bylo odpoledne, Věra se na sídlišti necítila dobře. Paneláky byly jeden jako druhý a asfalt na pěšinkách mezi nimy se lepil na boty.
Trvalo ji téměř hodinu, než k Hanině paneláku došla a dokud si nepřečetla na zvonku její jméno, nebyla si jistá, že došla správně.
Našpulila ústa k mikrofonu, ale dveře začaly drnčet, aniž by musela s Hanou pomocí mluvítka promluvit.
Protože měla málo času, přemohla svoji klaustrofobii a do třetího patra vyjela výtahem.
Hana čekala za pootevřenými dveřmi, které otevřela dokořán, jakmile Věru uviděla.
"Jéžiš Věruško, já myslela, že to je..."
Věra byla trochu pyšná, že k ní došla sama a se smíchem ji odpověděla: "No, tak mě snad necháš aspoň si na chviličku sednout ty rošťando, né? Je to sem k tobě pěkná dálka a v těchhle vedrech je to na infarkt!"
Hana jen mlčky ustoupila ze dveří a Věra kolem ní prošla, aniž by si všimla Hanina nervozního výrazu.
Zastavila se až v kuchyni, kde celá zkoprnělá užasle hleděla na Jirku bez kalhot, jak sedí rozvalený na židli a tváří se, jako by svět byl jedna veliká legrace.
Jirka se doma hned po příchodu svlékával a nezáleželo,jestli byl červenec nebo únor. Byla to jeho podvědomá reakce na soukromé prostředí a za nějaký čas tento zvyk bez jakýchkoliv postraních úmyslů začal provádět i u Hany, jakmile k ní vešel do bytu. Kalhoty si vždy pečlivě složil, dal je na podlahu hned za dveřmi a dál šel už jen nalehko.
S úsměvem, který mu na tváři vykouzlila marihuana, slušně pozdravil:
"Dobrý den." A potom se tiše rozesmál.
Hana se postavila mezi ně a představila je: "To je moje nejlepší kamarádka Věra...A to je, no kamarád Jirka, občas si přijde popovídat a na kávu."
Věra, která držela kabelku přitisknutou na břiše, si pomalu sedala na židli a snažila se nedívat na Jirkovi nahé nohy.
"No, tak já uvařim kafe!"
Řekla Hana statečně a odešla do přilehlé kuchyňky.
"Vy asi ste taky úúřednička, jako Haninka, vona taky dělala v kanclu..."
Snažil se trapné ticho přerušit Jirka, ale Věra se k němu ani neotočila, natož aby mu odpověděla.
Obě kamarádky se dohodnuly na jiném dni pro společnou práci na zahradě a Jirkovi občasné snahy zapojit se do hovoru ignorovaly.
Věra po kávě odešla, když se s pohledem k zemi s Hanou rozloučila.
Za dva dny, když pan Vágner konečně pomocí dvou povolených piv a přípitku přečkal všechny řeči příbuzenstva na oslavě vnukových narozenin, sešli se Hana s Věrou u Vágnerových na skalce.
I přesto, že vysoké teploty nadále sužovaly celé město, obě kamarádky se v pracovních tričkách a krátkých kalhotech odhodlaly zušlechťit slabší místa skalky.
Hana nesnášela pracovní rukavice, protože si potom připadala jako dělník na stavbě a tak jí je Věra už ani nenabízela.
"Hanko, to ale budeš mít polámaný nechty..."
Ale Hana s tříprstými hrabičkami v ruce, jen odpověděla: "To nevadí, stejně je už nikdo neobdivuje...Ukaž mi kde to mám protento."
"Prosím tě, takovýho mladýho štramáka tam máš a budeš mi něco povídat!" Odpověděla Věra i když ji familierní tón neseděl a znělo to trochu nuceně.
Ukázala potom Haně, kde je třeba skalku prokypřit a zavlažit.
"Víš Věruško, já vim jak to asi vypadalo, ale von ten mladík je pro mě něco jako syn. Pořád mně vypravuje o nějaký Nadě se kterou má trápení a já se mu jako, no fakt spíš jako máma,snažím..."
"Jéžišmarja Hani! Nemusíš se mi přece zpovídat! Dyť já..." Přerušila ji Věra se smíchem, kterému ale Hana neuvěřila a proto ji také přerušila: "Ne, né! Já ti to vysvětli chci! On jednou stál přede mnou v Jednotě a dal prodavač..."
Pan Vágner při cigaretě, jejíž popel odklepával do misky s vodou pod Dionysiemi, sledoval, jak si ty dvě ženské na sklace štěbetají a zadíval se na Hanin zadek.
Je to stará babka, ale tu prdel má ještě pořád celkem, no jo, byly lepší časy, než teď...
Na to si představil, jak do ní na skalce ze zadu vniká, ona ve stoje ohnutá s vystrčeným zadečkem.
"Ách jo!"
Povzdechl si a popel odklepal přímo do růžových kvítků před sebou.
Hana s Věrou se zatím při práci shodli, že ty dnešní mladí myslí jen na sex, a že láska jim už ze života úplně vyprchala, že za jejich časů se žilo jinak.
"Víš věrko, já mám toho Jirku docela ráda, ale teď ho už k sobě nepustim..."
Řekla Hana a potom se odmlčela.
"Prosim tě a proč? Máš v něm přeci na tom sídlišti jedinou blízkou dušičku!"
"No Věrko, víš jak sem měla od Václava ten drobnej prstýnek s tím modrým kamínkem? Měla jsem ho od osumnácti a..."
"No to víš, že vim. Říkalas mě kolikrát, že je to safír z Jizerskejch hor a že ti ho Václav da..."
"No tak ten, on mi ho Jirka asi ukradnul. On je věčně bez peněz a tak ho asi...Já ho měla v tý vitríně u hrníčků na kafe a už tam neni..."
Hana domluvila a na skalce zavládlo ticho.
Obě ženy pomalu přestaly s pletím skalky a vztyčily se proti sobě se zahradnickým náčiním v rukou.
První se vzpamatovala Věra a řekla konejšivě Haně: "No, tak mu řekni ať ti ho vrátí, né?"
Ale Hana jen zavrtěla hlavou a obě se daly opět do práce.
"Nevrátí mi ho, já ho znám..."
Blik neměl v rodině Vágnerových zrovna na růžích ustláno, a to od doby, kdy si v květinovém záhonu opravdu jednoho letního večera ustlal. A protože nebyl schopen pochopit rozdíl mezi okrasnými a plevelnými rostlinami a stále chodil na záchod do záhonů, jeho neoblíbenost u paní domu jen rostla.
Za pět let u Vágnerových pochopil, že do obývacího pokoje může jen když jeho pán má v ruce tmavou lahev ze které stále upíjí.
A lehnout si na rohože na verandě, že může jenom když se jeho paní odejde přehrabovat do trávy na záhonech.
Se současnou situací v domě si ale nebyl schopen poradit a tak jen stál na chodbě a s nechápavým výrazem sledoval svou paní, jak přechází z jednoho pokoje do druhého a když ji to omrzí, odejde na zahradu, odkud se za chvíli vrátí a všem v domě vynadá.
Jirka se rozhodl zbývající týden do výplaty přečkat v práci. Dobře věděl, že sedět doma bez cigaret a bez možnosti někam zajít, by nemuselo dobře dopadnout.
S každou odsunutou paletou hotových výrobků si vypočítával, kolik peněz na přesčasech vydělá a co s nimi podnikne. A také věděl, že jestli se něco nestane, zase je všechny nahází Nadě k nohám a ona si toho ani nevšimne, načež vleze do postele nějakému dědkovi.
A tak jen pracoval a modlil se k bohu, ve kterého nevěřil, aby to takhle nedopadlo.
Když navečer odemykal dveře svého bytu, všiml si, že má ve schránce dopis. Nejdříve ho rozesmálo, že je od Hany, ale když za sebou zavřel dveře, převlékl se a dopis si přečetl, úsměv mu z tváře zmizel.
"Jo, tak tohle přesně teď potřebuju, kráva pitomá vopravdu..."
Řekl stolu, dopis zmačkal, hodil do koše a šel se osprchovat.
Hana mu v dopise psala, že ji odnesl prsten, ke kterému měla silný vztah a že bude lepší, když se u ní už zastavovat nebude, protože si navzájem nemohou důvěřovat.
Jirka ve sprše o Haně a jejím dopisu uvažoval a došel k závěru, že i když ji žádný prsten neuradl, bude opravdu nejlepší se s ní dále nestýkat.
Myšlenky obrátil k Nadě a na mysli mu vytanuly slova jeho matky, které kdysi pronesla o slečně, vedle které jeli v tramvaji.
"Ta je přišašená jak do cirkusu."
Když se nad tím zamyslel a vybavil si na Nadinu krátkou sukni a vysoké podpatky, bylo mu najednou z té představy poprvé za poslední dobu do smíchu.
"Jak do cirkusu..." Opakoval si stále, odhodlán už nestratit odstup, který vůči Nadě získal.
Věra odhodila motyčku i rukavice na trávník a se zamračeným obličejem vešla do domu.
Já jsem byla dycky pitomá, hodná husa a tak to prostě zůstane! Jednou jsem se narodila jako tele, a tak taky umřu. Říkala si pro sebe, když se v ložnici rychle převlékala.
Blik s panem Vágnerem, kteří už nechápali vůbec nic, ji jen mlčky pozorovali a neodvažovali se nic podotknout.
Jakmile se Věra převlékla, vyrazila jen s kabelkou, bez vysvětlení a pozdravu do rozpálených ulic.
Pán domu si se zamručením šel do kuchyně pro další pivo, což bylo znamení pro Blika, který se nadšeně začal válet na perském koberci, vedle pánova křesla.
Chůze v odpoledním vedru a dálka, kterou musela k Haně urazit, trochu otupily Věřino odhodlání opět vše napravit. Při chůzi si nevšímala lidí ani aut na silnicích.
Myslí jí letěly roky, které se vyrovnávala s poměrem svého muže a své kamarádky. Roky, které musela strávit mlčením a tichým bojem se sebou samou.
Dívala se na rozpálený chodník, který ji ubíhal pod nohama a po tváři se ji kutálely slzy, když si říkala sama pro sebe:
A teď, já husa pitomá se jdu tý potvoře omlouvat! Jéžiš neboj Haninko, to nebyl Jirka, to sem byla já, tady ti nesu tvuj pitomej prstýnek.
Na, už si ho můžeš zase zavolat, zajíčka svýho, ty chudinko!
Když tiskla tlačítko zvonku, vztek a odhodlání ji pomalu opouštěly a tak na otázku kdo je, která se z mikrofonu ozvala, odpověděla svým obvyklým: "To já Helčo, pusť mě simťe..."
Když jela výtahem nahoru, už necítila ani vztek ani vzdor, už ji jen bylo trapně a chtěla mít vše co nejrychleji za sebou.
"No ahoj Věruško, prosimtě jaký čerti tě sem ženou v takovýmhle strašným vedru?"
Hana opět stála v otevřených dveřích a překvapeně pozorovala upocenou Věru, jak bez úsměvu vychází z výtahu.
"No Hanko, tak nějak jsem si řekla, že se u tebe zastavim..." Odpověděla a prošla dveřmi před Hanou.
Hana pozorovala Věru, jak si s kabelkou vyčerpaně sedá na židli ke stolu a nabídla ji:
"Já ti přinesu nějakou minerálku, jo? A uvařim zrovna kafe. Jseš celá uřícená prosimtě, v takovýmhle vedru!"
věra na ní jen zavolala, že kafe dělat nemusí, protože přišla jen na skok kvůli té sobotě.
"V takovýmhle hicu nemá smysl lízt na zahradu, furt to nechce polevit a to už tejden řikaj, že maj přijit mraky a déšť..."
"No jó, je to..."
Odpověděla Hana, sedla si ke stolu naproti Věře a přisunula ji sklenici minerálky.
V nastálém tichu se Věra zhluboka nadechla a vydechla a potom vyndala z kabelky prsten s modrým kamínkem, načež ho položila doprostřed stolu.
Protože se celou dobu dívala mimo Hanu, tak nemohla vidět její úžas a jen slyšela její překotné otázky.
"Jéžišmarja Věři! Von ti ho dal, nn... Tys u něj? Nebo jak...?"
Potom zmlkla a jen pozorovala svou kamarádku, která, bledá jako smrt, pokračovala v načatém hovoru.
"Von taky Roman chce jet do města koupit ten koberec, co nám Blik rozkousa..."
Před koncem věty umlkla, zavřela kabelku a s nuceným úsměvem se obrátila na Hanu.
"Ale já doufám, že to všecko přejde a my zas vyrazíme na skalku!"
"No jo, to víš, že..." Zamumlala Hana zaraženě a uhnula před Věřiným pohledem, ale ta už byla na odchodu.
Jakmile Věra vyšla ze vchodu do paneláku, odpolední žár mezi bílými zdmi budov ji poprvé připadal příjemný a osvěžující. Zhluboka se nadechla a vyrazila domů.
2.11.2008
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
