obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Istrie - Minulosti neunikneš ::

 autor Trenz publikováno: 11.11.2007, 22:35  
 

Minulosti neunikneš

„Sonyo! Sonyo! Pojď už ke stolu! Večeře je hotová!“ volala žena kolem pětatřiceti s dlouhými blonďatými vlasy spletenými do copu a s modrýma očima na osmileté děvčátko, které si hrálo venku na zahradě.
„Už jdu, mami,“ houklo a běželo ke studni, aby si umylo ruce. Pak vešla do kuchyně a posadila se ke stolu.
„Kdy už se vrátí táta?“ zeptala se, zatímco jí maminka nandávala tuňák s houbami.
„Zítra odpoledne by se měl vrátit.“
„Myslíš, že viděl nějaké planety?“
„Určitě.“
„A myslíš, že mi o tom bude vyprávět?“
Žena se usmála.
„Určitě.“
Zbytek večeře už proběhl v tichosti. Sonya vyběhla nahoru do koupelny, vyčistila si zoubky, opláchla, převlékla a vlezla si do postele, kde čekala, až jí maminka přijde dát dobrou noc.
Pozdě večer ji probudilo prudké klepání na dveře. Slyšela, jak její matka jde otevřít. Vstala a v košilce seběhla do poloviny schodiště. Tam se posadila na schod a poslouchala.
„Nataša Pavlovičová?“
„Ano. To jsem já.“
„Mám pro vás bohužel špatnou zprávu.“
„Nikolaj…“
„Je mi líto. Raketoplán měl nehodu. Všichni jsou mrtví.“
Nataša se musela chytit dveří, aby neupadla.
„To není možné. Nemůže být mrtvý. Je to Nikolaj.“
„Kdybychom pro vám mohli cokoliv udělat…“
Nataša jen zavrtěla hlavou.
„Je mi to líto, madam,“ zamumlal muž a odešel. Nataša za ním zavřela dveře. Opřela se o ně a svezla se po nich do sedu, kde se rozbrečela. Sonya se zvedla a pomalu sešla dolů.
„Tatínek umřel?“ zeptala se tiše a její velké modré oči se zaplnily slzami. Nataše se rozplakala ještě víc.
„Mami,“ zašeptala a běžela ji obejmout. A tak tam obě seděly v objetí a plakali nad ztrátou muže, kterého milovaly. Obě po svém.

Sonya se rozhlížela kolem hledajíc nějaké známky života, ale nikde nikdo. Pak si všimla dýky, co ležela kousek od ní. Natáhla se po ní a sykla, když prstem zavadila o její ostré ostří. Na prstu se jí objevila krůpěje krve, jak čepel protrhla kůži. Zaslechla kroky. Zvedla hlavu a překvapeně hleděla na příchozí osobu.
„Co ty tady děláš?“ bylo jediné, na co se nakonec zmohla.

Hřbitov. Jedno z nejponuřejších míst na světě. Všichni v černém s černými deštníky nad hlavami, neboť pršelo. Hustě pršelo. Jako by se nebe snažilo smýt bolest, kterou cítili přítomní. Nejvíc bolesti v sobě nesly matka a dcera. Ještě nedávno byli šťastná rodina a teď byly bez otce, bez peněz, bez bydlení. Její matka propadla depresím. Vyrazili ji z práce a přišly i o byt, protože neměly z čeho zaplatit nájem. Poslední peníze daly na pohřeb. Lidé se postupně vraceli do svých domovů. Jen Nataša a Sonya zůstávaly. Sonye začínala být zima. Podzim byl v Rusku studený a nohy jí už taky bolely. Vždyť tu stály alespoň už tři hodiny.
„Mami. Mně je zima. Pojďme pryč.“
Zatahala ji za kabát, ale Nataše se ani nepohnula.
„Mami. Prosím.“
Zase bez odpovědi.
Pak uslyšela zatroubení auta. Ohlédla se a spatřila z auta vystupovat asi čtyřicetiletého muže v dlouhém kožešinovém kabátu a s kloboukem na hlavě.
„Strýčku!“ vykřikla a rozeběhla se k němu. Muž se k ní sklonil a objal ji. Tak rád ji viděl. A svoji sestru stejně tak. Když se doslechl o smrti Nikolaje, sedl na nejbližší letadlo a dorazil do Moskvy tak rychle, jak jen to bylo možné. Pak už stačilo jen pár otázek a brzy objímal svoji malou neteř, pevně rozhodnut, že s ním musí do Německa i s Natašou. Chytil Sonyu za ruku a druhou položil Nataše na rameno. Ta sebou trhla, ale nic víc.
„Natašo. To jsem já. Dimitri. Už musíme jít nebo nachladnete. Sonya je ještě dítě. Musí hned do tepla.“
Nataše se k němu pomalu otočila a po tváři se jí koulely slzy.
„Nechci ho opustit. Chci umřít a být s ním.“
„A Sonyu tu necháš? Je jí teprve osm. Nikolaj by nechtěl, aby to takhle skončilo.“
„Já ho miluju.“
„A on miluje tebe a Sonyu, ale teď už je v nebi. Nechceš přece, aby se zlobil, že se mu nestaráš o dceru.“
Nataše vzlykla.
„Pojď. Pojď sem.“
Natáhl k ní druhou ruku a ovinul ji kolem jejího pasu. Nataša k němu udělala krok a vzápětí zabořila svůj obličej do jeho kabátu a rozbrečela se naplno.

Sonya nemohla uvěřit vlastním očím. Co tu dělal? Jak se sem dostal?
„Rodrigo…“
Rodrigo Sonye podal svůj plášť a ta se do něj zabalila, jak jen to šlo, ale pořád se třásla zimou. Vstala.
„Odnesu tě,“ a chtěl ji vzít do náruče, ale Sonya odstoupila, jako by byl jen přelud. Je to snad nějaká další Argonova zvrácená hra? Vytáhla dýku, připravena bodnout, jestli se ji dotkne.
„Sonyo. To jsem já, Rodrigo. Nevzpomínáš si na mě? Já vím. Je to už pár let, co jsme se naposledy viděli, ale myslel jsem, žes mě poznala.“
„Nevěřím, že jsi to ty. Nemůžeš to být ty! Co bys tu dělal? Jak by ses sem dostal? Je to jen Argonova hnusná hra. Ukradla jsem mu dýku a takhle mě chce potrestat. Nevěřím, že jsi Rodrigo Montgomery!“
„Nemůžeš tady takhle zůstat. Nastydneš.“
„To je strachu na to, že jsi přelud.“
„Kdybych byl přelud těžko bych ti dal plášť.“
„Třeba jsi samotný Argon! Jak můžu vědět, že se neumí měnit?“
„Nevím, co umí. To věděl táta a kvůli němu jsem taky tady.“
„Přišel ses pomstít? Už jsem to zkoušela a možná bych ho i zabila, kdyby mi to Iceman nepřekazil!“
„Pomstít? Táta je…“
„Mrtvý. Ano. Tys to nevěděl?“ Sonya byla opravdu překvapená a čím dál víc zmatenější. Sklonila dýku, i když v pohotovosti byla pořád.
„Argon tvého otce zabil. Nechal mu vypálit ten svůj odporný znak a pověsit ho.“
„Měl jsem to vědět. Nedělat si plané naděje. Byl pryč příliš dlouho,“ promluvil Rodrigo a jeho hlas byl smutný.
„Já tomu vůbec nerozumím. Kdo vlastně jsi? Kdo byl Frederic? Jak se znal s Argonem?“
„Ta dýka, kterou máš. Všechno to začala. Neměla sis ji nikdy brát.“
„Proč ne? Je pro Argona cenná?“
„Možná až příliš.“
„Pak je jedině dobře, že jsem ji vzala.“
„Ne, Sonyo. Ta dýka přináší jen utrpení.“
„To mi vysvětli.“
„Ne tady. Pojď se mnou. Zavedu tě do našeho příbytku.“
„To zní, jako byste tady žili.“
„Vše ti vysvětlím nad šálkem horkého čaje u ohně. Musíš se taky obléct. Pojď. Není to daleko.“
Rodrigo se vydal na cestu, ale Sonya zůstala stát na místě. Rodrigo se k ní zase otočil.
„Pořád jsi myslíš, že jsem Argonův sluha nebo on samotný? Myslíš si, že by Argon hrál s tebou tuhle hru?“
„Mám jeho dýku.“
„Zabil by tě dřív, než bys ji stačila použít.“
„Už jednou to zkusil a neuspěl.“
„A ty bys to chtěla zkusit znova? Neblázni, Sonyo. Argon nemá srdce. Když zabil mého otce, co by asi udělal s tebou? Možná by si s tebou užil, než by tě zabil, pomalu a bolestivě.“
„Víš o něm nějak hodně.“
„Je to dlouhý příběh. Buď se mnou půjdeš do tepla a tam ti ho převyprávím nebo tu zůstaneš a zmrzneš.“
Rodrigo nechtěl být na Sonyu hrubý. Byla to jeho přítelkyně, ale smrt otce ho hluboce zasáhla. I když tušil, že je mrtvý, byla to rána. Sonya se dívala, jak odcházel a stále váhala. Zem studila její nohy a vítr profukoval skrz plášť. Rozhodla se vydat za ním, nepřestávajíc dýku pevně svírat v ruce. Ještě pořád nebyla úplně přesvědčená, že je to Rodrigo, kterého znala. Tedy jestli ho vůbec někdy znala. Vypadalo to, jako by Istrie byla jejich druhý domov a děsila se toho, co se dozví, ale musela znát pravdu. Musela vědět, kdo Frederic doopravdy byl a jak se dal dohromady s Argonem.

Dimitri dovezl Sonyu a Natašu do svého domu. Nataša celou cestu plakala a Sonya byla nezvykle tichá. Obvykle byla velice živé dítě, ale smrt otce ji hluboce poznamenala. Dimitri odvedl Natašu nahoru do pokoje a Sonya zůstala stát na chodbě velkého domu. Ani si nevšimla, že k ní přistoupil muž kolem čtyřiceti, který řekl: “Ich heiße Helmut Kohlm. Ich bin dein neu Lehrer. Sprechst du Deutsch?“
Sonya zavrtěla hlavou.
„Nevadí,“promluvil Helmut rusky a pokračoval:“Dimitri si mě najal právě proto, že nejen umím německy, ale též rusky. Naučím tě německy, abys sem mohla začít chodit do školy a najít si nové kamarády, souhlasíš se mnou, Sonyo?“
„Bude maminka v pořádku?“
„Určitě. Musí si jen pořádně odpočinout. A my bychom si mohli jít dát do kuchyně něco dobrého. Pojď.“
Helmut jí nabídl ruku a Sonya mu podala tu svou.

Sonya zamrkala a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde se to nachází. Seděla v houpacím křesle oblečená do pánské košile a kalhot u krbu, v kterém plápolal oheň a s pohárem, který byl naplněný sladkou medovinou. Sonya z poháru trošku upila a cítila, jak se jí zahřívá žaludek. Přesně to potřebovala. Byla celá prokřehlá z toho, jak tam ležela a i z cesty. Tak úplně Rodrigovi nevěřila, ale kvůli tomu nehodlala trpět zimou. Čekala, až si k ní přisedne, a potom promluvila: “Řekni mi všechno.“
„Nevím, kde začít.“
„Co takhle od začátku?“
„Kdybych jen tušil, kde se ten začátek nalézá,“ povzdechl si Rodrigo, ale začal s vyprávěním:
„Všechno to začalo před více, jak dvaceti lety. Mému otci přišla neobvyklá nabídka. Měl ukrást dýku, ale ne jen tak obyčejnou. Byla to dýka, která znásobovala lidské smysly. Její vlastník dvakrát líp slyšel, viděl a cítil. Je to dýka, kterou držíš v ruce.“
„Nevšimla jsem si změny.“
„Musíš se o ni říznout. Radši ji vrať.“
„Nechci ji vrátit. Je to moje pomsta.“
„Přinese to větší utrpení.“
„Tomu nevěřím.“
„Pak budu pokračovat a snad pochopíš. Můj otec odmítl. Odmítal si zahrávat s něčím takovým. Možná tomu ani nevěřil. Muž odešel a já následujícího dne onemocněl. Nikdo nevěděl, co se mnou je. I ti nejlepší doktoři byli bezbranní. Pak se znovu objevil ten muž a řekl, že mě vyléčí, když mu můj otec přinese tu dýku. Otec se vydal na místo, kde měla dýka být, a setkal se tam s Argonem. Argon ho chtěl zabít, bojovali spolu, ale otec vyhrál. Nikdo ho nikdy nedokázal překonat v souboji s noži a dýkami. Byl nejlepší. Mohl Argona zabít, ale neudělal to. Kdyby věděl, že je Argon tyran sužující zemi, možná by ho i zabil, jenže ten muž mu nic o vlastníkovi neřekl. Tím, že Argona porazil, na něj udělal dojem. Argon věděl, že se od něj může leccos naučit. Požádal otce, aby mu řekl, kdo po něm chtěl tu dýku. Otec, aniž by vlastně věděl proč, mu všechno pověděl. I on cítil, že by se od Argona mohl něco naučit. Možná v tu chvíli vznikalo neobvyklé přátelství.“
„Přátelé nezabíjíme,“ ušklíbla se Sonya.
Rodrigo si povzdechl.
„Tak strašně rád bych věděl, proč Argon otce vlastně zabil. Možná bych za ním měl zajít.“
„Aby zabil ještě tebe?! To nedovolím!“
„Teď už mi věříš?“
Sonya pokrčila rameny.
„Jsi přesvědčivý. Dopověz mi ten příběh. Co bylo dál?“
Rodrigo vstal a přešel ke krbu. Pohrabáčem strčil do polen a vrátil se ke křeslu, ale už se neposadil.
„Argon mu dal tu dýku a otec se vrátil. Setkal se s mužem, který mě nejdřív uzdravil a potom mu dal otec tu dýku. Muž se o ní řízl a zemřel. Argon totiž její ostří potřel prudkým jedem. Pak ji otec Argonovi vrátil a my jsme získali druhý domov. Když to u nás bylo moc nebezpečné, když někdo po otci šel kvůli jeho krádežím, schovali jsme se sem do Istrie, dokud se to neuklidnilo. Matka to tu milovala. Na jaře, když všechno začíná kvést, je tu krásně. Nebo bývalo, když ještě žila,“posmutněl Rodrigo a výhled mu zakryl závoj slz. Sonya na Rodriga chvíli hleděla a pak vstala a objala ho. Rodrigo se na ni překvapeně podíval.
„Co to děláš?“
„Objímám tě.“
„To vidím, ale já myslel, že…“
Sonya se zasmála.
„Nechci s tebou mít sex.“
„O tom nemluvím. Ty nejsi zrovna typ, co by chlácholil. Vždycky jsi mi přišla dost odtažitá.“
„Možná jsem to já, kdo potřebuje útěchu,“ nadhodila Sonya žertem, ale Rodrigovi bylo jasné, že to myslí vážně.
„Co se děje?“ zeptal se proto.
Sonya od Rodriga odstoupila ke krbu a zahleděla se do plamenů. Sledovala, jak stravují dřevo. Pochutnávají si na něm. Pojídají ho rychle, nenechaly ani dřívko na pokoji, dokud z něj nebyl prach. Prach. Z prachu jsme vzešli a v prach zase sejdem. To říkával kněz na pohřbu její matky. Bylo jí šestnáct, když si vzala život. Byla v pubertě. Jak jí to jen mohla udělat? Nikdy nezapomene na ten osudový den, kdy se vrátila ze školy a našla svoji matku mrtvou.

Sonya vstoupila do domu, vyklouzla z bot, tašku hodila na zem kousek ode dveří a začala hledat svoji matku. Potřebovala půjčit 50 marek, aby mohla jít se svými kamarádi na pizzu.
„Mami? Jsi tady? Mami? Potřebuju půjčit 50 marek. Mami? Tak kde jsi? Jsi nahoře?“
Sonya vyběhla schody.
„Mami? Slyšíš mě? Fakt ty peníze potřebuju. Mami.“
Došla k ložnici.
„Neříkej, že zase spíš.“
Sonya otevřela dveře a vyděšeně zakřičela. Její matka visela ze stropu, v bílé košili s bílým obličejem.
„Mami!“

„Sonyo?“ ze vzpomínek ji vytrhl Rodrigův tichý hlas. Sonya vzlykla. Aniž by si to uvědomila, během vzpomínky jí začaly stékat slzy. Kutálely se jí po tváři a dopadaly na zem.
„Sonyo.“
„Jak mi to mohla udělat, Rodrigo? Jak se mohla zabít a opustit mě tak? Byla to má matka! Bylo mi šestnáct a já ji potřebovala! Potřebovala!“ rozvzlykala se teď Sonya naplno. Rodrigo ji objal a Sonya mu brečela do košile.
„Já už nemůžu. Už nemůžu. Je toho tolik. Tohle…tohle prostě nezvládnu. Já nejsem bojovnice za dobro. Nejsem hrdina. Jsem zlodějka. Proč jsem se sem musela dostat? Proč zrovna já?! Proč mi ta bažina připomněla, co jsem před lety udělala?! Já chtěla zapomenout! Snažila jsem se a zapomněla! Zapomněla jsem, co mi ti bastardi udělali a co já udělala jim! Frederic by nezemřel, kdybych nebyla já tady! Argon by neměl důvod ho zabít! Určitě to udělal kvůli mně! Aby mi ublížil! A já ho mohla zabít! Měla jsem jeho život ve svých rukou! Chtěla jsem ho sprovodit ze světa a Iceman mi v tom zabránil! Proč?! Proč musí umírat ti, na kterých mi záleží?! Je jich málo tak proč?! Proč?!“
Sonya se sesula na kolena a Rodrigo s ní.
„Proč mě opustili? Proč mě všichni opouštějí? Jsem snad špatná? Dělám něco špatně?“ ptala se Sonya, i když věděla, že Rodrigo jí odpověď dát nemůže.

Andy skládal přikrývky, když za ním přišla Maky.
„Jsi dobrý muž, Andy. Tvá rodina je na tebe hrdá.“
Andy strčil ruce do kapes a nahmatal přívěšek, který dostal od záhadné ženy na pláži, a který použil na Fúrie.
„Ty jsi ta žena z pláže tenkrát před lety. To tys mi dala přívěšek, zbraň proti Fúriím.“
„Ano, to jsem.“
„Proč zrovna já?“
„Máš dobré srdce. To je pro zahnání Fúrií to nejdůležitější.“

„Půjdeš s námi?“ zeptal se Alan Maky, zatímco dával do batohu jídlo.
„Ne. Neopouštím svůj domov.“
„Předtíms ho opustila.“
„To byla výjimka a bylo to nutné. Jak jinak byste se dostali od Argona?“
„Ani jsme ti ještě nestihli poděkovat,“ ozval se Andy, který se Seanem vstoupil do chalupy s plnými měchy vody.
„Je to vůbec hygienické?“ strachoval se Sean.
„Má voda je čistá. Pramení ze skal, kterými budete procházet, a voda ze skal je vždycky čistá.“
„A kdy se dostaneme k zlodějce?“
„Hned za skalami je les, a až jím projdete, setkáte se s ní.“
„To je pořádný kus cesty, že? Jak se tam dostala?“ zeptal se Andy zvědavě.
„Dýka ji tam přenesla.“
„Jaká dýka?“ zajímal se Sean.
„To není podstatné,“ zavrtěla Maky hlavou.
„U tebe očividně není nic podstatné,“ zabručel Williams.
Maky se na něj podívala a pak řekla: “Podstatné je, abyste si dávali pozor, až budete procházet skalami. Musíte být tišší a pokud možno nenápadní.“
„Proč?“ chtěl vědět Alan.
„Žijí tam Kreonové.“
„A to jsou…“ napomohl jí Sean. Maky se usmála.
„Přísloví Trpělivost přináší růže, ti nic neříká?“
Sean se zamračil a Maky se znovu usmála.
„Kreonové jsou přerostlí brouci, kteří vás zabalí do sítí velice podobných pavučině a potom vás svými tykadly vysají, až z vás nezbude nic víc, než jen vysušená mumie.“
„To je pěkná vyhlídka,“ poznamenal Sean a ostatní se na něj podívali.
„Kde je Cirkis? Teď by se nám hodil.“
„To nevím,“ pokrčila rameny Maky.
„Nevíš? To mě šokuje.“
„Seane, prosím. Přestaň už,“ požádala ho tiše Isabel.
„Á, takže ty už zase funguješ. No bezva. Už Cirkise nepotřebujeme. Veď nás, královno.“
Andy se nadechoval, že Seana zkusí zkrotit, když se Alan pohnul, uchopil Seana za límec a přirazil ho ke zdi tak silně, až sebou Eris vyděšeně trhla.
„Teď mě dobře poslouchej, Williamsi! Přestaň se tu do každého strefovat! Přestaň se chovat, jako bys byl něco lepšího, než my! Máme dost problému i bez toho, abys tady vířil vody!“
„Zešílels?! Pusť mě, ty cvoku!“
„Provokuj dál a stane se ti něco horšího, než jen přiražení ke zdi!“ potom ho pustil, popadl batoh a vyrazil ven. Eris běžela za ním.
„Je to cvok! Totální cvok!“
Andy se na Seana mlčky podíval a pak vzal svůj a Alanův měch vody a vyšel. Sean se obrátil na Isabel.
„A co ty? Ty taky souhlasíš s tím cvokem?!“
„Nesouhlasím, ale nesouhlasím ani s tím, co děláš, Seane,“ a potom odešla. Sean se otočil k Maky, ale pak zavrtěl hlavou.
„No u tebe určitě podporu nenajdu.“
„Snaží se odčinit svoji chybu,“ řekla, jako by to vysvětlovalo vše.
„Jakou chybu? Že se narodil? Za to přece nemůže ani on.“
„Zachránil Argonovi život.“
„Cože?!“ zařval Sean, až Maky překvapeně povytáhla obočí.
„Už bys měl jít. Nechceš přece jít sám, ne?“
„Řekni to ještě jednou!“
„Myslím, že by sis o tom měl promluvit s Alanem. Ten ti to jistě vysvětlí líp, než já.“
Sean se na Maky chvíli vztekle díval a potom ze stolu sebral svůj měch s vodou a vyrazil za ostatními.

Dohnal je po pár desítkách metrů a hned na Alana spustil: “Je to pravda?!“
„Co, jestli je pravda?“ zeptal se Alan, aniž by zastavil.
„Zachránils Argonovi život?!“
Slyšel, jak ostatní zalapali po dechu. Takže nebyl jediný, kdo to nevěděl.
„Můj pán by nikoho jako je Argon nechránil!“ vykřikla Eris.
„Ty se do toho nepleť, děvče!“
„Nekřič na ni, “ozval se Andy. Sean vypadal, že mu něco odsekne, ale jeho hlavní prioritou byl teď Iceman.
„Tak zachránils ho?!“
„Záleží na tom?“
„Ano a to dost!“
„Pro mě ne.“
„Ale ty tu nejsi sám, Icemane! Kdy konečně pochopíš, že tohle není tvoje pískoviště?! Tady nemůžeš dělat věci na vlastní pěst! Zachránils ho?!“
„Ano. Zachránil. Spokojený?“
Sean uchopil Alana za ruku, prudce ho otočil k sobě a vrazil mu pěstí.
„Teď jsem spokojený!“
„Proč jsi to udělal, Alane?“ zeptala se Isabel a její hlas byl plný výčitek. Zklamal ji. Tak strašně ji zklamal.
„Musel jsem.“
„A řekneš nám taky proč?! Co ti nabídl?!“
„Nic mi nenabídl. Něco mi ukázal.“
„Co ti ukázal?! Jak tě zničí a tobě se rozklepala kolena a přísahals mu věrnost až za hrob?! Jak z tebe mohli udělat plukovníka to nepochopím. Tví nadřízení museli být zfetovaní, když neviděli, jaký jsi ve skutečnosti zbabělec!“
Teď to byl Alan, který Seana udeřil.
„Nikdo mi nebude říkat, že jsem zbabělec a už vůbec ne ty! Ty, který jsi myslíš, že jsi ten nejlepší člověk na světě! Ty, který ani neví, co je to mít strach o druhé!“
„No alespoň kvůli mně neumírají druzí!“ odsekl mu Sean a hned věděl, že ťal do živého, protože ho Alan znovu udeřil a pak ještě jednou, jenže Sean si to nehodlal nechat líbit. Možná nebyl tak trénovaný jako Iceman. Možná ani nebyl tak silný a tak mrštný, ale poháněl ho vztek a vztek zákonitě dodává větší sílu. Skočil po Alanovi a strhl ho na zem. Dvakrát ho udeřil do tváře, než ho Alan ze sebe skopl. Sean dopadl na písek a na chvíli si vyrazil dech.
„Zachránil jsem Argona, protože mi ukázal, co by se stalo, kdyby zemřel!“
„A to bylo co? Istrie by se bez něj zhroutila?!“
„Jeho bratr Arsen by nastoupil na jeho místo a to by bylo mnohem horší! Viděl jsem tu zkázu, kterou napáchal!“
„A tys mu to věřil?! Ty jsi takový idiot, Icemane!“ vysmál se mu Sean a Alan zaťal ruce v pěst.
„No tak! Uhoď mě! Stejně nic jiného neumíš! Jsi mizerný vůdce, Icemane! Stejně jako mizerný manžel a jen díky bohům nejsi otcem! To by byla úplná katastrofa!“
„Seane,“ snažil se ho uklidnit Andy. Nelíbilo se mu v jakém místě se do hádky dostali. Maky je varovala, že ve skalách mají být potichu a oni tu hulákali, až se skály otřásaly. Tentokrát na Williamse skočil Alan a několikrát mu vrazil pěstí do obličeje.
„Takhle o mě mluvit nebudeš! Vůbec mě neznáš! Nevíš nic o mé manželce, o mém životě!“
„Jsi zrádce, Icemane! Zradils nás! Zradils naší věc! Náš boj!“
Sean ho ze sebe shodil a vstal. Alan vstal taky.
„Jsi zrádce a idiot! Cirkis neměl být ten, co odešel! Tos měl být ty! My tě nepotřebujeme, Icemane! Táhni k čertu!“
Alan se nadechoval k nějaké hodně ostré odpovědi, když Eris zakřičela: “Přestaňte! Oba dva! Přestaňte!“z e země vyrostly kořeny a omotaly jim ruce a nohy, aby se nemohli hýbat.
„Tohle není správné! Tohle vůbec není správné! Takhle se chovat nemůžete! Nesmíte! Všechno je to špatně! Všechno děláte špatně! Všechno to kazíte! Došli jste už tak daleko a teď to zahodíte jenom proto, že se navzájem nenávidíte?!“
„Iceman nás…,“ začal Sean, ale Eris ho přerušila: “Ticho! Buď alespoň jednou zticha! Alespoň jednou jedinkrát drž tu svoji pusu zavřenou, Seane Williamsi III!“ křičela Eris a některé zrzavé pramínky se jí začaly měnit na zelené, šaty od Maky se přeměnily na krátkou zelenou sukni s vlnkami na konci a na tričko stejné barvy s vyšitým stromem a s rukávy s třásněmi.
„Jste tu, abyste spasili Istrii, ne abyste mezi sebou vedli nesmyslné spory!“
Sean se nadechoval, že odpoví, ale jediný její pohled ho umlčel. Nikdy jí takhle neviděl, nikdy se takhle nezměnila a to mu nahánělo hrůzu.
„Jestli Alan zachránil Argona, aby nenastoupil na jeho místo Arsen, je to jedině dobře!“
„No jistě. Aby ses svého páníčka nezastala!“ nedokázal si Sean odpustit sarkastickou poznámku.
„Já tady žiju osmnáct let lidského života! Osmnáct let, Seane! Vím, jaký je Argon! Vím, jaký je Arsen a říkám ti, že Arsen je stokrát horší než Argon a já jsem si zcela jistá, že kdyby Argon zemřel, Arsen by na jeho místo nastoupil a zničil by úplně všechno! Arsen je šílenec! Psychopat! Kdyby bylo po jeho, už dávno by zničil celou zemi, ale Argon ho stále udržuje na uzdě! On nechce zničit Istrii! Chce ji vládnout! Celou si ji podrobit a v tom mu máme zabránit!“
„Jenže jak tomu zabránit, když musí Argon zůstat naživu?“ otázal se Andy.
„Nejdřív musíme zabít Arsena,“ objevilo se v Alanových očích pochopení. Eris kývla.
„A teď mě pusť.“
„Ne, dokud neskončím.“
„Eris…“
„Ano. Zachránil jsi mi život, ale řekl jsi, že nejsem tvoje otrokyně. Chceš to vzít zpět?“
„Ne, to jsem nechtěl.“
„Vy dva se uklidníte. Jestli po sobě chcete štěkat, tak prosím, ale nás ostatní kvůli tomu nezdržujte. Ještě jednou předvedete něco takového a nechám vás zarůst, stanete se stromy. Ano. Potřebujeme vás, ale jen tehdy, když se budete chovat jako dospělí muži! Na hrátky opravdu není čas!“ potom mávla rukou a kořeny se vrátily zpátky pod zem.
Všichni na Eris zírali, až nakonec Isabel v úžasu řekla: “Ty jsi Květinové dítě.“
„Ano. To jsem,“ přikývla.
„Ale to přece není možné. Květinové děti tady nežijí. Ty jsi z vesnice, kterou vypálili Argonovi přisluhovači. Měla jsi vzpomínky, jako bys tam vyrůstala.“
„Ano. Protože jsem si vybrala lidský život, znovu jsem se narodila a dospěla, a když mi bylo osmnáct, vrátily se mi vzpomínky i síla.“
„Tak proč jsi nezastavila ty přisluhovače, aby nevypálili tvou vesnici?“ zajímalo Seana.
„Nemohla jsem. Nebylo mi ještě osmnáct. Chybělo pár týdnů a zastavila bych je. Potom by…“
Eris najednou ztuhla.
„Jsou tady.“
„Kdo?“
„Kreonové.“
„Musíš utéct,“ napadlo náhle Isabel.
„A co vy?“
„My je zdržíme. Přiveď pomoc. Běž!“ znovu se v Isabel ozvala královna, kterou Eris poslechla a rozeběhla se pryč. Ostatní se postavili zády k sobě.
„Můj bože,“ ašeptal Andy, když se Kreonové objevili na úpatí skal a rychle začali slézat. Byli skoro jako pavouci. Měli osm noh, kusadla, kterými se dorozumívali a dlouhá tykadla. Uši neviděli a oči měli tři.
„Nějaké nápady?“ otázal se Sean a polkl. Rozhodně po tom všem nechtěl být sežrán nějakými pavouky.
„Musíte získat čas a doufat, že Eris přivede pomoc.“
„A koho by tak mohla přivést? Cestou jsme nepotkali ani živáčka.“
„Je to Květinové dítě. Poradí si.“
„Chtěl bych sdílet tvůj optimismus, Isabel,“ utrousil Sean a překvapilo ho, když uviděl, jak mu Alan podává nůž.
„Myslíš si, že s tím něco zmůžu?“
„Za pokus nic nedáš.“
Andymu do ruky vtiskl revolver.
„Umíš s tím zacházet?“
Andy přikývl.
„V mladí jsem byl často na střelnici.“
„Proč žebrák dostal revolver a já jenom nůž?“ zabručel nespokojeně Sean.
„Protože jemu víc věřím,“ dostala se mu odpověď.
„A ten nůž je od Maky. Měl bys být za něj vděčný.“
Sean jen něco zamručel. Možná proto, že neměl, co říct, možná proto, že měl krk sevřený strachem. Kreonové byli stále blíž a blíž a Eris se záchranou nikde.
„Nestihne to,“ zašeptal Andy.
„V tom případě musíme bojovat,“ opáčil mu Alan a jediným prasknutím o zem rozžehl svůj bič. Kreonové se zastavili. Jejich kusadla se pohybovala rychle. Zřejmě se dorozumívali, co udělají. Alan se zamračil.
„Co? Neříkej, že jim rozumíš, Icemane?!“
„Něco málo.“
„Co říkají?“ zeptala se Isabel.
„Rozmýšlejí se, co mají udělat. Nečekali, že se budeme bránit.“
„No to jsou pěkné naivky. Přece si nemohli myslet, že se necháme sežrat.“
„Tohle nemůžeme vyhrát.“
„Ty jsi ale optimista, žebráku,“ odvětil mu Sean, i když sám věděl, že jejich šance na vítězství je nulová. Oni byli čtyři a Kreonů tu bylo alespoň deset.
„Jestli umřu, mí právníci vás budou žalovat,“ vyhrožoval jim Sean, ačkoliv samozřejmě zbytečně.
„Připravte se. Chystají se zaútočit.“
„Tajně jsem doufal, že si to odpustí,“ pronesl Sean sarkastickou poznámku a doufal, že není jeho poslední. V tu chvíli se na ně Kreonové vrhli.

Argon se probudil s pocitem, že mu něco chybí. Vstal a zamířil do místnosti se svou sbírkou bodných zbraní. Jeho instinkt mu napovídal, že právě tam mu něco chybí. Byl oblečený jen do kalhot. Nevzal si ani boty, jak spěchal. Jeho kroky byly tiché, ale naléhavé a celou cestu s sebou nesl ozvěnu. Rozrazil dveře a strnul. Na stole chyběla dýka, která mu byla nejdražší. Byla to dýka, s kterou už zabil mnoho nepřátel. Dýka, která ho činila silnějším, vnímavějším. Ani nemusel přemýšlet, kdo mu tu dýku sebral. Musela to být Sonya, ta zatracená zlodějka. Zařval, uchopil pouzdro a mrštil jím na zeď. Potom vztekle obrátil stůl vzhůru nohama a srazil všechny dýky, nože a meče, co měl na zdi. Když se zastavil, hrudník se mu rychle zvedal a všude kolem něj se válela jeho sbírka. Na pažích i na hrudníku měl drobné škrábance, jak se o zbraně pořezal, když je shazoval.
„Za tohle zaplatíš! Za tohle šeredně zaplatíš, zlodějko!“ zavrčel Argon a znovu se rozhlédl po tom nepořádku. Časem to uklidí. Teď musí vymyslet pomstu.

Eris utíkala a utíkala, až se nakonec zastavila. Byla už mimo nebezpečí, ale musela sehnat pomoct. Pro Maky se vrátit nemohla a ani nechtěla. Měla dojem, že to Maky to právě všechno spískala. Kdyby Seanovi neřekla, že Alan zachránil Argona, Sean by na něj neřval a neporvali by se ve skalách. Musela vědět, jak je Sean výbušný. Náhle zpozorněla. Zaslechla kroky. Otočila se a spatřila Cirkise. Když ten ji uviděl, zarazil se. Nečekal ji tady a ne takhle.
„Nová vizáž?“ pokusil se o vtip. Tušil, že se v ní něco skrývá, ale tohle nečekal.
„Potřebuju tvoji pomoc,“ vyhrkla na něj.
„Co se děje?“
„Jsou ve velkém nebezpečí. Napadli je Kreonové.“
„Veď mě.“
Eris přikývla a vydala se s ním zpět do skal. Překvapilo ji, že souhlasil tak rychle. Alan ho vyhnal a ona myslela, že s ním už nebude chtít nic mít společného, ale jakmile slyšel, že je v nebezpečí, okamžitě se mu vydal na pomoc. Musela ho obdivovat.
„Může to být nebezpečné.“
„To jistě bude,“ přikývl Cirkis.
„Přesto tam jdeš, jako by to nic neznamenalo.“
„Jsou to mí přátelé.“
„I když ti nedůvěřují?“
Cirkis pokrčil rameny.
„Třeba si ji tím získám.“
Zbytek cesty proběhl v tichosti. Cirkis vymýšlel plán záchrany a Eris myslela na to, jak je Cirkis vlastně odvážný. Postavil se královně, které sloužil, i Šener, když držela v zajetí Alana a Isabel. Neváhal znovu vkročit do bažiny, aby Alana přivedl zpět. Okamžitě se nabídl, že půjde osvobodit Alana od Argona a byl to i dobrý člověk. Její strýc ho měl rád, byli přátelé, uměl léčit a znal Istrii velice dobře. Byl lhář, ale každý čas od času lže. V tu chvíli si Eris uvědomila, jak moc jí vlastně Cirkis chyběl. Doufala, že se k nim vrátí už nastálo.
Dorazili k místu, který ještě nesl stopy boje. Na zemi se válely jejich zbraně a nazelenalá tekutina se pomalu vsakovala do písku. Cirkis poklekl a společně s pískem ji promnul mezi prsty.
„Jeden z nich brzy vykrvácí, ale Alan a ostatní jsou v pořádku.“
„Kam je odvlekli?“
„Do jeskyň.“
„Žádné nevidím.“
„Jsou nahoře. Za pískovými skalami jsou další skály, tentokrát z kamene, žuly a železa. Tam jsou jeskyně.“
„Jak se tam ale dostaneme? Po tomhle nevyšplháme.“
„Musíme to obejít.“
„Ale to potrvá dlouho,“ namítla Eris.
„Nemáme jinou možnost.“
Eris měla ve tváři zamyšlený výraz a pak se jí obličej rozjasnil a řekla: “Zavolej Nebeské ochránce!“
„Cože?“ Cirkis byl překvapen, že mu něco takového navrhuje, obzvlášť, když ji chtěli předtím odnést a zabít.
„Může to být pro tebe nebezpečné. Nebýt Isabel, shodili by tě do útesu jako ostatní Shrucky.“
„Já vím. Nemusíš mi to připomínat.“
„Můžou to udělat znovu a tentokrát tu není Isabel, aby jim v tom zabránila,“ varoval jí Cirkis.
„Když jsem přijala svou pravou podobu, všechno, co bylo spojené s mým lidským životem, zmizelo.“
„Všechno?“
„Ano. Kousnutí, vypálené písmeno i moje bázlivost. To všechno bylo součástí mého smrtelného já. Stále se bojím, ale teď zrovna o naše přátelé.“
Cirkis se na ni podíval, když řekla přátelé a Eris se usmála.
„Zavolej je. Vím, že to umíš. Přivolals je už jednou.“
Cirkis tedy znovu poklekl do písku a prstem kolem sebe označil kruh. Pak začal přivolávat: “Nebeští ochránci, ochránci Istrie. Nebeští ochránci, ochránci královny. Přileťte, když žádá vás její služebník o pomoc. Zjevte se tu. Vaše královna v nebezpečí jest. Přileťte a zachraňte, co vám bylo uloženo chránit! Přileťte a zaneste nás k té, jež jednou znovu sjednotí náš svět!“poslední slova už Cirkis křičel. Pak vstal, botou zahladil kruh a čekal.
„Co když nepřiletí?“ zeptala se Eris, když se nikdo neobjevil ani po pěti minutách.
„Přiletí,“ jeho hlas zněl tak jistě, že mu Eris věřila. Čekání se protáhlo na deset minut a pak na patnáct.
„Musíme se tam dostat jinak,“ prohlásila Eris, když přestala věřit, že se objeví a pak je viděla přilétat. Cirkis se usmál, když dva z nich dosedli, aby na ně mohli Eris a Cirkis nasednout, zatímco ostatní kroužili nad nimi.
„Drž se pevně, Eris. Létají rychle.“
„Jako bys na nich už někdy seděl.“
„Taky že ano,“ přišla jí odpověď se smíchem. Eris se zeptala kdy, ale její slova zanikla v šumu větru, který se zvedl, když začali mávat křídly. Brzy už letěli směrem k jeskyním.

„Plukovníku Icemane? Vnímáte mě? Plukovníku?“
Alan s sebou trhl a podíval se na ženu před sebou. Hned si všiml jejích očích. Byly smaragdově zelené. Vlasy měla světle hnědé, zapletené do copu a po stranách zelené sponky. Uši měla větší a nos zase malý, ale přesto byla kouzelná. Vyřazovalo z ní kouzlo osobnosti. Alan z ní cítil, sílu, energii.
„Ano, doktorko…“ nevěděl její jméno. Skoro si byl jist, že ji tady vidí poprvé, ale s jistotou to kvůli sedativům říct nemohl.
„Jmenuju se Emily, Emily Molotová,“ představila se a usmála. Její úsměv odhalil řadu bílých zubů. Tahle žena na hygienu dbala.
„Molotová?“ Alanovi to jméno bylo povědomé, ale nedokázal se plně soustředit.
„Říkejte mi Emily.“
„A co tu děláte…Emily?“
„Jsem vaše nová ošetřující doktorka, plukovníku Icemane.“
„A co se stalo s doktorem Watsonem?“
„Odjel na služební cestu. Jak se cítíte?“
„Nic moc.“
„Ani se vám nedivím. Dívala jsem se do vaší karty, plukovníku. Od zítřka vám přestanou podávat sedativa. Potřebuju vás vyšetřit při plném vědomí.“
„Nebojíte se, že se na vás vrhnu?“ zeptal se a v jeho hlase byl slyšet podtón sarkasmus.
„Četla jsem o tom incidentu, co se stal před rokem a půl v nemocnici.“
„Ví to nazýváte incidentem?“
„A jak jinak bych měla?“ Emily se na něj s podivem podívala. Alan jen mávl rukou.
Emily vstala.
„Vím, že mi nevěříte, plukovníku. Vím, že teď nevěříte nikomu, ale nakonec tu důvěru někomu budete muset dát. Bylo by dobré, kdybyste jí dal mně. Já vás chci uzdravit, plukovníku.“
„Proč?“ zeptal se, když už otvírala dveře.
„Je to moje práce.“
„Doktor Watson si myslel, že jeho práce je držet mě pod sedativy, abych nikomu neublížil.“
„Jeden vás přítel mi řekl, že nejste šílený. Jen nevěříte lidem.“
„Kdo?“
„Jmenuje se Gabriel. Gabriel Stills.“
Emily na Alanových očích poznala, že si ho dobře pamatuje.
„Poprosil mě, jestli bych se vás neujala a nepomohla vám. Když nevěříte mně, věřte alespoň jemu. Zítra vás přijde navštívit. Dobrou noc, plukovníku Icemane,“ potom za sebou zavřela dveře.

Alan otevřel oči a uvědomil si, že zírá do stropu kdesi v jeskyni. Pokusil se pohnout, ale byl celý zamotaný do sítě. Do velice pevně sítě. Jediné, co nechali volné, byla hlava. Otočil s ní, ale nikoho kolem sebe neviděl. Zřejmě je museli odnést někam jinam. Snad ještě byli naživu. Pak zahlédl stín a zavřel oči. Třeba ho nechají na pokoji, když bude předstírat, že spí. V Peru a Ekvádoru to tak fungovalo, tak proč ne tady?
„No možná proto, že to nejsou lidi,“ napadlo ho, když kroky neustávaly. Pak si uvědomil, že jsou to lidské kroky. Někdo ho přišel zachránit. Snad. Otevřel oči zrovna ve chvíli, kdy někdo začal přeřezávat síť. Spatřil Cirkise.
„Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ šeptl, když ho Cirkis osvobodil a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát.
„Přece jsem tě nemohl nechat v téhle šlamastice, brachu.“
„Jak ses o tom dozvěděl?“
„Eris mě našla. Nebo já našel ji. Bylo to takové oboustranné,“ pokrčil nakonec Cirkis rameny.
„Emily měla pravdu,“ prohlásil najednou Alan, což Cirkise vyvedlo dokonale z míry, tak jen zakoktal: “Co…cože?“
„Když jsme se setkali poprvé, řekla mi, že to tys ji požádal, aby mě uzdravila. Řekla:Když nevěříte mně, věřte alespoň jemu.“ Ty mě znáš, Gabrieli. Víš, že nikomu nevěřím, že od svých patnácti let jsem věřil jen dvěma lidem. První byla Claire a druhý jsi ty. Nikdy nezapomenu, cos pro mě v Ekvádoru udělal. Nikdy nezapomenu, že díky tobě se Emily stala mojí doktorkou a nikdy ani nezapomenu, že vždycky budeš stát při mně, ať se stane cokoliv. Hněval jsem se na tebe. Měl jsem zlost, žes mi lhal, a přitom jsem si neuvědomil, že jsem udělal mnohem horší věc. Zachránil jsem Argona.“
„Ano, já vím.“
Alan na Cirkise překvapeně pohlédl.
„Jak?“
„Maky mi to řekla těsně před tím, než jsme se pohádali.“
„A nic jsi mi neřekl? Nepoužils to proti mně, abys mi to oplatil?“
„Asi nejsem dobrý smečový hráč,“ pokrčil rameny Cirkis a podal Alanovi nůž.
„Bude se ti hodit. Musíme osvobodit ještě ostatní.“
„A kde je Eris?“
„Čeká venku. Tma a vlhko jí moc nesvědčí.“
Alan přikývl a šel za Cirkisem. Jako první našli Andyho a pak Seana. Alanovi se zdálo podezřelé, že na ně pavouci nikde nečíhají a Cirkis mu vysvětlil, že právě hodují na jiných, na těch, které unesli před nimi.
„Musíte nějaký čas zrát, abyste jim chutnali,“ prohlásil, když přeřezával Seanovu síť.
„A kde je Isabel?“ zeptal se Andy.
„Zřejmě bude hlouběji v jeskyních. Chtějí si ji nechat jako zákusek.“
„Půjdu tam.“
„Může to být nebezpečné, Alane. Tam už na pavouky jistě narazíš,“ varoval ho Cirkis.
„Je členka našeho týmu. Nenechám ji tam. Nikoho bych tam nenechal,“ zdůraznil poslední větu a předtím, než prošel, otočil se k Cirkisovi a řekl: “Odveď je odsud. Jestli se do tří hodin s Isabel nevrátím, pokračujte v cestě.“
Andy chtěl něco namítnout, ale Alan ho předběhl: “Poslouchejte Cirkise a důvěřujte mu.“
„A ty mu důvěřuješ?“ zeptal se Sean. Alan se na něj podíval, pak se podíval na Cirkise a zase zpátky na něj a odpověděl: “Ano, plně mu důvěřuju,“a poté se ztratil v labyrintu chodeb.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nikopol 16.11.2007, 17:02:14 Odpovědět 
   A opět příliš dlouhé na to, abych vydržel do konce.
 Šíma 12.11.2007, 11:00:30 Odpovědět 
   Minulost nejde opravdu změnit, snad kdyby měli hrdinové nějaký stroj času. Zdá se, že největší zlo není tím obávaným zlem a Argon je jen slabým odvarem Arsena, kterému nezáleží na ničím životě. Naši hrdinové to nebudou mít jednoduché, jejich osudy se vzájemně proplétají a ti, kteří odcházejí, se znovu objevují, aby pomohli a popostrčili hádající se společenství našich hrdinů o kousek vpřed! Dobré to bylo! ;-) Za Jedna...
 Pavel D. F. 11.11.2007, 22:34:42 Odpovědět 
   Sonya tedy v bezpečí byla, i když jsem tomu moc nevěřil. Objevil se její známý z minulosti, další osudy se propletly a události do sebe zapadly. Ostatní pokračují ve své podivné výpravě, tentokrát zase Eris odhaluje svá tajemství. Konec není jednoznačný, Isabel je stále v nebezpečí. Nezbývá než opět netrpělivě čekat na pokračování.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Láska zavolá v ...
Vanessa Vane
Kapitola 1
Marks
XII. Sto osmačt...
Quenťoš
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr