|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 3 ::
We are the greatest II., Kapitola 3. Nenávratně
Jak to bylo zvykem v první řadě, nedodržuji plynulou časovou osu, ale přeskakuji na ní, vracím se apod. Tak se pokuste zorientovat :-)
A nezapomínejte, prosím, na fakt, že v příběhu neexistuje jedna hlavní hrdinka, ale každá postava stojí svým způsobem za pozornost. Proto to přeskakování od jednoho pohledu ke druhému.
V poslední kapitole se Jana vyspala s Tomášem pod záštitou, že se chce vrátit do starých kolejí a podle jejího názoru toho nejlépe docílí tím, když si bude hrát. Tomáš na její hru naoko přistoupí.
Co když to ale nebyl její nápad? |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 3. Nenávratně
Tomáš a Matěj měli ten den hlavní službu. Pracovali spolu zatím krátce, přesto si padli do oka, a scházeli se i ve svém omezeném volném čase.
Matěj měl vytříbený smysl pro humor, byl inteligentní a uměl perfektně bavit společnost. Neztrácel optimismus a byl velice živý. Aktivně se zapojoval do úkolů a nacházel a řešil problémy tam, kde je ostatní neviděli. Dokonale se přizpůsoboval a neustále přicházel s novými nápady.
Ze začátku postupoval na vkus vedení příliš rychle. Po prvním roce uměl to, co ostatní až po třech, měl neobvyklé schopnosti, a přízeň si získal snad u všech trenérů. Nikdy se nebál říct svůj názor a uměl ho také podat velmi přesvědčivě. Dali mu šanci. Možná to byl právě ten člověk, kterého potřebovali na oživení.
Tomáš byl spíše pro sebe žijící realista, měl rád svoje soukromí. Dokázal se s chutí bavit i ve velké společnosti, nemusel být ale středem pozornosti. Navenek nereagoval citově příliš výrazně, přesto když si někoho byť jen trochu pustil k tělu, byl to vztah hlubší a věrný. Byl spíše flegmatik s pomalou a klidnou povahou. Stávalo se málokdy, aby vybuchl. Za každé okolnosti se snažil zachovat chladnou hlavu a logické myšlení.
To byla na takové pozici nutností. Sice potřeboval na vše svůj čas, ale když se do něčeho pustil, dělal to pořádně, když byla potřeba, tak i rychle, ale hlavně vše dotáhl až do konce.
Musel být samozřejmě také dostatečně přizpůsobivý; kdykoliv ho povolali, bylo třeba okamžitě vyrazit do akce.
Dalo by se říct, že měl práci jako většina ostatních. Téměř každé ráno se přemáhal, aby nevypnul budík a nespal dál; nakonec se vždy překonal a odešel do své „kanceláře“.
Neobvyklé místo k denní práci, napadlo by kdekoho. Na první pohled nenápadná, zašlá budova, k níž se moc lidí neodvážilo. Ačkoliv nebyla oplocena či viditelně chráněna, byla kolem ní nashromážděna energie – pozitivní i negativní. Většině lidí se při přiblížení do kratší vzdálenosti zježily chloupky v zátylku. Někdo měl jen nepříjemný pocit a raději se sebral a odešel.
Přesto se našli i takoví, kteří svému šestému smyslu nevěřili a do hlubší části lesa zašli. Většinou o budovu zavadili jen okem. Nicméně, pokud se o ni přesto zajímali, neměli nejmenší šanci dostat se dovnitř.
To, co bylo ukryto pod povrchem, nikoho nezajímalo. Alespoň ne toho, kdo neměl nejmenší zdání, co se pod ním nalézá.
A právě tam měl Tomáš svou pracovnu. Zašlá stejně jako základna přístupná všem žákům. On tam ale chodil rád.
Pracoval pro řád. Tohle byla ovšem jen nepatrná část celku. Malá, sama bezvýznamná pobočka právě pro Domažlický okres. Kolik jich po světě existovalo, nevěděl přesně ani on sám. Tisíc? Deset tisíc?
Nemohl si stěžovat. Dopracoval se až na velitelskou pozici a stal se tak jedním ze šesti členů. Když se dostal až do členství, překvapilo ho, jaký kus práce už odvedl za svůj dosavadní výcvik. Nějakou dobu mu pomáhali zdokonalit se samotní členové, kteří byli stále o velký kus napřed.
Nespěchal. Vychutnával si zaslouženou odměnu, pokud se to tak dalo nazývat. Moc dobře věděl, kde stál v hierarchii. Členství získali jen ti nejlepší. Velitelem se nemohl stát jen tak někdo. Ani do náhradní šestičlenné jednotky nebylo tak jednoduché se dostat.
Většinou se to stávalo po nějaké velké akci. Čím silnější byl protivník, tím více členů odpadlo, a jednotku doplnil někdo z řad náhradníků a toho nahradil další člen, jehož zastoupil vojáček z výcviku.
Pokud se člověk dostal do náhradního útvaru, měl téměř vyhráno. Až sem musel člověk podstoupit testy a složit zkoušky. Stupňů nebylo málo; někdo neprošel ani celým základním výcvikem a přesto mohl nastoupit na jinou funkci. Každá z nich byla pro chod řádu důležitá. Byť měl řád stejné cíle, každá základna měla odlišná pravidla; stejně tak jako je měly ostatní státy, kraje i okresy,
Mohlo by se zdát, že jediným možným řešením, jak ukončit službu bylo zemřít. Našli se ale i tací, kteří se své funkce z jakýchkoliv důvodů dobrovolně vzdali. Ale i samotní členové mohli být odvoláni; jak většinovým hlasováním, tak odvoláním „shora“. Samozřejmě i oni měli velitele – jednoho jediného pro každý větší územní celek. Jeden byl sice málo, ale dva už moc, proto to tak fungovalo od samého počátku. V opačném případě by se řád už dávno zhroutil.
Dnešní večer se nedělo nic zajímavého. Tomáš i Matěj byli v jedné pracovně. V případě něčeho důležitého by je řídící místnost informovala.
Tam to ale vypadalo stejně mrtvě. Hrstka jedinců schovaná za obrazovkami moderních počítačů neměla povětšinou navečer nic důležitějšího na práci, než kontrolovat mapu s určitým úsekem okolí. Většina z nich měla na stolech šálek kávy, aby je nepřemohl spánek. Sem tam prohodili nějaké slovo; o duchaplný rozhovor zcela jistě nešlo.
U jednoho stolu seděl pohledný mladík - Karel. Pracoval tu už docela dlouho, a co nemohl vystát, byly noční služby.
Vzpomněl si na jeden večer, kdy měl právě jednu z nenáviděných služeb. Nestávalo se příliš často, aby uprostřed noci někdo přišel, nebo aby dokonce přišla pohledná, vystrašená dívčina se snem, který se jí zdál.
Noční můra? Napadlo ho tenkrát v první chvíli, ale legraci si z ní ani náhodou nedělal. Měl se začátečníky své zkušenosti, a rád je zapisoval do imaginárního deníku. Byla to otázka času, kdy svou novou schopnost přijde zapsat do databáze, o které do té doby neměla ani potuchy. Moc dobře věděl, že chodili až na poslední chvíli. Až ve chvíli, kdy se něco dělo, nebo kdy je schopnost ohrožovala.
Jen několik sebevrahů se na noc ukazovalo dobrovolně, přes den se jich tam vystřídaly desítky. Proto by se tohle za dne nemohlo stát ani omylem. To bylo v řídící místnosti rušno, práce přes hlavu, ale i zábava. Za normálních podmínek měli učňové do podzemních prostor vstup zakázán.
Jak se tak Karel prokousával vlastními myšlenkami, které ho uspávaly ještě víc, něco ho napadlo. Napřímil se a židlí zajel blíž ke stolu. Naťukal do klávesnice pár znaků, chvíli počkal, dokud systém nenaběhne a pak postupoval stejně ještě třikrát.
Přemýšlel, jak se dívka jmenovala. Jediné, na co si vzpomněl, bylo jen datum narození. Stejné jako jeho. Příjemná náhoda.
Zadal do vyhledávacích údajů 13.6. a doufal, že ji mezi změtí jmen a fotografií najde. Když mu vyjelo několik desítek jmen, dal se do hledání. Pravidelně kontroloval mapu, ale nezdálo se, že by se někde něco dělo, takže v klidu pokračoval dál. Lehce se pousmál, když narazil na sebe.
Po několika minutách mu padla do oka sympatická dívka. Fotografie se ročně aktualizovaly a staré zůstávaly uložené v archivu. Nepamatoval se, že by byla černovláska, přesto poznával její modré oči.
Podíval se na staré fotografie. Měl pravdu. Z dlouhovlasé usměvavé blondýny se stalo dospělejší provedení. Měla ostře řezané rysy, moc se mu líbila.
Jana Deáková (13.6.1989)
Aktuální status: výcvik ukončen (z osobních důvodů)
Funkce: žádná
Poslední zkouška: závěrečný výcvik - neprošla (Praha, říjen 2006, 85% úspěšnost)
Styk se členy: ano, několikrát za účelem pomoci
Po krátkém prozkoumání profilu se opět vrátil ke své práci. Zaznamenal na mapě nepatrnou změnu barvy. Tři vteřiny ji sledoval, než zvedl sluchátko a vytočil čtyřmístné číslo.
Tomáš už téměř zíval únavou. Snažil se to nedat najevo, vždyť byl zvyklý na dvacet čtyři hodin bez spánku. Neudržel se a vyčerpaně otevřel pusu.
„Chodíš ty vůbec spát?“ zeptal se ho Matěj a odtrhl oči od desek, ve kterých se přehraboval. Tomáš také na chvíli přestal a znovu zívl.
„Jen jsem se nad něčím zadumal,“ zamžoural Tomáš. „Kdy máš další službu? Nikdy si to nepamatuju.“
„Hm…“ zamyslel se. „Zítra večer. Aspoň pořádně naberu síly. A upřímně doufám, že se do té doby nebude nic dít. Taky by si měli dát pauzu… Máš v pátek večer něco v plánu?“ zeptal se.
„Tenhle? Nic, co by se nedalo zrušit,“ kývl souhlasně Tomáš a promnul si oči. Byl opravdu unavený.
„Tak přijď k nám. Já vím, nic extra, ale přítelka by tě ráda poznala.“
„Lákavá nabídka. Stavím se. Osm?“
Než stačil Matěj odpovědět, zazvonil telefon a Tomáš zvedl sluchátko.
„Ano?“
„Karel, 3491.“
„Povídej, co se děje? Zrovna jsme se shodli na tom, že je tu nuda…“
„Nic extra, žádný rozruch. Ale, prosím tě, Tome, mám tu zase nevýrazný bod v Koutě na adrese 257,“ oznámil mu nevzrušeně Karel. „Nechci tě do ničeho nutit, ale už by se s tím něco mělo dělat. Já vím… že jsi mi říkal, ať to hlásím jen tobě, přesto…“
„Jasný, v pohodě, chápu. Nechceš s tím mít problémy. Podívám se na to.“
„Díky. Jo! A máš hovor. Myslím tím dva pětku.“
„Hned jsem tam. Zatím.“
Zavěsil.
„Musím na dva pětku,“ oznámil Matějovi. „Jestli chceš, můžeš tu zůstat. Za chvíli se vrátím, teda alespoň doufám.“
Matěj se jen ušklíbl a zvednutým palcem ho podpořil.
Tomáš vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře. Vydal se chodbou o něco dál až k točitému schodišti. Seběhl po nich a pokračoval v chůzi.
Byl trochu nervózní. Dva pětka nikdy neznačila nic příznivého. Sám tam byl jen párkrát a pokaždé vycházel s pocitem, že se po něm chce nemožné.
Dostal se k bezpečnostním dveřím, kde se prokázal kartou a desetimístným kódem. Chvíli čekal na ověření údajů a jakmile se dveře otevřely, vešel dovnitř zmáčkl spínač vedle nich.
Místo aby se rozsvítilo světlo, aktivovala se interaktivní tabule. Během několika vteřin přijal Tomáš hovor.
„Dobrý večer, Retgere,“ pozdravil ho muž, který se na obrazu objevil. „Jak vám jde dnes práce?“
„Dobrý večer, pane. Dnes se neděje nic až tak zajímavého.“
„Opravdu?“
Tomáš pokýval hlavou, protože věděl, že jeho nadřízený ho také vidí. Nebyl si jistý, co přesně po něm chce.
„Tak to vám jistě nebude vadit můj skromný úkol. Je velice jednoduchý.“
„Samozřejmě, pokud to bude v mých silách.“
„Jistěže bude, jste mladý, velmi pěkný muž, navíc inteligentní, a pozici člena si držíte už velice dlouho… Byli bychom určitě oba neradi, kdybyste o ni přišel, nemýlím-li se.“
Mistr mluvil v nádechu ironie a z toho Tomáš usuzoval, že to nebude nic příjemného. S napětím očekával, čím ho zaměstná.
„To máte naprostou pravdu,“ přisvědčil a snažil se skrýt svou nervozitu.
„Je tu jedna dívka, které jsem dával vysoké naděje na povýšení,“ začal se zadáním úkolu mistr. „Ovšem teď mi dělá veliké starosti. Moje intuice nebyla tak přesná a já bych si moc přál, kdyby se vrátila do akce.“ Na chvíli se odmlčel, ale Tomáš se neodvážil promluvit. „Chci ale také, abys jí dal jistou lekci… Řekněme v manipulaci. Ovšem za předpokladu, že si to všechno vezme sama. To znamená, že na začátku si s ní budeš pohrávat tak, aby si myslela pravý opak. Postupně té osobě dojde, jak to je, a dostane se o velký kus napřed. Nakonec se k nám vrátí naplno a to je přesně to, co chci. Nějaké otázky?“
„Limit?“
„Řekněme…“ zamyslel se znovu Tomášův nadřízený, „že zatím žádný není. Klidně si dej načas, ale chci vidět stoprocentní výsledky.“
„Přejete si nějakou specifickou formu?“
„Dávám ti naprostou volnost. Ještě nějaký dotaz?“
„Kdy mám začít?“ zeptal se Tomáš, ačkoliv věděl, jakou dostane odpověď. Jaká byla pravděpodobnost, že ze všech lidí, kteří v řádu skončili, vysloví její jméno?
„Co nejdříve. A samozřejmě budu chtít pravidelně informovat. Kdy, to už si určím sám. Ještě nějaké dotazy?“
„To už je asi všechno, pane.“
„Dobře. Tak se tedy dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – jméno.“
Tomáš už skoro nedýchal.“
„Jana Deáková, narozena 13.6.1989. Hodně štěstí, Retgere.“ Nečekal na odpověď a jako by chtěl, aby se Tomáš utopil ve vlastní šťávě, jeho obraz nenávratně zmizel.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 26 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 33 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
