|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Let osamocené volavky I. ::
 Ekyelka |
publikováno: 17.11.2007, 3:58
|
| Je sice listopad a my se také účastníme oné šílenosti zvané NaNoWriMo, ovšem to nám nebrání pohrávat si se slovíčky i jinak. Aneb malá ochutnávka, nijak neupravovaný fragment nanorománu. V případě zájmu zveřejníme i druhou, závěrečnou část. |
| |
|
|
Na hornatý kraj padla tma bez hvězd a třpytu obou měsíců. Vítr s hlasitým kvílením obrušoval holé skály i zledovatělé závěje, ve vzácných okamžicích náhlého ticha se ozývalo tiché zvonění, jak mráz stále pevněji svíral kameny i těch několik osamocených keříků kleče, co ještě přežívaly ve skulinách. Zima tvrdě vládla horám a nemínila ustoupit životu ani o krok.
Přesto se hluboko v průrvách mezi strmými štíty cosi pohybovalo. Téměř neviditelné pro oči chladných hvězd, přesto tvrdohlavě postupující skrze zledovatělé závěje. Drobná postavička v kožešinách si razila cestu proti sněhu i větru, neochvějně kráčela přes ledové mosty, klenoucí se nad bezednými propastmi, zápasila s dechem strašlivé Zimy o každý krok. Neustupovala, právě naopak. Těžce se probíjela vpřed a každý krok ji bezesporu stál spousty sil, nicméně se nezastavovala. Pokračovala za svým cílem navzdory počasí i nebezpečnému terénu.
Vytí větru Siebenovi připomínalo křik divokých šelem. Bylo stejně dychtivé, nenávistné a hladové. Chvílemi mu dokonce nahánělo husí kůži, jak moc se podobalo nářku zraněných koní, vzápětí instinktivně sahal po dýce, když se v povětří ozval řev sněžných tygrů. Hory si s ním hrály, rozhodnuty nepustit ho do svého srdce a třeba ho i zabít, ale Sieben byl na cestě už příliš dlouho, než aby ho ještě něco mohlo zastavit.
Navíc dal slib samotné královně. S pokorně skloněnou hlavou poklekl před jejím stříbrošedým přízrakem, když podle práva žádala dodržení prastaré smlouvy. Vlastní krví se zavázal dodržet slovo a pouze na něm nyní záviselo, zda jeho klan dostojí cti, nebo jestli bude provždy vyhnán z hor a zapomenut.
Proto se rval s větrem a nevšímavý k ledovým prstům Třpytné paní, která se ho snažila zachytit do své smrtící náruče, postupoval napůl zapomenutou stezkou stále hlouběji do hor. Dávno opustil bezpečné území svého klanu, minul už i poslední mohyly dávných náčelníků. Vstoupil do říše Třpytné paní, kde umírali i Nepřítelovi nejodolnější sluhové. S motlitbou na rtech a odhodláním v srdci se však nezastavoval ani na odpočinek, jen aby včas dorazil k Zrcadlu stínů.
Už celé lidské věky ho nikdo nespatřil. Zaváté loňskými sněhy a příliš hluboko v horách, kterými se volně pohybovaly smečky sněžných tygrů a dalších nebezpečných šelem, se samo stalo napůl legendou, stejně jako doby, kdy i ledem sevřené hory znávaly krátké jaro, horké léto a barevný podzim. Přesto stále existovalo – podle slov Jejího Veličenstva dokonce stále čekalo, až někdo vysloví správnou formuli a vstoupí do proudu věků. A na Siebenovi teď bylo, aby ho jednou provždy uzavřel.
„Kdysi jste mi přísahali věrnost, Ledoví vlci. Volám vás teď z mrazivého srdce vašich hor, stůjte při mně a dodržte svůj závazek! Splaťte svůj dluh života!“ rozlehlo se za úsvitu před osmnácti dny hlasité volání, které však nezachytily uši, ale srdce všech členů klanu. Královna je volala starobylým jazykem jejich otců, který nešlo ignorovat, a připomínala jim slib, jimž se kdysi zavázali předkové, teď už dávno rozpadlí na prach.
Všichni muži chtěli královně vyhovět. Nebyla to jen otázka cti; splnit její přání znamenalo vrátit se do původního klanového sídla, znovu se procházet místy, kde žili slavní předkové. Co na tom, že to znamenalo překonat nejen ohromnou vzdálenost a vyčerpávající terén, vzdorovat smrtícímu chladu věčné zimy a mít se neustále na pozoru před útoky dravých šelem? Vyhnáni ze své domoviny všichni členové klanu stále toužili vrátit se do skal, odkud vzešli první Ledoví vlci.
Královna si však vybrala Siebena. Jenom jemu věnovala něžný úsměv, když ho nehmotnou rukou pohladila po tváři, na rtech jeho jméno. Netušil, čím si takovou poctu zasloužil, ale byl nyní připravený svůj úkol splnit bez ohledu na jakékoliv překážky.
Teď však, po víc než dvou týdnech vyčerpávající cesty, kráčel vpřed už jenom silou vůle. Překonal většinu nebezpečných míst, kudy před třemi sty lety Ledoví vlci ustupovali před příliš početnou přesilou Nepřítelovy armády, zatímco se královská vojska chystala k protiútoku. Sieben znal nazpaměť všechny oslavné písně a balady, které byly na počest té bitvy složeny – v duchu si opakoval jména všech hrdinů, když se prodíral sněhovou bouří. To díky nim Ledoví vlci přežili a na Siebenovi teď bylo, aby svůj dluh předkům a své královně splatil.
Konečně! Na šedobílém obzoru se postupně objevily povědomé obrysy dračího hřbetu, zlomeného vraního křídla a tančícího tygra. Hora Itah-tapel se tyčila nad údolím, jímž Sieben procházel, stejně majestátně jako ve starých písních. Byla znamením, že se jeho cesta blíží ke svému konci: do jejího úpatí kdysi sami bohové vytesali schody, po nichž se dalo pohodlně dojít až pod vrchol. A tam, v proláklině chráněné před větrem a bouřemi, čekalo Zrcadlo stínů.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
