» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."

Ludovico Ariosto

počet přístupů: 2140095

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Let osamocené volavky II. ::

Ekyelka	publikováno: 27.11.2007, 19:31

Komu se líbila předchozí část, nechť se dozví, jak to se Siebenem z klanu Ledových vlků dopadlo...


	Náhle Sieben zakolísal v nejistotě příštího kroku. Zdálo se mu to, nebo mezi vířícími oblaky sypkého sněhového poprašku zahlédl po své levici dívčí siluetu? Potřásl hlavou. Začíná mít vidiny z nedostatku spánku a z vyčerpání. Kde by se tady, uprostřed pustiny vzala téměř nahá dívka? Se zaťatými pěstmi zvedl nohu a udělal další krok. Siebene. Krok. Vítr, tak nezvykle silný v krytém údolí, se mu pokusil servat plášť z ramen. Vrať se, Siebene. Rozhodl se ten hlas nevnímat. Celý život sice byl zvyklý naslouchat svým instinktům a vnitřnímu hlasu, ale rozhodně nemusel poslouchat své halucinace. Zemřeš, Siebene. Vrať se, dokud je čas! Pevně stiskl zuby, aby nekřičel bolestí. Ten hlas uvnitř jeho hlavy! Toužil ho umlčet, zapomenout na jeho svůdnou hebkost, na příslib tepla, pokud Sieben poslechne. Ale on musel pokračovat! Dal slib! Malé hloupé lidské mládě! Výsměch bolel ještě víc, než vzpomínky na teplo. Ani to ho však nezpomalilo; zarputile se prodíral po pás vysokými závějemi sněhu, pohled upřený pouze na úpatí Itah-tapelu, kde se v temné průrvě daly tušit kamenné schody. V hlavě mu ještě dozníval rozpustilý, jízlivý smích, pak už opět slyšel jen vytí větru, praskání ledu a ticho věčné noci. Slunce vyšlo a zase zapadlo. Vítr zesílil až na hranici vichřice, aby se vzápětí úplně utišil, na dosud věčně zataženém nebi se objevily první hvězdy. Sieben k nim na okamžik zvedl hlavu, oči od bělostného sněhu všude okolo téměř slepé, a poprvé po dlouhé době pocítil naději. Hvězdy stále zářily na nekonečném temném sametu nebes – nezmizely, i když je skrz sněhová mračna nebylo v posledních letech vůbec vidět. Náhle se mu zatočila hlava. Zatápal kolem sebe, doširoka roztaženýma rukama hledal nějakou oporu. V záchvěvu panické hrůzy si už myslel, že padá do hlubiny, a ten okamžik ho donutil nahlas vykřiknout. Zachvěl se, pak upadl na kolena – na pevnou skálu, pokrytou ledem a tenkou vrstvičkou sněhu. Byl stále na schodišti, vedoucímu k Zrcadlu stínů. Závrať pominula. Vděčně zašeptal poděkování dřímající hoře pod svýma nohama. Přes všechny ty roky samoty si vzpomněla a nenechala ho zemřít! Co na tom, že odněkud z povzdálí se znovu ozval ten smích? Teď už byl v bezpečí. Postavil se. Ano, Siebene. Běž. Krok, druhý. Utíkej! Příkaz tak silný, že mu nedokázalo vzdorovat ani jeho vyčerpané tělo. Rozběhl se, klopýtavě. Potácel se, zesláblé nohy mu podklesávaly. V horečnatém spěchu odhodil plášť i kožešinový kabátec, jenom aby získal ještě trochu času, než mu definitivně dojdou síly. Ano! Pojď! Blíž! Poslední zákrut, schody tak úzké, že po nich musí jít bokem, aby ho neklidný vítr nesrazil do hlubiny. Puklina ve skále, ostré hrany, rozdírající oblečení i kůži. Chlad kamene, sevření tak těsné, že se málem stává věčným. A pak, když se už zdá, že to dál ani nejde, je náhle volný. Kruhová jeskyně, temná a přesto osvětlená, klenutý strop pokrytý třpytícím se ledem. Skalnaté podloží vyhlazené do oblých křivek, vprostřed volné plochy malá mohyla – a v ní zasazený vysoký oválný monolit, přivrácenou stranu rovně seřízlou zásahem zapomenutého boha, či snad mocného zaklínadla z šera dávnověků. Mihotající se šedá hladina toho, co je a není kamenem. Zrcadlo stínů. A před ním dívka. Štíhlá, mladá, prostovlasá. Nahá. S kůží bělostnou jako padlý sníh venku před jeskyní, bezedné temné oči upřené přímo na Siebena. Dlouhé havraní vlasy jí tančily kolem těla v mírném vánku, proudícím ze Zrcadla stínů, na rtech seděl lehce pobavený úsměv. Vítej, Siebene z klanu Ledových vlků! „To jsi byla ty?“ Jenom přikývla, půvabně jako vznešená princezna. „Ale proč?“ hlesl. Nohy ho odmítly více nést, sesul se tedy na kolena. Musela jsem mít jistotu. Má říše padla pod náporem Nepřítelových smeček a nezůstalo mi nic než Itah-tapel. Jsem tu uvězněná a zároveň strážím toto místo, tuto zapomenutou Bránu věků ode dne, kdy poslední Ledový vlk opustil mou říši. Jen vy smíte projít tímto portálem. „Ale já ho přišel zničit!“ Shovívavě se usmála. Jak chceš zničit nezničitelné, Siebene? Brána věků tu stojí od samého počátku a stejně tak já. Nás nemůžeš zničit. Sám zahyneš, ale my tu budeme stále. „Na mně nezáleží. Nezáleží na nikom, pokud zničení Zrcadla stínů zastaví Nepřítelův postup hlouběji na území Basianu.“ Kde bereš tu jistotu, maličký Vlku? Kdopak ti pověděl o síle, kterou Nepřítel vysává z Bran věků, jež se mu podařilo ovládnout? „Má paní, královna Nyrael.“ Nyrael. V jejím úsměvu se zamihotala nostalgie, radost i smutek. Ještě stále živá a bojující... Vzpomínám si na ni. Na její sílu a vášeň, trhající předivo uvnitř Brány. Doufala jsem, že ona se svému osudu vyhne. Jenže nikdo mu neunikne. Ani já, ani ty. Siebena zamrazilo v zádech. Stejně jako samotná válka s Nepřítelem, trvala i vláda královen Basianu déle, než kam lidská paměť sahá. Přesto si teprve teď uvědomil, že stejně jako Nepřítel, ani paní Nyrael není tak docela člověk. Žádný živý tvor přeci nemůže zůstávat stejně mladý několik staletí a stále bojovat, vzdorovat bouři války i samotnému Času! Došlo ti to, že? Tvá královna není z tohoto světa, stejně jako všechny před ní i ty, co teprve projdou některou z Bran věků. Nyrael se nenarodila na Basianu, byť za něj bojuje stejně tvrdohlavě, jako by byla jeho veškerou esencí. „Ale jak?“ Přivedl ji některý z tvých předků, když ještě podnikali výpravy do ostatních světů, kde lovili tu nejvzácnější kořist ze všech. Přiváděli pouhé otroky, aby z nich Basian stvořil nebezpečné dravce i spanilé bytosti z dávno zapomenutých snů. A přivedli také svou budoucí královnu, když ještě nebyla ničím, než zoufalým přáním všech, kdo museli přihlížet pomalému umírání paní Aliary. „Proto mě sem vyslala? Abych zničil Zrcadlo stínů a žádná další královna nemohla přijít? Ale to je přeci šílené!“ Ne víc, než touha matky uchránit své děti před osudem, jemuž se ona sama nemohla vyhnout. Jenže tě pověřila úkolem, na který nestačí lidské síly. Brány věků jsou součástí Basianu stejně, jako jeho hory, řeky a vítr. „Musí to jít!“ Opět ten shovívavý úsměv. Můj malý vlčku! Stále bojující a nevzdávající se. Děláš čest svému klanu. „Dal jsem slib a ten dodržím!“ zaťal ruce v pěst a pomalu se postavil. Vyčerpané tělo sice protestovalo, ale vůle byla silnější. Udělal první krok vpřed, přímo k té dívce s alabastrovou kůží a něžným úsměvem. Královna Nyrael ho nejen zavázala slibem silnějším než vůle k životu. Věnovala mu svou sílu, aby prošel smrtícím územím věčného sněhu a ledu. Dotkla se ho, byť byla jen stínem v měsíčních paprscích, políbila ho. A pak mu prozradila, jak může Zrcadlo stínů zničit. Teď pomalu kráčel vstříc své smrti. Nebál se, Ledoví vlci neznali strach ze smrti. Cítil v duši jen klid, když to nahé štíhlé tělo něžně objal. I přes teplé oblečení vnímal její chlad, spalující stejně jako mráz venku a spalující vášeň, jejíž plamínky zahlédl v temných očích. Miluj mne, Siebene z klanu Ledových vlků! Nabízela mu svou krásu, bezvěkost i moc. Věčný život, nepoznané slasti, nekonečnou lásku. To vše mu byla ochotna věnovat za jediný polibek; rozestřela kolem něj paletu bohatství, na jaké by se neodvážil pomyslet ani největší nenasyta. Nabídla mu tohle všechno i samu sebe, výměnou za dotek rtů a jedinou jiskru života. Zvedl ji v náruči. Svaly mu tuhly chladem, pronikajícím až k srdci, přesto se nezastavil. S pohledem upřeným stále a jen do jejích očí vystoupal po kamenných schodech až k samotnému Zrcadlu stínů. Snad si toho ani nevšimla, snad nevěděla, co se může stát. Buď můj. „Ano.“ Zachvěl se, když štíhlé dlaně vklouzly pod kabátec a košili, když se poprvé dotkly rozehřáté kůže. Drobné prsty rychle rozvazovaly tkanice a uvolňovaly knoflíky, až před ní stál stejně nahý jako ona sama. Jeskyně tonula v šeru, prozářeném světlem ze Zrcadla stínů. Stáli přímo před ním, ona zády, on čelem. Z venku k nim doléhal ryk stále sílící sněhové bouře, ale uvnitř panoval klid, mrazivý a přesto příjemný jako něžné pohlazení a první dotyk rtů – horkých a chladných zároveň. Siebenovi se zatočila hlava. Náhle cítil, jak z něj uniká veškerý zbývající život, jak jeho srdce začíná chladnout. O to prudčeji však bilo její srdce – té bytosti mimo čas, která vládla horám i mrazu. Skrze polibek, kratičký a zároveň nekonečný, z něj čerpala sílu a vše, co ho činilo člověkem. Sny, touhy, vzpomínky. Život. Náhle doširoka otevřela oči. Poznala, co se chystal udělat, ale bylo příliš pozdě. Sieben ji objal, kůži už stejně bělostnou jako čerstvě padlý sníh, a s posledním úderem udělal zbývající krok, svou vražedkyni a lásku uvězněnou v pevném objetí. Propadli Zrcadlem stínů, ponořili se do jeho záře a rozplynuli se v ní. Jako by si však vzali s sebou i veškerou jeho magickou moc; zrcadlo náhle potemnělo a znehybnělo. Jeskyně se ponořila do naprosté temnoty, v níž zmizela i vyleštěná stěna obrovského monolitu, podobná rozřízlému vejci šedého achátu. Dlouho se nic nedělo, jen sněhová bouře venku za kamennými stěnami o sobě dávala vědět hlasitým kvílením. Pak se však vyhaslý povrch Zrcadla stínů slabě zachvěl. Zamihotal se, nejprve pouhým stínem, později se však v drobných vlnkách zatřpytily i dobře známé odlesky nereality. A pak se z opět zářícího portálu vynořila dívka s havraními vlasy a alabastrovou kůží, sama, smutná, přestože zdánlivě živá. Pomalu sestoupila z kamenné mohyly, jen co noha nohu mine. Na posledním schodu se zastavila. Dokonce se ohlédla přes rameno, ve tváři snad bolest, snad nenaplněnou touhu. Sbohem, Siebene z klanu Ledových vlků. Zmizela. Rozplynula se a zůstal po ní je závan ledového větru. Zrcadlo stínů dál tiše zářilo do temnoty a neozývalo se nic než vytí bouře venku.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kaunaz Isa	27.11.2007, 20:43:07

Můj názor znáš...

Šíma	27.11.2007, 19:38:41

Hezké, jen jsem pořád myslel, zda-li té nahaté holce není tam nahoře ve věčném sněhu a ledu zima... Co bylo na druhé straně a co se stalo s naším "mladým vlkem"? Mnoho otázek, žádné odpovědi, možná zemřel, nebo zůstal na druhé straně, snad to vyjde nastejno! ;-)


ze dne 27.11.2007, 20:00:22
Ekyelka: Ne, Šímo, skutečně jí zima nebyla - protože ona není člověk :) A Sieben? Kdo ví??? ;)

duddits	27.11.2007, 19:30:46

Konec? Tak brzy? Nestárne nám ta Ekyelka? :) Asi ne, protože stále dovede napsat poutavou a poměrně originální fantasy… A ta, nehledě na poněkud střídmější balení, nás čtenáře stále dobře baví…


ze dne 27.11.2007, 20:03:00
duddits: Čeká, čeká, mráz ho leká... :)


ze dne 27.11.2007, 19:59:28
Ekyelka: Jak bych to... počkej, až bude nanoromán dopsaný - a pak ti zopakuji tvá slova o střídmosti. ;) A ano, to je konec. Stále jsem ještě neopustila myšlenku naučit se psát krátké povídky. :)