» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."

Victor Hugo

počet přístupů: 2140095

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Sharome 4. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sharome

Amemmaita	publikováno: 15.11.2007, 11:49

4. pokračování Sharome.


	Po obědě nás pánové vezmou ven do zahrady. Král Michal nám vypoví něco z toho, co ví o historii vzniku hradu a jeho změnách v průběhu 4 generací. „Tenhle hrad postavil můj pradědeček, který pocházel z bohaté statkářské rodiny. On však nechtěl žít na statku. Nelákalo ho na něm žít a pracovat. Moc si na krásu nepotrpěl. A ty malby, ozdobné mramorové skříně a skříňky, prošívané závěsy a mnoho dalších ozdobných věcí a nábytku, kterých jste si možná všimly, jsou babiččina práce, některé nechala vyrobit, jiné koupila. Samozřejmě, až když nechala z velké části přestavět hrad na zámek. Také tu zde vytvořila ten květinový obraz za pomoci mojí matky. V té době byla moje matka ještě dítě. „A co se stalo? Jakože tu s vámi vaše máti nebydlí?“ Ty otázky krále zaskočí a rázem posmutní a už nepromluví. Jakmile uvidím, že se tak stane, začnu se za ty otázky stydět a vynadám si za ně. „Měly byste odejít. Stájmistr vám dá vaše koně.“ Vyzve nás šlechtic. Raději neodmlouváme. Vyhledáme některou ze služebných, vymámíme z ní naše věci, ve kterých jsme sem přijely, převlečeme se a vydáme se pro koně. „Tak, to si pěkně přehnala.“ Oboří se na mě Sabina. „Vím, uvědomuji si chybu a lituji toho.“ Snažím se bránit. Pohádané se, připravujeme k odjezdu domů. Náhle se před stájemi objeví král se šlechticem v patách. Z výrazů v jejich obličejích nevyčteme nic konkrétního. Naše hádavá nálada je tatam. Překvapeně, s plno otazníky v očích, se na sebe podíváme. „Neodjíždějte nikam, prosím.“ Prolomil ticho král. „Já se omlouvám za to, jak jsem nevymyslel nic lepšího, a chtěl po vás, abyste odjely z hradu.“ Omlouvá se šlechtic. Obě hledáme vhodná slova. Nechceme ani jedna znovu moji chybu opakovat, nebo si alespoň myslíme, že to byla chyba. „Ne, to je v pořádku stejně bysme měly jet. Doma asi budou vyvádět, kde tak dlouho jsme.“ Najdu konečně nějaká slova, která se většinou nikoho nedotknou. „Rozhodl jsem se vám odpovědět na otázku, proč nežiji se svou matkou.“ Začne nejistě. „Ten statek, který můj pradědeček opustil, zůstal nám, naše rodina se o něj i nadále starala. Moje matka se na něj krátce po mých 15 narozeninách nastěhovala natrvalo. Dostal jsem od ní nějaké dopisy. Také mi napsala o sestře, kterou mám, ale teď se tři roky už neozvala.“ Znovu posmutněl. Tentokráte jsme si se Sabinou myslely, že uroní i nějakou tu slzu. Naštěstí k tomu nedošlo. „Myslíš, že se ho můžu zeptat na jméno?“ Pošeptám Sabině. „Raději bych to nezkoušela.“ Odpoví mi také šeptem. „Proč bys nemohla?“ Reaguje král na náš šeptací rozhovor. Náhle neklidně zařehtají koně. Rádi by už někam jeli. „Jmenovala se Kristin Sharome Lavojová.“ Vyřkne její jméno. „Kristin Sharome Lavojová?!“ Vyhrknu překvapeně. Ostatní se na mě nechápavě podívají. Nemotorně se vyškrabu na Tichonožku. Rozjedu se s ním pryč z hradu. U té chaloupky ze včerejška, jejíž majitelka nám poradila cestu k hradu, zpomalím. „Moje! Jeho! Naše! On král! Já..!“ Mumlám si pro sebe. Spousta vzpomínek a myšlenek se mi honí hlavou. Z minulosti, ze současnosti, z právě uběhlých okamžiků z hradu. Mezi těmito vzpomínkami se objevují i myšlenky, jak by to asi vypadalo, jaký by byl můj život, kdyby mi moje máti řekla, že mám bratra, a je to král Michal. „…Kris! Kris! No tak Kris slyšíš mě?!“ Vytrhne mě Sabina z hlubokého zamyšlení. „Jsi v pohodě? Co se stalo?“ Rozhlédnu se kolem sebe. Naklání se nade mnou snad celý královský dvůr. „Pusťte mě! Slyšíte? Pusťte mě!“ Slyším, ochraptělý hlas, jak se ke mně snaží dostat přes ten dav. „Jak se cítíte, slečno?“ Vyzvídá, jakmile se ke mně dostane. Nedokážu ze sebe dostat ani hlásku. Ten, co si říká lékař, si to vyloží nesprávně. Podle něj trpím bůhvíjakou genetickou vadou, jež se může projevit a vyplout na povrch v jakémkoli věku jedince. Taková hovadina. O něčem takovém by mi doma rozhodně řekli. „Musíš mít klid. Někdo z přihlížejících tě odveze na hrad, já tě z tohohle stavu dostanu. A nikdy v budoucnu to nebudeš mít tak silný.“ Vyřkne nade mnou ortel. Prolítne mi hlavou vzpomínka na tetu a strejdu. Co asi dělají? Chci odporovat. Nejde to. „Pojď, vezmu tě na hrad.“ Nabídne se šlechtic. „Ne já nechci. Nechte mě tu, pane.“ Konečně něco řeknu. Žádný protest. Řeklo se být v klidu, tak budeš v klidu a říkej mi prosím, Jakube.“ Šibalsky se, na mě, usměje. Nechám si tedy pomoct na jeho koně. Sabina, pobledlá obavami o mě, si vezme na starosti Tichonožku. Celý průvod se vydá k hradu. Ještě zaslechnu, jak mi Jakub něco říká, ale mizí mi to do ztracena. Usínám. *** Pomaloučku se probírám z bezesného spánku. Oči stále ještě nechávám zavřené. Slyším nad sebou hlasy. I se slovy mi splývají dohromady. Nevím, kdo všechno u mě je, a o čem si povídají. Nikdy v životě mě nenapadlo, že by mě něco tak chabého odrovnalo. Najednou uslyším lehké bouchnutí dveří, kroky na chodbě a pak ticho. Otevřu oči, rozhlédnu se kolem sebe. Je tma. Kolik asi může být hodin? „Světlo. Nějaký světlo.“ Šeptám si. Prohrábnu věci. „Hele, krabička poslední záchrany. Tam budou sirky a svíčka. Paráda.“ Rozsvítím svíčku. Při jejím matném světle se podívám na hodiny. „Bude 10? A jejej. Takových hodin.“ Málem to zakřičím. Naštěstí se včas zarazím a jen to zašeptám. Někdo otevře dveře. Svíčku, kterou leknutím málem upustím na zem, rychle sfouknu. „Kris. Ty jsi vzhůru?“ Podle hlasu rozpoznám Sabinu. „Jsem.“ Odvětím. „Proč? Měla bys odpočívat. Není ti dobře.“ Zkouší mě přemluvit. „Nic mi není. Je mi fajn.“ Sednu si na postel. „O tom mě nepřesvědčíš.“ Přisedne si. „Proč myslíš?“ Zeptám se jí. Při mé otázce se za dveřmi zarazí host, jenž chtěl vědět, jak mi je. Máme tedy posluchače. „No, odpoledne si nevypadala, že ti v blízké době bude lépe.“ „Ale mně dobře je. Tedy skoro.“ „Víš co ti diagnostikoval ten doktor?“ „Jo.“ Zakývám hlavou. „Myslíš, že je to pravda, Kris?“ „Ne, nemyslím. Je to nesmysl.“ „Co tě tedy tak trápí?“ Chce vědět, co mi skutečně je. Chvíli váhám. „Králova matka Kristin Sharome Lavojová je i mou matkou. Mám jméno po ní.“ Vysypu ze sebe to, co mě nejvíce tíží. „Cože? Králova matka je i tvá matka.“ Sabina je šokovaná skoro stejně jako já odpoledne. „Jak to ale můžeš vědět?“ Mírně pochybuje. „Jednou, to ještě máti žila, se mi do ruky náhodou dostaly dopisy. Asi při nějakém větším úklidu, už nevím.“ Začnu vyprávět. „Většina dopisů začínala tak, jako by jí psal někdo z jejích dětí, klasickým - ahoj mami. Tehdy jsem tomu moc významu nepřikládala. Myslela jsem si, že má za kamaráda nějakého vdovce, který má syna nebo dceru, a prostě jí napíše a osloví ji tak. Později mě napadlo, zda třeba nemám nějakého sourozence. Nakonec jsem to však pustila z hlavy. Odpoledne mi všechno s tím jménem připomněl.“ Nastane ticho. Obě se ponoříme do vlastních myšlenek. Prvotní šok dávno odezněl. Ve mně teď ovšem převládá směsice pocitů. Najednou se prudce otevřou dveře. V nich se objeví král Michal. „Tak přece. Vždycky jsem si přál sourozence. Mamá se v dopisech zmiňovala o dalším dítěti. Nevěděl jsem však, jestli si dítě přeje, plánuje anebo ho už má. Teď vím, že má a já mám sestru.“ Mou domněnku, které jsem silně věřila, svým projevem potvrdí. „Zítra tě představím jako princeznu a mou sestru.“ Rozhodne. Kvapně odejde, aniž bych měla šanci něco říct. „To je bezva. To bych si přála taky.“ Zajásá Sabina. „A neříkej mi, že to nebereš. To bys mě naštvala.“ Okamžitě se zaškaredí, jak to má ve zvyku, když váhám. „Jo to chci. Jenom je to na mě moc rychle. Nevím jestli se mám těšit nebo ne. Ještě se vzpamatovávám z toho odpoledne a už mě chtějí povýšit.“ „No doufám, že si to nerozmyslíš.“ Oboří se na mě. „To jsem neřekla. Nechci si to rozmyslet. Ale mam jednu podmínku.“ „Sem s ní.“ „Budeš se ke mně chovat stejně jako doposud. Žádný: Ano princezno. Ne princezno. Jasný“ „Čestný selský.“ Rozesmějeme se. Ještě chvíli si povídáme. Pak se odebereme každá do svého pelechu, jelikož hodiny ukazují půl dvanáctý. Protože jsem spala skoro celé dopoledne, spát se mi nechce. Vylezu z postele a jdu za králem. Najdu ho v jeho ložnici. Zaklepu. „Vstupte.“ Vyzve mě a já vejdu. „Králi?“ „Kris? To jsi ty?“ „Jsem.“ „Neříkej mi králi, jsi přeci moje setra.“ „Budu si muset zvyknout.“ „Zvyknout? A na co prosím tě.“ „Osmnáct let jsem neměla žádného sourozence. Byla jsem jedináček. A teď najednou mám bratra, který je král.“ Odmlčím se a čekám, jak na to zareaguje. „Ty nechceš na královský dvůr? Nechceš, abych tě prohlásil za svou sestru přede všemi?“ Zklamaně se na mě zahledí. „To jsem neřekla. Řekla jsem, že si budu muset zvyknout, a to je rozdíl.“Král Michal si oddechl. Je asi za mě rád. „Nepřišla si asi jen tak, že? Co bys ráda?“ „Sabina. Bude tu moci také být? Tady na hradě? A já ji budu moci navštěvovat?“ „To je ta tvoje kamarádka viď? Samozřejmě by tu mohla být a ty ji navštěvovat. To vám nemůžu zakázat.“ Zamyslí se. „Tu bych mohl prohlásit za šlechtičnu.“ Pousměji se. Tajně jsem v to doufala. „A co její rodiče?“ Optám se na ně. „Ty bych samozřejmě povýšil také. Teď bys ale měla jít spát, je už pozdě.“ Rozhodne. „Tak dobrou.“ Pousměji se. „Dobrou noc.“ Také mi pošle úsměv. Vytratím se z jeho ložnice a zamířím do té své. Usínám se smíšenými pocity. Především těmi kladnými.


celkové hodnocení autora: 80.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 29		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Carol	03.10.2009, 17:37:36

Krásný. To jsem nečekala. Takový překvapení.

amazonit	15.11.2007, 7:12:34

příběh nabral na obrátkách, je tu pár nevyjasněných věcí ohledně původu Kris, matky atd....ale to se jistě více osvětlí v následujících dílech, kde se nám podaří hlouběji se seznámit s věcmi obestírajícími hlavní hrdinku