|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Enyalië or ohta. - 2 ::
 Annún |
publikováno: 15.11.2007, 12:13
|
Tak a náš příběh o válce elfů se skřety pokračuje.
Copak se v tomto díle uděje?
Sám název to již napovídá.
Tak držme našim hrdinům palce a modleme se za to, aby vše dobře dopadlo. |
| |
|
|
III. – Začátek války.
Darnel stál na balkóně v ložnici a pozoroval třpytící se hladinu jezera, na jehož břehu stál Ilcatirion. Slunce se pomaloučku snášelo k západu a chystalo se uložit se k spánku. Podvečerní vánek si pohrával s královými hnědými, dlouhými vlasy a něžně ho konejšil po skráních.
Otevřenými prosklený dveřmi na balkón vyšla krásná štíhlá žena s plavými vlasy, na nichž tančily poslední sluneční paprsky, že vypadaly jako tekuté zlato. Měla je vyčesané do drdolu a jen dva pramínky se jí v loknách vlnily kolem uší s kulatými boltci. Takže bylo jasné, že to není elfka. Její oči měly barvu vyzrálého medu a ústa byla pravidelně a líbezně vykroužená. Tiše zašustila hedvábná látka jejích meruňkových šatů. Přistoupila blíž k elfovi a důvěrně mu položila ruku na paži.
Elf moc dobře slyšel, že přišla, a dobře poznal její přítomnost též díky jejímu parfému s vůní jasmínu. Cítil konejšivý dotek ženiny ruku na své paži. Neobrátil se k ní čelem, jen položil svou dlaň na její.
"Řekni mi, drahý. Proč tvé sličné čelo již několik dní zdobí starostlivé vrásky? Proč se před městem šikuje vojsko. Proč přijeli tví bratři ve válečné zbroji?" ptala se svého muže královna.
"Tím se nemusíš zabývat."
"Musím, protože se mi nelíbí, že mě necháváš v nevědomosti. Vždycky ses mi se vším svěřil. Tak co se děje, Darneli? Co přede mnou tajíš?" naléhala na něho.
"To nic není, Dalian, jen menší vojenské cvičení." Odpověděl jí, aby ji příliš neznepokojoval.
"Nelži mi, prosím. Poznám, když neříkáš pravdu. Vím, že se něco děje, nejsem hloupá. Chci to vědět."
Darnel si zhluboka povzdechnul. Věděl, že jeho milovaná manželka je velmi inteligentní, a že není snadné ji oblafnout. Otočil se k ní čelem a pohlédnul na svou ženu Dalian. Byla tak půvabná, tolik tuhle princeznu z dračího lidu milovat, a jejich láska už na ní začínala být pomalu znát, protože královna již téměř pět měsíců nosila pod svým srdcem budoucího následníka či následnici trůnu. Přiložil dlaň na ženino lehce vypouklé bříško pod jejími šaty a pohladil ho. Tolik se těšil na to, že bude u toho, až tahle krásná žena přivede na svět jejich dítě, a teď se zdálo, že bude rád, když mu bude dovoleno se vůbec ve zdraví navrátit domů. Myšlenka na nadcházející válku způsobila, že se zamračil.
"Musíš odjet pryč z Ilcatirionu." Prohlásil rozhodně Darnel.
"Proč bych měla odjet? Proč, Darneli? Tak už mi to konečně řekni?"
Upřeně se jí zadíval do zlatých očí a pohladil ji po tváři. Jeho zelené oči měly v sobě ustaraný pohled. Nechtěl jí to říct, protože se bál, aby jí ta zpráva nějak neublížila, ale už to dál před ní tajit nedokázal, obzvlášť, když na něho tak moc naléhala.
"Blíží se válka, miláčku." Pronesl smutným hlasem.
"Válka?"
Přikývl. "Tanron se svými skřety chce napadnout naše země. Já a mí bratři potáhneme s armádami do boje proti němu a jeho poskokům."
"V tom případě si nemysli, že tě opustím. Zůstanu tady. Zde je mé místo."
"Ne, odjedeš společně s doprovodem, ve kterém bude Efiri a Simeon. Chci vědět, že jste oba v pořádku a bezpečí." A opět s něhou pohladil její bříško.
"Kam mě chceš poslat?"
"Co nejdál odtud. Pocestuješ k mé matce, královně Närimee, do Esteledhel. Tam se o tebe dobře postarají, a já budu mít klid na duši a o jednu starost míň. Udělej to pro mě, Dalian." Vzal její tvář do dlaní. "Uvědom si, že na tobě, a na tom maličkém, závisí budoucnost naší rodiny. Nesmí se vám nic stát."
"Do Esteledhel? Co tam budu dělat, vždyť tam nikoho krom tvé matky neznám. Budu sama v cizím městě."
"Nebudeš tam sama. Jak jsem řekl, doprovodí tě Efiri, Simeon a několik dalších elfů z našeho dvora. A krom tebe bude u mé matky i Aermarova žena Alassë a jejich syn Aernil. Kdyby se cokoliv zvrtlo matka vás všechny naloží na loď a odveze na elfské ostrovy, tam vám zaručeně nic hrozit nebude."
"Jak utěšující, přesto bych raději zůstala zde. Řekni mi, kdo všechno opustí město? A kdo tu zůstává?"
"Vojáci a já jedem do boje, zůstanou tu jen ženy, děti a pár dobrovolníku na jejich ochranu."
"Když tu zůstávají oni, tak já taky." Trvala na svém Dalian.
"V žádném případě, jsi královna, a já ti jako své ženě nařizuji odejít pryč."
"Ano jsem královna, tvá manželka, ale především jsem drak, umím se o sebe postarat."
"Vím dobře, kdo jsi, drahá, ale pokud je mi známo, tak v požehnaném stavu na sebe nemůžeš vzít svou dračí podobu, aby si v případě potřeby mohla odletět."
Věděla, že má Darnel pravdu. V těhotenství nebyla schopná převtělit se do draka, a dokonce ani nemohla používat dračí telepatii.
"Uvědom si, že teď jsi stejně zranitelná, jako kterýkoliv člověk či elf. Takže víc se s tebou o tom dohadovat nehodlám. Odcestuješ do přístavního města a tam zůstaneš dokud neskončí válka."
Královna, ačkoliv jí to bylo proti srsti, poslušně přikývla.
"Dobře, drahý, tak já tedy odjedu do Esteledhel a budu tam čekat na tvůj vítězný návrat."
Usmál se. "To jsem rád." Nahnul se k manželce a políbil ji.
Když se odtáhnul Dalian promluvila.
"Darneli, prosím, pošli zprávu mému bratrovi a požádej ho o pomoc. Gilldar tě rád přijde podpořit."
"Ne, Dalian, tohle je věc elfů, ne draků. Tanron nechce zaútočit na Dragolad, ale na elfské země. Je to náš boj, ne jejich."
"Mám z toho strach, Darneli. Byla bych raději, kdyby jsi byl ve spojenectví s dračím lidem. Skřeti jsou nebezpeč potvory, ale nás draků se bojí. Kdyby po vašich bocích stál dračí lid měli byste vítězství jisté."
"Ne."
"Nebuď tvrdohlavý a udělej to." Nabádala ho královna.
"Pokud to udělám, tak jen v případě krajní nouze, jinak ne." Pevně si král stál za svým názorem.
"Ty mě posíláš pryč, abys měl jistotu, že budu já i dítě v pořádku. Ale i já chci vědět, že ti nehrozí bezprostřední nebezpečí. Chci, aby naše dítě poznalo svého otce, netoužím mu o tobě jen vyprávět."
"Neměj strach, nic se mi nestane. Slibuji, že požádám draky o pomoc, když bude potřeba. Copak nevěříš svému muži?"
Pousmála se a oči jí jiskřivě zazářily.
"Svému manželovi důvěřuji, ale té jeho elfské pýše ne."
"Co by ti to udělalo, kdyby si mému bratrovi napsal pár řádek? Udělej to pro mě, prosím! Nechci nic víc, než aby si mu oznámil, že elfům hrozí nebezpečí, a že já jsem zatím v pořádku. Darneli, pokud mě miluješ, i naše ještě nenarozené dítě, zapřísahám tě, pošli Gilldarovi dopis."
"Ne, miláčku, jak už jsem řekl, jen v nejvyšší nouzi. Teď si jdi sbalit věci a připravit se na cestu, zítra odjíždíš," oznámil jí, otočil se od ní a zahleděl se na své Třpytné město.
Tím uzavřel jejich rozhovor a víc se o tom již bavit nechtěl. Dalian si povzdechla, bylo jí jasné, že se svým manželem nehne a nepřemluví ho k ničemu, co on sám nebude chtít. Milovala elfského krále z celého srdce, a proto se rozhodla ho poslechnout. Konejšivě pohladila jeho rameno, a pak se vzdálila do jejich komnaty, aby si připravila na dlouhou cestu, která ji druhý den čekala.
* * * * * *
Hnědovlasý elf se opíral o ozdobnou balustrádu a hleděl na družinu, která se připravovala k odchodu. Čtyři mezci se zásobami, necelé tři desítky osedlaných koní a na jednom z nich seděla královna Dalian, zahalená do tmavého cestovního pláště s kápí na hlavě. Zbylé koně byli určeny pro ženy a muže z jejího doprovodu. V královnině skupině byla její elfská společnice Efiri, dračí strážce Simeon, pár elfek v pestrobarevných cestovních oděvech a několik elfů oděných v barvách zámecké gardy. Celou družinu dohromady tvořilo asi pětadvacet osob. Elfové naposledy zkontrolovali, zda je náklad na mezcích dobře připevněný, pomohli elfkám vyhoupnout se do sedel, a pak i ostatní jezdci nasedli na koně. Vše bylo již připraveno a mohli vyrazit na cestu. Dalian sejmula kápi dolů, otočila hlavu a zahleděla se směrem na muže v černém hávu stojícího na zvýšené terase. Jejich oči se střetly a i beze slov se domluvily.
'Sbohem, má lásko. Ať bozi opatrují tebe i naše dítě, sledují vaše kroky a dopřejí nám šťastné shledání. Miluji tě.' Říkal jeho zrak.
'Sbohem, drahý. Nechť tebe i tvé bratry ohlídá ten nejvyšší a dovolí vám navrátit se ve zdraví domů. Budeš mi chybět. Miluji tě, Darneli," odpověděly mu její zlaté oči.
Pak sklopila smutný pohled a upřela ho dopředu. Uchopila rukama kapuci a nasadila si ji zpět na plavé vlasy. Vůdce družiny nasedl na černého hřebce, dal rukou pokyn k zahájení poutě a celá skupina se dala do pohybu.
*
Král sledoval odcházející kolonu a bylo mu z toho úzko u srdce. Nejraději by seběhl dolů na nádvoří, sundal Dalian z koně a nikam ji nepouštěl, ale věděl, že tady by to mohlo být pro ni i jejich ještě nenarozené dítě nebezpečné, kdyby se náhodou něco nezdařilo. V Esteledhel to bude pro královnu lepší.
Král byl tak zamyšlen, že si ani nevšimnul přicházejícího muže. Najednou Darnel ucítil na pravém rameni něčí ruku.
"Vím nad čím přemýšlíš." Pronesl k bratrovi plavovlasý Aermar. "Udělal si správné rozhodnutí, když si poslal Dalian do Esteledhel. Tam bude v bezpečí, ona i to malé, naše matka se o oba dobře postará."
"Já vím, ale bojím se té dlouhé cesty, co jí v tomhle požehnaném stavu čeká. Co když bude mít nějaké komplikace a při cestě přijde o naše...." nedořekl, neboť se mu úzkostí stáhnul krk.
"Nepodléhej zbytečně černým myšlenkám, bratře. Dalian je silná a zdravá žena, žádná křehotinka, uvidíš, že se jim nic nestane." Utěšoval své nejstarší trojče Aermar.
"To rozloučení mě velmi bolí."
"Ty máš co říkat, bratře. Ty ses mohl se svou ženou rozloučit osobně, ale já musel své manželce a synovi poslat na rozloučenou dopis, což je v této vážné situaci dost neosobní."
Darnel se zahleděl na plavovlasého elfa po svém boku.
"Promiň, nechtěl jsem, aby to vyznělo tak sobecky."
Aermar se přívětivě usmál. "To nic, i starší bratr má právo chovat se někdy trochu sobecky."
"Víš, mám o ně velký strach." Přiznal Darnel.
"To chápu. Jsi milující manžel a k tomu z tebe bude otec. Věř mi, že dokud nemáš rodinu a děti, není čeho se bát, ale jakmile se oženíš a přicházejí na svět potomci, tak se bojíš všeho. Je to úplně normální, vím to ze své vlastní zkušenosti. Když se narodil Černil, bál jsem se o něho pokaždé, když mi zmizel z dohledu, ale to překonáš."
"Jenže ty už sis svého syna pochoval v náruči, viděl si i jeho první kroky a slyšel jeho první slovo, kdežto já ne," namítnul Darnel.
"Neboj, bratříčku, i ty si to své prvorozené dítko pochováš a budeš se těšit z jeho úspěchů i zklamání. Všechno dobře dopadne, ale teď už na to nemysli. Musíme se nyní zaměřit na boj s nepřítelem a ochránit naše země před jeho drancováním." Pronesl moudře Aermar.
"Máš pravdu," přitakal Darnel. "Na takové výlevy není čas."
Pak se elfové společně odebrali do paláce, aby se poradili a vybrali vhodnou taktiku útoku a obrany proti nepříteli.
IV. - Boje na Svobodné pláni.
Jakmile dorazilo poslední vojsko krále Aermara z Elvénie, tak se celá armáda elfů vydala na pochod k rozsáhlým pláním ve Svobodné zemi. Šli a jejich zbroje se při východu a západu slunce leskly, že jejich jdoucí armáda vypadala jako proud tekutého zlata a stříbra. Cesta díky svižné chůzi elfů trvala něco málo přes čtrnáct dní. Dorazili na Zapomenuté vrchy, které se mírně klenuly na začátku širé Svobodné pláně. Pod Zapomenutými vrchy rozvinuli své tábory a vybudovali ležení. Na vrcholky mírných kopečků rozmístili hlídky, které měly dávat bedlivý pozor, kdy se na vzdáleném obzoru začne objevovat černý stín značící příchod skřetí armády. Elfové pečlivě sledovali horizont, a pokud by něco podezřelého zahlédli, měli zatroubit na elfské rohy a dát tak králům znamení.
Trvalo to necelý den od jejich příchodu k Zapomenutým vrchům, když se na vzdáleném konci zjevil temný pohybující se pruh. Oči elfských pozorovatelů zaznamenaly i na tu dálku, že se pomalu blíží nebezpečí v podobě skřetí armády. Samozřejmě, že se Tanron jako obvykle držel v pozadí a z bezpečného vyvýšeného místa sledoval zástup svých zrůd, které poslal proti elfům.
Elfové, když spatřili, že skřeti přicházejí, sáhli po svých rozích a zaduli na ně. Pronikavý táhlý zvuk se vyloudil z rohů a upozornil krále a všechny elfy, že se blíží chvíle zahájení boje.
*
Elgalen byl oděn ve stříbrné zbroji s modrým pláštěm a modrým peřím na své helmici, a za ním se táhnul do dáli modrostříbrný svit jeho armády. Ano, to hvězdní elfové se jdou dnes za svou vlast bít. Opodál na svém koni seděl hrdě král Aermar v zelenozlaté zbroji, a za jeho zády ve stejných barvách jako měl on, bylo oděno i vojsko kopiníků a lučištníků jižních elfů. Třetí král, pán Dračích elfů Darnel ve zlaté zbroji s rudým pláštěm, jenž jako plamen vlál ve větru, a za jehož zády plála rudozlatá zář mnohých elfských řad, jel vedle nich. Tři elfské šiky v lesklé zbroji, teď budou chránit na pláních svobodných zemi svoji. Přátelé i rodní bratři, bok po boku a meč k meči, statečně budou umírat v lité seči.
Přešli Zapomenuté vrchy a stanuli na začátku Svobodné pláně. Hleděli vpřed na tu masu odporných stvoření, jejichž nerudný řev doléhal až k jejich citlivým uším.
Pak zahlédli, jak se od armády oddělil jeden mohutný skřet sedící na odpudivě vyhlížejícím koni a zamířil k nim s bílým praporem.
"To by mě zajímalo, co od nás asi chce?" zabručel si pod nos Aermar.
"Možná se jede omluvit za opovážlivost svého temného pána." Prohodil Elgalen.
"Na to bych moc nevsázel," namítnul Darnel.
Tři králové na svých koních mu vyjeli v ústrety. Jezdec se spěšně blížil a za několik minut se zastavil tak na dva metry od nich a počkal, až elfové přijedou ještě o kousek blíž.
"Co chceš?" otázal se rozmrzele Aermar.
"Posílá mě můj pán Tanron." Zaskřehotal skřet.
"Vážně? A já si bláhově myslel, že se k nám chceš přidat." Poznamenal sarkasticky Elgalen.
"Mám se vás naposledy zeptat, zda jste nezměnili svůj názor a nechcete dobrovolně předat své země mému pánu."
"Ne, to jsme tedy nezměnili." Odpověděl Darnel. "Ani jeden z nás se Tanronovi nepodřídí."
"Proč mluvíš za své bratry, copak oni neumí mluvit?" Popíchnul je skřet.
"Nikdy nebudu já, ani můj národ, Tanronovi sloužit." Řekl Elgalen.
"A co ty bloňďáku, co nám říct mému panovi?"
Aermar lehce pobídnul koně a přiblížil se zprava ke skřetovi.
"Vzkaž svému chlebodárci, že má odpověď je...," než se skřet nadál, elf vytasil meč a useknul mu hlavu. "...NE!!" dodal s hlasitým důrazem.
Ohavný kůň leknutím zařehtal a dal se na útěk i s bezhlavým tělem skřeta, které sklouzlo ze sedla a zůstalo viset za nohu ve třmeni. Oř běžel a vláčel za sebou mrtvolu, z níž vytékala černá krev a vytvářela za ním přerušovanou cestičku.
"No nevím, jestli to byl dobrý tah." Poznamenal Darnel na neuvážený čin svého mladšího bratra.
"Někdo začít musel." Odvětil Aermar.
Jen co dorazil bezhlavý jezdec ke svým kumpánům, ozval se bouřlivý řev, kvílení a zuřivé hulákání. Skřeti se dali do běhu a řítili se proti nim.
"Do zbraně!" rozkázal Darnel.
"Připravit se na střet!" zvolal Elgalen.
"Do útoku!! " dal povel Aermar. "Na ně!!" zařval.
Elfové se společně se svými králi vrhli do boje.
* * * * * *
Po urputných bojích, které trvaly již několik týdnů, seděl Darnel v sedle a upíral pohled před sebe. Jeho pobledlá tvář a svěšená ramena vypovídala nejlépe o únavě a o tom, jak se cítí.
Elgalen v duchu proklínal válku. Věděl, že jeho bratr Darnel a jeho žena Dalian nebyli nepochybně jediní, koho válka od se oddělila. Díval se na hnědovlasého elfa, do jehož tváře smutek vyryl vrásky, a musel žasnout, jak silné pouto se mezi ním a dračí princeznou vytvořilo. V duchu si přál, aby až skončí tahle zpropadené válka, také našel ženu, a stejně tak i oddanou lásku jako jeho bratři Aermar a Darnel.
*
Tanronova vojska opanovala celou hranici Svobodné země a Blackgeru a nyní vedla útok přes pláň a chtěla se probít skrz elfy, aby mohla vpadnout do elfských zemí. Král Elgalen s pánem Erunerem, a jejich část vojska, se snažili udržet řeku Lin v zoufalé obraně západní části Svobodné pláně. Měli sice lepší postavení, ale přesila skřetů byla obrovská. Bylo jen otázkou času, kdy padnou, pokud nepřijdou posily.
Poručík Mirimon měl tu čest bojovat společně s pánem Telumem po boku krále Darnela. Jejich nejdůležitějším úkolem bylo chránit život svého krále a Mirimon to dělal vpravdě s láskou.
*
Byly to trpké a dlouhé měsíce, během nichž prakticky neodkládali zbroj a moc toho nenaspali. Nebyla zbraň, která by ještě v této bitvě ani jednou neprolila černou krev těch odporných zrůd. Brnění a zbroj vyrobená z eldarianské oceli, byla opravdu velice odolná a pláty tohoto kovu se daly jen těžce prorazit. Elfové mívali pocit neporazitelnosti a nezranitelnosti. Stávalo se, že se někteří mladší elfové, mezi nimi i poručík Mirimon, bezhlavě vrhali do nejhorších skrumáží a nejednou si tak vysloužili ostré slovo od pána Teluma nebo od pána Erunera či Serindëho z Yannori. Velitelé neradi viděli, když jejich podřízení podnikali věci na vlastní pěst, i když to mysleli v dobrém. Nicméně ani eldarianská zbroj je od zranění nemohla uchránit, neboť nepokrývala celé jejich tělo. Sečné rány na pažích a zranění od šípu se nestačily hojit tak rychle, jak přibývaly nové. Někdy se stávalo, že se bohužel nějaký ten šíp či meč dostal nečekaným úderem pod brnění,elfa těžce zranil a elf tomu zranění na místě podlehnul.
Mladý poručík Mirimon se postupně naučil bojovat v sevřeném útvaru, poslouchat rozkazy a nakonec je i sám dávat. Dostal na starosti menší část Darnelova jezdectva. Teoretické lekce o taktice a strategii konečně postupně převedl do reálného boje. Pochopil, že disciplína je základem přežití. Jak získával zkušenosti, začal v boji víc přemýšlet. Dokázal si udržet přehled o tom, co se děje kolem něj. Stal se z něj válečník.
* * * * * *
Darnel seděl opřený o strom na konci ležení vedle svého stanu. Tma ustupovala a nebe začínalo blednout. Svítalo, a to byla chvíle, kdy hlavní nápor skřetů vždy polevil. Nebyl zatím vyčerpaný, jeho tělu pořád docela dobře stačila voda a cestovní chléb a spát dokázal i s otevřenýma očima, protože musel být neustále ve střehu, kdyby skřeti neočekávaně zaútočili. Už aby ta válka skončila. Zatím, krom pár škrábanců, modřin a drobných oděrek, byl on i jeho dva bratři celkem v pořádku a těšili se dobrému zdraví. Zavřel na chvíli oči. Stýskalo se mu po domově a především po Dalian. Měsíce utíkaly a blížil se termín, kdy mělo na svět přijít jejich dítě. Byl nervózní, protože nebyl s ní, a zároveň měl radost, že se jim daří chránit hranice před skřety. Byl vyčerpaný, ale únava, kterou cítil, pramenila spíš z odporu k zabíjení a válce než z tělesných neduhů. Eldarianskou zbroj měl na mnoha místech pokrytou zaschlou černou krví a blátem, neboť jim při boji několikrát začalo pršet a pláň se na čas rozbahnila. Poslední dobou si zbroj už vůbec nesvlékal a s každým dnem jako by těžkla čím dál víc. Tak tu seděl se zavřenýma očima a snažil se trochu odpočívat.
Aermar přišel a posadil se zmoženě vedle něj. Přinesl s sebou něco z snědku a džbán s vodou.
„Nějaké zprávy, bratře?“ zeptal se Darnel tiše, aniž by otevřel oči.
„Nic nového od Elgalena nepřišlo,“ povzdechl si Aermar.
Darnel pokýval hlavou. Jako všichni věděl, že pokud nepřijdou zprávy včas, nevěstí to nic dobrého a je jen otázkou času, kdy jejich elfí spojenci podlehnou přesile. Nicméně na to se neptal.
„Elgalenova skupina je od nás pořád odříznutá za řekou Lin, ale drží se. Věřím, že je v pořádku. “ dodal Aermar, neboť dobře věděl, že především o tyhle informace se jeho bratr zajímá.
„Kdyby byl mrtvý, cítil bych to,“ zašeptal Darnel. Pak otevřel oči a upřeně se podíval do Aermarových modrých očí. "A co z Esteledhel, také nic?" otázal se.
Plavovlasý elf zavrtěl hlavou. "Bohužel tě zklamu, ani z domova nepřišly žádné nové zprávy. Vím, jak na ně netrpělivě čekáš. Chápu to, ale kdyby se cokoliv dělo, dala by nám matka vědět. Dalian i to malé jsou v pořádku,“ pokusil se bratra povzbudit.
Darnel přesunul pohled z Aermar před sebe a zadíval se směrem, kterým tušil, že někde v dálce leží Esteledhel. Někdy, když odpočíval, měl pocit, že by se téměř mohl dotknout Dalianiny mysli a být s ní alespoň v telepatickém spojení, jenže věděl, že těhotenství jí v této schopnosti brání.
Ze zamyšlení ho probralo zařinčení mečů a připomnělo mu, kde se vlastně nachází.
* * * * * *
Válka pokračovala dál a zdálo se, že snad nikdy nebude mít konce. Noc osvícená září hvězd a elfská armáda stála opět proti přesile skřetího tažení a podporu jim poskytovali stínový lidé. Těch sice nebylo mnoho, jen pár desítek, ale i tak to stačilo. Aermar a Darnel stáli v čele svých jednotek. Zleva a zprava se řítila na skřety elfská jízda. Pravé křídlo vedl pán Telum a levé poručík Mirimon. Středem šla pěší jednotka se zářícími elfskými meči a za mini postupovali lučištníci Larcarim vedeni Serindëm z Yannori. Skřeti se hnali bez ladu a skladu, zkrátka bezhlavě, vpřed. Boj probíhal celou dlouhou noc a zdálo se, že už není naděje.
*
Jeden mohutný skřet si za svůj cíl vybral krále Dračích elfů a zaútočil na něho. Darnela síla úderu překvapila a srazila ho na kolena. Téměř okamžitě vytrhl z pochvy u boku nůž a vrazil ho skřetovi do břicha. Váha padajícího těla mu vytrhla nůž z ruky. Ztěžka vstal. Krvavý šrám na jeho pobledlé tváři doslova zářil. Vytáhl dýku z mrtvoly a otřel černou krev, než ji vrátil do pouzdra. Někdo mu položil ruku na rameno. Otočil se.
Aermar se na něj nepatrně usmál. Byl to však ten úsměv, jenž je propletený smutkem - prohrávali.
Darnel byl tak vyčerpaný, že se mu vidina smrti nezdála zase tak špatná. Měl chuť si lehnout na zem a nehýbat se, nedýchat, prostě zavřít oči a spát nejméně následujících sto let.
„Seber se, bratře,“ kývl na něj Aermar. „Ještě jsme neprohráli.“
Darnel chtěl něco namítnout, protože pomalu přestával doufat, pak si vzpomněl na ženu a dítě, které se chystalo přijít mezi ně, a hned o něco pookřál. Ne, nedovolí těm zrůdám zničit jeho zem a dědictví, jenž chtěl jednou předat svému potomkovi. Když potom první paprsky úsvitu pohladily jeho bojem strhanou tvář a s novým dnem se na obzoru objevila modrá zástava se stříbrnými hvězdami,Darnel sevřel Aermarovo rameno a jeho líce se rozzářila novou nadějí.
„Přišli!“ zašeptal. „To je Elgalenova družina!“
*
Byl to zázrak. Elgalen se svou posádkou se přiřítil na koních skutečně v hodině nejvyšší. Situace se rázem obrátila. Tanronova vojska utrpěla porážku a musela začít ustupovat na svou stranu Svobodné pláně.
Darnel si prosekával cestu středem pomalu ustupujícího nepřátelského vojska, a bylo mu jedno zda utrží nějaké ty šrámy navíc, jen aby mohl Elgalena sevřít v náručí.
„Vypadáš hrozně, bratře,“ pousmál se Elgalen a setřel Darnelovi krev z tváře.
Darnelovy cukly koutky a začal se smát. Pak nedbaje o bitevní vřavu, Elgalena sevřel do medvědího objetí.
Aermar se ze svého místa nedaleko od nich též neubránil úsměvu, když viděl, že je jeho prostřední trojče v pořádku. Byl to zvláštní pohled na ty dva bratry, jak se objímají uprostřed zuřící bitvy. Aermar si k nim proklestil cestu mezi prchajícími skřety.
„Co kdybyste si to nechali na potom!“ křikl na ně Aermar, aby je upozornil, že bitva prozatím ještě neskončila.
Darnel a Elgalen se pustili z obětí a stále se smáli jako dva malý kluci.
„O co, že jich dostanu víc než ty,“ zašklebil se Darnel na bratra.
„Tak se vsadíme,“ navrhl Elgalen.
„Dobře, když vyhraji,“ Darnel se hbitě sehnul, neboť jeho bystré uši zaslechly těžké kroky, Elgalen se napřáhnul a uťal skřetovi za jeho zády hlavu. „To dořešíme až pak.“ Dodal Darnel.
Elgalen se smíchem přikývnul a potom se pustili opět do boje.
Sázka Darnela s Elgalenem však zůstala nedořešená, protože Darnel zapomněl zabité skřety a stínové lidi počítat a jeho bratr jak by smet.
* * * * * *
Jenže žádné vítězství v této válce nemělo zatím dlouhého trvání. Skřeti se zase nabylo síly a po několika dnech, kdy si elfové trochu odpočinuli, začal boj na novo. Tanron se prostě nehodlal vzdát své představy, že bude vládnou všem třem elfským zemím, které kdysi dávno bývaly jednou. Chtěl je mít za každou cenu.
Dlouho byl boj vyrovnaný, nikdo neprohrával ani nevítězil. Skřeti měli velkou početní převahu, avšak elfové zase odvahu a odhodlání za nic na světě nedovolit skřetům a jejich vládci vstoupit na území Nového Linoru. Prostě nechtěli dát své země bez boje. Rudá krev elfů i černá těch stvůr obarvovala zemi a Svobodná pláň se pokrývala mrtvými těly. Nakonec se zdálo, že již není pro elfy žádná vyhlídka na vítězství, ale pak stalo se něco, co mnohé z nich zahřálo srdce a zažehlo v nich nový plamen naděje.
* * * * * *
Překlad a vysvětlivky:
Enyalië or ohta. - Vzpomínka na válku.
Ilcatirion – Třpytné město
Esteledhel – Naděje elfů – je to přístav a sídlo královny matky Narimëi
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Áya – ahoj či zdravím – pozdravení
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 45 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
