obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915324 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39440 příspěvků, 5735 autorů a 390002 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Libanonské zázraky ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Špatný román
 autor naivka nevšední publikováno: 16.11.2007, 5:39  
Kapitola 49. z knihy Špatný román
 

Pavlovi Helena neřekla nic, jak si předsevzala. Znala ho už natolik, aby věděla, co si o jejím pokusu bude myslet.
(Helenko, je to tvůj život, ale jako kamarád bych Tě přece jen chtěl varovat: řítíš se do katastrofy, nepřinese Ti to nic dobrého. Trochu se bojím, abys později nelitovala, ale nechci Ti do ničeho mluvit, máš svůj rozum a trochu tvé důvody i chápu. Blablabla.)
(Na to bych přišla taky. Jenže Ty ses nikdy nekoupal v takovým marastu jako teď já. Nikdo Tě neodkop, nezradil, nepoužil, neodhodil, nikdo Tebou nepohrdl.)
Helena ze svého jednání dobrý pocit neměla. Ačkoli si na podvádění svého manžela už jistým způsobem zvykla, černé svědomí se nyní ozvalo s poněkud větší intenzitou. Přece jen, na noc si domů Václava nikdy nepozvala. I když v manželské posteli, jež patřila Markovi a jí, se milovali. Je to rozdíl?
Nechtěla však předbíhat. Ještě ji čekal jeden mezistupeň, středeční návštěva restaurace. Třeba ještě ze všeho sejde. Přesto byla zvědavá, co jí Honza nabídne. Tvářil se jako světák, do obyčejné pizzerie tedy jistě nepůjdou.
Helenin předpoklad byl správný. Honza už v pondělí ráno poslal nabídku restaurací: onu francouzskou, o níž mluvil na první schůzce, thajskou kdesi na Vinohradech, libanonskou v Dejvicích a sushi bar někde poblíž Florence.
Heleně skoro přišlo, že se před ní Honza chce vytahovat. Vlastně, proč ne? Není snad úkolem muže dobýt ženu? To jen s Václavem to bylo spíš obráceně… Honza už dal Heleně jasně najevo, že je ochoten (a víc, než ochoten) učinit další krok, příští tah byl tedy na ní. A Honza chtěl uspět. To Heleně lichotilo, i když takové to předvádění se ráda neměla.
Co však ráda měla, bylo jídlo. Jakékoli, hlavně nové, nepoznané.
Přemýšlela, kterou restauraci si vybrat. Sushi ještě nikdy nejedla. Chtěla ho ochutnat, ale zároveň se bála, že to nebude jídlo podle jejího gusta. Asijskou kuchyni vlastně nijak nepreferovala, takže thajskou restauraci z výběru po zralé úvaze také vyloučila. Nakonec se rozhodovala mezi francouzskou a libanonskou restaurací.
Zvítězila libanonská. Helena měla slabost pro vše arabské, aniž tušila proč. Jako pubertální dívka hltala místo dívčích románků Mayovky. Milovala především ty blízko-východní, jak by je označila dnes. Vinnetoua měla raději v televizi.
Když byla starší, s překvapením zjistila, že se líbí Arabům. Cestou ze školy potkávala v centru Prahy arabské dealery drog, a lačnými úsměvy, jež po ní vrhali, si léčila své komplexy z tloušťky a hnusoty, s níž vnímala svůj obličej a tělo. Jednou se dokonce stalo, že ji jeden z nich zastavil, a ptal se, kam jde. Odbyla ho, jak se na slušnou dívku patří, ale celou cestu domů se blaženě usmívala. Konečně nějaký zájem o tu ošklivku, co se nikdy nevdá…
Dnes se musela smát, když si na tu příhodu vzpomněla. Leccos se od té doby změnilo. Místy dost radikálně.
Napsala Honzovi, že by dala přednost libanonské restauraci. Marek by ji tam nikdy nevzal, protože pro něj to bylo příliš riskantní. Nové, neznámé, nepředvídatelné, a z toho měl strach.
Helena se rozhodla, že se od Honzy nechá hýčkat, tak, jak si to představovala původně, než s mileneckými vztahy vůbec začala. S Václavem se to nějak zvrtlo. Nakonec se vlastně už jen doprošovala. Nedopustí, aby se to stalo znovu. Teď ona bude ta, kdo dostává!
Honza souhlasil a navrhl sejít se v pět odpoledne před hotelem Diplomat.

Helena na místě opět byla jako první. Vzala si tentokrát sukni, poměrně krátkou, zvlášť když si sedla. Byla zároveň i dost úzká, takže se při sezení krásně napínala přes hýždě a z nohou odhalovala možná víc, než bylo zdrávo. Helena měla jakousi zvrhlou potřebu být dnes co nejsvůdnější, třebaže si byla jistá, že ji Honza neodmítne, ani kdyby si vzala džíny a rolák.
Helena netrpělivě stepovala na místě. Čekala pět minut, deset. Stále sledovala display telefonu, rozhlížela se na všechny strany, ale Honza se neozýval. A nešel.
(Máš hodně, ale hodně velký mínus, hošánku!)
Helena začala mít vztek. A strach.
(Další odmítnutí? Proč? Vždyť se tvářil, že je ruka v rukávě!)
Po patnácti minutách začala uvažovat o tom, že se prostě sbalí a odejde. Akademická čtvrthodinka uplynula, tak co by ještě chtěl? Ani nezavolá! Plánovala, že se prostě beze slova sbalí a půjde pryč. A pokud Honza později bude volat, nechá telefon zvonit. Nevezme ho, na případnou SMS neodpoví, ať si táhne! Takových může mít…
Jenže Honza nakonec přišel. Jen tak tak. Udýchaný a se svým typickým zářivým úsměvem a svislou čárkou u kořene nosu. Smál se a mračil zároveň.
Přiřítil se odněkud zezadu, což Helena čekala ze všeho nejméně, a sotva se přiblížil na doslech, spustil: „Ahoj, omlouvám se za zpoždění, strašně dlouho jsem hledal místo k parkování. Objížděl jsem to pořád dokola, dokud se něco neuvolnilo.“
„Ahoj,“ odpověděla Helena a nasadila svůdný úsměv, jako by se nic nedělo. „To nic. Tak půjdem?“
„Jo, rezervoval jsem to na půl šestou, to krásně stihneme. Nečekala jsi dlouho?“
(Ne asi!)
„Tak to víš, že jsem tu chvíli čekala. Byla jsem tu akorát v pět…“
Honza se podíval na hodinky. „To už je tolik?“ vytřeštil oči.
„No,“ zasmála se Helena. „Ale to je jedno, hlavně že jsi přišel.“
„Snad sis nemyslela, že bych tě tu nechal stát. To bych přece neudělal,“ zazubil se Honza.
(Co já vím? Už si nejsem jistá vůbec ničím.)
Neodpověděla, a tak Honza pokračoval: „A máš se?“
(Blbě, od tý doby, co mě Václav opustil, ale o tom ti vyprávět nebudu.)
„Dobře,“ usmála se. „Měla jsem dneska v práci docela frmol, ale stihla jsem, co jsem chtěla, tak jsem spokojená.“
„No vidíš. Já ne. Chtěl jsem ještě zajet do jedný firmy, ale musel jsem to přeložit, abych stihnul tebe,“ zazářil.
Měl na sobě světle béžové kalhoty, jemně růžovou košili, světlou kravatu a sako. Bundu ani kabát neměl, přestože už bylo poměrně chladno.
Václav kravaty zřejmě vůbec nenosil. A Honza zase nenosil džíny, jak se zdálo. A vůbec, každý byl úplně jiný. Odpovědí v inzerátu veškerá podobnost končila. Honza byl mnohem sebevědomější, suverénnější, hlučnější, extravertnější, a vůbec… Prostě byl jiný.
Spletla se.
Ale bylo to vlastně dobře. Nepotřebovala si Václava připomínat na každém kroku, i tak ho měla stále plnou hlavu.
Jak tak šli s Honzou vedle sebe, prohlížela si jeho profil. Jeho nos byl zahnutý do pravidelného oblouku, zakončený špičkou. Zvláštní. Měl poměrně výrazné lícní kosti, oči trochu zapadlé, ale velké a hluboké, trochu pichlavé. Oříškově hnědé.
(Nevěř hnědým očím, nikdy!)
Plná ústa, ale ne tak hezká jako Václav. Bylo v nich cosi tvrdého.
Vlasy už Honzovi trochu řídly. Byly světle hnědé, úplně rovné, vzadu velmi krátké, po stranách hlavy a na temeni delší, pečlivě sestříhané, trochu ulíznuté. Měl výrazné kouty. Česal si vlasy na pěšinku, na levé straně hlavy mu i přes snahu nalepit je k lebce trochu trčely do strany, což bylo legrační a Heleně to nesedělo k jeho jinak dokonalému vzhledu. Honzova chůze byla rychlá a rázná. V tom si rozuměli.
Šli dejvickými ulicemi, Helena ani nevěděla kudy. Nevyznala se tu. Honza patrně také přesně nevěděl, kde restaurace leží, což Helenu překvapilo. Rozhlížel se pečlivě kolem sebe, nahlížel do každé ulice, kterou křižovali.
„Nevím, kde to přesně je, už dlouho jsem tam nebyl, ale měla by to bejt jedna z těchhle uliček. Moment, že by tady?“ zadíval se do jedné z nich. „Ne, ještě dál to bude.“
Když nehledal, neustále mluvil o své práci. Helena mu moc nerozuměla a vlastně ji to ani nezajímalo. Jen se usmívala a přikyvovala. Honza rozhodně nebyl mlčenlivý.
Takové to souznění, když spolu dva zamilovaní mlčí, s ním nezažije. Tím si byla jistá. I tím, že se do něj nikdy nezamiluje. A to byla výhoda.
Konečně Honza restauraci našel. Trochu se zmatky, ale bez ztráty sebedůvěry a bez rozpaků. Vešli dovnitř. Hned u vchodu je přivítal arabský číšník a Helena měla dojem, že se mu vůbec nelíbí, což ji překvapilo. Tvářil se naprosto lhostejně, skoro si jí ani nevšiml. Pozdravil a Honza hned hlásil, že zde má rezervaci na půl šestou. Žádní hosté zde nebyli. Místnost byla malinkatá, s vypolstrovanými křesly a sedačkami a titěrnými stolečky. Když je číšník usadil, přinesl jídelní lístky a zeptal se, co si dají k pití.
„Ještě si to promyslíme,“ ohlásil Honza a podíval se na Helenu. „Co víno, dáme si?“
Helena se zatvářila rozpačitě, možná trochu zoufale.
(Víš přece, že ho nepiju!)
„Já jsem od minule názor nezměnila. Nemám víno ráda. Ale klidně si ho dej, mně to vůbec nevadí, dám si minerálku nebo džus a budu spokojená,“ opakovala totéž, co před pár dny říkala v pizzerii poblíž Václavského náměstí.
„A aperitiv by sis nedala?“ zkoušel to Honza dál.
„Ne, pro mě je to fakt škoda, nepiju žádnej alkohol.“
Honza pokrčil rameny. „Tak si dáme minerálku. A co k jídlu? Čemu dáváš přednost?“
(Nevím! Nikdy jsem tu přece nebyla.)
„Nevím, to se musím podívat do jídelního lístku. Jím všechno, ochutnám ráda cokoli, ale nemám teď žádnou představu o libanonský kuchyni. Potřebuju inspiraci,“ usmála se nakonec.
„A co kdybychom si dali takovou ochutnávku, od každýho trochu?“ navrhl Honza, zatímco se Helena snažila studovat jídelní lístek. Ceny byly nehorázné. Honzův návrh působil vysvobozujícím dojmem, ušetřil ji těžké volby.
„To by bylo dobrý, ale nebude toho moc?“ Helena svůj žaludek nepovažovala za nijak velkokapacitní.
„Neboooj,“ zasmál se Honza od ucha k uchu. „To sníme.“
Nečekal na odpověď a přivolal číšníka.
„Máte vybráno?“ zeptal se Arab ne příliš dokonalou, o to však roztomilejší češtinou.
„Dvakrát minerálku a k jídlu bychom si dali takovou ochutnávku typické libanonské kuchyně, od každého trochu, aby tam bylo nějaké jehněčí, předkrmy, saláty, no, to už si poradíte.“
Číšník pokýval hlavou, vypadalo to, že je na podobné objednávky zvyklý. Helena se snažila moc netřeštit oči. Myslela si, že když s něčím takovým Honza vyrukuje, bude to ohromný problém, ale očividně se zmýlila. Číšník nehnul brvou, odešel a za chvíli přinesl minerálky. Nalil do každé skleničky trochu, sebral ze stolu vinné skleničky a odešel.
Honza na Helenu vrhl svůj oslnivý úsměv s vyceněnými zuby. Helena si v tu chvíli nebyla jistá, zda ji nechce sežrat.
„Konečně máme chvilku pro sebe,“ řekl a Helena se lekla, že ji vezme za ruku. Neudělal to. Zalitovala, že si nevzala kalhoty. Sukně se nebezpečně vyhrnovala směrem k horní části stehen a nikdo kromě nich zde nebyl. Mohl udělat cokoli, kdyby chtěl.
„Povídej mi něco o sobě,“ zazubil se a přisedl si blíž.
(Jenže co? Dyť na mně není nic zajímavýho.)
„Já nevim, co bych o sobě měla vyprávět, nejsem až tak zajímavá,“ usmála se Helena nesměle.
„Mě zajímáš!“ opáčil Honza. „Tak třeba: co máš ráda, co tě baví a tak.“
Půdu pod nohama rozhodně neztrácel.
„Co mám ráda? V sexu? Nebo obecně?“ zaprovokovala Helena poté, co se rozhodla, že přistoupí na jeho hru na otázky a odpovědi.
Honza se zasmál, dokonce mírně překvapeně. „Jak chceš, zajímá mě oboje.“
Helena se lekla. Přestřelila, spadla do vlastnoručně vykopané jámy. Tedy málem.
„Sex bych snad raději zatím nechala stranou…“ usmála se a hodila očkem po Honzovi. „A jinak? Hraju v jednom orchestru na příčnou flétnu, baví mě vaření, sem tam něco přečtu, mám ráda dobrý filmy.“
„No vidíš, jak jsi zajímavá osoba. Taky jsem hrál, ale na housle, když jsem byl malej. Moc mě to nechytlo, tak jsem toho zase nechal, dneska už bych asi nevyloudil jedinej pořádnej tón, ale vážnou hudbu mám rád. Co hrajete?“
„Všechno možný, od Bacha až po Martinů, sem tam i něco jazzovýho,ale to nemusim.“
„Ne? Já mám jazz naopak rád.“
„Jo? My jsme jednou se školou byli na výměnnym pobytu v Německu, v Düsseldorfu, a šli jsme tam do jazzhousu na nějakej koncert. Musim říct, že to byl snad nejhorší hudební zážitek mýho života. Absolutní disharmonie, strašnej kravál a ještě tam bylo tak nahuleno, že se tam nedalo dejchat.“
Další škodolibá provokace.
(Co Ty na to, hošánku?)
Honza se hlasitě zasmál.
„Ty mě bavíš…“ řekl, aniž by se přestal smát. Helena nevěděla, jak to vlastně myslí. Vysmívá se jí? Nebo mu skutečně přijde tak vtipná?
(Nic vtipnýho na tom přece nebylo.)
Pak zvážněl a dodal: „Taky se mi z jazzu nelíbí úplně cokoli, ale asi není nic, co by mě odpuzovalo. A co to vaření? To mě zajímá. Taky rád vařim.“
„A co bys chtěl slyšet?“ usmívala se Helena.
„Třeba co ráda vaříš,“ neztrácel svůj dokonalý běloskvoucí úsměv.
„Cokoli. Nejsem specialista na určitý druhy jídel, snažím se naopak vařit všechno, zkoušet hodně novejch věcí, vyhledávat si recepty třeba na internetu a tak. Uvařím cokoli, co mi přijde dobrý. A co vaříš Ty?“
„No… Zas tak často se k tomu nedostanu, ale hodně rád mám právě tu francouzskou kuchyni. Je docela složitá, ale stojí to za to.“
Helena pokývala hlavou, což Honza pojal jako výzvu k pokračování ve svém monologu. Od francouzské kuchyně se dostal k domu, který se ženou postavili a stále budují, k zahradě, již zvelebuje, dokonce se přiznal k pěstování rajčat. To Helenu překvapilo a pobavilo zároveň. Na zahradníka skutečně nevypadal. Navíc si vzpomněla na jednoho uchazeče ze svého prvního kola, taky měl rád rajčata a pěstoval jich mraky někde na zahradě za Prahou. Zřejmě rozšířenější záliba, než by se mohlo zdát.
Po chvíli přišel číšník a začal klást na stůl různé mističky, tácy, podnosy, talířky a ošatky s arabským chlebem, masem, pirohy a dalšími laskominami, z nichž některé Helena nebyla schopná ani identifikovat. Čím víc toho bylo, tím víc Heleniny oči zářily. Potěšením a hrůzou zároveň. Všechno vypadalo i vonělo krásně, ale kdo to proboha všechno sní? Vždyť je toho pro čtyři!
Úkosem se podívala po Honzovi. Tvářil se naprosto samozřejmě a sledoval číšníka.
(No, tak to snad sní…)
Když bylo na stole vše a číšník odešel, Honza se podíval na Helenu a popřál jí dobrou chuť. Udělala totéž a vzala do ruky příbor. Pak jej zase bezradně položila na okraj talíře a podívala se po Honzovi. Talíř byl prázdný, bylo třeba naložit si na něj vlastnoručně některou z těch lahůdek. Jenže kterou?
Honza vycítil Heleninu nejistotu a vzal do ruky ošatku s chlebem: „Doporučoval bych začít humusem a tady tím výborným petrželovým salátem, k tomu chleba, a to jehněčí bychom neměli nechat vystydnout.“
Měl pravdu. Helena sáhla po jehle, na níž byly napíchnuté tenké plátky grilované kýty. Rychle však ucukla a stáhla ruku zpět.
(Jsem blbá, vždyť to jde přímo z grilu nebo z trouby nebo z čeho.)
Nevěděla, zda si toho Honza všiml, zdálo se jí, že není možné, aby to neviděl, ale reakci nezaznamenala žádnou. Honza elegantně vzal bílý plátěný ubrousek a teprve do něj konec jehly. Bez úhony přenesl špíz na svůj talíř. Helena ho napodobila.
Pak si nabrala od každého předkrmu trochu, Honza učinil totéž, a pustili se do jídla.
Nebylo to jen dobré… Bylo to vynikající! Pestré, dobře udělané, tak akorát okořeněné, nic nebylo špatně. A to jehněčí! Jedna báseň. Křehké, výrazné, se svou typickou vůní. Neodolatelné. Helena chvílemi zapomínala i na Honzu, na své rozpaky, nervozitu, jídlo bylo prostě dokonalé. Dokonce i ten petrželový salát, k němuž zpočátku měla nedůvěru, neboť petržel nepatřila k jejím oblíbeným bylinkám, byl tak dobře ochucený citronem, pepřem a solí, že se ho nemohla nabažit. Ochutnala pirohy se slaným sýrem i mletým masem, jemně dochucené hřebíčkem a skořicí. Neotřelé nové kombinace, jedna lepší než druhá. Byla nadšená.
Honza průběžně mluvil a mluvil, Helena přikyvovala a přikyvovala. Zdálo se jí, že se tak trochu kochá sám sebou. Skutečně byl sebestředný, její první dojem byl správný. Ale nepřeháněl to. Občas se na něco zeptal, místy zapomínal vnímat odpověď, ale Helena mu při všem tom báječném jídle odpustila. Nálada stoupala a stoupala, už ani ta krátká sukně jí nevadila, a doufala, že ji políbí. Začínal se jí líbit. Byl zábavný, rozhodně ne nudný, měl spoustu zájmů, byl náročný. Toho si Helena cenila. Nedala by se přece jen tak někomu… A byl chytrý. Hodně chytrý. Samozřejmě také měl své mouchy. Byl tak trochu zahleděný sám do sebe, možná trochu narcis, ale to Helena byla také, a proto si s tím hlavu příliš nelámala.
Když byla vhodná chvíle, zeptala se Honzy, zda se ženou mají děti. Přece jen, bylo mu už třicet osm, jeho žena prý byla pouze o čtyři roky mladší.
Ale žádné děti… Budují dům a kariéru, na děti je času dost. Když Honza řekl, že manželka často jezdí do zahraničí a ve Velké Británii si vydobyla titul MBA, zastyděla se za svou přízemnost. Po žádné kariéře nikdy netoužila a neměla v úmyslu být něčím víc, než dosud. Děti naopak chtěla co nejdřív, jen nevěděla s kým, když Václav… A Marek…
Jak tak Helena Honzu pozorovala, rozhodla se, že ho k sobě na noc pozve. Ale otce svých dětí z něj mít nechtěla. Tím si byla jistá.

Ještě chvíli po jídle seděli a povídali si, nakonec Honza elegantně zaplatil kreditní kartou, aniž by Helena měla možnost zjistit, kolik vše stálo. Musela to být slušná částka…
Pak ji Honza vyprovodil k metru. Než se rozloučili, zeptal se: „Platí teda to pozvání k tobě domů? Můžu s tím napevno počítat?“
Díval se Heleně zpříma do očí a tvářil se vážně.
„Jo,“ řekla. „Neboj, nezruším to. Co řeknu, platí.“
(Nejsem jako ON.)
„Ještě se domluvíme, jak a kde se sejdem, ale s tou nocí můžeš počítat.“
(Tak, a je to zpečetěný.)
Honza se spokojeně usmál. „Dobře. Rád jsem tě poznal, byl to pro mě hezký večer,“ řekl a políbil Helenu na ústa. Pevně, přátelsky, nic erotického v tom nebylo.
„Taky mě těšilo,“ řekla Helena a podala mu ruku. „A děkuju za pozvání.“
Honza stiskl její ruku, řekl, že JEMU bylo potěšením, a pak se vydali každý svým směrem.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 36 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 leticia 24.11.2007, 19:50:27 Odpovědět 
   musím Ti poděkovat za pěkně strávenou sobotu,od rána jsem jedním dechem přečetla všechny dosud poblikované díly a musím říct jedním slovem "Špička".Poutavé a přitom nenásilné,bezva čeština,má to spád a nikdy jsem se nenudila.Dávám si tě do oblíbených a netrpělivě budu čekat na pokračování.
 ze dne 26.11.2007, 9:22:46  
   naivka nevšední: Leticie, teď musím zase poděkovat já Tobě, protože z takové chvály nemůžu nemít radost:-))). Moc mě těší, že se Ti dílko tak zalíbilo. Teď mám strašně málo času na psaní, ale snad brzy dodám další díl.
Moc díky:-).
 Tinka 16.11.2007, 14:47:57 Odpovědět 
   No, uvidíme jak dopadne ona noc...=)
 ze dne 19.11.2007, 8:15:51  
   naivka nevšední: Ano, v dalším díle se rozuhodně dokčáte:-).
Děkuji za přečtení a hodnocení.
 First Girl 16.11.2007, 14:22:15 Odpovědět 
   Teda, Honza musi byt vetsi kecka nez ja :) A to je co rict :) Moc rada jsem si po nejak dlouhe dobe precetla dalsi dil.
 ze dne 19.11.2007, 8:15:28  
   naivka nevšední: Děkuji za přečtení a hodnocení:-). Máš pravdu, čekali jste dlouho, bohužel píšu za pochodu, tak, jak mi dovolí pracovní a jiné povinnosti. Teď je času méně, ale dělám, co můžu:-). Další kapitola je rozepsaná, pokusím se dokončit ji co nejdříve.
 amazonit 16.11.2007, 5:39:12 Odpovědět 
   Honza se nezdá být tím pravým princem, jehož už ostatně ani Helena nehledá, dalo by se říci, že se dala na jakýsi druh sebetrestání, tuší/ví, že jí to nejspíš raní, ublíží a přesto....
ale možná taky ne, možná, když přestane ty muže stále srovnávat... uvidíme:o)
 ze dne 16.11.2007, 9:31:37  
   naivka nevšední: Děkuji, nemám co dodat:-)).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
E, směšnobolná ...
D. V. S.
KARNEGOVÉ
Danny Jé
Zapisovač
Pinocchio
obr
obr obr obr
obr

Ve službách inkvizitora (2/4)
Apinby
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr