|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta 3 ::
 honzoch |
publikováno: 18.11.2007, 22:35
|
| Dalsi pokracovani-predem se omlouvam, pokud budou nekde chybet carky a hacky, snazil jsem se tenhle problem co nejvice eliminovat, ale je pravdepodobne, ze jeste nekde v textu neco chybi. V tomhle dile Vas chci seznamit s dalsimi hrdiny a taky s osudy Lidciny mladsi sestry, Zuzky. |
| |
|
|
Ztracena a zachráněna
Sněhové vločky se sice nepřetržitě sypaly z oblohy, ale hned tály. Nebylo nic příjemného cválat v tom nečase, napůl dešti a napůl sněhu. Tři muži se kryli teplými plášti, aby úplně nepromokli. Už se smrákalo a je ještě čekal kus cesty. Každou chvilku se ohlíželi, nebezpečí mohlo číhat na každém kroku. Bylo špatně vidět, leckterý nicotný stín mohl snadno podnítit v jezdcích strach. Všichni mysleli na okamžik, až dorazí na hrad Štivianov a zahřejí se u kamen.
Pandurský kapitán Ján Szendrei sledoval neklidnýma modrýma očima cestu, která se před nimi linula až do lesní temnoty. Bylo mu pětadvacet, vysoká, až nezdravě hubená postava ladila s obličejem, neoplívajícím sice žádným půvabem, ale ani šeredností, a neříkajícím vlastně vůbec nic o jeho povaze.
Druhý muž, Matúš Luškovický, rovněž soustředěně sledoval cestu a jeho čelo bylo stejně zamračené jako podzimní obloha.
To mladému desátníkovu po jeho boku nezmizel na tváři úsměv ani v tomhle nečase. Ondrej Javor sotva překročil dvacatý rok, ale jeho ambice rozhodně mířily mnohem výše než jen k místu kaprála na zapadlém panství baronky Véghové. Tenhle miláček děvčat nikdy neztrácel smysl pro humor, a to ani v tmavých zdech hradu Štivianov.
Však pouze pyšná baronka Véghová nazývala Štivianov hradem. Jejím šlechtickým sousedům, ať už Thurzům, Balašům nebo Súlovským byla tato zmenšenina skutečného hradu jen pro smích. A malé panství, ač navenek pozlaceno baronskou hodností, zrovna úrodou ani bohatstvím nepřekypovalo, o velikosti nemluvě. Dve vesnice, Olšice a Turková a pár metrů lesa. To bylo všechno, co neslo hrdý přívlastek Véghovic rodu.
Všichni tři jezdci už byli unaveni. Vlastně byli unaveni už od rána. Zažili bouřlivou noc v Bytči. Měli co dělat, aby se ráno vůbec dostali do sedel, tak moc je bolely hlavy. Nakonec vyrazili až v poledne. Už se pomalu stmívalo a oni mohli jen proklínat tu odpornou cestu. Cestu malebným Považím, která v noci ztrácela všechny své denní půvaby. Lesy byly plné zbojníků a trojice muzů mohla lehce padnout v oběť. A všichni tři se také pořádně polekali, když spatřili na cestě daleko před sebou světelný bod.
Nejprve jim přislo na mysl, že je to hájovna a v tom případě jsou již blízko cíle, ale hned poté tuto možnost zavrhli. Vždyť cestu dobře znají a vědí, že k hájovně je to ještě pořadný kus. Ale co to tedy je, když ne sídlo panského myslivce?
Odpověd přišla vzápětí, hned, jak se přiblížili.
Lucerna, stojící osamoceně v blátě uprostřed cesty je donutila cuknout s opratěmi. A hle, něco se černá za ní, tam, kam světlo nedosáhne.
Lidské tělo!
Tihle tři nebyli žadní strašpytlové, ale mrtvola na cestě? To vyděsí každého.
„Nezastavujme! Je to lest! Jistě zbojníci nebo nějací jiní lotři…“ varovně zvolal Ondrej. Byli již blízko Štivianova, jen pár kilometrů lesa. Co když je to skutečně lest podlých lapků? Szendrei přesto Ondreje okřikl: „Stůjte, nikdo tu není, jen tenhle a ten už nám sotva ublíží!“
Ondrej na to okamžitě přistoupil, před svým kapitánem nechtěl dát najevo strach. V mžiku opustili sedla a ať už s větší nebo menší ostražitostí se pustili k tajemné postavě, roztažené u okraje cesty.
Ten nezúčastněný divák, který by čekal, že na ně nyní vpadne skupina krvežíznivých loupežníků, musel být zklamán. Nic se nepohnulo, snad jen osamocený a zežloutlý lísteček na jinak holém keři sklouzl ladně ke svým bratrů, již hnědnoucím dole na zemi. Szendrei překvapeně zvedl obličej od nehybného těla: „Vždyť to je doktor Kamenský!“
Poklekl do bláta a se srdcem bijícím na poplach hledal známky života.
A nalezl. „Ach, díky bohu žije!“ oznámil s ulehučeně.
„Co se mu stalo, pane kapitán?“ vyzvídal Matúš.
„Asi se zase opil! To by ostatně nebyl žádný div! Ale co dělá tady? A s tou lucernou?!“
„Byli bychom ho přejeli, kdyby tu neležela ta lampa.“ prohlásil sklíčeně nervozní Matúš s rukou na jílci šavle.
„Tak jedeme!“ zvolal po chvilce Szendrei, když se jim konečně podařilo posadit doktora na koně před Ondreje. Dobře známý obdivovatel kořalky se ani nepohnul. Ján už byl jednou nohou ve třmeni, stejně jako Luškovický, když se v tmavém lese napravo od nich něco šustlo.
Szendrei leknutím pustil sedlo a skončil v blátě cesty.
Jsou přepadeni?
Normálne by se asi rozjeli plnou rychlostí pryč, ale nechat tu kapitána ležet? Matúš i Ondrej bojovně tasili své meče a pistole. Szendrei tušil, že je to jistě nějaký zlý clovek (kdo by se také potloukal v noci v lese a k tomu v takovém nečase) a hned hledal u pasu bambitku. Ve zlomku vteřiny ji našel, stejně jako jeho prst železný kohoutek.
Zaduněla rána.
Svítilna, kterou Ján Szendrei duchapřítomně popadl volnou rukou, přistihla postavu, vrávorající zpět mezi stromy. Zjevně netrefil, tak tasil druhou pistoli. Jeho ruka nebyla zrovna jistá. Další ohlušující výstřel se rozlehl ztichlým lesem.
Zásah do černého!
Postava se chytila za ruku, Szendrei se vrhl za ní, přímo mezi stromy. Miloval dobrodružství a jeho unavená mysl už mu trochu nesloužila. Prchající se natáhl o pařez a ve smrtelné hrůze z pronásledovatele vykřikl. Pro Szendreie už nebylo nic snadnějsiho k němu doběhnout, v jedné ruce lucernu, v druhé ostrý kord. Přiložil ho hbitě na krk nešťastníka, lucernou osvítil vyděšenou tvář své oběti. Součastně vykřikl překvapením: „No tohle! Já jsem osel…“
Díval se do očí hrozně vystrašeného mladého děvčete, kterému se po mrazem ožehlých tvářích valily slzy.
„Milost! Nestřílejte“ vyjeklo děvčátko plačtivě, svíraje křečovitě zraněnou paži a mezi prsty jí prýštila krev. Ján Szendrei vyjeveně hleděl, co způsobil. Meč mu, jakoby mimoděk, vyklouzl z ruky. Ondrej a Matúš přiskočili, zanechavše svá zvířata na cestě. Druhý jmenovaný ji chytil pod krkem: „Copak jsi tu chtěla?“
„Nech ji, Matúši,“ klidnil ho Ondrej, ač sám neměl klidu a chladné rozvahy na rozdávaní, „ještě víc ji vyděsíš!“
„Co tu sakra chtěla?“ rozčiloval se dál Luškovický, pozorujic plačící děvče. Velké upřímné oči přelétávaly z jedné drsné tváře na druhou a hledali soucit a milost. Szendrei se provinile zavrtěl: „Na hradě nám jistě všechno poví! Ale musí do tepla!“
„My ji bereme sebou?“ vykulil oči Matúš.
Ján přikývl: „Přece ji nenecháme samotnou v lese!“
„Jak jsi najednou milý, když je o ženskou!“ rozesmál se nečekaně Ondrej, překypující nervozitou. Následovala chvilka ticha. Tu rázně protnul Matúš: „Tak jedeme, tady už nic nezmůžeme! Honem, pánové! Kdo ví, co nás ještě čeká!“
Szendrei starostlivě hleděl na své břemeno. Divil se, jak se tam to děvče dostalo. V lehkých potrhaných šatkách, neméně sešlém plásti a téměř bosé. Ruce měla zkřehlé a velké rty fialové zimou. Nic neříkala. Ján se snažil usmát: „Bude to lepší, uvidíš!“
Stáhl svůj plášť a zabalil ji do něj. Neznámá ho zajímala stále více.
„Jak se jmenuješ?“ mírně se otázal. Odpovědí mu bylo jen bolestivé zaštkání, asi se otřel o její obvázanou ránu. Na bílém kapesníku se stále zřetelněji rýsovala krvavá skvrna, od které se nakazil i jeho plášť. Změnil tedy otázku: „Jak dlouho takhle mrzneš?“
„Den…“ píplo vyděšené děvče a velké slzy se mu valily po nešťastné tvářičce. Jeho zvědavost o sobě dávala vědět stále zřetelněji a navíc ho hryzalo svědomí. Nebyl sice žádný lidumil, ale její krásné velké oči otřásly s jeho svědomím tak, že se musel ptát. Škoda, že si to s výstřelem nerozmyslel. Chtěl se ptát dál, jenže bez odpovědí to nešlo. Pro zatím s rozhodl odložit „výslech“ děvčete. Obvázaná ruka už tolik nekrvácela, zdálo se však, že dívka skomírá bolestí. Bylo by zatraceně hloupé, kdyby mu zemřela cestou.
„Moc hezké děvče.“ pomyslil si, když si ji prohlížel letmými pohledy.
V hustém sněžení dorazili na Štivianov. V oknech se svítilo, u baronky také. Měli dojem, že zahlédli její siluetu u okna. Snad nic nevzahlédla.
Hajduci u brány se hlasitě pošklebovali, když jejich pán propašoval Zuzku dovnitř. Vtipkovali a volali na Jána Szendreie, že oni se už o tu „malou“ postarají. Szendrei je odbyl, že se postará nejlépe on sám, a ať nikomu, ani baronce, o děvčeti neříkají.
„Tak dobře, přineste ji sem!“ sotva slyšitelně se ozval Ján Szendrei. Pak se posadil proti nešťastnici, snažíc se ji udržet při vědomí. „Jak se jmenuješ? Prosím, je to důležité!“
„Notak, tvé jméno?! Jak ti říkají?“
Opět neměl štěstí, dívka se ho strašně bála, aby ne, prve ji postřelil. Vzal ze stolu konvici s teplou medovinou a nalil ji do džbánu. Nabídl děvčeti, ale to se zdráhalo.
„Napij se!“
Prudkým pohybem jí přiblížil džbán k ústům. Tentokrát si oddechl, bez zdráhání pila. Občas po něm vrhla nedůvěřivý těkavý pohled. Měla krví naběhlé žilky v očích a nevypadala ani trochu zdravě. Szendrei jí starostlivě obskakoval a poníženě odprošoval, až se jeho společníci té nenadálé lítosti divili. „Chci vědět jméno té, které jsem ublížil. Rozumíš mi, nešťastnice?!“
„Jsem Zuzana, pane. Z Moravy, od Kyjova…“ odpověděla, když už to ani nečekal. Ač měla zvláštní přízvuk, porozuměl až moc dobře. Než mohl pokračovat, uslyšel jak křísí Kamenského. Nebylo to poprvé, co ho takhle probouzeli a už ho znali i v horším stavu. Tohle kříšení vyhlíželo samo o sobe dost komicky, ale tentokát nikomu ani neucukly koutky. Šlo o život postřelené dívky, které by sami pomoci nedokázali. Szendrei si byl jistý, že se z toho Kamenský dostane. Otázka ale nebyla, zda se jim ho podaří oživit, ale zda bude vůbec schopen ubožacku ošetřit. Po důverně známém postupu dali konečně Kamenského dohromady. Ondrej ho bez váhání vedl k Zuzaně, aby ne, cenný čas jim proklouzával mezi prsty.
Kamenský si dlaněmi zakryl obličej, vypadal, že se každou chvilku pozvrací. Rukou mladého desátníka odstrkoval a v naprosté dezorientaci a se široce rozevřenýma očima se divil, kde je.
Ondrej mu začal vysvětlovat, jak ho našli uprostřed cesty. Kamenský blekotal: „Chci domů, točí se mi hlava!“
Přitáhli ho k Zuzaně, která na něj vyjeveně poulila oči. Musela se strasně bát a marně hledala někoho, kdo vypadal alespoň trochu důveryhodně a dobrosrdečně, nebo minimálně zodpovědně. V tom okamžiku ztratil Kamenský vládu nad tělem a praštil sebou o zem. Kapitán vztekle rozhodil ruce: „Ten je na mol! V tomhle stavu jí spíš ublíží než ošetří!“
Nakonec se přece jen podařilo doktora vzkřísit pomocí nějakého silného přípravku velmi pochybného složení. Kamenský se kuckal, jeho tělo se zdráhalo životabudič přijmout, avšak kapitán a hlavně Ondrej byli nekompromisní. Doktor si nic nepamatoval, nejpravděpodobnější bylo, že se na cestě domů z hospody zatoulal do lesa. Prohodil pár slov, což bylo znamení, že už je mu lépe. Sice ho silně bolela hlava, ale zdálo se, že už je schopen rozumného uvažování. To jim muselo prozatím stačit. Po velkém množství alkoholu byl vůbec div, že Kamenský udržel nástroje v ruce. Přikročil nejistě k Zuzce, trochu šišlavě se zeptal: „Jak ti je, malá?“
„Dobře, vzácný pane.“ odbyla ho tiše, pak si přitiskla ruku na škaredou ránu, aby ji před ním ve strachu skryla. Kořalka z něj nemohla táhnout více. Všiml si, že ji poděsil, a hned se to horečně snažil napravit. Nakázal jí: „Ukaž mi tu ránu, ať se ti tam něco nedostane!“
Zuzka pustila zraněnou ruku, Kamenský sejmul opatrně obvaz, kterým ji opatřil Szendrei. Prohlížel si škaredou ránu, která opět začala silně krvácet. Doktor se váhavě opřel o stěnu, požádal chraplavě Jána o obvaz. Szendrei hned odtrhl kus připraveného hadru, rychle jej podal Kamenského. Doktor hadr přeložil a smočil jej v alkoholu. Dívka zachytila unavenýma očima jeho počínání. Už když se hadr, navlhčený lihovinou blížil k otevřenému zranění, zatínala zuby v předtuše příšerné bolesti. Zuzana se držela statečně, ikdyž po doteku hadru byla bolest podle očekávání naprosto nesnesitelná, až se jí přes stisknuté zuby vydral z úst štkavý nářek. Kamenský se obrátil na pana kapitána: „Ten, kdo ji trefil by zasloužil! Asi neuměl moc střílet! Málem ji zmrzačil...“
Szendrei sklonil hlavu: „To jsem byl já, Pavle! Vyděsila mne!“
Doktor, nedávaje najevo překvapení, si prohlížel ránu a všichni žasli, jak se mu najednou vrátila cistá mysl: „Voják by řekl jen škrábnutí, průstřel je čistý! Uzdraví se! Nepoškodil jsi ani kost! Ale to je všechno povzbudivé, co ti můžu říci!“
Ztišil hlas, aby Zuzana neslyšela, co chce říci. „Smrt už ji skoro má! Pokud rozmrzne, přijde pořádná horečka! Krom toho soudím, když ji tak pozoruji, že je dost podchlazená, má z nás strach a asi i velký hlad. Dokonce bych řekl, že pokud jí rychle něco nedáš, tak umře dřív hlady než podchlazením!“
Náhle se ozvala Zuzka, bylo to bázlivé, ale mohli to pokládat za dobré znamení. „Pánové, nevím, jak vám mám poděkovat…“
Ján Szendrei chtěl něco říci, však Pavol Kamenský byl rychlejší: „To za nic nestálo! Měla jsi vlastně štěstí! A nic se neboj, tady jsou hodni lidé...“
Po Jánově dotazu se už Zuzka nerozpakovala, vyložila celý svůj příběh. O Lidce, o otci, o jejich osudech. Několikrát se při tom tiše rozplakala, byla bez sebe. Tonuli v úžasu, jak mohlo to křehké stvoření přežít tak dlouho v třeskutém mrazu a sněhu. Kamenský se rozkašlal, po chvilce přemáhání dodal: „Ať je na noc v teple! Musí se vyspat a nabrat síly! Myslím, že jsme udělali dobrý skutek!“
Ondrej duchapřítomně uvolnil doktorovi cestu. V pravou chvíli. Doktor se rozplácl na židli, div jí nohy nepolámal: „Mně už se chce moc spát…“
Už vypadal, že zase usne, tak kapitán Szendrei vyzval Ondreje k tomu, aby ho někam odnesl. Ten rozkaz ihned vykonal. Společně s Ondrejem odešel i Matúš. Szendrei se otočil k dívce, osaměli v pokoji. Zjistil, že se hezkýma očima dívá přímo na něj. Přikázal: „Běž do postele!“
Děvče by stokrát raději šlo s Ondrejem, který působil poněkud spolehlivěji než Ján Szendrei. Pandurskemu kapitánovi pranic nevěřila. Aby také ano, vždyť ji skoro zastřelil! Ján to cítil a nevěděl si rady. Pravil Zuzce: „Dnes budeš spát jako zámecká paní!“
„Já nemohu, pane…“ uvedlo ho děvče do rozpaků.
„Proč ne?“ podivil se.
„Musím najít otce se sestrou! Já je prostě musím najít!“
Szendrei zavrtěl hlavou: „Není možná! Zbláznila ses, Zuzano? Akorát bys zašla někde ve škarpě!“
Zuzka se jako na povel rozplakala: „Já uteču, pane! Chci pryč! Držíte mne tu násilím! Chcete mi ublížit! O to vám jde!“
Kapitán Szendrei už toho měl dost, obořil se na ni: „Tady není důležité, co chceš ty, nýbrž co chci já!“
To trochu přehnal, Zuzana pokračovala v tklivém štkaní, ale měla už tak málo sil, že by sotva došla ke dveřím. Szendreiovi docházela trpělivost, neposlušnost děvčete, způsobená nedůvěrou, v něm vyvolala spíse vztek než pochopení.
„Běž do té postele!“ prikázal důrazně.
Měl trochu smůlu, že zrovna v tom okamžiku přiložila stará zvědavá Reháková na dveře své ještě zvědavějši ucho, tak, jak to měla ve zvyku. Té nemohlo nikdy nic ujít.
Hned si řekla, že nemrava kapitán jistě unesl krásné mladé děvče. A snadno si domyslila, co bude následovat. Ján Szendrei se opět neovládl: „Jestli ihned nezalezeš do té postele, tak bude zle! Ať si třeba zmrzneš, když jsi tak hloupá! “
Reháková za dveřmi si hvízdla, bez předchozích souvislostí slyšela poslední věty a měla jasno. Pomyslila si: „A vida! Ten slizký kapitán je ještě větší mizera než jsem si myslila!“
Zuzana utekla do rohu, odkud bázlivě hleděla přímo na svého „trýznitele“. Držela se za obvázanou ránu, která jí způsobovala strašná muka. Nechtěla si za žádnou cenu lehnout na kapitánovo lůžko, jako by tam na ní čekalo klubko hadů. Zuzčin pohled, čistý a nevinný, zato však pohled plný nedůvěry, se střetl s tím jeho.
Naštval se, přistoupil k ní.
Zvedl ji do vzduchu.
Mrštil ji na postel, až zavřískla hrůzou.
Reháková zaslechla výkřik a byla odhodlána ihned bežet za baronkou a všechno vyžvanit. Udržela ale na uzdě své zvrhlé očekávání a vytrvala. Nedalo se říci, že by s děvčetem soucítila, naopak mladé služky nesnášela. Byla se celá natěšená, jak bude to dítě naříkat a vzpouzet se, až chlípník přikročí k činu.
Szendrei ještě jednou ztrápeně pohlédl na děvče. Procitl a litoval, co udělal. Zkormouceně se mu z úst vydrala slova omluvy. Reháková zklamaně polkla a opustila své místo za dveřmi.
Zuzana se krčila pod pokrývkou, a ač to navenek nedávala znát, poslední změnu docela přivítala. Nakonec se mu podařilo smazat i kousek ze své viny. To když narychlo doběhl do kuchyně pro zbytky pansée večeře a ona se na ně vděcně vrhla. Alespon na chvilku zapomněla na ukrutnou bolest prostřelené ruky.
Sám pandurský kapitán se usadil ve stařičkém rozvrzaném křesle. Nebyl o nic klidnější než po tom, co ji postřelil. Všechny zážitky z toho předlouhého dne se slily v jedinou obrovskou únavu, kterou už nebyl schopen unést. Doufal, že ho spánek z mátožnosti vysvobodí. Promnul si oči, bolely ho. Ani se nemusel moc snažit, aby usnul.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
