obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915373 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39509 příspěvků, 5743 autorů a 390408 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kadeřnická óda na radost ::

 autor Michel Schultze publikováno: 18.11.2007, 10:52  
Znovu pokus o humoristickou povídku (2 díly) - tentokráte z prostředí zkrášlovacího. Konec osudu kadeřníka, jenž celý život obětoval dřině na hlavách místních starousedlic. Narážky na hnutí skinheads a umělý svět celebrit zírajících z titulních stran bulvárů berte prosím s nadhledem. Doufám, že se nikdo neurazí.
 

Kadeřnická óda na radost - díl prvý
Název podniku, v němž Magdin otec pracoval, zněl lakonicky: „Kadeřnictví a kosmetický saloun u plešouna.“ Majitel salónu byl totiž jedním z těch mála jedinců, kteří služby podobného zařízení ani teoreticky, natož pak prakticky, nepotřebují. Nemohlo se tedy stát, že by se v tomto případě naplnilo ono pořekadlo „kovářova kobyla chodí bosa.“
Sám Magdin otec měl jméno, které ho přímo předurčovalo stát se jediným (i když už dost vypelichaným) lvem tohoto salónu „krásy,“ kam chodily nejčastěji ženy, které už být stejně ošklivější nemohly, takže jim pobyt v této instituci nikterak neuškodil. (Místní krasavice chodily do salónu Diana.)
Ale vraťme se k Magdinu otci. Jmenoval se Zbyněk Vošáhlo. I přes své jméno měl v životě docela štěstí. Sem tam se i nějaká ta pěkná panička zatoulala pod jeho ruce a on pak, nedbaje biblických přikázání, byl ochoten učinit jí pomyšlení. (I když to, co spolu provozovali, myšlení obvykle nevyžaduje.) S těmito dámami naplňoval své sexuální tužby, které mu jeho manželka, pro něj jedna ze zástupkyň druhu kura domácího (občas i skotu), nedokázala splnit.
Během své kariéry se stal vrbou pro věrné zákaznice, které mu důvěřovaly, viděly v něm duchovně spřízněnou bytost a nacházely v něm jediného člověka ochotného vyslechnout jejich trápení. Kdyby se všechny problémy těchto žen měly hromadit v jeho hlavě, už dávno by ji neunesl a valil by se s ní ulicemi jako balvan, který honí Indianu Jonese v jednom z jeho filmů.
Jednou z takových zbloudilých duší, které chodily ke kadeřníkovi na přeliv častěji, než by bylo zdrávo - mnohdy už nebylo jasné, jestli to, co mají na hlavě jsou ještě vlasy nebo už jen ztvrdlá barva - byla místní hlásná trouba a důchodkyně v jedné osobě, Máňa Kůžáková. Ač to bylo k nevíře, neustále svého kadeřníka zásobovala novými historkami: „Včera jsem při vystupování z autobusu šlápla na ježka.“ „A přežil to?“ „Ten ježek ano, ale ten pán, který ho měl na hlavě měl namále. On totiž při vystupování z autobusu upadl na zem a já si ho, když jsem obcházela autobus poté, co jsem vylezla zadníma dveřma, nevšimla.“
„Kdo je u vás nejčastějším zákazníkem, pane Vošáhlo? Hádala bych a možná bych si na to i vsadila, že ta stará rachejtle Božková z třetího patra. Vobličej má sice jako varhany z kostela svatýho Martina, ale na hlavě musí mít vždycky čerstvej účes.“ „To byste se divila, mladá paní. Nejčastějc sem choděj dva skinheadi z Henlainovy ulice. Na hlavě nesnesou ani chlup a tak mi daj docela slušně vydělat.“ „Skinheadi jsou ale rasisti, ne? To vám to nevadí?“ „Vadí nevadí. Náš zákazník, náš pán. A já jsem navíc bílej jako sníh, tak co.“ „Jo, ale na mě předevčírem takoví dva holohlavci pokřikovali - „ty cikánko jedna stará, do plynu s tebou.“ „Tak to je mi líto, paní Kůžáková, ale slibuji vám, že vás jako jednu ze svých nejvěrnějších zákaznic brzy pomstím.“ „A jak to chcete udělat?“ „To nechte na mě. Až sem příště nějaký ten holohlavec v bomberu a vysokých botách připochoduje, dočká se.“
A dorazil. Byl to Míla Koníček, známý mezi svými soukmenovci téměř indiánskou přezdívkou „Dlouhý vedení.“ Jako dítě navštěvoval zvláštní školu. Po jejím úspěšném vystudování (propadl oproti svým spolužákům pouze třikrát) šel pracovat na pozici kosmetika podlahových krytin (v překladu uklízeče), ale vzhledem ke čmouhám, které za sebou zanechával, ho propustili ještě před koncem zkušební lhůty. V té době měl na hlavě docela slušnou deku, pod níž se jeho kůže pokrytá lupy (nebo spíše lupy sem tam pokryté kůží), docela silně potila. I na stavbě, na níž poté pracoval jako přidavač se mu posmívali, že je „blbej jak tágo,“ a proto se rozhodl pro radikální řez, respektive střih. Dle známého pořekadla: „dlouhé vlasy, krátký rozum,“ se v domnění, že bude chytřejší, nechal ostříhat. A aby mu té inteligence přibylo co nejvíce, šel rovnou do hola. Ale chytřejší z toho nebyl. Proto se dal k hnutí Skinheads. Aspoň si mohl v klidu z hlavy oškrábat lupy a šampon proti této kožní „chorobě“ již nepotřeboval.
„Tak jak to bude, mladý pane,“ zeptal se ho slušně Vošáhlo poté, co holohlavec usedl do křesla. „Jako vždycky,“ odvětil Míla a jal se opakovat si stanovy odbojné organizace, jejímž byl členem. Vošáhlo nezapomněl na slib, který dal své zákaznici a na dva milimetry dlouhé pápěří na hlavě Dlouhého vedení nastavil holící strojek na půl centimetru. Z křesla holičského se rázem stalo křeslo elektrické, protože když kadeřník zajel Mílovi do porostu na hlavě tak, že mu bral i vrchní vrstvu kůže, hoch se rozklepal, jak by do něj pouštěl elektrický proud. Ale vzhledem k dlouhému vedení trvalo ještě chvíli nežli informace o bolesti došla do chlapcova mozku a než začal řvát na celé kolo: „Ty Židáku zasranej!“ To už měl ale na hlavě cosi připomínající slušný, asi dvacet centrimetrů dlouhý pásový opar. Sklapovaný skinhead, jemuž strouha krve tekla i po nose a z jeho špičky až na ručník, který měl omotaný kolem ramen, nesnášel pohled na tuto životodárnou tekutinu. Rozklepal se podruhé a začal volat svoji „maminku“ o pomoc. Ta ale nepřišla. Místo toho Zbyněk Vošáhlo vyhrabal z kontejneru na ostříhané vlasy lékárničku a hlavu hochovi nejprve důkladně dezinfikoval (aspoň si Míla ještě trochu užil) a poté ovázal obinadlem. S omluvou, že se přehlédl při nastavování délky střihu, vyprovodil vyděšeného a slova neschopného hocha, jenž se nyní už nemohl nazvat ani skinheadem, neboť na hlavě neměl už ani tu holou kůži, ven ze salounu.
„A nebál jste se, že se vám pomstí?“ ptala se pak Vošáhla stará Kůžáková, když ji to všechno při další návštěvě vyprávěl. „Ani ne. Nic horšího, než jsem mu udělal já, mi stejně udělat nemůže.“
Pomsty se opravdu nedočkal. Mladík byl z téhle zkušenosti tak vyděšený, že pověsil svůj skinheadský úděl na řebík a dal se přijmout do továrny na výrobu paruk. Tady si aspoň bude moct pořídit něco, co mu jeho doživotní ostudu zakryje.

Kadeřnická óda na radost - díl druhý
Zbyňďa měl mnoho stálých zákaznic, které byly tak stálé, že mnohé z nich vypadaly, jako by toto kadeřnictví navštěvovaly již v době jeho prvního vzniku - tj. za první republiky. Bohužel to, že byly stálé ještě neznamenalo, že by mohly být označeny za trvalé, respektive trvanlivé. Proto na nich vyplýtval stále více barvy na vlasy - a to ne proto, že barvení vlasů bylo zrovna v módě, ale spíše proto, že přírodní barva zákaznic byla již dávno nahrazena odstínem babího léta.
Zákaznice se sice neměnily, ale měnil se bohužel neustále styl módy. A tak Zbynďa potichu spílal majiteli podniku - plešounovi - který zásoboval salón novými společenskými časopisy hemžícími se stále krásnějšími a mladšími celebritami. Zákaznice samozřejmě tyto plátky hltaly a vzhlížely se v mnohých svých idolech natolik, že kladly skutečně nepřiměřené nároky na stárnoucího seladona s nůžkami v rukách.
Postupem času se stále více zdálo, že propast mezi kráskami z časopisů a „elitou“ místních dam se neustále prohlubuje. Celebrity mládly vlivem stále dokonalejšího stylu retušování, místní dámy stárly vlivem neblahého životního prostředí i stylu. Přesto Vošáhlovy pokusy nahradit časopisy v salounu tiskovinami typu „Boubelka,“ „Za zenitem,“ nebo alespoň „Ohníček“ a „ABC“ se nesetkaly u majitele firmy s pochopením. „Musíte našim zákaznicím ve všem vyhovět,“ zněla nejčastější odpověď na Vošáhlovu námitku, že nůžky, břitva, šampón ani lak na vlasy neudělají ze „staré mastné škatule“ hvězdu, která by mohla zdobit titulní strany bulvárních plátků. Ledaže by ji tou břitvou podříznul, nůžky jí vrazil do oka a vyfotil ji, přičemž by fotografii poslal nějakému paparazzimu s jinak pravdivým podtitulkem: „Kadeřník z periferie se zbláznil.“ Z požadavků zákaznic mu totiž šla hlava kolem (divže z toho nezačal šilhat).
Poblázněné fotkami z časopisů žádaly zákaznice nemožné - viz stará Božková, která vypadala jako by ji přejel parní válec - byla totiž jak široká, tak dlouhá - de facto úplná koule: „Chtěla bych účes jako Helenka Vondráčková.“ Nato Vošáhlo vyprskl smíchy: „To byste si musela pořídit příčes, nechat narovnat vlasy, obarvit na blond a vypadala byste pak jako zimní čepice se žlutou bambulí na hlavě.“ Božková se evidentně urazila, ale neřekla nic a po kadeřníkově zákroku na své elipsovité hlavě s pyšným a uraženým pohledem, s bradou vzhůru, odkráčela vstříc novým drbům na pavlači. Nezlobila se ale dlouho a za týden si znovu nechala na hlavu nanést vrstvu barvy, která vytvářela zdání, že má i přes svůj věk a těžkou cukrovku ještě nějaký ten vlasový porost.
Hůře to dopadlo se starou Horákovou, která nezvládala svůj přechod a ve snaze udržet si zdání mládí - nebo alespoň středního věku - a hlavně manželství s místostarostou, který dělal konkurz na svoji novou sekretářku ve formě promenády v plavkách, přišla s nesmyslným přáním: „Chtěla bych vypadat jako Victoria Beckham.“ Vošáhlo v tu dobu (11 hod. dopoledne) již silně posilněný fernetem, rumem a slivovicí a na druhou stranu oslaben neustále nesmyslnějšími požadavky zákaznic, se přestal ovládat: „To je jistě možné. Ale jen v případě, že vám váš manžel zaplatí liposukci a plastickou operaci. Do té doby vás stříhat nemohu, protože byste si ztěžovala, že jako Victorie nevypadáte.“ Horáková to brala jen jako jednu z mnoha hloupých invektiv, na které byla od Vošáhla zvyklá, protože ve volbách volil „tu druhou stranu,“ než za niž kandidoval její choť, usedla do křesla a trvala na přeměně v manželku slavného fotbalisty a ještě slavnějšího modela a manžela své ženy - takyzpěvačky. Vošáhlo již smyslů zbavený, přehodil manželce místostarosty ručník místo kolem ramen přes hlavu a břitvou se jal odřezávat přebývající tukové polštáře na jejím těle, aby vytvořil ladné křivky známé „exspicegirl.“ Výsledkem bylo to, že Horáková skončila v nemocnici, Horákova sekretářka v místostarostově manželském loži a Vošáhlo na dlažbě poté, co při pobytu v psychiatrické léčebně ostříhal všechny chovance do hola.
Od té doby si Zbyňďa už ani neškrtnul a salónu „U plešouna“ se vyhýbal obloukem, který vedl přímo skrze výčepy všech místních zaplivaných putyk. Oblé tvary už mohl obdivovat jen u lahví alkoholu. Jako nezaměstnaný kadeřník měl totiž možnost sáhnout si jen na jedinou ženu - a to tu zákonem mu přidělenou. A o to valně nestál. (Nebyl zoofil a jeho žena patřila přece k druhu skotu domácího nebo nanejvýš drůbeže.)
Svůj žal tak utápěl v litrech stále levnějšího a levnějšího alkoholu, který postupem času nahradil prostředky na mytí oken a mazání bolavých částí těla (Okena a Alpa - skrytá reklama). To jeho zákonná partnerka již nevydržela a se slovy „než špinavý vokna a bolavý nohy, to půjdu radši do azyláče,“ odešla i s dcerkou Magdou z Vošáhlova domu, z nějž se stalo „Okenové doupě.“ Magda se sice po umístění matky do nápravného zařízení k otci vrátila, ale ten se stejně z alkoholového opojení již nikdy v životě neprobral. (Naštěstí pro něj.)


 celkové hodnocení autora: 92.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Cicina 10.03.2008, 11:51:12 Odpovědět 
   Líbilo se mi to, docela jsem se bavila, akorát místy je to trochu přehnané (větší seálnost by se mi líbila víc, ale to je jen můj názor).
 seńorita chiquita 18.11.2007, 10:52:07 Odpovědět 
   Ač je to mírně posunuto nad hranici reality (ale kdo ví, dneska je všechno možné) a sem tam se vyskytne nějaká chybka, nelze tomu upřít vtip, nadled a čato kousavou ironii. Je to psáno s lehkostí, nikde není cítit tlak "být vtipný za každou cenu", dílko působí přirozeně.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
obr
obr obr obr
obr
Návrat marnotra...
Filip Vávra
Arn Dresko VIII...
jindra
Svíce ve tmě
bumik
obr
obr obr obr
obr

PREDATOR IN HOLOCAUST (Predáto...
Michal Chocholatý
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr