|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Dokud nás smrt nerozdělí ::
| Předkládám kratičkou sci-fi povídku ze života jedné obyčejné zdravotní sestřičky, odehrávající se kdesi v (ne)daleké budoucnosti. |
| |
|
|
„Zlato, už jsem doma.“
Nic. Žádná odezva.
Kateřina Mládková, žena v nejlepších letech, drobná černovláska s věčným úsměvem a lehce načervenalými tvářemi se zbavila v předsíni těsných bílých střevíců, tak typických pro uniformu zdravotní setry a vklouzla do pohodlných domácích sandálů. Odešla dnes z práce o hodinku dřív a zastavila se u kadeřníka. Byla nová, krásná, a byla z té změny trošku nervózní.
(Všimne si toho?)
„Miláčku?“
Pořád nic.
Vešla do kuchyně, položila tašku s nákupem na linku a chvíli naslouchala.
Klimatizace tiše bzučela a z obýváku se nesl tlumený hlas televize. Kateřina pohlédla na nástěnné hodiny. Středa, půl šesté, že by zase seděl u fotbalu? Povzdechla si, když se od vedle ozval nezaměnitelný výkřik manžela:
„Góóól! Gól! Nádhera! To byla šibenice! Rivaldiňo, ty kluku moje zlatá!“
Podřimující pes se leknul a začal štěkat.
„Miláčku už jsem doma,“ pronesla Kateřina unaveně. Stála ve dveřích a tvářila se nad míru významně. Dokonce i jezevčík Benďa si té změny všimnul. Zvedl se z koberce a běžel přivítat svou paničku.
„To je dobře,“ odpověděl pan Mládek a ani se na ni nepodíval. „Představ si, že ten blázen vystřídal vo půli Čevšenka. Rozumíš?! Nejlepší chlap na hřišti a von ho klidně vyndá.“
Kateřina ještě chvíli jen tak mlčky stála ve dveřích.
„Viď! Taky mi to úplně vzalo dech. Nejlepší střelec ligy a von ho klidně vystřídá. Dal tam nějakýho itala. Pár minut do konce a ten špageťák se ani nedostal k balónu.“
„Miláčku, nemohl bys to na chvíli vypnout?“ zkusila Kateřina odvážně.
„Už bude konec, lásko... Střílej!“
„Potřebovala bych…“
„Zase vedle!“
„Potřebovala bych si s tebou promluvit.“
„Jistě, za deset minut jsem jen tvůj, ale teď… Ruka! Vidělas? To byla ruka!“
(Byla to poslední kapka? Patrně. Došla jí trpělivost.)
Kateřina se vrátila do kuchyně, nasypala Benďovi do misky hrst sucharů, pohladila ho po hřbetě a pak si postavila vodu na kafe. Konečně chvilka odpočinku. Otevřela holografický deník s přehledem nejnovějších událostí. Z titulní strany se na ní smál pohledný mladík s kyticí v ruce:
„Potřebujete změnu? Ideální partner čeká na čísle 785-998-889. Zavolejte ještě dnes a do hodiny může být jen váš. Pro první stovku zákaznic francouzština zdarma v základní verzi.“
Kateřna ještě chvíli přemýšlela, ale když v obýváku Barcelona zvýšila na 2:0 a ozval se další hurónský výkřik, vzala telefon a vytočila číslo.
„…určitě? Žádný fotbal, žádné pivo?“
„Rozhodně ne, madam. Tenhle model nemá realistický návykový software. Ani fyzický, ani psychologický.“
„Hmm, tak já si ho vezmu.“
„Dobrá… takže Královská ulice 1415/A? Do pěti minut je u Vás kurýr, paní Mládková.“
„Díky, budu ho vyhlížet.“
„Na shledanou a děkujeme, že jste využila našich služeb.“
Pan Mládek se objevil v kuchyni krátce poté, co Kateřina domluvila. Protáhl se, zívnul a zamířil k ledničce. Poslední chlazenou plastovku piva komentoval slovy:
„Nezapomeň doplnit zásoby, drahá.“
Pak se podrbal v podpaží, otevřel láhev zuby a posadil ke stolu. Z propoceného trička mu pupek nechutně přetékal přes červené trenýrky.
„Už jsi dočetla?“ zeptal se, ale ani nečekal na odpověď. Sebral Kateřině holografický deník a otevřel ho rovnou na sportovní příloze. Pohodlně se rozvalil do židle, napil a když položil láhev na desku stolu, pivní pěna přetekla přes hrdlo a na čistém ubrusu vytvořila žlutou, mokvající kaluž.
(Ani teď si nevšimnul. Možná tohle byla ta poslední kapka.)
„Koupila jsi mi tu záložní baterii, že ano?“ zajímal se.
„Promiň, zase jsem zapomněla,“ zalhala Kateřina. Moc dobře věděla, že její muž je bez rezervního zdroje už skoro týden. „Zítra se pro ni zastavím, slibuji.“
„Zítra už by mohlo být pozdě. Ta stará je na hadry. Víš, co by se stalo, kdyby teď vypadla síť?“
Ano, Kateřina to moc dobře věděla. Dalo by se říct, že s tím tak trochu počítala. S jejím manželem by byl konec. Over! Dočetla se to před několika dny v návodu k obsluze.
„Tak už se nezlob, Pepo, zítra ti ji koupím.“
„Dobře. Zítra! Ale nezapomeň!“ varoval ji Mládek a dopil pivo.
„Za chvíli začíná záznam poháru. Chtěla jsi ještě něco, lásko?“
„Ne, miláčku, jen se běž dívat, ať ti nic neuteče.“
Pan Mládek už seděl opět před svou plasmovou televizí, když zazvonil zvonek.
„Jdu tam,“ zvolala Kateřina.
Kurýr obchodní společnosti byl velmi rychlý a celkem milý robot. Když Kateřina otevřela dveře, ještě odfukoval z trysek na zádech. Přivezl jí šedou dvoumetrovou kartónovou krabici s potiskem: „Pozor, křehké.“
„Paní Mládková?“
Přikývla.
„Mám pro Vás zásilku. Je to domácí android, typ 52 – manžel?“
„Souhlasí, už Vás vyhlížím.“
„Dobrá. Budu potřebovat Váš občanský kód.“
„Jistě, natáhla zápěstí k jeho identifikačnímu čidlu.“
„Díky, tady je potvrzená objednávka. Záruka dva roky a pět let na elektronový mozek. Fakturu uhraďte do dvou dnů převodem, prosím.“
„Jistě. Ještě něco?“ zeptala se pro úplnost Kateřina.
„Zbývá jen novomanželský slib. Vdaná doufám nejste?“
Kateřina, stojící v předsíni se jen krátce zamyslela a otočila ke skříni jističů.
„Cvak!“ Celý dům zůstal bez proudu.
„Vdaná? Ne, už ne.“
„Už ne? Jak tomu mám rozumět?“
„Měla jsem léta ten Váš typ 34R, ale v poslední době s ním byly problémy.“
„Ano, ta stará série. Příliš… hm… reálná. Ale dnešní modely už jsou úplně jiné.“
„V to pevně věřím.“
„Takže?“ robotický kurýr se zatvářil slavnostně. Tak slavnostně, jak to jen robotický kurýr dokáže. „…dovolte, abych vás prohlásil za muže a ženu.“
„Děkuji.“
„Mějte se, nashledanou.“
„Nashledanou.“
Kateřina zůstala jen se svým novým manželem. Rozbalila si ho.
„Budu ti říkat Leopold“, rozplývala se nad dokonale replikovaným tělem dvacetiletého atleta. „Kdepak se to jen… a tady bude vypínač.“
Baterie androida slabě zašuměla a stroj se rozeběhl.
„Enchanté de faire votre connaissance. Tu as de beaux yeux.“
Kateřina sice nerozuměla ani slovo, ale ten sametový tón hlasu jí úplně stačil. Francouzština byl dobrý nápad.
„Rozumíš česky, Leo?“
„Jistě. Co pro tebe mohu udělat, drahá?“ reagoval okamžitě Leo 52.
„No, předně zajdi do obýváku, vypni televizi a ukliď ten nepořádek. Až s tím budeš hotov, zastav se u mě v ložnici.“
Byl u ní za pět minut. Měl mladé tělo, byl pozorný a jeho dech voněl novotou. Ani stopa po pivu, ani slovo o fotbale.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 13 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 23 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 57 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
